Květen 2009

Kapitola II.

31. května 2009 v 23:09 | Kira-chan |  Mlha
Protože jste byli hodný, je tu pokračování =) tak snad se bude líbit. Jinak s další částí to opravdu nevypadá moc slibně, což ale neznamená, že se nebudu snažit =)



Podívá se na hodiny na mobilu. 01:52… posadí se na posteli a přemýšlí proč se jeho unavené oči odmítají zavřít. Nakonec vyhlédne snad posté ven z okna. Na nebi je jen několik světlých mráčků pomalu se plížících po obloze jako lodě plující na nebeské klenbě. Jakoby zářili na temném podkladu noci. Přesto jaké je tu ticho, nebo možná právě proto, je hodně nervózní. Má zvláštní nepříjemný pocit, který si neumí moc dobře vyložit. Je to jako by ho někdo sledoval. Shlédne níž před dům a ostražitě prozkoumá očima okolí. Nízko u mýtinky a kolem domu se lenivě plazí bělostná mlha ztrácející se až ve stínech temného lesa. Netuší jak dlouho zírá do útrob neznámých stínů pohlcujících mlžná oblaka.
Aniž by moc uvažoval nad tím, jestli opravdu chce, obleče si mikinu a potichu sejde po chodech dolů. Nechá zhasnuto, aby nevzbudil mámu. Jako zloděj se připlíží ke dveřím a s pocitem zvláštní úzkosti rychle vyjde ven a zavře. Opře se o ně zády a rozhlédne se kolem sebe. Fouká jen slabý vítr. Vzduch je čerstvý a prosycený vůní deště a zeleně. Najednou má zvláštní pocit. Neumí ho přesně popsat. Jako by vše co ho teď obklopuje vyzařovalo… zvědavost. Přísahal by, že to cítí a přesto ten pocit není jeho. Je ticho. Připadá si jako ve snu. Na realitu je tohle příliš neskutečné.
Ostražitost je to jeho pocit? Nebo komu patří? Přibližuje se to… je to opravdu skutečnost? Přichází to stejně rychle jako jeho vlastní změny nálad a pocitů.
"Je tu někdo?" podaří se mu ze sebe vysoukat tichou otázku. Zvědavost…pousmání? Jde tohle vůbec cítit?
"Vylez jestli tady jsi… nemám náladu na blbý vtipy." Promluví znovu méně nejistým hlasem. Dlouho necítí nic, než chladivou vlhkost mlhy obtáčející mu kotníky, na které je skrz ni sotva vidět. Od kolen nahoru se však bílý opar naprosto ztrácí.
Schovat se…! Ten pocit… jako by se měl před něčím ukrýt. Sám vycítí, že majitel těchto myšlenek však zůstává na místě. Ať už je kde chce. Rozhodne se neposlechnout a konečně se odlepí od dveří dál na prázdnou mýtinku. Po chvíli si matně uvědomí, že ten pocit slabého spojení narušuje něco jiného. Něco z čeho mu přeběhne mráz po zádech. Spolu s tím uvědoměním ztuhne na místě asi v půlce cesty přes mýtinku k lesu.
Strach… napětí… naléhavost… úzkost… jsou to opravdu cizí pocity? Začínají se mísit s jeho vlastními? Nebo jsou jen společné? Alespoň některé z nich. Najednou polekaný novou vlnou neznámého se začne rozhlížet kolem sebe. Připadá mu, že se to blíží z lesa. Že to z něj vychází. Ten nový pocit se mu nelíbí. Chce tu být sám s tím Prvním. Ten ho svým zvláštním způsobem děsil i uklidňoval zároveň.
Zpátky… vrátit se… měl by zmizet. Jít zpátky domů. Něco tu je. Cítí to ve všem kolem. Na chvíli si uvědomí, že mu promrzlé nohy ztuhly téměř úplně. Silou vůle je donutí k pohybu a otočí se zpět k domu. V zádech téměř cítí něčí pohled. Jako by mu to dýchalo za krk… pomalu netušeně se kolem něj obepínalo… znovu ho zamrazí. Ta mlha stoupla. Jak si toho mohl nevšimnout? Sotva teď vidí na kolena. Úplně se ztrácí až nad pasem a Erick si je skoro jistý, že stále ještě pomalu stoupá výš a výš. Něco za jeho zády ho děsí a nevidí důvod proč tu ještě zůstávat. Co nejrychleji se rozuteče zpátky k domu. Vtom si vzpomene, že tady nechá toho Prvního. Nejistě se zastaví a otočí se zpět k lesu.
Bolest… povinnost… Možná, těm pocitům úplně nerozumí, ale je si jistý, že ať jsou číkoli, je někde poblíž. Připadá si, jakoby k němu mluvila sama tráva pod nohama, stromy a keře za mýtinkou, chladivý vítr jako by neslyšně našeptával do jeho mysli. Nadává si do pitomců, jak může věřit něčemu takovému, ale přesto to nejde jinak. Vnímání toho druhého pocitu je instinktivnější, než to předtím. Má z toho větší strach a nechce se mu nechávat tam tu zvláštní bytost samotnou s tou Druhou…
Zadívá se k lesu ignorujíc mlhu plížící se mu podél hrudníku. Zdá se mu jakoby ve stínu v mihotavém oblaku viděl nějaký pohyb. Leknutím vytřeští oči do tmy před sebou a tělo mu na místě ztuhne neschopno pohybu. Záhy na to se v těsné blízkosti pohybujícího se stínu mihne něco světlého. Jen to jen krátký okamžik, ale Erick to nepřestává dál hledat ve tmě. Je přesvědčený, že to byl ten První. Chce ho spatřit. Blíž… z přemýšlení ho vytrhne až zjištění, že hustá mlha mu sahá až k ramenům. Nechce ještě odejít. Ale podvědomí strach z něčeho v tom lese mu nedovolí zůstat… Přinutí se vrátit rychle zpátky k domu, tak jak ho o to žádají pocity Prvního. Mezi dveřmi se naposledy otočí, ale mlha mu v té chvíli sahá až na obličej a tak se moc nerozhlíží a rychle proklouzne zpátky do domu. Zavře za sebou se smíšenými pocity strachu, zbabělství a něčeho mystického provázeného nadávkami na vlastní naivitu. Muselo se mu to jen zdát. To přece není možné, aby to mohla být skutečnost… ale…
Odmítne nad tím dál přemýšlet a vrátí se do pokoje. Navleče si tlusté ponožky, aby trochu ulevil promrzlým nohám a zaleze pod přikrývku. Snaží se usnout, ale nedá mu to a naposledy vykoukne oknem ven. Mlha je stále stejně hustá, ale jinak není vidět nic neobvyklého. Lehne si zpátky a konečně po několika minutách se mu podaří usnout…
…světlý přízrak se začne stále víc přibližovat k okraji lesa. Střídavě mizí a zase se objevuje za kmeny stromů. Erick pozná lidské rysy oné postavy. Je to zřejmě chlapec o trochu mladší než on sám. Drobná hubená postavička se lehkým krokem přibližuje k němu. Nohama se snad ani nedotýká země. Jeho pleť je bílá jako čerstvě napadlý sníh a obličej má jemný téměř dívčí. Něžné rty se zvědavě usmívají a nad malým nosíkem na něj hledí modrozelené oči orámované uhlovými řasami v nečitelném pohledu. S jeho rozcuchanými medově světlými vlasy na ramena si pohrává mírný vítr. Vypadá jako anděl nebo mystická bytost a přesto to přece musí být člověk nebo ne? Je tu snad možnost, že by mýtické bytosti opravdu existovaly? Najednou se tam objeví ještě něco. Nevidí přesně co to je, ale chlapec od něj odtrhne oči ve kterých se tak dokonale ztrácel a zahledí se směrem odkud to přichází. Náhle jako by už viděl to něco vystupovat zpoza stínů… než si však stačí uvědomit jak to vypadá, trhne sebou a zadýchaně se probudí u sebe v pokoji.
Chvíli mu trvá než si uvědomí kde je a co se stalo. K jeho překvapení už je skoro poledne. Venku je zase zataženo a trochu mlhavo. Praští sebou zpět do postele a snaží se trochu zklidnit tep pohledem na bílý strop. Obraz toho neznámého chlapce nemůže vyhnat z mysli. Byl okouzlující… má silný pocit, že je to ten kterého na okamžik spatřil včera v noci, ale je to možné? Existuje, nebo si s ním večer zahrála jen jeho představivost? … na tu otázku by nesmírně rád znal odpověď, ale stejně tak dobře ví, že se asi žádné nedočká. Celá ta situace ho napůl fascinuje a napůl děsí.
Po zbytek dne pomáhá mámě s vybalováním a dokončováním úklidu dokud dům nevypadá přinejmenším útulně. Co chvíli však kouká ven na zamlženou mýtinku. Byl to včera jen sen? Nebo to opravdu byla skutečnost?
"Tak jakpak se těšíš na zítřek? Jsi nervózní?" zeptá se ho máma opatrně.
"Co? Co je se zítřkem?" nechápe Erick o co jde.
"Já ti to neřekla?" chytne se žena provinile za pusu.
"Mami!" napomene ji hned mladík vyděšeně. Snad se nechystá říct to co si myslí, že řekne.
"Přihlásila jsem tě do místní školy. Už od zítřka." Skousne si nervózně ret v reakci na synův mrtvolný výraz.
"Zítra?" vypadne z něj přiškrceně po dlouhé chvíli ticha.
"Ano." Špitne žena a očima už pátrá kudy se nejlépe vytratit.
"To nemyslíš vážně." Vyjede na ni Erick zostra. Čekal, že tu bude chodit do školy, ale tak brzy? To je snad zlý sen.
"Myslela jsem, že to tak bude lepší. Rychleji zapadneš, když se dostaneš mezi místní a taky budeš mít víc času dohnat jejich učivo." Snaží se bránit své rozhodnutí, nicméně bez úspěchu.
"Myslel jsem, že se nejdřív porozhlídnu po okolí, nebo… nebo tak něco. Já tam nechci, čím dřív tím hůř." Začne Erick propadat náhlé beznaději. Zatím nemá potřebu se s někým zdejším seznamovat. A po včerejší noci je přesvědčený, že tohle místo ani není normální. Nejradši by zůstal zalezlý v pokoji a vůbec nechodil ven. Jakoby tu ani nebyl. Nakonec studovat se dá i doma.
"Já vím, že se ti nechce, ale pořád nepřestávám doufat, že se ti tu bude líbit."
"Tobě se tady taky nelíbí." Opáčí hned mladík vztekle.
"Není to tady takové, jaké jsem si to představovala, ale to je jen tím počasím. Přijeli jsme ve špatnou dobu. To je vše." Pokrčí žena rameny s odevzdaným pohledem.
"Snad máš pravdu." Hlesne Erick klidněji. Ani jeden z nich nemůže za to, kde teď jsou. Každopádně ztratí chuť k další konverzaci a tak se sebere a odejde do svého pokoje. Hned se připojí na internet a rovnou začne chatovat kamarádům a stěžovat si jak moc mu chybí. Ti mu na oplátku sdělí novinky z města a politují ho. Nejdřív měl v plánu, že se mu třeba uleví, ale jejich lítost ho ještě víc otráví, než samotná skutečnost, jak se tam jeho bývalá partička baví v ulicích města. Začne si uvědomovat jak moc je od všeho toho odříznutý, což mu přivodí jen hlubokou depresi, kterou si vybije zlostným pohledem k zataženému nebi. Nějak už nemá náladu poslouchat o co všechno přichází a tak se radši rozloučí a počítač vypne. Nemá náladu na nic…

Kapitola I.

28. května 2009 v 22:16 | Kira-chan |  Mlha
Tak je tu nová povídka =) jak často bude přibývat to nevím, ale uvidíme... hlavně aby se vám líbila... V první kapitole toho nemám moc co říct, vlastně je to jen úvod, žádné BL... jen takové abyste měli trošku rozhled ;) ale snad se i tak bude líbit...



Černovlasý mladík seděl nervózně na zadním sedadle za řidičem a stále vykukoval ven do setmělé krajiny. Vedle něj byla vecpaná značná část velkých tašek se všemi jejich věcmi. Přesněji se všemi věcmi, které se rozhodli přestěhovat s sebou do nového domova.
Je tomu už asi pět let co měl Erickův otec vážnou autonehodu. Odvezli ho do nemocnice, kde přežíval dalších pár týdnů, ale nakonec se jim ho stejně nepodařilo zachránit a zemřel. Podrobnosti nehody nebyli specifikované nijak moc blíž, než že jeho otec usnul za volantem, vrazil do protijedoucího náklaďáku a pak z toho plynoucí zranění z nichž nejvíce způsobili střepy z předního okna, které se mu zasekali přímo do těla a obličeje.
Od té doby se jim s matkou moc nedařilo. Proto když jí nabídli lepší místo v jakémsi vzdáleném zapadákově, nezbylo než to vzít a přestěhovat se. Jeho matka pracuje jako fotografka. Není moc slavná a tak je ráda za každý menší úspěch. Někomu v tom místě kam jedou se ale její fotky zalíbily natolik, že jí tam nabídli práci jako instruktorce kroužku fotografů. Plat je mnohem lepší než doposud a tak by se dalo předpokládat, že by se jim mohlo žít lehčeji. Ale o tom Erick značně pochyboval. Ačkoli znal tyhle okolnosti i situaci ve které se nachází, vůbec se mu to nelíbilo. Před matkou mlčel. Neměli moc na výběr a věděl to, ale nedovedl předstírat nadšení z toho, že museli téměř všechno nechat doma a odjet kdovíkam. To město snad ani není na mapě... Bude rád, jestli tam vůbec bude elektřina.
Znovu se ušklíbne v zápalu vnitřního souboje s odevzdaností osudu a touze vyskočit z auta a zlomit si u toho vaz, aby nikam nemusel. Opravdu, budoucnost ho děsila. Moc toho o té vesnici neslyšel, ale pokud něco zaslechl, tak mu to na náladě rozhodně nepřidalo.
Auto vjede na postraní méně udržovanou silnici v lesích a skla začne zasypávat salva jemného deště hnaná poměrně silným větrem. Je zataženo a chladno. Nemůže se zbavit přirovnání k ideálnímu prostředí pro natáčení hororu. Další hodinu stále projíždějí po té samé cestě a z obrazu za oknem rozvlněným vodou jde poznat pouze nekončící les a houští kolem drkotavé cesty.
Pomalu se začne snášet tma, když konečně dojedou na místo. Erick se nakloní víc dopředu aby alespoň přes přední sklo mohl vidět, kde má strávit příštích několik let. První domky jsou často obklopené různě velkými zahradami a sem tam některý vypadá jako malá vila. Čím víc se blíží k centru městečka tím jsou si domky blíž pouze s malou předzahrádkou. Dalo by se říct, že to tu vypadá celkem normálně jako na každé jiné vesnici. Jen je to tady víc prorostlé přírodou.
Projedou kolem malého kostelu a chvíli na to minou i místní školu. Jeho matka zpomalí, a roztáhne před sebou mapu, aby to náhodou nepřehlédla. Zastaví na druhé straně města u nejvzdálenějšího dvoupatrového domku na malé mýtince. Dřív byla kolem domu možná zahrada, ale je vidět, že tam už dlouho nikdo nebyl. Vše je ponuré včetně domu porostlého z jedné strany břečťanem. Sem už ani nevede silnice. Jen nějaká vzdáleně vyježděná cesta.
Erickovi se udělá ještě víc na nic než doteď. Ani jeho máma z toho nevypadá nijak nadšená. Zřejmě čekala něco trošku jiného než tuhle ponurou zelenou a mokrou vesnici. Zaslechne jak s hlubokým povzdechem zajede s autem až k domu. Připadá mu to jako noční můra, ze které se stále nemůže probudit.
"Tak pojď. Jdeme si vybalit." Otočí se na něj žena s pokusem o povzbudivý ačkoli nepřesvědčivý úsměv. Odpovědí je jí další poryv vichřice opírající se jim do oken.
"Mami… vážně se nemůžeme vrátit?" zkusí to Erick s naprosto beznadějným podtónem.
"Víš, že to nejde. Třeba to tady nebude tak zlé. Teď sice prší, ale to neznamená, že tu zítra nebude svítit slunce…" zkusí to vysoká žena s milým obličejem a stejně čokoládovýma očima jako ty jeho. Kaštanové lehce zvlněné vlasy jí v jemných vlnkách volně spadají až pod ramena. Neodpoví jí, protože jí nechce lhát. Pravda je nakonec vepsaná do jeho očí stejně jako do jejích. V žádné slunné zítřky ani jeden z nich nevěří. Nikdy se nebál chytit nových příležitostí, ale tohle ho děsí. Je kluk z města, s místními si určitě nebude rozumět. Neumí si představit, že by tady měl žít a už vůbec ne, že by se mu mohla zalíbit třeba nějaká vesnická holka. Byl zvyklí na velmi slušný výběr ve městě, byl oblíbený mezi holkami a měl taky spoustu přátel se kterými neustále něco podnikali, ale co podnikat tady? Jsou tu vůbec nějací lidi v jeho věku? A bude si s nimi rozumět? Budou ho vůbec chtít vzít mezi sebe? A bude o to vůbec stát? Hlavně aby tady byla elektřina…
"Tak jdem…" kývne na hnědovlásku a popadne několik tašek vedle sebe. Zbytek podá mámě a rychle vyleze z auta do hustého deště. Pěkné uvítání. Přeběhnou k hlavním dveřím a odemknou starým klíčem svůj nový domov. Erick odloží tašky v malé předsíni a přeběhne zpátky pro věci co mají v kufru. Obtěžkán novými taškami zamkne auto a přeběhne do domu, kde za ním máma zavře. Nechají věci ležet na zemi a porozhlédnou se kolem. Vpravo od vchodu jsou dveře do kuchyňky s malou jídelnou a naproti nim je potom koupelna se záchodem. Vypadá to líp, než čekal. Poslední majitelé možná odešli jen před pár lety. Na celkem novém nábytku není jiné vady, než zaprášení a sem tam nějaké té pavučiny. Následuje mamku do vyššího patra kde vedou dveře do dvou pokojů z nichž v obou je manželská postel.
"Vyber si." Poodstoupí žena kousek stranou nechá ho nahlédnout blíž.
"Tak tenhle." Ukáže na pokoj s velkým oknem obrostlým břečťanem.
"Dobře." Usměje se hnědovláska a sejde pro věci. Ani jednomu z nich se ale nechce spát v tom prachu mezi pavouky a tak se hned začnou věnovat uklízení. Zatímco Erickova máma se vrhne na utírání prachu z polic, skříněk a dalších kusů nábytku, sám černovlasý mladík začne s umýváním podlah. Aspoň tu nemají problém s vyměňováním koberců, protože jsou v celém domě jen naleštěné dřevěné parkety. Skončí až krátce po půlnoci s vděčností, že tenhle dům je tam malý.
Erick sebou vyčerpaně sekne o postel a přehodí přes sebe lehkou přikrývku. Má postel hned pod oknem. Zvenku sem neproniká jiné světlo, než záře měsíce na jasné obloze. Zahledí se na temnou modř pokrytou závojem blyštivých teček. Měsíc z okna vidět není, ale Erick si ho umí dost dobře představit už jen podle té stříbro-modré záře. Je zvláštní, že se během pár hodin takhle vyjasnilo. Nakonec by zítra opravdu mohlo být hezky. Navíc k jeho velké úlevě je v domě elektřina a dokonce v malém obýváku, jehož vchod našli zastrčený u schodů vedle koupelny, je taky poměrně nová televize. Jistota že má kde si nabít mobil, mp4 nebo zapnout notebook ho značně uklidnila.
I přes všechnu únavu z cesty a úklidu se mu stále nedaří usnout. Říká se, že to co se vám zdá první noc v novém bytě se splní… zajímalo by ho jestli je to pravda, ale stejně tak by si přál to radši nevědět. Většinou když se mu o něčem zdá bývá to totiž pitomost, nebo něco odporného.


Death Note L/Raito

14. května 2009 v 23:34 | Kira-chan |  jednorázovky
Tak mé milé zlaté, poděkujte Akyře... dávám vám sem jednorázovku, kterou jsem původně psala pro Pluviassol. Jak jste si asi stihli všimnout je to na anime Death note ale berte to s odsstupem, v době kdy jsem to psala, jsem znala jen pár prvních dílů ;)





DEATH NOTE


Seděl jsem sám ve svém pokoji a hlavou mi probíhali myšlenky které jsem z neznámých důvodů ani nevnímal. Asi jsem spal s otevřenýma očima, nevím… Venku byla jasná noc. Přešel jsem k oknu a zkontroloval světla na ulici. Skoro nikdo už nesvítí, to je vážně tak pozdě? V poslední době špatně spím napříč tomu, jak bývám unavený. Stačí zavřít oči a vidím jen dvě věci, zdá mi o tom noc co noc. Probouzím se několikrát za večer a nemám tušení proč přesně. Z těch dvou věcí si pamatuji jen jednu naprosto jistě. Jsou to obličeje lidí, které jsem zabil. Pronásledují mě na každém kroku. Začíná mě to štvát. Nerozumím tomu. Nikdy předtím se mi tohle nedělo… nedělám přece nic špatného. Zbavit svět zla… copak to není sen každého člověka? Je to směšné, nemusím se přece cítit provinile, ale já se tak ani necítím. V čem je tedy problém? Možná je to tím, že rodiče i sestra odjeli na dovolenou a dům je teď tak prázdný a tichý. Nechtěl jsem s nimi jet. Tady je mi líp… nebo ne?
Ignoruji nadpřirozenou postavu vznášející se kus za mnou. Znovu zavřu oči a ty tváře na mě vybafnou, jako by mě schválně chtěli děsit. Copak to nikdy neskončí? Podívám se na sešit s černými deskami. Leží na stole kousek ode mne. Mám sto chutí vzít ho a na místě ho spálit. Skoncovat s tím jednou pro vždy, ale ráno bych toho mohl litovat… nakonec je to můj sen že? Jenže…pokud to tak opravdu je, tak proč o tom pochybuji? Opravdu je mi zle. Něco mi chybí a nevím co to je. Je mi to stejně blízké a vzdálené jako ta druhá věc, kterou stále vídám ve snech. Vím co to je, jako bych to měl na jazyku, ale přitom si ani za boha nedokážu vzpomenout. Schoulím se u zdi pod oknem a rukama pevně sevřu vlastní ramena. Je mi zima, ale nechci si jít lehnout do peřin. Nechci spát a nechci už ani zavřít oči. Musím se nějak zabavit, jinak se toho strašného pocitu asi nezbavím. Ale, co dělat v tuto hodinu? I kdyby bylo co na práci, nemám nejmenší chuť k jakémukoli pohybu.
Z toho strašného stavu mě vytrhne až klapnutí domovních dveří. Někdo se sem vloupal? Chvíli zůstanu zticha a zaposlouchám se i do sebemenších zvuků. Opravdu. Někdo je dole v předsíni a teď jde po schodech nahoru. Co mám dělat? Vstanu a rychle se rozhlédnu po čemkoli co bych mohl použít na svou obranu. Podvědomě se přitom vyhnu černému deníku. Neznámí jde rychle a jistě. Vypadá to, že jde přímo k mému pokoji. Popadnu nůžky a schovám se do největšího stínu. Dveře do pokoje se náhle otevřou.
"Raito, jsi tu?" zazní známí hlas a já si neskutečně oddychnu.
"Ryuuzaki? Co tu chceš v tuhle hodinu?" zeptám se a nenápadně položím svou rádoby zbraň zpět na stolek.
"Šel jsem náhodou kolem, napadlo mě že se stavím. Víš že máš dole odemčeno?"
"Teď už to vím." Hlesnu naštvaný, že mě tak polekal. Co se to se mnou děje?
"Proč si nerožneš?"
"Nechci."
"A proč ještě nespíš?"
"Přišel jsi mě vyslýchat, nebo proč?"
"Ne, jen jsem šel kolem a napadlo mě, že se stavím."
"Tebe nenapadlo, že už třeba spím?"
"A spal jsi?"
"Ne, ale…"
"Vzbudil jsem tě?"
"Ne, ale…" začíná mě štvát.
"Lekl ses?"
"Ano, už odcházíš?" odseknu mu podrážděně, vážně nemám náladu si vykládat.
"Promiň, to jsem nechtěl." Zcela ignoruje mou poslední větu. "Nebude ti vadit, když tu dneska přespím?"
Chvíli mlčím. Na jednu stranu bych ho nejradši vyhodil ven hned a třeba oknem, ale na druhou stranu když tu zůstane, třeba ty tváře před mýma očima zmizí. Možná je to hloupá úvaha, přesto souhlasím a jdu se umýt.
Oblečený v pyžamu se zapřu o parapet a koukám do potemnělé ulice. Za mými zády je slyšet sprcha z koupelny. Nejsem si jistý, čím to je, ale připadám si podivným způsobem klidnější. Ryuuzaki vyjde ven v pyžamu, které jsem mu půjčil. Musím v duchu uznat, že mu celkem sluší.
"Pojď si už lehnout." Zatáhne mě za rukáv do postele. Ani se moc nebráním. Jenže postel je pro dva celkem malá. Ležíme těsně vedle sebe a svádíme tichý boj o větší kus peřiny. Vtom se kolem mě ovinou jeho hřejivé ruce a potom co jsem ve svém zmatení přitáhnut na chlapcovu hruď, přese mne ještě přehodí přikrývku, aby nás tak zakryl oba. Mě je to příjemné, ale jemu určitě ne. Přemýšlím nad tím, ale nahlas se nezeptám. Příjemně mě hřeje ve svém objetí. Cítím jeho ruce na svých zádech a ačkoli je tahle poloha dost neobvyklá, nijak nad tím nepřemýšlím. Nakonec od L se ani nic obvyklého čekat nedá a nikdo nás nevidí. Zavřu oči, aniž bych si to uvědomil. Poslední co má mysl zaznamená je lehký dotek v mých vlasech, ale to už napůl spím.
…ti lidé jsou všude kolem mě. Nemám kam utéct. Přišli se pomstít? Nepochybně. Dva muži pevně sevřou mé ruce. A zbytek už se chystá, aby mne rozřezal noži na milion kousků. Křičím a snažím se vysmeknout, ale nejde to. Už jsou tak blízko… znovu zakřičím ať mě nechají být a prudce sebou trhnu…
Zadýchaně koukám před sebe do klidného obličeje černovlasého chlapce nade mnou. Je tma… třesu se a nemůžu zastavit zrychlený tep.
"Už jsi vzhůru?" promluví na mě černovláskův hlas a já si uvědomím jak silně tiskne mé ruce k polštáři. Ještě chvíli na něj vyděšeně zírám neschopen reakce. Cítím, že jeho stisk povolil. Místo toho kolem mě obtočí ruce a přitáhne si mě na hruď. "Pšššt… byl to jen sen." Šeptá mi chlapec zlehka do vlasů a já se mu opravdu hodně snažím uvěřit. Jeho přítomnost mě uklidňuje. Možná i víc než to. Už je to nějaká chvíle co jsem se zklidnil a on, ačkoli si toho jistě všiml, mě stále ještě tiskne k sobě. Nelíbí se mi to a jsem z toho nervózní ale pravda je, že s ním chci takhle zůstat napořád. A možná nejen to… každopádně už vím co je tou druhou věcí, kterou jsem měl celou dobu na jazyku a která mi tolik chyběla. Ryuuzaki. Zamrazí mě z toho zjištění a přesto vím, že ho strašně moc chci líbat... vzhledem k tomu, že ráno bych už na to nesebral odvahu se rozhodnu jednat hned. Obtočím mu ruce kolem krku a obličejem se přesunu k jeho rtům, které v následující chvíli začnu něžně líbat. Mám zavřené oči, vyděšenou mysl a stažené vnitřnosti strachem z jeho reakce. Přesto se odmítám odtrhnout. Čekám dokud mě sám neodstrčí, což se k mému překvapení nestane. Místo toho se přidá a jazykem pronikne do mých úst. Teď už nepotřebujeme slova ani otázky… má vize budoucnosti a toho co chci se trochu změnila. A z pro mě zatím neznámých důvodů mi to vůbec nevadí. Snad je to i tím, že teď myslím jen na jedinou prioritu a tou je jedině černovlásek v mé těsné blízkosti… už napořád…

THE END

Kapitola 46.

8. května 2009 v 16:29 | Kira-chan |  Hiding in the shadow
Tak a je tu POSLEDNÍ díl...nevím moc co k němu říct, zakončit tuhle povídku byl dost problém, ale jak vidíte, nic není nemožné, každopádně zatím nemám vymyšlenýho nic novýho... tedy ne konkrétně, ale člověk nikdy neví, za 2 minuty už to může být všechno jinak... ale doufám, že se vám tahle povídka líbila, je zatím nejdelší co jsem kdy napsala... ale předpokládám, že ano, protože jinak byste ji až sem nečetli ;P Tak přeji příjemný zážitek z konce...=) věnováno mým nejvěrnějším komentátorkám Akyra, Hiro-chan, Wierka a Ninušáčkovi ;)


* * *

Nao se probere v chladné místnosti na betonové podlaze. V koutě se mihne něco bledého a vzduch protne chladný závan. Zrůda se přiblíží k chlapci, který nasadí nevzrušený výraz. Sleduje ji jak přichází blíž a zdálky očichává jeho tělo.
"Nic mi není." Hlesne a zrůda se vzdálí. Není to tak úplně pravda. Cítí na sobě, že má horečku a pořád je ještě značně oslabený. Rozbitá okenice zapraská ve větru. V duchu se zaměří na životní energii ve městě. Nikde nikdo. Zase tu zůstal sám. V místnosti se ozvou šoupavé zvuky po podlaze. Otočí hlavu na stranu. Ze stínu se pomalu vyplazí děvče s černými vlasy rozházenými po podlaze vedle sebe. Po loktech se přisouvá stále blíž k němu. Mlčí.
"Budeme si hrát?" zeptá se děvče nevinně a v ruce se jí zaleskne ostrý předmět. A je to tu zase. Její oblíbená hra na doktory. Zvykl si. Odmítne odpovědět. Děvče se připlazí až k němu. I kdyby chtěl nějak protestovat, nebylo by mu to k ničemu. Černovláska začne pomalu rozepínat jeho světlou košili a odhalovat tak jeho hrudník. Zavře oči. Možná to způsobuje i ta horečka, že je mu celkem jedno co se děje. Zatne zuby když ucítí hrot ostré čepele zabodávající se mu hluboko do hrudi. V duchu myslí na to, že je to jen dočasná bolest. Amy všechno vyléčí hned co hra skončí.
"Co vás bolí pane?" ozve se zase ten dětský hlásek předstírající doktorku. První co ho napadne, je že ho bolí u srdce, ale nahlas neřekne nic.
"Nic jiného vás nenapadá?" zeptá se Amy a Nao si teprve teď uvědomí, že zapomněl skrýt své myšlenky. "Tak dobře. Budeme muset provést transplantaci srdce." Přikývne děvče a zabodne skalpel hlouběji pod žebra. Blonďáčkovi se udělá silně nevolno od bolesti a skutečnosti pronikající znovu do jeho mysli. Jeho tělo je naštěstí příliš slabé, než aby mohl snést tu bolest. Brzo ztratí vědomí a pak už necítí vůbec nic.
Znovu se probere v tmavém pokoji, který kdysi býval pooperačním sálem. Teď tu zbylo jen pár rozkládajících se rozbitých postelí a chladná podlaha s holými stěnami. Nenechala by ho umřít. Přesto si neumí odpustit tuhle hloupou hru zas a znova. Bezmyšlenkovitě nahmatá rukou již zacelenou ránu na hrudi. Nechce tady zůstat. Ubíjí ho ta samota, bezmoc se nějak vzepřít…
"Chceš ode mne utéct?" ozve se známí hlas, až sebou blonďáček polekaně trhne. "To bych nedělala. Se mnou sice zemřeš, ale pokaždé se vrátíš zpátky. S ním to takové nebude. Nechal tě tady a šel. Jsi si jistý, že tě nebude mít jednou plné zuby a nenechá tě zase samotného? Tady máš všechno. Tam se na tebe lidi budou dívat jinak, nevyznáš se v jejich světě, neumíš ho pochopit. Budou tě mít za retardovaného a pošlou tě do ústavu pro zaostalé. Nikdo tě tam nepochopí, nebudeš tam mít nikoho a ten na koho se tak upínáš tě nechá stejně jako to už udělal tolikrát. Tak proč?"
Má pravdu. Bolí to, ale má pravdu. Přesto to chce zkusit. Žít tam a ne tady. Třeba by to mohlo jít…
"Když řeknu, že chci jít… dovolíš mi to? Budu bydlet s Jasonem a plnit svou práci zvenku."
"Dovolím, ale musíš se tu nejmíň jednou za měsíc stavit, abychom si mohli hrát." Usměje se děvče.
"To myslíš vážně? Dovolíš mi jít?" zapochybuje chlapec.
"Dovolím. Mám novou kamarádku. Už tě nebudu potřebovat tak jako předtím, ale nezapomeň co mi musíš slíbit." Řekne a Nao se rozhlédne po chladné temné místnosti. Vedle okna zapřená o stěnu stojí drobná dívka v zelených šatkách s dlouhými světlými vlásky. Pokud si vzpomíná, chtěl po ní, aby pomohla tomu klukovi, co tvrdí, že je jeho bratr. Amy si jí asi všimla a oživila ji hned jak se vrátila. Trochu jí lituje. Sám si zkusil, co bude muset podstoupit. Děvče se na něj však otočí s upřímným úsměvem a přejde až k černovlásce na zemi. K jeho překvapení ji k sobě přitiskne s takovou něhou, jako by snad byly sestry.
"Přísahám, že nezapomenu kam patřím." Řekne a Amy se znovu usměje a nechá děvče aby jí líbalo do vlasů. Divná dvojice. Obě dvě.
"Tak jdi." Kývne Amy hlavou směrem v východu a Nao bez váhání vstane a odejde. Už je mu značně líp. Ale je nervózní. Je před ním něco na co možná není pořádně připravený. Hodlá začít znovu ale ani neví jak. A hlavně má trochu vztek na Jasona. Protože ho zase nechal a šel. To bylo keců a teď je zase doma a vůbec se nestará jak mu je.
Ignoruje zrůdy koukající z domů a občas kývne na rozloučení nějaké mrtvé bytosti, která tu čeká na poslední soud. Přejde až ke zdi a s lehkostí vážky přes ni přeleze a seskočí zpět na zem. Jde pomalu po rozbahněné cestě ke vzdálenému domku na okraji města. Nějak se mu ani nechce. Vlastně se celkem zlobí, že ho tam nechal, ale nemá kam jinam jít a v tom městě už zůstat nehodlá. Už v půlce cesty před sebou zaslechne něčí rychlé kroky. Zbystří a zadívá se na cestu před sebe. Jason? Šel snad za ním? Mladík s červenými vlasy se mu bez váhání vrhne kolem krku a přitiskne ho k sobě takovou silou, jako by měl v plánu ho udusit.
"Pusť!" zasyčí na něj blonďáček podrážděně.
"Už jsem myslel, že jsi mrtvý." Hlesne mladík a trochu povolí svůj stisk aniž by ho přitom pustil.
"To je mi jasný." Procedí Nao skrze zuby a strhne pohled do boku.
"Děje se něco?"
"Ne, nic." Odsekne a Jason ho pustí úplně. Nedívá se mu do obličeje. Nechce. "Zase jsi mě tam nechal. Mluvil jsi o tom, že mě miluješ, ale jsou to jenom kecy!" nahrnou se chlapci do očí slzy a vzpomene si, na všechno co mu Amy řekla. Proč sem vůbec chodil? Jak by mohl začít znovu… měl zůstat tam kam patří.
"Chtěl jsem zůstat s tebou, ale neměl jsem moc na výběr. Amy by mě zabila, kdybych to udělal a mrtvý bych ti byl k ničemu. Proto jsem čekal až do teď a zrovna jsem byl na cestě za tebou."
"Říkal jsi, že sis myslel, že jsem mrtvý, tak proč za mnou chodíš?"
"Protože tu pořád byla malá šance, že tě nechala žít a já prostě musel vědět jak na tom jsi, protože kdybys opravdu byl mrtvý pak by mi nevadilo, kdyby mě zabila, ale jestli ne, tak jsem byl připravený tě odtam odtáhnout jakýmkoli způsobem."
"To bych chtěl vidět."
"Prosím věř mi." Zazní v mladíkově hlase podtón zoufalství.
"Dokaž to." Opáčí chlapec, kterému je jasné, že jedná spíš na základě momentálního rozpoložení než tak jak by chtěl.
"Jak?" zeptá se Jason.
"Nevím." Povzdechne si chlapec a ztratí chuť se s ním o tom hádat. Chce mu věřit. Dát mu ještě jednu šanci. Chce být s ním a víc než co jiného teď touží po tom, aby ho k sobě zase přitiskl a nepustil. "Dávám ti poslední šanci, jestli mě ještě jednou opustíš, je konec." Vzhlédne konečně mladíkovi do očí. Ten ho k sobě přitiskne s přísahou na rtech. Dlouho stojí takhle na místě. Nao si užívá dotek těch hřejivých paží a s hlavou na Jasonově hrudi poslouchá tlukot jeho srdce. Čas je jim ukradený… přesto se od něj blonďáček po chvíli odtáhne a ohlédne se na cestu kterou přišel.
"Jsem volný… půjdeme?"
"Co-cože?"
"Amy mi dovolila s tebou odejít." Usměje se a chytne vyššího chlapce za ruku. Společně odejdou vstříc novým začátkům…

Konec

Kapitola 45.

4. května 2009 v 22:10 | Kira-chan |  Hiding in the shadow
Tak tady máte PŘEDPOSLEDNÍ část... doufám, že se bude líbit ;)




* * *

Akira se probudí na zemi druhého dne ráno. Ani si nevzpomíná kdy usnul, ale přeležel si ruku a všechno ho bolí. Přejde k oknu myšlenkami někde daleko odsud. Vyhlédne ven zapřený o parapet a v duchu musí stále myslet na Shira. Od chvíle, kdy si uvědomil co k němu cítí,ho nemůže dostat z hlavy. O to víc to bolí, že s ním chodil, jen aby se dostal blíž k Tatsuyovi. Proč by to jinak dělal, že? Ale musí jeho bratrance opravdu hodně milovat, když šel kvůli němu i do toho města, jen aby předstíral, že mu záleží na Akirovi. Je to divné, hodně, ale bolest nad tou myšlenkou je příliš silná, než aby mohl ještě přemýšlet nad tím, co je na tom divného.
Sejde se s ostatními na snídani. Není mu moc dobře a sotva vnímá, co mu říkají. Odpoledne se jde projít ven, ale celý den uteče jako nic a večer, když leží v posteli a kouká do stropu tak si vědomí, že si ani nevzpomíná co celý den dělal. Další dny to není jiné. Často mu volá Tatsuya i Shiro, ani jednoho z nich nechce poslouchat. Kdy během té doby vykoupal mobil v umyvadle, aby se nemusel dívat na černovláskovo jméno blikající na obrazovce.
Nemá tušení jak je to dlouho, ale prochází se zrovna venku prázdnými uličkami, když mu znenadání někdo skočí za krk a přitiskne mu ruku na pusu. Vyděsí ho to, ale hlas u jeho ucha ho vyděsí mnohem víc.
"Klid, to jsem já." Hlesne černovlásek, kterého už nikdy nechtěl vidět.
"Co děláš? To na mě musíš takhle skákat?" opře se do něj okamžitě chlapec a v duchu doufá, že není vidět bolest, kterou právě pociťuje.
"Promiň. Měl jsem strach, že utečeš, když tě nejdřív nechytnu. Co máš s mobilem?" zeptá se a vypadá trochu nejistě.
"Spadl mi do umyvadla." Odpoví blonďáček a začne se mu z ničeho nic dělat zle. Otočí se k němu zády a pokusí se zmizet, ale to mu mladík nedovolí. Chytne ho za ruku a podrží tady.
"Promiň, že jsem nepřišel dřív. Nechtěli mě pustit." Začne se Shiro omlouvat. O co mu jde tentokrát? Už tomu vůbec nerozumí. Absolutně to nechápe. Copak si už nezískal dost bratrancovy pozornosti. Pokud ví, tak byl u něj Tatsuya každý den.
"Co po mě chceš?" vyjede na něj blonďáček jedovatě.
"Myslím si, že došlo k menšímu nedorozumění mezi tebou mnou a Tatsuyou."
"Ne, myslím si, že jedinej idiot jsem v tom byl já. Tak doufám, že ses bavil a teď mě laskavě nech na pokoji." Pokusí se mu chlapec vytrhnout, ale Shiro si ho přitáhne k sobě. Je divné jak nezvykle rychle se uzdravil.
"Dej mi pokoj! Já nemám zájem se s tebou ještě jakkoli vidět!" křikne na něj a začne sebou škubat, ale k ničemu.
"Miluji tě." Hlesne Shiro do vlasů zmítajícího se chlapce. Ten na chvíli ztuhne, než sebou začne házet ještě víc. V očích už ho zase pálí slzy.
"Přestaň si ze mě dělat prdel! Myslíš si, že mi nedošlo o co ti jde?! Chceš zpátky Tatsuyu, ale jdeš na to trochu blbě víš? Měl by sis najít někoho jiného přes koho by ses k němu-" větu přeruší Shiro, který mu zamkne pusu polibkem. Akira chvíli zůstane zaraženě stát neschopen pohybu. Jednu jeho ruku ucítí ve svých vlasech, zatímco druhou si ho mladík přitáhne za pas. Točí se mu hlava… Nechce tomu podlehnout…
"…přestaň…" hlesne a s velkým sebezapřením se od něj odtrhne. Ale už sebou neškube. Nějak už na to nemá sílu. Zůstane k němu zadýchaně přitisknutý.
"Miluji tě. Nechci nikoho jiného než tebe." Hlesne znovu Shiro tím podmanivým hlasem.
"Ale já tebe nechci!" odstrčí ho konečně Akira a rozběhne se pryč tmavou ulicí. Skoro mu uvěřil, že to myslí vážně… Vtom ucítí přítomnost něčeho temného a jedna z těch zrůd mu skočí do cesty a rovnou ho svalí na zem. Vykřikne a v panice se jí pokusí setřást, ale nejde to. Cítí na sobě jeho rozpadající se čelisti a prohnilý jazyk zkoumající jeho kůži. Tohle musí být ten typ, který své oběti rovnou pojídá. Začne strašně ječet zatímco zrůda mu trhaně olizuje kůži na krku. Vtom to monstrum odletí někam pryč a uteče. Akira zůstane vyděšeně ležet na zemi ve snaze vzpomenout si, jak se právně dýchá. Něčí pevné paže ho vyzvednou na nohy, ale na to aby se na nich udržel se příliš třese. Černovlasý mladík ho proto vezme do náručí a rozejde se s ním někam pryč. Akira je pořád ještě v šoku. Pořád na sobě ještě cítí ten slizký jazyk a studené ruce…
Shiro chlapce položí na postel a zavře dveře od svého, kdysi krátce jejich společného, apartmá. Vrátí se k němu s hadrem namočeným v horké vodě a začne mu omývat krk. Akira se pořád ještě nevzmůže na žádnou reakci. Je toho prostě najednou moc. Mladík odejde a znovu se vrátí se sklenkou minerálky, kterou ho donutí vypít. Je ticho. Blonďáčkův pohled se zastaví u stolku, ne kterém je hromada roztrhaným barevných papírků. Roztřeseně vstane a přejde k nim. Jsou to ty fotky z alba které si tu předtím prohlížel. Jsou roztrhané na dva nebo na čtyři díly. Pořád ještě s tím polekaným pohledem se otočí na černovláska sedícího nehybně na posteli.
"Proč?" hlesne tiše svírajíc v ruce kousek z jedné fotky.
"To bych se měl ptát spíš já ne?" věnuje mu Shiro konečně svůj pohled.
"Nerozumím." Odpoví blonďáček zmateně. Pořád se ještě třese a šok ještě neodezněl, ale už dokáže líp vnímat co se děje.
"Proč jsi mě chtěl předtím políbit, když nemáš zájem." Odpoví Shiro a Akira zmlkne. Co má na tohle odpovědět? Že je idiot? Že neví co si má myslet? Že tomu prostě nerozumí? …co?
"Proč jsi roztrhaly fotky?" zeptá se znovu rozhodnutý ignorovat jeho poslední otázku. Mladík naproti si povzdechne. Jeho pohled se mu moc nelíbí.
"Protože jsem myslel, že ke mně cítíš to samé a připadalo mi, že ty fotky by ti mohli vadit a ubližovat. Nechtěl jsem, aby nám to stálo v cestě, tak jsem je roztrhal. Možná i proto abych ti dokázal, že mě zajímáš jen ty. Ale nechci tě nutit abys se mnou zůstával proti své vůli, i když bych to nejradši udělal." Odpoví a pohledem je teď zabodnutý někde v podlaze. Kdoví proč mu najednou věří, že to s ním myslí vážně. Odejde ke dveřím a téměř za sebou uslyší nešťastný povzdech. Místo toho, aby odešel ale zamkne a vrátí se k černovlasému mladíkovi. Ten ihned pozvedne svůj pohled čehož blonďáček využije, aby ho nesměle políbil na rty.
"Chci tě." Zašeptá chlapec a pevné paže se kolem něj jako na povel obtočí přitahujíc ho k sobě něžně a přesto rozhodně. Nechá se od něj vytáhnout až na postel a položit do měkkých přikrývek. Shiro mu zamotá jednu ruku do vlasů a druhou mu začne stahovat tričko. I Akira začne svého společníka zbavovat svršků a dotýkat se přitom každé části jeho horkého těla. Za chvilku už jsou oba jen ve spodkách a můžou si naplno užít vzrušující mazlení. Shiro pomalu zasypává polibky celé jeho tělo od krku přes klíční kosti po hrudi, kde si chvíli hraje s bradavkami, až na bříško kroužíc chvíli jazykem kolem pupíku. Akira si připadá jako by měl horečku, unikne mu tiché toužebné zasténání a odpovědí jsou mu ruce, stahující jeho spodky a roztahující mu nohy. Černovláskova pozornost se přesune k jeho klínu zatímco jeho paže hladí blonďáčka po stehnech. Nejdřív ucítí lehký dotek jeho jazyku na vlastním přirození. Každé rychlé vydechnutí teď zní jako vzdechy o to hlasitější když se ho dotkne v oněch místech i horký dech jeho milence. S rukou položenou na puse a očima přivřenýma slastí se zakloní zatímco Shiro vezme do úst celou jeho chloubu… netrvá to dlouho a chlapec vyvrcholí. Černovlásek se od něj odtáhne. Olízne si rty a začne ho líbat hrajíc si přitom s jeho jazykem. Blonďáček ho nechá, aby mu strčil do otvoru v mezi půlkami nejdřív jeden a pak dva prsty. Nakonec ho nechá, aby do něj vsunul svůj úd. Nejdřív pomalu. Bolí to. Je to hrozné a strašně to bolí. Ale přitiskne se pevně k jeho ramenům a nechá ho do sebe po kouskách vniknout celého. Po chvíli si trochu zvykne na jeho přítomnost a není mu to tak nepříjemné, spíš naopak. Shiro zvýší nepatrně tempo přirážení a pokračuje dokud oba znovu nevyvrcholí. Teprve potom z něj sleze zpátky na postel. Zadýchaně si ho přitáhne do náručí a hladíc jeho vlasy zasype ho něžnými polibky. Akira se mu stulí v náručí a nechá ho, aby přes oba přehodil přikrývku, která jim spadla na zem. Chvíli na to už spokojeně usne ve známém ochranitelském objetí…

* * *

Kapitola 44.

2. května 2009 v 14:34 | Kira-chan |  Hiding in the shadow
Pro mé rychlé čtenářky tady máme rychlé pokračování. Není to moc dlouhé a vlastně se tam nic extra neděje ^.^""", ale přeji příjemné čtení ;P



* * *

Natsumi uslyší klapnutí dveří. Automaticky se točí čekajíc doktora. Místo toho vejde Vysoký mladík s Akirou v náručí a za nimi Nick. Hned ho napadne, jestli je blonďáček v pořádku, protože vypadá hodně bledě a zesláble, ale jeho úvahy přeruší Nick, který ho hned vytáhne na chodbu a zasype otázkami. Jen stěží mu vysvětlí, že jediné co mu může říct, je že byli na hodně nebezpečném místě a ne všechno vyšlo podle plánu. Pár minut na to se na chodbě objeví Akira. Nedívá se jejich směrem, ale třese se a vypadá snad ještě hůř, než když přišel.
"Akiro, jak je ti?" zeptá se starostlivě. Vypadá to, že ho chlapec nijak nevnímá ale přejde k němu a předá mu klíčky ke svému bytu. Můžou u něj s Michiem zůstat? Má pravdu, že se nemají kde schovat… ale to ho teď nezajímá. Chce vědět, jestli je v pořádku.
"Počkej, kam jdeš?" pokusí se ho zastavit, ale k ničemu. Chlapec se rozběhne pryč k výtahu a zmizí. "Tohle nevypadá dobře." Hlesne a nevědomky stiskne chladivé klíčky v ruce. Už se chystá vydat za Akirou, když ho zastaví Michio.
"Teď ne." Zkusí se mu vysmeknout, ale mladík ho nepustí.
"Natsumi… nech ho jít."
"Ty copak víš o co jde?" otočí se na něj chlapec netrpělivě. Michio přikývne a pustí ho. "Tak?"
"Akira je do Shira zamilovaný, ale teprve teď si to uvědomuje." Odpoví.
"Ale, v čem je problém?" nechápe Natsumi. Michio musel vycítit tenhle cit když byl ještě mrtvý a to asi i přesto, že Akira sám si to neuvědomoval.
"Problém je v tom, že zrovna zjistil, že Shiro chodil s jeho bratrancem. Už ti to dochází?" pozvedne mladík tázavě obočí a Natsumi s povzdechem přikývne. Nick je v tichosti poslouchá. "Myslím, že by jsme ho teď měli nechat být."
"Dobře." Souhlasí tmavovlásek a otočí se zpátky na Nicka. "Budeme teď u Akiry doma. Musíme už jít, než si tady někdo uvědomí, že jsem z blázince. Tak se zatím měj." Rozloučí se Natsumi a spolu s Michiem se vydají k novému domovu.
Zastaví před obrovskou vilou. Odemknou si a vejdou dovnitř. Po chvíli si jich všimne nějaká služebná a zamíří k nim.
"Dobrý den. Vy musíte být ti pánové, o kterých nám říkal pan Akira. Pojďte dál. Už máme připravené pokoje." Pokyne jim služka směrem do jedné z chodeb.
"Stačí nám jeden." Usměje se na ni Michio.
"Jak si přejete." Oplatí mu služebná úsměv a zavede je do obrovského pokoje pro hosty. Jak je vidět, Akira myslel na všechno. Za nějakou dobu je slyšet přibližující se kroky na chodbě. Natsumi opatrně vykoukne ven. Chodbou proběhne blonďáček a aniž by se zastavil zavře se do jednoho z pokojů. Klapne zámek a rozhostí se zase ticho. Natsumi si ztrápeně povzdechne a přejde k oknu. Posadí se na okenní římsu a zkroutí končetiny do nepřirozené polohy. Moc své chování ani nevnímá. S nepřítomným výrazem se zahledí někam před sebe s hlavou zakloněnou do boku. Někde v koutku mysli na sobě cítí Michiův pohled.
"Sedí se ti dobře?" zaslechne jeho otázku.
"Jo." Hlesne napůl nepřítomně. Chvíli takhle ještě sedí, než ho mladík přiměje seskočit dolů a lehnout si do jeho náručí. Po celé probdělé noci se cítí hrozně unavený. Netrvá to dlouho a usne v objetí milovaných rukou. Snad se dá Akira brzo dohromady…

* * *

Tatsuya si pomalu začne uvědomovat svět kolem sebe. První co slyší je pípání nějakého přístroje a následně zaregistruje typický pach nemocnice. Od chvíle, kdy ho ten neznámí kluk vzal do rukou si skoro nic pořádně nepamatuje. Má pocit, že tam Akira zůstal, ale není si tím jistý. Každopádně ho ta možnost vyděsí. Zároveň s tím si vybaví jak ho chlapec téměř políbil, asi si myslel, že už to neucítí… Otevře oči do nemocničního pokoje. Nad sebou však nespatří nikoho z těch, které by tu čekal, ale Tatsuyu. Co ten tu dělá?
"Shiro… měl jsem strach. Jak je ti?" zeptá se černovlasý mladík. Kdykoli jindy by pro něj jeho přítomnost byla vhodnější než teď. Jediné co ho zajímá, je kde je Akira a zbytek…
"Fajn." Hlesne a znovu se rozhlédne.
"Hledáš někoho?" zeptá se Tatsuya.
"Nějací kluci tu nebyli?"
"Před chvílí odešli."
"A tvůj bratranec? Viděl jsi ho?"
"Jo."
"Je v pořádku?" skočí mu Shiro do řeči netrpělivě.
"Měl by být, ale… proč se tak staráš?"
"Později, kde je?" vyhrkne. Strašně moc by ho chtěl vidět.
"Vlastně, choval se nějak divně. Před chvílí šel pryč. Můžeš mi říct co spolu vy dva máte?" zeptá se Tatsuya.
"Vlastně…nic. Zatím. Bydlíme spolu." Pousměje se Shiro při vzpomínce na blonďáčka u sebe v pokoji. Tatsuya se nervózně uchechtne.
"Ty ho miluješ?" zeptá se a něco v tónu jeho hlasu se mu nelíbí.
"Jo. Máš něco proti?"
"No, to… ne, ale…" skousne si černovlasý mladík ret.
"A myslím si, že on mě taky… snad. Doufám v to, protože mě skoro políbil, když si myslel, že jsem omdlel, nebo umřel. Rozumíš mi? Asi ke mně konečně začal cítit to samé… netvař se, jako bys polykal citrón. Jsem vážně šťastný." Svěří se mu Shiro a Tatsuya teď vypadá jako boží umučení.
"Já jsem takovej kretén." Hlesne po chvilce a dá si ruku před pusu.
"Děje se něco?" zeptá se Shiro a už začíná mít vážně strach o co tu jde.
"Já jsem udělal strašnou pitomost. Promiň mi to… prostě…" začne Tatsuya koktat nějakou neurčitou odpověď. Shiro už je opravdu vyděšený.
"…jde o to, že… Akira, ptal se mě na tebe a já, já jsem… řekl jsem mu, že jsme spolu chodili. A on pak odešel. Netušil jsem… nemohl jsem vědět že vy dva-"
"Stačí." Utne ho Shiro. Je mu jasné co všechno tohle způsobí.
"Promiň mi to." Hlesne Tatsuya lítostivě.
"Stalo se. Ale teď mi pomoz vymyslet co s tím. Nechci ho ztratit." Řekne, ale pravda je, že kdyby se mohl trochu víc pohnout, tak by mu asi na místě vrazil…
Nečekaně nevymyslí ani jeden žádné pořádné řešení. Tatsuya se mu pokusí zavolat, ale blonďáček nezvedá telefon. O co hůř. Doktor říkal, že ho pustí nejdřív za tři dny. Tatsuya i s chlapcem, který tu byl s nimi odejdou po návštěvních hodinách a Shiro zůstane sám s černými myšlenkami. Nutně potřebuje, aby ho odsud pustili co nejdřív…

* * *

Kapitola 43.

1. května 2009 v 15:44 | Kira-chan |  Hiding in the shadow
Pomalu se blížíme ke konci... ^.^ ano ano mí milí zlatí... ono to tak nevypadá, hlavně po téhle kapče nebudete mít ten pocit, ale üž jen pár kapitol a bude finito. Doufám... protože tohle už začíná být moc dlouhé...--_--"



* * *

Akira se probudí v hotelovém pokoji. Je světlo a hodiny na stole ukazují půl jedné odpoledne. Zmateně se rozhlédne kolem sebe neschopna srovnat si, co se stalo. Vzpomíná si, že byl na té zastávce a pak musel ztratit vědomí. Jen pomalu si uvědomí, že je tohle pokoj jeho bratrance. Ten sám vejde hned chvíli na to.
"Akiro… jak je ti? Co jsi prosím tě dělal?!" vyjede na něj, ale ne tak zle jako většinou. Chlapec se ale pořád cítí moc zmatený, než aby mohl odpovědět. Zpoza rohu do kuchyně vykoukne chlapec s kaštanovými vlasy v jeho věku. Toho už taky někde viděl.
"Vnímáš mě? Zavolám doktora." Otočí se k němu Tatsuya zády. Doktora? Shiro! Musí do nemocnice… musí zjistit jak mu je.
"Musím do nemocnice." Hlesne nepřítomně.
"Myslím, že tak vážné to nebude." Odpoví černovlasý mladík s nervózním pohledem.
"Ne kvůli sobě. Shiro je zraněný!" vzpamatuje se okamžitě chlapec a vyskočí z postele. Trochu se mu zatočí hlava, ale Tatsuya ho včas podepře a shodí zpátky na postel.
"Co. Se. Tady. Děje?" přidrží ho silou v posteli. Akira nějak nemá sílu mu odporovat.
"To je na dlouho, musím za ním." Zkusí se mu blonďáček vykroutit. Chlapec ve dveřích z pokoje je jen tiše sleduje aniž by do rozhovoru nějak zasahoval.
"Řekni mi co se tu děje a pak teprve někam pojedeme."
"Já… my jsme… byli jsme…" začne něco nejistě koktat blonďáček a pohledem uhne do strany. "… šli jsme tam, protože… museli jsme, bylo to kvůli Natsumi…"
"Cože? Vůbec nechápu o čem mluvíš…" skočí mu do zmatené dopovědi černovlasý mladík.
"Natsumi? Ty víš kde je?" ozve se konečně chlapec s kaštanovými vlasy a jejich zraky se okamžitě stočí jeho směrem.
"Tuším to. Byli jsme na jednom místě já on Shiro a ještě pár dalších. Shiro je vážně zraněný, Natsumi by měl být u něj v nemocnici." Řekne a Tatsuya se znovu zadívá na něj.
"Takže, kdo je Natsumi, kde jste byli, co jste tam dělali že vypadáš takhle a co se Shirovi stalo?"
"Nemůžu vám říct kde jsme byli ani co jsme dělali, ale Shiro je vážně zraněný a já musím za ním. Natsumi je můj kamarád." Odpoví Akira naléhavě.
"Znám ho. Je to i můj kamarád. Utekl z ústavu. Hledají ho." Ozve se znovu ten chlapec.
"Sakra. Tím spíš musíme za nimi."
"Ještě jedna věc. O kterém Shirovi to pořád mluvíš?" zeptá se Tatsuya a jeho pohled začne být nervózní.
"No přece o tom, který je ubytovaný tady naproti v chodbě." Odpoví Akira.
"Ten?!" vyjede na něj Tatsuya překvapeně. To si nevšiml, že spolu bydlí?
"Ano."
"A ve které jsou nemocnici?"
"To nevím. V té která je nejblíže k severní části města."
"Tak fajn." Hlesne jeho bratranec a vyzvedne si chlapcovo tělo do náručí. Akira moc neprotestuje, protože se cítí moc slabí i na chůzi. "Nicku, otevři mi prosím." Osloví chlapce s kaštanovými vlasy, který je následuje a jede s nimi autem až k nemocnici. Všichni jsou potichu. Dojdou až na pokoj, který jim nahlásí na recepci.
"Natsumi!" vykřikne Nick a hned se dá s druhým chlapcem do řeči. Michio se vzdálí na chodbu a Tatsuya s Akirou v náručí přejdou až k posteli s nehybným tělem. Černovlasý muž ho posadí za černovláskem na postel a sám odejde najít doktora zjistit přímo od něj jak mu je. Akirovi připadá jeho chování trochu divné, ale moc si toho nevšímá. Natsumi s Nickem jsou někde venku na chodbě. Zůstal tady s ním sám. Vzpomene si jak ho téměř políbil, když si myslel, že je mrtvý. Asi by tady ani neměl být. Co kdyby se probudil. Chce vůbec, aby ho tady viděl?
Za chvíli se vrátí Tatsuya se značně klidnějším výrazem.
"Tak?" vzhlédne k němu blonďáček zvědavě.
"Dostane se z toho. Doktoři dokonce říkají, že se uzdravuje nezvykle rychle. Za pár dní by mohli pustit domů."
Chlapec přikývne a napadne ho, že by se tedy mohl černovlásek co chvíli probudit. Znervózní ho to.
"Odkud ho znáš?" zeptá se jen tak.
"Byli jsme kamarádi." Odpoví Tatsuya stručně. Akira pozná, že mu něco tají. Začne se v něm probouzet zvědavost. Obvykle se svého bratrance nevyptává, ale teď je to něco jiného.
"Byli? Stalo se něco?" zeptá se a černovlasý mladík se posadí na postel vedle něj. Začíná mít podivný pocit, že odpověď se mu nebude líbit.
"Jestli někomu tohle řekneš, zabiju tě, jasný?" zavrčí Tatsuya a Akira zmateně přikývne. O co tu může jít?
"Chodili jsme spolu." Hlesne černovlasý mladík tiše a Akira má pocit, jako by mu vrazil pěstí mezi oči. Je to… prostě je to až moc neuvěřitelné. Zrovna jeho bratranec… Shiro… proč to tolik bolí? Vždyť on není gay, nemusí ho zajímat vztah jeho bratrance a toho zpropadeného ničemu, který si s ním celou dobu jen zahrával…
"Akiro?"
"Už půjdu." Odsekne stroze a vstane.
"Už? Vždyť jsi tak moc chtěl sem?"
"Rozmyslel jsem si to."
"Fajn, pomůžu ti."
"Ne!" vyškubne se mu chlapec a vztekle stiskne zuby. Ne, že by se cítil kdovíjak dobře, ale… "Promiň. Půjdu sám." Hlesne a co nejrychleji vyjde na chodbu.
"Akiro? Jak je ti?" zaslechne někde poblíž Natsumi. Nepodívá se na něj, ale přejde až k němu a vrazí mu do ruky klíče od svého domu.
"Budou tě hledat. Schovejte se s Michiem ke mně domů. Přijdu tam." Řekne a nadiktuje mu přesnou adresu.
"Počkej, kam jdeš?" zavolá za ním tmavovlásek překvapeně.
Místo odpovědi jen zavrtí hlavou a rozběhne se chodbou pryč. Rychle se zavře ve výtahu a venku nasedne do prvního autobusu, který jede zhruba jeho směrem. Jen těžko zadržuje slzy hromadící se mu v očích. Proč brečí? Proč se chová jako malá hysterická holka? Jako by do Shira byl zamilovaný? Co to s ním sakra je? Nejradši by se neviděl za svoje debilní chování.
Vyběhne do Shirova pokoje pro svoje věci. Chodil s jeho bratrancem. Je mu to jasný. Tatsuya mu dal kopačky, proto se chtěl tenkrát zabít. Ale pak zjistil, že je Akira jeho bratranec, takže si určitě myslel, že by se přes něj mohl dostat zpátky k Tatsuyovi. Nemůže uvěřit, že mu na to skočil. Že mu věřil… dokonce si myslel, že je to jeho přítel… myslel si že… ale na tom už nesejde. Rychle nahází svoje věci do velké tašky. Pohledem přitom zavadí o otevřený šuplík v psacím stole. Je tu ticho. Nikde nikdo, vlastně nemusí spěchat. Přejde k němu a otevře ho. Hned navrchu hromádky papírů leží nějaké album. Otevře ho a do očí se mu nahrnou nové slzy vzteku a bolesti. Je plné fotek Shira a Tatsuya. Vypadají tam tak šťastně…
Zoufale se zhroutí na podlahu a zavře album, jako by ho uštklo. Po tvářích mu začnou stékat slané mokré proužky. Jak mu mohl za tak krátkou dobu tolik přilnout k srdci? Proč se na něj jen idiot upínal? Co si vlastně myslel, že dělá, když mu věřil… když se spoléhal, že ho vždycky bude chránit? Co si to celou dobu nevědomky nalhával… zatímco, se do něj asi zamiloval…? To je prostě strašné!
Nemá tušení jak dlouho tu ležel skrčený na zemi, ale vstane, vezme tašku a přehodí si přes hlavu kapuci, aby nebylo viděl do jeho obličeje a na mokré řasy slepené slzami. Vyběhne i s věcmi z hotelu a co nejrychleji zamíří zpátky domů.

* * *