Červen 2009

Kapitola VIII.

30. června 2009 v 12:06 | Kira-chan |  Mlha
Další kapitola, tuším dřív než obvykle =) Budou teď ale prázdniny, takže to znamená jen jediné, buď budu mít spoutu času na psaní a nebo skoro žádný... sama se nechám překvapit. ;)



Erick si zaleze do postele a unaveně složí ruce pod hlavu. Venku už je tma a nebe je poseté hvězdami. Dokonce ani není mlha. Přemýšlí nad tím, jak je na tom asi Eilien… přál by si ho vidět. Ujistit se, že je v pořádku… není to ani den co ho viděl naposledy, tak proč mu to připadá jako celá věčnost? Co chvíli těká unavenýma očima k oknu a zase zpátky na dveře v němé naději, že se tam třeba mihne jen jeho světlý stín. Že třeba spatří jen přízrak procházející na pozadí hvězdné oblohy. Jako tu první noc, kdy ho viděl mezi stromy. Krátce a přesto jasně. Jen malé ujištění, že mu nic není… ani ne za hodinu jeho tělo podlehne spánku.
Rozhlédne se kolem sebe. Stojí uprostřed rozkvetlé louky v jasném slunečním světle. Ve vysoké trávě si všimne něčeho zvláštního. Přijde trochu blíž a očima sleduje stále jasnější obraz v trávě. Srdce se mu roztřese jako by mělo křídla kolibříků a zdá se že kdyby nebylo uvězněné v jeho hrudi, snad by i doopravdy na těch pomyslných křídlech vzlétlo ke korunám zelenkavých stromů.
Světlovlasý chlapec ležící v trávě nadzvedne oponu z černých řas, aby tak umožnil jasným hvězdám za nimi pohlédnout do jeho vlastních očí. Erick téměř přestane dýchat a jeho roztěkaná mysl náhle neví co dělat. Hebké rty připomínající plátky růží se v koutcích lehce nadzvednou do mírného úsměvu. Celá louka jako by se najednou rozezněla sladkou zvonkohrou. Že by snad víly začali hrát mystickou melodii na ty jemné květy lučních zvonků, kde jak mu samy řekli tak rády odpočívávají? Tisíce hvězd v chlapcových očích, jako by odráželo tanec motýlů kolem nich. Všechno kolem nich jako by se rozletělo v rytmu s jeho srdcem. Chlapec se na loktech posadí a aniž by něco řekl, cosi v jeho pohledu jako by na něj křičelo Díky. Díky za co?
"Jsi v pořádku?" ignoruje to slovo vepsané do chlapcova obličeje.
"Bude to dobré. Dávej na sebe pozor." Odpoví mu hlasem připomínající dotek nejčistšího hedvábí.
"Kde to jsme?" využije Erick příležitosti k otázkám. Kdesi uvnitř cítí, že je tohle jen sen, ale zároveň nepochybuje, že to není jen obyčejný sen. Možná něco jako vize… nebo tak něco… neví, nikdy se o to moc nezajímal, nerozumí tomu a nemá tušení jak to nazvat.
"Jsme ve tvém snu." Usměje se Eilien s hravými jiskřičkami podobnými těm, které má v očích i Catrin.
"A jak ses sem dostal?" přeměří si ho Erick zkoumavým pohledem, překvapený, že je tak lehké mluvit ve stavu, do jakého ho chlapcova přítomnost uvádí.
"Přivolal jsi mě."
"Nevolal jsem tě." Ohradí se černovlásek trochu dotčeně a cítí jak se mu do tváří vkrádá horkost.
"Ale ano. V myšlenkách."
"Ne, nevolal." Stojí si za svým.
"Ty sis mě nepřál vidět? Měl jsem tak nutkavý pocit, že mě chceš vidět, že jsem nedokázal odolat a musel jsem se vkrást do tvého snu, ale jestli ti to vadí, tak zase půjdu zpátky." Odpoví mu Eilien s trochu zmateným pohledem.
"Ne, nechoď. Máš pravdu, chtěl jsem tě vidět. Chtěl jsem se jen ujistit, že ti nic není."
"Je mi dobře."
"Nezníš přesvědčivě."
"O mě se neboj."
"Tak o koho se mám bát?"
"O sebe samozřejmě. Musíš si dát zvlášť velký pozor. Na sebe i svou matku. Já ještě nemám dost síly, abych vám mohl přijít na pomoc. Slib mi to."
"No… dobře." Stiskne si Erick nervózně zuby.
"Díky." Usměje se naposledy ten nejkouzelnější obličej, jaký kdy viděl a záhy se rozplyne ve víru třpytivých světýlek.
"Eiliene!" vykřikne a natáhne k němu ruce, ale pozdě. Už je pryč. Tajemná hudba lesa, jako by se náhle ztišila. Erick sebou naštvaně švihne do měkké trávy a zahledí se na jasnou oblohu. Připadá si najednou neskutečně sám. Ani víly coby drobné světýlka poletující z květiny na květinu mu nezvednou náladu. Eilien je zase pryč. Byli spolu jen tak krátce.
"Kdy ho zase uvidím?" zeptá se a natáhne ruku k nebi. Na špičce prstů mu přistane drobná okřídlená postavička ve fialkových šatečkách.
"Můžeš za ním kdykoli přijít." Zamává ve vzduchu drobnými bosými nožkami a černovlásek si ji rychle přehodí na dlaň.
"Jak? Kudy? Okážeš mi cestu? Opravdu to nebude vadit?" vyhrkne netrpělivě.
"Ovšemže to nebude vadit. Máme tě rády." Zasměje se víla a pohodí záplavou plavých vlásků.
"Povedeš mě?"
"Ano, ale ne v mlze." Přikývne víla a postaví se mu na dlani, aby měli oči zhruba ve stejné úrovni. Následně to drobné stvořeníčko roztáhne blankytně modrá křísla podobná motýlím. Roztřepená je, až z nich zbudou jen dvě modravé šmouhy a vzlétne k nebi…
"Ericku… Ericku…" zaslechne jak na něj někdo zdálky volá. Otočí se směrem k lesu, ale nikoho nevidí.
"…Ericku… tak vstávej. Přijdeš pozdě…"
Mladík neochotně otevře oči do slunečného rána. Nad ním se nesklání nikdo jiný než máma.
"Mami… měl jsem strašně hezký sen." Obviní ji.
"To je pěkné, ale přijdeš pozdě do školy." Vystrká ho žena nekompromisně do koupelny a jde připravit něco k snídani.
Zanedlouho už je černovlásek na cestě do školy. Je opravdu krásné ráno a vypadá to, že dnešek by mohl být obzvlášť pěkný. Pokud bude takhle hezky i odpoledne, slíbila mu ta víla, že ho vezme za Eilienem. Na jednu stranu je z toho nervózní, ale touha spatřit ho znovu na živo je silnější než nervozita, nebo strach.
"Tak v kolik se teda sejdeme?" přisune si k němu o přestávce Catrin židli.
"Cože?" nechápe mladík o čem mluví.
"Domlouvali jsme se přece, že ti ukážu město, nebo se ti to dneska nehodí?" připomene mu zrzka s pátravým pohledem. Erick si teprve teď vzpomene.
"Jasně, už si vzpomínám. No… tak o půl třetí?" navrhne a doufá, že to nebude trvat moc dlouho, aby ještě stihl navštívit Eiliena.
"Ty už něco máš viď?" změří si ho děvče šedomodrýma očima.
"Ne, ne nemám."
"Vím kam chceš jít."
"Zase ti to vykecali?" procedí Erick mírně podrážděně skrze zuby. Začíná ho štvát, že ty malé potvůrky vyzradí Catrin cokoli o co si řekne.
"Ano, znám cestu."
"Cože?" vyhrkne Erick a zadívá se na ni jako na zjevení boží. Děvče se pousměje se přitiskne si prst na pusu. Zároveň s tím pohybem se rozezvoní školní zvonek ohlašující další hodinu a do třídy vstoupí učitel. První co Ericka upoutá je jeho nápadně nevzhledná podoba, tak nezvyklá u zdejších obyvatel. Catrin už si ho dál nevšímá a nechá tak jeho otázky zadušené v náhlém tichu. Učitel se krátce podívá jeho směrem a začne vyučovat. Něco se na něm Erickovi nelíbí, ale ještě nedovede přesně popsat co to je…

Diplomek =) můj a pro Aky-chan

28. června 2009 v 0:06 | Kira-chan |  Jiné...
Jak jste si mohli všimnout, konečně jsem si sem přidala spřátelené blogy, a jelikož je mezi nimi i jeden nový, zaslouží si ta skvělá osůbka taky diplomek. =) Nejdřív vám ale ukážu jaký jsem dostala já ;) musím se přece trošku pochlubit ne? A Hned pod ním je na oplátku pro Akyru. =) Doufám, že se ti bude líbit ;)
(pod perexem)

Kapitola VII.

26. června 2009 v 23:42 | Kira-chan |  Mlha
Další dlouhá kapča... jste opravdu skvělí že tak vytrvale čekáte a čtete =) mám vás ráda a děkuji vám za podporu a komentáře. =)




Zrzka sedící na lavici před ním se zamyšleně zahledí z okna.
"Vím, že máš asi hodně otázek, ale prozatím ti řeknu jen tolik, že když je mlha hustší než po kotníky, tak nikdy nechoď ven. I kdyby se dělo nevím co. Mysli na to a nedbej na povinnosti. Nikdo z nás nevyjde z domu, když je tahle mlha venku a když tak jen připraven, ne ve spěchu. Taková chyba by tě stála život. Ostatně ráno už sis to sám zkusil, nemám pravdu?"
"Máš. Ale… jak to víš?"
"Řekly mi to víly. Jak jinak?" usměje se děvče a v očích jí hravě zablyští.
"Kdo byl ten elf, co mě zachránil? Znáš ho?"
"Tak trochu. Jmenuje se Eilien. Je jeden z těch, kteří byli zvoleni, aby chránili tuhle vesnici, protože jako jeden z mála dokáže zhmotnit své tělo i v tomto světě. Občas přijde i sem mezi nás. Určitě jsi ho neviděl naposled. Máš ještě nějaké otázky?"
"Myslím, že prozatím mi to bude stačit. Na jeden den je toho dost." Povzdechne si Erick stále ještě zmatený přívalem nových objevů a informací.
"Ještě jedna věc. Naše rodiče nejsou jako my. Někteří ano, ale to jsou jen výjimky. Většina z nich jsou opravdu dobří lidé, věří a můžou i vidět, ale je mezi nimi pár, kteří nás nesnáší a před těmi je nejlepší mlčet, nebo nejraději rovnou utéct. Než poznáš s kterým můžeš mluvit a s kterým ne, nejdřív neříkej nic o tom co dovedeš."
"Dám si pozor."
"Dobře." Usměje se Catrin a zavede ho zpět do třídy. Na chodbě se ještě domluví, kdy se má dívka stavit, aby mu pomohla s učením a s tím co bude do školy potřebovat ještě sehnat.
Vyučování proběhne celkem rychle a Erick si pomalu začne zvykat na zdejší podivuhodnou atmosféru. A to si myslel, že se vrací do nudného lidského světa… tady tohle se tak rozhodně nazvat nedá. Cestou ze školy se stále rozhlíží kolem ve snaze vidět něco abnormálního. Kromě víl a toho co viděl ve škole se však neobjeví vůbec nic. Po zemi se stále plazí nizoučký pás mlhy, kterou co chvíli rozfouká svěží vítr. Obloha je jasná a svítí slunce. Catrin jde chvíli s ním a doprovází ho svým poskakováním a lehkým prozpěvováním nějaké neznámé veselé písničky jejíž slova dokonale povzbuzují představivost jako by jimi mohla malovat přímo do lidské mysli. Jak se dozví předtím než ho děvče opustí, si slova i melodie vymýšlí sama jen tak pro radost.
"Zpíváš moc pěkně." Zastaví u nízké branky, která ohrazuje malý domek obklopený, stejně jako ostatní zahradou.
"Díky. Uvidíme se za pár hodin." Věnuje mu zrzka zářivý úsměv a vběhne brankou do zahrady.
"Ale je to děsně nakažlivý." Zavolá za ní ještě provokativní stížnost, než Catrin se smíchem zmizí za dveřmi. Náhle si uvědomí, jaké je tu ticho. Jediným zvukem je vítr prohánějící se v korunách stromů, doprovázený ptačím zpěvem. Mlha kolem Catrinina domu je vyšší a hutnější než na cestě nebo ve městě. Nemá z toho dobrý pocit. Dokonce má nutkavou chuť vběhnou do domu za ní a odtáhnout ji odsud pryč. Na konec ale zažene nepodložené domněnky a pocity a s podivně těžkým vědomím se vydá dál po cestě domů.
Doma je ještě hodně práce a tak mu čas rychle uteče. Zaslechne zvonek vchodových dveří.
"Pojď dál, je otevřeno!" zavolá z patra a rychle nahází vyžehlené oblečení do skříně. Poslouchá jak se dole otevírají dveře a někdo vchází dovnitř.
"Můžu dál?" zaklepe Catrin na již otevřené dveře do Erickova pokoje, než vejde za ním.
"Jo jasně. Pojď… posaď se." Pokyne jí k posteli. "Ještě jsem musel něco poklidit. Pořád je tady ještě hodně práce."
"V pohodě… Tak kde začneme?" vytáhne Catrin z tašky učebnice a sešity.
"Co se ti stalo?" zaměří Erick svůj pohled na červeno modré modřiny na dívčině zápěstí.
"To nic." Skryje je hned zrzka hlouběji pod dlouhý rukáv zeleného roláku.
"Kdo ti to udělal?" upře na ni černovlásek pevný pohled.
"Nikdo, nevšímej si toho. Nic to není." Zkouší děvče ukončit tenhle rozhovor, ale Erickovi ty rány připadali až moc jako lidská ruka. Neumí si dost dobře představit, že by někdo dokázal vztáhnout ruku na tak křehkou dívenku jako je Catrin, ale pokud ano… vzedme se v něm vlna vzteku.
"Řekni mi kdo ti to udělal a já přísahám, že si ho osobně podám." Zavrčí Erick v té chvíli už vzteky téměř bez sebe.
"Prosím tě klid…" vztáhne k němu děvče vyděšeně ruce. "…to nic není. Jsem v pořádku, opravdu mi nic není."
"To vidím." Procedí chlapec skrze zuby.
"Neřeš to. Nemá to smysl. Prosím… nech to být." Snaží se ho děvče zoufale přemluvit.
"To si to necháš líbit?" spolkne v sobě Erick část svého rozhořčení. Zrzka sklopí pohled k posteli, neodpovídá.
"Catrin… kdybys cokoli potřebovala, jsem tady. Cokoli, rozumíš?" vezme dívku jemně za ramena a vynutí si její pohled. Šedomodré jiskřivé oči se zalijí slzami. Přitiskne k sobě tu náhle rozechvělou postavičku co nejopatrněji a zároveň nejpevněji, tak aby si mohl být jistý, že ji svým stiskem neublíží, ale při tom jí takto fyzicky znázornil své odhodlání a podporu. Kéž by se mu nebála říct co se jí stalo. Pokud by šlo o ty mlžné stvoření či co, pak by mu to určitě řekla, pokud je v tom ještě něco jiného, nebylo by na místě aby o tom věděl? Přesto jí nedokáže nutit. Nezbývá tedy, než čekat kdy sama uzná za vhodné mu to prozradit.
Ještě nějakou chvíli jí drží u sebe, zlehka jí kolébá ze strany na stranu a rukou něžně přejíždí po jejím rameni, dokud se úplně neuklidní.
"Tak, jdeme se věnovat tomuhle…" setře si Catrin mokré tváře a otevře první učebnici. Postupně se proberou vším, aby si byli jistí, kde je Erick napřed, kde jsou stejně a kde je potřeba ho něco málo doučit.
"To bychom měli. Zítra po škole ti ukážu poštu a provedu tě trošku po městě." Schová zrzka všechny věci zpět do tašky a s Erickem v závěsu se vydá dolů po schodech do chodbičky.
"Proč poštu?"
"Potřebuješ si nechat dovést učebnice. Tady ve městě se sehnat nedají a tak si je musíš nechat zaslat poštou. Je to hlavní spojka s okolním světem a zároveň tedy jedno z nejdůležitějších míst. Pošta sem chodí jednou do týdne. Tak abys věděl kam s pro věci zajít." Vysvětlí děvče a jen do domluví, ozve se před nimi klapnutí dveří.
"Ahoj, jsem doma. Jak bylo ve škole?" zazní od dveří matčin hlas. Žena se zastaví pohledem na dvojici na schodech a s prozíravým pohledem si sundá kabát.
"Ahoj mami. Tohle je Catrin, moje kamarádka. Pomáhala mi s učením. Catrin, moje máma." Představí je navzájem a zrzka je hned dole, aby si mohli podat ruce.
"Ahoj, ráda tě poznávám." Potřese jí žena rukou s úsměvem.
"Potěšení je mé straně. Už musím jít, ale nepochybně se ještě uvidíme. Zatím nashledanou." Rozloučí se Catrin a s jiskřičkami v očích jim zmizí mezi dveřmi.
"Milé děvče." Konstatuje máma jen co se zavřou dveře a Erick se na chvilku zamyslí, co jí asi proběhlo hlavou, když je spolu viděla.
"Jo, je moc fajn." Přikývne.
"A taky je moc hezká."
"To je." Zase přitaká a pokusí se nenápadně zmizet, než by se debata strhla špatným směrem. Ano, Catrin je okouzlující, milá a vůbec všemi směry téměř dokonalá, ale on prostě nemůže z hlavy vyhnat Eiliena. A ani z ní nemá pocit, že by se do něj nějak zakoukala. Je mezi nimi čisté přátelství, ale vysvětlujte to mamce.
"No a jak bylo ve škole?" vycítila asi, že by takhle konverzace rychle skončila a proto zvolila nové téma.
"Dobře. Líp, než jsem čekal." Přizná Erick trochu neochotně.
"To jsem moc ráda. Ale stejně, neboj, pokud všechno půjde hladce, budeme se moct za půl roku odstěhovat zpátky. Máš radost?" řekne a do Ericka jako by uhodilo. Chvíli jen vyjeveně zírá neschopen odpovědi, než ze sebe dostane jediné slovo.
"Ne." Sám se diví, jak mohl tak rychle změnit názor, ale po dnešku už tohle místo nedokáže opustit. Na jednu stranu je to tady děsivé a je mu tady zle, ale na druhou stranu se mu tady neskutečně líbí a je tu Eilien. Neokázal by se vrátit zpátky. Vědomí, že by byl elf tak daleko je pro něj neskonale nesnesitelné.
"Proč ne? Myslela jsem, že zůstat tady je tvá noční můra…" diví se mamka.
"Já… jsem změnil názor. Líbí se mi tu."
"Že by za to mohlo to děvče?" usměje se s tím vševědoucím pohledem. Na jednu stranu se trefila, ale přece jen šla její střela trochu vedle.
"Ne úplně. Ale je tu něco, co se mi moc líbí. Taková zvláštní atmosféra víš… a lidi tu jsou taky v pohodě. To je pravda. Navíc už mám i kamarádku. A dokonce mám pocit, že mi dokáže rozumět líp, než parta ve městě. Nemysli si ale hned, že ji miluji. To ne… jsme jen kamarádi, ale pro mě to stejně znamená hodně. To přece víš." Pokusí se jí to nějak přijatelně vysvětlit. O vílách elfech nebo démonech, jí zatím radši neřekne ani slovo.
"Asi chápu, taky to tady na mě působí zvláštně. Ale přitom dobře. Jen by nemusela být taková mlha. Ráno jsem se v ní málem ztratila."
"Mami, buď opatrná ano? Slyšel jsem, že když je mlha tak by jsme ani neměli chodit ven."
"Ano, taky mi to říkali. Když to říkali nám oběma tak na tom asi něco bude." Zamyslí se žena zatímco přejde do kuchyně uvařit večeři.
"A jak bylo vlastně v práci?" zeptá se černovlásek zatímco dá vařit vodu na čaj.
"Krásně. Ještě nikde jsem nepotkala tolik lidí s tak velkým pochopením mého uměleckého cítění a zájmem o můj výklad. Jsem z toho nadšená." Odpoví mu žena s širokým úsměvem, který nemůže než oplatit. Nakonec vše dopadlo úplně jinak než čekal… začíná nová etapa jeho života. Ničím si není moc jistý, ale jedno ví určitě a to, jeho život už nikdy nebude stejný jako býval…

Kapitola VI.

23. června 2009 v 0:04 | Kira-chan |  Mlha
Ahojky, tak snad to vyjde a konečně sem budu moct přidat tuhle číst =) Je delší abych vám vynahradila svou nepřítomnost =) Tak doufám, že se bude líbit...



Přesně jak řekla Aellai se po nějaké chvíli dostane na úzkou vyšlapanou cestičku. Podle toho jak je slunce vysoko odhaduje, že už může být i něco kolem desáté. Ale nemůže přece za to že se ztratil. Všimne si že čím dál jde tím vlhčí je vzduch okolo. Zanedlouho dojde až do vesničky, kde se jen pár centimetrů od země líně plazí poslední cáry bělostného oblaku. Je polojasno a fouká lehký studený větřík.
Erick se značnou pomocí svých nových okřídlených kamarádek najde zdejší nevelkou školní budovu. Přemůže silnou nechuť a otrávení z toho, že je zpátky ve světě materialismu a vejde potichu dovnitř. Přímo naproti vstupu je schodiště a po stranách je vpravo chodba k šatnám a vlevo vrátnice, kde se na vrtkavé židli houpe znuděná žena kolem čtyřicítky. Sotva za sebou zavře, upřou se na něj její zvědavé brčálově zelené oči.
"Dobrý den. Vy musíte být ten nový student. Erick… tuším, že?" usměje se na něj stále s tím pohledem, s jakým si lidi obvykle prohlíží zajímavé umělecké dílo. Mohl čekat, že tu bude jako atrakce. Rozhodně ale nemá na něco takového náladu. Snad si ho ve třídě aspoň nebudou všímat.
"Jo, to jsem asi já." Střelí po ní krátkým pousmáním spíš ze slušnosti, než z vlastní vůle. "Asi nevíte, kde mám třídu…?"
"Ale jistě, pojďte se mnou." Pokyne mu žena rukou ke schodům a vysouká se zpoza stolku, aby ho mohla zavést do vyššího patra. Následuje ji tichou chodbou, kde se rozléhají jen jejich kroky a občasné hlasy profesorů zpoza zavřených dveří.
"Tady je to." Zastaví v půlce chodby a zaklepe na dveře.
"Dále." Ozve se zevnitř mladý ženský hlas.
"Vedu nového studenta." Oznámí, zavře za ním a odejde. Erick zůstane stát u dveří a zmateně si prohlížet třídu. Nějak mu úplně vypadlo co by teď měl udělat.
"Pojďte dál a představte se." Usměje se na něj mladá žena s kaštanovými vlasy a stejnobarevnýma očima. Erick přistoupí blíž k ní a s pocitem, že musí vypadat jako idiot oznámí třídě své jméno. Podle něj je to ovšem úplně zbytečné, protože ho tady už jistě všichni znají. Učitelka ho nasměruje do lavice u okna a pověří zrzku sedící vedle něj, aby mu pomohla se vším, co bude potřebovat. Děvče se na něj mile usměje a znovu upře pohled k tabuli. Snad jako jediná na něj nezůstane civět tím zkoumavým pohledem. Ericka najednou napadne jak moc je podobná vílám. Je drobná, pohublá s bílou sametovou kůží a zrzavými vlasy spletenými do dvou copů délkou skoro po pas. Oči má šedomodré a jiskřivé lemované dlouhými černými řasami. Je možné že by opravdu byla víla? Vzhledem k tomu co před chvílí zažil by to možná nebylo až tak nepravděpodobné, ale rozhodně se necítí nijak odhodlaný zeptat se jí.
Ignoruje pohledy zvědavých spolužáků a snaží se nevšímat si ani rozrušeného šuškání. Sleduje učitelku a její výklad o dějinách literatury. Konečně když zazvoní na přestávku se téměř celá třída nahrne k němu, aby se mu mohli všichni představit. Není vůbec těžké si je aspoň trochu zapamatovat, protože je jich ve třídě i s ním jen jedenáct. Zrzka s průzračnýma očima zůstane jako jediná sedět na svém místě. Erick se na ni zadívá skrze ostatní a krátce zpozoruje, že si čte v nějaké knížce na jejíž název nevidí.
Kromě oné zrzky jsou ve třídě další čtyři děvčata. Melissa, půvabné štíhlé děvče s jemně zvlněnými vlasy po prsa v barvě tmavé čokolády a dívčím obličejem se světle hnědýma jasnýma očima. Enit a Siana což jsou na první pohled nerozlučitelné duše. Enit je drobná blondýnka s velkýma tmavýma očima připomínající mrkací panenku, zatímco Siana je vyšší s rovnými černými vlasy a ostražitým zeleným pohledem na jinak jemné tváři. Posledním děvčetem ve třídě je pak Maeghan, děvče s krvavě rudými vlasy na ramena, něžným obličejem, jasně hnědým pohledem a drobnou postavou. Oblečení se zde příliš nelišilo od toho, na co byl zvyklý z města, až na to, že zde nepanovali žádné extravagantnosti. Překvapivé taky bylo, že všechna děvčata tady byla velice hezká. Pohled na ně připomínal procházku zahradou, kdy se obdivujete jemným i živým barvám a tvarům nejrůznějších květin. Což kupodivu platilo o opačném pohlaví, až si Erick začínal připadat jako podřadný budižkničemu.
Chlapec, který mu představoval své spolužáky se jmenoval Enfys. Měl štíhlou vysokou postavu jemný obličej a chytrý kaštanový pohled stejné barvy jako měli i jeho krátké rozcuchané vlasy. Další byly dvojčata Ewein a Idris, oba s tmavými vlasy sestříhanými kousek nad ramena a pomněnkovýma očima. Když se jich zeptal jestli se vůbec něčím liší, odpověděli, že pouze oblečením. Ewein údajně nosí vše do zelena a Idris do modra. Předposlední kluk byl zrzek s hravým zeleným pohledem a drobnou postavou jménem Cian. Jako posledního mu představili blonďatého mladíka s tmavě modrýma očima a jménem Naois. I když byli všichni moc pěkní při vzpomínce na elfa, jehož jméno je mu stále neznámé, vypadali všichni jen pěkně. Nepochyboval však, že kdokoli z nich by se ve městě rychle stal oblíbeným a žádaným. Tohle opravdu nečekal a ta skutečnost jak je tu všechno jiné v něm vzbuzovala pocity nelibosti k sobě samému. V jejich očích musí vypadat děsně.
Zazvonilo znovu na hodinu a všichni si posedali zpátky do lavic.
"Já jsem Catrin." Naklonila se k němu zrzka od své lavice a zase se narovnala jakoby nic. Po chvíli od ní odvrátil pohled k učiteli matematiky, ale něco ho stále nutilo se k ní očima co chvíli vracet. Konečně ke konci hodiny na to přišel. Kolem ní vzduchem poletovaly víly. Hráli si na její lavici, seděli jí na rameni, nebo jí poletovali kolem hlavy. Děvče vypadalo soustředěné na výklad. Možná že si toho ani nevšimla. On to také postřehl až teď, ale proč zrovna u ní? Má to nějakou spojitost s tím, jak vypadá? Podíval se po ostatních, ale žádné víly u nich neviděl. To co však spatřil ho ohromilo snad ještě víc. Některé z nich totiž obklopovaly duchovní bytosti, které nikdy dřív neviděl a zbytek měl kolem sebe jasnou auru různých barev. Enit, ona drobná blondýna měla vedle sebe jasně viditelného jednorožce, zatímco Melisse se kolem nohou procházela lehce světélkující bílá kočka. Obě duchovní zvířata nebyli zprvu vůbec vidět a ani jejich majitelé, či jak by se dali nazvat si jich nevšímali. U kluků si nevšiml žádných zvířat, zato zůstal upřeně hledět na Ciana, jemuž ze zad vyrůstala světlá vílí křídla. A chvíli na to upoutal jeho zrak Naois kterému ovšem ze zad nevyrůstala vílí, ale andělská křídla v celé své kráse a mohutnosti. Ostatní zářili přízračným světlem ve větší či menší intenzitě. Co je tohle za lidi? Jsou to vůbec lidi?
Strnule se donutil otočit na učitele. Téměř cítil jak bledne a začaly se mu mírně třást ruce. Roztržitě zamrkal a složil obličej do dlaní. To je tu jediný normální? Pocit méněcennosti ho během chvilky pohltil úplně. Možná nebyli tak dokonalí jako ten elf z lesa, přesto byli nesrovnatelně lepší než on sám.
"Pšššt." Zaslechl vedle sebe tichý uklidňující hlas a krátce na to ho něčí jemné ruce něžně objaly kolem ramen. Trochu polekaně vzhlédl do mírně se usmívajícího vílího obličeje Catrin, která se k němu skláněla v celé své lehce éterické kráse.
"To nic. Pojď se mnou." Spustila ruce z jeho ramen a vzala ho za zápěstí s pohledem, jež nepřipouštěl námitky. Vstal tedy a následoval tu drobnou dívku na chodbu a následně do učebny, která jak se ukázalo byla prázdná.
"Hádám, že jsi jeden z těch, kteří můžou vidět." Řekne děvče a s úsměvem se posadí na jednu z prázdných lavic.
"Nejsem si jistý co myslíš." Opáčí. Nerad by ze sebe udělal ještě většího idiota.
"Myslím… třeba různá světla." Nadhodí děvče a jemu je hned jasné, že ví všechno. Přikývne.
"Nebo třeba i víc než světla… možná ti něco připomínají." Začne děvče zabíhat do detailů.
"Konkrétněji." Odpoví jí stroze. Nelíbí se mu, že evidentně všechno ví.
"Víly, zvířata, křídla na lidech… duchovno." Shrne to děvče stále s tím stejným lehce tajemným úsměvem.
"Myslím, že jo." Souhlasí Erick a čeká jak mu to vysvětlí.
"To znamená, že patříš mezi nás."
"Jak jako… mezi vás?"
"Nejsme tak úplně lidé."
"To mi došlo. Co jste?"
"Je to… vlastně jednoduché. V minulém životě jsme byli bytostmi jako jsou víly, andělé, jednorožci, nebo i zvířata, vše co znáš jako vymyšlené mytologické postavy to opravdu existuje a nedaleko odsud je i místo, kde se dá dostat do jejich světa. Avšak lidé tam přístup nemají. My nejsme lidé, ale už nejsme úplně ani jimi. Jsme vtělené bytosti, nebo bytosti, které byly stvořeny spojením člověka s příslušnou rasou. Míšenci, chceš-li."
"Proč se nadpřirozené bytosti mísili nebo vtělovali do lidí?" nechápe Erick.
"Protože lidi tady už hrozně dlouho ohrožují Tvorové mlhy. Zabíjí je a jí. Nemohli jsme už dál jen nečinně přihlížet a tak jsme se rozhodli dát lidem schopnosti, se kterými se jim dokážou aspoň trošku bránit. Přinejmenším je vycítit. Normální člověk se totiž Tvorů nedokáže dotknout zatímco my ano. Proto jsme se s nimi smísili nebo se přímo jimi stali, abychom je mohli chránit. Lidé, kteří jsou z tohoto města odsud totiž nedokáží uniknout a pokud budou vyvražděni, postoupí Tvorové dál."
"A kdyby byli vyvraždění tvorové?"
"Pak budu všichni volní."
"Znamená to tedy, že se odsud už nikdo nedostane?"
"Obyčejní lidi se dostanou sem i zpátky, ale my ne."
"A já? Co jsem já?"
"Nemám tušení, ale obyčejný nejsi."
"Dostanu se odsud?"
"Ne. Myslím, že určitě ne."
Erick nasucho polkne.
"Netrápí tě to. V duchu víš, že bys stejně nedokázal odejít."
"Proč myslíš?" opáčí. Čte mu snad myšlenky?
"Protože už jsi poznal náš svět." Odpoví dívka a Erick zůstane zaraženě hledět do jejích šedomodrých očí. Jak to může vědět?
Ptala se, tak jsme jí to řekli. Ozve se náhle zvonivý hlásek v jeho hlavě. Víly?
"Mluvíš s vílami?"
"Ano. Prozradí mi mnohé."
"Jsi vtělená víla?"
"Ano jsem." Usměje se. Má sto chutí zeptat se kdy se má probudit z tohoto podivného snu, ale cosi v jeho podvědomí mu v té otázce zabrání…


Kapitola V.

12. června 2009 v 15:32 | Kira-chan |  Mlha
^.^ jsem moc ráda za vaše komentáře a všem vám za moc děkuju za podporu =) Je radost psát pro vás ;)




Uběhne nějaká ta chvíle, než se klidná vodní hladina znovu zčeří příchodem Najád. Erick, který si mezitím našel pohodlné místo v mechu teď okamžitě zaregistruje ten pohyb a vyrušen z napůl snění se hned vrhne k břehu.
"Bude v pořádku." Promluví Najáda nejblíže k němu, vztahujíc přitom chlapcovo tělo k Erickovým napřaženým rukou.
"Díky." Hlesne a přitiskne jeho mokrou postavičku ke své hrudi.
"Každou chvíli by se měl probrat." Dodá Najáda trochu vzdálenější od břehu a Erick na sobě víc než kdy jindy pocítí upřené pohledy všech přítomných. Snaží se je ignorovat, ale moc se mu to nedaří. Má stovky otázek, ale něco v něm samém jako by mu bránilo je vyslovit nahlas. Rána na elfově ruce už je jen dlouhý krvavý škrábanec.
"Je tady normální, že za vámi chodí obyčejní lidé?" zeptá se po chvíli ticha.
"Ne." Odpoví nejbližší Najáda a její kůže se zlatě zatřpytí ve slunci, které už stouplo na obloze podstatně výš.
Žádný obyčejný člověk nemůže vstoupit na toho místo. Zazní v jeho myšlenkách hlas víl.
"Ale já jsem přece tady…" oponuje jim hned nejistě.
"Zřejmě nejsi obyčejný." Přeměří si ho vodní panna nečitelným pohledem černých očí.
"Pokud nejsem člověk, neměl bych o tom už vědět?"
"Těžko říct přesný důvod tvé přítomnosti. Čas ti ale sám dá odpověď."
"Znamená to, že mám čekat dokud se mi to samo nevyjeví?"
"Správně. Jsi celkem vnímavý…" pousměje se plavovlasá žena ve vodě a vzdálí se od břehu.
"Když teď odejdu… smím se zase vrátit?" zeptá se a napřímí se i s chlapcem v náručí.
"Pokud najdeš cestu…" odpoví mu další z vodních víl a vysoko ve větvích se ozve hlasitý zpěv ptactva.
"Kam mám teď jít?" zeptá se. Otázky ohledně nově objeveného duchovna nechá prozatím nevyřčené. Cítí, že ještě není správná chvíle dožadovat se vysvětlení všeho co teď vidí a snad by ani nebyl schopen pochopit odpověď, pokud by vůbec existovala taková, která by tohle uměla zdůvodnit.
Místo odpovědi na jeho otázku se Najády zasunou hlouběji pod hladinu a pohled stočí ke světlu na okraji jezera po jeho levici. Teprve v tu chvíli si plně všimne přítomnosti někoho dalšího. O kmen břízy se tam opírá štíhlá drobná dívka v dlouhých světle zelených šatech. Má světlou kůži a jemný vílí obličej lemovaný sytě blond vlasy k pasu. Do několika světlých pramínků má vpletené lesní kvítí. Její výraz je nečitelný. Chvíli ho jen propaluje průzračným pohledem, než mu pokyne rukou, aby ji následoval, načež se vydá plovoucí chůzí po téměř nepostřehnutelných cestičkách. Dožene elfku několika rychlými kroky a mlčky ji následuje.
"Jmenuji se Aellai." Promluví jasným hlasem jemným jako hedvábí. Naznačí mu, že chce, aby šel po jejím boku a pohledem ho pobídne ke slovu.
"Erick. Zrovna jsme se přistěhovali, takže nemám nejmenší tušení o co tu jde." Vyhrkne s jistým pocitem úlevy, jako by vycítil, že ho dívka dokáže pochopit.
"To neví většina lidí. Ale je zvláštní vidět tu člověka."
"Víly mi řekli, že sem se žádní lidé dostat nemůžou… moc tomu nerozumím." Přizná na rovinu.
"Lidé většinou nejsou schopni vidět duchovní stvoření jako víly, Najády, elfy a další z nás proto i magická místa jednoduše nevidí a přecházejí je jakoby neexistovali, protože pro ty kteří nemají schopnost jasnozřivosti a víry v nás neexistujeme ani my ani tohle místo."
Erick chvilku zůstane potichu a musí si párkrát zopakovat co mu řekla, než si je jistý, že porozuměl.
"Takže vy existujete jen pro ty, kteří ve vás věří?" nechá se ujistit a dívka po jeho boku přikývne.
"Ale já ve vás nikdy nevěřil. Dokud jsem se nedostal sem, tak mě ani nenapadlo považovat vás za skutečnost." Namítne Erick.
"Ty jsi hodně zvláštní." Přeměří si ho Aellai zkoumavým pohledem. Ta odpověď ho dvakrát moc nepotěší.
"Jsi elfka?" zeptá se a pohledem na chvíli zabloudí k jejím špičatým uším.
"Ano to jsem."
"A… on taky?" shlédne k zatím stále nehybné postavičce v jeho náručí.
"Správně." Usměje se elfka vševědoucně a upřímně zároveň.
"Mám hodně otázek." Přizná Erick napůl provinile. Připadá si trochu pitomě, že se musí na všechno vyptávat.
"Vidím ti to na očích, ale rozmysli si dobře co všechno chceš slyšet a co cítíš že bude lepší dozvědět se později, až přijde vhodnější chvíle."
Erick zůstane v tichosti přemýšlet nad jejími slovy. Chtěl by se zeptat na všechno, ale jen proto že se bojí, že už nebude další možnost se sem dostat.
"V tom případě, mám jen dvě otázky."
"Ptej se a pokud to bude v mé moci, odpovím ti." Svolí elfka nenuceně stále s tím mírným úsměvem. Shýbne se pod větví voňavé borovice.
"Ta první, co bylo to stvoření v mlze?"
Elfka od něj odtáhne pohled k zemi a chvíli trvá, než mu odpoví.
"Je to démon živící se lidmi. Přežívá v mlze do které zahalí své oběti a pak je sežere. Odporná zrůda, která tu trýzní vesničany už několik desítek let." Odpoví nakonec zamyšleně.
"Dobře,… pak už potřebuji jen vědět kam jdeme a jak se můžu vrátit zpátky?"
"Vyvedu tě ven z lesa. Jestli najdeš cestu zpět za námi záleží jen na tobě."
"Ale já nevím jak."
"To ani já ne."
Erick s povzdechem zaměří pohled zpátky pod nohy, aby nezakopl. Cestou je provází pár drobných víl poletujících kolem nich v elegantních spirálách. Aellai zvolna zastaví zrovna v kuželu slunečního světla, které zde na mechovém podrostu hraje žlutozelenou hru barev.
"Tady ho polož. Dál s tebou nepůjdu, nechci aby si mě někdo všiml. Ne, že bych se čas od času neobjevila i mezi lidmi, ale dnes není vhodná chvíle. Půjdeš stále rovně tímto směrem. Za čtvrt hodiny rychlé chůze narazíš na cestičku, vydáš se po ní vlevo a pak už je to jen kousek k prvním domkům u lesa." Začne ho dívka navigovat ukazujíc do změti stromů a keřů.
Povedeme tě. Uklidní ho vílí hlásky v myšlenkách. Ne moc ochotně položí chlapce na mech pod strom a naposledy se podívá na něj a na jezero třpytící se dál za stromy.
"Vrátím se." Řekne pevně místo slov loučení.
"Budeme se těšit." Usměje se na něj Aellai upřímně a na chvíli stočí pohled k vílám, které se jako na rozkaz klouzavě rozletí do lesa. Erick se přinutí odtrhnout pohled od té snové říše za sebou a následuje drobné postavičky ve snaze najít takovou cestu, jakou by toho pošlapal co nejméně. Při vzpomínce na lidský život do jehož spárů se vrací jo bolestně bodne v žebrech. Nejradši by nikam nešel a zůstal tady. Chtěl by vyčkávat u chlapcova těla dokud by se neprobral a pak ho nechat, aby ho zasvětil do všech tajů jeho světa. Teď si připadá jako by se za ním zavírali dveře od kterých už možná nedokáže najít klíč.
Nebuď smutný. Našel jsi cestu teď, najdeš ji znova. Ozve se v jeho myšlenkách povzbudivý bzukot hlásků.
"Pomůžete mi?" zeptá se tiše.
Pokud budeš hodný… zasmějí se a on nemůže než jejich radostné hlásky opětovat úsměvem. V jejich hravé přítomnosti se mu hned jde lehčeji…


Kapitola IV.

10. června 2009 v 20:37 | Kira-chan |  Mlha
Tak je tu slíbený další díl =) doufám, že se bude líbit alespoň tak jako ty předchozí...



Konečně po snad nekonečné chvíli si všimne, že mlha kolem něj řídne až se začne měnit jen v matný opar. Před sebou zahlédne louku. Stále nemá tušení kde je, ale vyběhne co nejrychleji z mlhy a zadýchaně se opře o kolena s pohledem upřeným k zemi porostlé plevelem a divokými květinami. Napřímí se a zůstane dlouze hledět za sebe do neprůstupného oblaku. Kéž by už byl tady. Ani se odsud nehne dokud nepřijde, jak to slíbil. Mohl by utíkat dál lesem za loučkou, ale nepřipadá mu, že by to mělo nějaký význam, i kdyby ho to mělo vyvézt z lesa ven. Musí vědět jestli je ten kluk v pořádku. Prostě musí.
Notnou chvíli zůstane vše nehybné a tiché. Nehne se ani vítr. Erick náhle vytuší, že se něco v mlze přece jen hýbe. Přibližuje se to, ale není si úplně jistý který z těch dvou neznámých to je. Musí se ho zeptat na jméno, nebaví ho přezdívat mu čísly.
Postava začne nabírat na detailech a Erick se hned rozběhne naproti drobné postavičce s trhanou chůzí. Už zdálky si ho prohlíží. Chlapec má pohled upřený někam pod nohy a pravou rukou se drží za levé nadloktí. Stačí mu doběhnout trochu blíž, aby si všiml rudých pramínků stékajících dolů po lokti až ke konečkům prstů. Počká si až vyjdou z mlhy úplně a přinutí ho opatrným pohybem posadit se na zem. Chlapec vypadá, že ho příliš nevnímá, zřejmě kvůli bolesti a ztrátě krve.
"Chvilku počkej, určitě s sebou něco budu mít." Začne se Erick rychle přehrabovat v kapsách. Nakonec spěšně vytáhne aspoň velký kapesník, se kterým se mu kupodivu podaří hlubokou ránu zaškrtit. Chlapcův pohled je nepřítomný.
"Musíme jít." Hlesne tiše.
"Kudy?" odvětí Erick zamračeně. Nemá ten pocit, že by byl mladík schopen chůze.
"Tam." Ukáže neznámí malátně směr a pokusí se dostat na nohy, ty se mu však v další chvíli podlomí a on se mu v bezvědomí zhroutí do náruče. Erick si ho přitáhne k sobě a vydá se rychlým krokem směrem, který mu určil. Vejde znovu do hustě porostlého lesa bez cest, ale také bez mlhy. Napravo od nich začíná skrze stromy prosvítat zlatavé světlo právě vycházejícího slunce. Nepochybně to zde má své kouzlo. Chlapec s měděnými vlasy je podivně lehký a dobře se mu nese. Stále však nevidí žádný východ z lesa. Spíše mu přijde, jako by šli jen hlouběji, což se mu moc nelíbí.
Po pár minutách před sebou zahlédne malé světélka poblikávající mezi hustým porostem jako hodně zářivé světlušky. Na chvíli se ohlédne dozadu, ale po mlze už zde není ani památky. Jen les, houští, kapradí a mechem porostlé staré stromy. A přesto, je tenhle les něčím jiný. Vyzařuje z něj něco magického. Světýlka poletující v dálce před ním začnou střídavě mizet a zároveň se objevovat blíž u něj. Po chvilce mu jedno z nich proletí kolem hlavy a schová se v dubovém listí. Erick zůstane stát jako omráčený a hledět tím směrem. To určitě nebyla světluška, ani jiné světýlko. Vypadalo to spíš jako vážka, jen trochu jiné. Lehce světélkující malá bytost mu poskytne znovu pohled na svou drobnou postavičku ne větší než jeho dlaň. Zůstane zírat s otevřenou pusou na drobnou vílu se světlými vlasy do pasu bělostnou kůží a křídly podobným těm, co mají vážky. Na sobě má světélkující bílé šatičky a do obličeje jí moc není vidět. Je tohle sen? Další světélko se rychle přiblíží k tomu prvnímu a už na něj z větve zpoza listí hledí další malé vílí stvoření. Tím však nic nekončí. Začnou se slétávat a usedat na větve kolem nich. Desítky malých víl v bílých nebo světle zbarvených šatičkách. Les se rozezvoní jejich tichým štěbetáním připomínajícím trochu lehký bzukot včel. Erick se nezmůže na slovo, ale les ho odmítá přestat překvapovat. Přímo z kmenů stromů si najednou uvědomí pohledy drobných obličejů z nichž některé začnou dokonce jakoby vylézat přímo z kůry a měnit své postavy na takové, podobné vílám. Jejich kůže je jemně olivová a vlasy mechově zelené délkou trochu kratší než ty vílí ne však méně krásné. Jejich krátké šatky jsou hnědé jako kůra stromů a nemají žádná křídla. Všichni přítomní drobní tvorové na něj teď upírají zvědavé pohledy nespočtu jasných párů očí. Nepřipadá si však nevítaný, což ho víc než udiví. Zmateně shlédne na chlapce bezvládně ležícího v jeho náručí. Medové vlasy mu teď vlají k zemi čímž odhalují zašpičatělé ouška. Je to elf? Potom co zde vidí, by se asi ani neměl divit. Je vůbec ještě na Zemi? Pokud je tohle sen, chce, nebo se nechce probudit?
"Je tohle sen, nebo skutečnost?" hlesne tiše a bzukot zvonivých hlásků krátce utichne.
Chceš štípnout? Zazní několik štěbetavých hlásků v jeho myšlenkách.
"A víte, že ano?" zadívá se Erick na všechny přítomné a čeká na reakci. Víly po sobě hodí rychlými pohledy a dvě z nich slétnou až k němu, aby mu následně uštědřili štípanec do tváře.
"Au." Sykne Erick přesvědčeně a víly chichotavě zase odlétnou a usídlí se na bezvládném těle chlapce v jeho náručí. Znervózňuje ho, že se ještě neprobral.
"Potřebuje pomoc." Kývne hlavou směrem k němu a čeká.
Pojďte. Odpoví mu znovu víly a rozletí se lesem před nimi, aby mu ukázali cestu. Neví kam ho vedou, ale vnitřní instinkt jim důvěřuje. Stromové víly, jak sám nazval bytosti zhmotňující se ze stromů, cupitaly v roští a vysoké trávě vedle nich. Dávaly si pozor, aby je Erick nezašlápl a přitom s ním drželi krok. Mladík sám v duchu doufal, že na některého z nich nestoupne.
Houf zářících bytůstek letěl před ním a vedl ho stále hlouběji divokým houštím po cestičkách z mechu. Neptal se kam ho vedou, tušil, že ven z lesa to nebude. Jeho mysl teď překypovala zvědavostí a touhou poznat blíž tenhle fascinující nově objevený svět. Rychlým krokem následoval své nové společníky a letmo sledoval veverky a ptáčky hrající si ve větvích nad nimi. Před sebou mezi stromy viděl pomalu prosvítat něco zlatavě blyštivého. Trochu zpomalil s pohledem upřeným na jezero prosvítající za kmeny stromů a trsy vysokého kapradí. Víly se rozletěli znovu kolem nich jako znamení, že tohle je cíl jejich cesty.
Erick si našel cestu k vodě. Hladina byla jen lehce zčeřená mírným větrem a u malých zelených ostrůvků zlatě odrážela slunce stoupající mezi stromy stále výš k modré obloze. Ta však díky hustým větvím prosvítala jen místy, vytvářejíc tak zatím stále matné kužely světla v nichž se třpytila smítka poháněná větrem či kousky opuštěných pavučin.
Zahleděl se okouzleně na břehy jezera. Ze všech stran ho obklopoval les a o kus dál se stáčelo za výběžek porostlý divokými keři, kde zřejmě odtékalo jako řeka dál lesem.
Z přemýšlení ho vytrhlo až zatahání za nohavici. Polekaně sebou cukl zírajíc na bytost napůl vystupující z vody. Její kůže měla brčálově zelený odstín, který třpytivě odrážel světlo. Lesklé velké oči, jež na něj upřeně hleděly, měli barvu černou jako tuž bez bělma nebo duhovky. Dlouhé rovné vlasy zastrčené za špičatýma ušima měli barvu tak světlou, že vypadaly téměř bílé.
"Podej mi ho." Řekla ta dívka jak poznal podle odhalené vrchní části těla, která vystupovala z vody. Vzhledem k průzračné hladině jasně viděl jak její třpytivá brčálová kůže postupně přechází v pase na šupiny tvořící dál dlouhou ploutev. Vypadají takhle mořské panny? Její hlas zněl trochu jakoby mluvila přes nos. Její živý hlas ho děsil víc, než víly komunikující s ním skrze myšlenky. Mořská panna k němu vztáhla štíhlé ruce. Erick rychlým pohybem zaregistroval tenké blány mezi prsty. Nechtělo se mu chlapce pouštět z rukou.
"Neboj se mě. Jsem jen druh Najády, jsme víly starající se o vodu a vodní živočichy. Voda v tomto jezeře je léčivá." Promluví znovu světlovlasá Najáda aniž by z něj spustila nečitelný pohled černých očí. Erick se nejistě otočí k vílám poletujícím za jeho zády.
Má pravdu. Rozezní se mu v hlavě desítky hlásků jako jeden. Poklekne tedy k víle sahající mu velikostí po prsa i s ploutví. Nebo to tak aspoň odhaduje. Natáhne chlapcovo tělo blíž k Najádě, když si všimne dalších několika párů očí sledujících ho z podvodní hladiny jen po nos vynořené. Některé z nich připlavou blíž a spolu s tou první převezmou chlapcovo tělo a Erick je nucen s nelibostí sledovat jak s ním mizí hluboko pod vodou. A co bude teď…?

Kapitola III.

7. června 2009 v 23:04 | Kira-chan |  Mlha
Jsem moc ráda, že vám konečně můžu přidat další část =) za konec mě nejspíš řada z vás nebude mít moc v lásce, ale zas TAK napínavě to nekončí ;)



Druhého dne hned zrána sejde dolů do kuchyně na snídani. Věci do školy vyřešil pouze tužkou a sešitem, které si strčil do kapsy bundy.
"Tak já běžím, buď ve škole hodný." Rozloučí se s ním máma s úsměvem a spěšně ho políbí na tvář.
"Hm, měj se." Odvětí dřív než za ní klapnou dveře a otráveně se zahledí ven z okna. Slunce ještě není vidět i když výhled už je prosvětlený přicházejícím úsvitem. Ani ho moc nepřekvapí, že dům znovu obklopuje nízká hustá mlha. Upře pohled k lesu a aniž by si to plně uvědomoval, čeká jestli neuvidí toho chlapce ze včerejšího snu. Není však vidět nic víc, než větve a zelený porost lesa vlnící se ve větru. Zamrazí ho, jak si najednou uvědomí, že je tu tak sám. Dokonce je distancovaný i od lidí z vesnice. Ne moc, ale přece. Co kdyby se mu tady něco stalo? Dovolal by se pomoci?
Ta mlha zase stoupá. Zajímalo by ho čím to je… ale kdoví proč z toho moc dobrý pocit nemá. Najednou si připadá jako v pasti ve vlastním domě. Jako by ho ta mlha svazovala, obkličovala a ohrožovala. Neumí si ten pocit vysvětlit a přesto mu proti jeho vůli přeběhne mráz po zádech. Nechce zůstat zavřený tady v domě, ale něco mu říká, že by snad ani neměl chodit ven.
Koukne letmo na hodiny na stěně. Je půl osmé, už by měl jít. Obleče si tmavě modrý dlouhý kabát a ujistí se, že má v kapsách vše co potřebuje včetně mobilu a klíčů. Vyjde ven do chladivého rána. Zamkne za sebou a rychle se rozhlédne po mýtince, jako by tu někoho hledal, ale nikdo tu není. Vzduch je vlhký a vlezlý. Schová obličej aspoň půlky do vysokého límce a s rukama v kapsách se rychlým krokem vydá směrem k cestě do školy. Připadá mu, že čím dál jde, tím hustší ta mlha je a taky vyšší. Už ho to začíná pěně štvát.
Zmateně se rozhlédne kolem sebe. Mlha už je tam vysoko, že je v ní zahalený celý. Vůbec nevidí před sebe na víc než dva metry. Je si jistý, že se ztratil. Musel někde zabočit, když procházel krátkou lesní cestičkou. Teď je nejspíš ztracený někde v lese. V duchu ho začne pohlcovat panika, způsobená navíc i známým pocitem z té první noci, pocitem přítomnosti toho Druhého… Všude kolem sebe kam až dohlédne vidí jen stromy a keře. Najednou si je jistý, že tu není sám. Někdo nebo něco ho sleduje… čeká… je to vítr, nebo kroky? Jak daleko z cesty sešel? Nohy mu zdřevěněly na místě. Má strach volat o pomoc. Co když ho uslyší kdo nemá? Očima vylekaně těká kolem sebe. Co je to? Proč ho to sleduje? Co se to tady děje? Zdá se mu jako by slyšel dutý hluboký dech.
"Pane bože pomoc." Zašeptá v němé hrůze neschopen pohybu. Je si jistý, že ho to jde zabít ať je to cokoli. Ty úmysly jsou cítit všude kolem. Pohlcují celou jeho bytost. Nedokáže jasně uvažovat, je to tady.
Něco rychlostí větru zašustí v listí po jeho pravé ruce. Sotva se stihne otočit po tom zvuku mihne se něco těsně před ním přímo ve chvíli, kdy na svých zádech ucítí mrazivý dech něčeho za sebou. Nemá ani tušení co se děje, ale něco za ním dopadne na zem s chrčivým zvukem čišícím vztekem. Než se vůbec stihne otočit a podívat, už se jedna z těch dvou bytostí na zemi vrhne proti němu. Stále ještě šokovaný si neuvědomí o co jde, dokud ho v další sekundě ten někdo nechytí za ruku jemným, přesto jistým stiskem.
"Poběž." Hlesne hlas, který mu připadá odněkud známí ačkoli si nedokáže dobře vzpomenout. Chce se ještě otočit po tom, co mu dýchalo za krk, ale to ho neznámí táhne mlhou neznámo kam. Stočí tedy pohled k němu a zůstane ta, němě zírat což v běhu samozřejmě způsobí jen zakopnutí o kořen a následný pád hlavou k zemi.
"Není ti nic?" sklání se nad ním okamžitě ten výjev z jeho snu. Pohublá postava v khaki zelených šatech, jako z filmu o elfech a kůží jemnou a světlou jako bílé chmýří pampelišek. Výrazné zelenomodré oči byli plné obav a úzkosti. Světlé lehce měděné vlasy se zlatavě leskly v matném šeru jako rozfoukané větrem až k ramenům, ačkoli, tu žádný vítr nebyl.
"Už jsem tě viděl." Odvětí Erick jako ve snách.
"Řeči stranou. Nemáme čas." Hodí ten neznámí pohledem někam odkud přišli. Erick se nechá vytáhnout na nohy a snaží se dávat při běhu pozor pod nohy. Ten kluk určitě nemůže být člověk. Pozorněji se zadívá na štíhlou postavu proplouvající mlhou před ním a znovu ho opanuje ten pocit zvláštního strachu a klidu zároveň. Strach z nepoznaného, ale klid z jeho čistých úmyslů. Nebojí se mu věřit, ačkoli má strach, protože tuší, že věci nejsou, jak mají být. Ale zároveň s tím si začne uvědomovat touhu zbavit se toho strachu z neznámého a co nejvíc se přiblížit tomu klukovi, který snad ani není normální kluk.
"Běž pořád rovně." Pustí náhle mladík jeho ruku a rozběhne se zpátky.
"Počkej! Vrátíš se?"
"Ano, ale teď běž." Ujistí ho a hned na to zmizí neslyšnými kroky v mlze za nimi. Šel zdržet to co předtím složil k zemi. Nelíbí se mu, že ho musí nechat za sebou a zase zbaběle utéct, ale cítí, že kdyby neposlechl, jen by situaci zhoršil. Následuje tedy jeho pokyny směrem, kterým původně běželi.
Čím dál od něj je, tím hůř se cítí. Proč se ještě nevrací? Připadá mu, že utíká snad celou věčnost. Neběhá náhodou v kruhu? Ta mlha snad nemá konce. Najednou pocítí bolest. Ne však jeho. Bleskově zastaví a otočí se zpátky. Znovu k němu mluví stromy, keře, květiny, vzduch… snad i země sama jakoby znovu propojila jeho vnímání mezi pocity jeho a… toho neznámého chlapce. O tom, že je to on, není pochyb. Ať už je to v té mlze cokoli, zranilo ho to. Co má dělat? Nemůže ho tam přece nechat? Ale nedokáže mu ani pomoct. Trefil by vůbec zpátky?
"Co mám dělat?" zašeptá znovu tiše svou myšlenku. Odpověď přijde téměř okamžitě.
Běž a nezastavuj. To ale není správné. Nechce odejít bez něj.
Běž a nezastavuj. Je to naprosto jasná odpověď.
"Jsi zraněný, nenechám tě tu." Zaprotestuje tiše. Vůbec nerozumí tomu, jak může chlapec slyšet tak tichá slova zvlášť když je tak strašně daleko, a už vůbec ne jak na to může odpovědět v jeho myšlenkách. Má jen tušení, že to bude díky nějakému propojení s okolní přírodou. Snad je to vítr, který nese ta tichá slova k němu a zase zpátky vzkazy předává k Erickovu vědomí.
Běž, přijdu. Ozve se odpověď po chvilce ticha. Asi stejně nemá moc na výběr. Rozběhne se tedy znovu dopředu i když moc nespoléhá na to, že by ještě našel cestu ven z bílého vlhkého oblaku…