Duben 2009

Kapitola 42.

25. dubna 2009 v 19:11 | Kira-chan |  Hiding in the shadow
Protože jste tak hodní =) tak se mi podařilo sepsat další kapču ^.^ uvidíme jak se bude líbit...



* * *

Akira po chvílích zadýchaně sleduje stahující se bytosti. Jsou všude kolem nich. Takhle se na ně brzo vrhnou a oni opravdu nebudou mít žádnou šanci. Bodání v plicích je téměř nesnesitelné. Takhle je jen přítěží, štve ho to. Strašně se za tu skutečnost nesnáší. Zastaví a otočí se zády k běžícím společníkům.
"Akiro! Co děláš?" křikne na něj okamžitě Natsumi.
"Zdržím je! ...běžte beze mě!" odpoví mu zatímco se snaží chytnout dech.
"Ale…" odporuje Natsumi. Akira si ale vymění rozhodný pohled s Michiem a ten srozuměně přikývne.
"Dávej na sebe pozor. Natsumi, pojď." Popožene zmateného chlapce. Ten nemá čas odporovat. Akira se krátce ujistí, že mizí ve stínech za rohem, než se otočí čelem k pokrouceným lidským tělům. Ta zpomalí a shluknou se kolem něj. Akira se v duchu soustředí a shromažďuje v mysli potřebnou energii, kterou se následně nechá plně ovládnout. Nijak nevnímá co se kolem něj děje. Jen skutečnost, že se bytosti zastavili a některé z nich začali couvat. Pak už vůbec nevnímá co dělá, cítí jen temnou energii proudící celým jeho tělem. Myslí jako by byl spojen s každou mrtvou bytostí v libovolném rozsahu místa. Nejen to, ovládá je… nebo se to tak dá alespoň popsat. Tak jako to dělá i Nao, nikdo se teď neodváží proti němu postavit. Postavit se jeho němým rozkazům. Ale na jak dlouho? Není Nao a používat tuhle moc je pro něj nejen těžké, ale i nebezpečné… otázkou je, jak moc nebezpečné to může být? Vlastně to nikdy v takovémto rozsahu nezkoušel. Na pozadí mysli cítí světlé body života, přibližující se k hranicím města. Ještě chvíli musí nechat tu temnotu ovládat jeho mysl a pak… nemá tušení co bude potom.
Světlé body jsou už za hranicemi města. Pomyslně v bezpečí. Stáhne temnotu zpátky hluboko do svého nitra. V tu chvíli jako by zase mohl vidět. Je stále na tom samém místě. Ulice je prázdná. Všichni jsou schovaní. Před očima má temno, nemůže dýchat a třese se po celém těle. Už se neudrží ani na nohách. Klesne na zem a před očima má temnotu, která zakrývá točící se obraz ulice.
-Měl bys jít.- ozve se v jeho mysli náhle jemný dívčí hlas. Přetočí se v leže na záda a vzhlédne nad sebe. Sklání se nad ním malá holčička. Její bílá průsvitná postava je jako jediná vidět v černé tmě. Na sobě má volné zelené šatky a světlounké průsvitné vlásky jí vlají podél vílího obličeje.
-Kdo jsi?- zeptá se zmateně v myšlenkách.
-Kamarádka. Pojď, pomůžu ti. Někdo na tebe čeká.-
-Cože?- sleduje jak k němu děvče vztahuje bílou ručku ze světla.
-Až se probere, bude chtít, abys byl u něj. A navíc tví přátelé spoléhají na to, že se vrátíš.-
-Proč to děláš?-
-Nao mě poprosil, abych tě odsud dostala pryč.-
-Nao?- otevře Akira zeširoka oči.
-Ano, předtím, než vešel za Amy mi řekl, že je mu na tobě něco povědomého a že chce, abych tě odsud odvedla, kdyby se něco zvrtlo.-
-Kde jsou všichni?-
-Živí jsou za hranicemi, mrtvý se schovali a čekají až omdlíš, nebo odejdeš.- odmlčí se na chvilku děvče. -Zahráváš si.- naráží na to co před chvílí dělal.
-Já vím. Ale jinak, by jsme se odsud nedostali.-
-To je asi pravda. Půjčím ti nějakou energii, ale brzo zmizí. Nemáme moc času.- řekne průsvitná světlovláska a dotkne se jeho čela. Cítí jak závrať ustupuje alespoň dost na to, aby byl schopný rychlé chůze. Vytáhne se na nohy a nechá se děvčetem vyvést nejkratší cestou k hranicím. Tam s menšími potížemi nakonec přeleze plot a dobelhá se bez dechu až k okraji města, kde nasedne na nejbližší autobus a dojede s ním až k parku. Půjčená energie se rychle vytrácí a mžitky už začnou být nesnesitelné. Posadí se na lavičku na zastávce a vytáhne mobil z kapsy kalhot. Děvče se s ním rozloučí a zmizí.
"Akiro, kde jsi? Proč jsi mi celou dobu nezvedal telefon? Co si sakra myslíš?" začne na něj okamžitě ječet rozčílený hlas jeho bratrance.
"Tatsuyou… přijeď prosím…" hlesne a snaží se dýchat zhluboka. V uších mu hučí a všechno kolem se točí děsně rychle. Musí zavřít oči, aby mu z toho nebylo tak zle.
"Cože? Kde jsi? Co se stalo? Slyšíš mě? Jsi tam ještě?" z jeho hlasu je slyšet panika. Akiru překvapí, že si o něj dělá starost. Připadalo mu, že je mu ukradený jako všem okolo, ale tohle zní jinak. Řekne mu zhruba kde je a skončí hovor. Soustředí se aby zhluboka dýchal, nebo omdlí a to se mu nijak moc nechce. Přesto se mu nedaří rozdýchat houstnoucí tmu před očima, ani ztišit hukot v uších nebo zastavit třas rukou a kolen. Ani neví kdy přesně a ztratí vědomí úplně…

* * *

Michio využije svých léčitelských schopností ochránce, které mu ještě zůstali a drží při životě zraného mladíka ve svém náručí. Natsumi utíká vedle něj a neustále se otáčí po Akirovi. Už aby tohle všechno bylo za nimi. Pokud se Akira chytá udělat to si myslí, tak by se dokonce mohli vyhnout i problémům v budoucnu. Přinejmenším na nějakou dobu. Ale je to dost nebezpečné. Pokud to včas nezastaví, mohl by zemřít a stát se jedním z těch mrtvých, kteří je teď napadají. Jen Nao umí tohle doopravdy mistrovsky ovládat. O to děsivější ale může Akira být, pokud se mu to podaří. Snad všechno vyjde.Netrvá to dlouho a doběhnou až k hranici.
"Natsumi, mohl bys vylézt nahoru? Podám ti Shira a hned jsem u tebe." Požádá ho nejistě.
"Zkusím to." Přikývne chlapec a začne šplhat po zdi nahoru. Ne že by mu šlo nějak výborně, ale dostane se tam a Michio mu rychle podá černovlasého mladíka. Co nejrychleji vyšplhá na zeď za ním a znovu ho vezme k sobě. Slezou dolů a rozběhnou se pryč. Za cesty ani jeden nic neříká. Jestli se nedostanou do nemocnice dostatečně brzo, tak Shiro zemře.
Konečně naskočí do šaliny na kraji města. Natsumi se tváří ztrhaně a nešťastně. Nepochybně se mu nelíbí, že tam nechali Akiru samotného.
"Neboj se, zvládne to." Usměje se na něj mladík s bronzovými vlasy a zadoufá, že má pravdu. Jemu samotnému by to bylo celkem jedno, ale nesnesl by pomyšlení že je Natsumi nešťastný.
"Taky bych tomu chtěl věřit, ale mám strach. Nejdřív Nao a pak i Akira. Nechtěl jsem je tam nechat ani jednoho." Otřese se chlapec naproti němu. Tolik by ho teď chtěl obejmout a konejšit ve svém náručí, ale nehybné černovláskovo tělo mu v tom trochu překáží...
Později v nemocnici odevzdají mladíkovo tělo doktorům. Ti je pošlou do čekárny na chodbu a kromě vyděšených pohledů jim nevěnují vůbec nic.
"Myslíš, že bude v pořádku?" zeptá se Natsumi a Michio si ho přitáhne na klín. Položí si tmavovláskovu hlavu na rameno a začne ho jemně laskat ve vlasech.
"To víš že jo." Řekne, ale pravda je, že si tím není úplně jistý. "Lituješ toho?" zeptá se Michio tiše. Určitě toho lituje. Kdyby ho nemuseli oživovat tak nebude jeho nejlepší kamarád sám ve městě plných krvelačných zrůd, Nao nebude mrtvý a Shiro by teď neležel tady s dírou v žebrech.
"Ničeho nelituji. Možná je to sobecký, ale nelituji toho." Zašeptá Natsumi trochu roztřeseně. Vyčítá si to. Michio neví co říct a tak ho jen políbí do vlasů a přitiskne trochu blíž k sobě. Je tak strašně šťastný, že už se ho může dotknout. Ten pocit, se ani nedá popsat.
Sedí takhle dlouho v prázdné chodbě, kam pomalu proniká světlo přicházejícího rána. Je ticho, jen občas narušené zvuky kroků nebo otvírání dveří. Sem tam se na chodbě zastaví pár doktorů a tiše se o něčem baví. Dveře sálu před nimi jsou stále ještě zavřené. Oba jsou potichu a čekají. Nikdo nevychází a Akira se taky ještě neobjevil. Michio začne mít nepříjemný pocit, že to přece jen neustál. Možná ho přecenil. Chlapec v jeho náručí se na něj nedívá. Zůstává potichu přitisknutý k jeho hrudi a ačkoli oddychuje pravidelně, Michio pozná, že ještě nespí.
Chodba už se změní na rušné pracovní místo prosvětlené sluncem a naplněné šumem nemocným pacientů a jejich doktorů. Dveře před nimi se konečně otevřou a ven vyjdou tři doktoři a několik sestřiček, které před sebou táhnou vozík s černovlasým mladíkem. Je napojený na spoustu hadiček a vypadá jakoby spal.
"Jak je na tom?" vyhrkne Natsumi jen co se otevřou dveře.
"Je to neuvěřitelné, ale bude v pořádku." Oznámí jim doktor evidentně sám překvapený výsledky jejich práce. Oba mladíci si oddechnou a následují je na pooperační pokoj. První dobrá zpráva je na světě. Snad budou stejně dobré i ty ostatní…

* * *

anketka 2 =)

24. dubna 2009 v 6:37 | Kira-chan |  Hiding in the shadow
tak ještě tahle a víc jich sem dávat nebudu (ani bych nevěděla jaký) ;)

anketka 1 =)

24. dubna 2009 v 6:36 | Kira-chan |  Hiding in the shadow
Vzhledem k tomu, že nějak zatím nenacházím čas ani schopnost něco dopsat sem aspoň hodím anketku... Co se týče pokráča... zatím to vidím na sobotu, ale nic neslibuju.

Kapitola 41.

17. dubna 2009 v 22:27 | Kira-chan |  Hiding in the shadow
Tak mí milí zlatí... je tu další kapča a je věnovaná pro akyru XD Vím, že není moc dlouhá, ale snad se vám bude i tak líbit. =)



* * *

Jason stojící za dveřmi v temné chodbě sebou trhne. Z pokoje se začne ozývat něčí křik a ještě celkem dlouho neustává. Zajímalo by ho co se tam děje. Tohle odhaduje na toho tmavovlasého kluka. Snad je Nao v pořádku. Má už delší dobu špatné tušení…
Z přemýšlení ho vytrhne otevírání dveří. Ze stínu za nimi vyskočí do potemnělé chodby drobný chlapec s vysokým mladíkem který, jak to tak odhaduje, patřil ještě před chvílí na onen svět. Dveře se zavřou. Oba příchozí stojí nepohnutě na místě.
"Kde je Nao?" zeptá se. Vyhýbají se jeho pohledu. Tohle se mu vůbec nelíbí.
"Uvnitř." Hlesne po chvíli tmavovlásek. Jason mlčí. Čeká dokud to trochu neupřesní. "Chtěli jsme ho vynést ven, ale zakázala to. Je mi to líto." Dodá chlapec tiše s pohledem zabodnutým ke svým nohám. Teprve teď si Jason všimne, že má přes jedno oko černou pásku. Pocit nervozity v něm stále jen narůstá.
"Proč to říkáš tónem, jako by byl mrtvý?" propaluje ho dál svým pohledem a při vyslovení téhle věty si div neukousne jazyk jak mu nejde přes rty. K jeho zděšení tmavovlásek zlehka přikývne.
"Cože?" vydechne Jason jako ve snách. Ne, v noční můře.
"Ale sto procentně jistý si tím nejsem." Vzhlédne Natsumi a červenovlasý mladík konečně pochopí jejich pohřební výraz. V jeho vlastní tváři se vystřídá zděšení se zoufalstvím.
"Začínají se stahovat. Měli byste už jít." Hlesne mladík po chvíli a kývne hlavou směrem do chodby.
"Ale co ty?" namítne Natsumi.
"Jděte." Procedí Jason skrze zuby a pohledem hypnotizuje zavřené dveře.
"Děkujeme." Ozve se za ním upřímný hlas toho vysokého kluka. Neotočí se. Poslouchá jejich rychle se vzdalující kroky. Chodba zanedlouho utichne úplně. Bytosti schovávající se ve stínech ho nezajímají.
"Amy, přišel jsem za Naem… můžu dál?" promluví ke dveřím, které se po chvíli otevřou. Rychle proklouzne dovnitř a pohledem vyhledá nehybnou postavičku ležící pod skříní v kaluži krve a střepů.
"Nao…" hlesne a přeběhne k němu. Odtáhne z něj těžkou skříň a zkontroluje jestli žije. Naštěstí ano. Úleva, která s tímto zjištěním přijde je nepopsatelná.
"O tom jestli přežije nebo zemře, rozhodnu já." Ozve se dívčí hlas.
"Uzdraví se rychle?" opáčí mladík místo pozdravu.
"Uvidíme. Kdyby poslouchal, nemusel být potrestaný."
"Smím tu zůstat?"
"Nemám nic proti." Odpoví děvče a znovu se rozhostí ticho. Jason začne zbavovat chlapcovo tělo a šaty střepů. Nechce s ním moc hýbat, protože je velká pravděpodobnost, že má přelámané kosti…
V tichosti nad ním klečí několik hodin. Nemůže dělat vůbec nic. Jen čekat. Za normálních okolností by sem velkými okny pronikalo měsíční světlo, ale tady tomu tak není. Nesvítí tu ani měsíc. Ve tmě proto není lehké si všimnout, jak se drobné ranky na blonďáčkově těle ztrácí.
"Byla moje chyba že nepřišel." Promluví do ticha v místnosti. Amy je někde ve stínu, kde na ni není vidět.
"Vím."
"Proč tedy trestáš jeho?"
"On bude brzo v pořádku. Bolest kterou teď cítíš ty, je mnohem větší. Skrze jeho bolest, trestám tebe." vysvětlí děvče stále tím lehkým tónem, jako by o nic nešlo. Vždycky takhle mluví. Nemůže se zbavit výčitek. Tohle všechno je jeho chyba. Nao…
Probudí se do tmavého zamračeného dne. Ani si nevzpomíná, kdy usnul. Nao leží vedle něj stále stejně nehybně. Zkontroluje jestli žije. Dýchá nerovnoměrně a slabě, ale je stále naživu. Nemyslí si, že by ho Amy nechala zemřít, ale jistý si tím být taky nemůže. Tyhle úvahy ho pomalu přivádějí k šílenství. Kdyby nevěděl, že to není možné, na místě by Amy srazil hlavu k toho bledého krčku. Jenže ona už mrtvá je. Není způsob jak z toho ven. Ví čeho je schopná. Vzepřít se jí, je sebevražda.
"Rozluč se. Odcházíš." Oznámí mu dívčí hlas ze stínu naproti.
"Hned?" zeptá se.
"Ano."
Zmlkne a nakloní se k chlapi pod sebou. Vůbec se mu nelíbí představa, že by od něj měl odejít. Nechce ho tu nechat. A navíc takhle… Naštvaně stiskne zuby.
"Pokud do minuty neodejdeš, tak tu budeš ležet vedle něj. Ale mrtvý." Upozorní ho děvče, jako by ho seznamovala s pravidly nějaké hloupé hry. Mrtvý by tu byl k ničemu. Nemá na výběr. Naposledy se dotkne hřbetem ruky bledých tváří a prsty prohrábne světlé vlásky. Nechce, ale donutí se vstát a odejít.
"Tak sbohem." Hlesne mezi dveřmi a zavře za sebou. Chce se mu křičet a uvnitř hrudi cítí strašnou bolest. Přestože neměl na výběr, si připadá jako největší zbabělec. Idiot, neschopný pomoct jediné osobě kterou miluje. Vrátí se sem co nejdřív to půjde. Tuší, že to nebude nijak brzo, ale s tímto rozhodnutím se konečně pryč chodbou. Cestou zastřelí několik bledých postav, které se po něm pokusí skočit. Proběhne městem bez větších problémů. Dá se říct, že ho tu znají. Dokud jim nedá důvod, je jim ukradený. Přeběhne až ke zdi a bez problémů ji přeleze na druhou stranu. Zajímalo by ho, jestli se odtamtud ostatní dostali…
Nejde domů. Zapře se o zeď a s pohledem přikovaným k černým mračnům nad sebou se sveze na zem. Myšlenkami je stále ještě za zdí, bloudí ulicemi města a myslí jen na jedinou osobu. Je snad možné, že by zemřel? Chtěla by ho Amy potrestat tak moc, že by Naa zabila? Otřese se při té představě a do očí se mu nahrnou slzy, které ale nepustí ven. Je zima. Z černých mračen se ozve zahřmění a chvíli na to začne pršet. Zavře oči. Drobné kapky se mu roztančí po obličeji a velmi rychle se stanou nepříjemnými. Sklopí hlavu k zemi, ale nechá déšť dopadat jak se mu zachce. Je mu celkem jedno, že má oblečení v mžiku promočené a po několika minutách končetiny ztuhlé zimou. Dál jen sedí s hlavou přikrčenou u kolen a nedokáže se přinutit odsud hnout. Jít od něj ještě dál, než už teď musí být. Proč se musí takhle zvrtnout něco, co ještě ani nemělo šanci pořádně začít? V duchu si přesně vybavuje každý detail jeho obličeje, postavy… hlas i každý dotek. Představa, že by tu nebyl, je až příliš bolestivá. Jestli Nao zemře, bude to konec pro oba. Neumí žít pro nic jiného, než pro něj i když to tak doteď asi nevypadalo. Ale teď když už se nebojí dát mu to jasně najevo, se musí stát zrovna tohle? Co by měl dělat někdo, kdo ztratil smysl svého života? Co by měl dělat, kdyby ho ztratil? K čemu by ještě bylo žít, kdyby nebylo pro co…? Pokud blonďáček zemře, pak se nejspíš zabije taky. Bez něj žít neumí…
Z nedalekého keře se ozve šustot a vzduch prořízne aura mrtvého. Jason tam ztuhle namíří pistolí a okamžitě trefí schovávající se bytost, která se okamžitě rozpadne na prach. Tenhle malý incident ho dostatečně probere na to, aby se konečně odhodlal odejít domů. Rozejde se deštěm po blátivé cestě, nedbajíc na blesky, hromy ani vítr. Uvnitř ho pohltí pocit prázdnoty a zoufalství. Nevnímá cestu, počasí, čas, ani žádnou jinou skutečnost. Domů dojde po neznámé době téměř jako poslepu. Zavře dveře a svleče mokré šaty, které odhodí na židli. Vše jen z reflexu. Napustí si vanu horkou vodou, a prohřeje v ní zkřehlé tělo. Proč nemůžou mít jednou štěstí…?

* * *

Kapitola 40.

14. dubna 2009 v 7:52 | Kira-chan |  Hiding in the shadow
Další část pro mé milované čtenářky ^.^




* * *

Akira hledí za odcházející skupinkou dokud jim nezmizí z očí. Zůstali tu samy. Ten pocit se mu moc nelíbí. A vůbec, má podivné tušení, že se stane něco špatného. Jen vědět co to bude. V okolních stínech i v celém domě cítí přítomnost těch zrůd, které bývali lidmi. Přibližují se. Pomalu ale jistě.
"Půjdeme?" zeptá se Shiro. Chlapec sebou trochu škubne při zvuku jeho hlasu. Ale neotočí se. Místo toho přejde rozvážně k oknu a vyhlédne do tmy s nepříjemným mrazením v zádech. Šedé skvrny ve stínech se pohybují, ačkoli nic víc vidět není. Nechce vyjít ven, ale ani nechce zůstat tady…
"Akiro…" připomene se znovu černovlasý mladík, čímž si vynutí jeho pohled. Přikývne a jen nerad vyjde ven v těsném závěsu za ním. Rovně a doleva. Tam bude kostel. Nikde před sebou nevidí žádnou zatáčku. Jen dlouhé stíny plazící se a měnící tvar. Zrůdy ukrývající se pod záštitou tmy. Špatně se mu dýchá. Ještě že je tu s ním Shiro. Bez něj by se asi zbláznil strachy. Je zvláštní, že když tu byl jako dítě, neměl z okolí takovou hrůzu jako teď.
Vzduchem něco prosviští a srazí ho k zemi. Vyděšeně zalapá po dechu a začne sebou horečně škubat ve snaze setřást zrůdu s pokřiveným obličejem. Na chvíli střelí pohledem po černovláskovy, který má na krku zavěšeného dalšího z nich. Akira se vzepře jak nejvíc to jde a s vypětím veškerých sil se mu podaří shodit ze sebe tu obludu a sám se vyškrábat na nohy. Z kapsy vytáhne dlouhý masový nůž, který vzal u Jasona v kuchyni a bez váhání se pustí do odřezávání bílých nohou. Zrůda sebou začne škubat a několikrát ho kopne do obličeje, ale Akira ji přidrží přinejmenším dost na to, aby ji zbavil jedné z nohou. Takhle už za nimi nepoběží. Rychle vstane a přiskočí na pomoc Shirovi. Moc dlouho se nezdržují, protože ze stínů vylézají další a oni se nezmůžou na víc než tohle. Rozběhnou se dál ulicí a zrůdy vylézající za nimi je potácivě následují. Běží hodně rychle a dlouho.
"Tudy!" křikne Shiro a zatáhne ho do jedné uličky. Na konci před sebou vidí kostel. V bocích ho nesnesitelně bodá a nemůže už dýchat.
"Počkej… já už…nemůžu…dýchat…!" snaží se ho Akira nějak zpomalit. Už sotva plete nohama. V očích má slzy zoufalství a je mu trapně a nemožně za svoji neschopnost, ale nikdy nebyl moc dobrý v utíkání. Hned se zadýchá.
"Ještě vydrž." Křikne na něj zpátky černovlásek aniž by se ohlédl.
"Ne…já…" protestuje blonďáček téměř plačtivě. Zalapá po dechu a zakopne o vlastní nohy. Skrze slzy ani nevidí, jen slyší spoustu kroků těsně za sebou. Vzlykavě schová obličej do dlaní na zemi. To je konec. Chvíli na to se ozve výkřik, který ho donutí trochu pozvednout pohled. Shiro! Mladík se postavil před něj, když spadl a teď tam stojí nebezpečně strnule. Blonďáčkovi chvíli trvá, než mu dojde co není v pořádku. Mrtvý před nimi stojí a zřejmě sledují co bude. Z černovláskových zad trčí bledá seschlá kostnatá ruka smáčená čerstvou krví. Zamrazí ho. Šokem už nedokáže ani přemýšlet. Mladíkovo tělo chvilku na to dopadne těsně vedle něj. Do obličeje mu vidět není. Pod ním se však rychle tvoří krvavá kaluž. Akira zavře oči a rozhodně se zkusit hrát mrtvého. Zabere to. Ty bytosti zřejmě nevycítí živou auru, ačkoli je to hodně divné a nepochopitelné. Nebo možná jen považují za dostatečný trest když ani jeden není schopen pohybu. Blonďáček je nucen počkat dokud všechny nezmizí zpátky ve stínech domů. Snad už je nesledují. Mezitím se mu podařilo aspoň trochu rozdýchat bolest v boku. Hned jak si je aspoň trochu jistý, že jejich pozornost směřuje jinam, vyskočí na nohy, vezme Shira pod rameny a co nejrychleji s ním zamíří ke kostelu. Z nemocniční budovy se rozlehne příšerný křik. Natsumi. Zamrazí ho. Co se tam jen asi děje? Roztřese se, ale nezpomalí. Křik neustává ještě nějakou chvíli. Vypadá to, že pozornost oblud směřuje teď právě tam. Už stojí u kostelních schodů, když křik ustane a mrtvé zrůdy se znovu vynoří ze stínů a zamíří rychle přímo k němu. Zděšeně v panice vytáhne Shira až nahoru a zabouchne za sebou kostelní dveře. Jedna ze zrůd po nich sjede na zem jen chvilku na to. Ale dovnitř nejde žádná. Je tu ticho a prázdno.
Akira položí černovláska opatrně na zem před sebe a odkryje mu ránu na hrudníku.
"Shiro… slyšíš mě?" promluví třesoucím se hlasem. Nemůže umřít. Co by bez něj dělal? "…říkal jsi, že se ti nic nestane. Že se odsud dostaneme…" hlas se mu zlomí úplně a v slzách se schoulí k nehybnému tělu pod sebou. Kolik mrtvých ještě bude mít na svědomí. Nejdřív Nao, jeho milovaný bratříček, potom jediný přítel Natsumi, o kterém si to podle křiku rychle stačil domyslet a teď ještě Shiro… Kdyby Natsumi neřekl o tomhle řešení, mohli teď být všichni živý a zdraví. Proč mu všechno podklouzává pod prsty? Živě si vybaví, jak ho černovlasý mladík objímal než odešli. Vlastně na něj byl většinou moc hodný. A jak se na něj díval. Takovým zvláštním způsobem. Občas ho to štvalo, ale vlastně se mu ten pohled docela líbil. Ani na chvíli nezaváhal, když měli jít sem. Chránil ho za cenu vlastního života a proč vlastně? K čemu mu to bylo? Nerozumí tomu. Proč tak moc chtěl být s ním? Připadá si jako by mu stále unikalo, něco naprosto zjevného. Ale co?
Shlédne na postavu pod sebou. Černé vlasy má spadané do obličeje. Jen tak ho napadne, že je vlastně moc pěkný. Je divný uvažovat takhle o klukovi, ale… Natáhne ruku a sčeše mu prsty vlasy z obličeje. Vlastně vypadá až zulíbání hodně. Divné… aniž by si uvědomoval co dělá, přiblíží se svým obličejem k tomu pod sebou. Je mrtvý, tak už mu to může být jedno ne? Je poslední co mu prolítne hlavou než se zapřený o lokty začne nosem dotýkat jeho tváří. Jeho kůže krásně voní. Dokonce i vlasy. V tomhle nechutném vzduchu je to jako pohlazení po vlasech. Myšlenky mu protne další vzpomínka na štíhlé prsty jemně mu pročesávající blonďaté vlasy… kéž by to udělal znovu. Přitiskne se svojí tváří na tu jeho. Má tak jemnou pokožku. Zavře oči a rty pomalu přejde až k těch černovláskovým. Může to být jak chce divné, ale když je jeho společník mrtvý tak už na tom stejně nesejde, nebo ne? Téměř už se na ně přitiskne v neskutečné touze je ochutnat, když na sobě zaznamená lehký náznak dýchání. Žije. Polekaně sebou trhne zpátky a má strach, že snad ani tma nemůže zakrýt červeň v jeho tvářích a rozpaky. Měl se líp ujistit, než se začal chovat jako idiot. Ještě není mrtvý. Nejradši by se neviděl. Co to do něj jen před chvilkou vjelo? Přesto někde v sobě cítí neskutečnou radost. Je ještě naživu. Pořád je tu šance… ale na co? Umírá. Nemá tady nic, čím by mu mohl pomoct. Natsumi je mrtvý. Nao ho zabije, pokud se tu ukáže a Jason jim taky moc nepomůže. Je to v háji… nemají šanci tohle přežít. Ani jeden z nich. Aspoň, že tady jsou relativně v bezpečí.
Dlouho tam jen tak sedí, než někdo rozrazí dveře a hned je zase přirazí. Akira zděšeně vzhlédne do tváře neznámého vysokého mladíka s bronzovými vlasy.
"Akiro!" vykřikne známí hlas opodál a tmavovlasý mladík mu radostně skočí kolem krku. Blonďáček ho k sobě šťastně přitiskne.
"Myslel jsem, že jsi mrtvý. Slyšel jsem tě křičet." Odtáhne se od něj po chvilce a pohledem sjede k jeho převázanému oku černou páskou.
"Jinak to nešlo. Ale jsem celkem v pořádku. Co se stalo tady?" otočí se tmavovlásek na Shira ležícího na zemi kousek stranou.
"Za to můžu já, spadl jsem a on-"
"Blbost. To není tvoje vina." Utne ho hned Natsumi a Michio, jak Akira správně odhadl, se hned sehne k nehybnému tělu.
"Ještě je naživu. Zkusím s tím něco udělat." Řekne zelenooký mladík a rukou začne pátrat po těle na zemi.
"Co chce dělat?" zajímá se hned blonďáček.
"Michio není člověk. Ovládá pár lehčích léčivých kouzel." Odpoví Natsumi aniž by od těch dvou uhnul pohledem.
"Udržím ho při životě dokud se odsud nedostaneme. Ale musíme si pospíšit."
"A co potom?"
"Potom ho předáme doktorům v nemocnici. Měl by být v pořádku." Usměje se na něj mladík povzbudivě a Akira si připadá jako by právě viděl spásné světlo na konci tunelu.
"A kde je Nao s Jasonem?" zeptá se ještě.
"Zůstali tam… těžko říct." Uhne Natsumi pohledem. Asi nebylo jiné východisko. Blíž mu snad přiblíží až se odsud dostanou. Jestli se odsud dostanou.
Michio si vyzvedne černovláska do náručí a spolu s oběma zbývajícími chlapci se rozběhnou zpátky do města mezi mrtvé…

Kapitola 39.

12. dubna 2009 v 21:19 | Kira-chan |  Hiding in the shadow
Taaakže další část a jsem zvědavá na reakce. Tu minulou jste přečetli na můj vkus nějak brzo, ale neva, mám ještě jednu v zásobě ;)


* * *

Natsumi nervózně následuje mladíka s blonďáčkem v náručí po schodech. Vedle sebe cítí nervozitu, ale stálou přítomnost Michia, který ho po celou dobu drží za ruku. Zatím to šlo. Ale kdykoli se může všechno zhroutit jako domeček z karet. Až do poslední chvíle si nemůžou být jistí, jestli opravdu všechno půjde tak… dá se říct i hladce… jako doteď. Tmavovlásek mlčí a v tichosti prochází stínem za zvuku vlastních kroků. Projdou napůl vyvrácenými dveřmi do jednoho z nejvyšších pater. Chlapce už pořádně bolí nohy, ale neopováží se ani ceknout. Ví moc dobře, co se v tichosti celou dobu plíží za nimi. Zatím jsou nejistí, protože je s nimi Nao.
Procházejí Dlouhou chodbou s očíslovanými pokoji po stranách. Některé z nich jsou otevřené. Natsumi nahlédne jen do dvou a to mu stačí. Na pacientských postelích leží, nebo sedí ty zrůdy, znetvořené nemocemi, téměř už nepodobné lidem. Je mu zle. Má pocit, už dlouho, že bude každou chvíli zvracet. Nejradši by se rozbrečel a zmizel. Prostě se ztratil co nejdál odtud. Třeba i umřel, jen aby tu už nemusel být.
Některé mrtvoly začnou vykukovat ven ze svých pokojů. Napůl skryté ve stínech všeobecné tmy na ně upírají zbytky svých zraků. Jason zrychlí a zastaví až před ocelovými dveřmi a konci cesty. Natsumi se přisune blíž k červenovlasému mladíkovi. Ten mezitím pustí Naa na zem.
"Jak je ti?" zeptá se a nadzvedne k sobě chlapcův obličej.
"Fajn." Hlesne blonďáček s trochu nepřítomným pohledem a Jason ho pustí úplně. Chlapec se zapře o dveře a s rukou na klice se otočí na Natsumi. "Zavolá tě." Řekne a pomalu otevře dveře jen natolik, aby se protáhl dovnitř. Dveře se za ním hned zavřou. Natsumi má pocit, že každou chvíli omdlí. Vyděšeně se zahledí do chodby, kterou sem prošli. Ve stínech se co chvíli pohne něco světlého. Nevědomky se třese. Pohled upře na jednu z mnoha krvavých skvrn a stříkanců, které zdobí jak špinavé stěny, tak i rozbitá okna, nábytek a zem. Nechce vědět, čí krev to je. Ale je už zaschlá. Nebo tak aspoň vypadá. Chlapec si je vědom, že teď jsou jen dvě možnosti co se může stát. Buď se ty dveře otevřou jako výzva, aby vešli a Amy jim pomohla, nebo na místě zemřou, bez varování. Všechno leží v rukou světlovlasé bytosti, která se sotva udrží při vědomí… opravdu nadějné vyhlídky. Stále si v duchu musí opakovat proč tohle všechno podstupuje.
Zpoza dveří se ozve třískot a rána. Natsumi i Jason sebou trhnou ve stejný okamžik. Červenovlásek pohotově vytáhne zbraň. Dveře se však otevřou. Natsumi se podívá k Jasonovi, jakoby chtěl svolení. Ten přikývne. Nasucho polkne a vejde dovnitř. Dveře za ním se okamžitě zavřou. Rozhlédne se po místnosti zahalené tmou, kterou prosvětluje jediná svíce. Což je taky jediné světlo, které tu za celou dobu viděl. Pohled mu padne na nehybnou postavičku ležící ve střepech na podlaze. Nao… co se jen stalo? Nehýbá se, je snad mrtvý? Musela se na něj při dopadu vysypat prosklená skříň, pod kterou teď leží. Z bledé zářivé kůže teď vytékají pramínky karmínově rudé krve. Světlé vlásky zakrývají bledý obličej. Je ticho. Natsumi ztuhne. Chce jít za ním. Ujistit se, jestli je opravdu mrtvý. Ale něco mu říká, že by neměl. Rozhlédne se.
"Vítej." Zazní jemný dívčí hlásek. Stočí pohled na postavu, která si klekne do světla svíčky. Je to malá holka. Vypadá na dvanáct nebo třináct let. Její pleť je sněhově bílá, na jemném obličeji září pronikavé černé oči lemované dlouhými řasami, plné červené rty a malý nos. Černé dlouhé vlasy s afinou jí spadají podél celého těla a kroutí se ještě po podlaze. Bílá dlouhá košile na její hubené postavičce trochu plandá.
"Ty jsi…Amy?" zeptá se Natsumi a přeměřuje si jí překvapeným pohledem. Její výraz je přívětivý, ale z jejích očí nelze nic přečíst.
"Ano, pojď blíž. Já za tebou nemůžu přijít."
"Ne? Proč?" zeptá se hned Natsumi, aniž by nad tím moc přemýšlel.
"Nemám nohy." Hlesne děvče a její úsměv na něj začne působit spíš děsivě.
"Nao je-"
"To není tvůj problém." Utne ho hned děvče a rukou ho pobídne, aby šel blíž. Poslechne ji. "Tak začneme." Řekne hned co se chlapec posadí naproti ní. Svíce mezi nimi jakoby teď hořela jasněji.
"Není na tom nic těžkého. Ale nic není zadarmo. Abys mohl někoho oživit, musíš něco obětovat. Třeba já, když oživila Naa, obětovala jsem mu svou nohu. Od mé nehody jsem měla už jen tu jednu, tak jsem mu ji dala. Podíváme se, co budeš muset obětovat ty…" řekne děvče a upře na něj svůj černý pohled. Připadá mu jako by mohla vidět skrz něj, jeho myšlenky, pocity, všechno. A o čem to sakra mluví? O tomhle nebyla řeč. Ne, že by s tím byl problém, jen se na to nějak nepřipravil. Nemá ani ponětí jak, tu věc má obětovat.
"Oči." Řekne Amy po chvilce zamyšlení a v Natsumi zamrazí.
-Nedělej to!- křikne na něj hned Michio zděšeně.
"Ale, ale… vypadá to, že s tím tvůj milý nesouhlasí." Usměje se Amy pobaveně a škodolibě zároveň. Takže přece jen čte jejich myšlenky.
-Natsumi, ani nad tím neuvažuj, je to jasné? Ne!-
-Promiň, ale… všichni dávají v šanc svůj život. Nao je asi doopravdy mrtvý a to vše kvůli tomuhle a já to mám vzdát, abych se náhodou neškrábnul?-
-Ale jde tu o tvoje oči? Víš vůbec o čem mluvíš?-
-Vím to moc dobře! Co kdybys mě radši podpořil?!- je mu do breku. Chce zmizet, probudit se a myslet si, že to byl jen sen.
"Možná postačí jen jedno." Pronese Amy v povzbudivé ironii.
"Dobře." Přikývne Natsumi, ale k tomuto pohybu se spíš donutí. "Jak ho mám obětovat?" zeptá se trochu přiškrceně. Vůbec se necítí tak odhodlaný, ani odvážný, jak mluví. Děvče zasune ruku do kapsy bílé košilky a vytáhne dlouhý lesklý předmět podobný trochu ploché jehle s ostrými boky i špičkou. Při tom pohledu se Natsumi už opravdu vženou slzy do očí. Myslel, že to bude třeba kouzlem… ale tohle…
"Vyříznu ti ho. Bude to bolet. Čím víc sebou budeš cukat, tím víc si ublížíš." Řekne děvče a Natsumi stiskne oči a otře z nich slzy strachu do rukávu.
"Nemusíš to dělat." Hlesne děvče, ale v jejím pohledu je vidět pohrdání.
"Mohla bys, mě k něčemu přivázat, abych sebou necukal? Prosím." Řekne roztřeseně. Děvče přikývne.
"Vezmi mě a odnes támhle do toho rohu." Řekne stále s tím děsivým úsměvem. Natsumi ignoruje rozčílený hlas ve své hlavě a vyzvedne si děvče do náručí. Podle jejích pokynů ji posadí na židli vedle lehátka potaženého špinavým igelitem, jež má po stranách kožené pásy.
"Lehni si." Mávne rukou právě k němu a on poslechne. Ze stínu za nimi se vynoří nějaká žena. Vypadá napůl průhledná, ale když mu utahuje pásy, je až nebezpečně hmatatelná. Její obličej je propadlý a oči nevidomě hledí do prázdna. Odejde, jen co se ujistí, že se chlapec už nemůže ani pohnout. Natsumi má sto chutí začít křičet ať ho pustí, ale pohled na nehybné tělo Naa ho jistým způsobem uklidní. Jeho oběť nesmí přijít nazmar. Ničí oběť. Kdoví co teď dělá Akira a Shiro… jsou ještě živý? A Jason… je tam sám…
"Můžu mít zavřené oči?" zeptá se třesoucím se hlasem. Děvče přikývne.
"Moc nekřič." Řekne a přiblíží se lesklou jehlicí k jeho obličeji. Natsumi stiskne oči a s hrůzou čeká co bude následovat. Břitva mu zajede do horního víčka lehce jako nůž do másla. Vykřikne a trhne sebou čímž se pořeže i na obličeji, ale ne tolik. Děvče mlčky pokračuje ve své práci. Cítí jak mu jehlice proniká hlouběji do oka. Neodváží se už pohnout. Jen křičí. Strašně křičí a je mu děsně zle. Chce umřít, cokoli jen ať to přestane. Jehlice pronikne ještě hlouběji do očního důlku. Přesekává nervy, které ještě spojují bulvu s okolím. Plynulým pohybem za zvuku vzlykavého řevu obtáčí oko a odřezává víčka a okrajové nervy. Břitva je náhle venku, bolest zůstává, pálí. Hrot jehlice se mu zabodává hluboko do oční bulvy. Křik znovu zesílí. Oko je pomalu bolestivě vytaženo ven a na tváři pomalu mrtvé strachem cítí vlastní krev smíšenou se slzami, způsobující mu nesnesitelná muka. Na obličeji cítí dívčiny jemné ručky, hladící ho po tváři.
"Je po všem. Teď ti to ošetřím a můžeme začít." Oznámí mu její jemný hlásek. Cítí jak mu stírá krev z obličeje a následně mu převazuje ránu.
"Mám ráda lidi, kteří mají hodně odhodlání." Slyší úsměv v jejím hlase. "Za to dostaneš rozkošnou pásku přes oko. Budeš vypadat jako pirát." Děvče se jemně zasměje. Jako holčička, která si hraje na doktory s plyšákem. Jako by se nic nedělo, je to přece jen hra… neví jestli ho to děsí, rozčiluje, nebo uklidňuje. Není schopen pořádně myslet. Zadívá se po místnosti zbývajícím okem. Vše je stejné jako předtím. Jen na obličeji děvčete, jejích šatech a okolí je krev. Jeho krev. Na kovovém tácku zahlédne vlastní kus obličeje. Udělá se mu špatně a děvče mu rychle povolí pouta a shodí ho na podlahu, kde k němu přistrčí nějaký kýbl. Ticho teď prolomí jen vlastní dávivé zvuky…
Utře si pusu do nabídnutého kapesníčku a s trochu trapným pocitem menšího uvolnění odnese děvče zpátky ke svíčce, kde seděli předtím.
"Teď si jen představ jak vypadá a mysli na to do té doby, než se tu neobjeví. Všechno ostatní zařídím já." Řekne děvče a začne nad ohněm pálit napíchnutou bulvu jako by si dělala hodně ujetý táborák. Natsumi radši zavře oko a představuje si v duchu obraz Michia. Neslyší ho. Nemá ani tušení co teď bude…
Nejdřív se ochladí a v místnosti se zvedne vítr. Přinese sebou pach krve a hniloby. Děsí ho to, ale neopouští mladíkův obraz ve své mysli.
Trvá to hrozně dlouho, než ve své přítomnosti ucítí ještě jeho, ale trochu jinak. Amy si odkašle a on se odváží podívat se. Svíce i jehlice s okem zmizeli. Na zemi mezi nimi leží mladík s bledou kůží, bronzovými vlasy a zeleným okouzlujícím pohledem. Jako výjev ze snů. Jen, co se jejich oči protnou, vyskočí mladík do sedu a přitáhne ho k sobě. Konečně… cítí každý jeho dotek… všechno… vůni jeho kůže, vlasů, lehké polibky na krku.
"Michio…" hlesne Natsumi jako ve snách.
"Pšššt." Zašeptá mu mladík do vlasů. Chlapec už má před sebou dlouho mžitky. Jenže tohle ještě není konec. To nejhorší je teprve čeká. Musí přežít cestu zpátky. Jinak bylo tohle všechno zbytečné. Nao je mrtvý a Jason jim spíš ublíží až se to dozví, protože je to jejich vina. A bez těch dvou jsou na tom hodně bídně. Navíc ani neví jak je na tom Akira a Shirem.
"Být vámi moc se tu nezdržuji, ale jestli chcete…" poznamená děvče.
"Má pravdu." Hlesne Michio. Jeho hlas… to snad vážně není pravda. "Děkuji." Otočí se na dívku mladík a Natsumi udělá to samé.
"Dělala jsem to jen proto, že mě o to poprosil Nao. Tímto naše spojenectví končí. Už vám nebudu pomáhat. Co bude dál je na vás. Uvidíme se po vaší smrti." Zamává jim děvče s pobaveným úsměvem. Oba přikývnou a hodí posledním pohledem po blonďáčkově nehybném těle ve změti střepů vyčuhujícím zpod skříně. Je správné nechat ho tady?
"O něj se nestarejte a jděte, nebo vás nenechám ani odejít z místnosti." Utne žena jejich plán ho odnést dřív, než se k němu stačí přiblížit. Musí ji poslechnout. S posledním pohledem vyjdou na chodbu…

* * *

Kapitola 38.

11. dubna 2009 v 18:42 | Kira-chan |  Hiding in the shadow
Tak tady máte další část. Už se někam v ději posouváme, tak ať se líbí ;) A věnování bude pro Ni-chan a Akyru ^.^



Akira s Shirem chvíli sedí mlčky v kuchyni. Blonďáček jen nečině zírá do prázdna a postupující tmy, aniž by nějak vnímal okolí. Je tu ticho. Zamrká a rozhlédne se. Až moc ticho. Vyhlédne z okna. Přestalo pršet. Znamená to, že už půjdou? Trochu se mu stáhnout vnitřnosti. Doteď si to až tak nepřipouštěl, ale…
Někdo mu zlehka položí ruku na rameno. Vzhlédne k mužské postavě nad sebou. Čekal, že to bude Shiro, ale mladík nad ním je Natsumi. Nedívá se na něj. V obličeji je bledý a uhranutě
upírá pohled ven.
"Jsi nervózní?" zeptá se blonďáček, ale zní to spíš jako oznámení skutečnosti. Chlapec vedle něj sklopí pohled k zemi a přikývne. "To bude dobrý." Usměje se na něj Akira povzbudivě a vstane. Pohledem hodí po Shirovi kousek od nich. Na chvíli se střetnou očima, než všichni vyjdou do pokoje, kde už na ně čeká Jason s Naem. Červenovlasý mladík vypadá neklidně a Nao má v obličeji napůl nepřítomný výraz, jako by měl každou chvíli ztratit vědomí.
"Je dobrý nápad jít hned teď?" ozve se Shiro směrem k Jasonovi a nenápadně kývne směrem té světlovlasé postavičky. Mladík se na tu otázku zamračí a chvíli trvá, než něco řekne.
"Nao… určitě nechceš ještě chvíli počkat?"
"Nemáme už čas." Hlesne chlapec po jeho boku, aniž by pozvedl obličej.
"Co tím myslíš?"
"Do půl hodiny, musíme projít branou, nebo Amy pošle Je, aby mě našli a Vás zabili. Když se tam do té doby dostaneme, tak nevzbudíme tolik pozornosti." Vysvětlí chlapec slabě. Zjevně se mu přitížilo, ačkoli je těžké říct proč.
"Dobře." Přikývne Jason srozuměně a nechá chlapce, aby si mu vylezl na záda, obtočil ruce kolem krku a sám ho chytne pod koleny. "Jdeme." Kývne mladík ke dveřím a všichni ho následují. Akira jde těsně za nimi a s bolestí sleduje svého bratra. Vypadá skoro stejně jako tu noc… Nevědomky stiskne ruce v pěst. Za žádnou cenu ho nechce vidět znovu mrtvého. Možná je lepší, když si na něj nevzpomíná. Aspoň neví, jak je strašná osoba. Na nadávání sobě samotnému je ale trochu pozdě. Trhá mu srdce, když ho vidí takhle trpět. Závidí Jasonovy, že je mu tak blízko…

* * *

Shiro už nějakou chvíli sleduje Akiru. Musel svého brášku opravdu milovat. Jako bratra, ale rozhodně víc, než by mohl jeho. Nejdřív měl strach, aby si blonďáček nevšiml jeho zklamaného pohledu, ale vzhledem k tomu, že chlapec si ho všímá asi tak stejně jako šutru na cestě, jeho odhalení v žádném případě nehrozí. Připadá si, že tady vlastně nemá co dělat. Jason s Naem jsou jako z jiného světa a Natsumi s Akirou jeho přítomnost skoro ani neberou na vědomí. Jako by mezi nimi a jím byla neviditelná zeď a on se jako největší idiot snažil přes ni dostat, i když o něj na druhé straně nikdo nestojí. Zůstane vzadu za ostatními. Kdyby se teď ztratil, nikdo si toho ani nevšimne. Akira visí pohledem jen na Naovi a Natsumi jde vedle něj a drží ho za ruku. Počkat! Za ruku? Zřejmě jen gesto, Natsumi to asi dodává odvahu a Akiru to má trochu povzbudit. Přesto ten pohled bolí. Kdy už Amorovi konečně dojde, že ho miluje? I když, třeba mu to nikdy nedojde, protože není gay. Protože mu jeho city nikdy oplácet nebude. Pláče na špatném hrobě. Při tom přirovnání se trochu ošije. Ale není to nic, co by předem nemohl tušit. Jak si vlastně mohl myslet, že by to mohlo vyjít? Copak mu už někdy něco vyšlo? Naposledy s Tatsuyou s myslel to samé a taky to nevyšlo. Prostě tu musí být něco co dělá špatně, neví o tom a jednoduše si sám packá život.
Nebe nad nimi je stále zamračené. Vyjdou z pole na starou silnici, kterou už nikdo nepoužívá. Světlo rychle ustupuje napříč tomu, že ještě není tak pozdě. Zrychlí. Nikdo z nich za celou cestu neřekne ani slovo. Jen Akira se na něj v půli cesty otočí, asi aby se ujistil, že jde za nimi. Ale hned se zase zadívá zpátky. Čím blíž jsou k městu tím je chladněji a méně světla.
Konečně po necelé půl hodině před sebou uvidí oprýskanou vysokou zeď, nahoře s ostnatých kovovým drátem. Tma kolem se dá téměř krájet, vzduch je vlhký a chladný, naplněný pachem který neumí moc dobře identifikovat. Možná jako zápach hniloby, stáří, rozkladu… nebo tak něčeho. Rozhodně z toho nemá dobrý pocit. V duchu má sto chutí otočit se a utéct. Jít někam se schovat. Mrazí ho v zádech a cítí se jako by měli skočit dobrovolně do rukou těch bytostí, ať už jsou cokoli. Jen přítomnost Akiry ho donutí zůstat.
"Kudy teď?" zeptá se Natsumi trochu roztřeseně. Nepochybně má taky strach. V obličeji je skoro zelený a Akira taky vypadá, že mu není zrovna nejlíp. Shiro si až teď všimne, že ve zdi není žádný vchod.
"Přes zeď." Odpoví mu Akira. Jeho hlas dodá Shirovi trochu odvahy.
"Ale, nahoře je přece ten drát." Namítne Natsumi.
"Neboj, to zvládneme." Usměje se nazpátek blonďáček a přistoupí ke zdi jako první. Začne šplhat s pomocí menších děr mezi cihlami. Vyleze až nahoru a v očích se mu mihne strach. Opatrně přeleze ostnatý drát a zamává na ně, jakože, je všechno ok. Ale na druhou stranu nesleze. Shiro vyskočí na zeď, hned po něm. Vyšplhá nahoru a radši se nerozhlíží co je pod ním. Pomůže nahoru ještě Natsumi a Naovi, který vypadá úplně mimo. Jason je za okamžik u nich a spolu s Shirem seskočí dolů. Pomůžou tam i ostatním a teprve potom se černovlásek rozhlédne jak to tu vypadá. Ve tmě toho moc vidět není, ale vypadá to jako staré město. Zchátralé napůl rozpadlé domy s rozbitými okenicemi, lampy, které nesvítí… prázdné nádvoří, všude špína a zatuchlo, ale nikde ani pavučina, brouci, nebo pavouci. Shirovi hned dojde, že tu nic takového není, protože to jsou živý tvorové. Ve vzduchu je cítit zatuchlost a mrtvolný zápach, zpoza každého stínu jako by na ně něco hledělo. Ulice přesto vypadají prázdné. Jako zapomenuté město, po zemětřesení, tornádu, nebo podobné katastrofě. Běhá z toho mráz po zádech. Všichni ví, že tu jsou lidé, ale jsou schovaní ve stínech. Vyjdou dál do města. Procházejí obezřetně a zároveň rychle uličkami a očima pozorně sledují každý pohyb.
Těsně za Shirem se něco mihne. Polekaně se otočí a všichni zastaví s pohledem na něm. Ze stínu za nimi vyskočí shnilá kostra potažená kůží pod kterou prosvítají modré žíly, s propadlýma zažloutlýma očima a přeráženými zuby stejné barvy. Shiro ji ze sebe skopne na zem a ve stejnou chvíli se ozve výstřel a mrtvola se na místě rozpadne.
"Rychle!" Křikne na ně Jason a schová pistoly zase za pas. Ze stínů kolem nich začnou pomalu vyhlížet stejné zrůdy, některé navíc zohyzděné zraněními, které utržily před smrtí. Mezi nimi se občas mihne i lidská postava nasvícená matným přízračným světlem, ale ty si jich nevšímají. Jen některé se zvědavě koukají, ale těžko říct jestli jim fandí nebo ne.
Všichni se rozutečou za Jasonem neznámo kam. Mladík ale najednou prudce zastaví a nechá Naa seskočit na zem.
"Nao!" otočí se za ním okamžitě Akira, ale Shiro ujištěný Jasovým přikývnutím ho rychle chytí za ruku a táhne ho dál za červenovlasým mladíkem.
"Pusť mě! Co to sakra děláte?! NAO!" snaží se mu vykroutit.
"Neházej sebou! On nás dožene!" trhne s ním Shiro zpátky dopředu a na chvíli se otočí na scénu za sebou. Nao si stoupne doprostřed cesty a s podivně syčivým zvukem rozpřáhne ruce jako štít a zároveň jako divoká šelma, přikrčená a připravená skočit po své kořisti. Jen zpozoruje jak se postavy ztrácejí zpátky do stínů, než je jejich skupinka nucena zabočit za roh. Před sebou vidí vysokou budovu připomínající staré nemocnice. Spousta oken je rozmlácená a vítr buší s okenicemi jak se mu zlíbí.
Něco mu zezadu přejede po ruce. S trhnutím zastaví a otočí se právě včas, aby zachytil Naa, který se jim zrovna málem odporoučel k zemi. Nemá tušení jak je ve svém stavu mohl tak rychle dohnat, ale bude lepší nad tím nepřemýšlet. Vyhodí si ho do náručí a kývne na Jasona, že je všechno v pořádku. Pohled Akiry se teď soustředí na něj a na postavičku v jeho náručí. Blonďáček vypadá děsně. Z obličeje i rtů se mu vytratila barva, dýchá přerývavě a pohled má stále trochu nepřítomný, jako by měl horečku, ale jeho tělo je stále studené jako led. Neumí si moc představit, že by jim v tomto stavu mohl ještě nějak pomoct. Stíny v okolních domech jsou blízko, ale zatím si stále ještě drží odstup.
Vběhnou do staré nemocnice a prázdnou temnou halou se rozlehnou jejich kroky. Vypadá to, že nikde nikdo není. Co bude teď? Napravo od sebe zahlédne schodiště a starý nepojízdný výtah.
"Dál už nemůžete. A tady je to moc nebezpečné." Řekne Jason a převezme si Naa, z jeho náručí.
"Tak kam máme jít?" ozve se Shiro pohotově.
"Běžte kousek zpátky a zabočte ulicí doleva. Hned tou první. Přímo na jejím konci je kostel. Tam ti zvrácení nechodí. Měli byste tam být v bezpečí. Zůstaňte tam, dokud si pro vás nepřijdeme." Řekne Jason a otočí se k nim zády. Natsumi se na ně naposled otočí s pohledem plným strachu, nervozity a zoufalství. Něco jakoby se pohnulo ve stínu kus stranou. Zřejmě si toho všiml i tmavovlásek, protože se rychle přemístí za Jasonem a Naem a spolu s nimi zmizí na schodišti. Zůstali tu sami…

* * *

Kapitola 37.

5. dubna 2009 v 14:12 | Kira-chan |  Hiding in the shadow
Promiňte, že to tak trvalo, ale konečně tu máte další část =) tak doufám, že se bude líbit. Moc se toho tam neděje, ale... no, nebojte, brzo třeba bude XD



Natsumi s ostatními čekají u dveří a snaží se něco zahlédnout skrze dešťovou clonu. Konečně zahlédnou dvě postavy vracet se dovnitř. Oba chlapci jsou špinavý a promočení, jakoby vylezli v jezera. Jason na ně cestou do koupelny kývne jako znamení, že je to na dobré cestě. Aspoň tak to tmavovlásek pochopí.
-Jsi nervózní?- zeptá se v duchu svého neviditelného přítele. Za celou dobu co jsou rady spolu nepromluvili víc než dvě věty. Natsumi z toho nemá moc dobrý pocit.
-Možná.- hlesne v odpověď známí hlas, který slyší jen on sám.
-Zlobíš se na mě?- posmutní trochu Natsumi. Začíná si čím dál víc připadat, že s tím Michio souhlasil jen kvůli němu. Ne kvůli tomu, že by o to sám nějak stál.
-Ne, nezlobím.- další krátká odpověď. Ani nečekal, že řekne něco jiného.
-Tak proč se mnou nemluvíš?-
Ticho. Ani ho nedrží za ruku, tak jak to dřív dělával skoro pořád. Teď už ale nemůže couvnout. I když začíná mít strach z toho co bude potom. Pokud to bude jako teď… otřese se při té představě. Takhle to nechtěl.
"Natsumi? Děje se něco?" otočí se na něj znenadání Akira. Ani jemu ale nemůže nic říct. Michio by to totiž slyšel a to nechce. Musí svoje pocity zadusit v sobě a to navíc tak, aby ani Michio na ně nepřišel. Nechce, aby věděl, že začíná pochybovat o něčem, do čeho všechny sám zatáhl. Že začíná pochybovat o něm samotném a kvůli jeho blbosti všechny vystavuje tváří v tvář smrti.
"Ne, nic se neděje." Usměje se co nejdůvěryhodněji.
"Opravdu?" změří si ho blonďáček trochu nedůvěřivým pohledem.
"Ne, vážně nic. Jen je tu trochu zima." Svede tmavovlásek svoji náladu na počasí. Všichni se přesunou do obýváku a posedají si na trochu vrzající pohovky. Chvíli na to přijde i Jason podpírající hubenou přízračnou postavičku vedle sebe. Všimne si smutku smíšeného se zoufalstvím, který se mihne jako stín přes tvář jeho blonďatého kamaráda. Muselo mu na Naovi hodně záležet. Ale třeba jim tahle záležitost pomůže se zase trochu sblížit… možná… V duchu ví, že Michio sedí na pohovce vedle něj, ale stejně tak cítí, že si ho nijak nevšímá. Kdyby ano, byli by teď jejich mysli propojené stejně jako předtím už tolikrát. Jason s Naem si sednou do křesel a čeká se, kdo první prolomí ticho.
"Který z vás je Natsumi?" hlesne Nao s pevným pohledem.
"Já." Ozve se tmavovlásek a doufá, že se mu nezačne třást hlas nervozitou.
"A co chtějí ti dva?" stočí blonďáček pohled na svého bratra a černovlasého mladíka vedle něj.
"Akira mi pomáhal dostat se sem…" začne Natsumi něco vysvětlovat.
"Mám za něj zodpovědnost. Nenechám ho jít samotného." Vloží se do rozhovoru Akira pevným hlasem.
"Až k Amy ale nesmíš. Nikdo z vás krom jeho." Mávne rukou k tmavovláskovi. "Čím míň z vás půjde, tím líp. Jasone, ty zůstaneš tady a ty" ukáže na Shira. "můžeš jít klidně domů. Taky nikam nejdeš."
Jason se k blonďáčkovi nakloní a něco mu tiše začne šeptat do ucha. Není nic slyšel, ale když se zase vzdálí, tak si blonďáček povzdechne a svolí, aby teda šli všichni. Ovšem s tím, že je nebude hlídat a k Amy smí jen on s Natsumi.
"Půjdeme, až přestane pršet." Uzavře debatu Nao a trochu roztřeseně vstane. Ještě není v pořádku. Umí se tak tvářit, ale není. Jason ho znovu chytne za pas a napůl odnese pryč. Pohledy se teď upřou na okno neustále bičované deštěm. Tímhle tempem se odsud dostanou nejdřív zítra. Akira vytrká Shira do vedlejší místnosti. Natsumi chvíli poslouchá, jak Akira přesvědčuje svého černovlasého společníka, aby nechodil. Ale nemá to žádný efekt. Natsumi je po chvíli přestane poslouchat a natáhne se na gauč. Má pocit, že by se nedonutil k úsměvu, aby kdyby na tom závisel jeho život.
-Proč nic neříkáš?- zeptá se Michia po chvíli ticha vlastních myšlenek.
-Co bys chtěl slyšet?-
-Třeba mi nadávej, to je jedno… ale mluv se mnou.- zaprosí v duchu tmavovlásek a skrčí se na posteli víc, než doposud.
-Proč bych ti měl nadávat?-
-To bys měl vědět sám nejlíp, ne?-
-Nevím, napověz.-
-Zlobíš se. A neříkej, že si to jen namlouvám.-
-Nezlobím se.-
-Tak v čem je problém?-
-Dobře, zlobím se.-
-Tak vidíš…-
-Ale sám na sebe. Když si vezmu kolik lidí může zemřít, jen kvůli…-
-Na tohle nemysli.- posadí se Natsumi na posteli, jako by se tak mohl líp dívat do očí. Nevidí je, co na tom, aspoň pro pocit. -To není tvoje vina. Jdou s námi protože chtějí. A Pokud by to byla vina někoho z nás dvou, pak moje. Byl to můj nápad.-
-Promiň.- hlesne známí hlas a Natsumi konečně vytuší vytoužený otek jeho rukou hrajících si s chlapcovými prsty. Položí hlavu na opěrku v místech, kde by zřejmě mělo být mladíkovo rameno. Zase může cítit tu blízkost. Snad všechno vyjde podle plánu.

* * *

Akira vystrká Shira do vedlejší místnosti. Na jednu stranu by dal neví co, aby byl černovlasý mladík s ním a chránil ho, ale na druhou stranu nechce, aby se mu něco stalo. S tím jak věci vypadají se nevrátí živý ani jeden z nich. Nao by jim nepomohl, ani kdyby mohl a teď když je tak zesláblý půjdou ti nebezpeční mrtví i po něm. Už jen proto, že poruší pravidla a bude pomáhat živým, místo, aby je zabil. Nehledě na to, že sám žije s mrtvými se ti zvrácení obrátí proti němu. A v jeho stavu, kdy může sotva i chodit ho bude Jason nepochybně nejen nést, ale i bránit. V takovém případě, se ale nestihne starat o nikoho jiného. On ani Natsumi s mrtvými tohoto druhu neumí nijak bojovat. Musí se spoléhat na Shira s Michlem, což je dost nanic. Michio nemá na tom místě nijak velkou moc, protože tam už dávno nepatří, už je vysvobozený z toho přestupného místa. Moc jim nepomůže a jediný, kdo jim tedy může chránit záda je Shiro. A ten je nemůže ubránit oba. S takovou by určitě zemřel a krátce na to i oni dva. Nebude to mít efekt ať už s nimi půjde nebo ne. Proto chce zachránit aspoň jeho. On sám nemůže opustit Natsumi, zvlášť potom co mu slíbil svoji pomoc a nechce opustit ani Naa, protože tohle může být poslední příležitost strávit s ním aspoň trochu času. Toho, který by spolu mohli mít, nebýt toho, že ho špatně hlídal… jeho vina… Zatřese hlavou a upne rozhodný pohled k Shirovi.
"Nao měl pravdu. Měl bys zůstat tady."
"To zapomeň. Nenechám tě jít samotného." Odporuje mu okamžitě černovlasý mladík.
"Prostě zůstaneš tady a konec debaty. Já se vrátím."
"To si fakt myslíš, že jsem tak blbej? Jdu s tebou a tečka."
"Proč? Přestaň být paličatej!"
"A ty mi přestaň rozkazovat. Prostě se s tím smiř."
"Zabijí tě tam."
"A tebe ne?"
Akira zmlkne. Copak nechápe, že mu chce pomoct? Proč chce tak moc jít na smrt? Zůstane tiše hledět do země s naštvaným výrazem.
"Zůstanu s tebou až do konce." Přitiskne ho k sobě náhle Shiro, čímž ho naprosto odrovná. Najednou neví co má dělat? Neví ani jak si má vykládat mladíkovo chování k němu. Vždy když to jde, tak jemu nablízku, aby pomohl… proč to dělá? Nechápe to. Ačkoli je mu takhle příjemně, odtrhne se od něj a dál ho naštvaně probodává pohledem.
"Prostě nechci abys šel se mnou."
"Ale proč ne? Chci ti jen pomoct."
"Já o tvoji pomoc nestojím!"
"To mě nezajímá."
"To by tě mělo zajímat!"
"Klid, prostě jdu a konec."
"Ne, nejdeš!"
"Pšššt." Hlesne černovlásek a Akira na něj zůstane zaraženě zírat. Téhle reakci nerozumí. Shiro vplete prsty do jeho světlých vlasů a Akira ztuhne s nechápavým výrazem. O co tu jde tentokrát? "Neboj se, nic se mi nestane a tobě taky ne." Čte mu snad myšlenky? Ten dotek ho úplně zmátl. Ani se nehne a jen nechá mladíkovu ruku proplétat se mezi jeho vlasy.
"Jak to můžeš říct tak jistě?" hlesne po chvíli s pohledem zahleděným do neznáma.
"Vím to." Usměje se na něj Shiro a stáhne svou ruku zpátky. Akira má na chvíli chuť říct mu ať ho ještě chvíli laská ve vlasech, ale na poslední chvíli sám sebe zarazí s dalším zaskočeným výrazem. Jak ho tohle mohlo jen napadnout? Nakonec s trochu vzdorovitým výrazem přikývne a odejde do kuchyně pro něco k pití…