Leden 2009

Kapitola 10.

31. ledna 2009 v 11:59 | Kira-chan |  Hiding in the shadow
Hiroko promiň že to sem dávám až teď, ale snad budeš mít čas ;) Ať se vám pokráčo líbí.


* * *

Shiro se zavře v apartmá s Tatsuyou. Je rád, že mají chvíli pro sebe, než zase odejde do práce. V poslední době mu přijde jako by se mu vyhýbal. Ale pokaždé když se na něco zeptá tak dostane pouze odpověď. -"Nic se neděje, všechno je ok."- A přesto vidí, že není.
"To byl ten tvůj malej problémista?" zeptá se s úsměškem a ignoruje Tatsuyovu popuzenou náladu. "Promiň, nechtěl jsem tě vzbudit." Dodá jemně a obtočí kolem něj ruce. Bez reakce. Muž ho od sebe pouze odstrčí a lehne si zpátky do postele. Shiro se trochu bezradně posadí vedle něj a rukou mu ustaraně pročísne černé vlasy.
"Můžeš toho nechat?" štěkne na něj jeho přítel naštvaně.
"Co je to s tebou?" zeptá se Shiro a má pocit, že napříč jeho snaze o klidný tón se mu hlas naplnil bolestí, kterou nelze přeslechnout. Přesto se muž otočený zády k němu ani nehnul. "Bolí tě něco? Jsi nemocný?" napadne ho najednou a skloní se těsně k němu. Tatsuya si pouze dlouze povzdechne, ale než stačí cokoli říct, přitáhne si ho Shiro do náručí. Má děsný pocit, že se stane něco hrozného. Neví co přesně, ale má tak špatné tušení jako nikdy.
"Pusť mě." Hlesne Tatsuya a černovlasý muž ho hned poslechne. Položí ho na polštář a něžně ho pohladí po tváři.
"Miluji tě." Usměje se na něj a snaží se rozluštit co se skrývá za tím netečným výrazem.
"Sklapni a nedělej mi to ještě horší." Vyjede na něj Tatsuya podrážděně a nadzvedne se přitom do polosedu.
"Ty jsi na mě naštvaný? Protože jsem tě vzbudil? Omlouvám se." Začne zmateně Shiro, ale Tatsuyův hlas utne další jeho pokusy o uklidnění podivné atmosféry.
"Takhle to dál nejde. Musíš to přece taky cítit. My dva se k sobě nehodíme. Já nejsem uke a nebaví mě hrát si na něj. Rozumíš mi?"
"Chceš tím říct…?" nedokáže dostat poslední slova skrze rty. Připadá si jako v noční můře a netuší kdy skončí.
"Chci tím říct, že je mezi námi konec." Dokončí za něj Tatsuya naprosto klidně. "Nic proti tobě nemám. Chci aby jsme zůstali přátelé, ale takhle to nepůjde. Jsi můj nejlepší přítel, ale nemůžu s tebou zůstat." Nasadí muž mírnější tón.
"Rozumím. Asi jsem to čekal, jen jsem si to nechtěl připustit." Přizná spíš sám sobě s pohledem sklopeným k zemi. Strašně to bolí.
"Shiro." Hlesne černovlasý muž a zavěsí se mu kolem krku. "Zůstaneme přátelé. Jako předtím, ano?" tiskne se k němu. Shiro kolem něj obtočí ruce a s city rozlámanými na padrť si vychutnává nejspíš poslední takovéto objetí člověka, kterého nade vše miloval. Teď jsou z nich zase jen kamarádi. Kvůli němu bude předstírat, že se nic neděje. Kvůli němu udělá cokoli.
"Je to kvůli tomu klukovi? Zamiloval ses do něj?" neodolá zeptat se na rovinu.
"Možná." Odpoví Tatsuya tiše a odtáhne se od něj.
"Dobře. Tak zatím." Hlesne Shiro a odejde zpátky do svého pokoje.
Rychle za sebou zavře dveře a sklouzne po nich zdrceně na podlahu. Co udělal špatně? Co dělá špatně, že to vždycky skončí takhle? To je vážně tak strašný, že s ním nikdo nevydrží dýl než dva měsíce? Ještě to poledne se psychicky úplně sesype. Zamkne se ve svém pokoji, nezvedá telefony, nereaguje na volání ani na pokojskou, nemá na nic chuť a nedokáže myslet na nic jiného než na vlastní neschopnost a beznaděj. Až do večera sedí na křesle a pozoruje mírně podmračenou oblohu dokud obraz ta okny nedostane černý nádech noci. Umyje se, lehne si do postele a zadoufá, že usne brzo a už se nikdy neprobudí…

* * *

Tatsuya se zaposlouchá do náhlého ticha v pokoji. Na jednu stranu je rád, že to skončil. Opravdu mu to takhle vadilo, ale na druhou stranu toho lituje. Živě si dokáže představit bolest, kterou mu tím způsobil. Nepřestane si to vyčítat, ale pokračovat v tom by nemělo smysl. Nemyslí na nic jiného než na Nicka. I když je s Shirem, prostě pořád. To ticho je mučivé. Už dlouho si nepřipadal tak sám.
Jde do práce dřív, ne že by se mu tak chtělo, spíš z naděje, že na chvíli rozptýlí černé myšlenky. Za nedlouho se tady bude konat velká akce a je potřeba vyřešit spoustu plánování a papírování. Denně ho zasypávají hovory a stohy dokumentů, kterými se stále nějak nemůže prohrabat na konec. Je to neskutečně vysilující. Sám si je vědom, že svou blbou náladou zatěžuje i Nicka, což ho mrzí, ale snaží se to změnit. Zatím neúspěšně a dneska s ním asi nebude moct ani mluvit. Vlastně by byl nejradši, kdyby chlapec vůbec nepřišel a mohl být sám. Jeden den se někam zavřít a poddat se té náhlé depresi která ho zavalí jako balvan. Shira od sebe odehnal a Nicka, kterého miluje asi nikdy nezíská. Nakonec u něj zůstává jen proto, že musí.
Přese všechnu snahu se soustředit na práci, se právě tento úkol zdá být nemožný. Pod záminkou dokumentů jde na apartmá dřív. Zapracuje na papírech a přitom netrpělivě čeká, kdy se Nick vrátí. Začne se stmívat. Každou chvíli by měl přijít z práce. S přibývající dobou začne být nervózní. Venku už je tma a Nick nikde. Snad se mu něco nestalo. Je snad s těmi feťáky? Ne, to určitě ne… i když…
Vstane od papírů a přejde k oknu. Najednou ho napadne, že vlastně nemá ani jeho číslo na mobil. Z nervózního podupávání na místě se nakonec stane rychlé přecházení po celé místnosti sem a tam s očima zabodnutýma do země v hlubokém zamyšlení. Kdyby aspoň věděl kde je. Mohl by mu jít naproti, ale takhle… Pokaždé když na chodbě vrznou dveře se zastaví a chvíli zůstane ztuhle poslouchat, jestli to náhodou není on. Asi po půl hodině netrpělivého přecházení se skrčí u stěny s čelem položeným na kolenou. V myšlenkách už je tak daleko odsud, že ani nevnímá zvuky z chodby.
"Tatsuyo? Jsem doma." Uvědomí si náhle chlapcův hlas ve své blízkosti. Zaskočeně vzhlédne a připadá si, jako by se právě probudil. Nick si ho přeměřuje zkoumavým pohledem v kleče kousek od něj.
"Kde jsi tak dlouho?" změří si ho muž pochybovačně a v hlavě mu hned vyvstanou myšlenky na drogy.
"Byl jsem venčit psy." Odpoví mladík a Tatsuya mlčky vstane aniž by to komentoval. "Ty mi nevěříš, že?" dodá chlapec a taky vstane. Jak by mu mohl věřit?
"Vážně jsem byl jen se psy. Potkal jsem v parku jednoho… kluka. Spřátelili jsme se a… nějak jsem přestal vnímat čas. Proto jdu tak pozdě."
"Kluka? Je to-"
"Ne! Není to feťák!" rozkřikne se na něj Nick teď už dotčeně.
"Jen se ptám. Nemusíš hned ječet." Zavrčí odpověď a nejradši by si naliskal za ten tón i za celou situaci. Jak s ním může takhle jednat a přitom doufat, že se do něj chlapec zamiluje? Vždyť si sám kope vlastní hrob. Opravdu má sto chutí si začít přinejmenším rvát vlasy vztekem na sebe sama a přesto nezmění ani tón hlasu, ani přístup.
"Nemusím hned ječet jo? Ty mě zase nemusíš hned podezřívat! A především si na mě nemusíš vybíjet svou zlost! Já jsem ti nic neudělal! To ty chceš, abych tu zůstal! Já se tě o nic neprosil!" rozkřikne se chlapec navztekaně.
"Tak fajn! Když ti tolik vadí tady zůstávat tak si jdi! Já už tě tu nedržím!" křikne na něj zpátky. Jasně modré oči vypadají překvapeně. Tatsuyovi jen pomalu dojde jakou pitomost právě řekl. Zase si vybil zlost na Nickovi. Kdyby jen věděl, jak strašně je mu to líto. Ale najednou nedokáže říct ani slovo. Chlapec ho chvíli na to obejde a než se Tatsuya vůbec stihne vzpamatovat, jde už Nick pryč i s brašnou přes rameno. On vážně odchází? Dneska je nepochybně nejpříšernější den jeho života.

Kapitola 9.

30. ledna 2009 v 21:48 | Kira-chan |  Hiding in the shadow
Tak tady máte další pokráčo a co v něm je? Seznámíte se blíž s naší novou postavičkou z blázince ;) snad se bude líbit.


Zastaví a chlapec sedící na zemi se na něj zvědavě zadívá. Co by měl dělat? Vůbec neví jak mluvit s někým kdo to v hlavě nemá v pořádku. A ani netuší co tomu klukovi vlastně je? Někde dokonce slyšel že blázni bývají občas agresivní.
"Ahoj." Pozdraví ho a chlapec se zadívá bokem.
"Ptali se po tobě nějací lidé." Promluví znovu a neznámí před ním se hned rozhlédne kolem a vyšvihne se na nohy.
"Neboj, neřekl jsem jim kam jsi šel." Dodá hned, aby ho uklidnil a chvilku na to se na ně seběhnou i všechny kolie, které už pochytali své větve a teď chtějí aportovat znovu. Jsou vážně neúnavné. Jedna z nich se začne točit i kolem toho kluka a očmuchávat ho. Ten nejdřív trochu polekaně ucukne, ale pak si klekne a nechá ji olízat mu ruku. Dokonce se u toho i směje. Asi to lechtá. Nick z něj nemůže spustit pohled. Nikoho takového ještě neviděl. Chtěl by mu pomoct. Skamarádit se s ním. Ten kluk je určitě hodně sám. Nepochybně by mu mohl rozumět i když není úplně normální.
"Líbí se ti?" zeptá se a taky si klekne na zem. Chlapec přikývne. Možná neumí mluvit. Rozhodne se zeptat, ale neznámí na otázku reaguje pouze pozvednutím očí s nečitelným výrazem. Těžko říct, jestli je to ano, nebo ne. "Můžu vědět jak se jmenuješ?" zkusí další otázku a chlapec se na něj tentokrát podívá zvědavě. "Nemusíš mluvit, jestli nechceš, nebo nemůžeš… můžu říkat písmena a ty mě zastavíš. Nebo, nechceš abych to věděl?" zarazí se najednou. Nechce být moc vlezlý.
"Natsumi." Hlesne tiše chlapec před ním a v následující chvíli na něj skočí největší z kolií a svalí ho na zem. Chlapec se začne smát a Nick cítí, že je na správné cestě k získání opravdového kamaráda. Neví proč, ale má prostě takové tušení. Ve třídě se s nikým moc nebaví. Nemá si s ostatními co říct a navíc mu tam všichni připadají, no prostě takový divní, nudní, nebo kdoví jak je popsat. Tenhle kluk je jiný.
"Já jsem Nick. Rád jsem tě poznal." Natáhne k němu ruku s úsměvem a počká si dokud se jí chlapec, i když trochu nejistě, nechytí aby ho vytáhl na nohy. "Zrovna tu venčím psy jedné staré paní. Nechceš se přidat?" pohlédne do žlutohnědých očí, které se v mžiku rozzáří nadšením. Chlapec přikývne a Nick si všimne, že je dokonce ještě o kousek menší než on.
"Kolik ti je?" zeptá se po chvíli co spolu hází klacky mezi stromy a pak se o ně se smíchem rvou s koliemi.
"Bude mi sedmnáct." Odpoví mu a klidně čímž potvrdí jeho odhad.
Celé odpoledne si hrají se psy, prochází se s nimi a vůbec se baví jakkoli je to zrovna napadne. Natsumi je pořád plný energie a napříč tomu že za celé odpoledne prohodili jen pár slov měl stále nějaké nápady co dělat. Od házení větví co nejdál, přes zavěšování s hlavou vzhůru nohama na větve, přičemž soutěžili kdo z nich se udrží dýl až po závody se psy.
"Budu už muset jít. Paní Takamichi už bude nervózní." Podívá se Nick na mobil kolik je hodin aniž by ho ten fakt nějak potěšil. Všimne si, že se chlapec zase dívá někam bokem s podivným trochu prázdným výrazem, jako když ho sledoval poprvé. "Mě se to taky nelíbí. Radši bych byl tady a hrál s tebou třeba na schovku, ale vážně už musím." Přizná a připne kolie zpátky na vodítka. Tatsuya bude asi zase naštvaný, kde byl celý den. A pokud bude mít ještě tu blbou náladu po těžké práci, tak se má opravdu na co těšit. Zůstane stát na místě a mlčky hledět na hnědobílou kolii, která si zrovna olizuje kožich.
"Nechceš mě doprovodit?" zeptá se, aby chlapci vedle sebe trochu zlepšil náladu. Moc se mu nechce nechávat ho tu samotného. Kam teď vlastně půjde, když utekl z ústavu? A hledají ho ještě ti lidé?
"Jasně." Usměje se Natsumi a Nick mu podá vodítko s jednou z kolií.
Velice pomalu začne padat soumrak. Světla na ulicích se postupně rozsvěcují jedno za druhým a vrhají tak dlouhé, zatím matné stíny na věci kolem nich. Oba chlapci jdou mlčky, ale atmosféra není divná ani napjatá. Je prostě klidná. Nick se zadívá na svého společníka. Vypadá nervózně. Nebo se mu to možná jen zdá.
"Kam teď půjdeš?" zeptá se ještě než zahnou ulicí k domku paní Takamichi.
"Nevím. Někam kde je světlo."
"Bojíš se tmy?" zeptá se Nick trochu překvapeně.
"Jen někdy." Odpoví mu chlapec, aniž by se na něj podíval. Je tak lehké v něm číst. Pokaždé když je smutný, nebo nervózní tak se vyhýbá očnímu kontaktu. Ne že by se jinak díval do očí často, ale v těchto situacích se nepodívá do očí nikdy a když ano, tak to v nich naprosto zřetelně každý vyčte.
Nick zastaví a chvilku zaváhá, jestli je dobrý nápad se zeptat. Přesto to nakonec riskne.
"Proč jsi utekl?"
"Musel jsem… přijít na jiné myšlenky." Hlesne chlapec trochu nepřítomně a ztuhle zůstane hledět před sebe. "Zavoláš je že? Pošleš mě zpátky." řekne po chvíli s prázdným výrazem.
"Ne. Neudělám to, pokud to nechceš." Zapře Nick tu milnou domněnku a otočí k sobě chlapce čelem.
"Jen se trochu bojím co tu budeš dělat sám v noci. Možná by ses měl vrátit. Já tě k tomu nenutím, ale u sebe tě nechat nemůžu a venku taky zůstat nemůžeš." Snaží se mu Nick domluvit.
"Já se tam nechci vrátit." Sklopí zlatavé oči svůj pohled k zemi.
"Tak dobře. Když nechceš tak tam nepůjdeš."
"Vážně mě nebudeš chtít nutit?" vzhlédne k němu Natsumi překvapeně.
"Ovšem že ne." Usměje se na něj Nick přátelsky a zadívá se zamyšleně bokem do ulice.
"Ale v tom případě musíme něco vymyslet. Nemůžeš spát venku a já u sebe nemám peníze na žádný hotel ani penzion." Přemýšlí Nick nahlas v naději, že mu třeba chlapec pomůže najít nějaké řešení, ale ani ten evidentně neví co s tím. Navíc se tváří jako boží umučení. Asi má pocit, že dělá problémy a nelíbí se mu to. Opravdu není těžké poznat na co myslí. Nick se sám pro sebe v duchu pousměje jak mu rozumí. Konečně někdo komu umí všechno vyčíst z očí.
"Měli bysme odvést ty psy. Říkal jsi, že ta paní už bude nervózní." Odbočí Natsumi od tématu, ale celkem trefně. Nick přikývne a konečně zabočí za roh do ulice s malinkými předzahrádkami, které jsou teď zaplněné jarními kytkami matně osvícenými pouliční lampou. Šero už se stačilo změnit na houstnoucí večerní tmu i když ještě není tak pozdě. Ještě není ani osm.
Oba chlapci vejdou po kachličkách ke dveřím a krátce zazvoní. Chvíli to trvá než se stařenka o berličce dostane až ke dveřím, aby jim odemkla.
"Dobrý den. Tak jsme zpátky." Usměje se na ni Nick s trochu omluvným nádechem.
"Dobrý večer. Už jsem si říkala, jestli se něco nestalo." Usměje se babička ulehčeně a nechá oba projít dovnitř. "A ty jsi kdo chlapče?" zeptá se Natsumiho se zvědavým pohledem.
"To je můj kamarád." Odpoví za něj Nick, když vidí, že Natsumi zase přestal mluvit. "Jmenuje se Natsumi. Dneska mi pomáhal." Dodá a odepne kolie z vodítek. Vtom ho něco napadne. Zrovna když stařenka donese obálku s penězi, kterou se pokaždé snaží odmítnout, ale ona mu ji většinou stejně vnutí.
"Mohl bych vás o něco poprosit?" zeptá se Nick a předstírá že peníze nevidí. Dělá to rád, nechce, aby mu za to platila. Zvlášť teď už žádné peníze nepotřebuje, protože Tatsuya mu koupí podle všeho všechno co potřebuje.
"Povídej." Pobídne ho babička a Nick zachytí Natsumiho tázavý pohled.
"Víte, že nechci, abyste mi za to platila, ale můj kamarád by potřeboval nocleh. Neměla byste volný pokoj? Alespoň přes noc." V duchu prosí nebesa aby to vyšlo, protože jiný nápad už nemá.
"Mám volný pokoj po dceři. Když bude hodný tak ho tu klidně nechám." Souhlasí stařenka s pobaveným úsměvem a Nick si oddechne, že to vyšlo.
"Nemyslím si, že byste s ním měla problémy. Je tichý a bude vám pomáhat, že Natsumi?" pobídne ho Nick očima, aby taky něco řekl.
"Ano jistě. Ani nebudete vědět, že tu jsem. A kdybyste chtěla s něčím pomoct, určitě se budu snažit." Přikývne Natsumi i když je na něm vidět, že je z nového prostředí trochu nervózní. Stařenka se s nimi rozloučí a odejde nachystat Natsumi pokoj.
"Je moc hodná. Bude ti tu s ní fajn. Já přijdu po škole a půjdeme zase ven se psy." Řekne mu a chlapec přikývne.
"Díky."
"Nemáš zač. Už musím jít. Zatím se měj." Usměje se na něj povzbudivě a odejde. Je trochu nervózní jak mu tam s ní bude, ale věří tomu, že všechno bude v pořádku. Už se nemůže dočkat až zítra po škole zase vyrazí do parku. Mít kamaráda jako je on je vážně skvělý pocit. Dokonce se teď celkem těší i domů. I když má strach z Tatsuyovi reakce na tak pozdní příchod. Možná ho bude zase obviňovat, že byl bůhvíkde fetovat s pochybnými kamarády, které už nechce ani vidět. Beztak jediné co ho s nimi spojovalo, byly ty drogy a těch už se zbavil. Snad napořád. Dobrá nálada ho trochu přejde čím víc se blíží k hotelu, až nakonec vůbec nemá chuť vejít dovnitř. Má strach, že je na něj Tatsuya naštvaný. Jenže venku už začíná být pěkná zima a on má jen tenkou mikinu, takže se nakonec přece jen donutí jít dovnitř…

* * *

Kapitola 8.

29. ledna 2009 v 23:08 | Kira-chan |  Hiding in the shadow
Věnováno Ni-chan, protože mě překecala abych to sem dala ještě dneska XD


Sotva vyjde z koupelny, setká se s jeho pohledem. Připadá mu nečitelný. Možná zamyšlený. Zaleze si do postele s osmisměrkami a začne si luštit.
"Nicku?" ozve se po chvíli od stolu.
"hm?" zamručí aniž by mu věnoval moc pozornosti.
"Potřeboval bych se tě zeptat na pár věcí." Řekne muž a teprve tehdy si vyslouží chlapcovu pozornost.
"Hned teď?" Odloží Nick časopis stranou.
"Asi ano." Přikývne Tatsuya a zaklapne jeden z dokumentů.
"Myslel jsem, že máš práci."
"To nejdůležitější už mám hotový. Zbytek klidně ještě počká."
"No, dobře. A o čem?" znervózní chlapec. Nechce se mu z ničeho se zpovídat. Muž si sedne na okraj postele a zadívá se na něj zvláštním pohledem.
"Chci vědět něco o tvé rodině."
"Myslím, že do toho ti nic není." Opáčí hned Nick pevně. Proč ho to najednou zajímá? Nemusí mu nic říkat. Není jeho povinnost mu něco vykládat.
"Já myslím, že ano." Trvá si muž na svém.
"O mé rodině už víš co potřebuješ. Matku jsi poznal sám, že otec zemřel už taky víš a že se mi zbytek rodiny vyhýbá jsem ti taky řekl, tak co chceš ještě vědět?"
"Víc podrobností."
"Do toho ti nic není!"
"Tak aspoň pár věcí."
"Ne! Nechci mluvit o své rodině."
"Proč ne?"
"Třeba proto, že už žádnou nemám!" vyštěkne na něj a sekne sebou zpátky do peřin otočený k muži zády. Při vzpomínce na svou rodinu je mu zle a cítí se opuštěný a odkopnutý.
"Prosím. Třeba by mi to mohlo pomoct tě líp pochopit. Vážně se snažím, ale není to jednoduché, když o tobě nic nevím." Žadoní muž za ním. Nemusí mu říkat všechny detaily. Třeba stačí jen pár věcí…
"Otec umřel, když mi bylo osm. Vracel se z práce. Vyhlížel jsem ho z okna. Byla bouřka, ale ven bylo vidět dobře. Kus od domu do něj vrazil blesk. Viděl jsem to. Byl na místě mrtvý."
"Proto se bojíš bouřek?" hlesne Tatsuya tiše. Chlapec místo odpovědi přikývne. Vůbec není lehké o tom mluvit.
"Matku to hrozně vzalo. Nějakou dobu se držela, ale pak začala pít. Stala se z ní alkoholička a nešlo s ní vydržet. Nikdo z rodiny s ní už rok po otcově smrti nechtěl mít nic společného. Zůstal jsem s ní, protože jsem ji nechtěl nechat samotnou. Nikoho z rodiny jsem od té doby neviděl. Matka byla nezaměstnaná a žili jsme jen z otcových úspor v bance. Ale vystačili jsme si. Nicméně… zkus si to představit. Ráno vstaneš, postaráš se o opilou matku, trochu uklidíš, jdeš do školy, tam tě občasně někdo zkouší zmlátit, protože se mu nelíbí tvůj styl života, vrátíš se, matka tě zbije pak se musíš postarat aby nedělala víc bordelu než musí, uklidíš celý byt uděláš všechny domácí práce, do noci sedíš nad úkoly ze školy a takhle to jde stále dokola. S případnou výjimkou kdy pro matku musíš jít do hospody a odtáhnout ji domů, nebo kdy jsem si udělal volno abych mohl jít venčit psy, nebo se jít zfetovat s kamarády. Stačí ti to takhle? Umíš si to teď představit líp?" dořekne a zaboří hlavu hlouběji do polštáře. Po chvíli ticha si ho Tatsuyovi horké paže přitáhnou do dlouhého objetí.
"Nech mě! Nepotřebuju utěšovat! Pusť mě!" zkouší se mu vysmeknout, ale nejde to. Netrvá to moc dlouho a vzdá to. Nechá se hladit po zádech a užívá si příjemné teplo Tatsuyova těla, jeho rukou… zavře oči. "Doufám, že už nemáš další otázky."
"Myslím, že ne. Už jsi mi pomohl objasnit dost věcí." Odpoví muž a jeho sevření povolí. Hned se mu vysmekne s polekaným výrazem.
"Znamená to… že mám odejít?" zeptá se tiše.
"Cože? Jak tě to napadlo? Ovšem že ne. Chci abys tu se mnou zůstal." Usměje se Tatsuya a znovu ho k sobě přitiskne. Tentokrát se Nick nebrání. Cítí že právě teď je mu něčí blízkost příjemná.
Ráno znovu vstane dřív než Tatsuya. Rychle se nachystá a odejde. Mezi dveřmi se srazí s vysokým černovlasým mužem.
"Ahoj, Tatsuya ještě spí?" pozdraví ho neznámí muž a snaží se nahlédnout mu přes rameno do bytu.
"Promiňte, ale kdo jste? Pokud vím tak pracuje až od osmi." Zůstane Nick stát mezi dveřmi a rentgenovat muže nedůvěřivým pohledem.
"Nejsem tu pracovně. Spí, nebo ne?" opáčí muž aniž by mu věnoval příliš pozornosti.
"Spí. Přijďte později." Pokusí se Nick dveře zamknout, ale to už je z pokoje slyšet šramot.
"Nicku? Co se děje?" zazní Tatsuyův rozespalý hlas doprovázený dlouhým zívnutím.
"Máš tady návštěvu. Spěchám tak sbohem." Otočí se Nick rychle k odchodu a nechá ty dva za sebou. V půlce chodby se ještě ohlédne. Ten chlap je teď s Tatsuyou v jejich apartmá. Neví přesně co je to za pocit, ale něco se mu na tom silně nelíbí.
Do školy dojde pěšky a zbytek dopoledne stráví v klidu mezi spolužáky. Myšlenky se mu často zatoulají k Tatsuyovi. Co teď asi dělá? Bude večer zase tak otrávený jako v minulých dnech? Nechce se mu domů. Má divný pocit, když je s ním. Hned ze školy zamíří za paní Takamichi.
"Dobrý den." Pozdraví s úsměvem stařenku mezi dveřmi.
"Dobré odpoledne Nicku. Jdeš brzy." Odpoví mu stařenka a zavolá k sobě své tři kolie.
"Dneska jsme ve škole skončili dřív." Odpoví jí a vejde za ní do bytu. Uváže psy na vodítka a zamíří zpátky ven.
"Jak se vůbec daří doma? Co dělá maminka?"
"Já…ona, už není na živu. Bydlím teď v hotelu." Odpoví jí s trochu smutným pousmáním. Je to roztomilá babička, nemá ani tušení co byla jeho matka zač. A je to tak lepší. Ještě by jí to mohlo trápit. Už tak to ta paní nemá nejlehčí. Děti jsou daleko a navštěvují ji jen o víkendech. Sama už je hodně stará a unavená. Kdyby sem nechodila její vnučka pomáhat jí s domácností, zřejmě by jí už dali do domova důchodců.
"Ale to je mi líto. Co se jí stalo?"
"Nehoda." Odpoví Nick klidně a rychle se s ní rozloučí. Zamíří se psy do parku, kde zastaví na známém místě a odváže je z vodítek. Zvedne ze země pár klacků a začne si s nimi aportovat.
Po pár minutách si všimne chlapce stojícího opodál. Není moc vysoký, ale zato je dost hubený. Zelené tričko s krátkým rukávem na něm plandá stejně jako široké tmavé džíny. Jediné co mu padne jsou žluté tenisky. Věkem je asi stejně starý jako on sám. Má pěkný obličej s jemnými rysy a hnědé vlasy barvy hořké čokolády dokonale ladící s žlutohnědýma zářivýma očima, které lemují dlouhé černé řasy. Oba se navzájem dlouze prohlíží, než se s cesty za keři ozvou něčí hlasy. Chlapec sebou mírně škubne a rychlostí blesku uteče někam pryč. Nick zvědavě nakoukne na cestu, kde zrovna probíhají nějací lidé v bílých pláštích. Doktoři? Možná ho hledají. Utekl snad z nemocnice? Nevypadal nemocně a nemá pocit, že by se doktoři obvykle honili za pacienty. Vysoká žena po boku s o trochu menším mužem si ho všimnou a zamíří k němu. Nick od nich rychle odtrhne pohled a věnuje se dál koliím, jež mu skáčou nedočkavě po nohách s klacky v zubech.
"Pane? Prosím vás, neviděl jste tu chlapce zhruba ve vašem věku?" osloví ho ta žena a Nick na chvíli přemýšlí co odpovědět.
"Nevím koho myslíte. Je tu spousta kluků v mém věku." Řekne nakonec a odhodí jeden z klacků mezi břízy.
"Není moc vysoký, na sobě má zelené triko a džíny." Žena se nervózně ošije. Evidentně mají naspěch, aby ho chytili. "Má tmavě hnědé mírně rozcuchané vlasy" po několikáté se rozhlédne kolem.
"No, jo viděl jsem ho, byl tady poblíž, ale pak jsem se věnoval psům a on zmizel." Řekne nakonec rozhodnutý přiznat že tu byl, ale zatajit aspoň směr kterým ho viděl utéct. Muž kousek od nich nespokojeně zkřivý ústa. Tohle jim asi moc nepomohlo.
"Nevadí, stejně děkujeme." Řekne žena a dvojice se znovu vydá na cestu rozhlížejíc se všude kolem. Nick za nimi se zájmem hledí dokud nezmizí z dohledu. Přibližně ve stejné chvíli se ozve zapraskání kde si ve větvích vzdálených bříz, odkud následně sletí ten chlapec na tvrdou zem. Nick se moc nerozmýšlí a jde za ním. Ještě než vůbec stihne dojít až k chlapci si najednou uvědomí o co tu jde. Ten kluk musel utéct z blázince. No jistě, to by mohlo přesně sedět. Navíc je psychiatrická léčebna mnohem blíž než nemocnice. Vlastně je jen kousek cesty odsud.

Kapitola 7.

29. ledna 2009 v 13:02 | Kira-chan |  Hiding in the shadow
Dozvíte se pár zajímavých věcí... příjemné čtení přeji ;)


Ráno se probudí hodně brzo. Rychle vypne budík na mobilu a začne se potichu chystat do školy. Radši ani nerozsvěcuje, aby Tatsuyu náhodou nevzbudil. Když spí vypadá… jinak. Možná i roztomile. S těmi rozcuchanými vlasy a klidným nic netušícím výrazem… musí se tomu pousmát. Vezme tašku přes rameno a co nejtišeji odejde do školy.

* * *

Tatsuya se rozespale protáhne přičemž vedle sebe nahmatá prázdné místo. Posadí se a pohledem zrentgenuje celý pokoj. Začne být trochu nervózní. Vstane a proběhne celé apartmá. Není tady. Určitě utekl. Ale proč? Vypadalo to, že už s ním zůstane. Zničeně se zhroutí na křeslo v kuchyni s obličejem v dlaních. V posledních dnech si připadá děsně vyčerpaný. Zdá se mu, jako by se nic nedařilo. Je zavalený prací už od rána a do toho ještě všechny ty problémy s Nickem. A přesto ho nedokáže jen tak dostat z hlavy. Přemýšlí nad ním celý den. V duchu se nemůže dočkat až bude zase s ním. Až se mu bude dívat do těch jasně modrých očí a poslouchat jeho věčné nadávání a protestování. Přes den si představuje co všechno pěkného by spolu mohli dělat, ale ví že to je nemožné. Jednak mu Nick nedává jedinou naději a pak taky… už sám přece má přítele. Proto ho to tak moc trápí. Neměl by přece myslet na Nicka, když už někoho sám má. Jenže, jak dlouho to takhle ještě půjde? Dokud s Nickem nic nemá tak je to v pořádku a ani jeho příteli to nevadí, jenže… pravda je, že se nemůže rozhodnout do koho z těch dvou je zamilovaný víc. Nick je tak jiný. S někým jako on se ještě v životě nesetkal. Je dost těžké ho pochopit a tak… a přesto, stačí se mu jedinkrát podívat do očí a připadá si úplně mimo sebe. Chtěl se ho zeptat na věci o jeho rodině, vědět o něm něco víc, než že bere drogy v prášcích a jeho rodiče jsou rozvedení přičemž matčinu smrt pomohl urychlit právě on sám. Co je s jeho otcem? Kde má zbytek rodiny? Proč už se s nimi nestýká? Chtěl by se zeptat na tolik věcí, ale včera na to úplně zapomněl. V práci ho úplně vyždímali a nakonec byl akorát dost otrávenej. Nick si toho zřejmě všiml, jak se zná, zřejmě si na něm vybil zlost i když se snažil právě tohle neudělat. Měl by ho jít hledat, ale… to ho bude stíhat každý den? Když tady tolik nechce zůstávat tak to třeba vyřeší všechny problémy ohledně toho s kým zůstane. Navíc nějak nemá sílu ho zase hledat. Složí hlavu na stůl. Přemýšlí tady nad tím, jak se srovnat s životem bez Nicka a přitom nechce nic jiného než mít ho zpátky u sebe.
Vstane a převleče se. Odejde do práce zkontrolovat chod hotelu. Co když se mu udělá špatně? Mohl by třeba omdlít na ulici, nebo spadnout pod auto. Nebo třeba šel za tím svým povedeným kamarádem, i když po tom co včera zjistil, asi těžko. Šel si sehnat další prášky? Nebo odjel za svou rodinou? Ale s tou se přece nestýká. To by nechal aspoň vzkaz. Nebo se šel třeba zabít. Nebylo by to poprvé co se o to pokusil. A to je s ním jen pár dní. Možná že si šel ještě domů pro nějaké věci, nebo uspořádat pohřeb své matce. Ale to by mu přece řekl ne? Vlastně, asi ne. Ale co když ho to moc vezme a udělá nějakou blbost? Doktor říkal, že nemá být ve stresu. To půjde jen těžko, aby nebyl.
"Pane…Pane? Posloucháte mě?" zazní někde vedle něj ženský hlas.
"A-ale jistě… můžete to zopakovat?" usměje se na svou vrchní číšnici, která si hned začne stěžovat na jednu ze svých spolupracovnic, protože je tu nová a údajně nepůsobí dobře na hosty. Podle jeho pohledu však vypadá vše normálně… a takhle to jde až do oběda.
Je rozhodnutý za Nickem nejít. Ale přesto na něj musí stále myslet. Kde teď je? S kým? Co dělá? Jak mu je? …
"Lásko… ty jsi úplně mimo." Zašeptá jemně vysoký muž s uhlovými vlasy na ramena. Shiro, jeden z téměř stálých hostů hotelu a zároveň jeho milenec. "Máš hodně práce?"
"Jo, je to děs. Vůbec nic nestíhám." Postěžuje si Tatsuya a uvelebí se pohodlněji v mužově náručí. Dívají se společně na televizi. Shiro ho zlehka začne líbat do vlasů a na krk.
"Máš problémy s tím klukem?" zeptá se znenadání s obličejem u jeho krku.
"Trochu, ale o tom se bavit nechci."
"Proč ne?"
"Prostě proto."
"Jak chceš." Hlesne Shiro a dál ho zasypává lačnými polibky. Jenže takhle on to nechce. Být uke ho nebaví. Na druhou stranu tenhle vztah rozhodně nechce skončit. S Nickem nemá šanci a Shiro ho miluje. Bylo by to jednodušší, kdyby na Nicka stále nemyslel. Zpátky na apartmá se vrátí až v půli odpoledne. Mohl by klidně zůstat s Shirem, ale má spoustu organizačních plánů na předělání a za poslední dny se toho nakupilo dvakrát tolik.
Zavře se v pokoji a vytáhne všechny papíry na dodělání, projití a přepracování. Vůbec se mu nechce, ale třeba ho to konečně odvede od myšlenek na ty modré oči, kaštanové vlasy, jemnou pokožku, drobnou postavičku…
Je už pozdě odpoledne, když klapnou dveře a z kuchyně se ozvou kroky. Tatsuya ostražitě vzhledne od hromady papírů.
"Kdo je?" křikne na neznámého. Proč ani neklepe. Ani ho nenapadne, že by to mohl být Nick. Nějak už nepočítal, že přijde.
"To jsem jen já." Ozve se chlapcův hlas jako by se nic nedělo. Vyskočí od papírů a vtrhne do kuchyně s chutí ho radostí umačkat k smrti, nebo ho vzteky uškrtit, což způsobí že najednou neví co z toho udělat dřív.
"Děje se něco?" zeptá se chlapec s nevinným výrazem.
"Kde jsi sakra byl?!" vyjede na něj Tatsuya rozčíleně.
"No… přece ve škole." Odpoví chlapec zaskočeně. Ve škole? To ho nenapadlo.
"Ve škole?"
"A kde jinde? Je středa, mám školu." Opáčí hned Nick klidně. Tatsuya se radši opře o židli, aby to s ním neseklo. No jistě, byl ve škole… připadá si jako idiot. Celý den nemyslí na nic jiného, než co s ním je a tohle ho nenapadne.
"Je ti něco?" nakloní chlapec hlavu mírně na stranu s tázavým výrazem.
"Ne nic." Zakroutí Tatsuya hlavou a vrátí se zpátky k papírům. "Počkej, není už trochu pozdě?" uvědomí si najednou.
"Po škole jsem šel do práce."
"Ty pracuješ?"
"Jo. Přivydělávám si tím, že venčím psy jedné staré paní. Moc za to nevydělám, ale beztak nemám co dělat." Pokrčí Nick rameny s mírným úsměvem. Vypadá klidně. Nějak ho přejde i vztek. Beztak je asi neoprávněný. Zadívá se zpátky do papírů. V duchu má radost, že se vrátil. Neskutečně se mu ulevilo, i když otázka koho z nich dvou má radši je zpátky. Naštěstí to zatím ještě nemusí řešit. Prostě zůstane s Shirem. Nicka si tady sice nechá, ale nic s ním mít nebude… nic. Zatřese hlavou, aby se konečně zase soustředil na práci.
"Už jsi jedl?" zeptá se po několika minutách.
"Jo. Ale díky." Odpoví mu chlapec a roztahá po podlaze několik sešitů a učebnic. Tatsuya ho chvíli sleduje. Evidentně si dělá úkoly. Skloní se zpátky k plánu nějaké z dalších oslav. Je ticho.
Ozve se plesknutí něčeho o papír. Tatsuya se zadívá přes hromadu dokumentů na chlapce na zemi. Má hlavu položenou obličejem v učebnici a vypadá jako by tam právě vydechnul naposledy.
"Chceš s něčím pomoct?" zeptá se a chlapec se hned zvedne na kolena.
"Ne díky. Ruším tě že? Odtáhnu si to vedle." Řekne a začne sbírat věci ze země.
"Ne, to vůbec ne. Klidně tu zůstaň."
"To je dobrý." Shrábne do tašky poslední sešit a odnese si je vedle do kuchyně. Zdá se mu to, nebo se opravdu vyhýbá jeho pohledu? Začne se plně soustředit na práci, aby se mu mohl co nejdřív věnovat.

* * *

Nick si v kuchyni rozdělá potřebné sešity a začne dopisovat zameškanou látku. Má celkem dobrou, klidnou náladu. To bude tím dnem. Proběhl tak nějak v pohodě. Ve škole zase mezi známými a pak procházka s pejsky v parku. Bylo to po všech těch stresujících zážitcích opravdu uvolňující. Dopíše poslední předmět a rozlámaně se protáhne. Ohlédne se do pokoje na Tatsuyu. Má toho opravdu hodně. Nad takovou hromadou bude sedět asi celý večer. Vypadá ztrhaněji než včera. Nepochybuje, že příčinou je zčásti on sám. To kvůli němu se mu teď určitě nahromadilo tolik práce. Zůstane tiše sedět a koukat z okna. Nechce ho rušit. Choval se dost divně, když přišel. Určitě má zase blbou náladu… Rozhodne se mu udělat čaj a jít se umýt. Beztak už se pomalu připozdívá a může si v posteli třeba číst.
Položí před Tatsuyu hrnek s čajem a beze slova zmizí v koupelně, aniž by se podíval na jeho reakci.

Kapitola 6.

26. ledna 2009 v 20:28 | Kira-chan |  Hiding in the shadow
Ten konec je trošku divnej, ale snad to není tak špatný... ;)


Nick se ráno vzbudí dřív. Tatsuya ho škrtí v pevném sevření, které se mu vůbec nelíbí.
"Ehm-ehm… spíš?" odkašle si s tichou otázkou. Žádná odpověď. Znovu se pokusí nenásilně vyprostit, ale je to k ničemu. "Tak pusť přece!" zacloumá s jeho rukou, ale bez úspěchu. Navíc se mu ho ani nepodaří vzbudit. Místo toho se jen zavrtí a sevře chlapce ještě pevněji.
"No to si ze mě děláš prdel…" zavrčí Nick přiškrceně. Pokusí se ohlédnout na Tatsuyu, ale nemůže ani pořádně otočit s hlavou. Vtom se muži rozezvoní mobil v kapse. "Zvoní ti mobil!" oznámí mu hlasitě. Přesto si ale netroufne vysloveně křičet tak jak to umí. "A já se dusím, jestli ti to nevadí, takže…" zavrtí se, ale horké paže povolí svůj stisk až po chvíli. Nick hned vyskočí z postele a zůstane stát zapřený o kolena o kus dál. Muž naproti němu vytáhne z kapsy mobil.
"hm? …Dobře. Za chvíli přijdu." Řekne po kratší odmlce a pohledem zabloudí k chlapci s kaštanovými vlasy. "Budu teď zase muset do práce, ale až se vrátím promluvíme si."
"Dobře. Taky už musím jít." Otočí se Nick směrem východ a jde pryč.
"To teda nevím kam." Opáčí Tatsuya a chytne ho pevně za zápěstí.
"Au! Pusť to bolí!"
"Nikam nejdeš."
"Musím. Nechal jsem všechny svoje věci u kámoše. Vrátím se, přísahám, ale-"
"Už jsem řekl. Nikam a už vůbec ne za ním."
"Ale já tam mám svoje věci!" pokusí se mu Nick vysmeknout.
"Koupím ti nový."
"Nechci! Mám tam i věci, který mi nemůžeš koupit!" škubne s rukou a podaří se mu ji vyprostit. "Jdu." Oznámí mu umíněně a znovu se pokusí odejít.
"Ty jsi mě neslyšel?" přibouchne mu Tatsuya dveře před nosem. Nick k němu zůstane otočený zády.
"Nechápu o co ti jde. Jen si tam zajdu pro věci a zase se vrátím." Namítne.
"Řekněme, že už ti moc nevěřím."
Nick zmlkne. Na těch věcech mu dost záleží. Teď když nemá už nic a nikoho… bylo tam jen pár věcí. Pár blbůstek které pro něj ale hodně znamenaly. Nediví se, že už mu nevěří, ale proč ho tady teda nechává? Z lítosti? Zůstane stát se svěšenou hlavou. Muž za ním si po chvíli povzdechne a spustí ruku ze dveří.
"Dobře, ale pošlu někoho s tebou."
"Cože?" zarazí se Nick s pohledem pozvednutým k muži za sebou.
"Někoho z mých lidí. Půjde s tebou a pohlídá tě." Je neústupný. Vůbec se mu to nelíbí, ale nemá na výběr. Musí kývnout.
"Tak pojď." Otevře mu Tatsuya dveře. Nick jde chodbou za ním a prohlíží si hotel. Cestou narazí na několik hostů. Každý z nich se zastaví na pár slov s Tatsuyou zatímco Nickovi věnují jen krátký překvapený pohled. Kluk jako on tady opravdu nemá co dělat, to ví i bez nich, ale ať to vykládají Tatsuyovi.
Konečně vejdou do velké haly, kde se zrovna pořádá nějaká slavnost. Tatsuya si odvede bokem jednoho z hlídačů a spolu s ním se vrátí za Nickem.
"Tohle je Osamu. Půjde s tebou." Představí Tatsuya vysokého svalovce.
"Tak dobře. Já jsem Nick." Podá muži ruku a následně málem vykřikne pod silným stiskem.
"Rád Vás poznávám pane." Odpoví mu hlubokým hlasem. Z toho oslovení přeběhne chlapci mráz po zádech.
"Já…já Vás taky." Odpoví nejistě. Nemá ani ponětí jak se chovat. Osamu pokyne rukou ke dveřím a Nick poslušně následuje jeho pokyn. Naposledy se na prahu otočí na Tatsuyu. I on se na něj dívá. Střetnou se pohledem a černovlasý muž mu krátce zamává. Nick sebou škubne a rychle se vzdálí za Osamu.
Svalovec ho odveze limuzínou až před dům. Krom navigování nikdo nic neříká. Je to dost blbá atmosféra. Už aby byli zase zpátky. Chlapec vystoupí před panelákem a zazvoní. Dveře se po chvíli rozdrnčí. Zatlačí do nich a vejde s Osamu v patách. Vyjdou jen do prvního patra. Tam už na něj čeká ve dveřích matka jeho kamaráda.
"Ahoj Nicku, zapomněl sis tašku, že?" osloví ho s milým úsměvem.
"Ano. Děkuji." Vezme od ní svoje věci. Prohodí spolu pár zdvořilostních vět a rozloučí se. Nasedne s věcmi zpět do limuzíny a nechá se odvést zpátky do hotelu. Tam už ho Osamu konečně nechá samotného. Zkrátí si den u televize, ale většinu času stejně stráví přemýšlením nad tím, co teď bude.
Tatsuya se vrátí až kolem desáté večer. Vypadá vyčerpaně. Nick odtrhne pohled od obrazovky na muže mezi dveřmi.
"Ahoj." Pozdraví ho. Tatsuya zamručí nějakou odpověď a zavře se do koupelny. Nick se natáhne na sedačku a věnuje se dál televizi jako předtím. Z koupelny je slyšet sprcha. Film skončí. Zadívá se do stropu a čeká než Tatsuya vyleze, aby se mohl jít taky vysprchovat. Konečně klapne zámek. Vyhrabe z tašky pyžamo a zamíří ke koupelně. V půli cesty se zastaví pohledem na Tatsuyovi.
"Kde máš vršek?" zeptá se s značně skeptickým pohledem.
"Spím jen v kalhotách." Opáčí muž klidně. Nick trochu zčervená při představě, že mají vlastně společnou postel.
"Ne." Zakroutí nevěřícně hlavou.
"Ale ano jak vidíš."
"Já s tebou takhle spát nebudu." Zaprotestuje.
"Nikdo po tobě nechce, abys se mnou spal."
"Myslím vedle tebe!"
"Tak si usteleš na sedačce." Probodne ho Tatsuya nevrlým pohledem. Vážně má evidentně špatnou náladu.
"Fajn." Odsekne Nick naštvaně a zabouchne za sebou dveře. Očividně ho čekají těžké časy. Všechno co je tady… na nic z toho není zvyklý. Napustí si vanu horkou vodou. Neskutečně příjemné… Jen nerad vyleze ven a obleče se. Vzpomene si, že s ním chtěl Tatsuya o něčem mluvit, ale vypadá to, že na to zapomněl. To je dobře. Ať to bylo cokoli, určitě by se mu to téma nelíbilo. Zadívá se na svůj odraz v zrcadle. Trochu sčísne neposlušné vlasy a vyplázne na sebe jazyk. Je bledý jako stěna. Ale nedá se říct, že by mu bylo špatně. Nepřemýšlí nad tím a donutí se jít za Tatsuyou.
Očima zapátrá po potemnělém pokoji. To snad ne. Opravdu spí jen v kalhotách.
"Tak co? Budeš tady stát ještě dlouho?" popichuje ho Tatsuya. Přesto, že se to snaží zakrýt, všimne si Nick, že špatná nálada ho ještě nepřešla.
"Nebudu s tebou v jedné posteli dokud se neoblečeš."
"Jak chceš. Tak si ustel třeba na zemi."
"Klidně." Zavrčí Nick okamžitě a lehne si vzdorovitě na zem. Pod hlavu si dá jen svoji mikinu. Zem je studená a tvrdá, ale jeho tvrdohlavost je silnější. Nejdřív čeká, jestli Tatsuya necouvne, ale vypadá to, že ne tak se rozhodne opravdu si tam lehnout co nejvíc pohodlně a spát. Už několik minut je ticho. Ležet na zádech je celkem pohodlné. Zavře oči. Jen kdyby nebyla taková zima.
"Proč ti to tak vadí?" vyruší ho po pár minutách podrážděný hlas.
"Neruš, rád bych usnul."
"Tak pojď sem."
"Ne dokud máš na sobě jen kalhoty."
"V triku by mi bylo moc vedro."
Nick si vzpomene na horkost jeho těla. Asi má pravdu. Přesto neustoupí. I když v duchu nechce nic jiného než mít na sobě aspoň deku… nejlíp se tisknout k jeho horké kůži, ale to je příliš… až moc by se styděl. To je přece naprostá blbost. Musel by se hanbou propadnout, kdyby to znovu udělal. Ne. Nemyslitelné. Už nikdy víc se k němu nechce ani přiblížit.
"Prostě mě neruš. Vystačím si tady." Obrátí hlavu na opačnou stranu od něj.
"Slyším drkotání tvých zubů až sem."
"Kecáš!" vyšvihne se popuzeně do sedu.
"Čeho se vlastně bojíš?" přeměřuje si ho Tatsuya vítězným pohledem.
"Ničeho." Odpoví o poznání tišeji.
"Nehodlám tě znásilnit nebo co. Nejsem jako tvůj kamarád."
"Že ne?! A co to teda asi bylo, než jsem odsud utekl?!" vyjede na něj Nick. Jak může takhle sprostě lhát?
"To bylo… jen jsem tě chtěl udržet v klidu." Vymlouvá se.
"To jistě." Odsekne Nick a vtom si něco uvědomí. "Jak jsi myslel to… Jako tvůj kamarád? Já s ním nic nemám. Není to gay. Přestaň si blbě vymýšlet!"
"Tak ty si to vážně nepamatuješ." Zkonstatuje Tatsuya a Nick zůstane zticha poslouchat. O co tady jde? "Podle toho co jsem viděl a slyšel, ses s ním za ty prášky pokaždé vyspal. Samozřejmě jsi si na to později nevzpomněl, protože jsi byl v tu chvíli zfetovanej."
"Ale… ty lžeš… to nemůže být pravda…" přitiskne si Nick nevěřícně ruku na pusu. To se mu snad jen zdá, ale… co když je to pravda…
"Myslíš? Jenže já vás viděl a slyšel. Odtáhl jsem tě do nemocnice dřív, než to zašlo moc daleko."
"Pane bože…" hlesne chlapec a složí obličej na kolena. Nemůže tomu uvěřit. Nikdy toho v životě moc neměl, ale teď… během několika dnů mu i to málo proklouzává mezi prsty a zanechává za sebou nezhojitelné šrámy. Je ticho.
"Tak co, budeš tam ještě mrznout, nebo jdeš sem?" prolomí Tatsuya tu dlouhou chvíli. Nick neodpovídá. Místo toho vstane a zamíří na balkón.
"Kam jdeš?" slyší za sebou mužův překvapený hlas.
"Na vzduch." Hlesne a přivře za sebou dveře na balkón. Hned se do něj opře mrazivý vítr. Je neskutečná kosa, ale třeba mu pročistí hlavu.
"Neblbni! Nastydneš." Stojí hned muž za ním, ale ani se ho nedotkne. Trochu ho to překvapí. Dřív by ho určitě chytil a odtáhl do pokoje, ale teď tu jen tak stojí a čeká co udělá. Opře se rukama o zábradlí a stiskne zuby, aby se přestal tolik třást zimou. Muž za ním odejde zpátky do bytu. Asi šel spát. Nechal ho ať si dělá co chce. Tak je to. Skelným pohledem se zadívá pod sebe do osvětlených cestiček v zahradě.
Z hlubokého zamyšlení ho vyvede až dotek něčeho měkkého na ramennou. Župan? Zaskočeně se otočí na muže za sebou. On nešel spát? Pohled na něj ho zaskočí ještě víc. Oblékl si triko. Kvůli němu? Proč?
"Neříkal jsi… že ti v tom bude vedro?" zeptá se zaskočeně.
"Nějak to přežiju. Hlavně, že tu nebudeš dál mrznout." Odpoví bezvýrazně a otevře dveře zpátky do bytu.
"Proč to děláš? Proč se o mě staráš?" zeptá se tiše, aniž by se pohnul nebo vzhlédl k muži před sebou.
"Protože chci."
"Nestojím ti za to." Hlesne a projde kolem něj dovnitř. Jen chvilku na to se dveře s prásknutím zavřou a muž ho zprudka chytí za ruku a otočí k sobě čelem. Chlapec polekaně vzhlédne do rozčíleného ač krásného obličeje.
"Tohle už nikdy nechci slyšet." Procedí vztekle skrze zuby a notnou chvíli ho propaluje tím děsivým pohledem, než zmateného chlapce pustí a zaleze si do postele. Nick ještě asi minutu stojí zaraženě na místě, než nejistě vleze do postele za ním. Sotva přes sebe přehodí kousek peřiny obtočí se kolem něj Tatsuyovi paže a přehodí ho na část postele u stěny.
"Hej co to-!" vykřikne chlapec naštvaně.
"Budeš spát tady." Zazní stručná odpověď a Tatsuya se k němu otočí zády přičemž přes oba přehodí velkou přikrývku. Nick si ji přitáhne až k bradě a špičkou nohy zavadí o chodidlo muže, který hned na to leknutím vykřikne a trhne sebou obličejem k němu.
"P-promiň." Vysouká ze sebe Nick polekaně.
"To snad ani není možný mít takhle ledový nohy."
"No, to já pořád." Nasadí chlapec výmluvný výraz. Tatsuya stáhne obočí a v následující chvíli ho chytne za nohy a přitáhne si k sobě jeho šlapky.
"Co to děláš?" vyjede na něj hned chlapec trochu v rozpacích. Což ale ještě není nic proti tomu jak se cítí, když mu Tatsuya začne svýma horkýma rukama masírovat studené šlapky. Krátce zalapá po dechu a zatne prsty do postele. "Pře-přestaň." Hlesne ne zrovna přesvědčivě.
"Uvolni se. Jen ti trochu prohřeju nohy a půjdeme zase spát."
"Ale já…" protestuje chlapec a odmítá přiznat jak je mu to příjemné. I když na to už je asi pozdě, pokud se mu podíval aspoň jednou do očí.
"Ale ty co? Bolí to, nebo co? Řekni."
"Ne… vůbec ne." Přivře chlapec oči a tiše si povzdechne. Je to celé tak divné, ale příjemné. Je to normální? Tohle přece dva muži normálně nedělají, nebo ano? Neví…
"Dobře, pojďme už spát." Spustí z něj Tatsuya konečně ruce a Nick natáhne nohy zpátky pod přikrývku. Vedle Tatsuyi je hned příjemně teplo. Zavře oči a v trochu rozpačitém klidu usne.

Kapitola 5.

24. ledna 2009 v 18:58 | Kira-chan |  Hiding in the shadow
Další díl pro mé zlatíčka ^.^ díky moc za komenty, je to ohromně povzbuzující. Člověk má hned pocit, že to opravdu za něco stojí a o to víc mě to baví. Snad se vám bude líbit i další dílek ;) tady je...



* * *

"Co to mělo znamenat?" otočí se Tatsuya zmateně na doktora jen co Nick zase usne.
"No, kde začít. Tak třeba tady… ta droga kterou si vzal je taková novinka. Je to vlastně prášek. Není to návykové, což je asi jediné pozitivum. Jde o to že uživatel je po ní ve stavu kdy se pořádně nevnímá co dělá a potom co prášky přestanou působit si vůbec na nic nevzpomíná. Říkají tomu většinou vypínač a zatím se toho neví o moc víc. Vedlejší účinky jsou časté závratě a pocit slabosti, poté se může dostavit i náhlý stav hluboké deprese, stísněnosti a podobně, ale ne ve všech případech. Každopádně při předávkování dojde k dočasným halucinacím jak toho co vidí, tak i sluchovým. Což tady případ vašeho svěřence."
"A… jde to léčit?"
"Bude v pořádku. Až se probudí nebude si na nic vzpomínat. Klidně si ho pak budete moct odvézt domů, ale měl by být pod dozorem a neměl byste ho vystavovat stresu, protože jeho osobnost už tak vypadá silně narušená a každá taková situace by mohla vést zpátky k těm práškům. Nedejte mu důvod, aby si je zase vzal. Nehrozí mu závislost, ale mohl by se z toho časem zbláznit."
"Dobře." Hlesne Tatsuya a sklopí pohled znovu k chlapci před sebou. Vypadá tak klidně. Doktor odejde a nechá je tam samotné. Ten vztek ze včerejška ho ještě nepřešel. Jak může být takový kretén a dělat tohle? Proč to nemůže řešit rozumněji? Přesto je mu jasné, že je to spíš on sám, kdo ho nechápe. Třeba by na jeho místě jednal stejně. Je těžké si to představit. Natáhne ruku k pobledlému obličeji. Zlehka ho pohladí a začne si hrát s pramínkem kaštanových vlasů.

* * *

Nick otevře oči do nemocničního pokoje. Co tu dělá a jak se sem dostal? Vedle na posteli sedí Tatsuya a dívá se na něj dost naštvaně. Kdoví proč ho ten pohled zabolí. Živě se mu vybaví ty horké ruce na svém těle. Cítí jak mu stoupá lehká horkost do tváří. Radši uhne pohledem a pokusí se vzpomenout si co se stalo. Utekl od něj a pak přišel domů a tam byla jeho matka… Tiše zatají dech a při té vzpomínce se mu do očí nahrnou slzy. Začnou se mu vybavovat detaily. Věci co řekl Tatsuyovi, než odešel, pohled na matčino mrtvé tělo a pak? Pokud ví tak si vzal ty prášky, ale kolik? Asi hodně… a pak si vůbec na nic nevzpomíná až do chvíle kdy se tady teď probudil. Vzhlédne k Tatsuyovi. Něco v jeho výrazu způsobuje, že z něj jde trochu strach. Nechce, aby se tvářil tak naštvaně. Děsí ho to a nutí cítit se provinile. Ale aspoň už ví co je zač. Zřejmě mu nevěřil, no tak teď to vidí. A konečně mu dá pokoj. Kdo by stál o zbytečnou přítěž. Přesto ho to někde hluboko mrzí. Jestli mu i tahle lidská pijavice ukáže záda, tak už nebude mít nikoho. No co… nějak už si bude muset poradit. Přinejhorším spáchá třeba sebevraždu…
"Tak posloucháš mě vůbec?" vytrhne ho z přemýšlení naštvaný hlas. Polekaně vzhlédne. "Vstávej, jdeme domů." Zavrčí na něj Tatsuya a zamíří ven z místnosti. Nick vyskočí z postele a natáhne se na zem. Rychle zase vstane a rozběhne se k Tatsuyovi. Jakkoli se za to cítí trapně, zavěsí se mu kolem ruky a křečovitě se ho chytí, jako by se bál, že ho odkopne. Jako by to byl jediný provaz, kterého se může zachytit než se zřítí na dno té strašné propasti bezradnosti. Nechá se napůl táhnout chodbou ven. Muž ho se sebe shodí na zadní sedačky dlouhého auta a sám si sedne na místo řidiče. Nemluví. Ani jedinkrát se na něj nepodívá. Je to děsné. Nick se vzadu schoulí na sedačkách do klubíčka. Hlavou se mu honí jen samé černé myšlenky. Cítí se strašně sám, zoufalý a bezradný. Sotva si uvědomí, že auto už zastavilo.
"Tak vylez." Štěkne na něj Tatsuya a prudce ho vytáhne z auta. Nick se neodváží ani ceknout. Trochu se před ním přikrčí. Má strach, že ho každou chvíli praští, nebo na něj začne ječet. "Běž." Postrčí ho muž stále s tím chladným výrazem. Radši se ani nechce setkat s jeho pohledem. Poslušně se nechá postrkovat dopředu. Je zataženo. Asi bude pršet. Vejdou do hotelu a Tatsuya ho dostrká do apartmá, kde za nimi zamkne. Nick ho trochu vyděšeně pozoruje, jak přechází k sedačce a zapíná si televizi. Muž ho zcela ignoruje. Je na něj naštvaný. Odváží se nejistě k němu přiblížit a kleknout si na zem vedle sedačky. Sklopí hlavu k podlaze a je si vědom, že provinilý pocit, z něj teď jen čiší. Chce se mu brečet. Jediný kdo mu zůstal je tenhle muž ze kterého teď jde dost strach.
"Zlobíš se?" hlesne tiše. Připadá si jako kus nějakého odpadku.
"Ne." Odsekne Tatsuya podrážděně a vypne televizi. Vstane a přejde k posteli.
"Proč jsi mě sem vodil zpátky po tom všem?" zeptá se Nick roztřeseně a podvědomě se přikrčí ve strachu z reakce.
"Ani nevím. Radši buď zticha a nech mě spát. Byl jsem kvůli tobě vzhůru celou noc." Zavrčí muž a přehodí přes sebe deku. Nick zmlkne a přeběhne mu mráz po zádech. Venku se totiž spustí prudká bouřka. Dešťové kapky začnou zběsile bubnovat na sklo a oblohu protne dlouhý blesk. Nick v sobě zadusí výkřik. Roztřese se a pomalu začne panikařit. Co teď bude dělat? Kam se má schovat? Má panickou hrůzu z bouřek. Ještě teď vidí tu děsnou scénu, kdy jeho otce trefil blesk přímo před domem. A on to sledoval z okna. Bylo mu tehdy teprve osm. Nemůže to dostat z hlavy… všechny detaily… je to strašné… Dřív to řešil těmi prášky od kámoše, ale to teď nemůže. Tatsuya zamkl a jeho nechce vzbudit. Zamíří roztřeseně do kuchyně a s každým zahřměním nebo nečekaným zábleskem nadskočí zděšením. V hlavě má totální zmatek a ruce se mu klepou tak, že v nich nemůže pořádně ani nic udržet. Oblohu za oknem protne další záblesk. Nick se skácí na kolena a zakryje si rukama uši. Ať už je konec… tohle už je vážně moc. Za poslední dny je toho až příliš. Vstane a vyděšený začne rozhrabávat zásuvky. Konečně najde lékárničku. Nenapadá ho jiné východisko. Beztak už nic nemá cenu. Chce jenom utéct. Uniknout tomu všemu. Připadá si jako v pasti. Sám na samém dnu té černé propasti, kde není vůbec nikdo. Nemá už nikoho, žádný důvod proč v tomhle pokračovat. Roztřesenýma rukama otevře lahvičku s prášky na spaní a do sklenky si nalije vodu. Hrom na chvíli přehluší bubnování deště o okno. Nick si vysype na ruku hrst prášků a všechny je hodí do pusy. Už sahá po sklence protože to nemůže polknout, ale vtom ho někdo zezadu shodí na zem na kolena a začne ho bušit do zad.
"Vyplivni to! Sakra vyplivni to dělej!" začne na něj ječet Tatsuya a další herda do zad ho shodí na zem. Poslechne ho protože mu málem vyrazí dech a zakucká se. Tatsuya ho k sobě otočí čelem a naštvaně s ním začne třást za ramena.
"Co to sakra děláš?! Chceš se zabít?! TAK?!"
Nick sebou nechá cloumat jak se mu zlíbí. Venku se ozve další hrom. Po tvářích mu začnou stékat slzy. Třese se zděšením a myšlenky mu v hlavě víří jako listí ve větru. Začne tiše vzlykat. Ten stisk ramen vážně bolí, ale najednou s ním Tatsuya přestane lomcovat.
"Nicku… neplač. Promiň. Promiň to jsem nechtěl." Promluví na něj Tatsuya značně jemněji, ale Nick se mu odmítá podívat do obličeje. Další blesk ozáří místnost a chlapec se jako na povel s výkřikem skrčí do klubíčka. "Ale no tak… bojíš se bouřek? Proto?" začne ho muž zlehka hladit po zádech a ve vlasech. Nick se stále třese pod návaly vzlykání a tváře už má úplně mokré od slz. Tatsuya znenadání vstane a po chvilce Nick zaslechne zachrastění rolet a hned na to muž zatáhne i závěsy, aby do bytu nepronikalo žádné světlo. Zvuk bubnujících kapek přehluší zesílené rádio. Chlapec roztřeseně vzhlédne. Muž klečí naproti němu. Nic neříká, jen ho k sobě přitáhne a dlouze obejme. Schoulí se v jeho náručí. Cítí teplo Tatsuyova těla, tlukot jeho srdce. Stiskne pevně oči. Hřejivé paže ho něžně laskají ve vlasech, hladí ho po celé délce zad. Jen hrůza z bouřky řádící za okny mu nedovolí nechat se ukonejšit těmi příjemnými doteky.
Tatsuya si ho přitáhne do náručí a přenese ho na postel. Nick se křečovitě drží jeho trička jako klíště. Muž se s ním na posteli opře o zeď a přehodí přes oba deku. Po chvíli se ozve rána zvenčí, zaškrčení a nastalé ticho protne jen chlapcův polekaný výkřik. Nick vyděšeně zaboří obličej do Tatsuyova ramene. Ruce pevně zatne do jeho trika a roztřese se po celém těle.
"Pšššt, jen vyhodili pojistky. Nic se neděje." Ozve se vedle něj příjemný hlas. Nemohl by se teď uklidnit, ani kdyby chtěl sebevíc.
Bouřka ztichne až pozdě v noci a teprve kolem půlnoci odezní úplně, někdy tou dobou oba usnou.

Kapitola 4.

20. ledna 2009 v 17:17 | Kira-chan |  Hiding in the shadow
Slíbené pokračování. Moc se tady toho nestane, aspoň tedy nic převratného ;)



Vyběhne ven do tmy a schová se před hlídači v zahradě. Přeleze přes plot a zmizí ve spletenici ulic. Chvíli bloudí jen tak bez přesného cíle, než se rozhodne vrátit domů. Matka si beztak nebude pamatovat nic z toho co se stalo. Může mu jedině vynadat, kde se flákal a proč jí nepřinesl nějakej chlast. Zpomalí chůzi a postrčí si tašku na rameni. Je zima. Fouká studený vítr. Po chvílích nahlédne do některého z rozžehnutých oken. Normální domácnost. To má někdo štěstí. Otočí se pohledem po směru hotelu. Rozmazlenej zbohatlec. Normální zazobanej spratek, kterej si myslí, že může mít všechno. Že si ho může klidně koupit, jako nějakou hračku. A ty knížky… je mu jasný o co mu šlo. Nakonec se o to i pokusil, že? Ale na to mu kašle.
Přeběhne mu mráz po zádech a v podbřišku ještě teď cítí mravenčení už jen při vzpomínce na ten krátký okamžik. Co měl ten pocit znamenat?! Cítí se zoufalý a rozčílený. Zajede si prsty do vlasů a ještě než dojde ke svému domu, začne na celou ulici křičet dost sprosté nadávky na účet všeho v čele s Tatsuyou.
Zabouchne za sebou dveře aniž by se namáhal zout boty. Matka tu beztak nikdy neuklízí. Je jí to jedno. Už teď cítí, že to zase nezvládá. Otevře dveře do kuchyně. Nečeká, že by tam našel něco nealkoholického, ale voda z kohoutku je ještě pořád pitná. Snad. Zarazí se mezi dveřmi. Cítí, že se nedokáže pohnout. Všude jsou rozházené prázdné flašky. Všude kam dohlédne. Zpoza stolu čouhají jen nohy ve starých sandálech. Nemusí ani vidět víc, aby pochopil. Přesto rozklepaně obejde stůl a očima sjíždí černovlasou ženu na zemi. Je mrtvá. Uchlastala se k smrti. Za ty prachy co jí dal Tatsuya… Jednou by na to stejně došlo. Ale…
"Mami! Prober se! Tak dejchej!!!" skácí se v slzách vzteku k jejímu tělu a začne jí lomcovat. "Ty krávo! Cos to udělala?!" nezáleží na tom jak dlouho na ní ječí. Jak moc s ní lomcuje. Je po ní. Po chvíli to vzdá. Tohle už je trochu moc. Vytáhne mobil a vytočí číslo nejlepšího kámoše.
"Zdar Nicku, kde jsi celou dobu? Už jsem myslel, že jsi chcípnul. Hahaha"
"Sklapni! Potřebuju pomoct."
"Stalo se něco?"
"Jo! Sakra jsem v prdeli a potřebuju se uklidnit! Matka je v lihu a je tuhá a mě pronásleduje nadrženej gay! Do háje!" skácí se zase na kolena se zlomeným hlasem.
"Hej, klídek. Dojdi ke mně. Jdu ti naproti. Dám ti pár prášků a bude to zas ok, jasný?"
"Tak dělej!" položí to Nick a rozběhne se pryč ulicí.

* * *

Totálně zfetovanej? To nemůže být pravda. Ale co když… opravdu ho vůbec nezná. Podle bolesti odhaduje, že zítra bude mít pár pěkných modráků. Přesto se to rozhodne risknout a jde za ním. Ať už je nebo není feťák, zamiloval se do něj na první pohled. Prostě musí být jen jeho.
V zahradě se na chvíli zarazí. Ztratil se mu, ale naštěstí tuší, kam míří. Rozběhne se k jeho domu. Nemůže jet autem, protože to by ho mohlo prozradit a vyplašit Nicka. Vejde do bytu a potichu projde všemi pokoji. Krom ohromného nepořádku tu nic není. Až v kuchyni se zarazí pohledem u ženy na podlaze. Udělá se mu zle. Odvrátí od ní pohled a vyběhne z domu. Tak tohle udělala s penězi co jí dal. Vlastně je to tedy jeho vina. Nick už tady určitě byl, ale kam šel teď? Nezbude mu, než znovu naslepo bloudit ulicemi. Po víc jak dvou hodinách ho konečně zahlédne s nějakým klukem v jedné z bočních uliček. Spíš než, že by šli se opírají jeden o druhého. Hůř na tom vypadá být Nick, který na tom klukovi visí jako prapor. Podle neustálého smíchu a bezmyšlenkovitých poznámek jsou oba naprosto sjetí. Kluk vedle Nicka je o něco vyšší s tmavými vlasy a vytahaným oblečením. Tatsuya se za nimi rozběhne, ale po chvilce zpomalí a schová se za kontejnery s odpadky.
"A co moje odměna? Však víš, zadarmo to není…" připomene ten kluk a Nick ho následně přitlačí na zeď.
"Myslel jsem, že s tím vydržíš aspoň do postele." Zasměje se chlapec s kaštanovými vlasy a začne mu svlékat košili. Tatsuya chvíli nemůže uvěřit tomu co vidí. Vzpamatuje se až ve chvíli, kdy ten kluk vzdychajíc pod chlapcovými doteky začne Nicka vášnivě líbat na rty. Vyskočí ven a silou je od sebe roztrhne.
"Co šílíš debile?!" zaječí na něj Nick ale pořád se u toho pobaveně usmívá. Jistě, velká zábava.
"Jdeš se mnou." Vezme ho za ruku rozhodnutý odtáhnout ho do nemocnice.
"Nikam! Proč?" vysmekne se mu chlapec.
"Protože tě chci-"
"Ach tak!" zasměje se Nick čímž mu skočí do řeči. Chtěl jen říct, že ho chce odvést do nemocnice. "Jsi měl říct hned." Dodá opovržlivě a v další chvíli jsou bledé ručky obtočené zpoza zad kolem jeho pasu. Ztuhne. To nečekal. Štíhlé prstíky velmi procítěně pátrají pod jeho trikem. Přesně ví, co dělá. Je vidět, že moc dobře ví, kde se jak dotýkat. Nechce se tomu podvolit. Nesmí. Chlapcova ruka už nenápadně zajela i pod lem kalhot. Cítí na svých zádech jeho horký dech. Ne. Takhle to není správně. Dělá to jen protože je zfetovanej. S vynaložením děsně velkého úsilí od sebe jeho paže odstrčí a chytne ho trochu hrubě za loket.
"Au! Co je?" vyjede na něj Nick podrážděně a v následující chvíli ho musí zachytit, aby nespadl. Idiot, sotva se udrží na nohách.
"Vylez mi na záda."
"Ts, jdi do háje." Cukne sebou Nick uraženě zpátky ke klukovi, který se ještě pořádně nemůže ani zvednout ze země.
"Prostě mě zezadu chyť kolem krku." Přitáhne si ho Tatsuya zpátky. Je naštvaný, neví přesně proč nebo na koho, ale něco ho děsně štve. Možná je naštvaný sám na sebe, že Nicka tak špatně odhadl. Nebo na Nicka, že fetuje, ale zřejmě k tomu má své důvody, nakonec žije v domácnosti, kterou si on sám neumí ani představit. Asi ho ale štve oboje dohromady.
"Tak jo." Souhlasí chlapec a obtočí mu ruce kolem krku. Tatsuya ho chytí pod koleny a jde rychle směrem k nemocnici.
"Jo! Jedem koníčku! Hahaha!" začne se smát chlapec na jeho zádech. Už aby byli v nemocnici.
"Sklapni, nebo tě shodím." zpraží ho Tatsuya a hned má jeho pusu u svého ucha.
"Moc se omlouvám." Zašeptá Nick posměšně a Tatsuya si ho pohodí na rukou. Chlapec se ho chytí pevněji a položí si hlavu na jeho rameno, jakoby to byl polštář. Přesto, že je úplně sjetý, nemůže si Tatsuya pomoct, aby se mu nerozbušilo srdce z té blízkosti, těch rtů, které se téměř dotýkají jeho krku, lechtajícího dechu na zátylku, rukou přehozených až na jeho hruď. Bohudík, že je nemocnice už jen pět minut odsud…

* * *

Nick se probere v nějaké neznámé místnosti. Připadá si hrozně dezorientovaně a je mu zle. Podle pachu a pípání to musí být nemocniční pokoj. Trochu se rozkouká kolem sebe po bílých zdech. Opravdu je v nemocnici. Ačkoli nemá ani tušení jak se sem dostal. Poslední na co si vzpomíná jsou ty prášky od Dericka a pak možná, že někam šli. Ani neví kolik si toho vzal tentokrát, ale vypadá to, že zabrali celkem dost silně. Ještě teď je trochu mimo. Pousměje se, aniž by věděl čemu přesně. Něco upoutá jeho pozornost, ale dřív než se tomu začne věnovat se otevřou dveře do pokoje a vejde doktor se sestřičkou a Tatsuyou. Co ten tady chce? Zarazí se u jeho pohledu. Vypadá naštvaně. Je na něj naštvaný? Protože je totálně mimo? Protože fetuje? Proč přesně? Kdy už mu dá konečně pokoj? A přece… stejně nechce, aby se na něj zlobil. Doktor mu něco říká, ale nerozumí mu. Jak to, že mu nerozumí?
"Co?" hlesne vyděšeně. Kde to je? Proč nemluví japonsky? Doktor zase promluví neznámým jazykem. Zní to jako… takové divné zvuky. Určitě je to mimozemšťan. Vykřikne a trhne sebou. Teprve v té chvíli si všimne injekcí napíchaných do jeho rukou. Vytrhne je a pokusí se zdrhnout oknem. Doktor se sestřičkou se ho pokusí zastavit.
"Pusťte mě! Pomoc! Mimozemšťani! Chtějí nás zabít!" začne křičet. Určitě mu chtějí vysát mozek. Je tady tak sám. Náhle si vzpomene na matku. "Neeeee! Pusťte mě!" pokusí se bránit, ale cítí sena to najednou příliš vysílený.
"Jděte od něj, nechte to na mě." Zaslechne ještě něčí hlas a ti ufoni ho pustí. Někdo ho přišel zachránit. Otočí se po hlase a nechá se přivinout do teplého náručí jeho zachránce. Nezajímá ho kdo to je. Neznámí ho položí na postel. Nakloní hlavu na stranu a zadívá se na strop. Usměje se aniž by věnoval pohled na černovlasého muže.
"Podívej, hvězdičky." Zasměje se a ukazuje přitom rukou na strop. Vidí tam černé hvězdičky. Poletují kolem. Zavře oči. Ti mimozemšťani mu určitě vysáli životní energii. Jinak by přece nebyl tak vyčerpaný. Usne.

* * *

Kapitola 3.

18. ledna 2009 v 21:54 | Kira-chan |  Hiding in the shadow
A je to tady mé milé zlaté... v této kapče se konečně dozvíte hořkou pravdu ;) nechte si ji líbit... XP mimochodem, jak se vám líbí nový design? ;) Asi je dost vidět že mám ráda converse, že? ^.^' Když já si nemůžu pomoct...


Upřeně hledí na řadu pastelových vázání. Zvědavost mu pomalu vyvrtává díru do hlavy, až je to opravdu nesnesitelné. Musí vědět co to je za knížky. Celé dopoledne hledá nějakou dost vysokou židli, nebo žebřík… cokoli po čem by mohl vylézt až nahoru a podívat se. Konečně někdy kolem poledne se mu podaří přitáhnout židli, na ní vyskládat kopu knížek a vysoukat se tam aniž by spadnul. V duchu se modlí, aby mu zase nepodjela noha. Jednou rukou se chytí nižší z polic a druhou se natáhne po svazcích nahoře. Klapnou dveře z chodby.
"Kyaaa!" vykřikne leknutím a trhne sebou. Přirozeně se knížky na židli sesunou na zem a on letí na ně, přičemž se mu ještě podaří shodit několik knížek z police, za kterou se držel.
"Nicku!" zaslechne Tatsuyův hlas od dveří.
"Au…" hlesne chlapec a rukou si tře naraženou zadnici. Dneska už po několikáté.
"Ty prostě nemůžeš zůstat v klidu, že?"
"Sklapni! Zkouším se jen zabavit." Odsekne Nick a začne sbírat ze země popadané knížky.
"Cos to tady zkoušel? Akrobacii na židli?" utahuje si z něj Tatsuya. Nicka bezděčně napadne jak zajímavé by bylo to vyzkoušet… hned ale zatřepe hlavou, aby z ní ten nápad dostal pryč.
"Jen jsem si chtěl podat nějakou knížku seshora." Odvětí a Tatsuya si přiklekne k němu a pomůže mu srovnat popadané věci a dát je na místo.
"Kterou? Podám ti ji." Řekne po chvíli a Nick trochu zčervená. Říct, že chce vidět ty nahoře by bylo fakt trapný. Nakonec by to ještě vypadalo, že je úchylák on a ne muž vedle něj. Ale, co když to není porno… jenže co když je… bude lepší s tím počkat a mrknout se až odejde.
"No… na tom už nesejde." Mávne nad tím rukou a zasune tlustou knihu na své místo. Tatsuya se přes něj natáhne s posledním svazkem, čímž se zezadu přitiskne na jeho záda. Nick potichu zatají dech. Nechápe proč ho ta blízkost najednou tak znervózňuje. Přitiskne se co nejvíc k regálu, aby se na něj lepil co nejmíň.
"Tak kterou jsi chtěl?" zeptá se Tatsuya, když se od něj odtáhne. Nick se na něj zatím ještě nechce podívat. Trochu roztřeseně se nadechne. Co to s ním je? Konečně se otočí zpátky s nevinným výrazem.
"Žádnou. Jen jsem se chtěl podívat."
"Lhaní ti moc nejde."
"No… dobře. Tamtu…" ukáže někam do police pod pastelovými svazky. Nemá tušení na kterou knížku ukazuje, ale aspoň to není žádná z nich. Tatsuya si stoupne na židli, aby tam dosáhl pohodlněji.
"Tuhle?" vytáhne z police nějakou knížku s tmavě modrými deskami.
"Jo, jo tuhle." Přikývne Nick se spokojeným úsměvem. "Díky." Vezme si ji od něj a podívá se co to vůbec je. -100 nejlepších rad jak pěstovat růže- pokud si vzpomíná, tak pod jeho péčí nevydržel na živu ani kaktus…
"Máš rád růže?" zeptá se znenadání Tatsuya.
"No, mám. Ale… co se pěstování kytek týče, tak to není zrovna moje parketa." Usměje se Nick nervózně. "Ty pěstuješ kytky? Růže?"
"Jak se to vezme. Mám na to lidi."
"Eh, jasně." Zatváří se Nick trochu kysele.
"Budu už zase muset jít. Jen jsem ti přinesl oběd a přišel zkontrolovat, jestli jsi v pořádku."
"Nic mi není…" hlesne Nick trochu zaraženě. Není zvyklý aby se o něj někdo staral, ale… pravda asi je, že ho to potěšilo.
"Opravdu?"
"Jistěže."
"Já jen, že na mě neječíš."
"Ječím na tebe jen když mi dáš důvod."
"A to?"
Nick mlčí. Zase je naštvaný. Jak je možné, že se mu vždycky podaří ho takhle vytočit? Sám neví…
Jelikož netuší co odpovědět, jen se k němu otočí zády a začne listovat knížkou v ruce. Muž za ním chvíli nepohnutě stojí na místě a pozoruje ho.
"Tak dobře. Už půjdu." Oznámí mu Tatsuya a odejde. Nick se za ním otočí teprve až klapnou dveře na chodbu. Ještě pár minut počká. Jen pro jistotu, že už se nevrátí a znovu naskládá tlusté svazky na židli, aby po nich vylezl nahoru. Natáhne se volnou rukou k regálu stejně jako předtím. Není si zrovna moc jistý svou stabilitou, ale stejně se natáhne ještě kousek na špičky. Konečně dosáhne na jednu z těch vrchních knížek. Podaří se mu ji vyndat a rychle seskočí na zem, než zase spadne. Prohlédne si svůj úlovek.
Knížka je tenká a na pastelovém obalu jsou vyobrazení dva muži ve vzájemném objetí. Je mu najednou nějak úzko a nejradši by knížku hodil co nejdál od sebe, ale… otevře ji. Je to manga. Komix o dvou mladých mužích, kteří se do sebe zamilují… ne že by to podle obalu nečekal. Stačí mu zběžně prolistovat pár stránek a ví, že víc ani vidět nechce. Položí knížku na stolek a jde si vzít oběd do kuchyně. Celou dobu mu připadá, jako by ho knížka zpoza zdi propalovala do zad. Je to děsné. Vrátí se tam a střelí po knížce nepřátelským pohledem.
Hodiny pomalu plynou. Pustil si nějaký film v televizi, ale moc ho nebaví. Nějak mu ta knížka nedá pokoj. Naštvaně ji sebere ze stolku a začne si v ní číst. Sotva dočte poslední stránku, vrátí ji s nemalými problémy na své místo. Lehne si na záda na postel a nepřítomně hledí do stropu. Znamená to, že je Tatsuya gay? Začne nad tím přemýšlet. K večeru už se zamotá do svých úvah víc, než by měl.
Tatsuya se vrátí zpátky a Nick po něm hned hodí nervózním pohledem. Černovlasý muž si ho moc nevšímá. Chlapec neví jak začít.
"Jsi nějak zticha." Poznamená Tatsuya a zapne si v televizi večerní zprávy.
"Přemýšlel jsem." Hlesne a zadívá se bokem. V jeho přítomnosti se cítí nějak divně. Napjatě.
"O čem?"
"Vlastně, vzal sis k sobě někoho, koho vůbec neznáš. Jak můžeš vědět, že nejsem zloděj, nebo feťák… navíc, potom co jsi viděl mou matku. Myslel jsem, nenapadlo mě že bys po tom udělal něco takového jako přebral za mě zodpovědnost. Vždyť o mě vůbec nic nevíš. Vůbec mě neznáš. Tak… proč jsi mě sem vodil? Proč chceš, abych tu zůstal? Jak mi můžeš věřit?!"
"Naučil jsem se velmi dobře rozpoznávat lidi už na první pohled. Vím, že ti můžu naprosto věřit." Zahledí se mu černovlasý muž pevně do očí. Opravdu má pocit, jako by mu ty zelené oči hleděli až na dno duše. Trochu ho to děsí.
"Každopádně," promluví po chvilce ticha. "co za to chceš? Tohle je jeden z nejdražších hotelů v Japonsku. Je mi jasné, že tady nemůžu být jen tak zadarmo." V duchu ho pohltí úzkost. Co řekne?
"Chci po tobě jen jednu věc. Abys tu zůstal." Pousměje se Tatsuya lišácky. Zůstal… to si mohl myslet.
"Ty knížky tam nahoře," Ukáže k pastelových obalům. Tatsuya se tváří nezaujatě. "jednu jsem četl."
"Líbila se ti?" zeptá se muž stejně nevzrušeně.
"Cože?! To snad nemyslíš vážně! Ty jsi GAY!" ukazuje na něj prstem, jako by ho chtěl zastřelit.
"A když jo?" pozvedne Tatsuya tázavě obočí. Štve ho… neskutečně ho rozčiluje…
"Odcházím!" sebere Nick ze země už sbalenou tašku a jde rychle ke dveřím.
"Kam?"
"Pryč! Co nejdál od tebe!" křikne na něj mezi dveřmi a rychle zavře. Tatsuya už jde totiž za ním. Najednou má silnou chuť před ním zdrhnout. Rozběhne se chodbou. Vtom si uvědomí, že to tady vlastně vůbec nezná. Na levé straně se ve tmě objeví schody. Zabočí na ně a seběhne dolů do haly. Zamíří ke dveřím ven. Za sebou slyší rychlé kroky. Je už dost blízko. Nestihne to… Tatsuya ho zezadu shodí na vyleštěnou podlahu a sám spadne na něj.
"Pusť mě! Slez ze mě!" začne hned ječet Nick a škubat sebou seč to jde. Vtom ucítí lechtivý dech na svém krku. Na chvíli strne. Co to dělá? Cítí jeho obličej ve svých vlasech, špičkou nosu se zlehka dotýká chlapcova ucha. Zalapá po dechu. Dost! "Přestaň! Co si myslíš že děláš!? Nesahej na mě!" vyškubne se mu aspoň na tolik, že muže donutí posadit se na jeho nohách. Ten ho ale popadne a pouze ho převrátí na záda a položí zpět na zem.
Tatsuya mu zarazí koleno mezi nohy a přitiskne mu násilím ruce k zemi.
"Pře…přestaň!" chce na něj zaječet Nick, ale spíš to zní jako zasténání. Tatsuya se svými rty dotkne jeho krku. Postupně se přesouvá až k uchu, kde ho jemně skousne, přitom přitlačí kolenem do jeho rozkroku. Nick se neubrání zavzdychání. Je tma… Cítí horkost ve svých tvářích. "…dost… nesa…nesahej na mě…" Třese se po celém těle. Tatsuya se přesune rty k jeho obličeji. Stiskne oči. Cítí jak mu po tvářích stékají slzy i přes semknutá víčka. Tatsuya pustí jeho ruku a trochu se od něj odtáhne. Chlapec se odváží roztřeseně podívat co se děje. Muž je jen několik centimetrů od jeho obličeje.
"Pšššt." Zašeptá Tatsuya a jemně mu setře slzy z mokrých tváří. Nick se roztřeseně nadechne, aby se trochu uklidnil a začal uvažovat. Musí něco dělat.
"Nesahej na mě!" vykřikne nechtě zlomeným hlasem a odstrčí jeho ruku stranou. "Slez ze mě, nebo uvidíš!!!"
"Když tě teď pustím, tak zdrhneš."
"No a co?! Do toho ti nic není! Nezůstanu tu už ani minutu!" vykřikne a vysmekne své paže z jeho sevření. Využije chvilky zaskočení. Vrazí mu pěstí a zároveň ho silou kopne mezi nohy. Bleskově vyskočí ke dveřím s taškou v ruce a na chvilku se zastaví. Párkrát se zhluboka nadechne, aby se uklidnil a ujistil, že muž pod ním jen tak nevstane. Jen co se o to Tatsuya pokusí, skopne ho zpátky na zem. Už se otočí k rychlému odchodu.
"Víš co mi není jasné?" zazní za ním mužův hlas. Zastaví se a otočí na něj pohled přes rameno. "Jak tě mohli tehdy večer tak zmlátit? Postarat se o sebe umíš..."
Nick chvíli mlčí. Nakonec se mu rozhodne odpovědět.
"Protože jsem byl totálně zfetovanej. Asi se v lidech nevyznáš tak dobře, jak jsi myslel." Řekne Nick celkem klidně, ale má dost děsný pocit. Pocit sebeopovržení…

Kapitola 2.

18. ledna 2009 v 0:02 | Kira-chan |  Hiding in the shadow
Další část. Doufám, že se bude líbit. I když pravdu o Nickovi se tady ještě nedozvíte, takže ho zatím můžete pokládat za andílka ;)


* * *

Tatsuya nemá problém domluvit se s opilou ženou, že si Nicka bere pod svou zodpovědnost. Ale chlapec už v domě není. Podle matky utekl oknem. Rychle jí dá sbohem a nasedne do auta. Jenže takhle by ho snadno přehlédl. Zaparkuje před parkem a jde ho hledat do ulic města pěšky. Vzpomene si na včerejší noc.
Jel zrovna kolem, když uviděl tu partičku opilců trochu polekaně vybíhat z nějaké uličky. Asi se báli, že ho zabili. Zvědavost mu nedala a zajel se tam podívat. Na zemi u stěny ležel nějaký kluk. Překrásný obličej mu zakrývali kaštanové vlasy. Na čele měl krvácející škrábanec. Krev mu pomalu zasychala na bledé kůži i ve vlasech. Na sobě měl jen lehkou mikinu, rifle a tenisky. Tatsuya chtěl nejdřív jet dál, ale rozmyslel si to. Zastavil. Nadzvedl si toho kluka blíž. Byl dost pohublý a zřejmě ztratil hodně krve. Náhle se ty dlouhé černé řasy zachvěly, kdoví proč zatajil dech. Chlapec se neprobral, ale on už v tu chvíli věděl, že ho vezme s sebou. Doma, když ho ošetřoval si všiml, že má hodně modřin a taky škrábanců. Co ho ale tehdy překvapilo bylo, že většina z nich vůbec nebyla nová. Teď už chápal proč.
Je už půlka odpoledne. K obědu si koupil kousek pizzy a snědl ho ještě za chůze. Prohledal každý kout v téhle i v okolních čtvrtích. Ptal se ve škole i náhodných kolemjdoucích, ale po Nickovi nikde ani stopa. Už předtím si všiml, že mu není dobře a potom co ho zmlátila ta matka… vztekle si skousne ret a má chuť se aspoň pořádně profackovat. Stál tam jako idiot a sledoval to… proč mu nepomohl? Cítí se děsně. Musí ho najít… co nejdřív.
Začne padat soumrak. Tohle je k ničemu. Nemá šanci uspět. Vrátí se k autu a v duchu se snaží zapomenout na ty modré oči, energický hlas… zvláštní jak je jednoduché ho vyprovokovat. Nejde na něj nemyslet, ale kde má ještě hledat? Jediné místo, kde zatím nebyl je v parku. Teď když už je skoro tma tam toho moc neuvidí, ale musí to aspoň zkusit. Beztak by nemohl spát kdyby ho nenašel. Teď má aspoň malinkou šanci. Vběhne dovnitř a rychle zamíří na pěšinku mezi stromy a keříky. Stánek s občerstvením zrovna zavřel a prodavač teď zamyká. Má kliku.
"Promiňte. Hledám chlapce. Asi sedmnáctiletý , o něco menší než já, hubený, kaštanové vlasy, modré oči, na sobě měl obyčejnou sportovní mikinu, rifle a tenisky…" přemýšlí čím by ho ještě mohl popsat. " přes čelo má obvaz." Prodavač je dost zaskočený z tolika informaci, ale nakonec to vypadá, že nad tím přemýšlí.
"Myslím, že jsem ho tu viděl. Byl dost bledý a vypadal, že mu není dobře. Pokud nešel druhou stranou nebo přes plot, tak je ještě tady." Odpoví starší muž.
"Děkuji." Pokloní se mírně a vyrazí ho hledat. Dlouho nahlíží mezi křoví, zákoutí, březové hájky… ale nikde nic. Snad už nešel. Nebo ho přehlédl? Připozdívá se. Konečně zahlédne někoho opřeného zády o tlustý kmen stromu. Přijde k němu blíž. Je to on. Dýchá přerývavě a jeho zmatený pohled se zdá být neskutečně vzdálený.
"Nicku, jak je ti? Můžeš chodit?" nakloní se k němu. Má strach, že chlapec každou chvíli omdlí.
"Asi ne." Hlesne tak tiše, že to téměř nejde postřehnout.
"Tak pojď. Obtoč mi ruce kolem krku a já tě odnesu k autu. Pojedeme domů." Řekne a přehodí si přes rameno jeho tašku. Klekne si zády k Nickovi a počká dokud mu neobtočí ruce kolem krku. Chytne ho pod koleny a zvedne se s ním ze země.
"Kam domů?" zašeptá Nick zase sotva slyšitelně.
"Ke mně domů. Odteď za tebe přebírám zodpovědnost, takže bydlíš se mnou." Řekne Tatsuya a jde dál až k autu. Podaří se mu otevřít dveře a opatrně Nicka shodit na sedačku. Přetáhne mu pás a sám si sedne za volant. V hotelu jsou za chvíli. Odnese chlapce do svého apartmá. Položí ho na postel a donese mu něco k pití. Vypadá to, že ho celou dobu vnímá jen tak napůl. Tatsuya se osprchuje a potichoučku vklouzne za ním do velké manželské postele. Nick už usnul…

* * *

Chlapec s kaštanovými vlasy se probudí do jasného rána. Na včerejšek si vzpomíná jen matně. Potom co utekl do parku, se mu vybavuje jen, že mu bylo hrozně zle a pak, jak ho někdo nese na zádech do auta. Posadí se na posteli s mírně dezorientovaně se rozhlédne kolem. Zase přepychový pokoj, ale tentokrát jiný a především obydlený. V regálu naproti němu jsou vyskládané štosy knížek a hned vedle slušná sbírka filmů. Samozřejmě tu nechybí televize, DVD apod. dveře napravo se otevřou a do pokoje vejde Tatsuya.
"Zase ty!?" vyhrkne Nick rozčíleně. Ten chlap je jako klíště!
"Tak ty si nevzpomínáš." Opáčí na to muž nevzrušeně a jde k němu.
"Nevzpomínám na co? A co to má vůbec znamenat? Sleduješ mě? To mi nemůžeš dát pokoj?!" rozčiluje se.
"Uklidni se, jednoduché 'díky ' stačí." Posadí se Tatsuya vedle něj.
"Fajn. Tak díky a já jdu." Odsekne chlapec a shodí ze sebe peřinu.
"Kam jdeš?" zastaví ho Tatsuya a shodí zpátky na postel.
"Co to děláš? To není tvůj problém! Přestaň se o mě starat!" křikne na něj Nick.
"Máš smůlu. Řekl jsem ti to už včera. Mám teď za tebe zodpovědnost."
"Cože? Co to znamená?" zarazí se chlapec zmateně.
"Že odteď bydlíš tady se mnou."
"Ale já…" nedokončí větu. To přece nemůže myslet vážně.
"Co…?"
"Já to nechápu. Proč?"
"Protože chci." Odvětí Tatsuya a chvíli je ticho.
"!Škola!"vzpomene si najednou Nick a vyskočí z postele. Trochu se mu zatočí hlava, ale to nic není.
"Už jsem tě omluvil. Dneska ještě zůstaň v klidu." Reaguje Tatsuya pohotově. "Třeba si čti, nebo se dívej na televizi-" zarazí se protože mu začne zvonit mobil. Nick je zticha. "Ano…dobře, už jdu."strčí mobil zpět do kapsy a dál věnuje svou pozornost Nickovi. "Musím už jít. Snídani máš v kuchyni. Zůstaň tady a zatím nikam nechoď."
"Nemůžeš mě tu držet proti mé vůli!" začne se Nick zase rozčilovat.
"Myslíš?" opáčí Tatsuya tak sebevědomě, že o tom nemůže pochybovat.
"Dobře. Asi můžeš, ale budu tě za to nadosmrti nesnášet!"
"Mám ten pocit, že mě nesnášíš už teď, tak kde bude změna?" poznamená Tatsuya klidně.
"Budu tě nesnášet ještě víc!"
"Už teď na mě v kuse jen ječíš, asi bych nad tím měl uvažovat, že?" popichuje ho černovlasý muž.
"Nemůžu za to, že mě pořád štveš!"
Tatsuya si povzdechne.
"Vážně tě mám nejradši, když spíš. No, jak chceš. Ale byl bych radši kdybys tu zůstal. Doktor říkal, že budeš v pořádku pokud dneska vydržíš v klidu." Řekne Tatsuya a odejde z pokoje.
"Počkej!" křikne za ním Nick a doběhne ho u dveří na chodbu. "Cos myslel tím, že mě máš nejradši, když spím?" Rozhostí se krátká chvíle ticha. Cítí, že trochu zčervenal.
"Když spíš, tak na mě neječíš." Odpoví nakonec Tatsuya, čímž ho samozřejmě rozčílí. Nick už se nadechuje na něj něco křiknout, když za sebou Tatsuya se slovy "Měj se." Zavře dveře. Povzdechne si a vrátí se přes obývák do kuchyně. Má z toho divný pocit. Posadí se za stůl s připravenou snídaní. Je tu takové ticho… napadne ho jít se podívat po hotelu, ale nakonec si to rozmyslí. Jde zpátky do ložnice a začne si prohlížet knížky vystavené v regálu. Nejvíc ho zaujmou ty na nejvyšší polici, téměř až u stropu. Nemá šanci na ně dosáhnout. Ale… vzhledem k tomu, že většina z nich má růžový obal a lechtivé názvy… vážně by ho zajímalo co to je. Určitě nějaká sprosťárna. Ale, Tatsuya nevypadá na ten typ který by si před spaním četl porno…

Kapitola 1.

15. ledna 2009 v 23:12 | Kira-chan |  Hiding in the shadow
Je tu nová povídka. Opravdu jsem zvědavá na vaši reakci. Uke je zatím celkem normální, ale nenechte se zmást. Zatím mám napsaný asi čtyři necelý kapitoly a teprve v té třetí kapče se dozvíte, že to není tak docela vzor nevinnosti ;)) Jak se bude vyvíjet příběh, nebo o čem vůbec bude to zatím nevím přesně, nicméně prozatím to vypadá na (po dlouhé době) normální lidi v dnešní době. Tak já se těším na komentíky a přeji krásné počteníčko. Mám vás ráda =^.^=


Nick se probudí v jednom z pro něj naprosto neznámých pokojů. Zmateně se rozhlédne kolem po luxusním nábytku. Bolí ho hlava. Vzpomene si, že šel večer domů, když ho přepadla nějaká partička silně opilých chlápků, kteří ho začali mlátit a kopat dokud neztratil vědomí. Ale…jak se dostal sem? A kde to vůbec je? Pozorněji se rozkouká. Vypadá to na hotelový pokoj, jenže je tak strašně luxusní… nevzpomíná si na žádný hotel, který by mohl tomuhle odpovídat. Snad jen… hotel Paradise, ale tam se zabydlují pouze největší zazobanci a celebrity. Ten je ale příliš přepychový, než aby bylo možné se v něm jen tak probudit.
Shlédne k modřinám na svých rukou a přes čelo nahmatá obvaz. Vstane a přejde k malému stolku, kde leží nějaké letáky -Hotel Paradise-- !!! Takže přece jen…! Zaraženě zůstane civět na lesklý papír. Vtom se ozve klapnutí dveří. To ne! Je v háji… jestli někdo zjistí, že se tady jen tak objevil bez placení… Rychle zaleze pod postel. Krve by se v něm nedořezal. Srdce mu nervozitou buší jako splašené. Přes prostěradlo přehozené až na zem, není nic vidět. Někdo vejde dovnitř. Slyší ho přecházet apartmánem až sem. Jak se má odsud dostat, aby ho nikdo neviděl? Začne pomalu propadat panice. Kroky se zastaví uprostřed pokoje.
"Hej, jsi tu?" zavolá mužský hlas. Asi tady mají kamery. Je s ním konec. Rozhodne se vzdát, než to bude ještě horší. Vyleze zpod postele a hned vyskočí na nohy připraven obhájit svou nevinu za každou cenu.
"Ah, tak tady jsi." zazní před ním zase ten pěkný mužský hlas. Vzhlédne k němu. Před ním stojí mladý muž s černými vlasy v drahém obleku. Odhadem je mu 20 let.
"Já-já opravdu nevím jak jsem se sem dostal! Přísahám-!"
"Klid, já jsem tě sem přinesl." Skočí mu muž do řeči klidným hlasem.
"Cože? Proč? Kdo jste?" vyhrkne Nick a začíná z toho mít dost divný pocit.
"Já ani nevím proč. Normálně bych si toho nevšímal, ale… když jsem viděl jak tě zřídili a nikde nikdo, kdo by ti pomohl… myslel jsem, že je to tedy na mě." Odvětí ten muž a přitom ho probodává podivným pohledem. "Posaď se." Pokyne mu rukou ke křeslu. Nick ho nervózně poslechne a sedne si stejně jako černovlasý muž naproti němu. "Jinak, jmenuji se Tatsuya Yamane. Vlastním tento hotel."
Cože? On? Tak proto ten nový pokoj. Sotva si uvědomí svůj vytřeštěný pohled.
"A ty jsi?" promluví znovu Tatsuya s chladným výrazem.
"Nick Shirai." Vysouká ze sebe chlapec. "Omlouvám se, že Vám přidělávám starosti."
"S tím se netrap. Jak je ti?" nakloní se k němu Tatsuya. Ten pohled ho znervózňuje.
"Je mi fajn." Hlesne. Ve skutečnosti se mu začala točit hlava, ale chce odsud co nejrychleji pryč.
"Opravdu? Zdáš se mi dost bledý."
"Je mi fajn." Odsekne a rychle vstane. Na chvilku se mu zatmí před očima. Snad si toho Tatsuya nevšiml. Párkrát zamrká a je zase v pořádku. "Děkuji, ale už musím jít."
"Kde bydlíš?" zeptá se černovlasý muž a taktéž vstane.
"V rodinném domku. Je to čtvrt hodiny od školy." Odpoví ne zrovna nadšeně a znovu se pokusí odejít. Tatsuya ho ale dožene a trvá na tom, že ho odveze. Nick brzo pochopí, že to nebyla nabídka, ale rozkaz. Celou dobu v autě je potichu a dívá se ven. Ví moc dobře, co ho čeká doma.
"Stalo se něco?" ucítí na sobě Tatsuyův pohled.
"Ne nic." Zatřese Nick hlavou ve snaze ukončit téma, dřív než začne.
"Nelži." Opáčí Tatsuya a zastaví uprostřed silnice. Nicka nejdřív napadne, že už si má vystoupit, ale vtom se dveře s cvaknutím zamknou.
"Co to děláš?" vyjede na něj Nick podrážděně a úplně zapomene, že by mu měl vykat.
"Nehneme se odsud, dokud mi neřekneš co ti je." Řekne muž s ledovým klidem.
"Nic mi není!"
"Jak chceš." Opře se Tatsuya do sedačky a založí si ruce na prsou.
"Ale mě vážně nic není! A vůbec, to není tvůj problém!"
"Co není můj problém?"
"Já!" vyhrkne Nick. "Proč se o mě staráš!?"
"Protože chci."
"A já chci pryč!" pokusí se otevřít dveře. "Odemkni!" někde za nimi se začne tvořit kolona. "Pusť mě ven slyšíš?" začne lomcovat klikou.
"Ty asi zapomínáš, s kým mluvíš." Ozve se těsně za ním ledový hlas. Nicka zamrazí. Je ticho. Chlapec s kaštanovými vlasy zůstane otočený k okýnku.
"Byl bys tak laskav a díval se mi do očí, když se tě na něco ptám?" promluví na něj znovu Tatsuya. Chytne ho nad loktem a prudce ho k sobě otočí čelem.
"AU!" vykřikne Nick pod náhlou ostrou bolestí. Stisk povolí. Bolelo by to i bez té fialové modřiny.
"Promiň, zapomněl jsem." Omluví se mu černovlasý muž a nepřestává mu hledět do vyděšených očí. Auta za nimi už troubí jedno přes druhé. "Nekoukej tak vyděšeně. Chci ti jen pomoct."
"Proč?"
"Já se ptal první."
Nick uhne pohledem do boku.
"Jeď, nebo se mi z toho rozskočí hlava." Kývne chlapec na dlouhou troubící kolonu a chytne se za čelo. Není mu zrovna nejlíp.
"Bolí tě hlava? Možná máš otřes mozku."
"Nebolí mě hlava, ale ruka." Opáčí hned Nick zostra. Tatsuya si povzdechne, ale konečně nastartuje a vydá se směrem, který mu chlapec popsal.
"Ještě jedna věc. Nepustím tě, dokud neuvidím, že si tě přebrali rodiče."
"Proč?! Nejsem dítě!" reaguje hned Nick naštvaně.
"Kolik ti je?"
"17."
"Takže nejsi ani dospělej."
"To ale neznamená že-"
"Řekl jsem. Je dost možný, že máš lehkej otřes mozku. Mohlo by se ti něco stát, když na tebe někdo nedá pozor." Skočí mu nekompromisně do řeči. Není naštvaný. Stále mluví klidně. Nick rezignuje.
"Bydlíš s rodiči, ne?" chce se ujistit černovlasý muž.
"Jen s mamkou."
"Vaši jsou rozvedení?"
"Ne. Táta umřel a zbytek rodiny se nám vyhýbá." Rozhodne se mu Nick říct pravdu, ale stručně. Nemusí přece vědět o nic víc. Navíc už se asi nikdy nepotkají. "Tady to je."
Zastaví na ulici před malým rodinným domkem. Oba vystoupí a zamíří hned ke dveřím. Nickovi se stáhne žaludek a mžitky trochu zesílí. Určitě bude zase opilá… otevře vysoká žena s rozcuchanými světlými vlasy, červenýma očima v pomačkaných šatech a s flaškou chlastu v ruce.
"Ahoj mami." Hlesne Nick sotva slyšitelně a rychle se otočí na Tatsuyu dokud je ještě v šoku z toho pohledu. "Díky za všechno. Měj se." Zlehka se pokloní a pokusí se rychle zmizet dovnitř. Ale Tatsuya ho nenechá zavřít dveře a zdrhnout tak snadno.
"Vy jste jeho matka?" stočí pohled k opilé ženě.
"Jeho?" hodí žena znechucený pohled po svém synovi. "…jo. Co provedl?"
"Nic. Jen jsem ho večer našel na zemi-"
"Ty zmetku!" nenechá ho žena domluvit a ožene se poloprázdnou lahví po Nickovi. K jeho smůle ho trefí do hlavy a shodí na zem. Mžitky ještě zesílí a navíc se přidá lehká závrať a bolest hlavy. "To ses musel tak ožrat, žes nemohl ani chodit?!" začne do něj kopat.
"Já nejsem ty! Jen jsem šel domů!"
"Co na mě řveš ty spratku!"
"Ani sis nevšimla, že jsem pryč!"
"Na tom vůbec nesejde a jestli se mnou budeš dál takhle mluvit, tak tě vyhodím z baráku a dělej si co chceš!"
"Fajn!" Nick rychle vstane a odběhne do svého pokoje. Skoro přitom zapomene na Tatsuyu, který celou dobu šokovaně přihlížel zvenku. I kdyby mu chtěl pomoct, neměl čas zareagovat. Teď ale slyší, že se o něčem baví s jeho matkou. Nezajímá ho to. Sbalí všechno nejdůležitější a vyleze ven oknem. Rozběhne se pryč opačnou ulicí a brzo se ztratí v parku.

10 část

13. ledna 2009 v 22:40 | Kira-chan |  Noci krve
POSLEDNÍ ČÁST!!! Varování... nevhodné pro mladší 15 let. Vím, že na to varování beztak všichni víte co, ale říkám si, že nic nezkazím, když to sem hodím. ;)


Rychle se pokusí otřít oči do rukávů a seběhne z cesty hlouběji do lesa. Po chvíli zakopne o kořen stromu a sletí do zamrzlého křoví. Vysouká se z něj a začne ze sebe setřepávat sníh. Už se mu podařilo uklidnit a teď musí přemýšlet co dál. Vlastně nemá kam jít. Dřív bydlel u staré paní. Pomáhal jí s úklidem domu a dalšími věcmi a za to u ní mohl tajně bydlet, aniž by ho prozradila. Tam už se teď ale vrátit nemůže. Že by nakonec přece jen bylo jeho osudem umrznout ve sněhu pod noční oblohou?
"Chase! Chase!!! CHASE!!!" zaslechne známí přibližující se hlas. Schová se za strom a srdce se mu prudce rozbuší.
"Jsi tady?! Odpověz! Jak jsi to myslel?! CHASE!!!!!" nepřestává na něj křičet. Blonďáček se opře o strom tak aby ho z cesty bylo vidět. Tváří se klidně a očima hledá černovlasého mladíka. Hned si ho všimne. Stojí na cestě kus před ním.
"CHASE!!! VRAŤ SE!!! PROSÍM!!!" rozkašle se.
"Neječ, vykřičíš si hlasivky." Poznamená blonďáček suše.
"Chase! Proboha tady jsi." rozběhne se k němu černovlásek a dlouze ho obejme, jakoby se bál, že mu uteče. "Prosím tě nechoď. Promiň mi to… promiň. Já to tak nemyslel."
"Za co přesně se mi teď omlouváš?" zašeptá chlapec chladně.
"Za všechno. To co jsem jí řekl, jsem myslel úplně jinak. Jen jsem chtěl aby to tak vyznělo, protože jsem se jí potřeboval zbavit, dřív než ti něco provede, ale nepovedlo se to. A pak se to všechno nějak zvrtlo a já myslel, že budeš radši, když tě nechám jít a …a…" asi už neví co ještě říct. "A navíc… když mě nesnášíš…"
"Nesnáším, ale přitom…" přisvědčí Chase a pokusí se od něj odtáhnout nicméně bezvýznamně. Kazuki si jeho snažení ani nevšimne. "…ale přitom, jsi jediný o kom asi můžu říct, že je můj přítel."
"Znamená to že mě máš rád?" odtáhne ho od sebe Kazuki za ramena v bolestném sevření a v očích mu hraje neskutečné štěstí.
"A-asi ano. Já nevím… ne nemám tě rád, ale…" než stačí dokončit svoji zašmodrchanou větu, Kazuki si ho k sobě znovu přitiskne se rty v jeho vlasech.
"Pusť… prosím." Zaúpí blonďáček nešťastně. Vždyť ho udusí… navíc… zase je mu zle a cítí ten podivný strach. S vědomým jeho rtů na svých vlasech se mu ještě víc zatočí hlava ačkoli je ten dotek příjemný, je mu zle a zase se roztřese. Navíc když ho takhle svírá… "…pusť…" stisk konečně povolí a černovlásek si ho vyzvedne do náručí.
"Promiň…" omluví se a přitiskne si ho blíž na hruď.
"Přestaň se pořád omlouvat." Okřikne ho Chase a položí si hlavu na jeho rameno. Možná už si přece jen zvyká na něčí blízkost.
Kazuki ho odnese až do pokoje a oba se posadí vedle sebe na postel. Je něco po půlnoci.
"Stále se toho ještě bojíš viď?" zeptá se Kazuki s nečitelným pohledem. Chase přikývne, ale víc se ani nehne. "A nechceš aspoň zkusit…" nedokončí větu. Ví na co myslí. Snad… jeden polibek by nemusel uškodit. Přikývne. Dost nejistě, ale přece. Kazuki ho jemně vezme kolem ramen a Chaseovi je zase zle.
"Pšššt. Nedívej se tak vyděšeně." Hladí ho černovlásek jemně po ruce.
"Ne! Já nemůžu! Není to tak jednoduché." Vtrhne se mu roztřeseně a schová obličej do dlaní.
"Dobře… tak to necháme být. Ano?" odvětí Kazuki klidně a zlehka přejíždí rukou po jeho paži. "No tak… pšššt." Přivine k sobě jeho třesoucí se postavičku.
"Co kdybychom si třeba zahráli karty, nebo pexeso?" navrhne, jako by se nic nedělo. Chase k němu zaraženě vzhlédne a s pousmáním přikývne. Sejdou dolů do obýváku a zbytek noci stráví povídáním a hraním karet.
Usnou vedle sebe v posteli a probudí se až se soumrakem. Chase se probere první. Chvíli hledí na černovláskův klidný obličej. Zase ta bezbranná tvářička. Natáhne se trochu roztřeseně blíž a zlehka se dotkne rtů svými. Jen na chvíli, než se stačí probudit. Chvěje se, ale není to tak hrozné. Zůstane ležet nepohnutě dokud se i Kazuki neprobudí.
"To je dost, že jsi vzhůru." Poznamená Chase a usměje se. Černovlásek se protáhne. Chvíli si vykládají téměř o ničem a přesto to mile vyplní ticho.
"Ale… když jsi říkal, že ti moje krev nechutná, tak jsi taky lhal, že?" shlédne na něj Kazuki sebejistě.
"Ne. Byla odporná. Proč bych měl v tomhle lhát?"
"Kecáš! Chutná ti!" stojí si za svým černovlásek hluboce dotčeně.
"Nekecám." Zasměje se Chase. "Vážně je nechutná. Pokaždé je mi z ní na blití."
"Jak… jak můžeš říct něco takovýho?"
"Jednoduše." Pokrčí Chase rameny. Kazuki podrážděně zavrčí a následně si ho přitáhne ke krku.
"Co zas děláš?" zavrčí na něj Chase.
"Ochutnej znova." Naléhá na něj černovlásek. Oba dva ještě pořád leží v posteli.
"Nech toho." Povzdechne si Chase otráveně, ale vypadá to, že pro Kazukiho je to důležité. Chytne ho za ruce a přitlačí mu je do polštáře vedle hlavy.
"Co děláš? Pusť mě!" křikne na něj Chase, ale nevypadá to, že by ho chtěl černovlásek poslechnout.
"Udělej to, nebo tě začnu líbat…" vyhrožuje mu Kazuki. Vlastně, za normálních okolností by to byla celkem směšná výhružka, ale jemu tak vůbec nepřijde. "Tak?"
"Neblbni! Pusť mě! Slyšíš? Pusť mě!" křičí na něj Chase a snaží se mu vykroutit.
"Nepustím tě dokud to znovu nezhodnotíš." Jeho výraz je nekompromisní.
"Jestli toho nenecháš tak…" chce se Chase nějak bránit, ale vtom ho černé vlasy zašimrají na obličeji a následně ucítí jemný dotek rtů na svém krku. Zalapá po dechu a cítí jak se mu hůř dýchá.
"Řekni až si to rozmyslíš." Zašeptá Kazuki a jeho dech ho zalechtá někde za uchem jako mrazivý dotek. Obtočí mu ruce kolem krku, do kterého následně zařízne bílé tesáky. Dotek černovláskových rtů zmizí. Někde hluboko uvnitř ho to zamrzí. Ale myšlenky mu teď naplní něco jiného. Horká krev v ústech. Slastně přivře oči a olízne ránu po zubech. Jistě že lhal. Kazuki ho znovu přitlačí do polštáře.
"Tak? Chutnala?"
"Když řeknu ne?" rozhodne se ho Chase potrápit.
"Tak tě budu líbat tak dlouho dokud to neodvoláš."
Chase si olízne rty a přitáhne si k sobě jeho obličej.
"Do toho." Řekne podezřele pevně a až po chvíli cítí v břiše podivné mravenčení. Stále se ještě chvěje, ale už se nesnaží bránit. Kazuki se k němu přitiskne v dlouhém něžném polibku. Chase mu ho nesměle začne oplácet. Nechá se vést. Trhne sebou teprve až ucítí jeho ruce na svých zádech.
"Počkej, co to děláš?" hlesne roztřeseně mezi polibky.
"Neboj se… věříš mi?" zadívá se mu Kazuki do vyděšených očí.
"A-asi ano, ale…"
"Tak neměj strach. Kdybych udělal něco špatně, hned mě zastav. A já okamžitě přestanu." Ujistí ho. Chase trochu polekaně přikývne a černovlásek ho začne líbat na krk, přes šíji až k odhalené hrudi. Sundal mu svetr? Kdy? Ani si toho nevšiml. Jemné polibky mu však nedovolí nad tím přemýšlet.

Kazuki jemně líbá každý kousek jeho těla. Postupně sklouzává měkkými doteky až do blonďáčkova klína.
"P-počkej…" zarazí ho rozechvěle mezi krátkým vzdycháním. Kazuki ho hned přestane laskat a místo toho si sám svlékne tričko a odhodí ho na zem. Přitiskne se na něj a začne od znova slíbávat jeho tělo od krku přes ramena, bradavky až k bříšku, zatímco na něm opatrně spočívá odhalenou kůží, aby se jejich těla navzájem dotýkala co nejvíc. Rukama přitom dlouze hladí jeho záda a užívá si, jak se chlapec za nesmělého vzdychání pod jeho rukou prohýbá. Velmi jemně mu rozepne kalhoty a pár rychlými pohyby je odhodí do kouta. Vycítí, že Chase chce protestovat a tak se k němu rychle natáhne a začne ho líbat na rty zatímco mu koleno strčí mezi nohy a začne jím mírně tlačit na blonďáčkův úd. Ten tlumeně zavzdychá a rukama mu zajede do vlasů a kolem krku. Černovlásek mu roztáhne nohy a přestane ho líbat na ústa. Místo toho se skloní k jeho klínu. Začne ho opatrně laskat jazykem, hraje si s ním a chlapcovo vzdychání ho vzrušuje víc než čekal. Trápí ho ještě chvíli než Chase začne vzdychat jeho jméno, v tu chvíli se mu zlehka zakousne do ucha a sám vnikne do jeho těla. Velmi opatrně a co nejjemněji. Jen několik pohybů a oba vyvrcholí. Chase pod ním zadýchaně klesne hlouběji do peřin. Kazuki ho ještě zlehka políbí na rty než se sám položí vedle něj. Chase se k němu přitulí. Nic neříká, ale ani nemusí. Položí si hlavu na jeho rameno a zavře oči. Kazuki mu stejně zadýchaný ovine ruku kolem pasu a přikryje oba odkopanou peřinou. Dnešní den si zapamatuje líp než kterýkoli jiný. Zasněžená noc… čisté sněhové vločky poletují kolem okna unášené jemným vánkem. Klid a bezpečí… hřejivé štěstí rozlívající se mu celým tělem… políbí Chase do vlasů a ten se nečekaně zvedne na loktech, aby se přitiskl na jeho ústa… začátek nového života… takového, kde už ani jeden z nich nebude odkopnutý a sám… hřejivého života po boku jediné osoby na které záleží…

KONEC

9 část

11. ledna 2009 v 21:02 | Kira-chan |  Noci krve
PŘEDPOSLEDNÍ ČÁST!!! Užijte si ji ;))) Mám pocit, že na konci této kapitoly budete asi mírně zmatení XD


Chase se probudí až pár hodin po západu slunce. Pokoj je prázdný. Z haly v přízemí se ozývají něčí hlasy. Už je mu podstatně líp, i když stačí vzpomínka na to co se stalo a zase se cítí jako ve svěráku, kde nemůže dýchat. Opatrně otevře dveře na chodbu a vyplíží se co nejtišeji ke schodům. Zůstane schovaný a zaposlouchá se do tichého rozhovoru.
"Vypadáš ztrhaně, a co ta omítka? Prosím tě, co jsi tu dělal?" ozve se zpod schodů dívčí hlas.
"No… to jsem měl jen takovej menší problém. Ale už je to v pořádku. Nevšímej si toho." Zkouší známí hlas odvést dívčinu pozornost. Menší problém? Tak by to Chase určitě nenazval. Ještě teď mu běhá mráz po zádech z toho co se stalo.
"Problém? Hádám, že za to může ten spratek co jsi ho nechal na živu." Utrousí děvče jedovatě. Chase zůstane strnule poslouchat.
"No…"
"Takže ano. Já tě nechápu. Jen s ním máš problémy. Vždyť ti za to vůbec nestojí. Ty jsi někdo a on je jen přeměněná troska, která by bez tebe byla jen stroj na vraždění. Nemáš nejmenší důvod, proč se o něj starat. Navíc když ti pořád přidělává jen potíže."
"Já…tedy… v jistém smyslu je to pravda… ale…" odpovídá jí Kazuki tiše a Chase už nemá sílu poslouchat víc. Tohle mu úplně stačí. Kdoví proč ho to tak moc bolí. Vstane a vyběhne do pokoje. Slyší že někdo vybíhá po schodech za ním. Museli ho slyšet. Hodí na sebe dlouhý plášť a rozběhne se k oknu. Černovlásek ho chytne za zápěstí a strhne ho zpátky.
"Chase! Co to děláš?" upírá na něj zmatený pohled. Je v něm ještě něco… možná lítost, ale Chase to nezajímá. Nemá potřebu tu dál zůstávat a dělat jen problémy. Ve dveřích se objeví děvče. Vypadá dokonale svůdně. Červené vlasy se jí lesknou v měsíčním světle a spadají v lehkých vlnách až k úzkému pasu. Na sobě má černé upnuté šaty končící těsně pod zadkem, síťované silonky a vysoké kozačky. Přes to má přehozený pouze dlouhý černý plášť s hebkou kožešinou kolem krku. V obličeji je bledá, červené plné rty jako by přímo vyzívaly k polibku stejně jako zlehka sklopené husté černé řasy zpod nichž prosvítají červené oči. Na chvíli ztuhne při pohledu na ni. Nemůže odtrhnout pohled. Dívka je během chvilky vedle něj a ve štíhlých prstech svírá chlapcův bledý obličej. Zalapá po dechu a ona odhalí čistě bílé tesáky v zářivém úsměvu.
"Máš pravdu Kazuki… je vážně roztomilý." Zasměje se Chase si najednou uvědomí, že černovlásek už dávno pustil jeho zápěstí a nechal ho napospas té dívce vyšší než on sám. "Přesto… nechápu proč ti na něm tolik záleží." Hlesne děvče a blonďáček si najednou uvědomí, že se nemůže pohnout. Udělala snad tohle i Kazukimu?
"Čím to jen bude, že dal přednost tobě, přede mnou?" hlesne spíš mladá žena, než dívka a jemně k sobě nakloní jeho obličej. Cítí jak se třese a přesto se stále ještě drží na nohou. Co chce dělat?
"Líbáš snad líp než já?" zazní zase její hlas. Cože? O čem to proboha mluví? Rudé horké rty se něžně přitisknou k těm jeho. Cítí, že už se může hýbat a přesto se nevzpírá. Dokonce už necítí ani strach. Zavře oči a poddá se jejím dotekům. Dívka zajede studenými prsty pod svetr a přejede mu po celé délce páteře. Přitiskne ho k sobě a on se nebrání. Někde hluboko v mysli ale cítí, že je něco špatně. Je to trochu divné. Pokusí se soustředit na tu část, která se začne těm dotekům vzpírat stále víc. Nepochybně se ho snaží nějak omámit. Podmanit si ho, ale to jí rozhodně nedovolí. Dívka asi vycítí, že její kouzlo přestává mít takový efekt. Přitiskne rty k jeho uchu a začne tiše šeptat slova, která se do blonďáčka zaříznou jako ostré nože rozřezávající jeho duši na kousky. Nechápe proč to tolik bolí a přesto.
"On tě vlastně vůbec nemiluje… chrání tě jen aby tě mohl později využít… jsi jen jeho hračka na zkrácení nudy… žít dlouho začne být brzo únavné… až budeš příliš na obtíž, prostě se tě zbaví… odkopne tě jako nic. Neznamenáš víc než ubohou existenci něčeho odporného z čeho se rozhodl udělat si hračku…"
"…lžeš…" hlesne, ale sám tomu nevěří.
"Tak se ho sám zeptej…" řekne žena a pohledem sejme kouzlo z černovlasého mladíka. "Zopakuj mu co jsi řekl mě. Že je jen tvá hračka…"
"Sklapni! Chase neposlouchej jí!" okřikne ji a zřejmě ho chce přitáhnout zpátky k sobě, ale dívka najednou odkudsi vytáhne dlouhou dýku a přiloží ji na krk blonďáčkovi. Ten v šoku sotva vnímá co se děje.
"Jen mu to řekni… řekni to a já ho pustím. Jen chci aby tě nenáviděl. Chci abys trpěl jako já, když jsi mě odmítl." Zavrčí dívka a pohodí červenými vlasy.
"Řekl jsem, že jsi něco jako moje hračka, ale rozhodně jsem to nemyslel tak, že tě chci využívat. Přece nebudeš věřit víc jí, než mě!" odvětí Kazuki a věnuje mu dlouhý zoufalý pohled.
"Jde jen o to, že ho mám nenávidět?" hlesne Chase podivně nepřítomným hlasem.
"Správně."
"Ale to já už dávno. Kvůli tomu ses nemusela namáhat." Odstrčí její ruku stranou a téměř se pousměje jejímu zaraženému výrazu.
"Můj bože… Kazuki, ty jsi vážně ubožák. Snažíš se získat si náklonnost někoho kdo tě nesnáší? Teď už to chápu." Začne se smát. Chase se ani nehne. Odmítá se podívat Kazukimu do očí. Umí si víc než dobře představit bolest, kterou teď cítí.
"Jsi vážně idiot. Užij si to." Zasměje se dívka a s pobaveným výrazem vyskočí z okna. Chase se ujistí, že už je pryč a zavře okno. Moc nerozumí co se tady stalo a taky se ztrácí v tom co byla pravda a co lež. Otočí se na černovláska s prosbou o vysvětlení na rtech, ale ten už za ním nestojí.
"Kazuki?" zavolá do nastalého ticha a rozhlédne se po místnosti. Neslyšel ho ani odejít. Kam šel? Potřebuje, aby mu vysvětlil co se tu vlastně děje. Myslel, že ta holka si přišla černovláska nabalovat, ale pak se všechno tak zamotalo, že si teď není jistý vůbec ničím. "Kazuki!" zavolá do prázdné chodby. Kde jen může být? Sejde až do obývacího pokoje. Je tam. Sedí na křesle a se zdeptaným výrazem hledí někam do země.
"Tady jsi… musím s tebou mluvit."
"Už můžeš jít. Nebudu tě tu držet…" hlesne černovlásek, aniž by se na něj podíval.
"Cože?" nechápe Chase. Stalo se něco? Proč najednou tenhle přístup? Dřív mu přišlo, že by mu třeba i utrhal končetiny, jen aby odsud nemohl odejít a teď… má to chápat, že ho vyhazuje?
"Takže, měla pravdu?" odmlčí se trochu Chase a najednou se cítí zase odkopnutý.
"Jak jsem řekl." Odvětí Kazuki tiše. Chaseovi připadá že ho ani moc nevnímá.
"To myslíš vážně?" nemůže tomu uvěřit blonďáček.
"Kolikrát se chceš ještě zeptat než vypadneš?" křikne na něj Kazuki a probodne ho odhodlanýma očima. Chaseovi se z toho tónu nahrnou do očí slzy. Nohy má jako zdřevěnělé.
"Víš já…" zasměje se vlastní naivitě a setře z tváří slzy. "…na chvíli jsem měl pocit, že… že jsi můj přítel." Znovu se sám sobě musí tiše vzlykavě zasmát. Ani se neodvažuje podívat na Kazukiho. "Ale teď vidím, že jsi stejný parchant jako ostatní!" vykřikne v slzách a rozběhne se k domovním dveřím. S prásknutím vyběhne do mrazivé noci a skrz slzy toho sice moc nevidí, ale intuitivně vycítí směr, kudy vede zarostlá cesta pryč.

8 část

8. ledna 2009 v 22:21 | Kira-chan |  Noci krve
Tady je ta slíbená část. :) Přes víkend budu asi pryč, takže počítejte, že když nic nepřidám zítra tak až v neděli večer ;) zatím papa a příjemné čtení...
PS: Děkuju všem za komenty. Jste zlatí ^.^


Chase si pomalu vlivem něčeho zvenku začne uvědomovat sám sebe. Jako by se probíral z transu. Tělem mu cloumá děsná bolest a do mysli se mu vkrádají záblesky čehosi co stále víc a víc nabývá zrůdnou podobu reality této noci. V neskutečně krátké chvíli si najednou vzpomene na všechno co udělal. Cítí, že jeho tělo už je volné. Roztřeseně se rozhlédne po místnosti. Pohled se mu zastaví u rozmlácené postele. Zamrazí ho a v hlavě slyší vlastní ječení a smích…bolest…zavře oči a skrčí se, ale nejde tomu uniknout. Náhle na svých zádech ucítí něčí ruce. Je to jen jemný dotek a přesto ho vyděsí. Škubne sebou zmítán vlastní myslí a v hrůze ze sebe sama se odplazí do nejtemnějšího koutu v místnosti, kde se skrčí s koleny před obličejem a rukama začne horečně šmátrat po parketách ve snaze do nich aspoň zarýt nehty. Vyděšenýma očima zůstane přilepený k mladíkovy naproti sobě. Má poškrábaný celý obličej a z roztrženého rtu mu sále slabě odkapává krev, která ne a ne zaschnout. Projede jím vzpomínka na ten pocit… vyškrábat mu oči… bude to bolet? ...určitě ano… chce to vidět… chce ho slyšet křičet bolestí… ty oči… vyškrábat mu je… je to přece jen hra… jen se baví… aspoň jedno oko… mrazení v zádech… tváří se tak bezmocně… v očích má zoufalství… proč se ty oči nebaví jako on?... zaslouží si trest… zaslouží si vyškrábat, když nechtějí trpět… vyškrábat…
"Kyaaa!" vykřikne a rukama si zajede do vlasů. …jeho vina… vyškrábat oči… co to dělá?... určitě to bude bolet... proč? ...aspoň jedno oko… už dost! Už to nevydrží! Asi se zblázní… má pocit, že se mu hlava rozskočí na milion kousků. A zase něčí paže. Pevně ovinuté kolem jeho roztřeseného těla.
"NE!" vykřikne v záchvatu zděšení a hysterie. Začne sebou škubat ve snaze vymanit se z toho měkkého objetí. "JDI ODE MĚ! BĚŽ PRYČ! NESAHEJ NA MĚ! NESAHEJ NA MĚ!"
"Pšššt. Už je to dobrý." Uklidňuje ho černovláskův tichý hlas.
"Jdi…pryč…" je to víc prosba než rozkaz. Před očima má stále obraz vlastních rukou škrábají černovláskovu jemnou kůži, v hlavě slyší vlastní smích psychopata smíšený s nechutnými myšlenkami. Třese se a nemůže s tím přestat. Jen matně si uvědomuje že brečí.
"Už je to dobrý…" ignoruje co mu říká, ať jde pryč. Než mu něco udělá… než mu vyškrábe oči… zrůda… je z něj zrůda… horší než myslel. "Zůstanu s tebou dokud se neuklidníš. Už se nemusíš bát. Je to za námi. Už to bude všechno dobrý, ano? Pšššt. Neplač, už je dobře…" hladí ho po celé délce zad. Proč je takový? Proč se na něj dívá tak něžně i přesto co mu udělal? Jak ho ještě může mít rád po tomhle? Nerozumí tomu… Zatne mu prsty hluboko do zad.
"Prosím… poslouchej mě… musíš jít pryč… prosím… vrátí se to… nechci-" Černovlásek mu přitiskne prst na rty dřív než domluví.
"Už se to nevrátí. Byl to jen dočasný stav způsobený tím česnekem. Ale už je to pryč…" dívá se mu do očí… nelže. Ale přesto se nějak nedokáže uklidnit. Před očima se mu všechno vrací, jako by někdo pouštěl film pozpátku. Štíhlé prsty jemně stírají slzy z jeho vlastních tváří. Dočasné? Takže je to… pryč? Ale přesto… to nic nemění na tom co provedl.
"Promiň mi to…" hlesne Kazuki.
"Cože?! Zbláznil ses!?" vytrhne se mu Chase s naprosto nechápavým pohledem. On si z něj snad dělá srandu. "Za co se mi sakra omlouváš?! Proč?! Ty nemáš oči?!" zarazí se… vyškrábat mu oči… ne! Zatřese hlavou, aby rozehnal zhoubné vzpomínky. "Copak…" hlesne roztřeseně a pohlédne do tmavě modrých očí a čistou lítostí a sebepohrdáním. "…nevidíš co jsem ti provedl?"
"Neblázni, to přece není tvoje chyba." Věnuje mu černovlásek upřímný úsměv.
"A čí teda? Co? Jistěže že je to moje vina! Tohle všechno…" schová obličej do dlaní a skrčí se jak nejvíc to jde.
"Nebyl jsi při smyslech. To se nepočítá." Pohladí ho černovlásek po vlasech. Jak může být tak klidný? Jak se může tvářit, jako by to nic nebylo? Jak se o něj může bát i po tomhle…? Zadívá se mu do očí, tentokrát zmateně a odevzdaně zároveň. Nakloní hlavu na stranu a trochu odhrne vlasy z krku.
"Co to děláš?" zarazí se černovlásek. Zase tak hloupá otázka. Ten kluk je fakt magor.
"Co asi? Vezmi si kolik chceš." Odpoví mu Chase s klidem a odevzdaně zavře oči.
"T-to ne. To nejde. Nechci ti znovu ublížit, rozumíš? Prostě-" začne se vzpírat Kazuki, ale na to Chase opravdu není zvědavý.
"Prostě to udělej nebo si zlomím vaz!" křikne na něj naprosto vážně a trhne s hlavou ještě víc na bok.
"Dobře! Počkej…" natáhne k němu hned Kazuki ruce. Přesně jak myslel… zavře oči a zaměří se na chladivý dech na krku. Zvláštní… jakože ho to nelechtá? Asi je to hloupá otázka. Proč mu to dnes tak trvá? Cítí lehký dotek rtů na své šíji, ten zvláštní příjemný pocit, jakoby na chvíli utlumil bolest této noci.
"Slib mi ale… že ty potom uděláš to samé." Zašeptá mu sametový hlas někde těsně pod uchem.
"Dobře." Hlesne jako ve snách aniž by nad tím moc přemýšlel. Na sobě stále cítí lehký dotek těch zraněných rtů, zatímco pevné paže se nenápadně obtočí kolem chlapcova pasu, aby tak přidržely napůl omámenou postavičku v klidné pozici. Chase se zadívá na proužek denního světla vkrádající se do pokoje škvírou mezi závěsy. Něco ostrého rychlým pohybem protne jeho krk. Téměř cítí jak krev postupně mizí z jeho těla. Je mu najednou tak mdlo a slabo… ten proužek světla ho i na dálku pálí do očí. Jen silou vůle se udrží v sedě. Chvění způsobené malátností nejde navenek téměř rozpoznat od třasu, který jím cloumal ještě před chvílí. Opravdu je mu už hodně zle, ale stále nějak nenachází sílu aspoň zvednou ruku, nebo dát mladíkovy jakkoli najevo, aby už přestal. Vlastně asi ani nechce. Cítí, že to musí aspoň malinko odčinit a pokud to jde aspoň tímhle… tak ať si tu krev vezme třeba všechnu. Přese své rozhodnutí mu po chvíli unikne tiché vzdechnutí doprovázené roztřeseným nadechnutím. Kazuki se téměř okamžitě odtáhne a Chase se mu zároveň s tím pohybem složí do náručí. Ještě je ale stále při vědomí. Není si jistý na kolik, ale přivřenýma očima ještě pořád dokáže vnímat co se kolem něj děje. Kazuki si ho k sobě otočí obličejem. Vypadá to, že rány na jeho obličeji už úplně zmizely. To je dobře… ale vypadá vyděšeně. Bojí se o něj? Zase…? Že ho to ještě baví… něco mu říká, ale neslyší ho… možná někde jakoby zdálky něco slyší, ale nerozumí těm slovům. Má pocit jako by mu na hrudi ležel obrovský kámen a postupně mu vytlačoval všechen vzduch z plic a Chase nemá šanci se znovu nadechnout. Tak je tomu pokaždé než omdlí… vždycky se mu špatně dýchá. Ten děsný pocit ho začíná unavovat. Když tak nad tím přemýšlí… opravdu je unavený. A bolí ho ruce… no jistě, vždyť si je rozškrábal do krve… ale ta únava… chce se mu spát, ale nemůže. Ne když s ním Kazuki třese jako s hadrovým panákem. Ale, co to dělá teď? Řízl se do ruky? Proč? Černovlásek ho trochu nadzvedne a přiloží mu ránu k puse. Aha… už tomu asi rozumí. Skloní obličej a roztřeseně smočí rty v červené barvě před sebou. Olízne je a začne opatrně slízávat i krev z rány. Je mu příliš zle, než aby se dokázal pořádně zakousnout, ale takhle to jde. Aspoň trochu. Rány na rukou bolí trošku míň, ale únava ho začíná zmáhat až moc silně. Položí si hlavu na černovláskovu hruď s pocitem zvláštní důvěry a bezpečí. Usne sotva zavře oči…

7 část

6. ledna 2009 v 17:41 | Kira-chan |  Noci krve
Původně jsem s tím chtěla ještě počkat, ale teď jsem se rozhodla, že čekat se nebude. Tady to je... =)


Po pár hodinách, které Kazuki většinou proleží se zavřenýma očima, horečka konečně zmizí. Chase rychle z pokoje zmizí se slovy, že už tu s ním o nic dýl nebude. Na chodbě trochu zpomalí a zase se chytne stěny. Nechce znovu omdlít. Už ho to vážně nebaví. Sejde po schodech do přízemí a vejde do kuchyně. Třeba mu pomůže trochu čerstvého vzduchu. Otevře okno a opře se o parapet. Je to trochu lepší. Venku je chladná noc, ale nesněží. Rozhlédne se po kuchyni. V policích je ještě stále vyskládané koření, sklenky a hrníčky. Prohledá všechny skříně a zarazí se u kulaté nádoby. Jako u ostatních i tuhle otevře, aby zjistil jak teď vnímá vůně. V první chvíli ho zamrazí sotva pootevře víčko keramického džbánu. Přesto aniž by se nejdřív podíval co to je, se skloní k širokému hrdlu nádoby a přičichne si ke známému pachu česneku. Celým tělem mu projede mravenčení a za silného kašle se sesune na podlahu. Roztřesenou rukou se natáhne po nádobě, která mu spadla na zem. Jen těsně ji mine, když se s přiškrceným výkřikem stočí na zemi do klubíčka. Začne sebou podivně házet a jakoby zdálky slyší vlastní sípavý dech. Cítí, že nad sebou pomalu ztrácí kontrolu, ale ne jako když ho ovládnu upírské choutky, spíš jako by byl pod vlivem nějaké divné drogy. Poslední co slyší jsou něčí kroky, otvírání dveří a vlastní přiškrcený psychopatický smích.

Kazuki vstane z postele a jde za blonďáčkem. Má zase špatné tušení, když ho nemá na očích. Už na schodech do přízemí zaslechne z kuchyně přiškrcený výkřik. Jako by to nečekal. Rychle vběhne dovnitř a následně si rychle vyhrne límec mikiny přes pusu. Sebere ze země keramickou nádobu s česnekem a vyhodí ji ven otevřeným oknem. Sebere ze země s nemalými problémy zmítajícího se chlapce a podaří se mu ho odtáhnout aspoň na chodbu. Zavře dveře do kuchyně a plně se začne věnovat Chaseovi. Blonďáček pod ním se šíleně směje a natahuje po něm ruce ve snaze vyškrábat mu oči. Slyšel už o tomhle stavu, ale nikdy ho na vlastní oči neviděl. Chytne jeho ruce a přimáčkne ho k zemi. Chlapec se ho pokusí kousnout. Nejhorší je, že vůbec neví co s ním. Ani za nic si nemůže vzpomenout co proti tomu zabírá.
"Aaau!" vykřikne a pustí drobné ručky. Chase je zakousnutý do jeho ruky, ale ne tak jako by chtěl jeho krev, jen ho kouše, aby mu způsobil bolest. Přitom má rty stále roztažené v tom šíleném úsměvu a zatímco v jedno jeho oko zůstalo fialové, to druhé má teď rudou záři. Kazuki mu nechce ublížit. Pokouší se volnou rukou odtáhnout bledý obličej, ale po dobrém to asi opravdu nepůjde. Chlapec začne škubat pusou, čímž mu způsobí příšernou bolest. Černovlásek ho chytne za vlasy a v zoufalství se ho pokusí jakkoli setřást.
"Kyaaa!" zaječí blonďáček a odskočí od něj. Kazukimu zůstane v ruce několik světlých jemných vlásků. Rychle se otočí k blonďáčkovi. Ten se krčí v koutě pod schody a kouká na něj ublíženýma očima, jako dítě kterému neprávem ublížil. Černovláska zamrazí… co má dělat? Vůbec neví… nemá tušení co teď… přece to takhle nezůstane?
Blonďáček na chvíli uhne pohledem a po tváři se mu postupně rozlije zpátky ten široký úsměv odhalující tak bílé dokonalé zuby. Kazuki si teprve teď uvědomí, že křečovitě svírá místo, kde ho kousnul. Odsune svoji ruku. To je divné, Chaseovi zuby jsou perfektně obtisknuté do jeho kůže tvořící tak červené bolavé kolo, ale přitom mu ruku neprokousl. Než si toho stačí všimnout, povalí ho blonďáček na zem a rukama se zase začne sápat po jeho obličeji. Kazuki nestačí pořádně zareagovat a štíhlé bledé prsty už mu začnou škrábat po obličeji. Snaží se krýt vlastním rukama a shodit ho na zem, ale na rozdíl od blonďáčka, on mu nechce nijak ublížit. Chaseovi se podaří mu dalším škrábnutím protrhnout ret. Ten začne ihned silně krvácet. Blonďáček se pobaveně rozesměje a v nestejnobarevných očích mu nebezpečně zajiskří. Kazuki se ho znovu pokusí setřást, ale vypadá to opravdu nemá na výběr. Jen zadoufá, že mu neublíží moc. Rychle ho chytne za ruce a praští s pohublým chlapcem prudce o stěnu až opadne kus omítky. Na malou chvíli v něm hrkne, protože s ním praštil víc než zamýšlel. Chlapec se trochu sesune v kolenou, ale zatřese hlavou a znovu po něm skočí. Černovlásek se téměř sesype vědomím, že mu musí ubližovat. Přesto ho znovu chytne a třískne s ním o zem. Tentokrát už se blonďáček nezvedne.
"Chase…" zašeptá přiškrceně až se sám podiví nad tónem svého hlasu. Roztřese se beznadějí a rychle přiklekne k nehybnému chlapci pod sebou. Dýchá… žije. Je jen v bezvědomí. Úleva, kterou v tu chvíli pocítí je doslova hmatatelná. Rychle vyzvedne Chase do náručí a vyběhne s ním schody do pokoje. Dřív, než se stačí chlapec probrat ho přiváže k opěradlům postele, aby mu znemožnil pohyb. Sám potom odejde.
Z venku proniká do prostorné místnosti matné měsíční světlo. Horní patro naplní křik smíšený s děsivým smíchem. Už se probral. Jeho pokoj je teď přímo nad ním. Až příliš dobře slyší posouvání postele po dřevěných parketách, jak se blonďáček snaží uvolnit svá pouta. Černovlásek je tak nervózní, že nedokáže ani souvisle myslet. Snad se mu nepodaří ty provazy uvolnit. Musí najít způsob, cokoli…
Po podlaze je rozházený snad tucet knih mnohdy i starších než dům sám.
…vůně česneku způsobí naprosté šílenství…upír přestane ovládat svou mysl i tělo…zabije všechny ve své blízkosti…touha zabíjet…působit bolest…dětská radost…mnohdy psychopatický smích…nelze léčit krví…nelze léčit kouzly…nelze léčit známými metodami…nelze léčit lektvary… copak je to neléčitelné? To opravdu neexistuje řešení? Všude to samé… nikdy není napsáno kdy to skončí. Začne propadat hysterii. Nervózně vyhází několik dalších knih z regálu roztřesenou rukou. Další jekot protne jasnou noc jako zoufalé zavytí. Kdysi takhle slyšel ječet ženu, kterou umučili v jednom sklepení. Přeběhne mu mráz po zádech a začne ještě usilovněji listovat v knize. Třese se mu ruka… až příliš, než aby dokázal v klidu listovat stránkami. Nic nového, stále to samé… snad možná…tohle…je nové…znovu ho zamrazí.
…když není na blízku živá bytost… se shora se ozve tříštivý rachot… podařilo se mu snad rozbít postel a uvolnit tak pouta?...začne ubližovat sám sobě…končí smrtí…sebevražda není nic nenormálního… 80% případů končí…zavře oči, to nesmí být pravda… najednou si uvědomí nastalé ticho… na chvíli nevědomky přestane dýchat. Stočí oči zpátky ke knize pod sebou. Lže! Musí lhát! …šílenství končí…nechce to číst dál…s úsvitem. Cože? Takže ráno? Až vyjde slunce? Takže…svitne v něm jiskra radosti… stačí ho udržet do svítání a všechno bude zase v pořádku. Na knihu pod ním dopadne několik kapek rudé krve. Dotkne se zlehka roztrženého rtu. Stále krvácí… vlastně to celkem bolí, ale strach to na chvíli znecitlivěl. Teď se tím, ale nehodlá zaobírat. Vyrazí z pokoje jako blesk za blonďáčkem. Vtrhne do pokoje a srazí ho na zem. Zablokuje mu pohyb vlastním tělem. Chlapec leží na břiše a nemůže se nijak bránit, ačkoli se mu zkouší vykroutit. Tohle bude dlouhá noc. Na chvíli ho pustí jen, aby ho mohl vzápětí omráčit. Chase zůstane ležet v bezvědomí obličejem k zemi. Vypadá teď tak klidně… jako by spal. Kazuki vytáhne z kapsy kalhot provaz a spoutá ho tentokrát mnohem pevněji. Sváže mu ruce za zády, nohy a taky tělo. Blonďáček už si za tu chvíli stačil vyrýt do rukou několik krvavých šrámů. Teď sedí klidně opřený o zeď s hlavou bezvládně nakloněnou na bok. Kazuki se na něj dlouho dívá s bolestným výrazem. Opravdu ho nemůže nechat ani chvíli o samotě. Pousměje se nad tou myšlenkou a přitiskne k sobě chlapcovo tělíčko, které ještě pár minut určitě nenabude vědomí. Zlehka ho hladí ve vlasech a modlí se aby úsvit přišel co nejdříve.
Rozhlédne se po pokoji. Postel je rozlámaná a opěradla jsou utržená. Kusy z nich stále ještě visí z pobledlých ruček na napůl rozvázaném suku. Uběhne víc než půl hodina a Chase se stále neprobírá. Kazuki už se začne opravdu bát, že mu udělal něco vážného. V duchu se zapřísáhne, že už tohle nikdy v životě podruhé neudělá, ani kdyby to znamenalo, že mu blonďáček třeba vyškrábe obličej. Slzy, které se mu už dlouho hromadily v očích teď začnou hojně smáčet bledé tváře. Trochu to pálí pokaždé, když se setkají s krvavým škrábancem, ale na tom mu nesejde. Zaboří obličej do světlých vlásků a nechá svou mysl utápět se v nenávisti k sobě samému. Ještě teď má živě před očima, jak s tou křehkou postavičkou praštil o zeď takovou silou, že odletěla i omítka. Rozvzlyká se a přesto, že mu ty výjevy způsobují tolik bolesti se jich nemůže zbavit. Nikdy mu nechtěl ublížit…nikdy…nijak…
Chase se po další půl hodině probere a začne s sebou zase mrskat. Vyklouzne Kazukimu z rukou a praští se hlavou o skříň. Sveze se po ní na zem a upře na Kazukiho nepřítomný pohled nestejných očí. Poté se zase rozesměje a přepadne na zem na obličej. Nemůže se pořádně hýbat a tak se jen snaží nějak dostat blíž ke své kořisti. Černovlásek se ani nehne, jen ho zůstane sledovat. Na tváři cítí zaschlé slané a krvavé čáry. Po dlouhé době se Chaseovi podaří dostat až k němu a začne se po něm natahovat krkem ve snaze se zakousnout. Kazuki ho vytáhne za suk kolem ramen a odtáhne jej na opačnou stranu pokoje. Chase začne demonstrativně ječet a prskat, ale není mu to nic platné. Kazuki se posadí na své místo co nejdál od něj a znovu sleduje jeho snažení dostat se mu co nejblíž… Takhle to jde celou noc.
Konečně přijde ráno. Nevidí to, protože závěsy nad ním jsou stále zatažené, ale cítí, že přichází svítání. Zahledí se napjatě na chlapce před sebou. Ten chvíli zůstane nehybně ležet na zemi a upírá na něj nepřítomný pohled. Náhle jeho oči dostanou zpátky obě stejně fialkovou světlou barvu a zmatený výraz. Kazuki se k němu opatrně nakloní. Chvíli to vypadá, že ho moc dobře nevnímá. Chase se dívá kolem stále víc vyděšeně. Kazuki k němu rychle přiskočí a rozváže ho. Chaseovi zůstane provaz na několika místech otlačení do kůže. Přestože je teď volný se ani nehne. Stále víc zděšený pohled upírá kamsi před sebe a černovláskovi najednou dojde, že si zřejmě teprve teď uvědomuje, co všechno se během večera stalo. Není si jistý jak teď bude reagovat a tak se začne rychle připravovat na nejrůznější možné varianty, které ho napadnout…

6 část

5. ledna 2009 v 7:24 | Kira-chan |  Noci krve
Vzhledem k tomu, že přijdu až večer, tak než zapomenu, máte tady pokračování ;)


Chase se probudí kolem čtvrté odpoledne. Zahledí se zkoumavě na Kazukiho klidný obličej na kraji postele. Trochu se otřese pod chladivým větrem pronikajícím sem zvenku. Kazuki sice zatáhl závěsy, ale okno je stále otevřené a v pokoji je teplo jako v mrazáku. Znovu hodí pohledem po černovláskovi. Vypadá to, že spí dost tvrdě. Chytne ho nad lokty a vytáhne na postel. Je mnohem lehčí, než vypadá a určitě je lehčí než kterýkoli z lidí. Přikryje ho pod zahřátou deku a teprve v té chvíli se černovlásek trochu zavrtí, ale ani teď se nevzbudí. Musí být hodně unavený… nemá to s ním lehké. Ale to co si myslí není pravda. Vážně si neuvědomil, že nesmí na slunce. Nebyl to pokus o sebevraždu. Tuhle možnost už vzdal.
Vtom si uvědomí podivný rozdíl mezi spánkem lidí a upírů. Když byl ještě člověk, tak na něj sice padala večer únava, ale mohl zůstat vzhůru třeba celou noc… prostě, sama tma ho tak neunavovala jako teď světlo. Věděl že je ještě den i když závěs všechny sluneční paprsky utlumil. Poznal to na sobě. Dokud slunce svítilo, cítil se ospalý a utahaný. Usnul by snad i ve stoje… je to divné. Dotkne se rukou černovláskovy paže a hned ucukne. Je jako kus ledu. Ví, že upíři jsou údajně dost studení, ale zřejmě jen pro lidi, protože kdykoli se ho Kazuki dotknul, bylo to hřejivé a příjemné. Teď je asi z té zimy prochladlý.
Moc nechápe proč je najednou v jeho přítomnosti tak klidný, ale asi za to může fakt, že ho černovlásek nevnímá. Takhle, když vypadá tak zranitelně, je to v pořádku. Dokud bude spát, tak se ho nebojí. Přeleze přes něj z postele a sotva se postaví na nohy, zatočí se mu hlava. Na chvíli má před očima úplně temno, ale sotva se zachytí o stěnu kousek od sebe, zlepší se to. Ještě chvilku počká, ale vypadá to, že mráz pronikající do pokoje zahání mžitky rychleji než by sám dokázal. Otřese se pod další dávkou studené vichřice, která znovu zamává se závěsy ve vzduchu. Zahlédne několik slunečních paprsků, které v červeném světle najdou cestu do pokoje. Dá si dobrý pozor, aby zůstal ve stínu. Nechce se spálit podruhé. Opravdu to bylo děsné, kdoví co by se stalo, kdyby Kazuki nepřišel a neshodil ho do stínu. I když s ním nemusel zrovna mlátit o zeď. Ještě teď má z toho naražené rameno. Večer to ale stejně skrz tu pálivou bolest a zděšení nevnímal.
Kazuki se na posteli obrátí zády k němu a přikrývka mu sjede z ramen. Chase si zlehka povzdechne a zatímco se kryje závěsem, zavře okno na kliku.
"Au." Zasykne a rychle ruku stáhne zpátky. Zapadajícímu slunci se přece jen podařilo ho znovu popálit. Urovná závěs, aby sem nepronikal už ani nejmenší paprsek a trochu nejistě vyjde na chodbu. Pro jistotu se přidržuje stěny a dává si pozor, aby dýchal zhluboka, což se mu teď zdá podivně těžké. Alespoň, že ta křeč teď polevila, ačkoli si je jistý, že se ještě vrátí. Jen neví kdy. Vejde do koupelny a ruka mu na chvíli podjede z vykachlíčkované zdi. Hned se zachytí umyvadla a chvíli tak zůstane než nové mžitky znovu neustoupí. Pustí ledovou vodu a položí popálenou ruku pod proud. Nevypadá zraněná, jen má na pár místech načervenalé čárky, jako by se tam škrábl a štípe. Zatne zuby, ale stejně mu unikne bolestné syknutí. Po chvíli ruku zase vyndá. Červené škrábance už vybledly a ze štípaní je jen trochu otravné mravenčení, které ale brzo přejde. Slunce už je asi pod obzorem, protože lehký pocit ospalosti už přejde úplně. Natáhne se ke dveřím a otočí klíčem v zámku. Napustí vanu horkou vodou, svleče se a vleze dovnitř. Zavře oči s klidným úsměvem. Konečně může klidně relaxovat. Horká voda mu rychle prohřívá tělo. Zastaví proud teprve až mu hladina sahá po krk. Otevře oči s hlavou zakloněnou o okraj vany a zadívá se do stropu. Cos ním teď asi bude? Otočí se za sebe, kde jsou na okraji vany vyskládané sprchové gely a podobné věcičky ještě po předchozích majitelích. Některé dokonce vypadají, že je ještě ani nikdo neotevřel. Vybere si mýdlo, které mu voní nejpěkněji a schválně potom víří vodu, aby v ní bylo co nejvíc bublinek.
Uvědomuje si, že už tu leží skoro hodinu, ale nějak se mu vůbec nechce vstávat do té zimy. Ticho kolem něj je ale každou chvílí stále víc tíživé. Vstane a ignoruje mžitky. Osuší se a vypustí vanu s trochu lítostivým pohledem. Natáhne na sebe zpátky černé kalhoty a fialový svetr. Pohledem spočine na svém odrazu v zrcadle. Vypadá trochu jinak než dřív. Jako by se na něj z odrazu dívala nějaká snová postavička s pletí jemnou a bělostnou jako sníh, i jiskřivě fialová oči lemované dlouhými chvějícími se řasami vypadají trochu jinak. Nedokáže říct přesně v čem je změna, ale ten podivný odraz vypadá jako čistá dokonalost. Trochu se otřese a zatřese hlavou, jako by se snažil vzpamatovat z nějaké vidiny. Ale odraz v zrcadle svou podobu nezmění. Natáhne zlehka ruku k přízračně jemným blonďatým vlasům v zrcadle. Je tohle opravdu on? Skrčí prsty dřív, než se odrazu dotkne. Ta osoba naproti vypadá tak křehce jako by ji dokázal roztříštit pouhý záchvěv větru… to přece není on. To nemůže být pravda… co se to s ním stalo? Po dlouhém zaváhání se nakloní blíž k zrcadlu a donutí sám sebe odhalit řadu zářivě bílých zubů mezi nimiž jasně vyčnívají tesáky o trochu delší než je zvyklé. Stiskne rty k sobě a sklopí hlavu zapřený o umyvadlo. Náhlé pocítí silný odpor k vlastní osobě. Nic nového…
Potom co se trochu srovná s faktem, že stejně nemůže na svém osudu už nic změnit, se konečně odlepí pohledem od kapajícího kohoutku a s pocitem odevzdanosti zamíří ke dveřím. Odemkne a chvíli zůstane stát v průvanu na chodbě zapřený zády o stěnu. Copak ta závrať nikdy neodejde? To bude mít pořád před očima mžitky? Jako by nestačilo, že je vzhůru přes noc… kdo se prosil o tolik tmy? Zhluboka se nadechne a s rukou na stěně dojde zpátky do pokoje. Otevře a pohled mu padne první na černovláska ležícího v napůl rozkopané posteli s dekou až někde u kolen. Zakroutí hlavou s mírným pousmáním a jen s lehkými mžitkami pomalu přistoupí k posteli. Asi má nějaké divoké sny, protože sebou pořád vrtí a občas sebou trhne tak zprudka až Chase nadskočí leknutím. Chytne do rukou deku a pokusí se mu ji přitáhnout až ke krku. Vtom sebou Kazuki začne házet ze strany na stranu a šermovat kolem sebe rukama.
"Hej, klid… uklidni se…" štěkne na něj Chase trochu polekaně a pokusí se ho zklidnit. Podaří se mu ho chytit za zápěstí, ale je dost těžké ho udržet v klidu, když sebou tak zmítá. Musí se mu zdát vážně něco hrozného. Blonďáčkovi se podaří přidržet jeho zápěstí na peřině kousek nad hlavou, ale není si jistý jak dlouho ho ještě udrží, než sebou zase začne házet.
"Chase!" vykřikne najednou černovlásek s trhnutím a vyděšeně na něj zůstane hledět zatímco se snaží chytit dech. Blonďáček nad ním už ho nějakou chvíli vidí skrze houstnoucí tmu před očima, která nepochybně nesouvisí jen s přicházející nocí. Konečně si je jistý, že je vzhůru. Pustí jeho zápěstí a posadí se v kleče na posteli vedle něj. Černovlásek se vyšvihne do sedu a přitáhne si ho k sobě do dlouhého obětí. Chase zavře oči a po chvíli se ho pokusí od sebe odtáhnout.
"Dusíš!" sykne trochu přiškrceně a Kazuki konečně povolí své sevření. Chase se zhluboka nadechne a opře se zády o stěnu.
"Promiň." Hlesne Kazuki omluvně a zůstane k němu přikovaný zkoumavým pohledem.
"Co je?" zavrčí na něj Chase podrážděně a dává si dobrý pozor, aby byl od něj Kazuki co nejdál.
"Nic." Zakroutí hlavou mladík naproti a zadívá se bokem. Chase se k němu nakloní a přitiskne mu ruku na čelo čímž si vyslouží zmatený pohled tmavě modrých očí.
"Máš horečku." Oznámí mu a shodí ho zpátky na polštář. Sám sleze z postele a jde pro obklad. "To máš z toho, že spíš v mrazu a průvanu na zemi. Pitomče." Vyčte mu příkře, zatímco mu pokládá obklad na rozpálené čelo. Kazuki stiskne oči a předstírá, že to neslyšel. Chase se posadí do křesla v rohu místnosti a přitáhne si kolena pod bradu. Složí na ně hlavu a zadoufá, že tak zklidní hukot v uších. Zavře oči, aby se nemusel dívat na tu nechutnou černou mlhu před nimi. Pár minut na to ucítí lehký dotek ve vlasech. Vzhlédne ke Kazuki vyčítavým pohledem.
"Jak je ti?" zeptá se ho černovlásek.
"Mě je fajn. Ty lež." Odsekne a odstrčí od sebe jeho ruce. Mladík naproti se ani nehne. Vidí koutkem oka že otevře pusu jako by chtěl něco říct, ale asi si to rozmyslí. Po chvíli se přece jen otočí zpátky a lehne si do postele tak jak mu to Chase nakázal.
"Neudělal jsem to schválně." Hlesne blonďáček do stísněného ticha.
"Co?" stočí k němu Kazuki nechápavý pohled.
"Ráno s tím sluncem. Nebylo to naschvál." Upřesní to tiše s pohledem upřeným na dveře. Černovlásek nic neříká, což ho donutí přece jen se podívat na jeho reakci. Usmívá se na něj. Chase k němu nejistě přejde a sejme už vlažný obklad.
"To je dobře." Zašeptá černovlásek, když je k němu nejblíž. Chlapec sebou trochu cukne a rychle se vzdálí pod záminkou nového obkladu.

5 část

4. ledna 2009 v 10:20 | Kira-chan |  Noci krve
Tahle část je speciálně pro Wierka-chan a Hiro-chan ^.^


Probere se do potemnělého pokoje. Co se to stalo? Omdlel? Kolik je hodin? Kde je Kazuki? Rozhlédne se po pokoji a značně zmateně najde pohledem hodiny zavěšené nade dveřmi. Je půl čtvrté ráno. Venku je ještě tma. Stále mu není nejlíp, a připadá si tak vyčerpaný, že ani nedokáže pohnout rukou. Jeho mysl je ještě jako ve snách. Vtom do pokoje vejde černovlasý mladík. Je si vědom svého nepřítomného pohledu, ale nehodlá s tím nic dělat. Kazuki se posadí na okraj postele a vypadá smutně a ztrhaně. Chase na něj dál upírá svůj nevýrazný pohled aniž by nějak významně vnímal jeho přítomnost. Vlastně nevnímá vůbec nic až na tikání hodin. Zdá se mu to, nebo tikají nějak pomalu?
"Chase? Slyšíš mě?" promluví na něj černovlasý mladík dost opatrně. Pomalu a neochotně k němu stočí svůj pohled. To mu prozatím musí stačit. "Jak je ti? Bolí tě něco? Mluv se mnou…" odmlčí se a vypadá opravdu ztraceně. Jako někdo, kdo padá do hluboké propasti a on je jediný, kdo mu může podat záchranou ruku, ale… proč by to měl dělat? Je mu zle už jen z jeho přítomnosti, nemá nejmenší důvod. "…řekni něco, cokoli… prosím, mám o tebe strach. Opravdu…" uhne pohledem někam do boku a vypadá roztřeseně. Chase si není jistý na kolik je jeho mysl teď funkční. Připadá mu jako by spal a tohle byl jen sen… nebo televizní pořad. Něco co jen sleduje zdálky aniž by se ho to nějak týkalo. Dá mu dost práce přesvědčit sám sebe, že by přece jen mohl zkusit do toho podivného filmu v povzdálí nějak zasáhnout.
"Co se…včera, stalo…?" vydechne téměř neslyšně. Nemůže si vzpomenout. Pamatuje si jen tu děsnou nevolnost a pak už nic. Nevzpomíná si co bylo před tím.
"Já… nejsem si jistý." Nakloní se k němu hned černovlásek s malou nadějí v očích. Kdoví proč ho to vyděsí. "Šel jsem za tebou dovnitř a…a řekl jsem ti že tě miluji. Chvíli jsi se vůbec nehýbal a najednou jsi vyběhl z obýváku a zavřel se tady. Chtěl jsem se ti omluvit, nechtěl jsem tě tím vyděsit. Ani nic takového… a pak jsem cítil, že je ti zle. Prorazil jsem ty dveře do pokoje a tys…" zakryje si rukama obličej. Vážně ho to muselo vyděsit. "…já, tak strašně jsem se bál. Vůbec jsi nereagoval, snažil jsem se na tebe nějak mluvit, třásl jsem s tebou, ale…" Chase už nechce aby pokračoval. Zatřese hlavou, jako by se ho tím snažil umlčet. S každým slovem si čím dál víc vybavuje děs té situace. Velmi pomalu mu začne docházet co se tu děje. Nikdy by ho to nenapadlo. Možná za to můžou ty roky strávené mimo jakoukoli společnost…
"Já… mám asi fobii z …" neví jak to shrnout. "…z toho jak se ke mně chováš…" zase se mu stáhne žaludek a nemůže už říct ani slovo. Stačí si jen vybavit ten dotek, ta slova, pohled tmavě modrých očí… Nedokáže to dostat skrze rty, ale Kazuki už ví o čem mluví. Pozná to z jeho pohledu.
"Máš fobii z toho, že tě někdo bude milovat? Ne, to není jen tím… ty se bojíš jakéhokoli pěkného citu vůči tobě viď? Proč mě to jen nenapadlo." Jeho otázky byly pouze konstatování… nemusel říct ani slovo. "Promiň mi to. Asi sis musel projít něčím děsným." Zakroutí hlavou a vypadá teď ještě ztrápeněji než předtím. Kupodivu nevyzvídá. Vstane a odejde aniž by cokoli řekl. Chase zůstane s pohledem upřeným na zavřené dveře a rozpolcenými pocity. Je rád že šel pryč, ale zároveň má někde v koutku svého vědomí nutkání jít za ním. Chvíli zůstane jen tak ležet a zírat před sebe, než se rozhodne jít za ním. Ke svému zděšení si uvědomí, že je tak vyčerpaný, že ani není schopná pohybu. Vlastně se moc nechápe, přesto, že Kazukiho nesnáší a už jen z jeho přítomnosti je mu nanic… něco uvnitř něj chce, aby tu byl s ním.
Asi za hodinu u se cítí mnohem líp. Ale chuť jít za Kazuki už ho přejde. Místo toho zamíří k oknu a vyhlédne do ranního šera. Otevře okno a zahledí se na krajinu, kterou pomalu prostupuje naoranžovělá záře, zvěstující příchod slunce. Když byl ještě malý, chodívali občas s rodiči na jeden kopec za městem. Vždycky vstávali ještě za tmy a pak za svítání stoupali nahoru odkud sledovali východ slunce. Pokaždé to bylo jiné, někdy připomínalo zlatou žhnoucí kouli a jindy bylo krvavě rudé, ale Chase měl vždycky nejradši oblohu. Mraky nasvícené rudým, oranžovým nebo růžovým světlem, krajina která náhle dostávala úplně nové teplé barvy. Až slunce vyšlo, už mu to nepřipadalo tak zajímavé. Všechno zase vypadalo normální, ale ta chvíle, kdy bylo ještě schované za obzorem byla nejlepší.
Zahleděl se na vrcholky hor ležící na horizontu jeho pohledu a sledoval oranžovou záři rozprostírající se směrem k němu jako slavnostní koberec. Dneska mu to ale připadalo nezvykle jasné. Mraky se začali zbarvovat do ruda a ačkoli slunce ještě nevyšlo, jeho záře ho už pálila do očí. Byl zmatený a netušil čím to je, najednou pocítil silné nutkání se od okna odtrhnout a zatáhnout závěsy, ale nestačil se jich ani dotknout a s rukou zaraženou uprostřed pohybu na sobě náhle ucítil sluneční paprsky. Trochu vyděšeně stočil pohled zpátky k oknu. Co se to děje? Proč se nemůže pohnout? Pálí to…

Kazuki stráví zbytek noci na křesle ve vedlejším pokoji. Chase má fobii z citů jako přátelství a láska…? Nikdy nevěřil, že něco takového vůbec může existovat, ale potom co dneska viděl… Najednou si připadá naprosto bezradný. Co má dělat? Nejen že ho blonďáček nesnáší, ale navíc se ho děsí. Bude to asi nějakou dobu trvat, ale musí ho té fobie zbavit. Třeba když na něj půjde pomalu…
Po dlouhém přemýšlení si všimne, že už je ráno. Má štěstí, že se jako upír už narodil. Takhle mu aspoň slunce neublíží. Přesto mu není vůbec příjemné. Přejde k oknu a na chvíli střelí pohledem ke zlatě žhnoucí kouli, opravdu děsně otravné světlo. Zatáhne závěsy ve svém pokoji a jde rovnou k Chaseovi. Nepředpokládá, že by vstal po tom všem a ještě se šel dívat na slunko, ale stejně mu je musí zatáhnout. Slunce by mu i tak mohlo ublížit. Vejde do pokoje a na sekundu zůstane v šoku stát mezi dveřmi. V hlavě jediné slovo…blázen. Ten kluk snad není normální.
"Zavři oči!" křikne na blonďáčka, ale evidentně už je moc pozdě. Skočí na něj a strhne ho na zem s dlaní přitisknutou před fialové oči. Má na chvíli strach, aby ho ve svém sevření nerozmačkal na kousky, ale dostat Chase do nejbližšího stínu je momentálně hlavní prioritou. Trochu neopatrně s ním praští o zeď a sám rychle vstane a zatáhne závěsy.
"Zbláznil ses? Tebe člověk nemůže nechat chvíli samotného! Vždyť tě to mohlo upálit za živa! Posloucháš mě vůbec!?" křikne na něj Kazuki rozčíleně. Blonďáček leží na zemi tak jak s ním hodil skrčený u stěny s vlasy spadanými v obličeji. Ruce tiskne k očím a už zdálky je vidět jak se chvěje. Ten pohled ho trochu zklidní, nebo aspoň donutí k jemnějšímu tónu. Skloní se k chlapci před sebou a jemně ho pohladí po vlasech. Ještě že pil jeho krev. Jinak by už teď byl uškvařený.
"Copak nevíš, že upíři nesmí na slunce?" řekne tiše a vyzvedne si roztřesené tělíčko do náručí. Chlapec zalapá po dechu a trochu sebou škubne. Nakonec ho ale stejně nechá, aby ho držel a hladil po vlasech.
"Tohle jsi zase udělal naschvál, že? Zase ses chtěl zabít?" v poslední větě už je tón bolestivého zklamání víc než zjevný. Kdyby jen věděl, jak moc mu tím ubližuje… prostě ho nemůže nechat umřít. Ani za nic. Třeba je to sobecké, ale chce ho mít u sebe. I když to znamená, že ho bude muset tahat smrti z rukou pomalu každých pár hodin, ať už to bude znamenat cokoli, musí tu s ním zůstat. Musí žít. Položí ho na postel a sedne si kousek dál. Blonďáček si stále tiskne roztřeseně ruce k obličeji a jinak se ani nehne. Kazuki z toho začne být nervózní. Nakloní se k němu a opatrně sundá bledé ruce z porcelánového obličeje. Fialkové oči na něj hledí v šoku a děsu. Opravdu to s ním nemá lehké.
"Ublížil sis? Řekni něco…" naléhá na něj jemně. Blonďáček nereaguje. Musí ho nějak probrat. Zatřese s ním, ale nic se neděje.
"Chase! Slyšíš mě? Vnímej!" křikne na něj a znovu zalomcuje křehkým tělem. Má strach, děsí se, že mu ještě víc ublíží. Nechá ho spadnout zpět do peřin pod ním a položí mu hlavu na hruď. Žije… tak proč se nechce probrat?
"Pálí to…" hlesne blonďáček a Kazuki si oddychne. Vzhlédne k němu a mírně se usměje.
"Ovšem že to pálí hlupáčku." Zavře ulehčeně oči. Nic se mu nestalo, jen je v šoku. Už se vážně začínal bát. "Už to nikdy nedělej, ano?" zadívá se zase do těch jasných fialových očí. Vypadají trochu zmateně, ale neskutečně nevině. Měl v plánu být na něj naštvaný za tu hloupou nezodpovědnost, ale copak by mohl? V duchu má silné nutkání zneužít toho šoku a přinejmenším mu ukrást polibek, ale zažene to. Zůstane sedět u jeho postele a rukama si podloží obličej. Nelíbí se mu, že je chlapec vzhůru. Měl by odpočívat. Jinak se jeho stav jen zhorší. Chytne proto jeho ruku a kouzlem donutí blonďáčka usnout. Jako upír umí pár věcí, které by lidé asi nazvaly kouzla, ale většinou to není nic moc významného i když tahle blbůstka se teď celkem hodila.
Složí znovu ruce pod hlavu na okraji postele a po nějaké chvíli zavře oči. Slunce už je dávno nad obzorem…

Mé zamyšlení... potřebuji vaši pomoc.

3. ledna 2009 v 22:39 | Kira-chan |  Jiné...
Přemýšlela jsem (ačkoli to bylo bolestivé) a dospěla k tomuto závěru: Moje povídky, hlavně v poslední době, nemají žádný děj. V podstatě bych vám mohla napsat stručnou osnovu:

1, uke: "nesnáším tě", popř. "děsím se tě"
2,seme: "miluji tě"
3,"životopis" uke
4, rychlé sblížení
5,kiss
6,sex
7,konec

Kde je děj? ...nevidím ho... jde jen o to ty dva sblížit a až hupsnou do postele tak je finito a jdeme domů. Nemám co dál psát a navíc mě to většinou začne nudit už někde kolem bodu 4 --_--"

Taaaaakže, co z toho plyne? Že se pokusím psát líp s větší dávkou děje a pak už to třeba nebude tak krátký a iritující...

A teď DŮLEŽITÉ OZNÁMENÍ!!! Mám už dopsanou povídku Noci krve, ale... chcete ji opravdu ještě číst? Mám totiž zároveň rozepsanou novou povídku, kde už snad bude i nějaký trochu děj. Opravdu se budu snažit... ale nejdřív potřebuji abyste mi napsali do komentů svůj názor.
1, chcete pokračování Noci krve?
2, baví vás vůbec ještě číst ty moje děsný splácance? ... já stále nemůžu uvěřit, že jsou vaše komentáře tak pozitivní... možná mám jen špatnou náladu, ale opravdu se mi to nezdá tak dobré *TT___________TT*