Březen 2009

Kapitola 36.

27. března 2009 v 19:03 | Kira-chan |  Hiding in the shadow
Tak tady máte další část a na příštích několik dní tu asi nic moc dalšího neuvidíte... no uvidíme, ale asi ne, takže si ji užijte ;) neprozradím nic víc... ^.~



Nao se rozkouká do matného světla v pokoji. Asi už je den. Pořád je mu zima, ale cítí se líp. Což ho na jednu stranu moc netěší. Místo vedle něj je prázdné a z vedlejší místnosti se ozývají hlasy. Na jeho vkus je tu až moc živo. Podaří se mu posadit a zadívat se ven z okna.
Je zataženo. Každou chvíli začne pršet. Někde tam vzadu je místo kam se bude muset co nevidět vrátit. Hned jak bude schopný chůze, už se nebude moct na co vymluvit. Amy se po něm může shánět a to by nebylo dobré. Lehne si zpátky na postel a zavře oči. Krátce na to už slyší pleskání dešťových kapek o okno. Vlastně by měl zmizet co nejdřív. Než si příliš navykne na Jasonovy doteky. V duchu ho to zabolí, ale nic to nemění na faktu, že je to pravda. Sebere se a vstane. Není si ještě nijak jistý a točí se mu hlava, ale musí odejít dřív než bude pozdě. I tak už je pryč moc dlouho.
"Nao!" křikne na něj mladík za jeho zády a hned k němu přiskočí.
"Musím už jít." Hlesne blonďáček aniž by mu věnoval jediný pohled.
"Ne to nesmíš. Vždyť se sotva držíš na nohách!" vzteká se Jason.
"To už není tvůj problém. Poradím si." Odbije ho Nao slabě a otevře si dveře ven. Červenovlasý mladík ho rychlým pohybem strhne k sobě a podrží ho pevně ve svém náručí, aby nespadl. Asi si nejde nevšimnout jak se mu točí hlava a podlamují kolena. Schová tedy obličej do ramene a nechá se odnést zpět na postel.
"Bude mě hledat." Řekne zatímco si Jason sedá vedle něj s nečitelným pohledem.
"Půjdu za ní a řeknu jí že-"
"Zapomeň. Zabila by tě dřív než by ses dostal na schodiště." Zavrhne hned ten nápad.
"Ve svém stavu se tam beztak nedostaneš." Oponuje mu zpátky mladík. Je překvapivé jak moc to vypadá, že chce aby zůstal.
"Vypadá to, že se o mě bojíš." Popíchne ho Nao s prozíravým úsměvem.
"To jistě." Odsekne jeho společník podrážděně.
"Tak mě tam odnes. Amy už se o mě postará."
"Proč tak moc toužíš po tom se tam vrátit?"
"Nerad bych si zvykal na tvoji přítomnost." Hlesne Nao, ale je si vědom, že to znělo jinak než myslel.
"Vadím ti?"
"A já tobě?"
"Ptal jsem se první."
"Měsíc jsi nepřišel, proč?"
"Měl jsem moc práce."
"Blbost."
"Pravda."
"Mám přehled o tom kolik máš práce. Pravda je taková, že mě nesnášíš a vadím ti. Tak proč máš najednou takovou starost?"
Jason zůstane mlčet. Nao ale nezmírní ani tón ani výraz.
"Jak chceš." Odpoví mu mladík po chvíli, ale nedívá se mu do očí. Na jeho pohledu se mu něco nelíbí, ale než ho stihne blíž prozkoumat, už si ho Jason hrubě přehodí přes rameno a nese ho pryč.
"Hej! To mě musíš nést jako pytel brambor?" protestuje Nao překvapený změnou v jeho chování. I když normálně by tohle považoval za běžné.
"Snad nechceš abych tě nosil jako princeznu?" poznamená jedovatě a vyjde s ním ven do toho děsného deště.
"Tak jsem to nemyslel… ale předtím-"
"Před čím?"
"Ještě před chvílí jsi ke mně byl jemnější…" řekne blonďáček a ještě víc se roztřese zimou jak je stále víc a víc promočený. Navíc ho tahle pozice hodně bolí.
"Jestli se ti víc líbilo tamto, tak proč se tak moc chceš vrátit?" křikne Jason rozčíleně a prostě ho ze sebe shodí na zem. Nao sebou švihne do bláta, přičemž mu nějaký vysoký plevel málem vypíchne oko. Vlasy už má úplně promočené a přilepené k obličeji. V očích má slzy, ale naštěstí nejsou vidět. Nestává se moc často, že by brečel, ale asi je moc vyčerpaný a nebo je to tou slabostí… nebo tím jak moc bolí ta změna Jasonova chování. Zůstane ležet na zemi s obličejem zčásti zabořeným v rozbahněné hlíně. Stále jsou ještě na poli. Kvůli dešti by nemohl pozvednou svůj pohled, ani kdyby chtěl. Stiskne zuby a zkusí se přestat třást, ale nejde to.
Jason si klekne vedle něj a zvedne ho kolem pasu k sobě. Oba jsou promočení až na kost a zacákaní blátem. Nao mu obtočí ruce kolem krku a přitiskne se k němu. Ačkoli je i Jasonovi jistě zima, je jeho tělo stále hřejivé. Cítí jak i mladík před ním obtočil své ruce pevněji kolem jeho pasu a přitiskl ho tak k sobě pevněji. Hlasem roztřeseným zimou a emocemi se přiblíží k mladíkovu uchu.
"Já mám jen tebe." Zašeptá lehce zoufale. Slova téměř zaniknou v hukotu deště kolem nich, ale je si jistý, že mu Jason rozuměl. Ten ho od sebe odtáhne, ale jen na malou vzdálenost. Nao čeká, že teď přijde něco špatného a reflexivně stiskne oči, hned co se červenovláskova ruka natáhne k jeho obličeji. Chvíli na to však ucítí jen opatrný dotek odhrnující mu mokré vlasy z očí a obličeje, přičemž to celé působí velmi citlivě, jako by se záměrně dotýkal jeho tváří co nejvíc. Nao na něj upře překvapený pohled, ale to ještě netuší že tohle není to jediné co se na něj chystá. Jediné co ještě stihne zaregistrovat je, že se Jason pomalu přiblíží svým obličejem k tomu jeho. Téměř na své promrzlé tváři cítí jeho dech. Stále má ruce obtočené kolem mladíkova krku. Jakoby vnitřně tušil co má dělat, zavře oči a nakloní obličej mírně na stranu, aby se jejich rty, teď v tak nezvyklé blízkosti, mohli vzájemně lépe dotknout.
Je zmatený a neví co si o tom má myslet, ale líbí se mu to. Moc… ale proč ho líbá? Copak by nestačilo něco říct? A jak to může být takové, když jsou přece oba kluci… Nechápe už nic z toho co se kolem děje. Je si jistý jen jednou věcí… nechce, aby tahle chvíle někdy skončila, aby od něj odešel, aby ho nechal samotného… odkopnul ho, jako kus nepotřebného smetí, které jen otravuje svou přítomností. Je div, že dokáže myslet na něco tak děsného, a zároveň pociťovat něco tak krásného. Dotek, který ho zbavuje všech tíživých myšlenek, a zároveň bolí stejnou měrou jako těší. Bolí, protože skončí a… co potom? Co s ním bude? Všechno bude jako předtím? Znovu mezi nimi bude ta neviditelná zeď, kterou nemůže probořit? Vezme ho teď snad zase přes rameno jako kus hadru a odnese na místo osamocení a věčné tmy? Ne, že by si za ty roky nezvykl, ale ztratit to co teď našel v tak krátkém čase, jako to objevil, to by bylo hrozné. A přesto má strach, že právě to se stane.
Netuší jestli uběhlo pár sekund, nebo minut, ale ztráta dechu ho donutí odtrhnout od něj své rty a ukončit tak tu chvíli, na kterou bude vzpomínat po zbytek věčnosti… s bolestí větší než doposud. Jen ta představa mu znovu vhrne slzy do očí. Na jak dlouho se budou muset rozloučit tentokrát? A vrátí se k němu ještě vůbec někdy? Proč by za ním měl vlastně chodit? Nemá tu povinnost…
"Pšššt." Zašeptá Jason jemně a ruce mu obtočí kolem krku a pasu. Přitáhne si chlapcovu hlavu na rameno a obličej zaboří do jeho špinavých mokrých vlasů. "Promiň." Hlesne znenadání a Nao se od něj překvapeně a zároveň rozechvěle odtáhne.
"Proč se mi omlouváš? Za co?"
"Za všechno…" uhne pohledem. Chlapec se ale nenechá odbýt tak snadno a čeká. "Jednak za to, že jsem celý měsíc nepřišel, pak taky za to, že jsem tě zranil, že jsem se k tobě choval jinak než jsem asi měl, že jsem ti nikdy neřekl pravdu a za to co jsem teď udělal…"
"Má to všechno nějaký logický důvod?" stáhne Nao lehce obočí a snaží se urovnat si, co teď poslouchá. Těžko uvěřit, že to slyší zrovna od Jasona.
"Jen ten, že… tě miluji." Řekne a Nao na něj zůstane notnou chvíli nevěřícně zírat. Pokud byl předtím překvapený, pak je teď naprosto šokovaný. Vlastně ani neví, co čekal že řekne. Ale tohle ne… Je to dobře nebo špatně? Je to moc rychle, nebo po všech těch letech moc pozdě? Kdy na to přišel a proč se celou dobu choval tak odtažitě? Najednou se vyrojí milióny otázek bez odpovědí a blonďáček už si začne připadat jako by se všechno otočilo naruby a začalo to lítat kolem něj ve snaze ho utlouct otázkami a skutečností, která je najednou naprosto opačná, než doteď myslel. Co má dělat? Měl by se zlobit, nebo radovat? Nakonec mu celé ty roky lhal. Ale miluje ho… a co vlastně on nám k němu cítí? To samé? Měl by to poznat? Co když to nepozná? A jak se to dá poznat? Co má dělat? Co má říkat? Co se teď změní? Bude to horší, lepší? Nebude nic? Budou si bližší? Budou si vzdálenější? Bude to bolet? Láska prý bolí? Bolí hodně? Nemá rád bolest, zvlášť ne takovouhle.
Sotva si uvědomí svůj zděšený výraz, schová obličej do dlaní a skrčí se na Jasonově hrudi. Najednou zase cítí tu snesitelnou zimu a dešťové kapky bušící mu do zad. Po chvíli vzhlédne do mladíkova obličeje a nešťastný výraz v jinak tak chladné tváři ho zasáhne snad ještě víc než cokoli co řekl.
"Co mám dělat?" zeptá se a čeká na odpověď. Neví co jiného by měl říct. Prostě neví co dělat a nechce něco zkazit. Nemá nikoho jiného než Jasona, a nechce o něj přijít za žádnou cenu. Jestli se tomuhle říká láska… tak klidně. Neví a je mu to jedno. Důležité je jen aby s ním Jason zůstal. Aby byl napořád u něj. Nic jiného nechce. Jen jeho…
"Nemusíš dělat vůbec nic." Odpoví, ale Nao pořád neví jak to má chápat. Co se teď změní? Zůstane jeho chování tak opatrovnické jako teď? Nebo se vrátí do normálu?
"Nao… půjdeme už zpátky. Pokud se tedy nechceš vrátit do města."
"Nechci, ale brzo opravdu budu muset."
"Tak s tím ještě počkej. Navíc je tu pár věcí, který od tebe někdo očekává."
"Co?"
"Ti kluci, co jsou u mě doma potřebují tvoji pomoc."
"Proč bych to měl dělat?" znervózní chlapec a vstane. Tohle se mu moc nelíbí.
"Protože si myslím, že je to správné. Ale bez tebe to nepůjde."
"Proto se chováš takhle?"
"Ne. To s tím nemá nic společného."
"Co po mě chtějí?"
"Chtějí k Amy, aby jim pomohla oživit jednoho chránce."
"Asi vím o co jde." Hlesne Nao a vzpomene si na rozhovor s jednou mrtvou ženou, která mluvila o něčem takovém. Že to prý kdesi zaslechla.
"A souhlasíš s tím?"
"Ne. Způsobí to jen hromadu problémů."
"Prosím. Jeden z nich je můj kamarád… a hodně to pro něj znamená."
"Kamarád?" zavrčí blonďáček a svůj výraz si uvědomí teprve až se Jason začne tiše smát.
"To snad ne… neříkej, že žárlíš?" směje se.
"Ts." Sykne Nao uraženě a otočí se k němu zády. Krátce na to už jsou kolem něj majetnicky obtočené pevné paže.
"Neboj se, miluji jen tebe, ale na tomhle mi opravdu celkem záleží."
Nao si poraženě povzdechne, ale ten tón v Jasonově hlasu mu nedovolí odmítnout.
"Tak dobře." Hlesne a společně se vydají zpátky domů, kde už je netrpělivě vyhlíží…

Kapitola 35.

23. března 2009 v 20:54 | Kira-chan |  Hiding in the shadow
Tak tady máte další kapitolku =) je trochu kratší, ale snad se i tak bude líbit. Kdy přibude další opravdu netuším...



Akira nepřestává nervózně přešlapovat z nohy na nohu. Po době, která mu přijde jako celá věčnost se ve stínu konečně objeví očekávaná postava. Jason k němu přejde a aniž by zastavil jde dál směrem k východu z parku. Ostatní ho následují.
"Hej, ale tohle má být co? Ztraťte se, nepořádám doma žádný mejdan." Otočí se Jason na Natsumi s Shirem.
"Ti jdou se mnou." Brání je hned Akira a pohledem ho vyzívá aby sebou pohnul. Jason si otráveně povzdechne, ale víc to nekomentuje a rychlým krokem všechny vede pryč.
Konečně dojdou k Jasonovi domů.
"Vy dva počkejte tady." Řekne Akira a dál jde jen on sám s Jasonem. Vejdou k němu do pokoje a chlapcův pohled se hned stočí k blonďáčkovi ležícímu na posteli. Před očima, jako by znovu viděl svého brášku s horečkou ležet v posteli. V době kdy ještě směl trávit čas v jeho blízkosti. Přejde blíž jen o pár kroků a během vteřiny už na něj míří stříbrná pistole v roztřesených rukou. Éterický pohled na něj hledí jaksi vzdáleně.
"Nao, uklidni se, tady nejsi ve městě mrtvých. Nemáš důvod ani právo tu zabíjet." Stojí hned vedle něj Jason a bez nejmenších problémů bere chlapci zbraň z ruky. "Nevnímá nás. Byl to jen reflex." Poznamená a sáhne blonďáčkovi na čelo. Akira po něm hodí tázavým pohledem.
"Studený je pořád stejně. Nevím co mám dělat." Přizná mladík s načervenalými vlasy a zhroutí se do křesla vedle sebe.
"Vždycky měl studenou kůži. Když jsme byli malí, zahříval jsem mu ruce ve svých. A nikdy nešel spát beze mě. Tvrdil, že by beze mne neusnul." Hlesne Akira s pohledem na blonďáčkovi a opatrně vezme do dlaní jeho ledové ruce. Chlapec na posteli zavře oči. Možná vnímá jen okrajově.
"Co si myslíš ty? Bude v pořádku?" zeptá se Jason a probodává ho podivným pohledem.
"Pokud budeš s ním tak ano. Tvoje zbraň funguje jen na mrtvé. On už mrtvý není. Byl, ale už není. Myslím, že do tří dnů už mu nic nebude."
"Vážně?"
"Ano." Usměje se chlapec a sevře ledové ruce o něco pevněji. Zajímalo by ho, jestli jim opravdu bude chtít pomoct. Ale teď je hlavní, aby byl v pořádku.
"Dokud se neuzdraví, budou ti dva zbytečně." Řekne po chvíli Jason.
"Dovolíš nám tady zůstat? Prosím… nebudeme tě rušit."
"To snad ne." Zavrčí Jason. Očividně se mu to vůbec nelíbí. Ale Akira se nenechá jen tak vyhodit. "Tak fajn, ale budete zavření ve vedlejším pokoji a jestli někdo vyleze ven, tak mu osobně ustřelím hlavu, jasné?" souhlasí nakonec a Akira přikývne. Sejde dolů za Natsumi s Shirem a ukáže jim, kde budou spát. Zároveň jim stručně vysvětlí jak se věci mají.
Akira si večer lehne do postele s Shirem, zatímco Natsumi si ustele na gauči. S tím zprvu Akira moc nesouhlasil, ale tmavovlásek se ukázal být velice paličatý.
Shiro k sobě chlapce něžně přitiskne a rukou mu začne laskat světlé vlasy. Podle pravidelného oddechování už Natsumi usnul, takže to nevidí. Akira se přitiskne blíž k jeho hřejivé hrudi a nechá se ukonejšit těmi doteky. Až doteď si připadal jako na drátkách a navíc když jsou v takové blízkosti města mrtvých. Má strach.
"Shiro…?" hlesne tiše.
"Ano?" zašeptá mladík do jeho vlasů.
"Nepouštěj mě." Hlesne chlapec ještě tišeji, že je mu sotva rozumět.
"Neboj se." Ocítí jeho ruku kolem svého pasu. "Nepustím." Jedna z věcí které si na Shirovi nesmírně cení, je že se mu nevysmívá. Konečně až po tomto ujištění se odváží uvolnit, zavřít oči a usnout…

* * *

Nao začne trochu líp vnímat své okolí až potom co ten kluk odejde. Stále je mu zima a tělo ho odmítá poslouchat. Stočí unavený pohled k mladíkovi, který zrovna vyšel z koupelny. Sleduje ho, jak si lehá vedle něj a přitahuje si ho k sobě. Ten dotek je tak hřejivý… Nevěřil by, že tohle by Jason někdy udělal jen tak. Ucítí jak mladík propletl své prsty mezi ty jeho. Ten dotek je mu nějak povědomí, ale nevzpomíná si přesně odkud.
"Jak je ti?" zašeptá Jason tiše a přitiskne ho k sobě ještě trochu víc. Chce mu odpovědět, ale stále na to ještě nemá sílu. Nebo, že by? Náhle ucítí přítomnost dalšího mrtvého, který by tady neměl být.
"Je tady… další." Hlesne téměř neslyšně, ale vypadá to, že Jason ho slyšel, protože zpozorní. K jeho nelibosti ho pustí a vstane. Nao za ním zůstane zklamaně hledět a lituje, že něco řekl. Mladík proběhne na chodbu odkud se následně ozve rachot a střelba. Chvíli na to co se vrátí zpátky jde do koupelny umýt si ruce. Tentokrát už si lehne na gauč.
"Jasone… pojď sem." Podaří se Naovi pohnout s rukou a poklepat zlehka místo vedle sebe. Kdyby jen věděl, kolik ho to stojí úsilí.
"Ne."
"Proč?"
"Myslel jsem, že spíš?"
"A v čem je rozdíl?" odpovídá chlapec stále stejně slabě. Je mu zima a jediné, co ho dokáže zahřát ho odmítá.
"Prostě ne. Už jsem tam byl."
"Pojď sem." Hlesne znovu chlapec, tentokrát nesmlouvavým tónem. Je mu špatně a je to jeho vina. Tak ať nese následky sám. Nechá ho vychutnat si ta slova ve svém pohledu a Jason po chvíli opravdu vstane a lehne si zpátky k němu. Chlapec se spokojeně usměje a nechá ho, aby kolem něj znovu obtočil své hřejivé paže. Zajímalo by ho kolikrát ještě bude moct tohle zakusit. Má strach se uzdravit. Protože pak bude muset odejít a Jason přijde kdoví kdy. Možná ho zase nechá čekat tak strašně dlouho. Samotného v té tmě a chladu věčné noci. Na místě kde neexistuje slunce. Už teď je mu z toho nanic. Až příliš dobře si vybavuje každý Jasonův odchod. Vždycky se na něj usmíval, jako že se nic neděje, ale dělo se. Nechtěl, aby odešel. Nechtěl tam zůstávat sám. Odstrčený ode všeho. Pro Jasona to zřejmě nic neznamenalo, ale jemu bylo pokaždé strašně smutno. Netrpělivě vyčkával, kdy se vrátí a každá minuta se zdála být tak dlouhá. Poslední měsíc byl strašný a po tom co zkusil něco tak příjemného jako je jeho dotek se snad už ani nedokáže od něj odloučit. Zvlášť když ví, že se k němu Jason určitě jen tak brzy nevrátí…
Z přemýšlení ho vytrhne až vědomí, že mladík pod ním už usnul. Zavře oči a zaposlouchá se do vyrovnaného tlukotu jeho srdce. Netrvá to dlouho a následuje ho do říše snů…

Kapitola 34.

20. března 2009 v 21:27 | Kira-chan |  Hiding in the shadow
Jako poděkování a dáreček za vaše komentáře jichž si nesmírně cením a díky kterým stále píšu i když se to už zdá být jako nekonečný přáběh XD tady máte další pokráčo, které jsem sesmolila ještě teď ačkoli už jsem myslela, zže nic nevymyslím. Co se stane? Dozvíte se něco zajímavého ^.^ tak a to už je ode mě vše... nechte si to líbit...



Akira zůstane chvíli hledět chodbou odkud přišel. Má pocit, jakoby tam něco bylo. Děsí ho to. Dveře před ním klapnou a něčí ruka ho rychle vtáhne dovnitř. Lekne se, ale hned ve tmě pozná Natsumiho.
"Nejdeš nějak brzy?" zeptá se chlapec.
"Neříkal jsi, ať přijdu co nejdřív?" opáčí Akira a cítí jak se atmosféra zhušťuje. Ani jeden z nich zřejmě neví kde začít, i když oba ví o čem bude řeč.
"Jo, říkal."
"Myslel jsem, že budeš v zahradě." Zajímalo by ho jak dlouho budou chodit kolem horké kaše.
"Chtěl jsem přijít až později." Odpoví Natsumi a konečně zavládne očekávané ticho. Oba se posadí vedle sebe pod okno a mlčí.
"Jsou na chodbě. Nevím jak dlouho tam zůstanou, ani jestli hodlají přijít až sem." Řekne po chvíli Akira a nervózním pohledem stále těká ke dveřím.
"Michio říkal, že se o to postará." Upne i Natsumi pohled na dveře a dlouze se nadechne. "Chci aby žil…" řekne po chvilce a blonďáček přikývne. Takže už se dohodli. Nijak nečekaně. "…tady je jeho lidská podoba." Podá mu tmavovlásek papír s portrétem štíhlého mladíka s bronzovými vlasy.
"Rozumím. Chceš s tím ještě počkat, nebo začneme hned?" zeptá se Akira a upře na něj rozhodný pohled.
"Já, nevím… asi, teď."
"Nevypadáš si moc jistý."
"Chtěl jsem se ještě s někým rozloučit… pokud, pokud by jsme tam umřeli… ale možná to bude lepší takhle." Řekne Natsumi s pohledem upřeným do podlahy.
"Tak vstávej. Je načase jít." Vstane Akira a vytáhne na nohy i svého kamaráda. Na chodbě už necítí blízkost mrtvých a tak otevře a rozhlédne se. Opravdu vypadá prázdná. Přesto ani jeden nemá zrovna pěkný pocit, když jí co nejrychleji probíhají ke schodům, jež berou po dvou. Aniž by zpomalili, vyběhnou ven a zamíří rovnou k východu do parku. Rychle se proplazí křovím a prolezou známou dírou ve zdi. Akira celou dobu drží Natsumi nad loktem a táhne ho za sebou. Má strach, když s ním není Shiro. Po včerejšku je opravdu vyděšený. Můžou být kdekoli. Vyběhne rychle z křoví ven na cestu v parku a rozhlédne se. Nikde ani živáček. To ho ale neuklidní. Shiro tu měl přece počkat. Připadá si, jako by mu někdo podkopl nohy, když se napravo od něj ozve známí hlas.
"Už jsi zpátky?" zeptá se černovlasý mladík opřený o kmen ve stínu stromu. Akira na něj místo odpovědi zůstane zadýchaně zírat, než se ozvou přibližující se kroky z druhé strany cesty. Všichni tam upřou svůj zrak v očekávání něčeho zlého. Z křoví se však vynoří Jason a nevypadá zrovna dobře naladěn. Vlastně působí dost děsivě. Zaslechne jak Shiro za ním jde dopředu, zřejmě v očekávání, že se s ním budou rvát.
"Jasone… co tu děláš?" zeptá se Akira rádoby nevinně.
"Ty ho znáš? Kdo je to?" vyštěkne na něj hned Shiro. Je to směšné, ale občas mu připadá, jako by snad žárlil.
"Je to můj známí. Zabíjí mrtvoly které tu nemají co dělat." Odpoví Akira, ale něco se mu dneska nezdá. Něco není v pořádku. Zvykl si, že Jason vypadá dost frustrovaně a moc často se neusmívá. Dneska je v tom ale něco víc.
"Zase ty? To si nemůžeš dát aspoň ne chvíli pokoj!?" vyjede na něj až nezvykle rozčíleně. Většinou si svou práci až tak nebere… tak co se stalo?
"Já za nic nemůžu. Nepřitahuji je schválně." Brání se, ale nesnaží se ho moc naštvat.
"Tak mi aspoň uhni. Ať to můžu vyřídit rychle." Zavrčí na něj podrážděně a odstrčí ho stranou. Akira má stále silnější tušení, že se děje něco špatného. Chytne ho za rukáv a donutí otočit se k němu čelem.
"Co se stalo?" vypálí na vysokého mladíka odhodlaně. Nepustí ho dokud se nedozví co se děje. Ví, že se něco stalo. Téměř má i na jazyku co, ale stále jako by na to nemohl přijít.
"Spěchám." Odsekne Jason.
"Ale proč… stalo se něco… něco s Naem?" hádá a podivný záblesk v Jasonovu pohledu mu téměř stačí jako odpověď.
"Vlastně…" uhne Jason očima někam jinam.
"Co se stalo? Je mu něco? Stalo se mu něco? Tak mluv přece!" zatřese s ním a má pocit, že se zblázní, jestli mu to hned neřekne.
"Akiro, uklidni se… kdo je Nao?" ucítí na sobě Natsumiho ruce.
"Nech mě! Musím to vědět! Tak mi to už sakra řekni!" rozkřikne se zase na Jasone a nevnímá přitom zaražené pohledy ostatních.
"Kdo je Nao?" zeptá se znovu Natsumi trpělivým tónem a Akira si teprve v té chvíli začne uvědomovat, že má zase nervy v háji. Pustí Jasona a zůstane stát nehybně na místě s pohledem zabodnutým do země.
"Tak dozvím se to, nebo ne?" neléhá na něj znovu Natsumi.
"Můj bratr. Dvojče. Když jsme se narodili, mysleli že nepřežije. Od malička byl hodně slabí… ale přežil. Byli jsme spolu asi do deseti let. Oba dva jsme vždycky slyšeli ty hlasy, ale on navíc tvrdil, že ho někam volají. Bál se tam jít sám a já mu nevěřil. Nikam jsem chodit nechtěl. Jednou onemocněl. Bylo to hodně vážné… dával jsem na něj pozor… vždycky jsem na něj dával pozor…" roztřeseně si nevědomky začne zarývat prsty do dlaně. "…vždycky, ale… tu noc, když jsem spal, odešel. Měl horečku a… nevím jak vůbec mohl, ale najednou byl pryč. Vzbudil jsem se a šel ho hledat. Ptal jsem se mrtvých kam šel a oni mě navedli až tam… k městu mrtvých." Na chvíli přestane mluvit pod tíhou těch vzpomínek. Nikdy si to nepřestane vyčítat. Měl ho hlídat líp. Neměl to nikdy dovolit… "Šel jsem dovnitř a začal ho hledat…" hlas se mu teď třese jako osika a je těžké vůbec mluvit. Ale říct to musí… někdo to musí vědět. "Našel jsem ho až za hodinu, už byl mrtvý." Hlesne a přeběhne mu mráz po zádech. "Utekl jsem… utekl jsem a nechal ho tam… nechal jsem ho tam ležet…" teď už se opravdu rozvzlyká. "A pak… slyšel jsem, že není mrtvý… že žije… šel jsem za ním, ale… nevzpomíná si… na nic… vůbec na nic… nevěří mi ani slovo…" schová obličej do dlaní. Už nemůže mluvit. Je jeho vina, že je z Naa to z něj je. Je to jen jeho vina, že ho nechal odejít a pak utekl, když ho viděl mrtvého. Jen jeho vina… vždycky byli spolu. Od malička na něj dohlížel a staral se o něj… nikdy by nedovolil, aby na něj kdokoli jen vztáhl ruku. A pak ho tam klidně nechal… matku ani otce to nikdy nijak nevzrušovalo. Nechtěli ani jednoho z nich a ztráta Naa pro ně neznamenala nic jiného než důvod se radovat, že se zbavili aspoň toho slabšího. Je mu z toho zle…
"Tvůj bratr? Je to… ten koho budeme potřebovat?" zeptá se Natsumi opatrně. Akira nemůže mluvit a tak jen přikývne. Cítí, že už má dlaně úplně mokré od slz, ale je mu to celkem jedno. Něčí ruce mu dokryjí obličej.
"Nikdo ti to nevyčítá. Ani ty nemusíš." Řekne Jason pevně a donutí ho podívat se mu do očí. Trochu se uklidní. "Nao je teď u mě doma. Vyřídím to tady a vezmu tě tam se mnou."
"U tebe doma? Co se stalo?" zeptá se Akira zlomeným hlasem.
"Omylem jsem ho trefil minulou noc. Celé odpoledne je v bezvědomí. Počkej tady. Hned se vrátím." Řekne a odběhne někam cestou kterou přišli.
"Možná, už by si mi to mohl přiblížit." Promluví Natsumi jen co mladík zmizí ve tmě.
"Tohle byl Jason. Má za úkol zabíjet mrtvé, kteří tady být nemají. Můj bratr byl oživen Amy, mrtvou dívkou lapenou mezi světem živých a mrtvých. Jen ona umí přivolávat mrtvé zpět mezi živé. Jenže k ní není tak lehké se dostat. Jakmile vkročíš do města mrtvých, musíš zemřít. Tenhle zákon neplatí jen na Jasona. A právě Nao má za úkol zlikvidovat kteréhokoli člověka, který vkročí za bránu. Navíc jediný Nao má přístup k Amy a kdokoli jiný se tam objeví bez něj, je okamžitě zabit. Jinými slovy, aby ses dostal k Amy, musíš si získat na svou stranu Naa a protože ti jistě došlo, že to jen tak nepůjde, musel jsem na naši stranu získat ještě Jasona, který k němu má nejblíž." Vysvětlí to stručně Akira a teprve v té chvíli mu dojde, že to celou dobu poslouchal i Shiro. Upře na něj vyděšený pohled a zkoumá každý detail jeho obličeje.
"Chystáte se někoho oživit?" promluví, když si všimne Akirova pohledu.
"Ano."
"Asi mi hodně věc došlo z toho co jsi řekl, takže už mám jen jednu otázku. Můžu jít s tebou? Chci tě chránit jak jen to půjde."
"Kdykoli se může něco zvrtnout, třeba se odtamtud ani nevrátíme živí." Namítne Akira. Tohle nechtěl. Nechtěl do toho zatahovat víc lidí, než je potřeba.
"To je mi jasné."
"Jak myslíš." Hlesne Akira a v duchu zadoufá, že všechno vyjde podle plánu. A kde je ten Jason, trvá mu to nějak dlouho… Potřebuje už vidět Naa. Ale pokud by se probral a Jason by nebyl na blízku, aby ho bránil, mohl by ho Nao zabít bez mrknutí oka. Nezaváhal by ani na vteřinu. Takže to, že ví kde Jason bydlí mu nijak nepomůže. Bez něj k Naovi nesmí…

Kapitola 33.

19. března 2009 v 6:54 | Kira-chan |  Hiding in the shadow
Takže zpátky k Natsumi a Akirovi ;) tohle je zatím vše co mám tak přeji pěkné čtení ^.^



* * *

Natsumi vstane a přejde k oknu. Venku svítí slunce a je téměř bezvětří. Pousměje se, ale moc šťastný si nepřipadá. I kdyby tu byla šance, že by Michia dostali mezi živé, tak dokud s tím on sám nebude souhlasit, je jim to k ničemu. Nemá ani tušení co je za lidi, přes které se musí dostat až k té hlavní osobě. A je si téměř jistý, že nebudou nijak nadšení aby mu pomohli. On sám má jen chabé informace. Netuší jaké jsou jejich šance protože neví s kým budou mít tu čest. Všechno je teď na Akirovi. Ale pokud tohle nevyjde tak se zabije. Tím nezpůsobí tolik problémů a může doufat, že po tom třeba opravdu budou spolu. I když tu Nicka a Akiru nechá jen nerad. Nejradši by aby vyšla první možnost, ale pokud nebude mít na výběr…
-V žádném případě.- zazní v jeho myšlenkách rezolutně známí hlas.
-Proč ne? Copak i tohle není řešení?-
-To je snad ještě horší než to první. Jedna věc je umřít, druhá věc je sebevražda.-
-Mám to chápat, že jsi pro první možnost?-
-Pokud mám na výběr z těchto dvou tak ano.- hlesne Michio a Natsumi div nezačne poskakovat radostí. Skoro ani nedoufal, že bude souhlasit po tom jak se k tomu včera stavěl.
-To je skvělé, ale potřebuji znát tvoji podobu.-
-Proč mi to připadá moc rychlé?- poznamená hlas trochu popuzeně.
-No tak… spolupracuj přece.- naléhá na něj Natsumi a zároveň s tím bere do ruky tužku a papír. Lehne si na zem a kreslí tak jak mu Michio vede ruku. Ani moc nevnímá tahy tužkou i pastelkami dokud dílo není hotové. Vysoký mladík na obrázku vypadá jen o trochu starší než on sám s krátkými měděnými vlasy a zelenýma očima. Nemůže se na něj vynadívat. Je to jen obrázek, ale přesto od něj nedokáže odtrhnout oči. Tak takhle vypadá. Nejradši by nemeškal ani minutu a hned běžel za Akirou, aby mohli začít s plánem, ale neví ani přesně kde by ho měl hledat. Bude muset zase počkat až na večer.
-Nezlobíš se?- zeptá se protože mu Michio připadá podivně skleslý v myšlenkách.
-Jen mám strach, co se teď stane. Je mi líto, že kvůli mně budete mít všichni tolik problémů. Už tak jich není málo.-
-Spolu to nějak zvládneme.- usměje se Natsumi směrem, kde cítí jeho přítomnost a pokusí se ho v myšlenkách nějak povzbudit. -Je to jen moje nedočkavost a blbost, že tě chci hnát zpátky mezi živé, tak si za to nenadávej.-
-Ne, tak to není. I já si přeji být s tebou, jenže…-
-Jenže nic. Zvládneme to.-
-Ty ještě nevíš o čem mluvíš.-
-Třeba to nebude tak hrozné. Ještě nevíme co přesně se potom stane, nebo ne?-
-Ne přesně, ale víme, že se situace zhorší.-
-Zhoršila by se i tak nemám pravdu?-
-Ano, ale později.-
-Na tom nesejde.-
-Když to říkáš.- povzdechne si Michio rezignovaně a ukončí tak nepříjemnou debatu. Natsumi se převleče a vyběhne ven do zahrady, kde se posadí na strom a spolu s neviditelným mladíkem si čtou nějakou knížku dokud je nenajde ošetřovatel, který začne otravovat s obědem.
Půl odpoledne pryč a ještě se nikdo neukázal. Natsumi si užívá přítomnosti Michia i když ho nemůže nijak cítit a stále čeká. Konečně dorazí aspoň Nick, který už se postará o zábavu. Vykládají si, hrají schovku, ale k večeru už i chlapec s kaštanovými vlasy musí odejít.
"Nicku, neříkal jsi, že u vás v hotelu bydlí Akira?" zeptá se Natsumi dřív, než stihne chlapec zmizet.
"Ano, chceš abych mu něco vyřídil?" zeptá se Nick a přeměřuje si ho zvláštním pohledem.
"Jen mu řekni, že bych ho potřeboval vidět co nejdřív. Díky, že jsi přišel." Usměje se na něj a doprovodí ho až k bráně.
"Ještě se někdy stavím. Zatím se měj." Oplatí mu chlapec zářivým úsměvem a Natsumi mu přestane mávat teprve až zmizí za rohem ulice. Zase tu zůstal sám. Snad vyřídí Akirovi jeho vzkaz. Najednou ho napadne, že je to možná naposledy co Nicka viděl. Pokud tam zemřou… už se asi nikdy neuvidí. Zůstane zaraženě stát na místě jak s ním ta skutečnost zacloumá. Ale nikdo není zrovna nadšený, že by na to měli jít tak rychle. Nebudou se zlobit, když se to trochu odloží a do té doby se s Nickem ještě určitě potká. Navíc tam nejdou zemřít, ale právě naopak. Tyhle věci ho nesmí ani napadat. Vrátí se. Všichni a Michio s nimi. Obrátí se na patě zpátky k budovám a vrátí se do svého pokoje. Tam je aspoň trochu teplo. Venku už se začíná ochlazovat a stahují se mračna. Zatím to nevypadá na bouřku, ale obloha bude večer úplně temná.
Zavře se v pokoji s tácem s večeří a zády se opře o topení. Spíš díky Michiovým myšlenkám si všimne, že kolem něj mladík obtočil ruku, aby ho k sobě rádoby přitiskl. Nakloní hlavu na bok, kde vytuší jeho rameno a zůstane tak sedět. Ta blízká vzdálenost ho bolí stále víc. Je z toho smutný a Michio taky. Snad se všechno povede jak má. Očima zabrousí k hodinám na stěně a čeká až bude tak deset nebo půl jedenácté, aby se mohl vytratit ven. Dřív by to nemělo smysl. Akira chodí většinou až kolem půlnoci. Dnes může přijít dřív snad jen protože ho o to požádal, ale kdoví… ani si nemůže být jistý, kdy Nick jeho vzkaz vyřídí…

* * *

Akira se probudí sám v posteli. Po Shirovi nikde ani památky a až po dlouhé chvíli si uvědomí, že už je skoro poledne. Rozlámaně se protáhne a s dlouhým zívnutím se svalí zpátky do peřin. Chvíli na to, než se mu myšlenky stačí rozutéct klapne zámek a do pokoje vejde Shiro.
"Konečně vzhůru?" zeptá se místo pozdravu a Akira se na posteli zavrtá hlouběji do peřin. Nemá nejmenší chuť vylézt ven.
"Nechceš už vstávat?" nakloní se nad něj mladík s mírně vyčítavým ač pobaveným pohledem.
"A víš že se mi ani nechce?" odpoví Akira s úsměvem a zavře oči ve snaze předstírat, že se vůbec nevzbudil a znovu usnout.
"Už je poledne."
"Nezájem. Dneska spím až do večera." Odsekne chlapec aniž by se na něj podíval.
"Vystydne ti oběd." Zazní vedle něj znovu ten proradný hlas. Mizera… kdyby to neřekl, třeba by si neuvědomil, že má hlad. Ale teď… se zaúpěním vstane a ještě rozcuchaný v pyžamu si sedne za stůl v kuchyni a společně s Shirem se pustí do oběda. Myšlenkami se zatoulá zpátky k Natsumi, Jasonovi a Naovi. Má z toho všeho dost divný pocit.
"Nechutná ti to?" zeptá se Shiro, čímž ho vytrhne ze zamyšlení.
"Co? Ne, jen jsem se zamyslel." Usměje se na něj Akira a nabere do hůlek rýži. Trochu ho znervózňuje, že si vedle Shira připadá tak klidný. Jako by spolu byli v nějakém neznámém prostoru, kam můžou jen oni dva. Vážně je to divné.
I když je venku tak hezky, zůstane Akira doma s Shirem a sleduje ho jak vymýšlí nové oblečky. Zrovna sledují nějaký film v televizi, když někdo zazvoní. Je už skoro večer.
"Půjdu otevřít." Nabídne se Akira. Přejde ke dveřím a v nich se po chvíli objeví kluk s kaštanovými vlasy, kterého už určitě někde viděl.
"Ahoj já jsem Nick. Prý se znáš s Natsumi." Představí se milým tónem. Akira si není jistý, odkud zná Natsumi a jak se o něm dozvěděl, ale vzpomene si, že to je ten kluk který chodí s Tatsuyou. Začnou mu pomalu docházet souvislosti i z toho co zaslechl.
"Jo, známe se." Odpoví stručně, ale přátelsky.
"Mám ti vzkázat, aby ses u něj co nejdřív zastavil." Vyřídí Nick a rozloučí se s ním. Zvláštní kluk. Vypadá tak normálně a naivně až to děsí. Sám pro sebe se usměje a už na sebe navléká bundu.
"Počkej, kam jdeš!" zastaví ho ještě na chodbičce Shiro.
"Ven." Odpoví s co nejnevinnějším výrazem. Ani za nic nechce Shira zatáhnout do něčeho takového. Dost na tom, že ho zneužívá pro vlastní pocit bezpečí.
"Kdo je Natsumi?"
"Kamarád. Proč tě to zajímá?" odsekne Akira a začíná být podrážděný. Co je mu do toho s kým se schází? Je snad jeho chůva?
"Už je pozdě, to nepočká do zítra?"
"Nejsem dítě. Nemám tady žádný zákaz chodit večer ven."
"Řekni mi aspoň kam jdeš?" zaprosí Shiro. Má o něj strach. Zřejmě právem.
"Za kamarádem do blázince."
"Kamže?"
"Jen do zahrady. Chceš jít se mnou? Ale nemůžu tě vzít úplně všude." Nabídne mu protože má sám strach toulat se v parku večer a sám. Po tom co se stalo včera se bojí i ve tmě. S Shirem bude aspoň klidnější i když ho nebude tahat všude.
"Jestli ti to nebude vadit, tak bych chtěl jít." Přikývne Shiro a Akira mu místo odpovědi hodí jeho kabát. O chvíli později už oba vychází ven do chladné noci. Blonďáček je cítí už před hotelem. Pronásledují je celou cestu a v tichu je téměř slyšet jejich pohyby. Ale neodváží se přiblížit. Ne dokud je s ním Shiro. Konečně přijdou až do parku, kde se Akira v jednom místě zastaví a ačkoli se to jemu samotnému moc nelíbí, nechá tam Shira stát na cestě a čekat. Proplazí se keři až k díře ve stěně a proleze jí na druhou stranu. Natsumi nikde. Asi je tu až moc brzo. Zeptá se mrtvých duchů v okolí a s podivným mrazením v zádech se dle jejich pokynů vydá k jedné z budov. Nenápadně vběhne dovnitř a vyšplhá schody až do určeného patra. Zastaví před pokojem, kde podle mrtvých má být a zaklepe.
"Co chcete?" ozve se zevnitř známí ledový hlas.
"To jsem já. Otevři." Odpoví a nervózně se rozhlédne temnou oprýskanou chodbou. Snad ho nesledovali až sem…

Kapitola 32.

17. března 2009 v 19:16 | Kira-chan |  Hiding in the shadow
Slíbená další část je tady. Z pohledu Naa tak ať se líbí ;)


* * *

Nao cítí jak si ho mladík vedle něj přitahuje do náručí a zvedá se s ním na nohy. Neotvírá oči, aby se nemusel dívat skrz tu černou clonu. Za chvilku už ho ovane chladný noční vzduch. Slyší jak se vlak za nimi zase rozjel, zatímco Jason ho nese dál ztichlou čtvrtí. Neukázal se u něj celý měsíc. Byl tam tak sám… Co asi dělal celou tu dobu? Třeba nepřišel protože ho nesnáší. Nikdy se na něj neusmívá. Nikdy mu neřekne nic pěkného… Je zvláštní jak se o něj teď stará. Není na to zvyklí. Možná se za něj jen cítí zodpovědný, když je to jeho vinou. Jinak si to neumí vysvětlit. Dokonce ale nemá ani pocit, že by to Jasona otravovalo. Ale možná se na něj přece jen zlobí, že šel za ním až sem. Většinou, vlastně skoro nikdy tohle nedělá. Mimo město mrtvých se cítí divně. Všechno je tak jiné a neznámé. Jason ho tu nerad vidí. Cítí se tu tak zmatený a dezorientovaný… kdyby jen Jason tušil jak pro něj bylo těžké dostat se až k němu. Hledal ho celou dobu jen s pomocí hlasů mrtvých kteří mu říkali směr. Cestou ho málem smetla ta divná věc na kolejích co vypadá jako vlak. Má pocit, že Jason tomu říká tramvaj, nebo tak nějak. A nakonec ho ještě málem srazilo auto a to přitom poskakoval po těch bílých čárách uprostřed silnice, jak mu to radil Jason. Říkal přece něco o bílých čárách ne? Tady venku je všechno tak komplikované…
Zaslechne cvaknutí klíčů v zámku a uvědomí si, že ani pořádně neví nad čím přemýšlí… prostě asi nechává myšlenky poletovat kam se jim zachce. Má pocit, jako by mu ztěžklo celé tělo a odmítalo ho jakkoli poslouchat. Po chvíli pod sebou ucítí něco měkkého.
"Nao?" zaslechne nad sebou jeho hlas. Zní nervózně a tak se rozhodne radši reagovat a aspoň pootevřít oči. Ačkoli je mu tak zle, cítí se líp protože je s ním. Neví přesně čím to je, ale s Jasonem je mu dobře. I když ho mladík naproti nemá moc rád, pořád je to jeho jediný přítel. Občas jeho chování vůbec nerozumí. Vidí mu na očích, jako by chtěl něco říct a přitom ale řekne něco jiného. Neví jestli má věřit víc slovům nebo instinktům. Přesto jak se k němu chová chladně jde poznat, že mu na něm záleží. Nebo si to možná jen namlouvá, ale něco v těch tmavých očích ho o tom vždycky přesvědčí. Vtom si uvědomí, že k němu červenovlásek mluví a zaskočeně sleduje jeho polekaný výraz. Opravdu se o něj tolik bojí? Jak to že tak náhle? A proč? Chtěl by ho nějak uklidnit, že mu nic není, ale pravda je, že je mu zle a je to jen horší a horší. Zavře oči a pokusí se dýchat zhluboka. Nemělo by to být nic vážného. Netuší jak dlouho to bude trvat, ale nemělo by to být moc hrozné. Nakonec je to zbraň na mrtvé a on už mrtvý není. Zemřel když mu bylo deset let, nevzpomíná si jak ani si nepamatuje na nic ze svého života. Vzpomíná si jen, že se jedné noci probudil v temné chladné místnosti a nad ním se skláněla Amy. Přivolala ho zpět mezi živé. Ptal se jí proč, ale řekla jen, že tam nechce být tak sama… od té doby jí dělal společnost. Nikdy mu neřekla nic o jeho minulosti. A on sám se o to většinou moc nezajímal. Řekla mu, že se jmenuje Nao a víc že vědět nemusí, protože mu to beztak k ničemu nebude. Dala mu práci a občas ho k sobě zavolala nebo sama přišla a hráli si spolu. Zanedlouho se tam objevil Jason. První živá osoba kterou poznal a nemusel zabít. Nejdřív z něj měl strach a nemohl vystát jeho přítomnost. To proto, že mladíkova kůže byla tak hřejivá a protože toho tolik věděl o věcech mimo to mrtvé místo… děsilo ho to a připadal si vedle něj jako pitomec, když zjišťoval, že vůbec nic nezná. Ale rychle si na jeho přítomnost zvykl a stala se mu příjemnou. Později se dokonce cítil hodně sklíčeně, když zrovna byl sám a nejhůř mu bylo pokaždé, když Jason odcházel pryč a on neměl ani tušení jak dlouho tam bude muset čekat, než se zase vrátí. S ním je všechno tak jiné… jen stále nechápe co dělá špatně, že ho červenovlásek nemá rád… po chvíli usne pod tíhou vlastních myšlenek aniž by ještě byl schopen slyšet mladíkův polekaný hlas.
Probudí se až druhého dne odpoledne. Venku je zataženo, tak je tady v blízkosti města mrtvých pořád. Cítí se stále hrozně unavený a navíc je mu nezvyklá zima. Připadá mu, jako by peřina na něm byla z ledu. Stočí pohled ke dveřích a stiskne zuby, aby se přestaly drkotat. Závrať není tak hrozná jako včera, ale místnost se stále ještě točí, i když mžitky už jsou o poznání světlejší. S myšlenkou na Jasona se nelehce vyškrábe z postele a téměř okamžitě se s ním zatočí celá místnost a spadne na zem. Tam chvíli jen tak leží a pozoruje podivně se vlnící stěny, zatímco se třese zimou. Zvedne se na kolena a pokusí se odplazit pryč aspoň po čtyřech. Se zděšením si uvědomí, že nedokáže přesně odhadnout ani vzdálenost svých rukou od podlahy a z točících se věcí už ho začínají bolet oči i hlava. Nadechne se, aby na mladíka aspoň zavolal, ale přiškrcený tón drásající mu hrdlo má blíž k šepotu než křiku. Tohle nemá smysl. Doplazí se horko těžko až ke dveřím a vzhlédne ke klice, kde s hrůzou zjistí, že teď vidí trojmo. Hned oči zavře a zatřepe hlavou, což mu způsobí bodavou bolest přímo ve spáncích. Znovu se podívá nad sebe, ale klika je tam stále dvakrát. Aspoň malý pokrok. Natáhne se po jedné z nich, ale tak se mu točí hlava, že ruka jde úplně mimo obě kliky, které vidí a on sebou jen znovu praští o vlnící se podlahu, kde zůstane ležet skrčený s pocitem, že tu umrzne za živa. A Jasonovi je to určitě jedno… všem je to jedno… a komu všemu vlastně? Vždyť má jen Jasona a Amy a pro ni neznamená nic víc než hračku, kterých si může přivolat tisíce jiných. Na schodech najednou zaslechne rychlé kroky a chvíli na to se dveře do místnosti rozletí a mladík s tmavými rudě se lesknoucími vlasy už se polekaně sklání nad ním. Vidí ho dvakrát, ale je tady.
"Co to sakra děláš?!" vyjede na něj podrážděně a blonďáček otočí obličej k podlaze a zakryje ho ještě rukávem. Je tu tak strašná zima. Nechce zpátky do té postele. Tam určitě zmrzne.
"Třeseš se, je ti zima?" zeptá se Jason značně mírněji. Mluví normálně, ale Naovi připadá jako by na něj křičel a každé slovo slyší mnohokrát hlasitěji. Strašně ho z toho bolí hlava. Kdyby se aspoň všechno přestalo točit.
"Pojď, vezmu tě zpátky." Natáhne se po něm mladík ale blonďáček ucukne a za neustálého mrkání zavrtí hlavou. Nakonec zavře oči, protože nevidět nic se zdá být lepší než vidět všechno se točit a ještě dvakrát.
"Co je ti?" zeptá se nervózně, ale chlapec nemůže mluvit.
"Můžeš mi prosím tě odpovědět?" zní už jeho hlas podrážděně. Zase se na něj vzteká. To nechtěl. Ne teď. Strašně by chtěl, aby na něj byl aspoň trošku milý… aspoň teď, když už ne jindy. Chytne se za krk v očekávání bolesti a promluví, aniž by otevřel oči.
"Vadím ti tu?" zašeptá a i tohle se ukáže být bolestivé.
"Ne, ne nevadíš. Jen mi řekni co ti je…" zazní známí hlas beze stopy naštvání. Odváží se otevřít oči. Všechno se stále stejně točí a vlní, ale už vidí jen mírně rozostřeně a ne dvakrát.
"…zima…" hlesne chlapec a znovu stiskne zuby, aby se přestaly drkotat. Jason ho beze slova zvedne do náruče a odnese na postel. Jeho objetí je tak hřejivé… už ho chce pustit, ale Nao se rozhodne, že ho nenechá.
"Když jsem teď nemocný, tak zůstaň se mnou." Zašeptá nesnadně směrem k jeho uchu a přitiskne se blíž na mladíkovo hřejivé rameno. Jen to mu dokáže poskytnout dost tepla.
"Budu tady. Tak už mě pusť." Chce ho Jason ze sebe sundat, ale Nao se jen tak nepustí i když ho to stojí hodně úsilí.
"Ta peřina vůbec nehřeje…" hlesne znovu a už má vážně pocit, že se mu krk rozletí na milión kousků.
"Počkej, jestli to chápu správně, chceš, abych tě zahřál?" zazní v mladíkově hlase trochu rozpaky. Nebo se mu to jen zdá? Přikývne a Jason si s ním po chvilce zaleze do postele a přehodí přes oba peřinu. Přitiskne ho zády ke své hrudi a rukama obejme jeho tělo, aby mu zároveň mohl třít ruce.
"Je to lepší?" zeptá se tónem, který Nao neumí moc dobře identifikovat. Blonďáček přikývne v omámení z těch opatrovnických doteků. Tak nové, neznámé… krásné. Kéž by se takhle mohl cítit napořád. Ale trochu ho mrzí, že to Jason dělá jen protože je nemocný. Jen tak by se tohle nestalo ani ve snu. Opře si bolavou hlavinku o teplou hruď za sebou, aby tak zahřál i ledové tváře. Je vzhůru teprve chvíli a už se cítí vyčerpaný jako by nespal celý týden. Zavře oči a nechá se unášet těmi doteky. Možná je to naposled. Jak skvělé by to bylo, kdyby mu u toho nebylo tak zle…?

* * *

Kapitola 31.

15. března 2009 v 18:16 | Kira-chan |  Hiding in the shadow
Díky, že jste mě podpořili, díky že jste počkali a díky že to čtete ^.^ jste zlatíčka největší a tak mám pro vás pokráčo které je konečně nejen delší než obvykle, ale taky se seznámíte s novým párem ;) Tak si to nechte líbit...



* * *

Jason rychle proběhne keřem, kde zmizela ta mrtvola a rozhlédne se do tmy v parku. Nikde ani stopa. Úplně ho ztratil. Nemůže dostat z hlavy co před chvílí slíbil Akirovi. Neměl to dělat. Je tomu už celkem dávno, kdy byl Akira ve městě mrtvých a setkal se tam s Naem. Od té doby se všechno úplně změnilo. Nao má povinnost zabít každého živého člověka který vejde do města, stejně tak jako on má povinnost zabít každou mrtvolu, která vyjde z města. Tohle pravidlo se nevztahuje jen na ně dva. Před několika lety, když poznal Naa se do města dostal i Akira. S tím klukem se znali jen trochu, spíš od vidění, ale Jason se stejně rozhodl, že Naa nenechá, aby ho zabil. Tenkrát bylo těžké přesvědčit ho, aby Akiru ušetřil. Nao si ho vůbec nevšímal a nesnášel ho. Nesnesl jeho přítomnost, zatímco Jason jím byl učarován. Ale to se velmi rychle změnilo. Akira se tenkrát odtam dostal živý, a víc už se tam neobjevil. Za celkem krátkou dobu se Nao smířil s Jasonovou přítomností, ale jeho chování, občas tak nesedící k okolní atmosféře, ho vyvádí z rovnováhy. Nedokáže s Naem mluvit normálně, ani mu projevit jakékoli sympatie ačkoli si je za ty roky jistý, že se do něj zamiloval. Kdoví proč nechce ani za nic, aby o tom Nao věděl. A zvykl si to maskovat tak dobře, že už se ani neumí v jeho přítomnosti chovat jinak… i když chce, je to těžké. Ale to už Akira neví… nemá tušení, že už ho asi nedokáže přesvědčit, protože v tu chvíli by ho musel o něco prosit a to… má strach, že to prostě nebude moct ani dostat přes rty.
Povzdechne si… třeba se mu to zdá tak nemožné jen proto, že je noc a je unavený z toho věčného běhání za tou potvorou.
"Problém?" zazní za ním jemný hlas, který by poznal kdekoli. S podrážděným výrazem, za který si nezapomene v duchu vynadat, se k dotyčnému otočí čelem. Hubený chlapec za ním je jen o něco menší než on sám, světle blond vlasy má rozcuchané větrem kolem téměř sněhově bílého obličeje na němž úžasně kontrastují šedomodré oči lemované dlouhými uhlově černými řasami. Usmívá se… Na sobě má bledě modrou mikinu a tmavé jeany. Jasonovi chvíli trvá než se probere z okouzlení jeho andělským zjevem a dokonalým obličejem. Jak může tak na pohled křehké a nevinné stvoření žít na takovém místě jako je město mrtvých?
"Žádný problém nemám." Odsekne podrážděně a se značným úsilím se donutí odtrhnout od něj pohled. "Je to všechno proč jsi přišel?"
"Vlastně, tentokrát utekl jeden dost nebezpečný muž. Je vychytralý a nepůjde snadno chytit. Můžu ti pomoct jestli chceš." Nabídne se blonďáček stále s tím samým krásným úsměvem jako vždycky.
"Díky, poradím si sám." Odbije ho Jason a sám se divý, že tohle vůbec dokáže vypustit z pusy.
"OK. Budu se dívat." Odhalí chlapec své zářivé zoubky a dlouze mrkne.
"To nemáš nic jiného na práci?"
"Ne…" hlesne Nao a jeho obličej zčásti zahalí stín stromů. Už se neusmívá, alespoň ne tak jako předtím. "…dlouho jsi nepřišel…" řekne po chvíli ticha a aniž by se na něj ještě podíval se prostě otočí k odchodu. Tohle nechtěl. Nemá rád, když je smutný. V poslední době neměl čas za ním přijít. Musel tam být hrozně sám, opuštěný… Nemá tam vůbec nikoho jiného. Snad Amy, ale ta je příliš divná bytost než aby se dala považovat za kamarádku. Proto je pro něj Jasonova přítomnost tak důležitá a on ačkoli to ví, tak se tam za poslední měsíc ani neobjevil. Připadá si provinile.
"Neříkal jsi náhodou, žes mi přišel pomoct?" křikne na něj, než stačí odejít.
"Neodpověděl jsi mi náhodou, že o to nestojíš? Nemám potřebu zatěžovat tě svou přítomností." Odpoví Nao klidně aniž by se otočil.
"Rozmyslel jsem si to." Řekne nakonec, protože ho nechce nechal odejít. Pohledem zachytí chlapcův lehký úsměv.
"Dobře. Tak pojďme." Usměje se na něj blonďáček svým dokonalým úsměvem a hopsavým krokem, připomínajícím spíš poletování než chůzi, se vrátí zpátky. Štíhlými prsty zatočí ve směru kterým mají jít a dál už to téměř přízračné stvoření ladně hopsá po jeho boku. Chlapec nejde vepředu i když ví líp kudy mají jít, ani vzadu, jako by byl jen něčím navíc. Světlounké vlasy mu poletují kolem obličeje jako chmýří ve větru. Najednou si vzpomene, proč je vůči němu tak chladný. Nao je pro něj příliš dokonalý. Nao by mu nemohl oplácet jeho city, protože z něj nikdy nemůže být tak unešený, jako je právě Jason z každého jeho pohybu. Připadá si vedle něj… divně. Nikdy by s ním nedokázal být, protože by si vedle něj připadl méněcenný. Proto se chová tak odtažitě a podrážděně. Ale co je možná ještě horší, je kdyby to Nao zjistil a odmítl ho. Ta bolest by byla hrozná… už takhle se přetvařovat bolí.
"Tam je to." Zastaví ho po chvilce tiše blonďáček a prstem ukazuje někam před sebe. Jason to vzápětí uvidí taky. Nao vyskočí zpoza jejich chabého úkrytu za keřem a přitlačí zrůdu k zemi.
"Střílej! Na co čekáš?" křikne na něj chlapec a snaží se udržet mrtvolu na zemi. Jason rychle popadne pistoli a vystřelí. Šedému stvoření se podaří uhnout a vysmeknout se Naovi, ale ten se jen tak nedá a znovu obludu chytí pod vyzáblým krkem potaženým ledovou kůží. Jason znovu namíří a rána jde přesně. Jenže mrtvola sebou v tu chvíli cukne k zemi takže výstřel zasáhne jen Naa. Jason má sto chutí začít na něj křičet, jestli je v pořádku, ale nejdřív znovu namíří na tu proklatou mrchu a několikrát vystřelí. Pokaždé uhne. Tahle je opravdu nějaká vychytralá. Obluda se pružnými skoky zdálí rychle pryč.
"Dělej za ní!" křikne na něj Nao a společně se rozběhnou k březovému hájku. Jason se snaží zjistit kam ho vlastně trefil, ale Nao vypadá v podstatě v pořádku. Vběhnou mezi stromy a tentokrát je to Jason kdo mrtvolu smete na zem. Zároveň jí rychle přiloží pistoli k hlavě a vystřelí. Teď už nemine. Mrtvola v jeho pažích okamžitě shnije a rozpadne se na prach. Jason vstane a rychle přejde k Naovi. Tuhle mrtvolu stíhal už dva dny… ale přesto necítí moc velkou úlevu, že už ji má z krku, protože veškeré myšlenky se točí kolem Naa.
"Trefil jsem tě?" zeptá se.
"To nic." Zasměje se blonďáček. "Ani jsi mě tu nepotřeboval."
"Ale jo, kdybys tu nebyl tak se na to vykašlu a jdu domů. Takhle to mám z krku už dneska." Prohodí Jason ledabyle a očima šmátrá po hubené postavičce naproti. Konečně si všimne kapiček krve stékajících zpod dlouhých bledě modrých rukávů po blonďáčkově ruce až ke konečkům prstů.
"Svleč to, podívám se na to." Přikáže chlapci a ten ho po chvilce zaskočeného ticha poslechne. Pod mikinou má jen černé tričko s krátkým rukávem. Nad loktem je jasně vidět krvácející šrám, ze kterého stékají tmavé proužky až k dlani. Jason vytáhne z kapsy šátek, který s sebou nosí právě pro tyhle příležitosti a ránu s ním zaškrtí. "Doma ti to ošetřím." Řekne a všimne si mírného úsměvu na blonďáčkově obličeji, ačkoli chlapec sám se na něj ani nedívá. Společně se tedy vydají domů…
Projdou temnýma uličkami až na staré vlakové nádraží. Mohli by jít pěšky, ale Jason si není jistý nakolik Naovi ten výstřel ublížil. Pro živého člověka to není nic jiného než krvavý šrám, ale mrtvou bytost to okamžitě zničí. Nao není mrtvý, ale nepatří úplně ani mezi živé. Celou cestu ho bedlivě sleduje. Vypadá vyčerpaně, ale těžko říct co je příčinou.
Podívá se kdy jim jede vlak a posadí se vedle Naa na zrezivělou lavičku před stanicí. Mají štěstí, většinou to tu jede jednou za dvě hodiny, protože touhle cestou nejezdí moc lidí, ale oni to stihli tak dobře, že další vlak by měl jet už za deset minut.
Sedí vedle sebe a mlčí. Nao má skloněnou hlavu k zemi a skrze záplavu světlých vlasů mu není vidět do obličeje.
"Měl jsi v posledních dnech nějakou práci?" zeptá se Jason, aby prolomil ticho, ze kterého začíná být nervózní.
"Ne… nikdo nepřišel." Hlesne chlapec vedle něj aniž by se při tom jakkoli pohnul. Neví čím to je, snad tím světlým oblečením, ale připadá mu jako by ve tmě lehce zářil. Působí tak kouzelně, nejradši by se začal probírat těmi světlounkými pramínky a jen tak je nechával proklouzávat mezi prsty… jaké by to asi bylo? Jenže to nikdy neudělá. Nebo ano? Mohl by? Stačí jen natáhnout ruku… Zarazí své myšlenky dřív, než opravdu něco udělá a v duchu se nemůže zbavit pocitu, že ta odpověď byla dvojsmyslná. Tím nikdo nepřišel si nenápadně stěžoval, že ani on se tak dlouho neukázal. Znovu se rozhostí ticho a setrvá dokud koleje nezačnou vrnivě rezonovat na znamení blížícího se vlaku.
"Vstávej, už to jede." Přikáže Jason chlapci, který se za celou dobu ani nehnul a vstane.
"Jeď sám… ještě tu chvíli zůstanu." Hlesne v odpověď blonďáček a Jason už se vážně začne strachovat, že mu ublížil nějak vážně. Ale jak?
"Co je ti?" zeptá se chladně a rukou k sobě nadzvedne doposud schovaný obličej. Chlapec se nijak nebrání. Pokud by to vůbec bylo možné, řekl by že je ještě bledší než obvykle, z jemných rtů se naprosto vytratila barva a v očích má lehce nepřítomný výraz. Přeběhne mu z toho mráz po zádech. Nedokáže si představit co všechno mu tím mohl způsobit. Nemá ani tušení co se teď stane. Jediné co cítí je jak ho polévá děs z představy, že by zapříčinil jeho pomalou smrt. Nepokouší se na něj mluvit. Slova by beztak zmizela ve skřípění kolejí pod zastavujícím vlakem. Hluk konečně ustane. Jason vytáhne chlapce na nohy a ten se mu okamžitě sesune na zem, ale stále je při vědomí. Přehodí si ho přes rameno a znovu se podiví, jak je lehký. Nasedne s ním do vlaku a vezme si nejbližší prázdné kupé. Beztak je to jen pár zastávek. Posadí chlapce vedle sebe a nervózně ho sleduje.
"Jak je ti? Bolí tě ta ruka?" donutí se po chvíli k otázce. Nao k němu překvapeně vzhlédne lehce zastřenýma očima a párkrát zamrká, jako by se ujišťoval, že se mu to jen nezdá.
"Nic mi není." Odpoví s lehkým úsměvem.
"Nelži. Co je s tebou?" nedá se Jason stále s tím chladným pohledem.
"Pálí to… a točí se mi hlava." Přizná chlapec tiše s pohledem provinile sklopeným k zemi.
"Měl jsi dávat pozor." Vynadá mu Jason, i když vztek má jen a pouze na sebe za svou pitomost a nešikovnost.
"Já vím." Pousměje se znovu Nao. Má pocit, jako by věděl, že se mu chtěl omluvit. Že je mu to líto. Neví jak to pozná, možná je jen tak čitelný, ale je si jistý, že Nao ví co chtěl říct, i když to neřekl.
"Jestli se ti točí hlava… měl bys, ležet." Řekne po chvilce a přitáhne si chlapce na sedačku tak, aby měl nohy zapřené o opěradlo a hlavou mu ležel v klíně. Na chvíli se střetne s jeho zaraženým pohledem, ale blonďáček hned zavře oči a očividně se snaží dýchat zhluboka. Jason musí vynaložit veškeré své úsilí, aby se na něj hned nevrhl, aby se ho nezačal dotýkat nějak divně, ani pohladit ty jemné vlásky nesmí. I to by mohlo způsobit podezření i když… nedokáže odolat, pod záminkou, aby měl chlapec hlavu o ně výš mu ji podloží navíc ještě vlastní rukou, kterou nenápadně prohrábne světlé vlásky. Ten dotek je tak příjemný. Odvrátí pohled z okna a děkuje bohu, že Nao má stále ještě zavřené oči a nevidí jak je z toho mimo.
Vlak se konečně přiblíží k jeho domu a se skřípěním začne zastavovat. Jason si vytáhne napůl bezvládné tělo do náručí a pokusí se ho co nejpohodlněji vynést z vlaku. Má strach, aby chlapec po cestě neztratil vědomí úplně. Projde kolem několika domků za zastávkou a rychle se proplete na dávno nepoužívanou asfaltovou silnici. Kdyby šli po ní stále dál a dál do lesa, došli by až do města mrtvých, ale tam on se teď nechystá. Přejde po silnici k poslednímu domku trochu vzdáleného od ostatních. S menšími potížemi se mu podaří odemknout a nohou dveře zase zavřít. Je to vlastně malá dvoupatrová vilka s obyvatelnými pokoji nahoře a koupelnou, kuchyní a zbytkem místností dole. Vyjde s Naem nahoru do svého pokoje a položí ho opatrně na postel. Není si jistý, na kolik je ještě při smyslech ani na jak dlouho…

* * *

Kapitola 30.

10. března 2009 v 23:37 | Kira-chan |  Hiding in the shadow
Taaak a je tu další kapča. Trochu delší, abyste měli radost i kdyžne zas o moc. Tak ať se líbí ^.^


* * *

Akira se rychle vydá zpátky do hotelu. Možná je to tou debatou, ale nemá z okolí dobrý pocit. Co chvíli se rozhlíží kolem do parku, ale nikde nikdo. Vyběhne na cestu osvětlenou vysokými lampami. Čistě jen proto, aby unikl ze stínů keřů. Nemá rád, když si nevidí pod nohy. Odsud však vypadají stíny ještě hlubší. Zdá se mu jakoby zahlédl něco světlého v keři kousek od cesty. Strne a zadívá se tam. Nemůže to přejít, protože pokud to něco je, napadlo by ho to zezadu.
"Je tu někdo?" zeptá se, jen aby se ujistil, že to bylo jen nějaké zvíře. Sám se podiví jak přiškrceně jeho hlas zní. Nic se neozve. Vlastně se to dalo čekat. Zůstane stát na místě. Neodvažuje se přiblížit. Vidí skrz listy prosvítat něco bledého. Tuší co to je a přesto se ani nehne. Nemá smysl se snažit před tím utéct. Je to mnohem rychlejší. Ale, co má tedy dělat? Kdyby tu tak nemusel být sám…
Během vteřiny se bytost schovaná v keři pohne a skočí mu po krku. Akira sletí na zem a pokusí se ho ze sebe setřást. Děsem mu ztuhne krev v žilách. Bytost nad ním má jakési lidské tvary, ale ne dostatečné. A celé tělo má pokryté pouze bledou kůží, lesklou a napjatou přes kosti tak, že zpod ní vylézají modré proužky znázorňující cestičky vyprahlých žilek. Plochý obličej nevypadá o nic lépe. Oči má ten tvor přetočené v bělmo s občasnou prasklou žilkou. -Zděšeně se ze sebe pokusí už po několikáté setřást ledové ruce svírající jeho krk. Nemůže dýchat. Cítí jak se mu hrne krev do hlavy. Zavře oči zděšený v panice a dál sebou bezcílně škube na zemi. Přesto se stále nemůže vysmeknout. Zaslechne rychle se přibližující kroky a chvíli na to z něj ta bytost sletí na zem. Než se stačí vzpamatovat je ta věc zase na nohách a jediným skokem zmizí v keřích parku.
"Sakra, zase zdrhnul…" procedí mladík nad ním podrážděně. Je o něco vyšší než Akira s trochu zvláštně zdobenou pistolí v ruce. Na sobě má vytahané jeany a bílo černou mikinu na zip. Zpod afiny krátkých rudě se lesknoucích vlasů se na něj upřou výrazné tmavé oči.
"Mohlo mě napadnout, že v tom máš zase prsty ty." Zkříží mladík ruce na prsou a Akira se s trochu popuzeným výrazem vyškrábe na nohy. Mimoděk stiskne na krku místo, kde ho ještě před chvílí držely ty ledové ruce. Bolí to.
"Co jsi zas dělal?"
"Nic. Jsem v tom nevinně." Opáčí chlapec a oplatí mu nevěřícný pohled.
"Těžko věřit…" poznamená červenovlasý mladík a zasune pistoly zpět do pouzdra na opasku. "Každopádně by mě zajímalo co nevinného děláš o půl druhé ráno v parku."
"Procházím se, co asi?"
"To nezní zrovna věrohodný. Něco je k tobě muselo přitáhnout a já chci vědět co." Doráží na něj stále mladík vedle něj.
"Možná je to tím, že jsem našel někoho s mocí jakou mám já. Zrovna jsme byli spolu… tak možná proto. Bavili jsme se na tohle téma."
"hm… tím to asi bude. I když ani nevím proč se ptám. Ty tohle přitahuješ i bez toho, abys něco dělal." Dodá ten mladík trochu otráveně a dlouze zívne.
"Jasone? Může se tě na něco zeptat?"
"Ptej se." Pobídne ho červenovlasý společník nezaujatě.
"Možná budu v blízké době potřebovat tvoji pomoc-"
"Zapomeň." Utne ho Jason dřív, než dokončí otázku. Přesně jak myslel. "Myslím, že už jsem ti dost jasně naznačil, že podruhé už tě odtam nemusím vysekat tak lehce. Nebo snad nechceš abych ti pomohl ve městě mrtvých?"
"No, ano… ale to není vše a vlastně to ještě ani není jisté."
"Akiro vzpamatuj se. To ti to ještě nestačilo? Zvlášť ty by ses tomu místu měl vyhnout oklikou. Už tak máš dost problémů. A vůbec, proč bys tam zase chtěl?"
"Není to kvůli mně, ale kvůli tomu druhému. Potřebuji se dostat k Amy, protože nutně potřebuji přivést jednoho mrtvého zpátky mezi živé."
"To si ze mě děláš prdel ne?!" vyštěkne na něj Jason nevěřícně.
"Ne, říkám, že to ani není jisté, ale řekl bych že to tak nakonec skončí a víš že bez tebe nemám jedinou šanci na úspěch."
"O to tady vůbec nejde. I kdybych chtěl tak tě nemůžu dostat až k ní. Zabila by nás zřejmě oba než bysme stačili mrknou, nebo vůbec vejít dovnitř." Odporuje mladík jeho nápadu.
"Já vím. Potřebuji proto abys mi pomohl překecat Naa. On by jí dokázal přemluvit, aby nám pomohla."
"Ty ses snad vážně pomátl ne? Můžeš být rád, že jsem tě před ním chránil už minule. Jen díky velkému úsilí jsi po tom setkání nevypadal jako ementál. Rozstřílel by tě na kusy, už jen kdyby se dozvěděl, že se tam zase motáš." Namítne červenovlasý mladík a nepřestává se na něj dívat jako by se zcvoknul.
"Já vím, ale ty bys to určitě dokázal. Ty ho dokážeš přesvědčit."
"I kdyby se mi to nějakým zázrakem povedlo, o čemž silně pochybuji, nevidím jediný důvod proč bych to měl dělat." Založí si Jason rezolutně ruce na prsou. "Jediné co z toho můžu získat je víc problémů a práce navíc. A mě to opravdu dvakrát moc nebaví."
"Prosím… jestli se to nepovede tak ten kluk brzo přijde na to, že jediné řešení je zabít se a to nechci. Jestli se zabije tak tu budu zase sám. Prosím… musíš mi pomoct." Škemrá Akira jak nejlíp umí. Natsumi by dřív nebo později zjistil, že se musí zabít aby mohli být spolu. A určitě by to taky udělal. A pak by tu zůstal zase sám. Je jedno kolik si může mezi mrtvými najít přátel… pořád jsou to jen mrtví.
"Bože, ty jsi otravnej." Procedí Jason skrze zuby. Vyhrál. Pomůže mu. Vzhlédne do těch tmavě hnědých očí s nadějí na kladnou odpověď.
"Takže mi pomůžeš?"
"Asi jo." Povzdechne si mladík a zadívá se zamyšleně bokem. "Ale nic ti neslibuji."
"Rozumím." Přikývne Akira s vděčným úsměvem. Ví jak se ti dva rozhodnou. První krok by snad měli za sebou aspoň z části.
"Tak sbohem. A dávej na sebe pozor." Rozloučí se s ním červenovlasý mladík a rozuteče se pryč směrem kde před chvílí zmizela ta zrůda. Jde ji zlikvidovat. Je to jeho práce… dřív nechápal jak si někdo mohl tohle vybrat dobrovolně jako zaměstnání. Odstřelování nebezpečných mrtvol. Ale potom co si všiml jak se dívá na Naa mu to došlo. Udělal by asi cokoli, aby si ho Nao všiml. Aby mu mohl být nablízku. Jak už asi pokročil jejich vztah? Pokud si vzpomíná tak naposledy když se viděli, nevypadal Nao nijak nadšený z jeho přítomnosti. Je to vlastně divné, protože je Jason jediný přítel kterého může v té mrtvolné prázdnotě mít… zatřese hlavou, aby z ní vyhnal myšlenky na Naa. Jakékoli vzpomínky s ním spojené jsou příliš bolestné. Nechce na něj myslet. Zaměří se v duchu radši na to jak se co nejrychleji dostat domů.
Rychle proběhne hlavními ulicemi k hotelu. Nechce se mu po postraních uličkách. Je tam málo světla. Konečně doběhne do hotelu. Všude je ticho. Přesune se k Shirovu apartmá, protože si tam nastěhoval věci. Dveře se najednou otevřou a málem ho srazí na zem. Udiveně se zahledí do černovláskova rozzlobeného obličeje.
"Ahoj, t-ty někam jdeš?" vykoktá zaraženě s nevinným pohledem.
"Jdu tě hledat! Kde jsi celou tu dobu?!" křikne na něj Shiro tiše, aby nevzbudil soudní pokoje.
"Já… byl jsem venku…" odpoví Akira tiše a uvědomí si, že ho už bolí i mluvit. Skloní hlavu, aby si muž naproti nevšiml modřin na krku, ale pozdě.
"Co je to?" zeptá se Shiro a zlehka nadzdvihne jeho obličej. Je s ním tak klidný, že se mu ani nechce se nějak vzpírat, nebo na něj křičet, že mu do toho nic není, což by asi normálně udělal. Teď je jen rád, že je zpátky u něj. V bezpečí.
"To nic není."
"Kdo ti to udělal?" zeptá se muž o poznání mírněji.
"Oni." Hlesne Akira s pohledem zabodnutým někam pryč. Neví jak je nazvat. "Ti co tu byli minule." Pokusí se to přiblížit a vypadá to, že Shiro pochopil. Přitiskne k sobě blonďáčkovo prokřehlé tělo nočním chladem a rukou zabloudí mezi pramínky zvlhlé ranní rosou. Oba mlčí. Nepotřebují nic říkat. Je to zbytečné.
"Promiň, měl jsem pro tebe jít mnohem dřív. Nestalo by se to." Promluví konečně Shiro, když se od něj po dlouhé chvíli odtáhne.
"To je blbost. Beztak bys nevěděl kde mě hledat." Opáčí chlapec a protáhne se kolem něj na pokoj.
"Tak mi to řekni." Reaguje hned černovlasý mladík a odloží kabát zpátky na věšák vedle Akirova.
"V podstatě, postačí když mě budeš hledat v parku. Tam chodím večer nejčastěji. V posledních dnech." Odpoví a dlouze zívne. Už se nemůže dočkat až zalehne do postele a usne. Zavře se v koupelně a po nějaké chvíli už oba leží v posteli vedle sebe. Shiro je potichu a atmosféra se mu zdá trochu napjatá, což mu nedovolí usnout, napříč únavě, kterou pociťuje.
"Shiro… ty ses na mě naštval?" promluví konečně po chvíli a otočí pohled k muži vedle sebe.
"Ne. Jistěže ne." Oplatí mu vynuceným úsměvem.
"Přece mě nechceš hlídat? Nemám zapotřebí-!" začne se rozčilovat Akira, ale mladík vedle něj mu rychle přiloží prst na pusu.
"Jsem naštvaný sám na sebe, protože tě chci chránit, ale vůbec mi to nejde."
"To… není zrovna jednoduché mě ochraňovat." Poznamená Akira tiše s pohledem v polštáři.
"Ale dovolíš mi to aspoň zkusit?" cítí na sobě jeho intenzivní pohled. Připadá si podivně rozpačitě. Nechce mluvit a tak jen přikývne a nenápadně se přisune blíž k němu. Rána na krku pořád bolí. Shiro mu tam sice dal nějakou mastičku, ale bude chvilku trvat, než se to zahojí úplně. Zavře oči a chvíli na to na sobě ucítí jeho ruce, přitahující chlapcovo tělo do svého náručí. Neprotestuje i když jedna část jeho mysli jen těžko odolá hysterickému ječení ve stylu -Co to děláš ty úchylnej perverzáku- a podobně. Uvelebí se na jeho hrudi a v bezpečí těch pevných paží se nechá unést spánkem…

Kapitola 29.

8. března 2009 v 18:20 | Kira-chan |  Hiding in the shadow
Tak mé zlaté tady máte pokráčo =) konečně se dozvíte trochu víc ;)


"Musím se tě na něco zeptat." Začne Natsumi trochu nejistě.
"Povídej."
"Týká se to jeho." Kývne hlavou směrem k muži vedle nich. Oba ví kdo stojí na zcela prázdném místě. "Ty víš kdo je to."
"Jo, tvůj ochránce. Michio. Předpokládám, že jste se do sebe zamilovaly a tebe teď bude zajímat jak můžete být spolu." Shrne Akira jeho situaci s nečitelným pohledem.
"Jak… jak můžeš vědět… tohle…" začne Natsumi něco zaskočeně drmolit. Jak může vědět o tom, že jsou do sebe zamilovaní? To je to tak vidět? Nebo… jak?
"Nemám snad pravdu?"
"No… ano. Šlo by to? Nějak… aby z něj nebylo monstrum…"
"Já přece vím jak byste to chtěli." Nenechá ho Akira dokončit větu.
"Takže…" pobídne ho znovu Natsumi v očekávání. Blonďáček se ale nemá k odpovědi. Uvnitř ho sevře úzkost. Jeho pohled může znamenat jediné. Jde to. Ale vzhledem k tomu, že tohle nevyslovil nahlas s tím zjevně nesouhlasí.
"Můžeš mi prosím odpovědět?" zeptá se znovu beze známky podrážděnosti.
"Šlo." Hlesne světlovlasý chlapec po dlouhé chvíli a je vidět že se dost přemáhal to vyslovit. Natsumi na chvíli není schopen slova ačkoli má na jazyku tisíc otázek.
"Pokud by to vyšlo, byli byste spolu jako s kýmkoliv jiným. Ale má to pár háčků…" promluví po chvíli znovu Akira. Nedívá se na něj a ve tmě nejde pořádně poznat jak se asi tváří.
"Jakých?" vydechne Natsumi a cítí jak třese vzrušením, nervozitou a strachem.
"Pokud vím, tak potřebuješ tělo mrtvého potom… je ti určitě jasné, že tohle by bylo vážné porušení pravidel. Mrtvý se mají nechat spát. Vypustí to ven další z těch bytostí. A je docela pravděpodobné, že půjdou po právě po nás."
"To je vše? Nepůjdeme třeba do pekla?" vyhrkne Natsumi a hned na to si připadá podivně dětinsky.
"Ne. Pokud to tak chceš čistě kvůli tomu, že ho miluješ pak to půjde hladce a tímto by to mohlo skončit."
"Jenže… na tom vlastně nesejde. Protože jeho tělo bylo upáleno už dávno a daleko odsud…" zašeptá Natsumi zničeně a cítí jak ho svírá úzkost. Takže přece jen tady není žádná šance…
"To by nemělo vadit. Jen musíš zjistit jak vypadá."
"Jak to mám zjistit? Nevidím ho, ty snad ano?"
"Ne. To už je na tobě."
"A ty bys to opravdu zvládnul? Neděláš si ze mě jen srandu?"
"Já ne. Ale vím o někom kdo to dokáže. A nedělal by to poprvé. Ovšem dostat se k této osobě bude samo o sobě těžké a i kdyby se to podařilo, jen tak to pro nás neudělá. Ale neboj se. Vím za kým jít a přes koho se tam dostat. Nebude to vůbec lehké a i tak nás asi odmítne a kdoví co se tam ještě může stát."
"Vůbec ti nerozumím. Můžeš mi vysvětlit o kom to mluvíš?"
"Mluvím o místě odkud přicházejí ty bytosti. A o osobách které tam žijí, přinejmenším částečně. Ta která dokáže přivést Michia mezi živé je napůl mrtvá duše lapená mezi dvěma světy uvězněná věčně na jednom místě. Kdybychom za ní jen tak přišli, jakože to samo o sobě není možné, tak by nás zabila ještě ve dveřích. Proto se k ní musíme dostat přes jinou osobu. O něm ti řeknu víc někdy jindy a ani ten nám nebude chtít pomoct, takže i k němu se budeme muset dostat přes někoho dalšího. A tam už by snad neměl být tak velký problém ho překecat. Navíc je tenhle převážně z našeho světa, než z toho místa."
"Já… pořád je tu hodně věcí který jsi mi neřekl." Snaží se Natsumi co nejpřesněji zorientovat ve všech informacích.
"Vím o tom. Neříkám ti je schválně. Jsou věci které nemusíš vědět. Navíc je dost pravděpodobné, že se nic takového konat nebude. Nakonec tvůj ochránce tím nevypadá nijak nadšený a bez jeho souhlasu bysme mohli zemřít zbytečně a ještě zapříčinit spoustu problémů."
Natsumi musí uznat, že má pravdu. Ale stejně se mu nelíbí, že mu neříká všechno.
"Jaká je naše šance, kdyby s tím souhlasil?" zeptá se po chvíli, protože z toho co teď vyslechl se dá lehce vypočítat, že šance na úspěch bude minimální… téměř žádná.
"Šance? No… je dost malá, ale je tu. Všechno záleží jen na okolnostech."
"Dobře. Díky." Odpoví Natsumi zamyšleně a po chvíli už se oba vydají zpátky domů. Jejich rozhovor trval ve skutečnosti dýl, než by se jim zdálo. Akira slíbí, že zase přijde a můžou si o tom znovu promluvit a taky že mu pomůže jak jen bude moci, ale Natsumi jasně vycítí, že je z toho nervózní. Nemůže se divit. Sám má z toho strach a možná je ještě víc zoufalý když ví, jak malá je šance než kdyby si myslel, že není žádná. Že to prostě nejde. Teď ale záleží hlavně na Michiovi, jestli s tím bude souhlasit, nebo ne.
Teprve až zpátky v pokoji zavrtaný v posteli se k němu Michio přitiskne a beze slova ho obejme. Ani jeden z nich nespí ještě dlouho. Natsumi usne až téměř za hodinu, ale připadá mu to ještě delší…

* * *

Michio se přitiskne k chlapcovu tělu zachumlanému v peřině. Tolik by si přál se ho dotýkat… ale nejde to. Tohle přece nemůže udělat. Přivolal by na oba ty bytosti a od těch je nejlepší se držet co nejdál. Navíc… na rozdíl od Natsumiho zná víc detailů z toho o čem Akira mluvil. Jen to nezažil tady a vzpomíná si na dobu těsně po jeho smrti jen matně. Nedokáže ani říct jak trvala dlouho. Na tom místě nemá co dělat ani jeden z nich. Neměli by se tam ani přiblížit natož si tam hrát se smrtí. Jediné co je jejich nadějí na úspěch je Akira. Zřejmě to svolí. Nakonec asi nemá na výběr. Kdyby odmítl tuhle šanci, ublížil by tak Natsumi a to by si neodpustil. O to horší by to bylo, že by to musel v jeho myšlenkách cítit každý den. Nechce aby byl kvůli němu zoufalý a sám netouží po ničem jiném. Bude spolupracovat… i když je nakonec možné, že tam zemřou všichni. Nikdo totiž netvrdí že se dostanou taky v pořádku zpátky. Jedna věc je uspět v samotném obživení a druhá dostat se živý zpátky mezi lidi… Snad všechno vyjde… nezbývá než doufat…

* * *

Kapitola 28.

7. března 2009 v 9:40 | Kira-chan |  Hiding in the shadow
Tak tady máme další dílek. Všem moc díky za komenty. ^.^ V téhle části se prozatím nestane nic moc zlomového, ale za konec mě někteří z vás možná nebudou mít rádi... ale nebojte, pokráčo by mělo být brzo ;)


Později odpoledne ho přijde navštívit Nick. Natsumi ho zase vytáhne do zahrady a společně si sednou na větve jednoho ze stromů daleko od budov. Je to zvláštní. Michio kolem něj obtočí své ruce a přitiskne obličej do chlapcových vlasů. Natsumi si přitom stále vykládá s Nickem, aniž by na sobě dal cokoli znát. Chlapec s kaštanovými vlasy nemá šanci postřehnout, že tu nejsou jen ve dvou. Mohl by mu říct, že je tu Michio s nimi, ale rozmyslí si to. Prozatím si to nechá jako své tajemství. Nakonec, Akira si toho všimne a to zatím bude stačit. A podle okolností by o něm později řekl i Nickovi. Teď mu to vyhovuje takhle…
"…a pak je tu ten kluk. Blonďák asi stejně tak starý jako já. Myslím že se jmenuje Akira." Vykládá Nick a Natsumi sebou při zvuku toho jména trochu cukne.
"Akira? Blonďák? Ty ho znáš?" vyhrkne a setká se, se stejně zaraženým pohledem.
"No, ano. Je to Tatsuyův bratranec. Jeho rodiče někam jeli a nechali ho tady v hotelu. Zdá se mi trochu divnej. Nevím přesně jak to říct, ale něco mi na něm pořád přijde zvláštní. Jen nevím co. Ale Tatsuya ho nemůže vystát." Dořekne Nick a zadívá se na nebe prosvítající skrze větve. "A odkud ho znáš ty?"
"Přišel sem včera v noci. Potkali jsme se v zahradě."
"Cože? Co tu dělal?" zarazí se chlapec s kaštanovými vlasy a Natsumi na chvilku zaváhá než mu popravdě odpoví.
"Přišel sem hledat někoho kdo umí mluvit s mrtvými."
"Proč?" vyzvídá dál Nick. Natsumi není nepříjemné mu odpovídat, ale při vzpomínce na Akiru se mu myšlenky zatoulají k ranní debatě a přestává se soustředit na chlapcovu přítomnost.
"Protože on s nimi mluví taky. Nic víc toho o něm nevím."
"Hm… zajímavý…" hlesne Nick zamyšleně, ale víc už se na tohle téma nebaví. Místo toho začnou vymýšlet zábavu ve stromech a okolí dokud nepadne soumrak a Nick neodejde zpátky.
Zbytek večera Natsumi stráví přemýšlením nad tím, jak dostat Michia mezi živé. I kdyby to bylo možné, zřejmě by na to byla potřeba tělesná schránka do které by se duše vrátila a kde by bylo potřeba ji znovu upevnit. Ale jeho tělo bylo už dávno spáleno na popel, tak co teď? Znamená to snad že by se nemohl vrátit i kdyby to nějak šlo zařídit?
Konečně je noc. Natsumi se potichu vyplíží za svého pokoje a zamíří ven. Má stále ten nepříjemný pocit z chladné chodby a tmy všude kolem, ale vědomí, že vedle něj jde Michio ho zvláštním způsobem uklidňuje ačkoli by mu proti lidem moc nepomohl. Před každým rohem se zastaví a chvilku poslouchá jestli někdo nejde, než se rychle nevydá dál. Konečně dospěje až k východu. Venku je dneska nějak chladno. I když to asi spíš dělá ten rozdíl mezi nocí venku a teplem v jeho pokoji, kde má aspoň staré oprýskané topení. Zachumlá se víc do tmavé mikiny a co nejrychleji a nejopatrněji zamíří na své tajné místo. Cestou se neustále rozhlíží, jestli ho někdo nesleduje, ale vypadá to, že všichni už spí. Jen na několika málo pokojích se ještě svítí. Sem tam jde vidět silueta člověka ať už v pohybu, nebo jen tak stojícího na místě. Zaběhne mezi keře a co nejtišeji se proplazí až k černému otvoru ve zdi. Z toho se bleskově vyšvihne něco světlého a srazí ho to na zem. Leknutím téměř přestane dýchat, než si uvědomí, že to byl Akira.
"Natsumi… kde jsi byl tak dlouho?" hlesne chlapec přiškrceně a vyčítavě se mu zahledí do očí.
"Myslel jsem, že přijdeš až kolem půlnoci." Vysvětlí to hned chlapec a v duchu už se připravuje jak by se ho měl zeptat. Najednou vůbec neví jak začít, ani co říct. Vlastně má pocit, jako by se mu slova zadrhla v puse a on je nemohl dostat ven. "Vypadáš polekaně, nebo se mi to jen zdá?"
"Měl jsem strach, ale teď už je to dobrý. Zvlášť s ním." Kývne hlavou k prázdnému místu vedle nich. Ačkoli nikoho nevidí ví přesně o kom Akira mluví. Všiml si ho rychle.
"Slyšel jsem o tobě jiné věci." Podotkne Natsumi trochu nervózně.
"Jaké věci?" zeptá se Akira a v jeho hlase zazní osten ostražitosti. Konečně se od něj odtáhne, aby se Natsumi mohl posadit a oba se opřou o stěnu za nimi.
"Nic konkrétního. Jen že budíš celkem respekt v mrtvých a prý umíš používat svou moc i jinak, než na komunikaci s druhým světem. Když to tak řeknu."
"Jo, to je asi pravda. Nic víc? Nic konkrétnějšího?"
"Ne. Je tu snad něco co bych měl vědět? Něco konkrétnějšího ohledně tebe?"
"Časem ti řeknu všechno." Usměje se na něj Akira zářivě a tím jednoznačně ukončí téma. Michio mlčí. Nepromluvil ani během cesty sem a nemluví s ním ani teď. Natsumi si není úplně jistý proč, ale tuší to. V duchu už se zase přemlouvá položit tu zrádnou otázku, ale na poslední chvíli si to zase rozmyslí.
"Co tě předtím tak vyděsilo?" zeptá se nakonec jen aby oddálil odpověď, na to co ho zajímá nejvíc.
"No… to je trošku složitější." Zadívá se Akira bokem, ale Natsumi se nelíbí jeho věčné vymlouvání. Chce vědět co se děje. Nakonec se to týká i jeho.
"Jen povídej. Třeba to pochopím." Pobídne ho.
"Kde bych začal? Tak třeba… slyšel jsi už určitě o Zambie," začne Akira vysvětlovat a Natsumi při tomhle jediném slovu zbledne a cítí jak se mu dělá zle. Právě teď možná uslyší to, co slyšet nechtěl. "tak prostě jsou tu duše které umí pohybovat věcmi a ubližovat lidem. Těm se říká poltergeisti. O tom už jsi slyšel. No a těmhle by se asi říkalo Zambie, i když mají v podstatě blíž k poltergeistům. Jen jsou… řekněme hmotnější."
"Jak jako, hmotnější?"
"To jako, že je můžeš vidět a cítit jako normální lidi, i když fyzickou schránku úplně nemají. Těžko se to popisuje."
"Myslím, že ti rozumím. A tyhle bytosti jdou po tobě?"
"Nevím… tak trochu asi ano."
"Proč?"
"Protože se občas motám na místech, kde nemám co dělat."
"A to je?"
"To ti řeknu jindy."
"Dobře. V tom případě mám k tomuhle ještě poslední otázku. Odkud se tu vzali?" zeptá se Natsumi a částečně tím míří i na nejdůležitější otázku ke které jsou teď velmi blízko.
"Jsou to duše které nenalezly úplný klid a ještě musí nějaký čas být tady na zemi. Je pro ně vyhrazené místo ze kterého nesmí odejít. Není jich moc. Ale občas se stane, že když někdo poruší závažně pravidla, tak je to… jako by je k sobě přivolal. Některé z nich se dostanou ven a pak tady pobíhají mezi námi a bývají nebezpečné. Velmi. Víc toho moc nevím. Ale vypadá to, že jedna teď jde po mě. Naštěstí mám Shira." Usměje se nakonec Akira a Natsumi si ho zamyšleně přeměří.
"A to je kdo?"
"Jeden kluk z hotelu. Normálně ho nemůžu vystát, ale když je nablízku tahle bytost tak ji dokáže zahnat. Až takovou psychickou moc já nemám. A on zjevně umí zase jen tohle a asi si to ani neuvědomuje. Ale dokud se mu budu držet nablízku, tak jsem v bezpečí. A mám kliku protože ten chlápek by mě měl u sebe nejradši pořád. Nechápu proč, ale to už je jeho problém." Pokrčí blonďáček rameny a Nick se konečně odváží položit dlouho očekávanou otázku…

Kapitola 27.

3. března 2009 v 22:49 | Kira-chan |  Hiding in the shadow
Tak jsem to napsala dřív než jsem stačila doufat ^.^ pokráčo už mám lehce rozepsaný a teď na něm možná ještě zapracuju... ale uvidíme. Do budoucna bych se chtěla zeptat jestli nebude vadit, když zapojím ještě jednu dvojici... doufám že ne, protože jinak by tahle povídka asi brzo dostala velmi rychlé rozřešení a byl by konec. Ono totiž... pár Nicka s Tatsuyou je momentálně jen na pozadí příběhu a ani nemám v plánu ho zapojovat nějak moc. Samozřejmě že se o nich psát bude, zvlášť pokud budete chtít, ale stále to bude jen vedlejší dějová linie. Tahle povídka má totiž vymyšlený prostředí ve kterým se mi dobře pohybuje a tak se mi nechce rychle končit a začínat s novou dvojicí v jiné povídce když se mi tak skvěle hodí sem. Ale koukám, že to už moc kecám a ani se to netýká téhle kapitoly taže dost mých keců a tady to máte... =)



* * *

Natsumi na sobě ucítí lehký dotek něčích rukou. Čechrají mu vlasy… polekaně sebou trhne a rozhlédne se do příšeří v místnosti. Slunce ještě ani nevyšlo. Nikde nikdo… ale ten dotek se zdál tak živý.
-Klid… nikdo tu není.- ozve se v jeho myšlenkách známí hlas. Na chvíli má pocit, že je to jen jeho svědomí se kterým občas mluví, ale pak se rozpomene na včerejší noc a podivnou známost s nemrtvým.
-Připadalo mi, jako by mi někdo sahal na vlasy.- přizná a následuje chvíle ticha.
-Jsme tu sami.- opáčí hlas a Natsumi náhle přijde, že zní trochu nervózně.
-Tak kdo mi sahal na vlasy?-
-Nevím. Nezdálo se ti to?-
-Ne.- odsekne chlapec podrážděně a stočí pohled směrem odkud cítí jeho přítomnost. -To jsi byl ty, že?-
-Ne. Jak bych mohl…- odpoví jeho ochránce, ale Natsumi pozná, že lže.
-Kecáš. A řekni mi proč.-
-Co proč?-
-Zaprvé, proč na mě saháš? Za druhé, proč mi lžeš?-
-Ach jo…- povzdechne si ten hlas, ale vypadá to, že mu odpoví. -Nechtěl jsem tě vzbudit.-
-To není to co jsem chtěl slyšet.-
-Občas se tě můžu lehce dotknout, ale je to porušení pravidel a proto to dělat nesmím.-
-Tak proč jsi to udělal?-
-Chtěl jsem se tě aspoň jednou dotknout.-
-Proč?-
-Miluju tě, to už jsi si z mých myšlenek mohl vyčíst sám už dávno.-
Natsumi zůstane potichu sedět na posteli, než si znovu lehne a přikryje se. Tohle není dobré. Má pocit, že k němu cítí to samé, ale nedokáže si to pořádně vysvětlit. Jak by mohl milovat někoho koho nikdy neviděl, neví ani jeho jméno a zná se s ním jen pár hodin… přesto, někdo by to asi nazval láska na první pohled, ale v tomto případě to nejde, protože ho nikdy neviděl. I tak si je jistý, že k sobě nepopiratelně patří. Jako dvě součásti jednoho celku. Je to tak zjevné až to bije do očí. Přesto že ho vlastně vůbec nezná má pocit, že bez něj už by to nemohlo být nikdy ono. Jak mohl vyvolat takový pocit někdo koho se ani nemůže dotknout? Nechce ho milovat. Tenhle vztah, bude strašně bolet. Nikdy nebudou moct být spolu. Snad po Natsumiho smrti, ale co když ta je rozdělí úplně? Co by měl dělat? Svoje pocity před tím klukem neschová. Vidí do mysli. I v této chvíli jistě ví na co myslí. Musí mu to ubližovat stejnou mírou. Je mu ho líto… kdyby tak existoval způsob… způsob na co? Vrátit ho do světa živých? Zamrazí ho z té myšlenky. Mrtvé věci by se neměly přivádět zpátky mezi živé. Není to správné. Kdoví co by se z něj stalo…
Necítí ten dotek a přesto si najednou uvědomí, že ho osoba vedle něj zlehka hladí po ruce. Myslí na to samé. Ani jeden z nich neví jak dlouho budou muset takhle trpět odděleni tak daleko a přece tak blízko k sobě. Jak dlouho budou moct být spolu a je tu možnost aby byli spolu úplně? Aby je nedělilo už vůbec nic? Jen přemýšlet nad tím, je bolestivé.
-Jak se vůbec jmenuješ?- zeptá se Natsumi a snaží se co nejvíc vnímat dotek jeho rukou na svém těle. Není vtěrný, jen konejšivý.
-Michio.- odpoví muž po chvíli zamyšleného ticha.
-Můžu… se tě zeptat na pár věcí?-
-Nepamatuji si toho moc ze svého minulého života. Dokonce myslím, že si nevzpomínám téměř na nic.-
-To nevadí. Zkus mi odpovědět.- přikývne Natsumi chápavě. -Kdy jsi zemřel a kolik ti bylo?-
-Myslím, že je to už sedm let od mé smrti. Bylo mi tehdy osmnáct…-
-Vzpomínáš si jak se to stalo?-
-Pamatuji si jen… strašné horko. Vím, že jsem nemohl dýchat kvůli… kouři. Ano už si možná vzpomínám. Vyhořel mi byt. Bylo to večer, spal jsem a když jsem se probudil do plamenů, už jsem byl téměř udušený kouřem. Nemohl jsem křičet ani volat o pomoc. Uhořel jsem tam.-
"To je, strašné." Zašeptá Natsumi a otočí se k němu, aby ho mohl obejmout. Ani si v té chvíli neuvědomí, že to nejde a s napřenýma rukama sebou hodí na polštář. Nemůže se ho ani dotknout… ani ve chvíli jako tahle… nikdy… bude to tak napořád? Ta bezmoc je mučivější než všechno co doposud zažil.
-Bylo to tady?- položí Natsumi poslední otázku.
-Ne. Jsem z Ruska. Nepamatuji si na nic jiného, ani na zem, ani na ruštinu, ani jak vypadal můj dům… jediné na co si vzpomínám je moje smrt a jméno té země… a mé vlastní jméno. To je ale vše. Nic víc nevím.-
-Dobře.- trochu posmutní Natsumi. Doufal, že je z Japonska. Nejlíp někde z okolí, aby mohl třeba něco zjistit. Podle jeho jména a příčiny smrti by určitě něco našel… snad… ale když je z Ruska a navíc ani neví ze kterého města… nezjistí už nic. Ale napadne ho něco jiného. A sice… třeba by mu mohl pomoct Akira…
-Na to zapomeň.- reaguje okamžitě Michio na jeho myšlenky.
-Proč? Říkal jsi, že je v tom zběhlejší než já. Třeba existuje nějaká možnost jak tě dostat sem… zpátky a- zamyslí se jak to říct -bez vedlejších účinků. Aniž by to způsobilo víc problémů a nebo se něco zvrtlo… prostě, však víš co chci říct. Třeba tě dokáže vrátit mezi živé aniž by tě změnil na monstrum nebo co já vím.-
-Mrtvý se mají nechat ležet kde jsou, to nevíš?-
-Tak co tu potom děláš?-
-To je o něčem jiném. Stále patřím mezi mrtvé.-
-Na tobě je něco jiného.-
-…no, je. Ale každopádně je to porušení pravidel a to se nikdy neobejde bez trestu.-
-Trestem je že tě nemůžu ani vidět. Nevím absolutně jak vypadáš, nemůžu se tě ani dotknout a přitom tě mám na dosah ruky. Je to frustrující!-
-Já vím…- povzdechne si ten hlas tiše. -Ale mám z toho strach. Mohlo by nás to od sebe odtrhnout nadobro a nebo se začne dík něco hrozného…-
-Neříkal jsi, že to se bude dít stejně?-
-To sice ano, ale čím později tím líp.-
-Čím později tím hůř. Takhle se z toho brzo doopravdy zblázním.-
-Vydržíš to alespoň pár dní? Potřebuji si to promyslet.-
-Co si na tom chceš promýšlet? Neříkal jsi, že ě miluješ? Tak přece chceš být se mnou ne? Vím, že to chceš, tak kde je problém?-
-Ani netušíš jak moc si přeji, aby to šlo, ale za všechno se musí zaplatit. Nechci být ten, kdo ti udělá ze života peklo.-
-Tohle je peklo. S tebou budu šťastný ať se bude dít cokoli.-
-To nemůžeš vědět.-
-Ale ano. Nenuť mě, abych to říkal nahlas. Víš moc dobře co k tobě cítím a chci být s tebou i kdyby to znamenalo žít navždy mezi mrtvými.-
Oba dva jsou potichu. Natsumi chápe jeho obavy. Sám má strach co bude potom. Ale je možné, že je tahle debata úplně zbytečná. Vlastně ani moc nevěří, že by opravdu existoval způsob jak by to šlo zařídit. Je to jen sen který ho právě napadl. Vytoužená myšlenka, ale nevěří, že by se mohla stát skutečností, ačkoli si to tak moc přeje. Přesto asi neodolá a zeptá se Akiry… jen tak pro zajímavost. Ví co mu odpoví, ale za zkoušku nic nedá. Jenže… kdy se s Akirou uvidí? Dnes večer? Bude čekat tam kde minule… každou noc dokud zase nepřijde. Udělá to, pokud si to Michio nebude přát, ale kdyby tu ta možnost byla… musí o ní aspoň vědět.

Kapitola 26.

1. března 2009 v 22:54 | Kira-chan |  Hiding in the shadow
Po dlouhé době zase něco přidávám tak si to užijte. Prozatím nic víc nemám a podle časvého omezení kdoví kdy něco mít budu... ^.^"



* * *

Tatsuya už nějakou dobu sedí nad papíry se sluchátky v uších, aby měl výmluvu proč nezvedal žádné hovory. Mohl by to klidně dodělat na svém apartmá, ale Nick už je asi doma a tak by se nemohl pořádně soustředit, a navíc by si připadal provinile, že sedí jen pár kroků od něj a vůbec se mu nevěnuje. A pokud je venku tak by si tam bez něj připadal moc sám a to se mu taky nelíbí. Tady v kanceláři má alespoň pocit, že se může víc soustředit...
Konečně pozdě v noci má všechno hotové. Sundá sluchátka, beztak má už po pracovní době, a jde zpátky na apartmá. Po cestě ještě narazí na jednu z místních uklízeček.
"To byla hrozná bouřka, že?" prohodí žena za chůze k němu.
"Bouřka?" zamrazí ho.
"Ano, vy jste si nevšiml?" přeměří si ho žena nevěřícně a Tatsuya rychle stočí pohled k oknu. "Uklidnilo se to před pár minutami." Vysvětlí uklízečka a Tatsuya se beze slova rozběhne na apartmá. Jak si toho mohl nevšimnout? Proč je jen takovej idiot, že tam Nicka nechal samotného. Snad si něco neudělal… jestli ano… sám sobě by nejradši namlátil. Zadýchaně vtrhne do pokoje a pohledem střelí k postavičce mezi dveřmi do koupelny. Chlapec mu věnuje nečitelný pohled, který nemůže ani omylem znamenat nic dobrého a zabouchne za sebou dveře do koupelny dřív než se černovlasý muž zmůže na slovo. Viděl na Nickovi, že brečel a ještě teď byl roztřesený. Tatsuya se chytne za vlasy ve vzteku na sebe sama a chvíli zůstane nehybně stát mezi dveřmi a přemáhat sám sebe, aby nezačal mlátit hlavou o zeď. Po chvíli se přinutí zklidnit a zavře za sebou. Opře se zády o stěnu v ložnici a očima hypnotizuje podlahu. Přitom naslouchá všemu co se z koupelny ozve aby mohl odhadovat co tam zrovna dělá. Teď si asi čistí zuby…
Klapne zámek a Nick konečně vyleze ven. Tatsuya k němu vzhlédne s omluvou na rtech, ale chlapec ho zarazí chladným pohledem a beze slova si lehne do postele.
"Nicku… promiň, měl jsem tu být… odpusť mi to, nevšiml jsem si…"
"…jistě…" procedí chlapec jedovatě skrze zuby a Tatsuya si rychle rozmyslí jestli má vůbec cenu ještě něco říkat. Ale musí přece vědět, že to nebylo naschvál.
"…já jsem-"
"Sklapni! Tvoje výmluvy mě absolutně nezajímají."
"Ale"
"Ticho!" otočí se na něj chlapec rozčíleně. "Já nepotřebuju poslouchat pitomý výmluvy a ani nejsem tak blbej aby mi pár věcí jaksi nedošlo."
"Co? O čem to mluvíš?"
"Mluvím o tom, že už toho mám celkem po krk…" zavrčí na něj chlapec a otočí se k němu zády.
"Jak to myslíš… prosím, já jsem vážně nechtěl… vím, že-"
"Nevíš vůbec nic, tak sklapni a dej mi pokoj!" křikne na něj drobná postavička schoulená pod peřinou a ještě víc se zavrtá do měkké látky. Tatsuya už je vážně zoufalý. Proč má takový pocit, že tady nejde jen o jeho nepřítomnost dnešní noci. Jenže co má dělat? S povzdechem se jde umýt. Vrátí se co nejdřív a pod peřinou se zlehka dotkne chlapcovy paže. Cukne sebou aniž by se otočil, ale aspoň ví, že nespí.
"Nicku…" zašeptá omluvně do kaštanových vlasů. Chlapec se trochu skrčí, ale jinak nereaguje. "…promiň mi to. Už se to nestane." Šeptá a doufá, že mu chlapec odpustí. "…přísahám, ani nevíš jak strašně je mi to líto."
"Tvoje lítost je mi k ničemu." Zasyčí ten jedovatý hlásek, ale dokud je tady s ním, tak má pořád naději, že mu to promine.
"Já vím, ale musíš vědět že to bylo nechtě."
"Nezájem a buď zticha, chci spát." Uzemní ho zase chlapcův hlas a Tatsuya se radši rozhodne nechat to až na ráno. Třeba se z toho vyspí…
Ráno ho probudí nějaké šustění a rachocení. Moc si toho nevšímá, dokud nezaslechne zvuk zipu od batohu a kroky přecházející místností. Rychle otevře oči do jasného rána a vyskočí z postele, přičemž v náruči pevně sevře chlapce s velkým batohem v ruce. Už zase? To snad nemyslí vážně?
"Chceš ode mě odejít?" zeptá se bolestně. "Mrzí mě to. Opravdu."
"Bude to tak lepší. Pro oba." Pokusí se Nick z jeho sevření vymanit, ale muž ho stiskne ještě pevněji.
"Prosím nechoď. Vím, že jsem udělal chybu, ale…"
"O tom to vůbec není." Opáčí chlapec a využije chvilky překvapení, aby se mu vysmekl.
"Tak… proč? Myslel jsem, že ti se mnou bylo dobře." Namítne muž trochu přiškrceně jak se mu špatně mluví.
"Nejde o to, jestli mi s tebou bylo dobře nebo špatně…" podívá se chlapec bokem. "… jen… prostě… máš pořád spoustu keců kdovíjak pro tebe nejsem důležitém a jak mě miluješ a všechno tohle, ale přitom pravda je taková, že na mě nemáš vůbec čas, nevěnuješ se mi, ani když sedím kousek od tebe a ještě mám občas pocit, že ti i takhle překážím. A navíc, k tomu všemu si neumíš udělat ani chvilku, když víš jak…"
"Já jsem to nevěděl, přísahám! Poslouchal jsem mp4 a nevšiml jsem si, že je bouřka."
"Tak hlavně že ses bavil."
"Pracoval jsem."
"Ovšem, jistě to bylo strašně důležité." Začne zase Nick s tím jedovatým tónem.
"Potřeboval jsem ty papíry v klidu dokončit."
"No ano… tady máš klidu málo viď? A o tom právě mluvím. Nemám za potřebí ti tu překážet." Otočí se chlapec na patě a zamíří ven.
"Kam si myslíš že jdeš? Už jednou jsem ti řekl, že tě nenechám odejít."
"Budeš muset, nebo uteču sám. Tak si vyber, mě je to celkem jedno."
"Proč mi to děláš?" povzdechne si Tatsuya zoufale. To je snad jen zlý sen.
"Já ti něco dělám? Takže je zase chyba ve mně? No ovšem, v kom jiném že? Vůbec ti na mě nezáleží, jsem ti úplně ukradenej. Chceš mě tu jen aby sis mohl před spaním pohrát ne? Tak na to můžeš zapomenout. Od toho si najdi jiného pitomce!" zakřičí na něj a práskne za sebou dveřmi. Tatsuya za ním okamžitě vyběhne na chodbu a za ruku ho proti vůli odtáhne zpátky. Zamkne a vytrhne mu z ruky tašku. Položí ji na podlahu přitáhne k sobě chlapce v dlouhém objetí. Nemá ani tušení co by měl říct. Co má dělat? Jak mu má ukázat, že to není pravda? Přece na něm musí vidět, jak ho bolí co teď řekl. To přece nemůže být pravda, aby si tohle myslel.
"Řekni mi, jak ti můžu dokázat, že to není pravda. Co mám udělat?" zeptá se tiše a zadoufá, že se mu nezlomí hlas. Udělá cokoli, jen ho nesmí ztratit.
"Pozdě."
"Prosím, dej mi poslední šanci. Prosím… opravdu už bude poslední."
"To už tu bylo, nemám důvod stejnou chybu opakovat."
"Prosím." Přitiskne ho k sobě muž ještě zoufaleji.
"Tatsuyo nech toho. Tohle nikam nevede. Věřím, že to vydrží tak týden a pak to bude stejné jako teď. Díky nechci. Najdi si někoho jiného."
"Pro mě existuješ jen ty. Ty jsi moje všechno…"
"To vidím…" poznamená chlapec ironicky, ale vzápětí se zarazí a trochu se od něj odtáhne. Tatsuya si teprve v té chvíli uvědomí, že mu po tváři tečou slzy a třesou se mu ruce. Rychle se k chlapci otočí zády a pokusí se setřít slané cestičky na tvářích. Co to s ním je? Nevzpomíná si, kdy naposled brečel. Nechce, aby tohle Nick viděl. Připadá si jako slaboch a ubožák.

* * *

Nick se provinile zadívá na černovlasého muže, který je k němu otočený zády s rukou před očima. Není pochyb, že tohle nepředstírá. To ho vážně miluje? Třeba mu nelže… možná že je všechno opravdu tak jak to řekl… ale stejně… opravdu by se to mohlo změnit? Nevědomky natáhne ruku k třesoucí se postavě před sebou. Obličej má schovaný v dlaních. Nick si najednou připadá hrozně provinile. Tohle nechtěl. Nebylo v plánu mu ublížit. Lítostivě se dotkne černovláskových zad a otočí ho k sobě. Muž sebou cukne a uteče do vedlejšího pokoje, kde se zavře. Chová se jako malej kluk. Nick se sám pro sebe pousměje. Pan velký ochránce si teď asi připadá dost trapně. Ačkoli ho to mrzí, připadá mu to celkem… roztomilé. Vejde zpátky do pokoje a přiklekne si vedle muže schouleného v rohu místnosti s obličejem schovaným v dlaních. Parchant. Zase ho dostal. Jak by mu mohl ještě něco vyčítat. Natáhne se a zlehka ho políbí na hřbet obou dlaní, které poté stáhne z jeho obličeje. Tatsuya se na něj zmateně zahledí uslzenýma očima, než se Nick s úsměvem přiblíží k jeho obličeji. Zamotá mu své prsty do vlasů a zavře oči, aby ho mohl dlouze políbit.
Tatsuya nejdřív ztuhle sedí a asi nemůže uvěřit tomu, co se kolem děje, ale po chvilce ucítí jeho paže na svém pase a v příštím okamžiku už sedí muži v klínu s jeho rukama obtočenýma kolem svých zad. Na chvíli se od něj trochu odtáhne.
"Tohle je tvoje Poslední šance. A myslím to vážně, tak si to zapamatuj." Hlesne, než jeho vlhké rty umlčí dalším polibkem…

* * *