III.

17. prosince 2008 v 22:44 | Kira-chan |  Strážci vesnice
Jak už jsem se zmínila, tohle bude moje nejkratší povídka vůbec, ale nebojte tohle určitě není poslední část XD Nejdřív je budu muset dát dohromady a pak to nechám být. Třeba mě ještě někdy chytne chuť a něco připíšu. ;)


Večer se všichni sejdou v kuchyni, kde se Hideaki nabídl, byl donucen, ujmout práce, kterou doteď zastávala Tamiko.
"Kde je Ayashi?" zeptá se Naoki a svůj černý pohled přitom zabodne do Minoriho.
"Proč se díváš na mě, já ho nehlídám." Opáčí mladík naštvaný jen při vzpomínce na červenovlasého chlapce.
"Protože šel za tebou. To ti nikdo neřekl, že na něj máme dohlížet?" opáčí Naoki a jeho výraz je tak zlověstný, až má Minori pocit, že by možná raději čelil tlupě démonů, než zůstal v téhle místnosti.
"Já… to mě nenapadlo… nevím kde je. Vzal mi moje pastelky a papíry a odešel." Řekne s nemalou dávkou obvinění a pod upozorněním, že pokud ho hned nenajde tak se nedožije rána se hned vydá ven. Tak přece jen je smolař největšího kalibru. Snaží se rozpoznat mezi lidmi z vesnice jeho auru, ale není to jednoduché. Navíc už se stmívá takže jsou ulice prázdné a všichni jsou už zalezlí ve svých domovech. Hledat tady drobného chlapce, který se navíc pohybuje tiše jako stín, je holé bláznovství. Minori přejde až k malému parku, kde si většinou hrávají děti. Teď večer však působí dost smutně a depresivně. Mladíkovi padne pohled na houpačku kousek od sebe. Už je tma. Jestli šel malovat, tak si bude muset svítit. Podle toho by ho mohl najít. Zamyslí se nad tím ještě chvíli a pak se znovu zaměří na chlapcovu auru. Otočí se za sebe, kde ve stínu stromu leží na zemi červenovlasý kluk a očima se do něj znovu vpíjí jako by se ho tím pohledem snažil připravit o všechny myšlenky, což se mu právě silně daří.
"Hledám tě. Co tu děláš v tuhle dobu? Už na to určitě nevidíš…" přistoupí k němu, ale chlapec nijak nereaguje. Skloní se tedy až k němu a podívá se do papíru matně osvětlenému vzdálenou lampou. Je na něm přesně zachycená právě houpačka visící mezi stromy kousek od nich v šeru večera.
"Páni, jsi fakt dobrý. Kreslíš dlouho?" zeptá se Minori zaujatě. Chlapec zavrtí hlavou jako ne a vstane. Sesbírá ze země věci a natáhne je k němu i s obrázkem. Minori chvíli nechápe co po něm chce.
"Jen jsem to chtěl zkusit." Hlesne aniž by z něj spustil pohled.
"A-aha." Přikývne Minori a vezme si od něj své věci. "No, radši už se vrátíme. Nebo mě Naoki roztrhá na kusy."
Ayashi se mírně zamračí a Minori začne chápat, že s ním nemůže mluvit jako s ostatními.
"To je jen přirovnání, ale bude se zlobit, jestli tě nepřivedu. A to asi hodně." Zkonkrétní to Minori a červenovlásek z něj konečně spustí svůj pohled a přitom se zahledí do země.
"Ty jsi taky jiný?" hlesne chlapec po dlouhé chvíli.
"Jak to myslíš, jiný?" nechápe Minori.
"Když se usmíváš, myslíš přitom na to, jak mě zabít, nebo jsi jiný, jako oni?" vzhlédne k němu Ayashi a v černých očích se mihne záchvěv bolesti.
"Já…tedy… občas mám chuť ti za ten tvůj pohled plesknout, ale jinak… rozhodně nemám v úmyslu ti jakkoli ublížit." Odpoví mu po chvilce a věnuje chlapci další přátelský úsměv.
"Rozumím." Vydechne postavička vedle něj, která mu sahá sotva po ramena a sklopí pohled k zemi.
"Tak pojď. Ostatní už na nás čekají." Vyzve ho Minori a kupodivu je teď zase trochu nesvůj z toho, že se chlapec pohledu na něj zcela vyhýbá. Jakoby snad ani neexistoval. Během cesty ani jeden z nich nemluví. Minori přemýšlí nad významem té otázky. Ví, že se Ayashiho odmalička lidé chtěli zbavit a pokoušeli se ho zabít, ale vypadá to, že si hrály na jeho přátele, aby se k němu dostali blíž a potom se o to mohli pokusit. S takovou zkušeností se není co divit, že se chová tak divně.
"Můžu na tobě něco vyzkoušet?" zeptá se po chvíli Ayashi, aniž by k němu vzhlédnul.
"No… nejsem si jistý." Opáčí, ale chlapce to asi nezajímá. Prostě zastaví a počká si dokud se na něj Minori neotočí. Pak se natáhne na špičky a obličejem se přiblíží těsně k tomu jeho. Nedotkne se ho, ale od sebe je dělí jen dva centimetry. I přes Ayashiho chladný pohled cítí, jak se mu do tváří žene horkost a červená se. Co to dělá? Ztuhne a nedokáže vnímat nic jiného než chlapcovu dokonalou tvář tak blízko a přece se nedotkne, černé řasy naproti němu se zachvějí a Minori si uvědomí, že úplně zapomněl i dýchat. Červenovlásek se od něj odtáhne a znovu se zahledí do země. Minori zalapá po dechu a zůstane na něj nevěřícně shlížet.
"C-co si to sakra zkoušel?!" vyjede na něj podrážděně a zčervená snad ještě víc než doteď. Tak málo by stačilo a mohl udělat největší pitomost svého života. Na co to vůbec myslel, když byl ten kluk v takové blízkosti? Je snad gay? Ne, to nesmí být pravda, určitě není.
"Bylo to stejné?" hlesne najednou chlapec se vzdáleným podtónem zvědavosti.
"Co? Nechápu co tím myslíš? V přirovnání k čemu?" štěkne Minori naštvaně i když původem jeho vzteku není ani tak chlapcovo počínání jako jeho vlastní reakce.
"Stejné jako s někým odsud, třeba." Pokrčí Ayashi mírně rameny a kývne hlavou dopředu, aby nestáli na místě.
"… ne. Rozhodně nebylo. Vlastně, moc lidí se ke mně tak moc nepřiblížilo, ale když náhodou jo, určitě to nebylo stejné." Vysouká ze sebe po chvíli přemýšlení. Ayashi jen krátce přikývne a víc neřekne ani slovo. Minori si není jistý proč, ale připadá mu, že jeho odpověď červenovláska zamrzela. I když… to by nejdřív musel dát najevo nějaké emoce. Do té doby může jen hádat.
"V čem to bylo jiné?" hlesne chlapec po chvíli tiché chůze. Vypadá to, jako by mluvil spíš sám k sobě.
"Já nevím… prostě jiné." Vysouká ze sebe Minori a doufá, že už nebudou v téhle debatě pokračovat protože je z toho silně v rozpacích.
"A co tohle?" zastaví zase chlapec zničehonic a tentokrát se přitiskne k jeho rtům doopravdy. Minori ztuhne a v šoku nedokáže ani myslet. Chlapec zůstane přitisknutý k jeho rtům ještě o něco déle. Možná je to ta blízkost, nebo opravdu ten dotek co ho donutí zavřít oči a setrvat takhle bez hnutí. Jen dost těžce odolává pokušení chlapce obejmout a vzít si ho hned tady na ulici. Počkat… na co to myslí? To snad ne. Rychle od sebe červenovláska odstrčí a s rukou na ústech na něj zůstane nevěřícně zírat. Chlapec nevypadá, že by ho jeho reakce zaskočila. Přiloží si prst ke rtům a zlehka po nich přejede, jako by chtěl navodit zpátky ten dotek. Pak k němu vzhlédne.
"Tak co? Bylo to stejné?" zeptá se jako by se nic nedělo. Minori se z neznámého důvodu roztřese po celém těle a do očí se mu nahrnou slzy. Ten idiot. Tohle byl… tohle bylo poprvé co ho někdo políbil. A nejenže je to kluk, ale navíc TENHLE kluk, kterej ani nevypadá, že by to s ním nějak pohnulo. Tohle mu nikdy, NIKDY nepromine!
"Ty… ty nic necítíš, že?" ujistí se Minori rozechvělým hlasem a je mu jasné, že tady s ním už nevydrží ani sekundu.
"Ne." Hlesne Ayashi tiše a jeho černé oči jsou stejně prázdné jako vždycky. Políbil ho… proč?... chtěl si něco vyzkoušet, ale proč zrovna na něm? Co to mělo znamenat? Jak může líbat lidi ke kterým nic necítí?
Chvíli si navzájem hledí do očí. Minori už skrz slzy ani nic nevidí. Prudce se otočí a rozeběhne se co nejdál od něj. Ne do vily, někam pryč… hlouběji do vesnice. To, že je na kluky by ještě při své smůle rozdýchal, ale že to bude zrovna Ayashi kdo si přivlastní jeho první polibek je trochu moc. Proč zrovna někdo, kdo nic necítí? Někdo pro koho to nic neznamená? Dopadne na kolena na jedné ze střech a schoulí se tam ke zdi jednoho ze střešních vikýřů. Líbilo se mu to… hrozně moc. To je snad to nejhorší. Chtěl znovu pocítit ty hebké rty na svých ústech, a nejen to… chtěl mnohem víc. Nenáviděl ho za to. Zatracený Ayashi! Nikdy sem neměl chodit!
Vztekle vstane a setře si slzy z obličeje. Všude je tma a ticho. Zakroutil by tomu zmetkovi krkem kdyby to šlo. Co si o sobě myslí? Pro něj to možná nic neznamenalo, ale to přece neznamená, že Minori to cítí stejně.
"Neměli bysme se už vrátit?" zazní tiše Ayashiho hlásek někde kousek za ním. Prudce se tam otočí a věnuje mu navztekaný pohled. Rozčiluje ho, že na to nijak nereaguje. Přál by si aby aspoň na chvíli trpěl nehledě na to, jak moc dlouho ho trýznili tam odkud přišel. Vůbec by bylo nejlepší kdyby se tam zase vrátil. Sledoval ho až sem, aniž by si toho všiml.
"Proč se na mě takhle díváš?" zeptá se a upře na něj svůj černý pohled.
"Už nikdy se ke mně nepřibližuj ani na délku paže, nebo ti zakroutím krkem, jasný?" opáčí vztekle a opravdu cítí, že by mu nejradši urval hlavu i s těma příšernýma očima a zakopal jeho ostatky někam hodně daleko.
"Proč? Protože jsi mi blízký?"
"Cože?" zarazí se Minori.
"Slyšel jsem, že tohle dělají lidé, když je jim ten druhý blízký… chtěl jsem jen vědět jaké to je… mít někoho blízkého. Ale vidím, že pro mě to neplatí. Není to stejné…" hlesne chlapec a pohled má upřený někam pod sebe. "Asi to tak má být." Dodá téměř neslyšně a rychlostí blesku je pryč. Chce na něj zavolat, aby počkal, ale nějak se mu slova zadrhnou v puse. Teď má výčitky. Proč vlastně? Vždyť to nic nemění na tom co mu udělal? A přesto že je na něj naštvaný, musí chlapce někde hluboko uvnitř litovat. Chce mít někoho blízkého? Nebo možná jen vědět jaké to je. Neví proč si vybral zrovna jeho… neumí si představit, že by nic necítil. Něco přece musel. Musí být důvod, proč nemá žádné pocity. Najednou mu chce pomoct.
Chladný vítr se mu začne zařezávat hluboko do kostí. Rozběhne se k vile a přemýšlí nad tím, co vlastně k tomu klukovi cítí. Nedá se říct, že by ho miloval, má na něj vztek a zároveň ho nemůže dostat z hlavy a chce mu pomoct. Tím co ho ale znervózňuje nejvíc je fakt, že pravým důvodem proč mu chce pomoct, je vlastně on sám. Chce to pro sebe. Ačkoli si to nechce přiznat, pravdou je, že chce aby ho Ayashi miloval a políbil ho znovu, tentokrát ale tak, aby cítil to samé co on.
Pomalu otevře dveře do vily. Je tam tma. Všichni už šli asi spát. Nechce se mu rozsvěcovat, tak radši potmě zamíří nahoru do svého pokoje. Proč se na něj aspoň jednou nemůže usmát štěstí? To je snad prokletý věčnou smůlou nebo co? Nezáleží na tom, jak moc se snaží, vždycky se něco pokazí. Rychle se osprchuje a zaleze do postele. Zavře oči a ihned se mu vybaví dotek chlapcových jemných rtů. Touha vrátit ten okamžik zpátky je k zbláznění a vědomí, že to celé bylo beze špetky citu, je snad nejbolestivější. Skrčí se pod peřinou, jako by se chtěl schovat před černými myšlenkami a trvá to dlouho, než usne.
 

11 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Wierka Wierka | 18. prosince 2008 v 14:14 | Reagovat

tak tohle byl  takový zajímavý díl. ale jako dobry.. jsu fakt zvědava jak to bude ted dal....

ale Naoki neco citi, ze jo.... ja jen tak že ze zacatku byl taky docela chladnej...

2 Arhoo-chan Arhoo-chan | Web | 18. prosince 2008 v 16:24 | Reagovat

snifaaaaa ja sem měla takovej zvkáštní pocit je to hornzne chudáček ayashi nemyskeka sem že to někdy řeknu ale boalala gomen  nuhaga al je to chudiiD:XD pardon za chyby

3 Kira-chan Kira-chan | 20. prosince 2008 v 10:02 | Reagovat

XD ok už to mám dopsaný celý, takže vám sem brzo hodím pokráčo. Fakt to nebude dlouhý... je to celkem nezvyk psát povídky na pár stránek XD... tak zatím...

4 Elo-chan Elo-chan | 21. prosince 2008 v 23:24 | Reagovat

jaká škoda, že zrovna tohle musí končit tak brzy? ten vztah se mi zdá tak neuvěřitelně zvláštní, že se mi snad líbí ještě mnohem víc. ale tohle na mě působilo tak... smutně, hořce, to je možná to slovo. krásný ale hořký, zrovna jako půlnočně modrá barva, co tu na mě pomrkává... opravdu krásná povídka, kira-chan.

5 Karin Karin | 16. září 2017 v 23:39 | Reagovat

Nádherné.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama