Únor 2009

Kapitola 25.

22. února 2009 v 18:51 | Kira-chan |  Hiding in the shadow
Tak jsem to nakonec dopsala i když jsem měla chvíli pocit, že se nehnu z místa ;) A tenhle dílek je pro Ni-chan protože je nejzlatější a přidala pokráčo ještě dneska ^.^



* * *

Shiro si všimne, že se blonďáček najednou nějak zarazil. Zeptá se, jestli mu něco není, ale zapře to ač je to očividné. Rád by věděl, co se děje. Včera večer se choval divně a teď je to tu zase. Nervózně ho sleduje. Vypadá ztuhle a uhrančeně zírá před sebe. V obličeji je bílý jako stěna a třese se. Sám má podivný stísněný pocit. Něco se tu děje, ale Akira mu evidentně nehodlá prozradit co, i když to nepochybně ví. Sleduje jak se chlapcovo tělo třese stále víc a barva z jeho rtů se pomalu vytrácí do neznáma. Rychle se připraví ho chytit až bude padat. Na volání nereaguje a má tušení, že kdyby se ho teď dotknul stane se něco hrozného. Najednou má pocit že něco zahlédl přeběhnout přes chodbu přímo před nimi, ale není si tím moc jistý. Byl to jen nějaký stín.
Ze zamyšlení ho probere až padající blonďáčkovo tělo. Rychle ho zachytí a naposled se podívá před sebe. Nikdo tu není. Nemá z toho moc příjemný pocit. Odejde s chlapcem v náručí do svého pokoje a opatrně ho položí na postel. Opravdu má o něj strach. Jemnou kůži má studenou jako led a neprobírá se ani po několika hodinách. Shiro už začne uvažovat jestli nezavolá doktora, ale nakonec si to rozmyslí. Byl tu už před hodinou a řekl, že je to jen šok a že se brzo probere. Těch několik hodin mu připadá jako celá věčnost. Každou chvíli kontroluje jestli dýchá a drží ho zlehka za drobnou ručku. Kdyby jen mohl cokoliv udělat. Ohlédne se za sebe z okna. Je zataženo. Vypadá to že bude pršet ačkoli bylo ráno tak slunečné. Jedno ví jistě. Akira u něj zůstane ať se mu to líbí nebo ne. Případně řekne Tatsuyovi a ten už to nějak zařídí.

* * *

Akira zaslechne něčí výkřik. S hrůzou sebou trhne do sedu a vyděšeně si začne uvědomovat že to byl jeho vlastní křik. Vytřeštěnýma očima střelí po Shirovi sedícím vedle něj a bez rozmyšlení se mu vrhne kolem krku. Má strašný strach… strašný… Neovladatelně se třese a snad i kvůli přerývanému dechu není schopen slova. Nedokáže ani jasně myslet. Jen se tiskne k černovláskově hrudi tak křečovitě až ho z toho bolí klouby na rukou. Obličej má zabořený v tmavém tričku a netouží po ničem jiném než, aby ho ty ochranitelské paže znovu přitiskly k sobě a schovali ho přede vším co se skrývá ve stínech kolem nich. Sotva si uvědomuje, že mu po tvářích stékají slzy přerývaný dech způsobily spíše tiché vzlyky, než třas těla. Tak proč ho neobejme? Na co čeká? Až mu ta věc skočí na záda? Znovu se roztřese pod náporem nového strachu, zoufalství a paniky.
"Pšššt." Ozve se konečně a zároveň s tím utěšujícím hlasem se kolem něj obtočí ty vytoužené paže. "Neboj se. Jsem s tebou." Zašeptá ten hlas. Možná si ani neuvědomuje kolik to pro něj znamená. Co všechno ta věta znamená v téhle chvíli. Jak moc dokáže zmírnit tu hrůzu z toho co je v jejich blízkosti. Kdyby věděl… kdyby viděl jen tolik co on… kdyby zažil jen desetinu toho co on, řekl by to ještě? Zůstal by tu vůbec, kdyby věděl? Tohle je nad rámec všeho co doposud poznal. A že toho nebylo málo. Tohle je to nejhorší co se mohlo stát a je to tady. Neví proč, ale je to tady a to je důležité. Neví proč, po čem to jde ani jak se toho zbavit. Zůstává jen nepopsatelná hrůza a děs z toho co jim to může udělat. Ale dokud je s ním Shiro, bude v pořádku. Neví čím to je, ale ta věc má z Shira strach. Drží si od něj odstup. On ho ochrání. Je v bezpečí… jen ať ho nepouští. Pevně semkne oči k sobě a stiskne tmavou látku ve svých prstíkách ještě pevněji čímž si téměř přivodí křeč do rukou. Cítí že si ho pevné paže opatrně tisknou ještě těsněji. Najednou se něco úplně změní. Jako by vzduch protnula něčí myšlenka, která ale nebyla mířená k němu. Nebyla to jen myšlenka, ale psychický rozkaz. Velmi silný, ale od koho přišel? Jediný kdo tohle ovládá je přece on. Kromě něj je tu jen Shiro… umí to snad ovládat? To by vycítil. Podle toho co vnímá z Shira teď… opravdu… přesně mířený psychický rozkaz a ještě k tomu s nevídanou intenzitou, ale používá ho aniž by věděl co dělá nebo s čím si zahrává. To je zvláštní. Tak proto si od něj ta věc držela odstup. Umí to používat na takovéhle úrovni. Ale to ještě neznamená, že to zabere. Místnost protne další taková myšlenka a vědomí přítomnosti toho tvora postupně zmizí. Zahnal ho… opravdu to dokázal. Trochu povolí sevření jeho trička a obličejem se zlehka otře o jeho hruď. Jen velice jemně a nenápadně. Vlastní způsob jak vyjádřit vděčnost. Jedna z rukou se odlepí od jeho zad. Zamrazí ho, ale uklidní se, jen co ji ucítí ve svých vlasech. Hladí ho po vlasech a hraje si něžně s blonďatými pramínky dokud se chlapec v jeho náručí dostatečně neuklidní. Ani jeden z nich nic neříká. Shiro zřejmě nechce a Akira stále nedokáže mluvit.
Po nekonečně dlouhé chvíli se od něj blonďáček odtáhne, ale jen natolik aby se mohl stále trochu polekaně rozhlédnout po místnosti.
"Ať to bylo cokoli, je to pryč." Hlesne Shiro a rukou znovu zabloudí do jeho vlasů. Akira se cítí příliš vyčerpaný a otřesený, než aby mu dokázal vzdorovat, nebo se sám pohnout nějak víc než takhle. Už se nadechne, že mu na to aspoň nějak odpoví, ale nakonec nemůže. Nedokáže se přimět ke slovu.
Shiro si ho vyhodí na klín a posadí se na posteli pohodlněji. Blonďáček se mu poslušně schoulí v náručí a krátce na to cítí teplou deku, kterou černovlasý muž přes oba přehodí. Asi až v té chvíli si uvědomí jaká je mu zima. Přitiskne se blíž je hřejivé postavě u sebe a nechá se v jeho náručí zvolna kolébat ze strany na stranu. Nemůže být víc než pět odpoledne, ale venku je stejně podmračeno a tma. S ním však tma není děsivá, ani nebezpečná. Nechá se proto pod ochranou jeho paží ukolébat ke spánku… k sladké nevědomosti…

* * *

Nick už nějakou dobu sedí doma v pokoji a zírá ven z okna. Může být tak kolem páté a Tatsuya tu ještě není. Asi přijde až večer. Normálně by mu to nevadilo, protože by šel ven za Natsumi, ale teď nemůže. Má strach protože je venku zataženo a každou chvíli by mohla začít bouřka. Ne, radši zůstane doma a bude čekat až Tatsuya přijde. Snad mu práce skončí brzy. Je nervózní už jen z těch těžkých tmavých mračen venku. S povzdechem stočí pohled na hodiny. Začíná to být iritující protože od posledního zkontrolování času uběhla jen minuta…
Je tu strašné ticho. Jediný zvuk v pokoji je líné tikání hodin ke kterému se zanedlouho přidá bubnování dešťových kapek o okno. A dost. Vstane a zapne si televizi. Nechápe, proč ho to nenapadlo už dávno. Schválně hodně zesílí zvuk, aby aspoň trochu přehlušil kapky narážející o sklo ve stále větší intenzitě. Zadívá se na nějakou detektivku a na chvíli mu to opravdu pomůže soustředit se na něco jiného, než na silný déšť a osamělost. Není zvyklý být moc sám. Doma byl vždycky s matkou, jistě nebyla to nejlepší společnost, ale byla tam. Ven chodil s bývalými kamarády, ani ti se neukázali jako nelepší společnost, ale nikoho jiného neměl. Ve škole ho sice odstrkovali a většinou se s ním nebavili, ale pořád s ostatními sdílel jednu místnost. A když šel venčit kolie tak chodil sice taky sám, ale v parku byla vždy spousta lidí…
Venku se ozve první hrom a v místnosti už je tma jako v noci. Do oken se opře silná vichřice a chlapec už není schopný soustředit se na film, ani na nic jiného. Skrčí se na pohovce do klubíčka s rukama přitisknutýma k uším. Tak kde je ten pitomec? Vždyť ví jaký má strach z bouřek, tak proč už tu není s ním? Blesk ozáří místnost a Nick sebou trhne jako by do něj uhodil. Roztřese se a skrčený zaboří obličej do měkké sedačky. Omylem přitom loktem zmáčkne ovladač na televizi, který si položil vedle sebe a přepne tak na kanál se zrnitou šedou obrazovkou. Kromě vichřice deště a hromů se tedy na pozadí všeho přidá škrčící zvuk obrazovky. Ale to už je jen detail…
S každým novým zahřměním se ještě víc schoulí do klubíčka s očima pevně semknutýma a trhne sebou při každém záblesku. Kde je ten chlap když ho potřebuje mít u sebe? Copak si na něj jednou nemůže udělat čas i v pracovní době, když ví jak mu asi teď je? To bylo pořád keců jak ho miluje a teď si klidně obhlíží hotel a vůbec se nenamáhá přijít. Je mu to jasné… vůbec mu na něm nezáleží…

* * *

Kapitola 24.

21. února 2009 v 19:56 | Kira-chan |  Hiding in the shadow
Vzhledem k tomu že jste neskutečný zlatíčka a všichni jste si to tak rychle přečetli tak vás nebudu zdržovat a jako poděkování tu máte další část. Není moc dlouhá, ale víc toho zatím nemám. Jediný co vám prozradím je že se zas na chvilku zaměříme na Akiru ;)


* * *

Akiru probudí zvuk vařící se vody na čaj. Trochu neochotně otevře oči do prosluněného rána. Chvíli je zmatený, kde to vlastně je, ale nakonec si vzpomene. S dlouhým zívnutím se protáhne a nakloní se aby viděl do kuchyně. Černovlasý muž tam zrovna připravuje snídani. Moc se mu nechce z vyhřáté postele, ale nějaké papíry rozložené na stole upoutají jeho pozornost. Potichu vstane a prohlédne si je. Jsou to jeho fotky z katalogu. Vystříhané z několika posledních čísel. Má hodně špatné tušení, že je ten chlápek gay. Což by samo o sobě nevadilo tak moc kdyby tady neměl jeho fotky. Zaslechne kroky z kuchyně a rychle fotky položí zpátky. Je nervózní a je si vědom že musí vypadat roztěkaně.
"Dobré ráno." Usměje se na něj černovlasý muž.
"Tobě taky…" odpoví.
"Dáš si čaj?"
"Jo…" přikývne chlapec a stále v mírném šoku zůstane stát na místě, dokud muž nezmizí zpátky v kuchyni. Rychle přejde ke svým věcem a převlékne se. Nechce se mu tady zůstávat, ale něco v jeho podvědomí mu nedovolí odejít.
Po chvíli už oba sedí nad čajem a sušenkami. Akira se rozhodne prolomit nastalé ticho.
"Včera jsi říkal něco o své práci." Vzpomene si a očima se přitom snaží vyhýbat pohledu na svoje fotky.
"Vidíš, málem bych zapomněl." Usměje se černovlasý muž naproti němu a vstane od stolu. K chlapcovu zděšení zamíří přímo k jeho fotkám.
Chvíli na to položí na stůl fotky i s nějakou složkou.
"Zjistil jsem, že pracujeme ve stejné společnosti. Navrhuji oblečení a myslel jsem, že by ses na to mohl mrknout, jestli to jde." Řekne a otevře tvrdé desky. Akira trochu zaskočeně vytáhne hromádku papírů s nákresy. Beze slova si je začne prohlížet. Jsou opravdu povedené. Proto jeho fotky? Aby si líp představil jak by to vypadalo v katalogu? Zní to trochu divně, ale v podstatě to jako vysvětlení stačí. A on už si myslel kdoví co není…
"Myslím, že vypadají dobře." Uzná a složí papíry zpátky.
"To jsem rád." Usměje se jeho společník.
"Jak se vůbec jmenuješ?"
"Shiro." Natáhne k blonďáčkovi ruku.
"Akira." Stiskne ji a začne si připadat trochu blbě. "Už půjdu."
"Už půjdu."
"Proč tak brzo?"
"Protože mám lepší věci na práci než tady sedět a koukat na tebe." Odpoví jedovatě a namíří si to ven.
"Můžu jít s tebou?"
"To jako proč?"
"Taky se mi tady nechce tvrdnout." Pokrčí Shiro rameny.
"Ne, nemůžeš."
"Proč ne?"
"Protože o tvou společnost nestojím." Věnuje mu Akira zlomyslný úsměv. Už chce vypadnout. S tímhle podivínem by se unudil k smrti.
"Když nestojíš o mou společnost, tak proč jsi tady zůstával přes noc."
"To se toho nijak netýká." Opáčí blonďáček dotčeně.
"Že ne?"
"Ne! Navíc to tys mi to nabídnul."
"Ale ty jsi souhlasil!"
"Teď už nesouhlasím."
"Proč? Co je teď jinak?"
"Proč - proč - proč… jsi jako malej. Musíš se pořád tak blbě vyptávat?"
"Jo musím, když mě to zajímá."
"Tak se nestarej!" zabouchne za sebou Akira dveřmi, ale na moc dlouho ho od Shira neudrží.
"Chci jen vědět, co tě najednou tak štve?"
"Mě štve všechno, tak mě laskavě dej pokoj."
"Akiro!" překřičí je naštvaný hlas blonďáčkova bratrance. Tatsuya si to k nim míří přímo ze svého pokoje a nevypadá zrovna v dobré náladě. Chlapec nasucho polkne a reflexivně couvne o pár kroků dozadu. "Tak za prvé, máš být ve škole, za druhé, přestaň mlátit dveřmi na chodbě a za třetí Naotravuj hosty!" začne na něj křičet černovlasý mladík. Blonďáček se snaží vypadat vzdorovitě, jen aby se neshodil před Shirem. Tohle neměl vidět. Pevně stiskne zuby a zadoufá, že se přestane chvět. Tatsuya se po něm natáhne a chlapec si rychle zakryje rukama obličej. K jeho překvapení se ho však nic ani netkne. Namísto toho nad sebou zaslechne Shira.
"Přestaň na něj ječet." Řekne chladně a Akira se teprve teď odváží vzhlédnout se své přikrčené pozice. Shiro se před ním tyčí jako štít a on má zase ten podivný pocit, jako včera večer. Takovou divnou jistotu, že už mu nic nehrozí. Pocit bezpečí. Pořád se ještě chvěje, ale není to tak hrozné.
"Co to do tebe vjelo? Ty se s ním znáš?" zírá na něj nevěřícně Tatsuya.
"P-počkat… vy se znáte?" dostane ze sebe Akira. Tohle začíná být opravdu divné.
"Jo." Přikývne Shiro aniž by se na něj otočil a dál očima probodává Tatsuyu.
"Pokud ti nevadí tak fajn…" povzdechne si jeho bratranec a pokračuje dál v cestě na obhlídku hotelem. Akira ho sleduje dokud nezmizí za rohem.
"Není ti nic? Jsi bledý jako stěna." Ucítí náhle na obličeji jeho ruce. Rychle se jim vytrhne a uhne pohledem do podlahy.
"Nic mi není. Jen nesnáším, když na mě někdo ječí." Přizná a rychle zamíří do svého pokoje. Než ale stačí vejít, obtočí se kolem něj hřejivé ruce a přitáhnou ho k vypracovanému tělu za ním.
"Nedovolím aby ti kdokoli ublížil." Hlesne tiše Shiro do jeho vlasů. Akira ztuhne při tom doteku a projede jím příjemné zamrazení. Nerozumí tomu. Co je ten chlápek zač, co to mele za nesmysly a co je to za pocit, který jím teď lomcuje? Vytrhne se mu z toho příjemného sevření a silně roztěkaně vrazí do svého pokoje, kde se okamžitě zamkne. Tohle není normální. Ne, že by něco v jeho životě bylo, ale tohle… na to opravdu není zvyklý.
Zvedne ze země tašku do školy a vyjde zpět na chodbu. Srazí se s Shirem téměř už ve dveřích.
"Můžu tě doprovodit? Prosím?"
"Ne." Odsekne chlapec a vyhne se jeho pohledu.
"Beztak půjdu s tebou."
"Nechci!"
"Ale já chci." Trvá si na svém. Chodba je prázdná a až na ty dva je tu naprosté ticho… až mrtvolné.
"Je ti něco?" přeměřuje si ho zase Shiro pohledem.
"Ne, nic." Hlesne Akira trochu nepřítomně. Zase je to tady. V zádech má nepříjemné mrazení a hůř se mu dýchá. Je to někde tady. Tak blízko… tak silný pocit… je to téměř… téměř fyzické. Skoro hmatatelné. Je si jistý, že by to mohl jasně vidět i když je teď den. Pomalu ho pohlcuje hrůza jen když vnímá co všechno ta věc umí. Najednou je mu zle a točí se mu hlava. Chodba před ním jako by ztmavla a hýbala se. Zdálky slyší něčí hlas, ale netuší do které sféry patří. Něco přeběhne po chodbě přímo ním, ale to už je všechno příliš rozmazané než aby to mohl vidět jasně. Zalapá po dechu a zároveň s tím přijde zděšení protože už neslyší ani vlastní hlas. Roztřesená kolena se mu podlomí a následována celou postavičkou se blonďáček v bezvědomí zhroutí k zemi…

* * *

Kapitola 23.

20. února 2009 v 23:05 | Kira-chan |  Hiding in the shadow
Tak tady je další část... jsem zvědavá na reakce tak at se líbí. =)



* * *

Natsumi zůstane skrčený u dveří a v hlavě mu víří cizí hlasy, ze kterých mu běhá mráz po zádech. Občas se některý z nich ozve přímo v místnosti, stejně intenzivně jako by někdo stál přímo nad ním. Vtom všechny hlasy zaráz utichnou. V pokoji cítí přítomnost dalšího mrtvého. Ale jeho aura je mu neznámá.
-Ahoj, neboj se už jsou pryč.- zazní v jeho myšlenkách příjemný mužský hlas.
"Kdo jsi?" zeptá se nahlas.
-Nikdo. Ale rozhodl jsem se tě chránit.-
"Chránit? Před čím?"
-Před čímkoli co by ti mohlo ublížit.-
"Takže jsi něco jako můj anděl?"
Ozve se rozpačitý smích. -Ne, andělé jsou příliš vznešení než abych se k nim směl přirovnávat, ale jsem tvůj ochránce.-
"Proč?"
-Protože to je jediná možná cesta jak se stát andělem.-
"Ty si přeješ být anděl?"
-Ano. Chtěl bych mít neomezenou moc někoho ochraňovat. První krok je vybrat si koho a potom následuje dlouhá cesta ve které se budu muset snažit jak nejlíp to půjde, abych se v tom osvědčil.-
"Proč mě?"
-Protože to potřebuješ víc než kdo jiný a protože si s tebou můžu povídat.-
"Co když o to nestojím."
-Beztak zůstanu s tebou. Odteď napořád.-
"To můžeš mít jen jednoho?"
-Ano.-
"No… tak teda dobře. Ale proč jsi se objevil až teď?"
-Předtím jsem si musel projít očistcem jako každá jiná duše. Dřív to nešlo.- odpoví mu ten příjemný hlas a někde v jeho podtónu zazní omluva.
"Jaké je to v očistci?" zahoří v Natsumi zvědavost a všimne si, že už vůbec nemá ten nepříjemný pocit z blízkosti mrtvých. Možná to bude tím, že tohle není tak úplně mrtvý, nebo je, ale ne z kategorie na kterou je zvyklý.
-Víš sám, že tohle ti říct nemůžu. Nesmím ti říkat přímé odpovědi, ale můžu tě k čemukoliv navést, jako když jste s Nickem hráli "uhádni na co myslím" ale dokud tě to samotného nenapadne, nesmím ti nic prozradit. Je tam trochu komplikací a výjimek, ale to bysme se do toho moc zamotali.-
"Rozumím. Můžu tě vidět?"
Neodpoví. Natsumi trochu znervózní.
"Můžu, ale nechceš abych tě viděl, že?"
-Tak… nějak.- přizná hlas v jeho myšlenkách a Natsumi si trochu povzdechne. Zřejmě díky spojení myslí dokáže poznat jak se cítí a taky ví, že ten kluk už má skrz naskrz prolezlé všechny jeho vzpomínky a ví o něm víc než on sám. Na jednu stranu by mu mělo být nepříjemné, ale na druhou je mu to celkem jedno.
"Proč nechceš abych tě viděl?"
-Nikdy jsi žádného mrtvého neviděl. A teď večer by tě to mohlo vyděsit.-
"Proč by mělo? Tebe já se nebojím!" opáčí zlatooký mladík dotčeně.
-Sám víš nejlíp, že kdyby teď ze stínu vystoupila něčí postava, vyděsil by ses.-
"Fajn. Jak myslíš." Řekne, ale ví že má pravdu. A taky ví, že si to už dávno vyčetl v jeho mysli. Je to vlastně trochu ponižující.
-Tak vstaň z té země, nebo se nastydneš. Je pozdě, už bys měl jít spát.- ozve se mile a Natsumi uraženě našpulí rty.
"Jsi můj ochránce, nebo chůva?"
Ten podivín se zase začne smát, ale ne škodolibě. Když znovu promluví, jde v jeho hlase rozeznat úsměv.
-Promiň, jen se starám. Tak pojď.- řekne a Natsumi cítí nějaký neznámí tlak na ruce. Není to přímo, jako by ho někdo chytil, ale je to dost podobné. Pocit, který ho přímo nezvedne ze země, ale donutí vstát. Na nohy ho nikdo nevytáhne a přece jako by ano.
"Můžu se tě dotknout?"
-Ne… ne úplně.-
"Aspoň trochu?"
-Já nevím. Můžeš to zkusit.-
"Dobře. Polož svou ruku do mé." Natáhne ruku před sebe do tmy. Když se trochu soustředí opravdu může rozpoznat zvláštní hřejivý dotek a na některých místech dokonce tlak jako by způsobený prsty ovinutými kolem jeho dlaně. Není to moc silné, ale opravdové.
"Ty jsi poltergeist?"
-Ne. Kdybych byl, mohl bych se tě dotýkat a hýbat věcmi.-
"To neumíš?"
-Ne. Ale můžu tě chránit před mrtvými a před poltergeist taky.-
"A… můžou tě zranit? Můžeš vůbec podruhé umřít… nebo…" neví jak formulovat svůj zájem o jeho život. Nechá otázku odeznít do prázdna a spoléhá na to, že ten neznámí pochopí z jeho mysli co chtěl říct. Má zvláštní pocit, že to opravdu ví.
-Ano. Můžou mě zranit a můžu i… no řekněme zemřít, ale vlastně jde o to že by má duše naprosto zmizela. Takhle ještě existuje a může žít posmrtný život, který si zvolila, ale pokud teď zemřu, pak nenávratně zmizím.-
Natsumi nad tím chvíli přemýšlí a z neznámého důvodu je mu při té myšlence smutno. Zavře se v koupelně a rychle se zase vrátí zpátky. Zaleze si do postele a chvíli jen tak zírá do stropu.
"Budeš tady i přes noc?"
-Budu s tebou stále.-
"A když ti řeknu, abys mě nechal chvíli o samotě s kamarády, půjdeš pryč?"
-Myslíš konkrétně Akiru, že?-
"Ano. Jsem si téměř jistý, že by o tobě hned věděl."
-A to nechceš?-
"Já nevím. Má on nějakého ochránce?"
-Ne, ale rozhodně by se mu někdo hodil.-
"Co tím chceš říct?"
-Je v pěkným průšvihu. Ale to ty budeš brzo taky.-
"A nejde se z toho nějak dostat?"
-Ne, ale já tu budu abych ti pomohl.-
"Ale co Akira? Kdo pomůže jemu?"
-To nevím.-
"Proč sis vybral mě, když on potřebuje tvoji pomoc víc?!" rozčílí se na neviditelného muže u postele.
-Protože jsem se do tebe zamiloval na první pohled. Když jsem se mezi vámi dvěma rozhodoval, nemohl jsem si pomoct a šel za tebou. Bylo to silnější než já. Nezlob se.-
Natsumi si zhluboka povzdechne. Vlastně je rád, že je tady a ne s Akirou. Jakkoli je to sobecké, chce ho mít u sebe.
"Já se nezlobím." Hlesne po chvíli. Nemá smysl říkat, že je za jeho přítomnost vděčný, protože on už to jistě z jeho mysli vycítil.
-Ale Akira je silnější osobnost než myslíš. Zatím se o sebe dokáže postarat.-
"O jakým nebezpečí tu vlastně mluvíme?"
-O poltergeistech a tak…-
"A tak?"
-Všechno ti zavčas řeknu.-
"Jen aby."
-Dobrou noc.- zaslechne v jeho hlase další úsměv.
"Ty taky chodíš spát?"
-Jen někdy.-
"A dneska?"
-Ne.-
"Proč ne?"
-Moc bytostí ještě neví, že jsem s tebou, je možné že přijdou. Proto musím být vzhůru.-
"Aha." Hlesne Natsumi a zavře oči. Jen ho napadne, že by bylo fajn, kdyby ležel v posteli s ním. Takhle je to trochu divné.
-Jestli ti to nebude vadit.- ozve se zase ten hlas odpovídající tak na jeho nevyřčenou prosbu.
-Takže přece jen čteš mé myšlenky.-
-Toho sis všiml brzo.-
Natsumi na to reaguje podrážděným výrazem a v duchu se soustředí na sotva hmatatelnou postavu lehající si vedle něj. Cítí jeho přítomnost vedle sebe ačkoli se nic ani nehne. Přesně jak po tom v duchu toužil ho nezachytitelné ruce obejmou a i když to sotva cítí ví, že se tiskne na jeho záda a obličej má zlehka zabořený do tmavě hnědých vlasů. Kéž by ho jen mohl aspoň vidět. Nebo třeba jen cítit ten dotek víc fyzicky. Jediná změna v pokoji je však lehký studený vánek kdoví odkud. Typické pro přítomnost mrtvých. A on je mrtvý. Ať už patří do kterékoli kategorie, stále je mrtvý.
-Bojíš se mě?- zeptá se zase ten hlas. Zní to spíš trochu bolestně. Ví, že tím reaguje na jeho úvahy. Nikdy neměl mrtvé rád a nikdy s nimi nemluvil. A teď se najednou objeví někdo úplně cizí a on se může přetrhnout, aby ho měl k sobě co nejblíž. Je to tak divné až ho to opravdu trochu děsí.
-Ne. Zatím ne.-
-Zatím? Ty mi nevěříš.- zhodnotí to hlas dotčeně.
-Jak bych asi mohl. Moje zkušenosti se záhrobím už znáš. Vím, že sis dovolil se podívat, tak se mi nediv.- odpoví mu se silnou dávkou podrážděnosti.
-Musel jsem to vidět. Když tě mám chránit, tak musím vědět o všem co se kolem tebe děje.-
-Nevymlouvej se zvědavče.-
-To ale-
-Fajn. Vždyť říkám, že ti zatím věřím.-
-Odvolej to zatím.-
-Ne.-
-Musíš to odvolat. To není fér.-
-Je to fér. A nech mě spát.-
Muž zmlkne, ale Natsumi ví, že se ho dotknul.
-Jak ti to mám dokázat?-
-Nijak. Nech to být, časem ti budu věřit víc.-
-Ale teď mi přece věříš.-
-Jo, teď ti věřím. Ale jestli mě podrazíš, tak na tebe zavolám…- zamyslí se a vtom najednou narazí v cizích myšlenkách na velmi zajímavou věc. -… Akiru? To snad ne…- začne se mu chichotat. Jeho neviditelný přítel má strach z Akiry? Proč? Tomu nerozumí… -Máš strach z Akiry? Proč?-
-Nemám z něj strach. Jen občas budí respekt.- odpoví trochu neochotně.
-Opravdu? Jak?- tohle ho začne trochu znervózňovat. Už předtím si všiml, že na tom blonďáčkovi je něco divného, ale nakonec to svedl jen na to, že mluví s mrtvými. Ale… budí v nich respekt? To si neumí představit. On sám se z nich málem úplně pomátl a má z nich posvátnou hrůzu zatímco Akira v nich budí respekt?
-Říkal jsem ti, že ten kluk se o sebe zatím umí postarat.-
-To zní jako by vás komandoval.-
Jeho společník na to reaguje mlčením. Uhádl snad? Ale to přece není možné…
-Časem to sám uvidíš. Teď bys měl jít spát.-
-Mám z toho špatný pocit.- přizná Natsumi a radši nad tím ani nechce víc přemýšlet.
-Neboj se. On není špatný člověk.-
-Co tím chceš říct?-
-Tím chci říct, že nemusíš mít obavy jestli neobcuje s ďáblem, nevyvolává duchy nebo nedělá jiné pitomosti.-
-To mě ani nenapadlo.-
-Opravdu?-
-Dobře, možná jo, ale tomu bych beztak nikdy nevěřil.-
-Tvůj kamarád přitahuje záhrobí jako magnet. Vykládá si s mrtvými odmalička jako by to byli živí lidé a moc dobře zná hranice i možnosti své moci a jejího využití. Lidé ovládající vaši moc, mají v našem světě obrovskou sílu. Neživí se vás nemohou ani dotknout pokud se z nich nestanou poltergeisti, ale vy máte psychickou stránku i fyzickou, což znamená že je svojí psychikou můžete klidně ovlivňovat. Ovšem jen pokud se to naučíte ovládat. To tebe ani nenapadlo. On se to naučil.- dořekne hlas a Natsumi se nad tím chvíli zamyslí. Neví co si o tom má myslet. Kdo je vlastně Akira zač? Bude lepší nedělat žádné závěry dokud ho sám nepozná líp. Skrčí se pod přikrývkou a zavře oči. Pouze jeho vědomí cítí dotek nenahmatatelných rukou obtočených kolem jeho drobné postavy. V duchu zatouží, aby to mohlo být… víc fyzické. Aby to bylo víc než dotek protínajících se myšlenek. Aby se ho mohl dotknout jako kterékoli věci v pokoji… je vděčný, že muž nekomentuje jeho myšlenky, ačkoli je jistě zná…

* * *

Pozor přejmenování povídky!!!

20. února 2009 v 15:03 | Kira-chan |  Jiné...
!!! Vzhledem k tomu, že název (ač se mi líbí) nakonec nevystihuje příběh, tak povídku Osobní majetek... nesahat! přejmenovávám na Hiding in the shadows!!! A zároveň asi trošku pozměním i design ;)


Kapitola 22.

15. února 2009 v 20:54 | Kira-chan |  Hiding in the shadow
Je to trošku kratší než obvykle... ale už mám rozepsaný pokráčo *omluvný smile*



* * *


Blonďáček roztřeseně vyběhne z pokoje a rychle za sebou zavře. Takhle naštvaného Tatsuyu ještě neviděl. Nesnáší když na něj někdo ječí. Je mu z toho zle a pokaždé se pitomě roztřese. Potom co slyšel je mu jasné, že si ten chlápek na něj stěžoval. Rozčíleně vrazí do jeho pokoje. Ani si nezamkl. Zapráskne za sebou dveře a vztekle si to namíří přímo do ložnice.

"Je ti teď líp?!" rozkřikne se na zaraženého muže, který zrovna srovnává na stole nějaké papíry.

"Doufám, že ano! Nechápu proč sis musel jít hned stěžovat řediteli! Jseš fakt taková sketa, že tomu jde jen těžko uvěřit! Měl jsem tě tam nechat chcípnout! Aspoň jsem si mohl ušetřit všechno tohle-!" zasekne se uprostřed křiku, protože má silný pocit, že se mu za chvíli zlomí hlas a to by nerad. Chvíli tam ještě jen tak zadýchaně stojí a rozechvěle propaluje šokovaného muže nenávistným pohledem, než se otočí rychlým krokem odejde. Ve dveřích ho ale muž chytí za ruku a potom co s sebou začne cukat ho přitiskne na zeď.

"Křičel na tebe?" zeptá se a blonďáček na něj upře bolestný pohled. Je si vědom, že se zase choval jak neměl a čeká, že i on na něj bude křičet. To už snad ani nevydrží. Stiskne oči a sklopí hlavu. "Promiň, netušil jsem, že by ho to mohlo tak naštvat." Ozve se omluvně a chlapec si najednou připadá provinile, že na něj křičel.

"Vlastně… nebylo to jen kvůli tomu. Už musím jít." Pokusí se mu chabě vysmeknout s proviněným pohledem upřeným na zem, ale nejde to.

"Vždyť se úplně třeseš. Vážně jsi v pořádku?"

"Jsem. Pusť mě." Hlesne chlapec a ve stejný okamžik se dveře sami od sebe zavřou a v zámku něco cvakne. Tatsuya se k nim trochu zaraženě podívá a blonďáčka zděšeně zamrazí.

"Pusť mě!" křikne na něj téměř hystericky, ale zabere to a muž opravdu povolí sevření. Chlapec se mu bleskově vysmekne a přeběhne ke dveřím na chodbu. Několikrát zabere za kliku, ale je zamčeno. To vůbec není dobré. Je to čím dál horší. Kolem sebe cítí jejich přítomnost. Nebo je možná jen jeden. Tím hůř. A pokud jim nevadí ani přítomnost toho muže, tak jsou celkem v průšvihu. Nemá nejmenší chuť mu něco vysvětlovat. Nic z toho co by se tady mohlo stát. Musí odsud vypadnout dřív, než do toho někoho zaplete.

"Kde máš klíče?" zeptá se a zachytí mužův zkoumavý pohled.

"Co se děje?" oplatí mu otázkou.

"Chci ven." Natáhne k němu ruku dlaní vzhůru.

"Ne dokud mi neřekneš co to bylo."

"Co bylo co?"

"Kdo zavřel ty dveře a jak, když mám klíče já?"

"Jak to mám asi vědět? Možná to dělají automaticky. Jsou asi naprogramovaný, já fakt nevím! Dej mi ty klíče!"

"Nevíš? Já myslím že ano."

"Sklapni a dej sem ty klíče!" křikne na něj chlapec a strne v pohybu. Někde vzadu v pokoji se mezi stíny něco pohne. Muži zřejmě neuteče jeho vyděšený pohled, protože otočí hlavu týmž směrem. Nic tam ale není. Aspoň nic ve stínech není vidět. Už je tu zase. Musí zmizet. Využije toho, že se muž dívá jinam a vytrhne mu klíče z ruky. Než jimi však stačí roztočit v zámku, přitáhne si ho černovlasý muž k sobě za pas a v tu chvíli si je chlapec najednou jistý, že se to zastavilo. Je možné, že když tu zůstane, tak mu to dá pokoj? Jedno ví jistě, je po dnešku dost unavený a kdoví proč se v jeho objetí cítí bezpečně. Nakonec, po tom muži to nejde, když zůstane s ním, bude v bezpečí…

"Mohl bys tu dneska zůstat přes noc?" zeptá se muž a blonďáček už skoro řekne ano, než si to rozmyslí.

"Proč?" nemůže tu přece zůstat jen tak bez důvodu.

"Protože bych potřeboval ráno trochu poradit s prací a nevím kde máš pokoj." Je to dost chabá výmluva a oba jsou si toho zjevně vědomi. Blonďáček nemá tušení proč ho tu chce, ale nechce zůstávat v pokoji zase sám. Zvlášť ne dnes, kdy je noc nebezpečná.

"Dobře. Přijdu." Odpoví a pokusí se z jeho objetí vyprostit. Muž ho sice pustí, ale zastaví ho v odchodu.

"Nemusíš nikam chodit. Pyžamo si můžeš půjčit moje a kartáček…" zamyslí se a po chvilce přehrabování v malé taštičce vytáhne ještě zabalený nový kartáček. "Tenhle bude stačit, ne?"

"No… tak jo." Přikývne chlapec a opravdu mu začne být trochu divné, proč o něj tady tak moc stojí. V koupelně na sebe nechá notnou chvíli dopadat horkou vodu. Vůbec se mu nechce z vany vylézt, ale musí. Nebo tady usne. Přinutí se tedy vstát a teprve v pokoji si uvědomí, že vysoký muž je celou dobu už umytý a v pyžamu. Předtím to nějak nepostřehl. Jemu samotnému stačí dlouhá košile, kterou má skoro ke kolenům s krátkými rukávy v jeho případě téměř k loktům. Kalhoty jednoduše nedrží a tak si nechá jen trenky a poprosí ho ještě o ponožky, protože bez nich by večer zmrznul. Něco v černovláskovu pohledu ho znervózňuje, ale nedokáže to nijak blíž specifikovat. Zaleze si k němu do vyhřáté postele a přitáhne si přikrývku těsně pod bradu. Přesně jak myslel. Dokud bude s ním, je v bezpečí.

"Dobrou noc." Usměje se na něj jeho spoluležící a chlapec na něj upře trochu překvapený pohled. "Je ti něco?"

"Ne…" uhne trochu zaskočeně očima k polštáři. Ani si nevzpomíná, kdy mu někdo naposledy přál dobrou noc. Snad někteří sloužící v domě, ale to bylo příliš formální, než aby se to dalo přirovnat k tak upřímnému tónu. "…dobrou." Hlesne a rychle se k němu otočí zády. Asi začíná blbnout. I když… spíš je to tím, že na tohle není zvyklý. Musí být unavenější než myslel, protože usne jen chvíli na to co zavře oči…


* * *


Kapitola 21.

15. února 2009 v 0:37 | Kira-chan |  Hiding in the shadow
A tahle kapča bude pro akyru, protože... protože prostě chci ;)


Zadýchaně otevře dveře do budovy. Na chodbě je tma. To se mu vůbec nelíbí. Poslepu nahmatá na zdi vypínač a rožne. Chodba se zašlou barvou na zdech je prázdná. Trochu si oddechne a o něco klidněji se vydá potichu po schodech. Světla připevněná ke stropu teď kromě obvyklého zvuku podobnému syčení zapraskají a na okamžik zhasnou. Chlapec se na chvíli polekaně zastaví, než se rozhodne jít dál rychleji. Nahoře v patře slyší něčí kroky. Zase zpomalí a počká si dokud nezahlédne tvář toho dotyčného. Z chodby vykoukne doktor jehož tvář je poznamenaná stresem, který předčasně prohloubil vrásky v jinak poměrně mladém obličeji.
"Tady jsi. Všichni tě hledají." Řekne doktor a Natsumi ho probodne ledovým pohledem. Mlčí. Doktor kývne hlavou směrem do chodby. Natsumi ho ještě chvíli pozoruje, než se rozhodne následovat jeho pokyn a zamířit do svého pokoje. Projde kolem doktora a bleskově se otočí, jen co si všimne, že jde za ním.
"Jen se ujistím, že jsi na pokoji."
"Přede mě." Hlesne Natsumi pevně a propaluje doktora očima dokud ho nepředejde. Potom ho následuje chodbou ke svému pokoji. Rozhodně ho nechce mít za svými zády. S největší pravděpodobností, by mu zase vrazil injekci. O to nestojí. Prosmýkne se kolem něj do svého pokoje a rychle za sebou zapráskne dveře o které se navíc ještě zapře. Nejdřív cítí, že se doktor snaží otevřít, ale evidentně ustoupí, když si všimne, že ho chlapec nemíní pustit a jediné co se ozve je cvaknutí klíče v zámku. Počká si dokud se kroky na chodbě nevzdálí až ke schodům a poté zničeně sjede po podlaze na zem. Hlasy v jeho hlavě, jako posílené temnotou zašlého pokoje, jen umocní vědomí jak moc je sám a odstrčený. Není tu nikdo… Nick i Akira jsou pryč… je tu sám. Jen on, mrtví, které nikdo jiný neslyší a všude kolem lidé, kteří už téměř nejsou lidmi. A ti kteří by jimi ještě měli být a jsou tu od toho, aby mu pomohli mu vrazí injekci na uklidnění při každém podezřelém pohybu. Asi se není co divit, když se podívá na ty lidské trosky kolem sebe. Zamčené v pokojích odříznuté od světa kolem nich… protože tam už nepatří. Jako zvíře které dostane vzteklinu. Tak mu to připadá. Oni se je ale nesnaží léčit. Snaží se je jen udržet ´ neškodné ´… to je opravdu stejní, jako ti ostatní v téhle budově? Proč ho dali sem a ne na oddělení těch, co ještě dokáží uvažovat jako lidé. Alespoň v rámci zdejších poměrů. Proč je tady?

* * *

Nick se vrátí co nejrychleji domů. Plný energie vletí do obýváku a pohledem vyhledá černovlasého muže zavaleného papíry. Má práci. Trochu posmutní a projde kolem něj k regálu s knížkami.
"Řekl jsem ti, ať sem nelezeš." Procedí Tatsuya ledově skrze zuby. Nick zůstane zaraženě stát s rukou napůl vztaženou ke knížkám.
"Promiň, ale na nic takového si nevzpomínám." Opáčí trochu podrážděně. Co mu zase přelítlo přes nos? Muž se na něj zaraženě otočí.
"Nicku. Promiň, myslel jsem, že je to někdo jiný." Usměje se na něj a vstane. Nick ho ale nenechá, aby ho k sobě přitiskl. Odstrčí od sebe jeho ruce dřív, než se ho vůbec dotknou s naštvaným výrazem. Někdo jiný? Zase ten chlap co minule? Dali se snad zase dohromady? S trhnutím se od něj otočí, ale tentokrát ho muž chytí za loket a otočí k sobě čelem sám.
"Co se děje?" zeptá se. Co asi? Kdoví co tady s tím rádoby bývalým přítelem dělal, zatímco byl pryč. Prý mám práci. Mohlo ho napadnout, že v sobotu nepracuje.
"Nic. Co by se mělo dít?" opáčí a pokusí se mu vytrhnout. Tatsuya ho ale nenechá. Jen si povzdechne a vezme do druhé ruky jeho obličej.
"Ten někdo koho jsem myslel byl můj bratranec. Nevychovanej spratek, kterej všem leze na nervy."
"Bratranec?" nechápe Nick a přestane sebou cukat.
"Ano. Jeho rodiče jsou zase pryč a dali mi ho na hlídání."
"Takže bydlí tady?"
"Ve vedlejším pokoji. A doufám, že ne na moc dlouho."
Nick se trochu zamyslí. Pokud si vzpomíná byly na vedlejším pokoji dveře otevřené dokořán a uvnitř nikoho neviděl. Svěří se s tím Tatsuyovi a hned za ním vyběhne na chodbu.
"Nebaví mě dělat mu chůvu." Zavrčí muž rozčíleně, když se přesvědčí že v pokoji nikdo není. Jediné co vypovídá o něčí přítomnosti jsou ještě nevybalené věci. Tatsuya vytáhne z kapsy mobil. Po chvíli se něco rozezvoní v tašce vedle postele.
"Ten idiot. To si s sebou nemůže vzít aspoň mobil?" položí to vztekle Tatsuya a naštvaně vyjde z pokoje. Nick ho nesměle následuje a přemýšlí co by měl dělat, aby ho nenaštval ještě víc.
"Co teď budeš dělat?" zeptá se po chvíli ticha.
"Nic. Ať si lítá kde chce. Můj problém to není. Má tady jenom bydlet." Opáčí hned černovlasý muž a Nick se svalí do měkkého křesla u okna. Tatsuya je zase ponořený do práce a vůbec se mu nevěnuje. Po chvíli to vzdá a jde se umýt. Beztak už je pozdě. Určitě tak kolem půlnoci.
Posadí se zpátky na křeslo a po chvíli zaslechne skládání dokumentů a zaskřípění křesla doprovázené klidnými kroky směrem k němu. Pousměje se aniž by se k muži otočil a nechá se přitáhnout do náručí. Tatsuya si sedne pod něj a posune si ho na klín.
"Promiň, musel jsem ještě něco dokončit. Teď už se budu věnovat jen a jen tobě." Zašeptá mu něžně do vlasů a Nick v duchu zapřede štěstím. Navenek však nechce nic dát najevo a předstírá jakoby jeho slova ani neslyšel. Svůj souhlas s nimi projevuje pouze tak, že se nechá kolébat v tom hřejivém náručí a neprotestuje. Sám zdvihne obličej v nevyřečené prosbě o polibek. Tatsuya se k němu s úsměvem skloní a oba zavřou oči. Vtom se ozve klapnutí dveří a někdo klidně projde pokojem. Oba sebou polekaně trhnou a otočí se k nově příchozímu. Blonďáček jim pohled nezaujatě opětuje.
"Klid, nenechte se rušit." Naznačí jim rukou ledabyle, aby pokračovali a nevšímali si ho. Nick zrudne rozpaky jako rajče a Tatsuya ho trošku nešetrně odstrčí, aby sám mohl vstát s nebezpečným výrazem. Nick má takový nepříjemný dojem, že jejich narušitele asi na místě roztrhá na kusy. Chlapce zcela odůvodněně přejde klidný výraz a nahradí ho trochu polekaný pohled. Až je mu ho celkem líto.
"Řekl jsem, že do mého pokoje nepolezeš! A přestaň dělat problémy, neotravuj hosty, žádné in-line v hotelu, když někam půjdeš vezmi si mobil…!" Tatsuya pokračuje ve výčtu všech možných stížností na chlapcovu osobu. Drobná postavička pod ním vypadá na pokraji pláče, i když se snaží tvářit klidně. Ale Nick už tohle pozná. Nechce, aby na toho kluka takhle křičel. Nakonec je to nepříjemné i jemu. Vstane a chytne ho za ruku, kterou se chlapce očividně chystal uhodit. Blonďáček už má skrčenou hlavou mezi rameny a stisknuté oči, čekajíc že mu jedna přiletí.
"Už ho nech." Zaprosí Tatsuyu a nenápadně palcem přejede po jeho paži, tak aby si toho blonďáček nevšiml. "Co jsi potřeboval?" zeptá se chlapce naproti sobě.
"Jen…svíčky." Hlesne zaraženě šedomodrýma očima těká z jednoho na druhého.
"Vypadni. A ještě jednou a uvidíš." Zavrčí Tatsuya a chlapec se rychle otočí k odchodu.
"Nemusel jsi na něj tolik křičet. Snad toho zas tolik neprovedl." Vytkne mu Nick sotva se za blonďáčkem zavřou dveře. Pustí Tatsuyovu ruku a trochu se na něj zamračí. Tohle chování se mu vůbec nelíbí.
"Musel. Je to jediný způsob jak ho srovnat." Povzdechne si Tatsuya a Nickovi teprve teď dojde, že ani jemu to asi nebylo příjemné. "Dneska jezdil po hotelu na in-linech, to by snad ještě šlo prominout, kdyby u toho nesrazil… jednoho hosta. A to je jen jeden z mnoha dalších problémů…"
Nick zmlkne. Chtěl by zpátky naladit tu atmosféru před chlapcovým příchodem, ale teď už to asi nepůjde. S pohledem někam do země přikývne a zaleze si do postele.
"Jsi naštvaný, že jsem křičel?" sedí hned Tatsuya u něj.
"Ne. Jen mi začíná být trochu zima." Usměje se na něj chlapec s kaštanovými vlasy a zachumlá se do přikrývek. Tatsuya beze slova zaběhne do koupelny a za chvilku už si lehá vedle něj.
"Spíš už?" zašeptá mu jemně do ouška. Nick neodpoví a čeká co udělá. Tatsuya si ho přitáhne blíž k sobě a poslední co si Nick vybavuje než doopravdy usnul je hřejivá ruka vískající ho ve vlasech…

* * *

Kapitola 20.

12. února 2009 v 22:46 | Kira-chan |  Hiding in the shadow
Jak jsem slíbila, vraťme se k Natsumi a užijte si další překvápko ;)


* * *

Natsumi jen nerad nechá Nicka odejít. Rozloučí se s ním, ale na pokoj se nevrátí. Schová se do kouta v zahradě, kde ho ještě nikdo nenašel. Zpod hustého křoví vytáhne kovovou krabičku s pastelkami a tužkami. Nikdo by si krabičky nevšiml, ani kdyby se křovisky prodíral. V létě byly křoví zahuštěné listím, na podzim listí popadalo a úplně krabici schovalo, tak, že i on sám ji musel chvíli hledat a v zimě krom toho všeho navíc zapadala sněhem. Nebyla možnost jak jeho tajné místo objevit, i kdyby se sem někdo náhodou dostal, jakože to samo o sobě nebylo jednoduché. Stejně tak tomu bylo i z druhé strany skoro metr široké zdi, kam občas prolézal dírou vedle sebe. Byl to otvor od země dost vysoký na to, aby se jím mohl protáhnout lehce po čtyřech. Našel ho už dávno, ale nikdy neměl odvahu jít dál něž tam, kde už ho neschovávalo křoví. Viděl odtam na cestu a často ukrytý zdálky pozoroval lidi procházející pod ním.
Chlapec se otočí ke zdi porostlé místy břečťanem a odhrne větve kousek stranou, aby se tak dostal k dalšímu otvoru. Ne tak širokému, ale dost velkému, aby si tam mohl bezpečně schovat blok s papíry a baterku. Vytáhne je a s pousmáním se nadechne svěžího vzduchu. Opře se o zeď se sešitem na kolenou a tužkou v ruce. Zadívá se před sebe na vysoké husté křoví. Na změti malých zelených lístků se odráží zlatavé paprsky zapadajícího slunce. Občasně mu obličej ovane lehký večerní vánek. Začne kreslit aniž by nad tím moc přemýšlel…
Nějakou dobu už je tma. Levou rukou si svítí baterkou a pravou vykresluje zelené lístky zlatavou barvou slunce. V duchu to stále přirovnává k originálnímu pohledu… není to zas tak špatné. V tichu a tmě vnímá každý zvuk více než jindy. Nemá strach. Teď ještě ne, ale bylo by jednoduché ho vylekat. Občas se ozve zašustění větví, nebo tiché kroky, které patří zřejmě myším, kočkám, nebo jiným zvířatům, které sem občas proniknou z parku. Většinou právě tudy. Natsumi se pokaždé nervózně ošije a zůstane chvíli zticha. Někdy dokonce zhasne baterku, kdyby to náhodou byli doktoři. Nechce aby našli jeho tajné místo. Vsadí se, že už ho hledají. Z druhé strany zdi se najednou ozve šustot listí a praskání větviček. Stejné jako když on leze houštím sem. Něco se blíží k němu. Něco velkého. Zhasne baterku a chvíli má před očima temno. Naštěstí se poměrně rychle rozkouká a pohled upře na tmavou díru vedle sebe. Šouravé kroky jsou teď zřejmě někde před vchodem. Natsumi je napjatý jako struna. Z druhé strany se najednou ozve tiché lidské zasyčení. Čekal, že to bude nějaký velký pes. Neví jestli je tohle lepší nebo horší.
"Hej, posvítíš mi?" ozve se neznámí chlapecký hlas. Tiše a přesto dost nahlas, aby mu rozuměl. Neodpoví.
"Tak?" Špitne ten hlas. Natsumi se kdoví proč rozhodne poslechnout a zapne baterku. Klekne si před vchod a posvítí dovnitř. Chvilku na to už se před ním začne rýsovat chlapecký obličej s jemnými rysy a jasně šedomodrýma očima. Má světlou kůži a blonďaté vlasy a stejně vysokou a hubenou postavu jako Natsumi. Na sobě má černou mikinu a tmavé džíny. Vypadá jako anděl.
"Díky." Hlesne jen co vyleze za ním a posadí se před něj na zem. Natsumi ho zůstane nedůvěřivě sledovat.
"Ty nejsi odsud. Co tu chceš?" zeptá se klidně.
"To sice nejsem, ale podívat se snad můžu ne?" nadhodí blonďáček s uličnickým úsměvem. Natsumi se na něj zamračí a opře se zpátky o stěnu. Na klín si položí blok a pokračuje v kreslení.
"Ty jsi odsud?" začne se ten kluk vyptávat. Přikývne.
"Jak dlouho tu jsi?"
"Pár let." Odvětí aniž by se na něj podíval.
"Proč jsi tady?"
"To tě nemusí zajímat."
"Ale mě to zajímá."
"Tak se nestarej."
"A víš proč jsou tu ostatní?"
Tmavovlásek na něj upře svůj zlatavý pohled. O co mu jde? Neví čím to je, ale připadá mu něčím blízký. V jeho pohledu je něco… celý působí tak nějak… neví jak to popsat.
"Proč tě to tak zajímá?"
"Napadlo mě, že bych tady mohl najít někoho s kým se můžu bavit o všem." Odpoví a v těch šedomodrých očích je zase něco podvědomě známého. Najednou má špatný pocit. Stejný jako když cítí nablízku někoho z mrtvých. Zamrazí ho a ten šedomodrý pohled se do něj najednou opře vší silou. Dívá se na něj a přesto jakoby jeho myšlenky byli trochu někde jinde. Známí pocit… otřese jím hrůza. Vtom ucítí jeho ruku zlehka položenou na své.
"Taky je slyšíš?" zeptá se blonďáček a mírně nakloní hlavu na stranu. Je tak rozkošný.
"N-nevím o čem to mluvíš." Opáčí Natsumi trochu roztřeseně.
"O mrtvých. I ty je slyšíš, nebo ne?" na konci věty trochu zaváhá a v jeho očích se mihne bolest. Další z pocitů, kterým naprosto rozumí. To co pocítil pokaždé, když se na něj lidi dívali jako na blázna.
"Proč si to myslíš?"
"Řekli mi to." Přizná chlapec se sklopenou hlavou, takže mu blond afina zakryje půlku obličeje. Najednou vypadá tak nešťastně. Štíhlé prsty položené na jeho ruce jsou studené na chvilku se pohnou, jako by je chtěl stáhnout zpátky, ale Natsumi chytí jeho ruku do své a volnou rukou zlehka nadzvedne jeho obličej.
"Ano, slyším." Přikývne a pocítí vlnu náklonnosti k tomu najednou rozechvělému stvoření ve svých rukou. "Tohle je poprvé co se s tím někomu svěřuješ?" zeptá se a ten kluk němě přikývne. Tak proto se s ním cítil tak… vnitřně spojený.
"Jak je slyšíš?" zeptá se blonďáček a oba chlapci se posadí pohodlně naproti sobě. Natsumi schová sešit i pastelky na svá místa a teprve potom mu věnuje svou pozornost.
"Většinou jen jako hlasy v mé hlavě. Ale v poslední době je občas slyším jako by stáli vedle mě." Otřese se s tou nedávnou vzpomínkou a podívá se na blonďáčka.
"Já taky tak. Přes den s nimi mluvím jen občas a jen v mých myšlenkách. Když je sychravo, mlha nebo zataženo, bývá to mnohem horší. Zvlášť ve tmě. Tehdy je slyším jako by stáli vedle mě. A někdy… někdy vidím stíny. Bývá to vždycky jen na okamžik. Objeví se a hned zase zmizí. V mém domě se občas hýbou předměty. Ale jen když jsem sám. Všechno se děje tak, abych to nemohl nijak prokázat, že se mi to jen nezdálo." Svěří se blonďáček a Natsumi až zamrazí jak moc se shodují.
"Taky ti nemůžou říct všechno, že?"
Chlapec přikývne.
"Co ti říkají?"
"Tak různě. Když s nimi mluvím jen ve své hlavě tak mi to nevadí. Je to vlastně celkem zábava, často je to spíš jako vykládat si s vlastním podvědomím, nebo tak nějak. Však víš co myslím. Když mluví nahlas je to horší. V té chvíli mi to trochu nahání hrůzu. Často jim rozumím jen pár slov. Nebo si nepamatuji přesně co říkají. Ale občas rozumím všemu. Mluví ke mně, jako by byli živý. A co ty?"
"Ke mě většinou nemluví nikdo jiný, než mí příbuzní." Hlesne a po chvilce ticha mu ve stručnosti řekne to samé co Nickovi. Navzájem si vymění několik zkušeností, než Natsumi usoudí, že už je načase zmizet.
"Budu už muset jít. Doktoři už mě určitě hledají. Nechci, aby po mě vyhlásili pátrání ve městě."
"Dobře. Jak se vlastně jmenuješ?" zeptá se ještě blonďáček s andělským úsměvem. "Já jsem Akira Yamane." Natáhne k němu chlapec ruku. Stiskne ji a úsměv mu opětuje.
"Natsumi." Odpoví a zaleze do křoví směrem k budovám. Nenápadně proběhne po cestičce až k budově. Má zvláštní pocit. Na jednu stranu vzrušení a radost, na druhou strach. V okolí cítí přítomnost těch, kteří by měli spát hluboko pod zemí. Odmítne poddat jim svou mysl. S Nickem nebo blonďáčkem by to nebylo tak hrozné, ale takhle sám… ve všech pokojích už je zhasnuto. Vyjma asi tří. Zběžným pohledem zachytí v jednom z oknem něčí siluetu. Je podivně pokroucená. Zřejmě někdo kdo se dostal do dalšího katatonického stavu. Sám to zná z vlastní zkušenosti. Stává se mu to často. Občas jen přestane mluvit přesně jak to popisoval Nick, ale většinou ztuhne úplně. Nejčastěji na okenním parapetu s pohledem upřeným ven. V té chvíli si příliš neuvědomuje své tělo, které mívá hodně nepřirozeně zkroucené. Neví přesně čím to je, ale po nějaké době se vždycky ´ probere ´ a má tělo ztuhlé, přeleželé, otlačené a všechno ho bolí. V té chvíli nechápe, jak se mohl v takové pozici udržet několik hodin bez hnutí. Sám sebe tím děsí. A když vidí případy okolo má kolikrát pocit, že se hrůzou zblázní. Ti lidé postupně ztratí vědomí o celém světě. Aspoň mu to tak připadá. Nemají už žádné hygienická návyky, nemluví, jen tupě sedí a pozorují. Jakoby viděli a přitom byli slepí. A pak z ničeho nic prostě vyskočí a vrhnou se po krku každému v jejich blízkosti. Tak to už mnohokrát viděl. Skončí taky tak? Jde tomu nějak zabránit? Jak by se mohl nezbláznit už jen z tohoto místa. Už jen z toho co tu vidí…

Kapitola 19.

11. února 2009 v 21:34 | Kira-chan |  Hiding in the shadow
Ještě chvilku se budeme věnovat Shiroi než se zase otočíme na někoho jiného ;)


Připadá si jako by otevřel oči a zároveň s tím faktem si krátce na to uvědomí, že nemá tušení kde je a jak se odsud dostat zpátky domů… Začne se tedy slepě motat ulicemi dokud se trošku nezorientuje.
"Shiro! Já tě málem nepoznal." Zaslechne za sebou hlas známé osoby. Zabolí to, ale ovládne se. Nevyšlo to, vyjde to s někým jiným. Budoucnost je nejistá a teď se to změní. Otočí se s pousmáním na svého bývalého černovlasého přítele.
"Nepoznal? Jak to?" zeptá se a nenápadně se jím nechá vést nějakou cestou k náměstí.
"Máš ostříhaný vlasy a taky… nezhubnul jsi?" přeměří si ho Tatsuya zkoumavým pohledem.
"Ani nevím." Pokrčí Shiro rameny. Za posledních několik dní neměl na jídlo ani pomyšlení. Maximálně se přinutil sníst pár sušenek, aby neumřel hladem.
"Ten sestřih ti sluší." Ohodnotí ho skoro stejně vysoký muž a zahne spolu s ním už známou ulicí k hotelu. "Dlouho jsem tě neviděl."
"Měl jsem moc práce. Dávám dohromady návrhy na novou kolekci a nemohl jsem na nic přijít." Odpoví a zároveň s tím si uvědomí, že úplně zapomněl na svou práci. Navrhuje oblečení pro jednu úspěšnou módní značku a do čtrnácti dnů má mít hotový a odevzdaný návrh na nejnovější kolekci. Zatím nemá hotovou zdaleka ani polovinu.
"A co ty? Pořád se ještě topíš v papírech?" zeptá se na oplátku.
"Už jsem s tím trochu pohnul, ale asi si na to někoho najmu. Přestává mě to bavit." Postěžuje si Tatsuya.
"A co ten tvůj potížista?" zadívá se na něj zkoumavě Shiro a nejednou si uvědomí, že není zas tak těžké s ním mluvit. Že se přes to dokáže nějak dostat. Zamrazí si ho, když si uvědomí jak idiotsky se před chvílí choval, když se chtěl zabít.
"Ani mi nemluv." Zasměje se Tatsuya. "Včera jsem pro něj byl na policii, protože pomáhal na úniku klukovi z blázince. On mě prostě nepřestává fascinovat. Občas si říkám, co vymyslí příště." Odpoví muž s pohledem zasněně upřeným někam před sebe.
"Ale Nick by nebyl takový problém. Stačí mi podívat se mu do očí a odpustil bych mu cokoli, co mě rozčiluje je můj bratranec." Dodá po chvilce a Shiro se trochu zarazí. Nikdy spolu moc nemluvili o Tatsuyově rodině. Něco o ní věděl, ale neměl o jeho příbuzných žádnou přesnou představu.
"Proč zrovna tvůj bratranec?"
"Teta se strýcem si chtějí vyjet na dovolenou a tvrdí, že by to dům nepřežil, kdyby ho tam nechali samotného a protože já bydlím nejblíž, tak mi ho hodili na krk." Povzdechne si.
"A kolik mu je? O děcko se jim přece může postarat chůva ne?" namítne Shiro.
"No… možná, kdyby mu bylo tak sedm, ale on je sedmnácti letej spratek, bez jakéhokoliv vychování."
"Em… jen něco zkusím…" napadne najednou Shira děsivá myšlenka. "…nemá náhodou blond vlasy, modrý oči, hubenou postavu, přidrzelej výraz a zhruba tuhle výšku…?" ukáže rukou asi ke svým ramenům. Tatsuya zbledne.
"Můj bože… co provedl?" zeptá se okamžitě a Shiro má pocit, že půjde do mdlob. To snad ani není pravda. Ten spratek je Tatsuyův bratranec.
"Ne, nic neprovedl."
"Nelži. Znám ho až příliš dobře."
"Jen mě tak trochu sejmul na chodbě na in-linech." Přizná po chvíli nátlaku.
"Já ho zabiju! Přísahám, že toho malýho parchanta roztrhám na kousky!" rozčiluje se Tatsuya zatímco dojdou do hotelu.
"Kde jsi vůbec byl?" zeptá se po Shiro, aby změnil téma.
"S Nickem v blázinci. Šel tam za tím svým kamarádem. Byl jsem přemluvit vedoucí, aby tam mohl chodit, protože ho po tom incidentu nechtěli pustit."
"A co ten jeho kamarád?"
"Vypadá celkem normálně. Myslím, že si rozumí." Odpoví mu Tatsuya a vypadá zamyšleně.
"Žárlíš?" odtuší Shiro.
"Co? Ne… jasně že ne… vlastně, možná trochu. Ale já na něj beztak nemám moc času. Myslím, že je lepší když má kamaráda, než kdyby byl sám. Mohla by se mu vrátit ta deprese a kdoví co by sám udělal." Dodá nakonec.
"Jasně." Souhlasí Shiro a ještě nějakou chvíli si vykládají než se rozloučí a jdou každý jinam. Shiro se zase zavře na pokoji. Otevře si okno a posadí se na postel k nákresům oblečení. Je to zvláštní, ale i když mu černovláskova přítomnost stále ještě působí trochu bolest, dokáže se s ním bavit stejně jako předtím. Jakoby se nic nestalo. Možná nebude tak těžké se s tím vyrovnat, když spolu pořád vychází. Přesto se nemůže zbavit pocitu, že je to jen díky tomu, že jeho myšlenky stále odbíhají k něčemu jinému. Někomu jinému. Ten blonďáček… jak se asi jmenuje?
Začne tužkou rýsovat jemnou chlapeckou postavu, myšlenky mu víří všude možně, ale přesto se dokáže uvolnit a kreslit oblečení jak ho zrovna napadne. Aniž by si to uvědomil, přikreslí chlapci i vlasy a obličej. Zadívá se přesněji na opatrné tahy tužkou na papíře. Přes tvář se mu mihne iritovaný úsměv. Zase ten blonďatej spratek… jako by nestačilo, že na něj co chvíli myslí, teď ho motá ještě do vlastní práce. Byl by z něj skvělý model. Očima se vpíjí do jemných tahů v chlapeckém obličeji. Je neobyčejně krásný. Vtom si něco uvědomí. Přeběhne přes pokoj ke skříňce a vytáhne ze zásuvky katalog s poslední kolekcí. Jak si toho mohl nevšimnout? A přitom mu celou dobu byl tak povědomý…
Rozevře katalog na detailu chlapcova obličeje… šedomodré oči na něj vzhlížejí skrze sklopené černé řasy jako dva drahokamy s obličejem mírně schovaným v černé šále kolem krku. Blonďaté vlásky rozhozené jako ve větru. Uhranutě na něj zírá s pootevřenou pusou a chvíli trvá než otočí na stránku s dalšími fotkami, tentokrát z větší dálky. Dohromady najde asi pět jeho fotek přičemž je většina focená venku spolu s dalším chlapcem a dívkou v jeho věku. Fotky ručí čísla každého kusu oblečení, k nimž jsou stranou od fotky popisky a cena.
Dost na tom, že ještě pořádně nerozdýchal fakt že je to Tatsuyův bratranec, a teď navíc zjistí že pracuje pro stejnou firmu jako on! Zaklapne katalog, ale stránku s jeho fotkami si nechá založenou prstem. Vrátí se na postel a blonďáčkovu fotku si položí před sebe. Zvláštní, takhle mu to jde líp…

* * *

Kapitola 18.

8. února 2009 v 23:00 | Kira-chan |  Hiding in the shadow
Milý zlatí... mám pocit, že vám znovu překopu vaše představy o tom jak se tahle povídka bude dál vyvíjet... jsem zvědavá na reakce ;)



* * *

Shiro už několik dní sedí zavřený u sebe v pokoji. S nikým nemluví, nikoho nepouští dovnitř. Možná se chová přehnaně. Je řece dospělý, neměl by se chovat jako malé dítě, ale nějak si nemůže poručit. Pořád musí myslet na Tatsuyu. Co bylo špatně? Připadá si podivně prázdný. Za sebou má roky strávené v mylných představách o lásce až do konce života, kterým věřil natolik, že se příšerná pravda stala nesnesitelnou. Před sebou už nevidí nic a právě teď už taky nic nemá. Pokračovat by bylo jako běh od ničeho k ničemu. Má to vůbec cenu?
Zakloní hlavu a zamyslí se nad možností sebevraždy. Nezní to tak hrozně jak myslel. Dá se to logicky odůvodnit. Ale ne tady v hotelu. Nechce, aby z toho měl Tatsuya problémy. Vyjde ven z apartmá a sotva se prosmýkne dveřmi na chodbu, ozve se výkřik a něco do něj nepřirozenou rychlostí narazí, čímž překvapeného muže sejme k zemi.
"Jsi hluchej?! Říkám uhni!" rozčiluje se chlapec ležící na něm. Pobledlý obličejík s jasně šedomodrýma očima orámovanými uhlovými řasami na něj hledí z takové blízky až se skoro dotýkají špičkami nosů. Chlapcova světle blond afina ho lechtá na čele, zatímco zbytek jeho vlasů má kratší sestřih. Věkem vypadá tak na šestnáct, možná sedmnáct a není moc vysoký. Hubenou postavu zvýrazňuje černé tričko s krátkými červenými rukávy a tmavé džíny. Jak to vypadá narazil do něj na in-linech.
"Předně se tady nemá jezdit na tomhle." Oplatí mu Shiro s ledovým pohledem.
"Tohle, má nějaké jméno." Zavrčí mu chlapec drze do obličeje z dosti znervózňující blízkosti. Shiro si otráveně povzdechne a odstrčí ho od sebe na zeď.
"Hej!" křikne na něj ten spratek a zároveň s ním už se zvedá poněkud náročněji na nohy. Shiro ho chytne za loket a vytáhne ho. Místo poděkování se na něj blonďáček zamračí s pohledem, kterým by ho nejradši asi zabil. Ale má smůlu, tuhle fázi svého života hodlá provést sám a jinak.
"Sbohem." Řekne nezaujatě někam směrem k chlapci a sám jde pryč. Má pocit, jakoby se ten kluk za ním nadechoval zase ke slovu, ale neotočí se. Nezajímá ho to.
"Hej ty! Počkej!" křikne na něj chlapec teprve až už stojí u schodů a rozjede se k němu.
"Co zas?" opáčí otráveně a počká až dojede až k němu.
"Nezamkl sis poko-" nedořekne, protože mu na hladké podlaze podjede brzda a zakopne o schod, ze kterých se následně začne kutálet dolů. Shiro k němu hned přiběhne, aniž by přemýšlel nad tím, proč se o něj najednou tak stará a sehne se k blonďáčkovi ležícímu na schodišti v dost podivné poloze.
"Jsi celej?" zeptá se a počká dokud chlapec nevzhlédne s napůl naštvaným výrazem protknutým bolestí.
"Nic mi není." Opáčí blonďáček. S těmi slovy si Shiro zase vybaví Tatsuyu. Kolikrát už to od něj slyšel. Kdyby věděl, co to doopravdy znamená… změnilo by se něco? Bylo by to lepší, protože by to věděl dřív? A nebo bylo lepší žít dýl v té iluzi, že je to pravda? Z myšlenek ho vytrhne prudké zatáhnutí za rukáv, jak se chlapec rozhodne vytáhnout na nohy s pomocí jeho paže. Shiro se skloní ještě víc a přehodí si ho přes rameno.
"Hej! Pusť mě! Slyšíš?! Dej mě okamžitě dolů!" rozkřikne se chlapec a začne sebou cukat.
"Opravdu chceš hodit dolů?" opáčí muž klidně a blonďáček zmlkne. Nevidí mu do obličeje, ale je si téměř jistý, že by mohl přesně uhodnout jak se teď tváří. Vyjde s ním zpátky do patra a postaví chlapce na brusle. Blonďáček něco zamručí s pohledem otočeným bokem.
"Co tu vůbec děláš?" napadne najednou Shira. Pochybuje že by se sem jen tak dostal takovýhle spratek.
"Hledám svůj pokoj." Opáčí a otočí se chodbou pryč. Shiro ho už nechá na a jde si zamknout apartmá. Poté jde konečně pryč. Za sebou zaslechne zavření dveří od jednoho z pokojů. Takže je tady přece jen ubytovaný.
Prochází ulicemi a přemýšlí kde bude nejlepší skončit se svou zbytečnou existencí. V kapse žmoulá vystřelovací dýku, se kterou si plánuje podřezat žíly. Není to příliš originální, ale zato by to mohlo být účinné a nic jiného se mu vymýšlet nechce. Nakonec to není žádná zvláštní událost. Jen další človíček, který už toho měl plné zuby, nepodstatné nic z mnoha dalších.
Zastaví za rohem postranní uličky a vytáhne z kapsy nůž. Slyší za rohem něčí kroky, ale příliš se nezajímá. Přiloží nůž k ruce, jen aby si dokázal že se poté bude moct říznout i do krku, aniž by moc váhal. Přesto se na okamžik zastaví. Kdoví proč to není Tatsuya na koho si teď vzpomene, ale ten drzej spratek na in-linech.
"Zajímavý koníček. Trochu nezvyklý, ale dobře…" zazní vedle něj chlapcův klidný hlas. Překvapeně sebou trhne a pohledem se zabodne do těch šedomodrých jasných očí. Vyčítavý pohled.
"Jdi si po svých." Odsekne, ale v duchu si připadá trochu trapně. Jako malé dítě nachytané při nějaké hlouposti.
"To je dobrý. Budu se dívat… nenech se rušit." Opáčí ten kluk trochu ironicky jakoby se nic nedělo a zapře se zády o zeď. Shiro si všimne, že už na nohách nemá brusle, ale normální plátěné tenisky.
"Můžeš mi dát laskavě pokoj? A vůbec, co tu děláš?" vyjede na něj podrážděně.
"Šel jsem se projít a viděl tě jak vytahuješ ten nůž. Jen mě zajímalo co s tím chceš dělat." Pokrčí blonďáček nezaujatě rameny.
"Tak už to víš, a teď laskavě vypadni." Vyjede na něj Shiro, teď už fakt naštvaně. Ten kluk mu silně leze na nervy.
"Tak se aspoň uprav, než chcípneš." Vytkne mu blonďáček cosi opravdu podivného a Shiro si teprve teď vzpomene, že si před pár dny v nějakém náhlém popudu sestříhal dlouhé vlasy, ale dost děsným způsobem a od té chvíle zrcadlo ani neviděl. Snad jen, když si čistil zuby a to svůj odraz beztak nevnímal.
"Posaď se." Řekne chlapec a zatlačí na jeho ramena k zemi. Shiro se mu podvolí a podle jeho pokynů s posadí zády k němu na zem. "Ten nůž…" řekne a natáhne ruku, aby mu vzal zbraň z ruky. Není si jistý, jestli to není jen pokus o záchranu jeho bezcenného života, ale přesto předmět pustí do chlapcovy ruky. Štíhlé prsty se mu lehce prohrábnou vlasy a blonďáček je opatrně začne seřezávat. Neví jak to vypadá, ale je mu to celkem jedno. Vlastně je to docela příjemné. Blonďáčkovi ruce se stáhnou zpátky a chvilku na to mu vrátí i nůž.
"Můžu tě o něco poprosit?" zeptá se nevině a Shiro trochu nejistě přikývne a postaví se.
"Počkáš s tím ještě chvíli? Chtěl bych si to natočit." Řekne naprosto vážně a muž se neubrání šokovanému výrazu. Dělá si z něj srandu, nebo je vážně tak… tak… nenapadá ho vhodné slovo. Jen co se trochu vzpamatuje má chuť mu zakroutit krkem.
"Už vypadni!" zakřičí na něj až chlapec polekaně nadskočí.
"Tak aspoň počkej minutku než si skočím do obchodu pro nějaký sušený banány v jogurtu. Ty jsou děsně dobrý." Poznamená okamžitě a na konci věty už zní trocha sarkasmu.
"Děláš si ze mě srandu?!"
"Ano! To co děláš je směšný a trapný! Jen čekám, kdy ti to ve tvém silně posunutém myšlení docvakne!"
"Starej se o sebe a dej mi konečně pokoj!" rozkřikne se na něj zase Shiro, ale tentokrát spíš v dalším záchvatu zoufalství. Proč teď? Proč mu musí připomínat jak trapně se chová? Proč ho musí ponižovat ještě víc, než už byl doposud? Zadoufá, že ten kluk konečně zmizí, ale nestane se tak.
"Já nevím proč to děláš. Ale mám pocit, že by ses měl nejdřív zamyslet, jestli je tohle jediné východisko. Už bys mohl vědět že budoucnost je příliš nejistá na to, abys o ní rozhodoval takhle neuváženě. Třeba se má teď všechno změnit k lepšímu. Záleží jen na tom jak se k problému postavíš. Doufám, že ses nad tím pořádně zamyslel, než ses rozhodl tohle udělat, protože bys toho mohl litovat." Dokončí chlapec krátký proslov do duše a zůstane chvíli zticha. Nečekal, že by od něj mohl slyšet něco takového. Možná není takový idiot, jak si myslel. Trochu překvapeně na něj upře své žlutozelené oči, ale chlapec se k němu otočí zády a odejde. Všimne si, že bez bruslí je skoro o hlavu menší než on sám. Blonďáček zmizí za rohem a nechá ho tam zase samotného. Shiro chvíli zůstane hledět na místo, kde mu zmizel, než se konečně dokáže přimět k pohybu. Jenže najednou to nemůže udělat. Na tom co ten kluk řekl, něco je. Na minulosti nic změnit nemůže, ale to neznamená, že v budoucnu to nemůže být jinak. Nezná ani jeho jméno, ale není pochyb že mu ten malej spratek zachránil život. O co víc, změnil ho. Myslí, že ví v čem byl problém. Příliš jednoduše se vzdával všeho na čem mu záleželo. Od teď už nedovolí, aby mu kdokoli vzal co je pro něj důležité. Ale co je pro něj vlastně důležité? Nic ho nenapadá… ale až na to přijde. Tak to získá a je si jistý, že už to nepustí ať to bude cokoli.

Kapitola 17.

8. února 2009 v 8:13 | Kira-chan |  Hiding in the shadow
Tak nevím co mi na tohle řeknete, ale každopádně mám po dlouhé době věnování a zase pro Ni-chan, protože v posledních dnech přidává tolik povídek, který mi pomáhají dostat se do spisovatelské nálady ;) ...



* * *

Nick ucítí škubnutí v ruce jak mu náhle někdo vytrhne vodítka a následně mu zablokuje pohyb. Rychle střelí pohledem k Natsumi. Chlapec sebou zoufale cuká ve snaze se vyprostit z rukou doktorů, kteří je chytili. Na okamžik zahlédne injekci zabodnutou skrz tenkou mikinu do hubené ručky. Musí mu pomoct. Nesmí dovolit, aby ho tam vzali zpátky. Nepatří tam. Patří sem. K němu. Patří ke každému odpoledni v parku. Nesmí je nechat aby ho odvedli. Nesmí už znovu trpět zavřený mimo civilizaci, sám… Zatímco na něj zkouší aspoň něco zakřičet skrze cizí prsty zakrývající mu pusu, chlapec naproti němu ztratí vědomí a zůstane odevzdaně viset v rukou doktorů. Ne! To nesmí dovolit! Znovu sebou začne škubat na pokraji pláče. Nesmí ho připravit o jediného kamaráda. Nikoho jako je Natsumi už nenajde. Nesmí to dovolit! Nesmí!
Napříč snažení je Nick nakonec dosti nedobrovolně odtáhnut na policejní stanici, kde ho obviní za nespolupráci s doktory, nebo tak nějak. Je rozčílený. Rozkřikne se dokonce i na policistu, ale zarazí se, když za sebou zaslechne známí hlas.
"Jsem tady jak jste zavolal. Stalo se něco?" ozve se Tatsuyův formální hlas ode dveří. "Nicku?" zarazí se a chlapec se na něj stejně překvapeně otočí. Policista začne vysvětlovat situaci, ovšem z naprosto nesprávného úhlu pohledu což Nicka zase rozohní.
"Takhle to vůbec není! Neznáte ho! Já-!"
"Nicku, jdi na chodbu. Vyřídím to." Řekne Tatsuya aniž by mu věnovat jediný pohled.
"Jak bys asi chtěl-!"chce se na něj rozkřiknout Nick, ale chladný pohled zelených očí zastaví příval námitek a nadávek. Je na něj naštvaný. Ale proč? Neprosil se, aby za něj něco řešil. Klidně by jim to vysvětlil sám.
"Jdi na chodbu." Přikáže mu Tatsuya ledově a Nick s pohledem provinile sklopeným k zemi poslechne, ačkoli to uvnitř něj stále ještě vře. Práskne za sebou dveřmi a posadí se na jedno z křesel v chodbičce. Nahrnou se mu slzy do očí. Slíbil, že nedopustí, aby ho odvedli. Slíbil mu to… Vzpomene si na ten vyděšený pohled, když je potkali v parku. Drobnou postavičku roztřeseně schoulenou u stromu. Musí něco vymyslet. Trochu doufal, že u Tatsuyi najde pochopení, že ho bude chránit, ale teď si tím není jistý. Vypadal vážně naštvaně. Nebo se mu to jen zdálo? Připadá si strašně odstrčený a osamocený…
Po nekonečně dlouhé době vyjde Tatsuya ven a klidně za sebou zavře. Nick k němu vzhlédne uslzenýma očima a čeká, že na něj začne křičet. Muž k němu však pouze natáhne ruku a kývne směrem k východu. Nick se ho poslušně chytí i když si připadá dost divně držet se s ním ruku v ruce. Ale teď je mu to celkem jedno. A navíc neví co znamená ten nečitelný výraz… a má strach mu odporovat. Zvlášť po tom, co mu způsobil další problémy. Tatsuya mu otevře dveře do auta a sám si nastoupí na místo řidiče.
"Proč jsi mi to neřekl?" zeptá se Tatsuya po chvíli ticha.
"Co jako?"
"Že ten tvůj kamarád není normální."
"On JE normální!" vzteká se hned chlapec, ale pak si vzpomene na těch několik důvodů, které by jeho tvrzení mohli v cizích očích vyvracet. "Musíš mi věřit." Dodá po chvíli tiše a zahledí se před sebe. Muž vedle něj si hlasitě povzdechne a zaparkuje. Společně vejdou do hotelu rovnou na své apartmá.
"Já ho tam nenechám!" křikne na něj Nick zoufale v půlce chodby.
"To mi bylo jasné už dávno." Odvětí Tatsuya čímž chlapce trochu zmate. "Zkoušel jsem je přemluvit jak se dalo, ale opravdu to nejde. Ti doktoři nepřijímají žádné kompromisy, nic. Já ho neznám a nevím kolik je pravdy na tom co říkají, ale dokud nepřestanou tvrdit, že je nebezpečné nechávat ho mimo ústav tak s tím nic nenaděláme." Řekne Tatsuya polohlasně a otevře chlapci dveře do pokoje. Tak on už to zkoušel. Pokud se mu je nepodařilo přesvědčit jemu pak Nick nemá už vůbec žádnou šanci. Zdrceně sebou hodí na sedačku a zůstane tak sedět s pohledem zaraženým do země.
"Můžeš ho přece chodit navštěvovat. Sice to nemůže být moc často, ale aspoň něco." Dodá Tatsuya. Asi se ho pokouší nějak povzbudit, ale má pocit, že to se mu teď opravdu nepovede. Přesto je to od něj milý.
"Promiň, že jsi kvůli mně musel na policii." Hlesne chlapec a vezme si pyžamo. "Půjdu se umýt."
"Nicku…" zastaví ho Tatsuya a chlapce k sobě jediným pohybem přitiskne. "…hned zítra tam přece můžeš zajít."
"Tady nejde o mě. Nechtěl se tam vrátit. Slíbil jsem mu, že to nedovolím… jsem k ničemu." Poslední větu hlesne téměř neslyšně někam do bledě modré košile.
"To neříkej. Není to přece tvoje vina." Konejší ho mužův tichý hlas, zatímco jeho ruce ho hřejí na zádech.
"Hned zítra tam zajdu." Zarazí se. Co když ho nebudou chtít pustit? Nakonec už jednou chlapci pomáhal na útěku. "Tatsuyo… mohl bys…" pokusí se ho požádat o další laskavost, ale pocit, že Tatsuyu zneužívá nějak způsobuje, že mu slova nechtějí přes rty.
"Chceš abych šel s tebou?" zeptá se muž a trochu se od něj odtáhne, aby mu viděl do obličeje.
"No… vlastně ani ne, ale napadlo mě… víš možná mě za ním nebudou chtít pustit…" vážně si připadá děsně. Zatěžuje ho dalšími problémy, které se ho vůbec netýkají. Přesto se Tatsuya jen usměje a souhlasí. Nick se vymaní z jeho sevření a jde se umýt. O něco později už oba leží v posteli vedle sebe a sledují nějaký film v televizi. Nick ho moc nevnímá. Jedna část jeho mysli stálé přemýšlí nad zítřkem a ta druhá je trochu mimo vlivem Tatsuyovi blízkosti…
Další den je sobota. Nick je už od rána nervózní. Konečně vyjdou ven a zamíří přímo k psychiatrické léčebně. Přesně jak předpokládal se jim vůbec nelíbí, že jde dovnitř, ale Tatsuya všechno zařídí, aby sem mohl chodit i bez něj. V té chvíli je mu Nick opravdu vděčný. Tatsuya zůstane sedět na lavičce v parku léčebny zatímco Nick si to namíří k budově, kam ho nasměrovali. Vyjede starým výtahem až nahoru do třetího poschodí, kde kabinka s nedůvěryhodným zacukáním zastaví. Zpátky půjde radši po schodech. Projde chodbou s oknem na konci a dveřmi po stranách až na samý konec, kde je pokoj číslo 27. Zastrčí do zámku půjčený klíč a odemkne. Rychle vejde dovnitř a zavře za sebou. Cítí se tu dost nesvůj. Pohledem přejede místnost polepenou překrásnými kresbami, s jednou skříní, šatníkem a postelí s čistým bílým povlečením. Vedle postele stojí vysoká lampa a vedle ní křeslo. Nebýt těch kreseb, působil y pokoj dost depresivně. Připadá mu to tu trochu jako v horroru. Dřevěné parkety i prosvítající zdi, to všechno včetně jediného velkého okna působí staře a sešle. I skříně vypadají opotřebovaně a vlastně jediné co působí celkem nově je postel a křeslo. Navíc je tu zima napříč tomu, že venku je pěkně, svítí slunce a je teplo. A uprostřed toho podivného pokoje leží na podlaze drobný chlapec s tužkou v ruce a papíry s pastelkami poházenými kolem sebe.
"Natsumi… to jsem já." Promluví na něj Nick a chlapec se v tu ránu nadzvedne na loktech a v příští chvíli mu visí kolem krku.
"Myslel jsem, že tě sem nepustí." Podiví se chlapec a nik mu ve stručnosti řekne co se stalo.
"Myslel jsem si to, ale nevadí. Já… já tu teda zůstanu…" hlesne potom co mu Nick řekne, že ho odsud nemůže nijak dostat. "…pokud sem za mnou budeš chodit, tak to nebude tak hrozné."
"Opravdu? Mě se to vůbec nelíbí." Zamračí se Nick.
"Jasně. Bude to ok, ale musíš za mnou chodit. Nechci tu být sám…" odpoví Natsumi tiše a zlatavé oči přitom sklopí mírně bokem.
"Jistě že budu. Tak často jak mi to dovolí." Slíbí chlapec a rozhodne se už změnit téma. "To jsi kreslil ty sám?" ukáže na obrázky na stěnách.
"Jo. Líbí se ti?" zeptá se Natsumi a přelétne očima celý pokoj.
"Jsou krásné. Máš obrovský talent." Usoudí Nick a s potěšením sleduje lehké rozpaky na chlapcově tváři.
"Co kdybychom šli ven?" navrhne Natsumi a Nick se trochu zarazí.
"Jak ven? Ty můžeš?"
"Jo, ale jen do parku. Ten je obehnaný zdí a alarmem, kdyby náhodou chtěl někdo utéct nebo přelézt z parku ve městě."
"Ale, jak ses tehdy dostal ven?"
"No… v jednom zastrčeném koutku, který je kompletně zarostlý jsem našel díru ve zdi. Myslím, že ji tam udělal někdo odsud už dávno. Slyšel jsem totiž že se jim tady kdysi už někdo ztratil, ale nikdy nepřišli na to kudy ani kam." Začne Natsumi vyprávět.
"Ale co ten alarm?" kouká na něj Nick jako na zjevení.
"Ten je jen nahoře na zdi, musel bych jí zkoušet přelézt, aby se aktivoval. Tou dírou jsem prolezl do křoví v parku a po chvilce odtamtud vyjdeš rovnou na cestu." Usměje se Natsumi a Nick nestačí žasnout. Projdou chodbou k výtahu, kterému se Nick vyhne oklikou.
"Kdyby tě někdy napadlo jet tím výtahem, nedělal bych to. Je dost starej a mohl by se každou chvíli seknout." Upozorní ho Natsumi jakoby jen tak, ale Nick má silné tušení, že ví jak se sem dostal a jen si z něj teď dělá srandu. Zatváří se kysele a následuje chlapce po schodech ven. Tam se setkají s Tatsuyou. Nick je navzájem představí.
"Před chvílí mi volali z práce. Musím se už vrátit." Řekne Tatsuya.
"Nebude vadit, když tu ještě zůstanu?" zeptá se Nick a Tatsuya se na něj mile usměje.
"To víš, že ne. Ale nebuď tady zas až do večera." Je to spíš prosba než rozkaz.
"Přijdu brzy." Rozloučí se s ním Nick a spolu s Natsumi jde prozkoumávat nové zákoutí neznámého parku.

* * *

Kapitola 16.

7. února 2009 v 13:10 | Kira-chan |  Hiding in the shadow
Tady si sice neužijete moc Nicka s Tatsuyou, zato se stane něco celkem zásadního... ;)


* * *

Zazvoní zvonek a Natsumi sebou polekaně trhne, až sletí z okenního parapetu. Zhluboka se nadechne, jako by se snažil vzpamatovat z nějakého šoku a vyrazí ke dveřím. To musí být Nick. Konečně přišel.
"Jdu otevřít." Zavolá na stařenku a rozběhne se ke dveřím.
"Ahoj." Usměje se na něj Nick a Natsumi se rozzáří radostí. Nikdy se s ním nikdo ani moc nebavil, natož aby měl někoho, kdo je mu blízký. Tohle je poprvé. Ten pocit, mít kamaráda je nenahraditelný.
"Ahoj. Dojdu pro psy a můžeme jít." Usměje se a rychle zamíří na malý dvorek za domkem, kde kolie zůstávají v boudce. Dvorek jim ani v nejmenším neposkytuje žádný prostor pro výběh proto s nimi kluci musí chodit ven. Zaslechne za sebou paní Takamichi, která jde pozdravit chlapce mezi dveřmi. Je to vážně moc milá paní. Na nic se ho nevyptává a když tak ho nenutí odpovědět. Občas, vlastně většinou mu vykládá o sobě a svých potomcích. Je zábavné ji poslouchat při vypomáhání s úklidem. Přiváže kolie na vodítka a rychle jde zpátky.
"Tak my jdeme. Nashledanou." Rozloučí se oba se stařenkou, která jim zamává a nezapomene připomenout, ať jsou doma včas.
"Jak se má Tatsuya?" zeptá se Natsumi po chvíli tiché chůze k parku. Nick jako na povel zrudne a s rozpačitým výrazem se zadívá stranou.
"No… dobře. Myslím." Řekne po chvíli, aniž by se na něj podíval.
"Aha." Přikývne srozuměně a nechá ho projít prvního bránou do parku. Zajdou na své obvyklé místo a pustí kolie z vodítek. Chvíli s nimi aportují a hrají si. Asi za hodinu se oba posadí pod strom a hrají Uhodni na co myslím. Hra spočívá v tom, že si jeden z nich vybere jednu věc v okolí a ten druhý potom hádá co to je a může podávat otázky, ovšem jen takové, na které se dá odpovědět ano, nebo ne.
"Je to zelené?" zeptá se Natsumi.
"Ne."
"hm… Je to rostlina?"
"Ne."
"Je to věc?"
"Ano."
Natsumi stiskne rty v hlubokém přemýšlení.
"Je to žluté?"
"Ano."
"Mám to!" rozzáří se. "Je to ta oslintaná gumová kachna!"
"Jo." Zasměje se Nick a oba pozorují kolii s kachničkou v tlamě.
"Mohli bysme…" řekne po chvíli Natsumi a v půli věty aniž by si to uvědomil prostě zmlkne. Všimne si že na něj Nick nějak divně kouká. Děje se něco? "Co je ti?"
"Mě nic. Co bysme mohli?" zeptá se chlapec a vypadá trochu nervózně. Tomu moc nerozumí.
"Mohli bysme vylézt nahoru a zavěsit se." Zopakuje Natsumi a chlapec naproti němu přikývne. Kolie nechají volně pobíhat pod sebou a sami vylezou na nejbližší strom. V koruně si najdou správnou větev a zavěsí se na ni za nohy. Vlastně je to dost hloupá hra, ale baví je. Natsumi po nějaké chvíli podjedou nohy a spadne do keře pod sebou. Nick se vytáhne zpátky na větev a pohodlně seskočí za ním.
"V pohodě?" zeptá se trochu starostlivě až se Natsumi musí smát.
"Jasně." Chytne se jeho natažené ruky a jdou se projít parkem. Kolie přivážou na vodítka, aby jim neutekly a Nick mu cestou vyklopí co je mezi ním a Tatsuyou. Ne, že by si to nemyslel. Vlastně tohle poznal už dávno. Nick se už poněkolikáté podívá na mobil, aby zkontroloval čas napříč tomu, že je očividně ještě brzy. Musí přiznat, že na Tatsuyu trochu žárlí. Když je do něj Nick zamilovaný a potom co spolu měli… má strach, že už se s ním nebude dál scházet a on zůstane zase sám. Ta myšlenka na to, že mu někdo vezme jeho jediného kamaráda je příliš bolestivá. Přesto mu nechce stát v cestě. Jen když bude všechno jako doteď. Jen když spolu budou chodit každé odpoledne do parku. Nick mu bude vykládat co dělal celý den a pak vymyslí nějakou novou hru, nebo budou třeba jen tak ležet v trávě vedle sebe a koukat do větví nad sebou… představa, že by ho teď nechal samotného uprostřed světa ve kterém si připadá tak cizí je neskutečně děsivá.
"Chceš už jít zpátky za Tatsuyou?" odtuší Natsumi a Nick se trochu nervózně zahledí bokem.
"Já, vlastně ani nevím. Na jednu stranu… ale na druhou…"
"Co na druhou?"
"No… jsem nervózní. Nevím jak se bude chovat… jestli bude mít zas tu špatnou náladu." Zahledí se Nick do země a Natsumi ho dloubne loktem do ramene. Sice se mu nelíbí, že ho tu nechá samotného, ale nechce mít pocit, že ho zdržuje. Nechce mu bránit být šťastný. Aspoň jeden z nich na to přece musí mít právo. Navíc se těší až mu zítra bude vykládat. Určitě u toho zase tak legračně zčervená, jako dneska.
"Tak to běž zjistit. Já se tady ještě chvíli budu procházet a pak taky půjdu." Řekne a vezme mu z ruky dvě vodítka.
"Ale… slíbil jsem ti, že s tebou budu až do šesti."
"To nevadí."
"Ale ano. Navíc nevím jak to zítra vyjde. Takže s tebou zůstanu." Usměje se Nick a Natsumi ho zatáhne pryč z cestičky mezi stromy, aby si zase mohli hrát s koliemi. Má z toho radost. Tak plyne čas až do večera, kdy jdou oba zpátky k paní Takamichi. Konečně jednou včas, příjemně unavení a nabití energií zároveň. Projdou jednou z ulic před parkem a Natsumi má dost nepěkný pocit, že se něco stane. Vtom z křoví za jeho zády někdo vyskočí a stiskne ho jednou rukou zatímco druhou mu zacpe pusu. Střelí pohledem po Nickovi, který je na tom stejně. Psi začnou štěkat a kňučet. Mají ale vodítka na moc krátko, než aby je mohli bránit a vodítka má nenaštědří v ruce ta žena. Jedna psychiatrička z léčebny. Sama by podle něj patřila za mříže. V ruce najednou ucítí píchnutí. Jehla. Zděšeně sebou začne cukat a nevzdává své snažení dokud jeho tělo úplně neochabne. Zoufalství té chvíle nejde ani popsat a černou propast vlastních myšlenek má teď i před očima…

* * *

Kapitola 15.

6. února 2009 v 6:41 | Kira-chan |  Hiding in the shadow
Tuto kapitolu komentovat nebudu... něco jsem naznačila už minule v komentech a deatily si přečtěte sami ;)



Vleze si pod sprchu a v duchu zadoufá, že se už k tématu nevrátí a všechno bude jako předtím. Dává si celkem na čas a když konečně vyjde ven, je už v pokoji tma. Trochu se lekne, když kolem něj muž beze slova projde do koupelny. Lehne si do postele a rozžehne lampičku na malém nočním stolku. Luští si dokud se Tatsuya nevrátí do pokoje.
"Co to-" vyhrkne naštvaně při pohledu na mužovu odhalenou hruď.
"Prosím. Aspoň dneska." Přeruší ho Tatsuya v půli věty a zaleze si za ním. Nick cítí jak mu obličej hoří rozpaky a rychle zhasne lampičku ve snaze to zakrýt.
"Takže můžu?" ujistí se muž spokojeně.
"Jen dneska." Odsekne chlapec otočený k němu zády a zadoufá, že se mu netřese hlas.
"Klepeš se. Je ti zima?" zeptá se ten prohnaný parchant a následně si ho k sobě zády přitáhne. Nick tiše zatají dech. Na zádech cítí horkost mužova odhaleného hrudníku a v uších mu zní tlukot vlastního zrychleného srdce. Pevné paže ho k sobě tisknou s jednou dlaní přiloženou na chlapcovu hruď a druhou na bříško. Projede jím vlna vzrušení, která mu vezme všechna slova z pootevřených úst. Chce na něj zakřičet ať toho nechá, ale prsty na jeho bříšku se lehce pohnou a kdoví jak je náhle cítí na vlastní kůži pod tričkem. Přivře oči pod těmi mazlivými doteky a skousne rty ve strachu, že by snad mohl začít vzdychat místo křiku ať přestane. Sám naprosto zbaven síly mu jakkoli jinak odporovat. Horké dlaně si zlehka hrají na jeho hrudi a druhá z nich, na které by zřejmě měl být obvaz se teď hladkými měkkými doteky přesune níž k podbříšku. Spolu se vzrušeným mravenčením právě v těch místech jeho dlaně chlapec zalapá po dechu a tiše zašeptá ať už toho nechá. Muž ale nepřestane. Pokusí se mu dál odporovat přičemž každé slovo naplňují slastné vzdechy. Ví že je to k ničemu. Už dávno se mu poddal.
"Miluji tě." Zašeptá Tatsuya přičemž mu lehce skousne ušní lalůček. Následně dlaní zajede pod lem kalhot, kde rychle nahmatá chlapcovo přirození. Nick zatne ruce do přikrývky. Ani si pořádně nevzpomíná, kdy se s ním Tatsuya přetočil na břicho. Ale to teď není důležité. Teď už není schopen jediné myšlenky…
Je tma. Stále ještě trochu zadýchaný a naštvaný leží zády k muži za sebou. Oba mlčí. Pro to co mu ten zmetek udělal nemá jedinou omluvu. Klidně by se teď mohl sbalit a odejít. A proč to vlastně neudělat. Najednou má chuť muže za sebou potrápit zase po svém. Odhrne ze sebe peřinu a přejde ke své tašce, kterou vlastně ještě ani nevybalil. Jen do ní ještě strčí tašku do školy, která není nijak velká, protože si učebnice nechává ve škole a s sebou nosí jen sešity.
"Nicku?" všimne si, že se muž na posteli posadil a cítí na sobě jeho zkoumavý pohled. Bolí ho zadek a příčině by za to teď s chutí urazil hlavu. "Co… to děláš?" zazní nervózně a Tatsuya pomalu vstane a jde k němu. Nick se prudce postaví a vezme z věšáku bundu. Ani se nenamáhá převléct z pyžama. Jen na sebe hodí kabát a boty a vyjde ven.
"Počkej! Kam jdeš?" chytne ho Tatsuya a zavleče chlapce zpátky na apartmá.
"Pryč." Odpoví klidně s podtónem vzteku.
"Nechoď." Zaprosí zelené oči. V duchu se musí smát té bezmoci, kterou u něj vyvolal.
"Po tom cos mi udělal nemáš nejmenší právo mi bránit."
Tatsuya se nadechne ke slovu, ale nakonec zůstane jen stát s otevřenou pusou a nešťastným výrazem. Nick se otočí zpátky ke dveřím, ale Tatsuya mu je zabouchne těsně před nosem. Prosmýkne se kolem něj a sám se o dveře zapře. Nick ho zůstane s klidem pozorovat.
"Ty to nechápeš. Já tě nemůžu nechat odejít." Hlesne muž před ním a sklopí pohled provinile k zemi.
"Že ne?"
"Ne, nemůžu. Nedokážu… já, nedokážu tě nechat odejít. Nesnesu představu, že jsi s někým jiným chápeš? Miluju tě. Musíš tu zůstat. Musíš…" zase mu dojdou slova.
"Já nemusím vůbec nic." Opáčí Nick naštvaně a zkříží ruce na prsou. V duchu mu to už asi odpustil, nakonec se mu to nejspíš i líbilo. Ale nemá nejmenší chuť to přiznat.
"Co mám udělat?" vzhlédne k němu Tatsuya nešťastně. Ta otázka ho zaskočí. Hlavou mu prolétne jediná myšlenka. -Polib mě.- ale to by nikdy neřekl nahlas.
"Prostě uhni, ať můžu projít." Odsekne.
"Prosím. Vážně tě miluji. Strašně příšerně moc!"
Začíná to zacházet příliš daleko. Bude lepší toho hned nechat. O polibek si stejně nikdy neřekne a když mu ho Tatsuya nedá sám, nemá cenu v těchhle podmínkách něco takového čekat.
"Ty jsi vážně idiot." Zakroutí Nick hlavou a vrátí se zpátky do pokoje, kde odhodí tašku a sundá bundu.
"Znamená to, že zůstáváš?" rozzáří se Tatsuya a radostně ho k sobě přitiskne. Nick se nebrání. Nakonec je mu to příjemné. Tatsuya lehce nadzvedne chlapcův obličej a dlouze ho políbí. Tak přece jen se dočkal. Zavře oči a po chvíli se přidá k polibku. Po nekonečně dlouhé době se od sebe odtrhnou. Nick sklopí hlavu bokem, aby mu nebylo vidět do obličeje. Muž si ho najednou vyšvihne do náručí a odnese na postel. Nick ani nestihne protestovat a už leží vedle sebe přikrytí peřinou. Tatsuya ho naposledy políbí na rty a popřeje mu dobrou noc. Nick ještě chvíli v rozpacích hledí před sebe než něco zamručí jako odpověď a taky zavře oči. Nemá tušení jak tohle skončí, ale pravda je, že je mu s Tatsuyou víc než dobře…

* * *

Tatsuya zůstane klidně ležet vedle Nicka a srovnávat si v hlavě dnešní podivný den. Nedokázal by nechat Nicka odejít. Nemohl by. Zvlášť po tom co se s ním vyspal by bez něj nemohl existovat. Nejradši by ho zamkl, aby mu zabránil jít zítra zase za tím jeho kamarádem. Ale Nick tu zůstal. Je tady a leží vedle něj. Ten pocit ho naplňuje nevyslovitelným štěstím. Může ho teď považovat za svého milence? To asi ne. Nakonec to z Nickovi strany vůbec nebylo dobrovolné, ani mu nijak nenaznačil, že by ho miloval. Třeba je tu s ním opravdu jen proto, že nemá kam jinam jít. Přesto, že ho to zabolí má radost. Protože to by pak aspoň znamenalo jistotu, že tu zůstane. Může jen doufat, že k němu časem pocítí to samé. I když je mu jasné, že chlapec nebude ten typ, který by mu to řekl do očí. Nezbývá mu tedy než doufat, že to nějak pozná. A že se v tom poznání nenechá unést vlastními pocity a nesplete se.

Kapitola 14.

4. února 2009 v 22:44 | Kira-chan |  Hiding in the shadow
Vzhledem k tomu že mám zítra na sedmou a rovnou ze školy jedu na trenál tak se sem dostanu až večer. Takže s přihlédnutím k tomu, že už to máte většina z vás přečtený a dokonce se mi tu minule objevila a nová tvář Eressie, kterou moc vítám mezi čtenářkami ;) tak tady máte pokráčo s tím, že zítra asi nic nepřibude. Díky moc za vaše komentáře a podporu ^.^ užijte si to...


* * *

Tatsuya ráno rozlámaně vstane z postele s pocitem, jako by ho přejel náklaďák. Rozespale se zahledí na prázdné místo vedle sebe. Jen tak ho napadne jak by bylo pěkné, kdyby se probouzel s chlapcem po svém boku. A ne sám. Touhle dobou už bude ve škole. Co asi mají zrovna za předmět? Snad po něm přečte ty zápisky ze včerejška.
Odšourá se do kuchyně, kde následně zapije prášky na bolest hlavy horkým kafem. To ho trochu probere, nicméně nijak výrazně. Ještě než odejde do práce, všimne si na stole krátkého vzkazu. -Díky.- je jediné slovo a za ním řada čísel. Chvilku mu trvá než si uvědomí, že to musí být Nickovo číslo na mobil. Pousměje se a hned si ho zapíše. Následně se vydá na obchůzku hotelem a vyřizování telefonátů. Dokumenty chce zatím nechat na jindy. Prášek co si ráno vzal vůbec nezabírá a odpoledne už ho hlava třeští na tolik, že se omluví a odejde zpátky na apartmá.
Práskne sebou na postel a zavřené oči navíc zastíní rukou. Nějak nemá dost energie, aby vstal a zatáhl rolety. V převázané ruce drží mobil a vytrvale odolává silnému pokušení zavolat Nickovi, aby přišel co nejdřív. Zoufale ho zatouží aspoň vidět. Mít ho vedle sebe. Už jen to by mohlo zmírnit pulzující bolest ve spáncích vystřelující až do zátylku. Cítí se unavený, ale nemůže usnout. A když se mu to podaří, pak jen na pár minut a hned se zase vzbudí. Vypne zvuk na mobilu, aby ho nerušily žádné pracovní hovory a každá vteřina se mu zdá dvakrát delší než normálně. Kdy asi Nick přijde? Určitě šel ven se psy a tím novým kamarádem. Beztak by si ho měl omrknout, jestli… na co vlastně teď myslel? Jestli mu ho nechce přebrat? Co je to za blbost? To by nejdřív Nicka musel mít, což se o jeho momentálním stavu rozhodně říct nedá. Musí ho přemlouvat, aby tu zůstal a sám se chová jako idiot, takže se není co divit. Skončil přesně tak, jak si to zasloužil. Jak si kdo ustele, tak taky usne. Ta pravda občas dokáže bolet víc, než by čekal. A přesto ho tolik miluje… musí to přece vidět… nebo ne? Vlastně… asi to vidět nechce. Nemá o něj zájem. Toho si ostatně mohl všimnout už dávno…
Čas se vleče mučivě pomalu a bolest v hlavě neustupuje ani po dalších prášcích co za odpoledne spolykal. Konečně se rozhodne mu zavolat. Musí ho vidět. Co nejdřív. Zůstane hledět na chlapcovo číslo a rozmyslí si to. Na několikátý pokus mu napsat se nakonec rozhodne pro nejstručnější verzi otázky. Odešle ji, ale chvíli na to si to rozmyslí a stejně zavolá.
"Kde jsi? Půjdu ti naproti." Vyhrkne a netrpělivě čeká na známí hlas.
"To nemusíš. Trefím i sám. Za chvíli jsem doma." Ačkoli ho poslední věta uklidní, tón jeho hlasu mu dneska na náladě nepřidá. Je na něj naštvaný. Nepochybně kvůli tomu, že ho zase nahání. Jenže ho nutně musí vidět.
"Ale já chci. Aspoň se projdu." Namítne a na chvíli zadoufá, že čerstvý vzduch mu třeba udělá dobře.
"Jenže…"
"Jenže co? Proč nesmím?" že by ho ten jeho kamarád přece jen nabaloval? Snaží se mu jeho Nicka vzít? Ani ho nezná a už na něj žárlí. To je tak ponižující. A přesto… netouží po ničem jiném než mít modrookého chlapce jen pro sebe. Je schopný žárlit i na slunce jen proto, že si dovoluje dotýkat se ho svými paprsky.
"Tak dobře. Počkej na mě před kavárnou. Tou co je kousek od školy. Jdu ještě vrátit psy a za chvíli tam přijdu." Odpoví mu Nick po krátkém tichu.
"Dobře. Tak zatím." Hlesne Tatsuya.
"Zatím." Ozve se z druhé strany a chlapec hovor spěšně položí. Tatsuya na chvíli zůstane hledět nepřítomně před sebe. Nějak neví co si má myslet. Nakonec se přece jen obleče a jde ven. Přesto v co doufal, chladivý vítr jen umocní bodavou bolest v hlavě. Jde pomalu až ke kavárně. Cesta mu na jeho vkus trvá pěšky nějak dlouho. Aspoň se mu to tak zdá i když má už od rána trochu dezorientované vnímání času. Opře se o stěnu teď už zavřené kavárny. Nick tu ještě není. Zakloní hlavu a zavře oči. Je mu zle a zase to bude Nick kdo to s ním bude muset vydržet. Už má zase ten provinilý pocit za který by si nejradši nafackoval. Navíc se mu nějak začne točit hlava. To bude tím, že ani neobědval. Zdá se mu, že tady čeká už strašně dlouho a po chlapci ani stopa. O co hůř, ty černé kruhy před očima nějak způsobují, že má pocit, jako by se vše kolem točilo a podlamují se mu kolena. Netrpívá na tyhle stavy a proto ho to zaskočí nepřipraveného. Vůbec neví co by měl dělat. Sesune se na zem zády zapřený o stěnu stále se zakloněnou hlavou a rukou přes oči. Nicku, kde jsi? Zároveň s neutuchající touhou mít ho u sebe doufá, že nepřijde a nechá ho tu až do rána. Než se nějak vzpamatuje. Nechce, aby ho viděl takhle, ale zároveň si strašně moc přeje, aby tu byl s ním.
"Tatsuyo!" zaslechne známí hlas kousek od sebe. Zpoza rohu se rychle přiblíží něčí kroky, a ten dotyčný následně klečí vedle něj a sundává mu z ruku z očí. Zadívá se na chlapce skrze závoj černé mlhy. Tak přece jen přišel.
"Co je s tebou? Co se děje? Vnímáš mě? Jak je ti? Tak mluv přece!" chytne ho chlapec polekaně za ramena až se tomu musí pousmát.
"Už jsem myslel, že nepřijdeš."
"Proboha proč chodíš ven, když je ti takhle?! Co tě to popadlo? Jsi normální? Víš co všechno se ti mohlo-" natáhne se k němu a aniž by si plně uvědomoval co dělá se přitiskne svými rty k těm jeho, čímž umlčí jeho starostlivé naštvané nadávání. Nestačí si to však vychutnat, protože téměř ve stejnou chvíli ztratí vědomí.

* * *

Nick zůstane šokovaně ztuhlý klečet vedle Tatsuyi. Co to dělá? Netrvá to ani pár vteřin a muž před ním se v bezvědomí skácí na zem. Nick není schopen se pohnout, snad jen strach o černovlasého muže mu dovolí překonat rozvířené pocity starosti a vzteku. Skloní se k Tatsuyovi a trochu s ním zatřese. Nevypadá to, že by se chtěl probrat. Přehodí si ho tedy přes rameno a velmi pomalu ho odtáhne až do hotelu. Zpětně si ke svému zděšení uvědomí, že tohle, ten polibek, bylo přesně to co chtěl. Někde hluboko si přál, aby to muž udělal i když nahlas by to nikdy neřekl a jen myslet na to mu připadá špatné. Nakonec se rozhodne celou událost ignorovat. Beztak už byl Tatsuya trochu mimo, když to udělal. Možná si na to nebude ani pamatovat. Teď je přednější, jestli je v pořádku. U brány mu s ním pomůže jeden z hlídačů a odnese ho až do apartmá. Nick ho na posteli svleče jen do trenýrek a košile a přikryje ho peřinou.
Chvíli u něj sedí, ale protože se stále neprobírá a doktor který se tu rychle stavil, řekl že bude v pořádku, rozdělá si na zemi úkoly a začne zpracovávat pár nudných témat. Není toho moc. Zrovna dokončí poslední větu, když se kolem něj obepnou horké paže a na uchu ho zalechtá šeptané slovo.
"Děkuji."
Trhne sebou a polekaně se zahledí na černovlasého muže.
"Co to děláš? Měl bys ležet." Vyjede na něj podrážděně a následně ho dostrká zpátky do postele. "Připravím ti čaj." Řekne a otočí se k odchodu. Muž ho ale chytne za zápěstí a vynutí si zpátky jeho pozornost.
"Jsi na mě naštvaný?" zeptá se provinile. Nick trochu zčervená při tom nezvyklém tónu hlasu a najednou nemá sílu se na něj zlobit. Parchant. Takhle si zahrávat s jeho křehkými pocity.
"Ne. Jen jsem měl strach. Vyděsil jsi mě!" vyčte mu a uhne přitom pohledem do strany. "Proč jsi vůbec chodil, když je ti zle? Říkal jsem ti, že přijdu brzo."
"Jenže já… musel jsem tě vidět. Už ráno bylo pozdě." Přizná klidně Tatsuya a Nicka zamrazí. Takže on na něj myslel celý den? Tolik mu chyběl, že mu šel naproti napříč tomu jak mu je… "Nicku? Je ti něco? Řekl jsem něco špatně?"
"Ne, nic." Hlesne chlapec zamyšleně a lehce vymaní ruku z jeho sevření. Odejde do kuchyně a připraví čaj se kterým se následně vrátí k Tatsuyovi. Proč má pocit, že to takhle chce? Že je mu příjemné, když ví že na něj Tatsuya myslel celou dobu... Nakonec, on sám na něj stále myslel taky.
"Jsi naštvaný protože tě tak strašně miluji?"
"Cože?" zarazí se Nick nad tou náhle vyřčenou větou. "Musíš být hrozně unavený. Plácáš nesmysly, běž spát." Začne se nervózně smát zatímco naskládá sešity do tašky.
"Copak ty sis toho nevšiml? Vím, že se často chovám jako úplnej idiot, ale miluji tě. Strašně moc." Řekne Tatsuya tiše a Nick v tu ránu zčervená rozpaky až po uši. Co má dělat? Co má dělat? Co má sakra dělat? Přesně tohle nechtěl slyšet. Nebo chtěl?
"Já… asi bych se měl jít osprchovat." Řekne po chvíli roztřeseným hlasem ve snaze ignorovat poslední téma. Než muž stačí něco namítnout, popadne pyžamo a zamkne se v koupelně. Skrčí se u dveří s obličejem v dlaních a jen stěží zadržuje pláč. Proč mu tohle dělá? Proč říká tyhle věci? Takhle to přece není správné. Nemělo by to tak být. Oba jsou to kluci… co by si mysleli lidi okolo? To… tohle prostě nedokáže. S tím se nemůže smířit. A přesto… uvnitř se chvěje vzrušením a radostí z těch pár vět. Je z toho stejně zděšený jako potěšený. Jak by mohl říct -Zopakuj mi to ještě jednou.- nebo -Taky tě miluji. Celý den myslím jen na tebe.- To prostě nejde. Není ten typ, který může říkat tyhle věci tak lehce. A už vůbec ne muži.

Kapitola 13.

3. února 2009 v 23:03 | Kira-chan |  Hiding in the shadow
Konečně pokráčo a špatná zpráva... nějak jsem se sekla v psaní takže mi přejte ať to brzo přejde =(( Jinak tady v této části už se konečně dozvíte o Natsumi ^.^ tak si to nechte líbit ;)



Konečně vejdou do parku a zamíří na stejné místo, kde byli včera. Hodí pejskům hračky a sami jdou hrát na schovku. Nick se opře čelem o strom, zavře oči a začne nahlas počítat do dvaceti. Jedna z kolií ho přitom začne tahat za nohavici, aby jí hodil klacek. Počká si až dopočítá a pak zvedne ze země nejbližší větev a hodí ji co nejdál. Rozhlédne se a přemýšlí, kam jen se mohl chlapec schovat. Začne prohledávat všechny keře a koukat do korun stromů, ale nikde nic.
"BAF!" vykřikne chlapec za jeho zády čímž mu přivodí téměř infarkt.
"Kyaaa!" otřese se a trhne sebou zády o strom. Natsumi se začne smát.
"Tohle mi nedělej!" křikne na něj Nick dotčeně nicméně se taky neubrání úsměvu, až se nakonec musí smát s ním. Vtom z cesty zaslechnou něčí hlasy. To musí být ti lidé ze včera. Ti doktoři. Nick hodí rychlý pohled po chlapci vedle sebe. Vypadá vyděšeně. Popadne ho za ruku a zatáhne hlouběji mezi stromy. Přitlačí ho na mohutný kmen starého stromu a přitiskne chlapci prst na rozechvělé rty. "Neboj. Nenechám je, aby tě odvedli. Zůstaň tady a buď potichu. Vrátím se." Řekne a odejde zpátky za psy. Tváří se jako by to byl každý jiný den, kdy si chodí hrát se koliemi a aportovat s nimi. Ti lidi si ho hned všimnou. Chvíli to vypadá, že si nejsou jistí, ale potom za ním přece jen zajdou.
"Promiňte že vás zase otravujeme, ale mohl byste nám pomoct?"
"A s čím? Pořád hledáte toho kluka?"
"Ano. Vy jste tady každý den?"
"Jo, chodím sem venčit psy." Přikývne Nick a pokrčí rameny jako by tu otázku považoval za směšnou.
"Kdybyste viděl toho chlapce, dáte nám vědět?"
"Promiňte, ale mě se nechce zkoumat lidi okolo. Mám dost své práce." Odbude je trochu přidrzle a otočí se ke psům.
"Jen nám dáte vědět, kdybyste si ho tu všiml."
"Fajn, dobře." Přikývne Nick trochu otráveně a vezme si od ženy v bílém vizitku. "Jak, že to vypadal?" zahraje na ně nechápavého a vyslechne si znovu Natsumiho popis.
"hm… tak jo. Zavolám vám až ho tu potkám."přikývne a doktoři odejdou. Počká si dokud opravdu nezmizí a do té doby si hraje se psy sám. Teprve až si je jistý, že jsou daleko od nich se vydá zpátky za chlapcem. Najde ho skrčeného u stromu, kde ho nechal s obličejem sklopeným k nohám.
"Tak pojď, už jsou pryč." Usměje se na něj Nick a vytáhne ho za ruku na nohy. Natsumi si zničeně oddechne a společně jdou pokračovat ve hrách. Stráví další krásné odpoledne na jehož konci oba ulítaně lehnou na trávu a koukají do korun stromů, zatímco kolie se rvou o pískací kachnu původně určenou ke koupání a gumovou oslintanou kost. Nick vytáhne mobil, aby zkontroloval čas.
"Kolik je?" zeptá se Natsumi hledící dál do korun stromů nad nimi.
"Za deset šest." Odpoví Nick trochu bezvýrazně a schová mobil zpátky do kapsy. Povzdechne si a otočí hlavu k chlapci vedle sebe.
"Co je?" upře na něj svůj pohled Natsumi skrze afinu vlasů barvy hořké čokolády, jež mu spadala v pramíncích mírně přes oči.
"Nic. Jen nedokážu pochopit, jak se do blázince mohl dostat někdo jako ty. Občas se sice chováš trochu nezvykle, a taky se ti často stává že něco říkáš a v půlce věty se zastavíš a prostě najednou přestaneš mluvit aniž by sis toho asi všiml. Ale… to přece není důvod, aby tě tam zavřeli. Promiň že na to zase stáčím téma. Jen to prostě nedokážu pochopit."
Chvíli je ticho. Zlatavé oči už se na něj nedívají. Neměl o tom mluvit.
"Já ti to nemůžu říct."
"Proč ne?" hlesne Nick nesměle a v duchu si nadává do idiotů, že ho s tím stále otravuje.
"Protože bys mi nevěřil. Nikdo mi nevěří. A já se asi ani nedivím." Odpoví Natsumi tiše a zahledí se zpátky na oblohu prosvítající mezi větvemi.
"A… co když ti o sobě řeknu něco hrozného. Řekneš mi to potom?"
"Hrozného?" zadívá se na něj Natsumi trochu nechápavě. Nick přikývne.
"No… já, já nevím. Ale…když mi řekneš něco o sobě, tak možná… možná ano." Souhlasí nakonec.
"Tak dobře…" řekne Nick a zhluboka se nadechne. Vypráví mu co řekl i Tatsuyovi. O svých rodičích, strachu z bouřek přes drogy až k Tatsuyovi. Natsumi celou dobu pozorně poslouchá dokud Nick neskončí.
"To zní hrozně." Řekne nakonec a Nick sklopí pohled k zemi pod sebou. Není si jistý jak se teď na něj bude Natsumi dívat. Asi byl špatný nápad mu to říkat. Ale nechtěl, aby mezi nimi bylo nějaké tajemství.
"Jsi vážně úžasný." Zazní z chlapcových úst ta nejnečekanější věta.
"Cože? Poslouchal jsi mě vůbec, co jsem říkal?"
"Ovšem. Měl jsi to tak těžké a přesto jsi si s tím dokázal poradit. Na tvém místě už by se spousta lidí zhroutila a hodila si provaz, ale tys byl dokonce tak chytrý, že jsi bral prášky, ale na kterých nejsi závislý. To je vážně obdivuhodné." Řekne Natsumi naprosto upřímně a Nick se zmůže jen na vyjevený pohled.
"Já myslel že… fetovat ty prášky je přece…"
"Ve tvé situaci to byl geniální tah. Kdokoli jiný by do tohohle nešel a když už by byl na tom tak zle jako ty, zřejmě by si přinejmenším začal rovnou píchat injekce, ale tys to všechno zvládl 'jen s prášky ' ". usměje se na něj Natsumi uznale. Nick se cítí naprosto vykolejeně a dojatě zároveň. To snad ani nemůže být pravda, aby existoval někdo, kdo to vidí takhle. Asi po minutě už je schopen mu slova oplatit vděčným úsměvem. Zůstane ale potichu, aby dal chlapci najevo že čeká na oplátku odpověď na svou otázku. Je ticho, ale ne na moc dlouho.
"Já jsem žil na hřbitově. Máma pracovala jako sestřička v nemocnici. Umřela při porodu. Do roka po tom vymřela i většina mých příbuzných. Ti kteří zůstali o mě nechtěli ani slyšet. Otec mi denně opakoval, že jsem jako mor, nebo lepra, nebo podobná nemoc. Sotva jsem se narodil nepřinášel jsem do rodiny nic jiného než smrt. Navíc jsem ani nebyl jeho. Matka ho podváděla s milencem. Otec to věděl, ale nikdy se mu nepodařilo zjistit kdo to je. Každopádně to byl ještě stále manžel mé matky, a tak jsem soudem připadl na něj a musel se o mě starat. Aby zdůraznil kolik úmrtí a neštěstí do rodiny přináším předělal své truhlářství na kamenictví kde vyráběl rakve a náhrobky. Zároveň dělal hrobaře. Bydleli jsme v domku na hřbitově. Povinně jsem se účastnil všech pohřbů a zasypával mrtvé. Už od malička. Kam až moje vzpomínky sahají jsem v domku na hřbitově s mým nevlastním otcem a povinně zakopávám mrtvé a dělám podobné práce. Ve škole se mě všichni stranili. Všude se mě stranili. Žili jsme na vesnici a otec všem rád vykládal, že přináším smrt a utrpení. Nenáviděli mě. Všichni. A taky… slýchával jsem hlasy. Doteď je slyším. Mluvím s mrtvými. Řekl jsem o tom otci a ten se jednoho dne tak strašně rozzuřil, že mě hodil do rakve a zakopal do čerstvého hrobu, který měl připravený na obřad dalšího dne. Jen díky tomu, že byl ten obřad hned ráno a lidé se divili proč už je hrob zaházený i když zesnulá žena je ještě venku… no jen díky tomu mě prostě vykopali a našli. Náhodou byl mezi účastníky pohřbu i nějaký doktor který mě odvezl do nemocnice. Od tam mě zavezli rovnou do ústavu. To bylo před… pěti nebo šesti lety." Natsumi dopoví svůj příběh a nastane hrobové ticho. Co mu má na tohle říct? To je… to je prostě strašné. Najednou má chuť chlapce vedle sebe obejmout, aby mu ukázal, jak moc je mu ho líto, což taky hned udělá.
"Co…co to děláš?" hlesne Natsumi zmateně.
"Je mi to líto." Odpoví Nick a nepřestane ho držet u sebe. Musel hrozně trpět a on ho teď donutil na to vzpomínat. Sám ví moc dobře jak takové vzpomínky bolí.
"To nemusí. Sám sis užil svoje peklo. Oba si nemáme co závidět." Usměje se na něj Natsumi a vymaní se z jeho objetí.
"A ty… vážně mluvíš s mrtvými?" zeptá se Nick a chlapec naproti němu se zaváří bolestně.
"Nevěříš mi, že?"
"Já… těžko tomu jde uvěřit, ale myslím, že když mi to nějak jednoduše dokážeš… chci ti věřit." Řekne modrooký chlapec a na chvilku se zamyslí jak to dokázat. "Třeba… mohl bys mluvit s mojí matkou?"
"No… asi ano." Znejistí Natsumi. "Ale… není to úplně jednoduché. Často mi nemůžou říct různé věci, které bych potřeboval vědět. A navíc se mnou většinou nemluvil nikdo koho jsem neznal nebo neviděl na pohřbu."
"Dobře… no, jen to zkus. Zkus se jí zeptat co má na nohách za boty."
"Tak, tak dobře." Souhlasí chlapec a na chvíli se trochu zamyšleně podívá bokem. "Myslím, že říkala staré sandály, ale byla dost nepříjemná tak nevím jestli jen neřekla první co ji napadlo, aby mě odbyla."
"Páni. Vážně to umíš. Opravdu měla sandály." Hledí na něj Nick jako na zázrak.
"Takže, ty mi věříš?"
"Ovšem že ti věřím." Přikývne Nick s úsměvem a náhle si uvědomí, že už musí být zase pozdě. Vytáhne mobil a… no jistě. Půl sedmé. "Musíme jít. Jdeme zase pozdě." Zasměje se a spolu s chlapcem odejdou do ulic.
"A když na tebe mluví, co ti říkají?"
"No… to je pokaždé jiné, ale většinou to bývají mí příbuzní a ječí na mě jak mě nenávidí a že jsem se nikdy neměl narodit, že jsem bestie co přináší smrt a další z věcí, které mi často opakoval i otec. Ale to už jsem ti říkal."
"Musí to být děsné."
"Ve dne mě to moc neděsí. Ale večer dokážou být hodně děsivý. Napomáhá jim k tomu můj strach ze tmy, který mám po tom, co mě otec zavřel do té rakve. Ale naštěstí to nedělají každý den. Jen někdy." Odpoví mu Natsumi klidně a Nickovi se náhle rozezvoní mobil. SMS? Co je to za číslo? Otevře zprávu od neznámého. -Kde jsi a kdy přijdeš? Tatsuya. - Nick chvíli zůstane hledět na tu jedinou větu a přečte si ji několikrát po sobě. Asi ho to tak překvapilo, protože mu nikdy nikdo nevolal. Tedy kromě feťáckých kamarádů.
"Kdo je to?" zeptá se Natsumi a Nick sebou překvapeně trhne.
"Tatsuya. Chce vědět kde jsem a kdy přijdu." Odpoví mu a Natsumi se nějak podivně usměje.
"Co je?" vyjede na něj Nick a z neznámých důvodů cítí jak rudne.
"Nic." Opáčí Natsumi stále s tím stejným úsměvem a převezme od něj vodítka, aby mohl v klidu odepsat. Než ale větu dopíše rozezvoní se mu mobil znova. Tentokrát mu Tatsuya volá. Nick se otočí zády k Natsumi, aby mu neviděl do obličeje a v duchu proklíná sám sebe, že dal Tatsuyovi svoje číslo. Přijme hovor.
"Kde jsi? Půjdu ti naproti." Ozve se místo pozdravu.
"To nemusíš. Trefím i sám. Za chvíli jsem doma."
"Ale já chci. Aspoň se projdu." Nenechá se ten hlas odbýt.
"Jenže…"
"Jenže co? Proč nesmím?" zeptá se Tatsuya a Nick nějak neví co odpovědět. Vlastně se kupodivu celkem těší až ho uvidí, i když je hodně nervózní.
"Tak dobře. Počkej na mě před kavárnou. Tou co je kousek od školy. Jdu ještě vrátit psy a za chvíli tam přijdu."
"Dobře. Tak zatím."
"Zatím." Položí to rychle a otočí se na Natsumi, který ho teď pozoruje stále s tím vševědoucím pohledem.
"Co je?"
"Nic, vždyť už jsem ti to říkal."
"Tak si mě tak divně neprohlížej."
"Jak chceš." Zasměje se Natsumi pobaveně a Nick ho dotčeně šťouchne do ramene. "Závod kdo bude dřív u domu." Prohlásí najednou Natsumi nečekaně a rozběhne se ulicí k brance na předzahrádku s Nickem v patách. Stařenka už je vyhlíží ve dveřích.
"Chlapci, chlapci… já vám snad budu muset koupit hodinky." Usměje se na ně a oba zadýchaní mladíci odvážou kolie a pošlou je do bytu. Nick zůstane rovnou venku, protože se jen rychle rozloučí a spěchá za Tatsuyou.
"Zítra zase přijdeš." Chce se ujistit Natsumi a Nick mu s úsměvem přikývne.
"Natsu-chan, nestůj v tom průvanu a pojď. Už jsem ti nachystala večeři. Vystydne ti kakao." Zavolá na chlapce stařenka z kuchyně. Natsumi se trochu rozpačitě zadívá bokem a Nick se s ním se smíchem rozloučí. Má dobrou náladu a cítí se plný energie i když mu ve stále chladnějším vzduchu začíná být trochu zima.

* * *

Kapitola 12.

1. února 2009 v 22:15 | Kira-chan |  Hiding in the shadow
Tak tady máte další pokráčo. Zítra budu převážně mimo barák takže čekejte že pokračování bude nejdřív večer a jak už jsem se zmínila v komentáři u minulýho článku to záleží hlavně na tom, kdy si to přečtete ;)



* * *

Nick se ráno probudí a podvědomě se natáhne po mobilu, aby vypnul budík. K jeho překvapení však ruce něco brání v pohybu. Krátce zamrká a uvědomí si na čem to vlastně leží. Tatsuya vypadá, že spí stejně tvrdě jako vždycky. Jeho zdravou ruku má obtočenou kolem pasu jako svěrák. Už se chystá začít na něj popuzeně ječet co to dělá, když si vzpomene, že ještě nedokončil úkoly do školy. Učitelé ho nemají zrovna moc v lásce a on nestojí o to, aby ho nechali třeba týden po škole, ani o to aby jim dal záminku na něj ječet. Rychle se pokusí vymanit z toho obětí, což se mu povede až na třetí nelehký pokus. Přeběhne k tašce do školy a začne se horečně přehrabovat věcmi. Nemá šanci tohle stihnout. Poslední stránka… zůstane zaraženě hledět na sešity s vypsanými úkoly. Čí je to písmo? Jeho určitě ne. Překvapeně se otočí na klidně oddechujícího muže v napůl odkopané přikrývce. Napsal to za něj? Podívá se zpátky do sešitů. Všechno přesně jak má být. Nevědomky se radostně usměje a přejde zpátky k posteli. Teprve až je těsně skloněný nad nic netušícím černovlasým mužem se zarazí s nevyřčeným slovem díky na rtem. Co to teď chtěl vlastně udělat? Vždyť… chystal se ho políbit. Co to s ním je? Polekaný sám sebou se chytne za pusu a rychle se odejde převléct a nasnídat. Než vyrazí do školy, nechá ještě na stole vzkaz.
Vyjde ven do chladného vzduchu prosyceného jarem. Přitáhne si mikinu blíž ke krku a rychlou chůzí se vydá známými ulicemi. Už se těší na odpoledne až skončí škola a půjdou s Natsumi ven. Zamyšleně se zahledí na chodník pod nohama. Včera večer se stalo tolik divných věcí. Už ví proč byl Tatsuya tak nervózní. Měl problémy ve vztahu. Navíc s mužem a ještě k tomu kvůli… -navíc miluji někoho jiného…miluji někoho jiného- …ten pohled. A předtím když leželi pod schody… ty náhlé rozpaky v jinak chladném obličeji, třesoucí se hlas, který nedokázal vysvětlit proč ho tak moc chce u sebe. Víc než jasný důvod, do očí bijící a přesto si to Nick nechtěl přiznat. Tatsuya se s tím mužem rozešel, kvůli němu? Ne, to nebyl jediný důvod. Říkal, že jim to úplně neklapalo, nebo něco v tom smyslu. Že to nebylo ono. Ale… říkal taky, že navíc miluje někoho jiného. Nechtěl slyšet koho, přestože by si přál to vědět. Jenže jakákoli odpověď by byla špatná. Pokud by řekl to, co si myslí, pak by Nicka jistě vyděsil a pokud by řekl jméno někoho jiného… Skousne si rty, jako by se snažil zadržet pláč. …už jen ta představa ho bolí. Která z těch dvou možností by byla lepší? Neodvažuje se odpovědět si na tu otázku. Přál by si, aby už bylo odpoledne a Natsumi ho přivedl na jiné myšlenky.
Položí tašku na zem vedle lavice a vytáhne si sešity na zeměpis. Ostatní si ho moc nevšímají. Jeho spolusedící je jeden z mála se kterými se tady baví. Blonďák vedle něj vytáhne z tašky katalogy cestovních společností a než začne hodina tak se baví nejoblíbenější činností, což je vybíráni si dovolené, na kterou ani jeden z nich nemá. Přičemž dokreslují na fotky sami sebe v podobě postavičkových značek ze dveří většiny pánských záchodů. Hned po pitvoření lidí válejících se na pláži, nebo lozících po horách je to jejich nejoblíbenější činnost.
Hodina začne a učitel nevyvolá na přednes domácí práce nikoho jiného než modrookého chlapce s kaštanovými vlasy. Nick se poslušně postaví před třídu a nalistuje stránku s Tatsuyovým rukopisem. Na chvíli se zasekne s myšlenkami daleko odsud, než ho učitelovo odkašlání vrátí do přítomnosti a on začne číst Tatsuyovu práci. Starý zeměpisář nemá na výběr a musí mu dát dobrou známku, i když si u toho neodpustí otrávený výraz. Nicka to nijak nezamrzí, protože je už zvyklý a tak poděkuje a vrátí se do lavice. Učitel přejde k tématu dnešní hodiny a všichni si začnou dělat poznámky. V další hodině jim učitelka promítne na zeď zápis, takže může bezmyšlenkovitě opisovat text, aniž by nad ním přemýšlel. Během celého odpoledne se mu vybavují okamžiky s Tatsuyou. Tehdy, když ho viděl poprvé a myslel si, že je to nějaký hlídač, který ho přišel zatknout, nebo tak něco. A zanedlouho na to, když zjistil, že je Tatsuya na kluky a pokusil se před ním utéct. Tehdy v hale… moc nechybělo, aby se těm dotekům plně poddal. S touhle vzpomínkou se mu lehce rozhoří tváře. A později… té noci, kdy byla ta děsná bouřka. Tehdy se toho dost změnilo. Možná že si to jen vsugeroval, ale Tatsuya se na něj po té záležitosti s drogami díval jinak. Bolelo to, ačkoli si to nechtěl přiznat. Vzpomene si na horkost pevného objetí, ve kterém se už nejednou ocitl a na rozechvělý hlas naplněný rozpaky z nakonec nevyřknuté pravdy. Najednou zatouží, aby byl s ním. Aby ho Tatsuya zase přitáhl k sobě a hladil ho po zádech, rukou mu pročechrával vlasy… Polekaně zalapá po dechu.
"Nicku? Není ti nic?" upře na něj jeho soused tázavý pohled.
"Ne, ne všechno je ok." Oplatí mu chlapec nervózním úsměvem.
"Opravdu? Vypadáš divně."
"Ne, nic se neděje." Zalže Nick až ho to samotného zamrzí a předstírá, že dál věnuje pozornost zápisu. Nejradši by si naliskal. Ne, počkat, je to Tatsuyova vina. Jen jeho vina, že má tyhle myšlenky. Kdyby nedělal to co dělá… V duchu si zničeně povzdechne. Nikdy by si nepomyslel, že se mu stane něco takového. Škola mu dneska připadá nesnesitelně dlouhá.
Konečně zazvoní na konec poslední hodiny a všichni se rozutečou co nejrychleji domů. Nick sebere tašku a rychle se přezuje. Zamíří k paní Takamichi nejkratší cestou. Ani se nepodiví, když mu místo stařenky otevře chlapec s zlatýma zářivýma očima.
"Ahoj, jak bylo?" zeptá se a vejde za ním na chodbu.
"Dobře." Usměje se Natsumi a ze dveří postranního pokoje vyjde o berličce stará paní.
"Dobré odpoledne." Pozdraví ji Nick a Natsumi mezitím skočí pro psy.
"Dobré odpoledne i tobě." Pokývá babička hlavou a přistoupí k němu blíž. "Ten kluk…" začne stařenka trochu nervózně a Nicka zamrazí, jestli se něco stalo.
"Provedl něco?" zeptá se rychle.
"Ne, byl moc hodný. Je takový tichý. Hodně tichý. Ale… co je to za chlapce? Chová se občas divně."
"Jak divně?"
"No… sledovala jsem ho, potajmu… tři hodiny seděl na okenním parapetu v hodně krkolomné pozici, vypadal úplně mimo a vůbec se nepohnul dokud jsem na něj potom nezavolala. Vypadalo to děsivě." Svěří se mu stařenka tiše, aby je chlapec vedle neslyšel.
"Ach… aha. No, on tedy… není odsud. Je… je trochu nemocný." Nick neví jak se z toho nejlíp vykroutit. Babička pokývá hlavou a vypadá to, že aspoň částečně pochopila.
"Vadí Vám to?" zeptá se chlapec a v duchu už přemýšlí co bude dělat.
"Ne, postarám se o něj." Řekne a ve stejné chvíli se už ve dveřích objeví i Natsumi se psy na vodítku.
"Tak my jdeme. Vrátíme se kolem šesté." Rozloučí se Nick a společně s Natsumi se vydají cestou do parku.
"Natsumi… můžu se tě na něco zeptat?"
"Na co?" otočí na něj chlapec zářivý pohled.
"Já… nemusíš mi to říkat, jen by mě zajímalo, proč …" najednou neví jak otázku formulovat, ale chlapec asi ví, co chce říct.
"Ty chceš vědět proč mě zavřeli do blázince, že?" řekne místo něj a výraz jeho obličeje je nečitelný. Vypadá klidný a zároveň je za ním něco nervózního.
"No… ano." Přizná Nick a sklopí pohled k zemi. Musí mu to být nepříjemné, když se ho takhle pořád vyptává.
"Promiň ale nemůžu ti to říct." Odpoví Natsumi aniž by se na něj podíval.
"Dobře chápu." Přikývne Nick, který ho rozhodně nechce nutit. Má strach, že když se bude moc ptát tak k němu chlapec ztratí důvěru.

Kapitola 11.

1. února 2009 v 13:10 | Kira-chan |  Hiding in the shadow
VŠEM DÍKY ZA KOMENTY!!! JSTE ZLATÍ ^.^



"Nicku! Nicku počkej!" vyběhne za ním s křikem na chodbu. Chlapec ho ignoruje. Zachytí ho za rukáv a pokusí se ho otočit k sobě.
"Pusť mě!" vyštěkne na něj Nick vztekle.
"Ne, prosím nechoď. Já to tak nemyslel… opravdu. Omlouvám se. Zůstaň se mnou." Začne ho zoufale žadonit. Nasliboval by mu cokoli, jen aby tu zůstal.
"Proč bych měl?! Mě nebaví být ten na kom si vybíjíš svůj stres! Štve mě jak se snažíš tvářit, že je všechno v pořádku i když jsem ve tvých očích jen nechutnej feťák! A neříkej že to není pravda! První co tě napadne v souvislosti se mnou je tohle! Myslíš si, že je mi to příjemný?! Že mě to těší!? Je úplně jedno kolik toho o mě budeš vědět! Stejně nikdy nepochopíš jak mi je! Ty nemáš ani tušení jak-" ztiší v poslední větě trochu hlas, aby bylo míň slyšet, že se mu zlomil. Tatsuya by se na místě nejradši zabil, jen aby to nemusel vidět. Trhá mu to srdce. Nechce ho vidět takhle zlomeného a nešťastného. A už vůbec ne jeho vinou. V duchu se proklíná za to, že se kdy narodil. Dneska zpackal na co sáhl. Všechno co je mu drahé mu proklouzává mezi prsty a tříští se to jeho vinou na nespočet střepů.
"Nicku… odpusť mi to…" odváží se na něj znovu tiše promluvit a přitisknout chlapce k sobě. Ten sebou však začne smýkat a nepřestane dokud se od něj neodstrčí čímž ale zakopne a sletí na schody za sebou. Tatsuya ho rychle chytne do náručí přičemž mu prsty pročísne do vlasů a dlaní přitiskne jeho hlavu na své rameno. Skutálí se po schodech až do mezipatra, kde zůstanou ležet ne zemi. Respektive Nick leží napůl přitisknutý k Tatsuyovi nad ním. Muž ho položí na zem a sám nad ním zůstane zapřený o lokty.
"Není ti nic?" zeptá se a chlapec pod ním zmateně zamrká. Následně si může všimnout lehké červeně rozlévající se do tváří pod ním. Modré oči se vyhýbají jeho pohledu. Že by přece jen něco cítil? Ta malá naděje se v něm rozžehne jako radostný plamen.
"Nic mi není. Slez ze mě." Odpoví mu Nick o poznání tišeji.
"A zůstaneš tady? Promineš mi to?"
"Ne. Nemám důvod."
"Prosím, já se budu snažit… poslední dny byly těžký, ale to se změní. Tohle jsem nechtěl…"
"Proč se pořád tak moc snažíš si mě tu udržet?"
"Protože tě… protože…" najednou nemůže ta slova dostat z pusy. Tolik by mu chtěl říct, že ho miluje, ale… co když ho tím jen vyleká? Co když ho pak ztratí úplně? "protože já…já… já tě-"
"Dost… přestaň." Utne ho Nick a vypadá dost rozpačitě. Zřejmě vytušil, co chce říct.
"Já-"
"Ne! Sklapni! Rozmyslel jsem si to. Nechci to slyšet."
"Ale…"
"Ticho! A slez ze mě. Nechce se mi spát na schodech."
"Ne! Prosím nechoď." Zalehne ho Tatsuya v domnění, že mu chce zdrhnout.
"T-Tatsuyo… pusť… to bolí…"ozve se zpod něj lehce přiškrceně.
"Cože? Takže ses přece jen zranil. Kde tě to bolí?" začne se hned starat černovlasý muž a Nick si zhluboka povzdechne.
"Nic mě nebolí, ale dusíš mě, když si na mě takhle lehneš." Odpoví napůl podrážděně a napůl pobaveně. "Maximálně budu mít pár modřin." Zasměje se a Tatsuya se v duchu modlí, že mu odpustil.
"Vrátím se k tobě, ale… to neznamená, že ti odpouštím, ani že tě mám rád, ani…"
"Já vím." Usměje se Tatsuya a teprve teď si uvědomí palčivou a zároveň ostrou bolest v zápěstí. Nevšímá si toho a zapře se o ně, aby vstal.
"Au!" vykřikne překvapeně nad náhlou intenzitou té bolesti.
"Co je ti?" upoutá hned pozornost Nicka, který se už zpod něj pod plazil a teď klečí vedle něj. "Máš něco se zápěstím? Ukaž, podívám se na to." Natáhne s k němu chlapec a pomůže mu vstát.
"To je dobrý." Odbude to Tatsuya a připadá si jako největší nemehlo.
"Chci to vidět." Trvá si hoch na svém.
"Nic to není."
"Bolí tě to, třeba je to zlomené."
"Ne, nebolí to."
"Tak mi to ukaž."
"Nic s tím nemám."
"To jsem viděl."
"Je to v pořádku." Opáčí Tatsuya stejně tvrdohlavě, ale chlapec se náhle v půli cesty zastaví a zůstane stát dokud se na něj Tatsuya neotočí.
"Jestli mě nenecháš se na to podívat tak odcházím."
"Cože?"
"Slyšel jsi."
"To je vydírání."
"Říkej tomu jak chceš." Usměje se Nick vítězně, protože ví, že ho zahnal do kouta. Tatsuya k němu natáhne ruku ve které mu pulzuje ostrá bolest. Sleduje chlapce jak jemně prohmatává pohmožděné zápěstí, načež z tašky vytahuje obvazy. Za zvuku Tatsuyova tlumeného sténání mu Nick udělá dokonalou dlahu a spokojeně si prohlédne své dílo.
"Pár dní to nech v klidu. Ráno si to přemaž tímhle a pak ji dej zpět do dlahy. Zlomené to nemáš, ale mohlo by to být naštípnuté, tak si zajdi pro jistotu ještě za doktorem." Řekne chlapec a vrazí mu do zdravé ruky tubu s mastí.
"Zdá se mi to, nebo jsi v tom zběhlý?" zeptá se zatímco se oba vydají zpět na pokoj.
"Často jsem měl dost bolestivě naražené kosti, někdy i naštípnuté. Naučil jsem se dlahu udělat sám i jednou rukou, zmírnit bolest na přijatelnou dokud jsem se nedostal k doktorovi. Pokud jsem tam vůbec šel." Odpoví Nick tiše a otevře mu dveře do apartmá. "Nevadí ti, když se půjdu umýt první?" zeptá se a Tatsuya samozřejmě přikývne, že může. Napříč tlumené bolesti v ruce se cítí podstatně líp. Dokonce má takovou radost, že tu s ním Nick zůstal, že by ho nejradši zlíbal jen co vyjde z koupelny. Ze všech věcí, které ho teď obklopují, je Nick jediný který vnáší do jeho života pocit… naplnění, takové světlo… pozitivní energie a to dokonce i když se zrovna hádají. Prostě, ať dělají cokoli už jen chlapcova přítomnost je pro něj jako osvobození. S ním je všechno úplně jinak. Zapomíná na svůj stereotypní stresující styl života, na všechno co ho trápí. Jakoby se najednou octl v jiném světě. Na místě , které patří jen jim dvou napříč tomu že jsou kolem třeba lidé z běžného života.
Z těchto úvah doprovázených nenuceným úsměvem ho vytrhne až klapnutí dveří z koupelny. Nick se na chvíli zarazí, než ho Tatsuya vystřídá.
"Můžu se na něco zeptat?" řekne s nejistou otázkou v očích. Tatsuya trochu znervózní. Ale je zvědavý, proto přikývne.
"Kdo byl ten muž ráno? Ten vysoký, s černými vlasy."
"To byl… Shiro. Je to můj nejlepší kamarád a…" na chvíli zaváhá s pohledem upřeným k zemi. "… byl to můj milenec."
"Milenec?" zahledí se na něj Nick nevěřícně.
"Jo, ale už není. Ráno jsem to s ním skončil."
"Proč?" hlesne Nick stále stejně vyjeveně.
"Nebylo to ono. Navíc, miluji někoho jiného."
"Koho?" vydechne Nick a Tatsuya se v duchu už vážně musí smát tomu překvapenému výrazu. Vypadá vážně roztomile, když má takhle vytřeštěné oči a otevřenou pusu.
"Opravdu to chceš vědět?" zeptá se ho Tatsuya s lačným pohledem. Nick sebou po chvilce trhne, zřejmě jak mu dojdou souvislosti.
"Ne! Nechci!" začne hned třepat hlavou a mávat před sebou rukama.
"Počkej ještě!" zastaví ho Nick naposledy mezi dveřmi. Muž se na něj otočí s tázavým pohledem. Že by přece jen chtěl slyšet odpověď?
"Ta tvoje špatná nálada a tak… to bylo, kvůli němu?" zeptá se a Tatsuya na chvilku zaváhá co odpovědět.
"Ano, z části kvůli němu a zčásti kvůli práci. Mám toho teď hodně. A taky trochu kvůli tobě, protože mám vždycky strach, jestli se ti něco nestalo, když jsi dlouho pryč. Takže chci tvoje číslo na mobil. Napiš ho na papírek a nech to na stole." Usměje se a zavře za sebou. Konečně bude moct zjistit kde je a kdy se vrátí. Ta myšlenka ho naplní další záplavou radosti, kterou ještě před půl hodinou považoval za naprosto nedosažitelný pocit.
Vyjde ven z koupelny a nemůže se dočkat až si zaleze s Nickem do postele. Sice na sobě musí mít i triko, ale to se dá vydržet. V pokoji je rozsvícená pouze lampa. V mírném přítmí najde pohledem nejdřív prázdnou postel. V duchu se otřese zděšením. První co ho napadne, je že mu chlapec utekl, zatímco se sprchoval. Rychle zamíří ke dveřím, když vtom se těsně zastaví při zvuku mačkání papíru pod jeho nohama. Právě včas, aby si všiml, že šlápl na jeden z Nickových sešitů a právě včas, aby nezašlápl i chlapce ležícího na zemi s kaštanovými vlasy rozprostřenými po stránkách učebnice, kterou asi nechtě použil jako polštář. Skloní se k drobné postavičce na podlaze pokryté sešity a něžně ho pohladí po vlasech. Nick se nevzbudí a tak ho opatrně přetočí na záda a odnese do postele. Bolest v ruce je přitom téměř zanedbatelná. Opravdu to bude jen naražené. Přikryje ho až ke krku a zlehka se dotkne rty jeho tváře. Vrátí se k poházeným sešitům a začne v nich luštit. Překvapí ho, jak pěkně Nick píše. Na rozdíl od jeho vlastních klikyháků je tohle opravdu krasopis. Většina úkolů, které mají není moc těžká a má dost výpisků i materiálů všude kolem, aby si s tím poradil i za Nicka. Pro jistotu píše tiskacím, protože jeho písmo by jinak nepřečetl. Ke svému překvapení s tím skončí až krátce před půlnocí přičemž z duše lituje Nicka, který tohle musí stíhat po večerech každý den a nemůže to odložit. Naskládá věci pátky do tašky a konečně si vleze do postele. Zlehka se prsty dotkne jeho obličeje, vypadá tak sladce. Reakce ho však naprosto zaskočí. Nick se tváří přitiskne k jeho ruce jako by chtěl pohladit, což mu Tatsuya s největší radostí splní. Chlapec se ve spánku pousměje a stulí se blíž k němu, takže ho vlasy šimrá na obličeji. Tatsuya mu ovine zdravou ruku kolem pasu a naprosto neschopný jediné normální myšlenky jen zavře oči a zlehka chlapce políbí do vlasů na dobrou noc…

* * *