Červenec 2009

Kapitola XIX.

31. července 2009 v 14:47 | Kira-chan |  Mlha
Tak mí nejdražší, protože jste tak skvělí, mám tu pro vás další dílek. Sesmolila jsem ho hned teď když jsem dorazila zpátky, tak ať se líbí =))




Erick si ani nevšimne přítomnosti někoho dalšího, dokud neucítí něčí ruku na svém rameni. Polekaně sebou trhne a poprvé za tu dobu se otočí na postavu vedle sebe. Catrin má slzy v očích a bolestný výraz. Netuší jak dlouho už tu stojí, ale nepochybně si i ona dává za vinu… to, že se Eilien zranil. Rick v hloubi duše cítí, že obelhává sám sebe, ale nedokáže si jen tak přiznat, že by elf mohl opravdu zemřít. Že je už teď dočista mrtvý. To přece nejde, ne… nemůže to tak být.
Zrzka se k Erickovi nečekaně skloní a obejme ho. Roztřese se pod návaly vzlyků. Černovlásek ji mechanicky přitiskne blíž k sobě, je ale v příliš velkém šoku, než aby začal brečet, nebo cítil bolest nad ztrátou, kterou si odmítal připustit.
"On není mrtvý…" hlesne do prodlužující se chvíle ticha. Vlastní šepot mu připadá podivně hlasitý, jako by snad křičel. Dívka se od něj odtáhne a shýbne se k nehybnému chlapci na podlaze. Ve stejně chvíli jí vyschnou slzy v očích a nahradí je překvapený výraz. Erick nevěřil svým vlastním slovům, ale její podivná reakce v něm vzedmula směsici rozporuplných pocitů a naděje.
"Máš pravdu. Ještě žije… ještě není pozdě. Rychle vezmi ho." Vyhrkne děvče a už chlapce zvedá do Erickových rukou. Ten neváhá ani vteřinu a vyběhne za ní z domu po cestě do vesnice.
"Kam běžíme?" zeptá se Erick v půli cesty.
"Za Enfysem. Nevím jak, ale dokáže léčit duchovní bytosti. Nenapadá mě jiná pomoc." Odpoví zrzka a zaběhne do školy. "Odnes ho na ošetřovnu, přijdu."
Erick zaběhne do bočních dveří s nápisem Ošetřovna a položí chlapcovo bezvládné tělo na jednu z bíle prostřených postelí. Nikde tu není ani noha, což je trochu divné, ale asi tady tahle místnost není moc často využívaná. Černovlásek se proto posadí na postel vedle studeného těla a rukou shrne Eilienovi světlé vlasy z obličeje. Kolik času by bylo třeba, než by doopravdy porozuměl co k němu chlapec cítí? A zjistil by to vůbec někdy? Jestli teď přežije…ne, určitě přežije. A až bude zase při smyslech, bude snazší odhalit jeho myšlenky, nebo se nedozví pravdu ať už se stane co chce? Nabízelo se mu momentálně pár hodně dobrých odůvodnění jeho chování. První z nich byl, že je do něj chlapec doopravdy zamilovaný. Ten už si stihl vysvětlit i obhájit, ale co když to tak není? Co když to tak jen vypadá, protože je z Eiliena jeho ochránce? Měl by v takovém případě, vůbec šanci poznat rozdíl mezi láskou a oddaností úkolu?
Z úvah ho vyrušilo klapnutí dveří a rychlé kroky blížící se k nim.
"Běž stranou, bude to chvíli trvat." Ucítil na sobě ruce vysokého mladíka s kaštanovými vlasy. Krátce se mu podíval do očí stejné barvy a uhnul. Enfys vypadal nervózně a kriticky si měřil chlapce na posteli pohledem. Erick se nezmohl na slovo, jen vstal a sledoval jeho práci. Mladík vypadal soustředěně a v místnosti jako by se zvedl mírný vítr. Někde vlevo mu zrzavé děvče stisklo ruku. Podíval se jí do živých očí a pocítil jakousi zvláštní energii. Snad to byla jistota, že bude všechno dobré, nevěděl… jistý si mohl být jen tím, že sám už s tím moc nenadělá.

* * * * * * *

Eilien pomalu začne vnímat okolní svět. Nejdřív k němu skrze zavřená víčka dolehne světlo, jako by bylo ráno a on se probouzel s východem slunce. Je mu zima, ale zároveň do něj proudí zvláštní energie, která mu pomalu prohřívá celé tělo. Cítí jak se chvěje a jeho duše se vyhřívá v přívalu životní energie, jako se kočky na podzim vyhřívají na střechách v posledních slunečních paprscích. Neodvažoval se otevřít oči a snad na to ani neměl sílu. Někde ve své blízkosti si plně uvědomoval přítomnost živých bytostí. Zatím nedokázal přesně poznat o koho jde, ale podle odhadu to mohli být dva muži a jedna žena. Trvalo nekonečně dlouho, než se mu vybavily okamžiky předtím, než se do tohohle podivného stavu dostal. Vzpomíná si, že šli zabít Catrinina otce. Přesně jak si myslel tam Ericka málem zabili. Odrazil smrtelný výpad toho člověka, ale pak se všechno ztratilo a na víc si nemůže vzpomenout… Erick!
Trhne sebou a otevře oči do oslepujícího světla. Rychle si přitiskne ruku před oči a chvíli trvá, než se rozkouká. Hned těsně nad ním se sklání Enfys. Teď už je mu jasné co se stalo. Ví, že tenhle kluk umí léčit bytosti jako jsou elfové, nebo víly…nepochybuje, že mu zachránil život, ale to ho teď moc nezajímá. Kde je Erick?
"Uklidni se, ještě jsem neskončil." Zatlačí ho mladík s kaštanovými vlasy zpátky do postele dřív, než se stačí pořádně rozhlédnout po těch dalších.
"Kde je Erick?" hlesne a sám se vyděsí, jak slabě zní jeho vlastní hlas.
"Je tady, je tu i s Catrin. Neboj, jsou oba v pořádku." Ujistí ho Enfys a posune se, aby odkryl výhled na ty dva. Erick vypadá šokovaně a z jeho výrazu nelze vyčíst nic jiného, než jakési zděšení smíšené s čímsi, co nedokáže přesněji identifikovat. Catrin se naproti tomu usmívá a na očích je jí vidět, že si oddechla. Enfys mu zacloní výhled dřív, než stočí pohled zpátky k Erickovi.
"V klidu ještě chvíli lež. Musím dokončit aspoň základní část léčby, než se o tebe bude moct postarat zase Erick."
Eilien poslechne a zavře oči. V duchu ho zabolí vzpomínka na to, jak ho Erick posílal zpátky do země elfů a víl. Nepostará se o něj. Nemá zájem a on sám se ani nediví. Komu by se chtělo pořád skákat kolem neschopného ochránce. Připadá si hrozně. A rozhodně nemíní Ericka nutit, aby si ho u sebe nechal, i když by to udělat měl. Patří to mezi jeho povinnosti. Eilien jakožto ochránce ho má bránit za jakýchkoli okolností a Erick by si ho měl za to držet u sebe a postarat se o něj, když kvůli němu bude zraněn, ale rozhodně mu tuhle jeho povinnost nehodlá připomínat. Musel by se propadnout hanbou do země kdyby se ho měl o něco takového prosit. To se radši nechá poníženě vyhnat do své země odkud přišel. Má to složitější, ale sestra už jeho situaci pochopila a tak se mu za ní ani nevysmívá. I když je něco takového v jeho zemi spíš pro výsměch. Erick z jeho výborné pověsti udělal během pár dnů narostou fašírku. Jen díky tomu, že Eilien zatím přežil všechno co mu ten černovlasý parchant přichystal, se mu v jeho zemi ještě nevysmáli do tváře.
Enfys po dlouhé době skončí s ozdravovným rituálem a znaveně se nad ním protáhne. Chlapec však nemá nejmenší chuť podívat se Erickovi do tváře a tak radši předstírá, že spí. Sejně se cítí hodně vyčerpaný přesto, kolik do něj za posledních pár hodin vproudilo uzdravující energie. Ta, která by mu opravdu pomohla, se nedostavila a nedostaví, protože to by Erick udělal, jen kdyby do něj byl zamilovaný, což on samozřejmě není. Ano, možná řekl, že ho má hodně rád a chová se občas tak jako by do něj snad byl i zamilovaný, ale Eilien tomu odmítá věřit. Ze strachu, že by to nakonec stejně nebyla pravda.
Zatímco elf klidně oddechuje imitujíc tak dokonale spánek, Enfys a Catrin opustí místnost. Zaslechne, jak se krátce loučí s Erickem a následně poslouchá jejich kroky, vzdalující se chodbou. Enfys je nepochybně po takové léčbě hodně vyčerpaný. Vsadil by se, že jde s děvčetem na vzduch a ona mu tam dodá část síly skrze vílí očistu. Proč tu zůstal Erick netuší. Jeho šokovaný pohled ho vyděsil jen co otevřel oči a podruhé ho snad ani vidět nechce.
Černovlásek si přisedne za ním na postel a krátce na to ucítí jeho ruku ve svých vlasech. Je to neskonale příjemné. Být teď kočkou, na jisto by začal příst. Přesto, že má sto chutí podívat se na Erickův výraz, nehne ani brvou a dál si potajmu užívá ten něžný dotek hladící ho po vlasech. Chlapec nad ním se znenadání sehne a roztřeseně si ho přitáhne do náruče. Podle chvění jeho těla, lehce pozná, že pláče. Netuší proč přesně… a nechce ani hádat, aby se přitom omylem sám neobelhal. Přesto ho nemůže nechat takhle. Konečně když má obličej ponořený v jeho rameni, mu obtočí ruce kolem zad a tváří se na něm pohodlně uvelebí. Ještě se mu nedívá do obličeje. Nechce se od něj totiž odtáhnout. Erick na okamžik ztuhl… a Eiliena zamrzelo, že se vůbec pohnul. Měl strach jak bude teď mladík reagovat… neuměl si to představit. A ani nechtěl aby nějak reagoval. Chtěl se k němu dál jen tisknout a nedělat nic. Neříkat nic. Nedívat se mu do očí. Černovláskova náhlá ztuhlost mu vadila… znervózňovala ho víc, než si byl ochotný přiznat.

Kapitola XVIII.

25. července 2009 v 23:40 | Kira-chan |  Mlha
Tak já teď odjíždím pryč takže tady aspoň týden nic nebude. Přijedu až v pátek. Ale pokráčo tady mám takže si ho užijte a zvlášť ten konec XD věnováno aky-chan, protože je zlatíčko =)




"Chceš jít zabít jejího otce?" vytřeští na něj Eilien zděšeně oči.
"Jo, co na tom. Pokud proti tomu nebude nic mít Catrin…" opáčí chladně.
"Já… abych se přiznala. Nesnáším ho." Roztřese se. "Jako by ani neměl srdce, ale nemůžu riskovat, že ti něco udělá."
"Proč ne? Stačí slovo a půjdu. Zdržuju se, jen protože je to tvůj táta."
"Na to zapomeň!" křikne na něj Eilien vztekle.
"Promiň ale tobě do toho co já dělám nic není." Odbije ho Erick a stočí pohled zpátky ke Catrin. "Tak? Chceš se ho zbavit?"
"Chci…" špitne slabě. Je vidět že se jí nechce ho tam pouštět, ale věří mu víc, než Eilien. Aspoň ona se dokáže spolehnout na to, že jí pomůže.
"Tak pojď." Vezme ji za ruku.
"Hned?" vzhlédne děvče překvapeně.
"Jo hned. Dokud mám náladu na zabití." Odvětí bezvýrazně a ignoruje Eiliena a dokonce ani nepřemýšlí jak se dostal z postele. Zřejmě zas nějaké kouzlo. Chce na něj zapomenout. Jinak se z té strašné bolesti nikdy nevzpamatuje.
"Nechoď." Zatáhne ho elf zezadu za rukáv. Otočí se a chvíli zůstane hledět do jeho nádherných, ač zoufalých očí.
"Nic se mi nestane. Měl bys už jít domů, tvoje sestra na tebe jistě čeká." Opáčí s těžkým srdcem a téměř může sledovat jak se v Eilienových očích vystřídají všechny možné pocity konče strachem a vztekem.
"Já tě tam prostě nepustím!" vykřikne chlapec a postaví se mu do cesty.
"Proč ne?"
"Protože… mám za úkol tě chránit." Hlesne elf se zvláštním pohledem, který si Erick neumí moc dobře vyložit.
"Nikdo se tě neprosil." Opáčí černovlásek chladně a hned toho zalituje. Je si vědom jak to znělo hnusně, ale jinak by mu Eilien určitě nedovolil jít. A kdoví co by na něj pak ještě zkoušel.
"Ty se mě o to prosit nemusíš a ani nepočítám, že budeš, ale jsem tady kvůli tobě a postarám se, aby se ti nic nestalo i kdyby mě to mělo stát život. Takže prostě nikam nejdeš." Hlesne Eilien s očima upřenýma na zem.
Erick chvíli zůstane stát jako opařený ve snaze pochopit, nebo spíš vstřebat smysl toho, co zrovna slyšel. Zemřel by kvůli němu? Myslí to vážně?
"Proč? Nemáš nejmenší důvod mě takhle ochraňovat." Zeptá se zmateně.
"Mám důvod. Spojil jsi naše duše a udělal ze mě svého ochránce. Nemůžu se tomu vzpírat a ani nehodlám."
"Cože? O ničem takovém nevím. Neumím spojovat něčí duše. Proč bych to dělal?" Erick si stále víc připadá jako Alenka v říši divů.
"Přece když jsi mě zavolal do svého snu. Bylo to ten den, kdy jste přijeli."
"To bylo poprvé co se mi o tobě zdálo. Ale rozhodně to nebylo úmyslně."
"Ať to bylo jakkoli, výsledek už znáš." Zadívá se mu Eilien do očí s notnou dávkou rozhodnosti.
"Promiň." Je jediné na co se černovlásek ve svém zaskočení zmůže.
"Neomlouvej se. Nevěděl jsi co děláš." Povzdechne si elf a napřímí se, aby mu připomněl, že ho prostě projít nenechá.
"V tom případě, i když se mi to nelíbí, budeš muset jít se mnou. Protože já jejího otce zabiju. A nikdo, podotýkám opravdu nikdo, mi v tom nemůže zabránit." Vrátí se jasné myšlení i Erickovi a chvíli si zůstanou jen tiše hledět do očí.
"Tak dobře." Povolí nakonec chlapec a jde cestou před ním. Erickovi se to vůbec nelíbí. Eilien ještě není zdraví, neměl by ani pobíhat po venku, natož aby s ním chodil na něco nebezpečného. Ale asi nemá cenu ho přesvědčovat, aby nešel. Jsou oba úplně stejně tvrdohlaví. Catrin je celou dobu potichu a Erick si uvědomuje její přítomnost jen díky tomu, že ji drží za ruku, aby se nebála.
Po pár minutách už stojí před Catrininým domem. Eilien se zastaví před brankou a pohlédne na Ericka. Ten pustí dívčinu ruku a cítí jak se mu začínají stahovat vnitřnosti nervozitou.
"Zůstaň tady." Zašeptá a zdá se mu, jako by jeho hlas zanikal v ševelení větru v listí. Napříč tomu, že ráno vypadalo slunečné, teď je zataženo a šero. Otočí se k dívce zády jen co přikývne a vejde brankou na malou předzahrádku. Eilien ho následuje a Erick si nemůže nevšimnout, že vypadá jako by ho stále víc zmáhala sílící závrať.
"Ericku." Osloví ho elf, než vezme za ruku a do dlaně mu vtiskne úzký dlouhý nůž. "Stačí jedno seknutí. Ten muž už není ani člověk, ani bytost světla. Nemá duši."
"Dobře." Shlédne na ostří své zbraně. Lesklý kov vypadá jako by se třpytil všemi barvami. Je nádherný. Škoda, že ho musí pošpinit krví toho odporného chlapa.
Vejde dovnitř s Eilienem v patách. Vypadá to, že je dům prázdný. Je ticho a vzduch je poněkud vydýchaný. Elf za jeho zády zavrávorá jen co přejde práh domu.
"Jsi si jistý, že nechceš zůstat venku?" otočí se na něj tiše Erick. Ale chlapec jen odmítavě zavrtí hlavou. "Jak chceš." Hodí po něm černovlásek nervózním pohledem. Pak se vydá dál do ponurého bytu. Cítí jak v něm vzrůstá úzkost a podvědomí strach z toho, na co se chystá, ale je pozdě couvnout. Eilien za ním se rukou drží stěny a je úplně bledý. Podle toho jak se mu evidentně čím dál hůř dýchá, se Erick ujišťuje že se přibližují k cíli. Už chápe proč to chlapec považuje za nebezpečné. Ani by se nedivil, kdyby ztratil vědomí ještě předtím, než vůbec na Catrinina otce narazí.
Vstoupí do dalších dveří a pohledem ihned střelí k postavě starého muže shrbeného na křesle před vyhaslým krbem. Elf za jeho zády zalapá po dechu a zapotácí se. Muž vypadá, že si ho nevšiml. Svůj chladný pohled upírá pouze na Ericka. Ten v ruce pevně stiskne rukojeť nože.
"Kdo jste a co chcete?" promluví a Erick postřehne že i jeho samého na chvíli popadl příšerný pocit závrati. Rychle zmizel, ale místo něj ho teď sevřela úzkost, které se nedokázal zbavit.
"Jsem někdo kdo přišel tenhle zapadákov zbavit jedné ohavné lidské bytosti, která ubližuje přinejmenším vlastnímu dítěti." Prohlásí sebevědomě a pocit, že musí uchránit přinejmenším chlapce za svými zády, který teď napůl v bezvědomí lapá po dechu opřený o zeď, mu dodá dost odvahy, aby necouvl.
"Ach tak. To bude ale asi problém." Vydechne muž a skočí po něm. Erick z neznámých důvodů strne a na chvíli pocítí něco naprosto strašného co jako by mu vysávalo z těla všechno teplo a snad i život. Je to příšerný pocit se kterým se mu zatmí před očima. Vtom najednou přestane stejně rychle jako se objevil a on zase prokoukne skrze závoj černých mžitek. Nejdřív zachytí pohledem jakousi světlou skvrnu, která se sesune směrem k zemi a ve chvíli, kdy mu dojde co se děje vyskočí proti černému stínu, který mezitím dostane zpátky přesné lidské tvary a zabodne mu nůž do krku. Muž před ním vykřikne a vypadá to jako by se vsakoval do sebe. Teprve až se všechno smrsklé maso a končetiny vcucnou do jednoho bodu a tím je jeho srdce, tak nůž vypadne. Srdce pukne a po celé místnosti vystříkne proud krve. Je po něm. Ale Erickovi není líp. Ne, je mu hůř protože teď se musí sklonit k chlapci pod sebou a zjistit co se mu, jeho vinou, stalo.
Shýbne se k nehybné postavičce na zemi a v hrůze sleduje prázdný výraz jeho očí. Eilien je studený jako kus ledu a vypadá to, že je úplně mimo sebe. Erick si nehodlá připustit, že je v téhle chvíli už možná mrtví.
"Eiliene?" slyší vlastní třesoucí se hlas už po tolikáté opakovat tiše jeho jméno. Jako v transu třese jemně s tou odevzdaně ležící postavou, která už kdoví jak dlouho nevykazuje žádné rekce… v hlavě mu zní jako ozvěnou těch pár slov, které ještě před chvílí slyšel tak živě -…postarám se aby se ti nic nestalo, i kdyby mě to mělo stát život…-

Kapitola XVII.

23. července 2009 v 16:49 | Kira-chan |  Mlha
Pokračování a co se dozvíte? Nic moc, ale ti dva si konečně začnou vyjasňovat jisté nesrovnalosti... no jsem zvědavá co na to řeknete... ;)


Erick před sebou zanedlouho uvidí siluetu svého domu. Rozběhne se ke dveřím a v zádech cítí přibližující se stíny. Na chvilku hodí pohledem k Eilienovi. Vypadá unaveně a ospale. Zaběhne do domu a rychle za sebou zavře. Potichu přejde do svého pokoje a položí elfa opatrně na postel. Sáhne mu zkusmo na čelo.
"Máš horečku." Konstatuje a dojde pro obklad. Chlapec ho sleduje skelným pohledem.
"Spi." Zašeptá sloněný nad ním a odejde do koupelny. Rychle se vrátí a lehne si vedle něj. "Zavři už oči." Napomene ho mírně, když si všimne, že ještě neusnul.
"Proč to děláš?" upře na něj chlapec unavený zoufalý pohled.
"Dělám co? Já nevím co dělám špatně… neřekl jsi mi to."
"Pořád se mi snažíš ubližovat…proč?" hlesne chlapec téměř neslyšně.
"Cože?" vyhrkne Erick překvapeně. "Kde jsi na to probůh přišel? Já ti chci pomáhat, neublížil bych ti!"
"Zase lžeš a přetvařuješ se." Zavře Eilien unavené oči.
"To není pravda! Proč bych to dělal?" hájí se černovlásek ublíženě a šokovaně zároveň.
"…já nevím…" zašeptá chlapec skoro nesrozumitelně.
"…spi. Promluvíme si o tom ráno." Povzdechne si a poupraví mu studený obklad na čele.
Ráno se vzbudí dřív. Moc dobře večer nespal a už od chvíle kdy otevře oči se děsí toho co mu večer Eilien řekl. Proč by mu měl ubližovat? Jak? Vůbec nechápe jak to myslel. Se smutkem se zadívá na klidně spící postavičku vedle sebe. Sundá mu obklad z čela. Horečka už přešla. Nechce se mu vstávat a tak prostě leží a zírá zamyšleně do stropu dokud na sobě neucítí něčí pohled.
"Už jsi vzhůru?" otočí se na něj. Eilien přikývne. Jeho pohled je nečitelný."Jak je ti?"
"Je to lepší." Uhne chlapec očima někam do strany.
"Fajn." Hlesne a neví jak začít tam, kde včera skončili. "Včera večer…"
"Hm?"
"O čem jsi to mluvil?" nepřestává elfa hypnotizovat pohledem.
"No, nejsem si jistý, jak jsi to udělal, ale přemístil jsi mě k sobě. Ještě že tak. Bylo tam víc Tvorů, než normálně."
"Tohle jsem nemyslel. Myslím to potom…"
"Co potom?" hraje si Eilien na nechápavého. To mu dělá naschvál.
"Proč si myslíš, že ti chci ublížit?"
Odpovědí je mu zdlouhavé ticho. Povzdechne si.
"Chci ti pomoct. Myslím to vážně. Dokud mi neřekneš co dělám špatně, tak na to nemám šanci přijít. Nechci abys mě nesnášel, tebe to copak takhle baví…?"
Konečně si vynutí elfův trochu překvapený pohled.
"Možná mě nenávidíš, protože jsem tu novej, ale nemyslíš že to je trochu diskriminace?"
"Počkej… ty si myslíš, že tě nenávidím?" vydechne elf zaskočeně.
"No a co jiného si mám myslet? Nejenže si to myslím. Jsem o tom přesvědčený."
"Ale… ne, tak to není." Vypadá šokovaně. "Já myslel, že ty…"
"Že já co?"
"Že ty víš… no… a že mi to děláš naschvál."
"Asi nechápu o čem mluvíš. Co mám vědět?" zamračí se.
"Vlastně… nic." Uhne Eilien pohledem. Připadá mu, že vypadá trochu rozpačitě, ale to se mu určitě jen zdá.
"Zase to tvoje nic? Už mě s tím začínáš vážně vytáčet."
"Promiň." Usměje se. Erick se trochu zarazí. Uvědomí si, že už je to dlouho co se na něj chlapec naposledy usmál.
"Neomlouvej se, radši mi řekni co jsem měl vědět a co jsem ti vlastně udělal? Já to opravdu netuším, ať to bylo cokoli, neměl jsem v úmyslu ti tím ublížit."
Následuje další chvíli ticha.
"Ona tě nemiluje. A ty jí taky ne." Začne najednou chlapec mluvit zcela mimo téma.
"Nechápu o kom to mluvíš." Opáčí a schytá od něj nepěkný pohled do očí. "Melissa?" odhadne.
"Správně."
"Jak to můžeš vědět?" vůbec neví co si má o tom myslet.
"Dokážu to vycítit. Poznám všechny vztahy mezi lidmi i zvířaty, kromě těch co se vážou na mě."
"To je škoda, kdybys uměl vidět i ty svoje, mohl jsem to mít s tebou o dost jednodušší."
Eilien se na něj uraženě zamračí a otočí se k němu zády.
"Ale pořád jsi mi ještě neřekl co mám vědět."
"Teď už to vědět nemáš. Už je to v pořádku."
"Tím chceš říct co?"
"Nic."
"Zase?" téměř zaúpí.
"Jo zase." Zasměje se.
"Už mě máš rád?" nakloní se nad něj.
"Slez! Ne nemám, ale už tě můžu vystát." Hodí po něm rošťáckým pohledem.
"Já tě mám rád." Informuje ho a vstane. Rychle se převleče a zamíří dolů do kuchyně. "Donesu ti čaj. Lež a odpočívej." Otočí se na něj ve dveřích, než zmizí. Má opravdu skvělou náladu. Sice se zase vynořili další otázky, které mu jeho "nic" opravdu nezodpoví, ale atmosféra mezi nimi je výrazně lehčí.
S čajem vejde do pokoje a zabrousí pohledem k elfovi. Vypadá zamyšleně.
"Spíš s otevřenýma očima?" zasměje se a položí čaj na stolek vedle postele. Chlapec sebou trochu cukne a zadívá se na něj s podivně ustaraným obličejem.
"Jak moc mě máš rád?" zeptá se a Erick cítí jak se mu nahrne horkost do tváří.
"Proč…tě to zajímá? Na tom přece nesejde." Uhne pohledem a přejde k oknu. Co měla ta otázka znamenat?
"Pro mě neexistuje čas. Rozumíš mi?" řekne a Ericka zamrazí. Už ví kam tím míří. Na rozdíl od Ericka, jeho tělo nezestárne a nesejde věkem. Nemůžou být spolu, protože Erickův život je jen chvíle v tom jeho.
"Kolik ti je?" zeptá se černovlásek podivně přiškrceným hlasem aniž by se odvážil otočit od okna.
"217 let vašeho času." hlesne a Erick na sobě cítí jeho pohled. Opře se lokty o parapet a obličej schová do dlaní. 217? To je snad zlý sen. Zamiloval se do kluka, který je přes dvě stě let starý a ještě k tomu zatímco z něj bude starý sešlý dědek, Eilien bude stále vypadat jako překrásný sedmnáctiletý chlapec.
Beze slova se vypotácí na chodbu a zamíří ven. Tohle jen tak nerozdýchá. Zůstane sedět před domem na straně, která není vidět z jeho okna. Skrčí se tam u stěny a nechá vítr, aby mu cuchal vlasy. S hlavou na kolenou se roztřeseně neutěšitelnými vzlyky. Cítil to. Věděl, že je mezi nimi něco, co jim nedovolí být spolu, i kdyby se navzájem milovali sebevíc. Ale takhle zpříma se to dozvědět. Má pocit, že to neunese. Že ho to každou chvíli musí zadusit.
"Ericku! Ty jsi úplně mimo, čekala jsem na tebe čtvrt hodiny a ty nikde." Zaslechne najednou známí dívčí hlas přicházející z lesa. Nevzhlédne, nechce nikoho ani vidět. "Co se stalo? Proč sedíš tady?" skloní se k němu děvče vonící po divokých květinách. Setře z očí slzy a zakroutí hlavou, jakože nic. Zrzka vedle něj si povzdechne a pomůže mu vstát. "Je ti špatně? Dneska školu vynecháme…" řekne Catrin a zkusí ho zatáhnout dovnitř.
"Ne…nic mi není." Zkusí se od ní Erick odvrátit, aby neviděla další příval slz.
"Pšššt. To bude dobrý" obejme ho děvče a on jí schová obličej do vlasů.
"To nebude dobrý." Zašeptá zlomeně.
"Jsem tady… neplač. To se přece na kluka nehodí." Rozcuchá mu Catrin vlasy s mírným úsměvem.
"Co je tohle?" všimne si najednou Erick tenkého obvazu, který děvčeti vykukuje zpod dlouhého rukávu.
"Trochu jsem se škrábla." Odvětí rychle. Až příliš rychle na to, aby jí to mohl věřit.
"Nelži mi." Řekne a starost o nejlepší kamarádku na chvíli přehluší neštěstí z vlastního osudu.
"Nelžu, opravdu se mi nic nestalo."
"Ubližuje jí otec." Ozve se z rohu hlas, který Erickovi téměř roztrhne duši vedví.
"Eiliene!" hodí po něm děvče káravým pohledem. Erick se tam neodvažuje podívat. "I ty jsi brečel?" zazní trochu překvapeně její hlas po chvilce a Erick se až teď otočí.
"Co? Ne… asi mám něco v očích. To je ten vítr." Otočí se k nim chlapec zády a rukou si začne osušovat obličej. Ericka na chvíli napadne, jestli do něj není Eilien taky zamilovaný. Pak by to vysvětlovalo spoustu věcí od toho podivného chování, přes bolest o které Erick doteď nevěděl až po tu divnou, v tom případě jednoznačně žárlivou scénu s Melissou. Na chvíli zůstanou všichni tři zticha. Až Erick, kterému se kupodivu podaří uklidnit nejdřív prolomí mlčení.
"Eiliene, co jsi to říkal o jejím otci?" zeptá se a chlapec se na něj otočí. Opravdu brečel. Kvůli němu, teď si je tím skoro jistý, zase je to ten pocit, který jako by vycházel ze všeho kolem nich.
"Catrinin otec je jeden z těch co na nás nevěří. Doslova se z ní snaží ty nesmysli vymlátit, když to tak řeknu." Objasní to Eilien a Ericka popadne vlna vzteku.
"Proč na něj třeba nepošlete ty tvory? Stačilo by ho přece vyhodit ven do té mlhy a bylo by po všem." Navrhne.
"To je k ničemu. Ti lidé jsou sami těmi tvory. Mají stejný temný základ." Opáčí Eilien.
"Něco přece musíme vymyslet."
"Chceš mého otce zabít?" hlesne děvče vystrašeně.
"Mám sto chutí to udělat, když mám mluvit pravdu."
"To ať tě ani nenapadne. Je to strašně nebezpečné. I mě by zabil, kdybych se o to pokusil." Namítne hned Eilien.
"Co je na tom tak strašně nebezpečného? Pořád je to jen člověk."
"Možná právě to." Zamyslí se světlovlasý chlapec.
"V tebe nevěří, proto by tobě mohl ublížit, aniž bys mu něco udělal, to dává smysl, vzhledem k tomu, že nejsi z tohoto světa. Catrin a ostatní taky nejsou úplně lidmi, takže je možné že to vás proti němu taky oslabuje, ale já jsem jen člověk."
"Co…co tím chceš říct?"
"Že pokud mi to Catrin dovolí, tak půjdu a jejího otce klidně zabiju. To tím chci říct."
"Chceš spáchat vraždu?" vyděsí se Catrin.
"Zbavit svět zrůdy, která ubližuje mé nejlepší kamarádce nepovažuji za hřích. A i kdybych se měl za to později smažit v pekle, tak si nemyslím, že by mi tam bylo hůř, než je mi teď." Řekne a v duchu zase pocítí tu hroznou bezmoc a prázdnotu, která zbyla po naději, že mu to s Eilienem přece jen jednou vyjde. Teď už je mu jedno co má udělat a co je správné, nebo špatné. Nějaký posmrtný ráj je mu ukradený, když tam nebude s ním…

Kapitola XVI.

20. července 2009 v 23:49 | Kira-chan |  Mlha
další část je tady, komentovat ji nebudu, ale plánuju, že je pozvolna dám nějak dohromady... nevím jak ani za jak dlouho, ale už to mám v plánu XD


Eiliena začnou probírat lehké doteky něčích rukou ve vlasech. Zmateně se zahledí na chlapce nad sebou. Ten sebou okamžitě polekaně trhne a odskočí od něj. Eilien po něm hodí podezíravým odtažitým pohledem. Co to mělo znamenat? Co na něj zase zkouší? Černovlásek si na zemi povzdechne a beze slova vstane a odejde z pokoje. Eilien se na posteli posadí a zmateně ho sleduje dokud za sebou nepráskne dveřmi. Vůbec ho nechápe. Co si myslel, že dělá?
Než si stačí odpovědět, rozrazí Erick znovu dveře do pokoje s hodně naštvaným pohledem upřeným přímo na něj. Eilien mu pohled bez potíží vrátí i s úroky.
"Tak naposled. Co proti mně máš?" vyjede na něj Erick neústupně. Nemá zájem mu na tohle odpovídat.
"Nic." Odsekne podrážděně a vstane. "Au!" podsmekne se mu vzápětí noha a bolest z vyvrtlého kotníku mu vytřelí snad až do hlavy. Erick ho bez váhání zachytne a hrubě ho shodí zpátky na postel.
"Co si myslíš, že děláš?!" vyštěkne na něj.
"Odcházím, co asi?" opáčí hned Eilien pevně.
"Ani bych neřekl. Teď lež a já ti tu nohu něčím převážu." Strčí ho Erick hlouběji do přikrývek a rozloží na posteli obvazy, které přinesl. Vypadá hodně vytočený.
"Není třeba." Odsekne Eilien schopný přežít jakoukoli bolest jen ne tu, kterou mu způsobuje Erickova přítomnost.
"Sklapni! Mám tě tak akorát po krk! Prostě tady budeš ležet a čekat, dokud ti to neobvážu a neřeknu, že už můžeš jít, jasný?!" rozkřikne se na něj Erick naštvaně. Eilien párkrát krátce zamrká zmatený a úplně odzbrojený tónem jeho hlasu. Chvíli trvá než se vzpamatuje z počátečního šoku. Poslušně zůstane ležet na posteli a pohled odvrátí na opačnou stranu od Ericka. Radši se bude dívat do zdi, než do jeho rozčíleného obličeje. Černovlásek mu mezitím začne opatrně převazovat nohu.
"Teď to bude bolet." Oznámí mu chladně a Eilien vykřikne pod náhlou bolestí. Začne sebou cukat a pokusí se svou nohu z jeho rukou uvolnit.
"Pusť! Přestaň! To bolí!" začne naříkat, ale bez úspěchu. Erick je neoblomný a drží pevně. Nejen to. Podle příšerné bolesti se snaží kotník zatlačit zpět na své místo.
"Nech toho! Dost! Prosím!" škube sebou Eilien na posteli neschopný se z jeho sevření dostat. Ruce zaryje hluboko do prostěradla a skousne si ret. V noze mu vytřelí příšerná bolest, která však začne pomalu utichat. Přesto neotevře oči, ani nepovolí napjaté svaly. Erick naposledy utáhne obvaz a pustí ho. Elf se skrčí na posteli do klubíčka a nejradši by se neviděl. Nestává se zrovna často, že by se zranil a už vůbec nikdy, že by potřeboval pomoc od člověka. Přesto by tomu v jeho světě asi nebylo jinak. Bolelo by to stejně. Jen by u toho nebyl Erick.
"Teď v klidu lež. Jestli se pokusíš zdrhnout tak si mě nepřej." zazní nad ním jeho výhružný hlas. Chlapec přikývne aniž by se na něj podíval a zůstane k němu otočený zády. Chvíli takhle leží v tíživém tichu, než se Erick nezvedne a neodejde. Eilien za ním zůstane hledět s rozpolcenými pocity. Nerozumí mu. Opravdu vypadá, že se o něj chce postarat, ale to přece nezapadá do jeho domněnky. Snaží se snad v Eilienovi probudit pocit důvěry, aby ho pak mohl ještě víc zranit? Musí přece vědět, že nemůžou být spolu. Takže nějaký opravdový něžný cit v tom být nemůže. Takže jediné co z toho lze vyvodit je, že ho chce pobláznit, aby mu mohl ubližovat. Proč? Nedává to smysl…
Světlovlásek zůstane po zbytek dne ležet v posteli a sledovat slunce za oknem. Společnost mu přitom dělají jen víly. Konečně odpoledne někdo vejde do pokoje. Hned pozná Ericka a otočí se po něm nečitelným pohledem. Spolu s černovláskem však přijde i Melissa a samozřejmě se spolu drží za ruce. A Erick se na ni usmívá. Okamžitě pocítí vlnu vzteku a zároveň zoufalství nad svou bezmocí. Tak tohle JE naschvál a jaký! Trochu pochyboval po tom včerejšku, ale teď je to jasné. Chce mu takhle ubližovat. A asi se tím celkem dost vyžívá když je ochotný zajít až takhle daleko. Eilien nemá nejmenší problém přiznat si, že žárlí.
Oči obou chlapců se střetnou se stejnou odtažitostí a nepřátelstvím. Děvče zůstane stát u dveří a teprve po chvilce si všimne elfovi přítomnosti.
"Ahoj Eiliene. Je ti už líp? Slyšela jsem od Erika, že jsi se zranil…" přistoupí k němu s milým úsměvem. Jede v tom snad taky? Spikli se proti němu? Nepochybně… má pocit, jako by všichni byli proti němu. Je to děsné. Neví jak se má tvářit.
"Nic to není. Brzo budu moct pracovat jako předtím." Řekne věcně a doufá, že už jsou ti dva zase na odchodu. Když už tady má zůstat, tak aspoň sám.
"Vážně nevypadáš dobře. Asi to bolí že?" řekne děvče starostlivě a elf má co dělat, ani po ní něčím nehodil.
"Jo. Dost." Odsekne stroze.
"Už půjdeme." Vezme ji Erick za ruku a hodí po Eilienovi chladným pohledem. Ve dveřích se ještě otočí a s notnou odtažitostí dodá, že bude dneska u Melissi přespávat a že nemá nikam chodit.
Jen co za nimi klapnou dveře přitiskne se elf zlomeně k polštáři. Nikdy nebyl vztahovačný ani zaujatý ani nepociťoval nic z toho, co se teď na něj valí jako lavina pod kterou může sotva dýchat. Nikdy nebyl zamilovaný a pokud tohle má být láska pak moc dobře chápe proč se říká, že bolí. Neměl se zamilovat… nikdy… není v tom pranic pěkného. Vůbec nic…

* * * * * * *

Erick zůstane přes noc u Melissi. Být v jedné místnosti s Eilienem je skoro jako za trest. Proč pořád odmítá pochopit, že mu chce pomoct? Co proti němu má? Co mu Erick udělal tak hrozného? Myšlenky na Eiliena mu nedají spát a tak se nakonec Melisse omluví a vrátí se zpátky. Vypadala, že ji to mrzí, ale jinak to prostě nešlo.
Sotva vejde do lesa, začne si na cestu svítit mobilem. Dneska je hodně zataženo, možná bude pršet. Mlha je řídká, ale vysoká a tak si radši pospíší. Už je za půlkou když mlha náhle prudce zhoustne. Vrátit se zpátky je stejně nesmyslné jako jít dopředu, ale zůstat na jednom místě je šílenství. Rozběhne se dopředu a snaží se dávat pozor na každý stín, který se v mlze mihne kolem něj. Vlhkost a chlad se mu zaříznou pod kůži a jen doufá, že běží správně. Někde tady by už měl být jeho dům. Ale proč ho ještě nikde nevidí?
"Sakra… kdyby tu byl Eilien určitě by věděl kudy jít." Zašeptá naštvaně a rozhlédne se na všechny strany. Připadá mu jako by tu nebyl jeden stín, ale hned tři. V duchu si už opravdu silně přeje, aby tu byl elf s ním.
"Ericku…? Kde to…" ozve se vedle něj známí hlas a chlapec se ho vzápětí chytí pevně za ruku, aby neupadl.
"Eiliene? Říkal jsem ti ať zůstaneš doma, vždyť nemůžeš ani chodit." Vytkne mu okamžitě, ale je rád že je tady.
"Já za to nemůžu. Nevím jak jsi to udělal, ale najednou jsi mě sem přemístil." Brání se elf s nevinným pohledem.
"Tak dobře. Pojď ke mně." Vyzvedne si ho do náručí, což se samozřejmě neobejde bez chlapcova remcání, ale na to už byl připravený. Eilien ostražitým pohledem přeletí okolí.
"Zatraceně, tudy." Zamračí se na přibližující se stíny a rychle mávne rukou někam dopředu. Erick se tam poslušně rozuteče a přitiskne ho k sobě, aby mu nespadl.
"Neměl jsi být u Melissi?" téměř na sobě cítí zelenomodrý pohled.
"Myslíš, že bych mohl klidně spát, když nevím co s tebou je?" opáčí Erick naštvaně a nechá se dál v tichu vést.

Kapitola XV.

19. července 2009 v 11:20 | Kira-chan |  Mlha
O den později, ale přece =) navíc je tahle kapča delší ^.^ konečně se dozvíte jak to vypadá z druhého pohledu ;)



Erick si ve tmě pokusí pořádně prohlédnout onu neznámou postavu před ním. Chlapec má na sobě zelenošedý plášť a jeho světlounce medové vlasy by poznal kdekoli. Co tu dělá? Sleduje ho snad? Neobjevil se tu tak dlouho… a zrovna teď je zase tady. Kdo ví proč na něj pocítí vztek. Jistě, možná nemůže za to, co k němu Erick cítí, ale to nic nemění na tom, že mu zase plete hlavu, když už si skoro svoje pocity vyjasnil.
"Eiliene?" osloví ho a dobrá nálada ho nějak přejde. Chlapec sebou polekaně škubne a zahledí se na něj zelenomodrýma očima… Erickovi se na okamžik zdá jako by se v nich leskly slzy, což se potvrdí, když elf rychle přejede rukama po tvářích, aby z nich zrádné slzy setřel. Proč brečí? Stalo se mu něco? Náhlá starost o křehkou postavu před ním převládne nad neoprávněným vztekem proti jeho osobě.
"Co tady děláš? Stalo se ti něco?" zeptá se a přiblíží se k němu.
"Ne… ne nic." Vyhýbá se chlapec stále jeho pohledu. Vypadá roztřeseně a na tváři má dost křečovitý úsměv jak se snaží zakrýt zjevnou bolest.
"Když mi řekneš co se děje, třeba ti dokážu pomoct. Já sice neumím žádná kouzla, ale snad bych něco udělat mohl…" nabídne se, ale Eilien na to reaguje jen odmítavým zakroucením hlavy stále s tím křečovitým úsměvem prosvítajícím skrze rozcuchané světlé vlasy v obličeji. Nepotřebuje se mu dívat do očí, aby věděl, že nemá daleko k tomu aby se před ním psychicky sesypal. Přesto mu chlapec odmítá cokoli prozradit.
"Když mi neřekneš o co jde, nemůžeš očekávat, že ti pomůžu." Objasní mu Erick svůj postoj a připraví se, že pokud mu nic neřekne, tak prostě odejde a nechá ho tu. Eilien na chvíli vzhlédne do jeho očí ale hned zase pohledem uhne, jakoby se dopustil něčeho co nesmí.
"Doprovodím tě. Je už tma." Řekne po chvíli odměřeně a přistoupí blíž k Erickovi.
"Díky, není třeba. Trefím sám a mlha není." Opáčí trochu naštvaný, že mu zase neřekl nic z toho co chtěl vědět. Elf se zastaví v půli pohybu a přikývne. Mlha stoupla jen nepatrně pod kolena, ale není to nic kvůli čemu by potřeboval tělesnou stráž.
"Dobře." Hlesne a rychle se otočí s úmyslem zmizet, aniž by mu věnoval alespoň poslední pohled, ale to Erick rozhodně nemá v plánu dovolit. Chytí ho za ruku a otočí čelem k sobě. Setká se tak s bolestným pohledem páru těch kouzelných zelenomodrých hlubin. Eilien neslyšně zalapá po dechu a pokusí se svou ruku z té jeho vyprostit.
"Pusť!" křikne na něj zlomeným hlasem, ale Erick jen zpevní jeho sevření.
"Nenechám tě jít, dokud mi neodpovíš." Prohlásí nesmlouvavě. Má už dost téhle podivné hry.
"Už jsem ti řekl, že mi nic není!" vyhýbá se chlapec stále jeho pohledu. Erick nechápe co to do něj najednou vjelo a podle toho co o něm slyšel tohle vůbec není normální chování na jaké jsou u něj lidi z vesnice zvyklí.
"Provedl jsem ti snad něco? Nebo proč se ke mně chováš takhle?" vyjede na něj Erick podrážděně a chytne ho i za druhé předloktí, aby se mu nevysmekl.
Eilien neodpoví. Pohled upírá k zemi a chvěje se. Neřekne však ani slovo. Světle medové vlasy mu zakrývají obličej. Erick nemá tušení o co tu jde, ale nemůže se zbavit nutkavého pocitu, že je toho příčinou a že svou ochotou k pomoci ničemu nepomáhá. Po dlouhé chvíli pustí chlapcovy třesoucí se ruce a ten se jako na znamení beze slova rozuteče slepě do stínů lesa. Erick za ním zůstane hledět ještě dlouho po tom, co se mu ztratí mezi stromy.
"Můžu za tohle já?" zeptá se a otázku přitom směřuje vílám, poletujícím kolem. Všechny mají podivný omluvný výraz a mlčí. "Ani vy mi neřeknete co se tu děje? Provedl jsem mu snad něco?"
…ano a ne, obojí je pravda. Ozve se po chvíli několik zvonivých hlásků. To mu moc nepomohlo.
"Znamená to… že jsem mu třeba ublížil nevědomě?"
Bystrý. Zachichotají se hlásky, ale pořád se nemají k tomu, aby mu řekly víc.
"Jak? Čím jsem mu mohl ublížit?" nevzpomíná si na nic, co by udělal a co by mu mohlo přivodit takovou bolest.
Jednou se to dozvíš. Zatím máme zakázané o tom mluvit.
"Jinými slovy, nestarej se, není to tvoje věc, ne?" opáčí naštvaně.
I tak se to dá říct. Přiznají hlásky a Erick už toho má tak akorát dost. Všimne si, že mlha je zase hustší a vyšší. Radši se proto vydá dál k domovu. Už tak ztratil hodně času. Mamka už bude mít starost. I když by ho zajímalo odkud volala. V domě přece signál není.

* * * * * * *

Eilien se rozuteče lesem co nejdál od něj. Ani nevnímá kam běží a jen instinktivně se vyhýbá kořenům a jiným překážkám v cestě. Skrze slzy si nevidí ani pod nohy. Po chvilce se mu noha zahákne do kořene nějakého stromu a on se natáhne na zem. Jen okrajově vnímá bolest vystřelující mu z kotníku. Ruce přitiskne k obličeji v náhlém záchvatu bezmoci a bolesti. Třesouc se na zemi sebou nechá prostupovat chlad a vlhkost společně se zvětšující se bolestí v noze. Nejhorší však jsou teď myšlenky.
Ještě ráno chtěl jít za Erickem poděkovat mu za to jak se o něj tehdy postaral. Od té doby co sem přijel, nedokáže myslet na nic jiného jen na něj. Děsí se toho. Děsí se jeho a toho jak s ním dokáže manipulovat. Jak pár slovy, pohledy, nebo dotyky dokáže úplně vyřadit z provozu nejen jeho mysl ale i tělo. V jeho přítomnosti je všechno najednou tak jiné až to Eiliena děsí. Ne však špatné, spíš nové. Chvíli to trvalo než si plně uvědomil, co k němu nejspíš cítí. Miluje ho, ale stejně tak ho nesnáší. Nikdy nemůžou být spolu. To ví dost dobře i on sám a přesto ho ten kluk pořád nenechává na pokoji. Stále se dostává do situací, kdy se s Eilienem musí setkat a nejen to. Chová se jako by věděl, že ho miluje a zneužíval toho. Určitě to ví a naschvál ho takhle týrá. Ví moc dobře, že nikdy nemůžou být spolu a proto na sebe schválně upoutává jeho pozornost, předstírá, že má o něj strach a že mu na něm záleží, aby tím Eilienovi ublížil. A to bolí… bolí to tak moc že to skoro nejde vydržet. A stejně tak bolí, když z něj cítí vztek na svou osobu. Je jedno co dělá, už jen tím, že je tady ho týrá. A teď… když už má Eiliena obtočeného kolem prstu tak se začne stýkat s tou holkou. Naschvál chodí po lese a hrají si s vílami, aby to Eilien viděl, aby mohl trpět při tom pohledu. Aby mohl sledovat jak se dotýká jí, jak se na ni usmívá, jak se na ni dívá těma neodolatelně modrýma očima připomínající tolik jasnou hvězdnou oblohu. Nepochybně ví moc dobře co k němu Eilien cítí. Ale nechápe proč ho takhle tyranizuje. Proč mu naschvál působí takovou bolest? Co provedl, že musí takhle trpět? Nesnáší ho… ty oči plné starosti, ochranitelské doteky, slova… celou jeho osobu. A přesto ví, že je jeho povinností ho i přesto chránit, pokud bude muset. Proto je tady. Nehledě na vlastní pocity.
V mysli se mu začnou míhat obrazy dnešního dne. Ericka a Melissi… jak leželi tak klidně vedle sebe. Drželi se za ruce… Cítí jak mu po tvářích nezadržitelně stékají slzy bolesti. Žárlí? Ano… není pochyb. Ale snad ještě víc ho bolí, že Erick to nepochybně dělá jen za účelem aby mu ublížil. Ví, že ji nemiluje. Dokáže vycítit pouto mezi bytostmi, a mezi nimi není láska. Je to něco velmi silného, ale láska to není. Pouto jiných bytostí s ním samým vidět neumí, ale dokáže si ho rychle domyslet.
Trhne nohou zaklíněnou v kořenu, aby si tak způsobil co největší fyzickou bolest. Jediným cílem tohoto hloupého chování je dosáhnout převahy fyzické bolesti, se kterou se mu snad podaří zahnat nebo aspoň vyvážit tu psychickou. Trhne sebou v křeči a vykřikne. Zkroutí se na zemi v bolestných záchvěvech a stále více si začne uvědomovat, že se sem něco blíží. Něco jemu důvěrně známého. Je to blízko, ale není si jistý, jestli to jde k němu nebo… Erick. Je možná ještě v lese. V duchu použije část své magie, na potlačení bodání v noze. Zabere to, ale není si jistý na jak dlouho a až kouzlo poleví, bude to o to horší. Malátně vstane a otřese se zjištěním, že hustá mlha už je vysoko nad jeho hlavou. Co nejrychleji se rozběhne k Erickovu domu. Zraněná noha je však hodně nestabilní a co chvíli se mu podvrtává v kotníku. Evidentně úplně vykloubeném. Dopotácí se na cestičku zrovna ve chvíli, kdy u sebe ucítí Erickovu přítomnost. Černý stín se k nim začne rychle přibližovat.
"Eiliene?" otočí se na něj chlapec polekaně.
"Ticho. Pohni si." Utne ho elf dřív než stihne říct něco víc a v duchu se snaží potlačit pocit zoufalství vzteku a beznaděje, který v něm ta osoba vyvolává. Nechytne ho za ruku, jak to obvykle dělává, ale postrčí ho do ramene směrem k domu. Za chůze několikrát ztratí rovnováhu, ale nespadne. Kouzlo opadává, nemá moc energie po té poslední ráně a zdlouhavém léčení je vysílený.
"Co je ti? Kulháš… stalo se ti něco?" obrací se na něj Erick s otázkami předstírajícími starost. Jak mu může takhle lhát do očí? To nemá srdce? Eilien se úmyslně vyhne každému tomu zpropadenému pohledu a se značnými potížemi ho dostrká až k domu. Zuby má zaťaté jak se snaží potlačit vzrůstající tepavou bolest při každém kroku. Stín už je skoro u nich.
"Běž, máš před sebou schody ke dveřím!" strčí do něj a potácivě se otočí čelem k blížícímu se stínu. Bolest mu vžene mžitky před oči. Díky nim nedokáže přesně určit, který stín tu je, a který ne. Kouzlo poleví úplně. Začne se před ním rýsovat černá postava zahalená v mžitkách. Roztřese se bolestí a cítí, že se neudrží na nohou déle, než pár sekund. Proč ještě neslyšel klapnutí dveří? Co mu tak dlouho trvá, než se schová uvnitř? Vždyť jsou už jen kousek od nich! Postava před ním se mu téměř úplně ztratí v černých kolem a zároveň s tím má pocit, že se už nedokáže nadechnout. Najednou kolem sebe ucítí něčí dotek. Někdo ho chytne zezadu kolem ramen a zároveň s tím dotekem se mu podlomí kolena. Všechno se točí v černých spirálách. Jen okrajově vnímá bolest šířící se mu tělem. Náhlá malátnost ochromí jeho smysli až na úplný okraj možností. Přesto se ještě jakž takž udrží při vědomí.
Pozná těsně u sebe Ericka. Matně vnímá jak ho tiskne k sobě a rychlé prásknutí dveří. Nejspíš už jsou vevnitř, ale skrze silné mžitky vidí jen nejasné rozostřené směsice barev a stínů. Možná hlas… nebo víc hlasů… není si jistý. Zanikají v podivném dunivém hukotu. Zalapá po dechu a před očima se mu udělá naprostá tma…


Kapitola XIV.

17. července 2009 v 14:05 | Kira-chan |  Mlha
Přečetli jste to nějak nezvykle rychle XD ale ok, mám tady pro vás přídavek ;) jak ho popsat co nejstručněji? "Jak vypadala Erickova neděle s Melissou" a teď už můžete číst ;)



Už zdálky ji vidí přicházet na smluvené místo u staré vrby na okraji vesnice. Vypadá opravdu překrásně. Tmavě čokoládové vlasy se jí vlní kolem jemného obličeje a lehké světlounce modré šaty dávají vyniknout její štíhlé dívčí postavě. Sotva ho spatří usměje se a zamává mu na pozdrav. Erick trochu zrychlí, aby byl co nejdřív u ní. Uvnitř ho prostoupí zvláštní pocit štěstí a vděčnosti.
"Ahoj." Pozdraví jí a děvče se mírně začervená.
"Ahoj. Krásně nám vyšlo počasí." Odpoví Melissa a rozhodí ručkou do vzduchu.
"Kam půjdeme?" zeptá se Erick a Melissa se na chvilku zamyslí.
"Myslím, že není kam spěchat. Můžeme zatím klidně zůstat tady." Řekne a vezme ho za ruku. Erick ji následuje pod starou vrbu a oba si sednou ke kmenu. Chvíli jen tak tiše sledují vítr, jež si hraje ve svislých větvích, tvořících jakousi oponu, mezi níž skulinkami prosvítá slunce a oživuje tak zelené listí zlatavými paprsky. Nepotřebují mluvit a to je na tom snad to nejlepší. Jen se drží za ruce a Erickovi připadá jako by jejich pocity proudili skrze tento dotek do mysli toho druhého. Jako by jim to dávalo jakési zvláštní spojení, které nedovede nijak vysvětlit. A přesto ví, že se Melissa teď cítí klidná a šťastná a že i ona ví co teď pociťuje on sám. Možná proto nepotřebují slova. Tohle spojení je totiž mnohem víc.
"Podívej." Ukáže dívka k cestě a Erick se tiše nakloní tím směrem. Jsou kousek od posledních domků v místech, kam moc často lidi nechodí. Většina z obyvatel se zdržuje v centru, pokud se tomu tak dá říkat, a nebo na zahrádkách. Proto mladí vyhledávají lesní zákoutí na okrajích vesničky, kde mají nejvíc klidu a soukromí.
"Není to Maeghan?" nadhodí polohlasně Erick s pohledem na drobné dívce s rudými vlasy na ramena a drobnou postavou.
"Jo je. Zajímalo by mě, jestli tu má s někým schůzku." Zajiskří Melisse zvědavě ve světle hnědých očích. Oba se zaměří pohledem na nic netušící děvče, které se zastaví na cestě kousek od místa, kde ještě před chvílí stáli. Maeghan opravdu vypadá trošku nesvá. Jednou rukou si neustále hraje s rudými pramínky zatímco druhou mačká lem bílé halenky. Dál má sobě džíny a tenisky, což znamená, že se zřejmě chystá do lesa.
"Támhle." Nakloní se Erick blíž k Melisse, aby ji mohl upozornit na přicházejícího mladíka s blonďatými vlasy a vysokou postavou.
"Naois?" šeptne Melissa překvapeně a oba čekají jestli jde opravdu sem, což je téměř jasné. Erick se zaměří na jejich duchovní průvodce, ale u Maeghan nevidí nic než zářivou auru, zatímco u Naoise jsou to překrásná andělská křídla.
"Ahoj…" pozdraví blonďák čekající děvče a to s mírnými rozpaky odpoví. Mladík se k ní lehce natáhne a vezme ji za ruku.
"Ajaj." Vydechne Melissa a oba v tu chvíli mají co dělat, aby nevyprskli smíchy protože dvojice si to namíří přímo k nim. Zdá se, že je tohle místo celkem oblíbené. Než však stačí Erick s Melissou něco podniknout už je dvojice u nich a navzájem na sebe civí dokud všichni nevyprsknou smíchy.
"Vy jste nás sledovali?" dostane ze sebe po chvíli Naois.
"Ne úmyslně." Brání se hned Erick.
"Správně a my jsme tady byli první, takže se pakujte." Začne s úsměvem odhánět dvojici Melissa.
"Ta drzost." Opáčí na to hned Maeghan zatímco kluci si jen vymění lhostejné pohledy.
"Jaká drzost? Najděte si jiný místečko." Založí si Melissa nesmlouvavě ruce na prsou. V očích jí ale pohrávají hravé jiskřičky.
"Ach tak to promiň, nevěděla jsem, že ti to tu patří." Nenechá se Maeghan a kluci rychle usoudí, že bude lepší zvolit kompromis.
"Vlastně jsem chtěl zrovna navrhnout, že by jsme se mohli trochu projít, jestli chceš." Navrhne Erick Melisse a ta, i když zjevně pochopila o co mu jde, přikývne a následuje ho ven.
"Tak si to tu užijte hrdličky." Neodpustí si Melissa pobavenou poznámku na účet odhalené dvojice.
"Nápodobně." Vykoukne hned Naois zpoza větviček. Na to Melissa reaguje pouze vyplazením jazyku a následně se nechá Erickem, který ještě na rozloučenou dvojici zamává, odtáhnout někam do lesa.
"Kam to jdeme?" zeptá se děvče po chvíli.
"Nevím. Rovně." Přizná a brunetka s úsměvem přikývne.
"Tady to nevypadá špatně." Navrhne po chvilce Erick místo v mechu pod vysokým stromem. Posadí se tam a zahledí se oblohu prosvítající mezi větvemi. Melissa si nejistě položí hlavu na jeho rameno. Pohledem jako by se ho zeptala jestli smí. Odpoví jí pousmáním a přitiskne ji blíž k sobě.
Melissa ho krátce po poledni zavede k sobě domů, kam ho pozve na oběd. Má pěkně zařízený domek a její rodiče ho přivítají jako by sem odjakživa patřil. Dlouho se tam však nezdržují protože venku je víc zábavy a zbytek dne proto stráví zase v lese, povídáním si o všem možném a hraním s vílami a astrálními kočkami. Dělají hlouposti a nebo jen tak leží v trávě a drží se za ruce. Nic víc, nic míň. Jen se smějí nebo si užívají přítomnosti toho druhého…
Už je večer. Aby nezabloudili ve tmě vrátili se k Melisse a hrají karty. Erickovi se rozezvoní mobil.
"Ahoj mami."
"Ahoj, kde jsi? Už je tma, pojď domů. Dokud ještě není mlha." Ozve se z druhé strany.
"Dobře. Hned jsem tam. Zatím pa." Položí hovor a zachytí Melissin pohled.
"Už musíš jít?" řekne a nesnaží se zakrýt, že by byla radši, kdyby zůstal.
"Jo, musím. Dřív než bude zase mlha." Vysvětlí Erick a dá si pozor, aby jasně pocítila, že i jemu se nechce.
"Tak dobře." Přikývne děvče a doprovodí ho až k brance.
"Tak se měj. Uvidíme se zítra ve škole." Pousměje se na ni Erick a děvče ho na rozloučenou dlouze obejme.
"Díky za krásný den." Zašeptá mu jemně do vlasů a zase se odtáhne.
"Běž už dovnitř. Je zima." Usměje se na ni Erick bez poznámky k jejím slovům a děvče mu úsměv oplatí.
"Tak zítra." Zamává mu a Erick se donutí hnout z místa, protože jinak by asi neodešel. Je mu s ní opravdu dobře. Za zády uslyší klapnutí dveří, jak děvče zaběhlo zpět do domu. Pocit radosti, který v něm po celém dnu zůstal se ještě nechce vytratit, ačkoli je teď trochu potlačený nervozitou ze tmy před ním. Po zemi se zase převaluje pás mlhy. Nijak hustý, ale je tu a sahá mu nad kotníky. Radši zrychlí, když si na okraji lesa všimne něčí postavy. Zastaví a pořádně si ve tmě prohlédne osobu, která je teď zapřená o kmen jednoho stromu a vypadá to, že si ho nevšimla...

Kapitola XIII.

16. července 2009 v 18:23 | Kira-chan |  Mlha
Tak tu máme novou část =) vyskytne se menší problém, takže se konečně něco málo hne z místa, ale nečekejte nic zlomovýho ;)




Už je skoro tma a mají před sebou ještě slušný kousek cesty. Sotva se proderou na cestičku, uvědomí si mlhavé cáry plazící se jim kolem kotníků.
"Už je to tu zase." Procedí Ewein naštvaně skrze zuby a všichni tři zrychlí. Čím blíž jsou však k okraji lesa, tím je mlha hustší. Není pochyb že vychází z vesnice.
"Tohle nemá smysl… ještě kousek a chytí nás." Zarazí je Idris a otočí se zpátky k lesu. Už je tma a není skoro vidět na krok.
"Co chceš dělat?" zeptá se nervózně Erick, kterému se nelíbí ani představa jít dál, ani myšlenka na to, že by měli bloudit hluboko v lese.
"Půjdeme dál do lesa."
"Ne… třeba to ještě stihneme." Protestuje černovlásek.
"V lese je bezpečno." Odporuje mu jedno z dvojčat.
"To tvrdíš ty. Vsadím se, že k prvním domkům to ještě stihneme." Namítne Erick, který se ještě stále nemůže zbavit zlozvyků z města.
"Čeho se bojíš? V mlze je daleko víc nebezpečí než tam."
Erick si to sice nechce přiznat, ale asi mají pravdu. Se značnou úzkostí je proto následuje temnou lesní cestou. Má strach… neřekl by to nahlas, ale jediná jeho zkušenost s lesem v noci je z doby kdy mu bylo pět a ztratil se. Celou noc bloudil lesem, dokud ho ráno nenašel hajný, špinavého a vyděšeného. Od té doby žili ve městě a jediný kontakt s přírodou byl pro něj park a květináč v okně. Noční toulky lesem mu po tom traumatu z dětství nijak nescházely.
"Rychleji." Pobídne ho jedno z dvojčat před ním a on ve strachu, že by je mohl ztratit zkusí utíkat rychleji i když se mu to moc nedaří. Vůbec v té tmě nevidí pod nohy, tak jak by mohl zrychlit? Netrvá to dlouho a zakopne o kořen nějakého stromu. Natáhne se na zem a první co ho napadne je, že ho tu nechají.
"Ericku… pojď, vstávej. Ještě chvíli a utečeme tomu." Zaslechne nad sebou Eweinův hlas.
"Musíme si pospíšit. Už tam skoro jsme." Pobídne ho z druhé strany Idris a oba ho za ruce vytáhnou na nohy. Každý ho chytí za ruku z jedné strany, aby ho už neztratili a rozutečou se s ním neznámo kam.
"Utíkáme na nějaké přesné místo?" zeptá se Erick zadýchaně.
"Pokud si to vybavuji správně tak ano, ale v té tmě si nejsem jistý." Odpoví mu Idris stejně tak udýchaně a dál běží přímo za nosem. Mlha se jich drží jako klíště. I přes to, jak rychle běží se stále zvedá a obtáčí je jako had, teď sahající až k jejich pasům. Netrvá to dlouho a jsou v ní celý. Erick trochu stiskne Eweinovu třesoucí se ruku a Idris se k němu z druhé strany trochu přitiskne.
"Víš, že záříš?" zaslechne Idrise a hodí po něm zmatený pohled.
"Má pravdu. Máš v sobě spoustu světla." Přidá se i Ewein a Erick si vzpomene na to, co mu řekla Catrin o světle a magii. Pokud ji v sobě má, nebylo by špatné, kdyby ji taky mohl použít. Protože jinak tohle asi nepřežijí. Snaží se rychle najít způsob jak z toho ven. Mlha je úplně obklíčila a cosi známého a zlověstného se blíží stále víc k nim. Nemůže zavolat na pomoc, není tu nikdo kdo by přišel. Nepochybuje že by ho Eilien znovu zachránil, ale pokud by to mělo být za cenu jeho života… pak tuhle možnost radši ani nebude zkoušet.
"Neříkal jsi, že někam běžíme?" chytne se Erick posledního nápadu.
"Ano… někde tady se většinou pasou jednorožci. Ti by nám mohli pomoct, ale dneska tady asi nejsou." Vysouká ze sebe Ewein.
"Všiml jsem si, že hodně z váš provází neobyčejné bytosti… i vy máte někoho takového?" zkusí Erick jinou variantu.
"Zatím jsme si ničeho nevšimli. Vypadá to, že nás naši strážní duchové nemůžou najít." Zazní vedle něj ten samý trochu posmutnělý hlas.
"Tak je přivoláme." Rozhodne Erick a s vědomím, že je to asi jejich poslední naděje zavře oči a přestane sledovat černý stín přibližující se v mlze. Jako při meditaci se úplně zbaví všech myšlenek a zaměří se pouze na přivolání strážných duchů dvojčat. Vysílá své myšlenky do okolí skrze vzduch i zemi… cítí jak z něj jeho volání vychází do všeho živého a koluje to dál až se dostane k cíli. Otevře oči zrovna ve chvíli, kdy se odkudsi vynoří dva astrální vlci.
"Ti jsou naši? Jak jsi to dokázal?" hledí na něj dvojčata jako na zázrak.
"Sám nevím… nemám tušení jak jsem to udělal." Pokrčí bezmocně rameny a spolu s nimi sleduje dvojici vlků s vyceněnými tesáky připravené k útoku. Vypadá to jakoby se stín na chvíli zarazil. Vlci se bleskově rozběhnou k němu a chvíli na to už zmizí v mlze jako dvě šmouhy. Netrvá to dlouho a mlha se začne stahovat. Podařilo se to. Měli štěstí. Sotva je jim bílý pás jen po kolena, vrátí se obě šelmy na svá místa po boku dvojčat a zavedou skupinku zpátky do vesnice. Bílý opar se nezvedá ani neklesá. K domkům dorazí až před půlnocí. Dvojčata ho zatáhnout do svého domu v blízkosti lesa, kde už je netrpělivě čekají rodiče.
"Můj bože děkuji. Víte, jaký jsem o vás měla strach?" vrhne se jim kolem krku vysoká žena, jen co se objeví ve dveřích. "Ty musíš být Erick. Jsem tak ráda, že jste v pořádku." Obejme i jeho a muž za jejími zády se na něj usměje. Z tváře mu lze lehce vyčíst radost, že se vrátili vcelku a živí.
"Mami nebreč. Jsme v pořádku." Šťouchne ji Idris loktem s rošťáckým pohledem.
"Tedy, hlavně díky Erickovi." Dodá hned Ewein a Erick začne odmítavě kroutit hlavou. Pokud si dobře vzpomíná, tak kdyby bylo po jeho, byli by teď všichni mrtvý. To, že se na poslední chvíli o něco pokusil ho už moc nešlechtí.
"Díky bohu, že jsi tady." Věnuje mu žena vděčný úsměv a následně ho bez většího smlouvání přemluví aby už nechodil domů a přespal u nich. Dvojčata mu půjčí pyžamo a nechají ho spát mezi sebou na manželské posteli v jejich společném pokoji. Všichni tři už jsou po dnešku hodně unavení a tak brzy usnou. Erick si ještě stihne všimnout dvou nádherných vlků ležících u kraje jejich postele a strážících tak jejich klidný spánek.
Ráno jde s dvojčaty do školy a pár dní se neděje nic moc zvláštního. Každý den po škole chodí s Catrin, nebo Melissou na procházky a většinou po cestě vždycky vezmou i někoho dalšího. Až na občasnou vysokou mlhu se neobjeví žádný problém. Stejně tak se neobjeví ani Eilien. Erick už nemá ani zájem ho v lese ještě hledat. Ačkoli ví, že by stačilo požádat víly, neudělá to. Ne, že by se mu dařilo na něj zapomenout, ale vzpomínky na elfa přicházejí většinou až večer, než usne a nebývají zrovna nejšťastnější. Pokaždé se mu při nich vybaví pocit odloučenosti a nezměrného rozdílu mezi nimi, který se tyčí jako nepřekonatelná hradba, nebo propast, přese kterou nevede žádný most.
V neděli ráno vstane hodně brzy a jeho nadšení z přicházejícího dne podtrhne navíc i skutečnost, že je venku krásně jasno a po mlze ani památky. Rychle se upraví a obleče. Sejde dolů na snídani, kde už na něj čeká máma.
"Co tak brzy? O víkendu tě obvykle nemůžu dostat z postele." Poznamená štíhlá žena místo pozdravu a stáhne si kaštanové vlasy do vysokého culíku.
"Mám schůzku s jednou kamarádkou." Odvětí a vyhne se jejímu pohledu.
"S Catrin?" vyzvídá hned mamka zvědavě.
"Ne, s Melissou." Přizná a snaží se aby to neznělo moc podezřele.
"To je ta hezká brunetka, co u nás byla v pátek?" ujistí se mamka, než mu podá hrnek s čajem.
"Jo, to je ona." Přisvědčí a neubrání se přitom úsměvu.
"A co?" nakloní se k němu žena, významně povytáhne obočí a zabodne se do něj napjatým pohledem.
"Co jako? Nevím na to narážíš." Odsune se od ní její syn s rádoby lhostejným výrazem.
"Chceš s ní chodit?" zeptá se ho tentokrát přímo.
"Co? No… tedy… možná, ale nechci to ještě uspěchat… chci říct… nejsem si jistý, přece jen se známe jen pár dní…" zkouší se z toho Erick nějak vykroutit. Melissa se mu opravdu líbí, ale stále si není jistý… jako by mu něco pořád bránilo mít ji za víc než velmi dobrou kamarádku. Trochu jinak, než Catrin, a přesto si nepřipadá zamilovaný… nebo si aspoň zamilovanost představoval trochu jinak. Podobně, hodně podobně, ale jinak. Sám je z toho zmatený. Radši rychle vstane a odklidí se pryč.
Naposledy mrkne na hodiny a ve dveřích na cestě z domu se ještě otočí na brunetku sedící v pokoji s knížkou v ruce.
"Mami, už jdu. Vrátím se večer."
"Dobře. Dávej na sebe pozor." Usměje se na něj a on ještě na okamžik zaváhá.
"A mami?"
Žena k němu znovu vzhlédne s tázavým pohledem.
"Jak vypadám?" zamručí skoro neslyšně, ale je si jist, že ona to slyšela.
"Moc ti to sluší." Věnuje mu maminka vlídný úsměv a on s přikývnutím bez dalšího komentáře odejde. Dneska si s Melissou naplánovali, že budou celý den jen spolu. Už se na to moc těší.

Kapitola XII.

15. července 2009 v 12:55 | Kira-chan |  Mlha
Já jsem asi fakt v háji, úplně nemožná... já ty dva prostě nemůžu udržet u sebe dýl než pár hodin =/ ... co vás tady čeká vám můžu ve stručnosti prozdradit. Nečekaná noční návštěva a pak seznámení s částí místního života... víc vám k tomu neprozradím.
Tahle část je ještě pořád taková o ničem, ale příště to snad bude lepší... jestli vás to zdlouhavé (opravdu nechtěné) natahování příběhu začne iritovat nebo nudit, tak mi hned dejte vědět. Já si prostě nemůžu pomoct... *povzdech* ...snad vás tím už neštvu Q_Q



V noci ho probudí škrábání něčeho o sklo. Vstane a zamžourá tím směrem. Za oknem je dokonale bílo. Je to vážně mlha? Tolik? Kde se tu vzala? Ozve se chrastění jak něco rychle leze po břečťanu a na okno zaškrábá bledá ručka o které dlouho nepochybuje komu patří. Rychle otevře a chytí zápěstí, které se mu téměř ztratilo v hutné mlze. Vidí stín v bílé hmotě, rychle se přibližuje. Vytáhne drobnou postavičku oknem do pokoje a rychle zavře. Eilien se k němu roztřeseně přitiskne s obličejem zabořeným do jeho trička. Jsou oba skrčení pod oknem, na které záhy něco tvrdě narazí. Hned vše utichne, ale Erick nevzhlédne a Eilien se nepřestane třást. Jak ho mohlo jen napadnout, že by ho mohl někdo nahradit? Melissa nikdy nemůže být jako Eilien… nikdy nedokáže být tím co on, ačkoli si teď není jistý, co si má o něm myslet. Černovlásek sundá jeho křečovitě sevřené ruce ze svého trika a vstane, aby se podíval, jestli je to pryč. Nikde nic nevidí, takže asi ano.
"Ublížilo ti to?" zeptá se po chvíli ticha nejistým hlasem. Chlapec k němu vzhlédne s vyděšeným ublíženým pohledem. Neřekne nic. Erick může jen hádat, co mu má ten pohled říct. Čím dál víc mu ale připadá, že ho snad z něčeho ještě obviňuje.
"No, tak já jdu spát." Otočí se k němu Erick zády a zaleze si do postele. Ten jeho vyčítavý pohled ho pěkně irituje. Nic mu neudělal, tak za co? Zaslechne, jako by se elf nadechoval ke slovu, ale nakonec zase zůstane mlčet.
Černovlásek se k němu otočí čelem a posadí se na posteli zkoumajíc jeho nepřítomný výraz upřený ke skrčeným kolenům. Rozcuchané světle medové vlasy se lehce rozvlní, jak k němu chlapec pozvedne nečitelný pohled.
"Proč jsi přišel?" zeptá se Erick se zkoumavým pohledem. Chlapec uhne očima zpátky k zemi. Neodpoví. "Nemluvíš se mnou? Jak chceš." Povzdechne si Erick. Ale místo toho, aby si lehl a pokusil se dospat tuhle noc, vstane a vezme ze židle deku. Musí mu být zima. Možná proto se tak třese. Těžko se to dá odhadnout, když mu nic neřekne. Trochu sebou cukne, když přes něj Erick přehodí teplou látku, vzápětí si uvědomí, že ho chlapec svírá za ruku.
"Co se děje? Začínáš mě děsit…" přeměří si ho Erick dalším znepokojeným pohledem.
"Můžu zůstat?" vydechne chlapec téměř neslyšně.
"Jasně že jo." Přikývne Erick zmateně. Vůbec tomu nerozumí. "Ale nedívej se na mě, jako bych ti něco provedl. A jestli ano, tak mi řekni co."
"…nic.." uhne Eilien zase očima někam na bok.
"A řekneš mi konečně, co ti je?"
"…nic." Hlesne znovu elf tiše, aniž by se na něj podíval.
"Tak mi aspoň řekni co tu děláš?" opáčí Erick už trochu naštvaně.
"…nic." Zašeptá Eilien a černovláska napadne, jestli se ho schválně nesnaží naštvat.
"Umíš říct, něco jiného než nic?" oboří se na něj.
"Promiň." Hlesne chlapec a ani tentokrát se na něj nepodívá. Místo toho roztřeseně vstane a otočí se zpět k oknu.
"Počkej, neřekl jsem, že máš jít." Zadrží ho Erick, dřív, než se stihne zase někam ztratit. "Jak tě vůbec napadlo v tomhle stavu někam chodit?"
"Šel jsem zpátky, ale pak najednou stoupla mlha a… a sem, to bylo nejblíže." Vydechne Eilien a nechá ho, aby si ho přehodil do náruče. Erick ho odnese na postel a lehne si vedle něj stejně jako včera.
"Jak je ti?" zeptá se, zatímco přes oba přehodí přikrývku.
"Točí se mi hlava." Zašeptá chlapec a zavře oči. Asi má mžitky. Erick vstane a dojde pro sklenku vody.
"Na, napij se." Podá mu ji a pro jistotu mu ji taky přidrží, protože chlapcovy třesoucí se ruce nevypadají zrovna nejjistější.
O chvíli později už oba leží vedle sebe. Erick ale usne až kolem třetí ráno. Eilien už tou dobou spí taky a on si užívá jeho přítomnosti dokud zase nezmizí. Neví jestli má mít z jeho přítomnosti radost nebo vztek, že se tu objevil zrovna, když na něj chtěl zapomenout. Ale vztekat se na něj nemůže. Zvlášť ne, když tu tak bezmocně leží vedle něj v celé své křehkosti a kráse.
Nadejde další ráno, kdy ho probudí nepříjemný zvuk budíku. Ještě poslepu ho vypne a protáhne se. Rukou přitom zavadí o něco vedle sebe. Nejdřív sebou trochu polekaně trhne, než si uvědomí, že je to jen Eilien. Takže zůstal. Pousměje se a začne se potichu převlékat, aby ho nevzbudil.
"Ericku? Jsi už vzhůru? Vstávej ať nejdeš pozdě!" slyší už z chodby mamčin hlas. Není neobvyklé, že ho občas ráno budí. Nestihne ji včas zastavit a tak se jí v příští chvíli naskytne pohled na svého syna jen v riflích a neznámého chlapce klidně spícího v jeho posteli.
"Dobrý ráno mami." Vysouká ze sebe a chvíli přemýšlí jak z toho ven.
"Dobré… kdo to je?" ztiší žena tón svého hlasu, přičemž pokývá hlavou směrem k Eilienovi.
"Kdo? …on? No… to je jen jeden kamarád. Je trochu nemocný, jeho rodiče jsou mimo město, tak jsem mu řekl, že může zůstat tady… nevadí ti to, že?" vymyslí si narychlo zčásti pravdu, kterou trochu přikreslí.
"Ne nevadí. No já už musím do práce, tak tady buďte hodní." Rozloučí se s ním mamka trochu zaskočeně a odejde.
"Měj se." Zavře za ní rychle černovlásek a stočí pohled k elfovi. Naštěstí to vypadá, že se ještě nevzbudil.
"Konečně se zase setkáváme." Zazní za ním jemný dívčí hlas. Leknutím sebou trhne a zahledí se na postavu v oknu.
"Aellai? Co tu děláš?"
"Přišla jsem si pro bratra. Díky, že ses o něj postaral. Měla jsem strach, ještě není vyléčený, neměl mi nikam utíkat." Vysvětlí a snese se z parapetu dovnitř.
"Je to vážné?" zahledí se Erick zpět na chlapce.
"Ne, jen potřebuje klid. Brzo bude v pořádku." Usměje se vysoká dívka a bez problémů vyzvedne svého bratra do náručí. "Ještě jednou dík. Dávej na sebe pozor." Rozloučí se Aellai a zmizí i s Eilienem pryč. Erick si zase připadá jako odkopnutý. Proč má pocit, že ho všichni jen přechází jako jakousi zastávku při cestě?
Do školy dojde s pěti minutovým zpožděním, naštěstí stále dřív, než učitelka a tak to nikdo nekomentuje. Jeho pozornost během vyučování i o přestávkách dokonale zabaví Melissa se svým milým úsměvem a zbytek odpoledne stráví s dvojčaty Eweinem a Idrisem. Prochází se lesem a kluci ho seznamují s filozofií zdejšího světa. Vysvětlují mu živou podstatu všeho kolem a důležitost udržování sjednocení s okolní přírodou.
"Většina lidí nevidí to co my, ačkoli jsou tyhle bytosti i u nich. Často blíž, než by čekali. Jediné co jim v tom brání je nevědomost. Nevěří v nadpřirozeno, nebo se v něj bojí uvěřit a tenhle strach a neochota jim brání ve schopnosti je vidět, cítit, mluvit s nimi a přátelit se s nimi." Pokračuje v rozhovoru Ewein a přitom zasněně sleduje větve pokryté zeleným listím, které se jim sklání nad hlavami.
"Navíc ani nechápou podstatu všech živých věcí. Jsou příliš obklopeni násilím a v dnešní materialistické době se považují za jediné bytosti, které mají duši. Ani je nenapadne, že živý nejsou jen oni, ale i vše kolem nich. Ať už se jedná o rostliny, zvířata, bytosti z jiných sfér, nebo i kámen…" doplní ho jeho dvojče a pokyne jim rukou, aby odbočili stranou z lehce vyšlapané cestičky.
"Abych se přiznal, tak jsem nad tím doteď moc nepřemýšlel." Promluví Erick, zatímco se prokousává mezi keři.
"To se spraví. Máš dar, takže to bude jednoduché." Ozve se za ním znovu Ewein a věnuje mu povzbudivý úsměv.
"Dar? Jaký?" zajímá se hned Erick zvědavě.
"Jasnozřivost. Umíš vidět nadpřirozeno a taky s ním dokážeš mluvit. To neumí každý." Mrkne na něj ze předu Idris a konečně se vysoukají na malou mýtinku mezi pěti stromy porostlou mechem.
"Tady můžeme v klidu meditovat." Posadí se tmavovlasý chlapec na zem a jeho dvojče udělá to samé.
"Meditovat? To jsem ještě nikdy nezkoušel… naučíte mě to?" zajímá se hned Erick a sedne si naproti nim do kruhu.
"Není to těžké. Začni tou nejjednodušší formou. Lehni si na záda, uvolni se a ruce dej volně podél těla. Zavři oči a snaž se nemyslet vůbec na nic. Nech všechny myšlenky aby si dělali co chtějí, soustřeď se jen na dýchání. Snaž se vůbec nevnímat okolí. Zatímco budeš v klidu ležet a meditovat, víly z tvé aury sesbírají negativní energii. Je to podobné očistě. Možná se budeš cítit, jako by ses nemohl pohnout, ale klid, to přejde." Dá mu Idris jasné pokyny a Erick si je pro jistotu ještě jednou zopakuje. Nevypadá to nijak složitě. Dvojčata se zaráz natáhnou na mech vedle sebe a zavřou oči. Erick si taky lehne a řídí se jejich pokyny. Je ticho. Mech pod ním je měkký a příjemný na dotek. Brzo se úplně uvolní a oprostí ode všech myšlenek. Soustředí se jen na dýchání a svěží vzduch provoněný padající rosou. Nemá tušení jak dlouho tu leží. Čas prostě najednou přestane existovat. Uvědomí si, že se opravdu nemůže pohnout, ale po počátečním leknutí, se uklidní a věnuje se dál uvolňující meditaci. Po nekonečně dlouhé a stejně tak krátké chvíli se posadí a otevře oči. Připadá si o poznání lehčí a svěžejší. Ewein naproti němu si přitiskne prst na rty a v tichosti počkají, než se na loktech nadzvedne i Idris.
"Už jsem myslel, že jsi usnul." Zasměje se Ewein svému dvojčeti, které mu oplatí stejným úsměvem.
"Tak jaké to bylo?" otočí se na Ericka zaráz obě dvojčata.
"Fajn… hodně zvláštní pocit. Někdy si to zas zopakujeme." Usměje se na ně a nechá se vytáhnout na nohy.
"O tom nepochybuj." Šťouchnou do něj dvojčata každý z jedné strany a vydají se zpátky.

Kapitola XI.

12. července 2009 v 0:20 | Kira-chan |  Mlha
Tak mí milí a drazí máte tu pokračování... nic moc se tam vlastně neděje... ale no snad se i tak třeba bude líbit... --_--¨¨¨




"Nezdá se ti, jako by nás někdo sledoval?" stočí Erick svůj pohled zpátky na zrzku.
"Jo… ale mlha není." Rozhlédne se Catrin po okolí. Nikde nikdo.
"Catrin! Ericku!" ozve se ze zahrádky blízkého domku.
"Melisso, zrovna o tobě mluvíme." Přivítá ji Catrin a rozkošná dívka v blankytně modrých šatech se ostýchavě zastaví v půli cesty. Rychle se však vzpamatuje a přejde až k nim.
"O mě? Doufám, že ne ve zlém." Věnuje oběma zkoumavý pohled.
"Jak jinak… celou dobu tě pomlouváme." Rýpne si Erick, ale tak, aby bylo vidět, že si jen dělá legraci.
"Tvá slova mě zranila. Neodpustím ti." Připojí se Melissa ke hře s naoko tragickým výrazem.
"Neodpustíš? Ani když ti skloním nejhlubší omluvu?" reaguje na její slova divadelní gestikulací při níž naznačí úklonu a gentlemanské políbení ručky. Děvče se začne smát. Je opravdu kouzelná. Třeba by s ní nebylo tak těžké vyhnat z hlavy ten dokonalý obličejík se zářivýma očima, který ho pronásleduje v každé myšlence.
"Tak jo, budiž je ti odpuštěno." Zasměje se Melissa a pohodí čokoládovými vlasy. "Můžu se k vám přidat, nebo je tahle vycházka soukromá záležitost?"
"Klidně se k nám přidej. Mě to nevadí." Pokrčí zrzka rameny s pohledem na Erickovi.
"Mě taky ne. Pojď jestli chceš." Usměje se na ni a pokračují ve vycházce městem. Povídají si a dívky ho zavedou na odlehlé místečko v lese, kde jsou zavěšené na větvích houpačky. Tam zůstanou až do soumraku, hrají si a smějí se. Je to skvělé odpoledne. O to zajímavější, že do hry zapojí i víly a ducha bílé kočičky, která doprovází Melissu.
"Už půjdu. Než mě naši budou hledat." Rozloučí se s nimi Catrin a v doprovodu světélkujících víl se vydá domů.
"Mám tě doprovodit?" zeptá se Erick spíš ze slušnosti, než že by se mu chtělo už odejít.
"Ne nemusíš. Uvidíme se zítra ve škole." Usměje se zrzka a svým lehkým krokem odcupitá kolem zahrad pryč. Zůstane sám jen s Melissou.
"Pohoupeš mě ještě?" zaprosí děvče a upře na něj své kouzelné světle hnědé oči. Zdá se mu jako by měli zlatavý nádech.
"Jasně." Přikývne s úsměvem a houpe ji co nejvýš dokud nezačne se smíchem ječet, že to už stačí. Potom se posadí na houpačku na vedlejší větvi a společně sledují západ slunce. Jeho rudozlaté odlesky se třpytí na čerstvě napadlé rose na mechu, trávě i listí na stromech. Stíny stromů a keřů se začnou protahovat a vzduch je naplněn svěžestí a chladivým příchodem večera.
"Jak to, že s tebou stále chodí tahle kočka?" zeptá se Erick čímž prolomí ticho, které ale nebylo nepříjemné.
"V minulém životě jsem byla kočka. Žila jsem tady ve vesnici. Jednou jsem se zatoulala příliš hluboko do lesa. Asi jsem překročila bludný kořen, protože jsem se ztratila a nemohla najít cestu zpět. Byla jsem už hodně daleko odsud, když jsem se chytila do nastražené pasti. Zřejmě na medvědy. Než mě našli, už jsem vykrvácela a byla mrtvá. Pak jsem se narodila znovu jako člověk. Ale mám hrozně ráda kočky. Tahle co se mnou chodí se jmenuje Chiyo a byla to moje první kočička v tomto životě. Umřela před pěti lety, ale její duch zůstal se mnou, aby mě chránil. Není jediná. Hodně duší zemřelých koček ke mně chodí hrát si, nebo mi pomáhat… mám je všechny moc ráda." Svěří mu Melissa celý svůj příběh a věnuje mu upřímný úsměv plný radosti a porozumění.
"Páni… připadám si mezi vámi hrozně." Postěžuje si jí popravdě.
"Proč?" je hned děvče u něj a lítostivě se nad ním sklání. "Řekla jsem něco špatně?"
"Ne to vůbec ne." Ujistí ji hned trochu rozpačitě. "Jen máte určitě každý nějaký zajímavý příběh a vůbec jste tak… neobyčejní. Já nejsem ničím zajímavý. Nemám žádné takovéhle zážitky."
Děvče se začne zlehka smát a vlnité vlásky se jí přitom zlatě zalesknou v mizejícím slunečním svitu.
"Ty jsi všechno, jen ne obyčejný. Věř mi." Zadívá se mu do očí. Nedává mu na výběr ačkoli nemá tušení, jak v něm ostatní můžou vidět něco víc, než tu nicku kterou je. "Brzo padne tma. Měl bys už jít, aby ses pak v lese neztratil z cesty." Vytáhne ho děvče za ruku na nohy.
"Asi máš pravdu." Povzdechne si Erick s nechutí vracet se domů.
"Moc se ti nechce, viď?" probodne ho děvče zkoumavým pohledem.
"Ne, nechce. Vždycky je tam větší mlha, než tady a jsem tam úplně odříznutý."
"Máš strach? Musíš se tam cítit hodně osamocený…" zračí se v jejích lehce zlatavých očích soucit.
"Ne, nemám strach. Ale připadám si tam odstrčeně. Radši bych bydlel tady ve městě, ne takhle stranou." Přizná. O tom, že mu tam příliš moc věcí připomíná Eiliena se nezmíní. Nechce na něj teď myslet. A nechce se ani snažit pochopit, jak ho ten kluk mohl tak rychle takhle pobláznit. "Ale máš pravdu. Mamka už se bude starat kde jsem. Radši půjdu." Věnuje jí poslední úsměv a doprovodí děvče domů.
"Tak zítra ve škole."
"Jasně, měj se." Rozloučí se a odejde. Není mlha, dokonce ani u kraje vesnice není nic víc než dva centimetry jakési bílé páry. Přesto mu to na náladě nepřidá. Sice nemusí mít strach, že ho někde zabije nadpřirozené monstrum, ale na druhou stranu ho zase čeká jen osamocená noc v jeho pokoji… což by nebylo tak hrozné, kdyby neměl spát ve stejné posteli, kde ještě včera večer ležel Eilien. Vsadil by se, že bude stále ještě cítit po jemné vůni jeho vlasů.
Když ještě bydleli ve městě, přespával často u kamarádů doma a to i během týdne, kdy pak ráno vstávali do školy… pokud se jim chtělo, což samozřejmě nebylo zrovna časté. Ale ani když spával doma tak nikdy nebyl sám, nebo alespoň neměl ten pocit, protože sousedé o sobě dávali jasně vědět i během večera.
Bydleli v paneláku. Soused ze strany byl starý nahluchlý pán a pouštěl si večer televizi pěkně hlasitě, aby ji slyšel. Nedej bože když poslouchal operu a ještě u toho zpíval. Tehdy Erick toužil mít v ruce samopal a umlčet ho jednou pro vždy, teď by za jeho noční kravál i poděkoval. Nad nimi potom bydlela rodinka s malým miminkem, které se rádo s řevem probouzelo aby tak mohlo vzbudit nejen své rodiče, ale taky půlku bytu. A konečně pod nimi bydlel jeho kamarád. Čistě náhodou zažraný metalista a metal přece nejde poslouchat potichu. A vzhledem k tomu, jak ten dotyčný miloval černou tak díky věčně zataženým černým závěsům, nerozeznával den od večera a proto Erick mohl v klidu usínat s metalem dunícím přes podlahu. Teď na to vzpomínal s ironickou dávkou nostalgie… nezvyk na takové ticho jako je tady je hrozný.
Je už tma, když dojde domů. Jen představa, jak bude večer usínat v tichu svého pokoje ho naplní dojmem, jako by šel spát do vlastního hrobu. Zamrazí ho z toho.
"Mami? Jsem doma." Nahlásí svůj příchod, zatímco si zuje boty.
"Už jsem se lekla kde jsi. Víš, že tady vůbec není signál?" objeví se hned mamka ve dveřích s ulehčeným úsměvem. Alespoň, že ona je tu taky.
"Jo vím. Přespala jsi v práci?" zeptá se.
"Musela jsem. Nechtěli mě pustit domů." Odpoví mu žena s provinilým pohledem.
"Myslel jsem si to. Hlavně, že ti nic není." Usměje se na ni. Chvíli si ještě vykládají, než odejdou spát. Erick jí zatím neřekne ani o Eilienovi, ani o Melisse. Je rád, že se jí v práci líbí. Umyje se a zaleze do postele. Přesně jak čekal, stále voní po Eilienovi. Zatřese hlavou a vyžene myšlenky na něj. Usne se vzpomínkou na dnešek, na Catrin, nejlepší kamarádku a na Melissu… kterou zatím nehodlá nikam zařadit. Klidně si však dokáže představit, že by s ní strávil zbytek života…

Kapitola X.

7. července 2009 v 15:41 | Kira-chan |  Mlha
Tak jsem tady na skok, abych vám zlatíčkům přidala další část a hned letím do města přikoupit další knížky do své sbírky XD Užijte si to papa...
PS: není to zrovna moc záživný a ten konec je... no však sami uvidíte ^.^" *radši běží pryč*


Vyhlédne ven z okna. Už je tma. Eilien poslušně leží na jeho posteli a oddechuje klidně a pravidelně. Asi usnul. Erick se pousměje při tom pohledu a sebere ze stolku svůj mobil. Mohlo ho taky napadnout hned, že by měl zavolat, než chodil ven. Vtom si ale všimne, že nemá signál. To ho znervózní, ale aspoň mu to poskytne malou obhajobu před svým svědomím. Znovu vyhlédne ven do tmy, ale nic tam nevidí. Obloha je jasná a mlha tak hustá, že se rozplývá až těsně pod parapetem. Někde tam dole je to monstrum… přeběhne mu mráz po zádech a radši uhne pohledem. Má pocit, jako by to na něj hledělo… sledovalo ho to… Zatáhne závěs, ale ani skutečnost že už ven nevidí mu nijak nepomůže. Možná právě naopak. Teď má ještě větší hrůzu z toho, že závěs odhrne a uvidí přesně to co nechce. Povzdechne si a zadívá se na éterickou bytost ležící v jeho posteli. Přejde k němu a přehodí přes to chvějící se tělíčko deku. Je jen jeho vina, co se tomu kouzelnému stvoření stalo. Ani neví přesně co mu je, ale jen vidina toho, že mu není dobře se zdá být děsná. S myšlenkami na svou neschopnost a pitomost odejde do koupelny.
Jen co vyjde z vany a zastaví se před zrcadlem si uvědomí, že má strach se sám na sebe podívat. Obklopen tolika krásnými věcmi a lidmi v přítomnosti té nejkrásnější bytosti co kdy viděl, si najednou připadá jako bodlák mezi sněženkami. Odstrčený… nepatřící sem. Jen s velkým přemáháním pozvedne oči ke svému odrazu. Není jiný než býval… a přesto jakoby jinak vypadal. Radši uhne pohledem a vrátí se k Eilienovi. Lehne si potichu na postel vedle něj a sleduje jeho klidný výraz dokud sám neusne.
Ráno se probudí do sluncem zalitého pokoje. Posadí se na posteli a zapátrá očima kolem sebe. V tom si vzpomene, co tu chybí. Eilien je pryč. Ani si nevšiml, kdy odešel. Zamrzí ho to. Plácne s sebou o postel a pár minut jen deprimovaně hledí do stropu. Pak vstane a nachystá se do školy. Máma se ještě nevrátila, ale nečeká na ni a odejde. Venku je mlha jen nízko u kotníků a slunce zlatavě prosvítá skrze kmeny stromů v lese. Je to krásný pohled, ale Erick nemá náladu. Najednou má chuť odsud odejít a vrátit se do města, i když ještě včera by to neřekl. Tam by si aspoň nepřipadal tak hrozně.
"Ericku!" zaslechne za sebou známí hlas a nechá zrzavé děvče, aby ho doběhlo. "Ahoj, no není dneska nádherně?" zatočí se děvče ve větru s rozpaženýma rukama. Tu radost a energii jí závidí.
"Jo, je hezky." Přikývne a víc se tomu nevěnuje. Ani se mu vlastně nechce moc mluvit.
"Jsi smutný, co se stalo?" přiloží děvče ručku na jeho rameno.
"Nic." Pousměje se na ni černovlásek rádoby věrohodně, ale je si jistý, že se mu to nijak nepovedlo.
"To není zrovna přesvědčivé." Začne si ho děvče přeměřovat zkoumavým pohledem.
"To nic." Hlesne Erick a uhne očima před sebe. Opravdu se mu nechce nic říkat. Catrin je zticha. Asi se ptá víl. Její zájem by ho měl těšit, ale zatím ten pocit nemá.
"Jestli tě něco trápí… řekni mi to." Promluví drobné děvče po chvilce ticha. Erick si není jistý jestli se ptala víl, nebo ne. Možná jí to řekli a ona jen neví co na to říct. To je docela pravděpodobné.
"Jen jsem bez nálady, to je vše." Odbude to a otevře jí dveře do školní budovy. Děvče srozuměně přikývne a vejde.
"Catrin…" osloví ji, ještě než vejdou do obvyklého ruchu u šaten.
"Ano?"
"Co si o mě myslíš?" zeptá se potichu lehce roztřeseným hlasem. Snad ani nechce slyšet odpověď. Nebo jí nebude věřit.
"Tohle tě trápí?" zasměje se zrzka a vtáhne ho za ruku k sobě.
"Nesměj se mi." Zamračí se na ni chlapec připadajíc si teď jako největší pitomec.
"Mohlo mě to napadnout. Většina lidí reaguje stejně, když sem přijdou zvenku. Myslím jsi, že jsi úžasná bytost. Máš v sobě spoustu světla a pozitivní energie."
"To je blbost… nejsem nijak velký optimista."
"Ale tu energii v sobě máš. Skrýváš v sobě překvapivě velkou sílu, která jen čeká až jí probudíš. Máš v sobě hodně magie, aniž bys o tom tušil a nevědomě přitahuješ tajemno jako magnet. Jsi výjimečný…" usměje se děvče jeho šokovanému výrazu. "Mimoto, mezi námi… jsi taky hodně přitažlivý." Mrkne na něj spiklenecky a rychle odhopsá chodbou k šatně. Erick za ní chvíli zůstane zírat, než je schopen aspoň mechanického pohybu směrem za ní. Co, že to říkala? Myslela to vážně? Takhle ho vidí? Kdoví proč se tomu rozhodne věřit. Zvlášť proto že si všimne pohledů několika děvčat. Opravdu se na něj usmívají. Asi na tom přece jen něco bude…
"Půjdeme teda dneska, když to včera nevyšlo?" zeptá se ho ve třídě Catrin.
"Jo, můžeme." Řekne trochu nejistě. Pravda je, že za Eilienem nechce, ale zároveň to nechce vysvětlovat Catrin. Stačil mu včerejšek. Nevypadalo by to, že by byl elf nějak nadšený, že ho vidí. Připadal by si vlezle, kdyby za ním měl zase jít, ačkoli nemá důvod. Chtěl by ho vidět… opravdu moc, ale Eilien o to nestojí a on se rozhodně nehodlá vtírat.
Později odpoledne ho Catrin provede po městě. Když jí řekne, že nikam jinam už nemusí, přikývne a nevyptává se. Víly jí možná o včerejšku řekli. Je jí vděčný, že to nechá být a baví se o jiných věcech.
"Všiml sis už jak se po tobě Melissa dívá?" nadhodí náhle Catrin.
"Ne… jak?"
"Jak asi? Myslím, že se jí líbíš…" děvče dál zkoumá jeho výraz. "To je ta s hnědýma očima. Má delší vlnité vlasy v barvě čokolády."
"Jo… už vím která." Přikývne Erick s pohledem upřeným do neznáma.
"Je moc hezká." Šťouchne do něj z boku zrzka.
"O co ti jde?" přeměří si ji chlapec s podezíravým úsměvem.
"O nic." Zasměje se. "Jen se tě mám zeptat, jestli se ti líbí?"
"Cože?"
"Slyšel jsi ne?" užívá si Catrin svou roli dohazovačky. Erick si ale není jistý jestli by měl zájem. Teoreticky ano. Ale prakticky mu pořád něco brání.
"Jo, je hezká." Přikývne nakonec.
"Dobře." Usměje se děvče a on má pocit, jako by si právě podepsal veřejnou popravu. Tohle říkat neměl. Je to pravda, ale jestli si to vyloží nějak špatně tak… a co vlastně? Tak by spolu mohli začít chodit. Měl by hodnou krásnou holku, která by ho měla ráda a všechno by bylo jako pohádka. Nebo ne? Musí stále myslet na Eiliena… ale v něm se spletl. Nedokázal by s ním být. Jednak proto, že má stále větší tušení, že ho Eilien nesnáší, a pak taky proto že… že je to elf. A on je jen člověk. Melissa je možná svým způsobem neobyčejná, ale pořád je víc člověk, než on.

Kapitola IX.

4. července 2009 v 22:38 | Kira-chan |  Mlha
Dnešní část je zase o něco delší... ;) tak ať se líbí...




Sotva skončí hodina, cítí se Erick tak vyčerpaný a bez nálady jako už dlouho ne. Rozhlédne se po ostatních, jen aby se přesvědčil, že se všichni tváří stejně. Má nutkání připsat to na účet tomu podivnému učiteli, ale na druhou stranu nechce být paranoidní. Nakonec ten učitel vypadá nevzhledně jen v porovnání se zdejšími lidmi a to, jak si s bolestí uvědomí, se týká stejně tak i jeho osoby. Jak ho asi ostatní vidí? Nikdy neměl potřebu srovnávat se s okolím, nebo tohle řešit, ale teď si nemůže pomoct. Cítí, že pomalu ale jistě si v sobě buduje slušné komplexy.
Zachmuřeně vyhlédne z okna do šera venku. A to bylo ráno tak hezky. Teď je zataženo a vypadá to dokonce i na déšť.
"Je mlha?" zeptá se ho Ewein, jedno z tmavovlasých dvojčat. Jeho jindy zářivý téměř pomněnkový pohled je teď unavený a znuděný.
"Trochu." Hlesne neochotně v odpověď. Jen to slovo jako by celkově mizernou atmosféru ještě zhoršilo. Erick zaměří pozornost na jediný světlý bod v místnosti. Je jím Catrin, která se lehce chvěje schoulená na lavici. Vypadá to, že si toho nikdo nevšiml. Černovlásek už se natáhne, aby se jí jemně zeptal, jestli se jí něco nestalo, když se třídou lehounce rozlehne její tichý hlásek pohupující se na jemných nitkách melodie. Je takové, ticho, že v něm její tichounký hlas zní jako jasný zpěv, ačkoli by lehce zaniknul ve větru. Melodie nemá slova, ale ani je nepotřebuje. Nikdo se na Catrin ani neotočí, ale postupně si všichni začnou prozpěvovat s ní. Erick netuší co je to za písničku, nikdy ji neslyšel a tak jen sleduje jak se pochmurná atmosféra zlehka uvolňuje nahrazená známými úsměvy a prosycená energií a svěžestí. Všichni dělají to co jindy, čtou si, dopisují zápisy, dívají se z okna, nebo jen tak hledí před sebe. Jediný rozdíl je v tom, že si nikdo nevykládá. Místo toho se do ticha ozývá zvonivý tichý zpěv sborových hlasů. Zase se sem vkrade ta známá tajemná atmosféra klidu a radosti. Zpěv pomalu přejde ve známé štěbetání a o minulé hodině, nebo jejích následcích nepadne ani slovo. Erick má sto chutí se Catrin zeptat co se to děje, ale ovládne se a neřekne ani slovo.
Po škole jdou domů zase spolu. Mlha je hustší než včera a vzduch je těžký.
"Catrin… můžu se tě na něco zeptat?" neubrání se nakonec své zvědavosti.
"Tuším co to bude." Zasměje se děvče kousek před jejím domem.
"Tak mi vysvětli co se to dneska stalo?"
"Víš, jsou tu někteří lidé, kteří… jak to říct? Vysávají z nás energii, chuť do života… když se tomu nebráníš, může tě to i zabít." Odpoví nakonec s rukou na brance od zahrádky.
"Cože zabít? Ten zpěv, to bylo nějaké kouzlo? Co někdo takový dělá ve škole? Je to nebezpečné!" začne hned Erick panikařit.
"Jo, to bylo kouzlo. Bohužel je lepší nechat tyhle lidi být. Mají dost velkou sílu aby nás zabili, takhle to jde unést. Kdybychom je rozčílili, bylo by to horší."
"Ale kdybyste se jich nějak zbavili…"
"Jak? Chtěl bys je zabít?"
Erick zmlkne, neví jak to tu chodí… ale kdyby teď měl odpovědět, řekne ano.
"Ti lidé za to často ani nemůžou. Jen patří mezi ty co nevěří a už jen tím nám ubližují. Bez ohledu na to jestli úmyslně, mají své rodiny, potomky a je skoro nemožné rozlišit kdo ubližuje záměrně. Navíc, zabiješ jednoho z nich a Stvoření si tě vyhlídnou… věci nejsou tak jednoduché jak se ti zdají být."
"To vidím." Podívá se Erick trochu provinile bokem.
"Je zataženo… jestli bude mlha vyšší než po kotníky, nevycházej z domu. To se radši sejdeme až zítra." Zahledí se Catrin někam za něj.
"Ale říkala jsi, že mě zavedeš za Eilienem." Zaprotestuje smutně černovlásek.
"Ano, ale ráda bych tě tam zavedla živého." Cvrnkne ho děvče s pousmáním do nosu a zmizí za brankou v zahrádce. Erick se za ní ještě chvíli dívá dokud neuzná za vhodné jít dál. Už teď je mlha skoro po kolena. Jestli se to nezlepší tak se může s Eilienem rozloučit. Aspoň pro dnešek. Ale takhle by se k němu taky nemusel dostat vůbec… co když se nikdy nevyčasí?
Jen během té chvíle než dojde k domu mu mlha stoupne až nad kolena. Když potom o pár hodin později vyjde ven na sraz s Catrin, je už mlha po pás. Naštvaně kopne do ránu dveří a zůstane mezi nimi stát házejíc vražedné pohledy na zem. Vejde zpátky do bytu a v pokoji si rozdělá počítač. Víly mezitím poletují kolem pár kytek, které jeho matka zatím stihla nakoupit a moc si ho nevšímají. Má špatnou náladu a rozhodne si ji vybít na kamarádech z města. Nepovede se, to co mu začnou vykládat ho naštve snad ještě víc. Hlavně že tam mají krásně slunečně a moc se tam baví. Naštvaně se odhlásí z chatu a po zbytek dopoledne sleduje filmy na internetu.
Stmívá se a mamka se ještě nevrátila domů. Začne z toho být nervózní. Zaklapne notebook a přejde k oknu. Do pokoje pronikne chladný poryv větru spolu s padající rosou. Erick se trochu otřese a vykloní se ven. Mlha je skoro u jeho okna v patře. Jestli šla jeho máma v tomhle domů, kdoví kde jí teď může být konec… zachvátí ho panika, jestli se jí něco nestalo.
Nechoď tam… je to nebezpečné! Rozezní se mu v hlavě okamžitě vílí hlásky, ale na to teď nemá čas. Jeho máma je v nebezpečí. Nemůže jí tam nechat.
"Musím jít. Je tam moje máma."
A jak bys jí asi mohl pomoct? Sám se tam ztratíš. Odporují mu víly zatímco sbíhá dolů ze schodů.
"Nemůžu jen sedět a nic nedělat." Opáčí Erick rozhodně a rychle na sebe navleče kabát.
Ale takhle nikomu nepomůžeš. Jen budou další problémy… nechoď. Ani nevíš jistě jestli je opravdu tam venku. Lidé už ji varovali a určitě ji v tomhle počasí domů nepustí.
Tohle zabere aspoň natolik, aby Erick zůstal váhat mezi dveřmi, zatímco mlha pomalu prostupovala dovnitř.
"Mamka je paličatá a nevěří na žádné pověry. Kvůli počasí se nenechá ukecat." Rozhodne nakonec mladík a vyběhne ven do hustého bílého závoje. Už po pár krocích hluboce pocítí svou chybu. To je ta jeho nesnesitelná paličatost. Víly měli pravdu, v tomhle se sám ztratí a nikomu nepomůže. Radši se vrátí. Otočí se na místě směrem odkud přišel, ale nikde nic nevidí. Jde tedy rovně a předpokládá že co chvíli narazí na dveře, ale nikde nic. Obklopí ho známí pocit že něco temného je blízko.
"Víly? Jste tady? Kde to jsem? Zaveďte mě zpátky… měli jste pravdu… prosím já chci zpátky." Začne se otáčet na všechny strany s tichou prosbou na rtech, ale neslyší nic. Je sám slepý a ztracený. Něco se v bílé mlze začne přibližovat, cítí to, téměř i vidí jak to zviřuje hutná oblaka, slyší sípavý zvuk toho…Stvoření. Rozuteče se neznámo kam i když ví, že to nemá smysl. Stvoření je jen pár metrů od něj, když ho někdo rychlostí blesku chytí za zápěstí a táhne někam dopředu. To monstrum se rychle vydá za nimi. Vletí na poslední chvíli do Erickova domu a zaprásknou za sebou dveřmi.
"Ahn…" vydechne bolestně světlovlasý chlapec vedle něj, kterého tolik toužil vidět. Erick se mu div nevrhne kolem krku vděčností a radostí, že ho zase vidí. Ovládne se však a zadýchaně i vystrašeně sleduje elfa držícího se za bok.
"Eiliene…není ti nic? Omlouvám se, vím, že jsem tam neměl chodit… ale mám strach, že je tam moje mamka. Opravdu jsi v pořádku?" prohlíží si ho ustaraně a omluvně zároveň.
"To… to jsi teda neměl." Vydechne chlapec trochu naštvaně a věnuje mu odpovídající pohled. To Ericka zamrzí. Dřív by nevěřil, že ty přenádherné jiskřivé oči umí i takhle zranit.
"Nechtěl jsem ti ublížit…" vysouká ze sebe nešťastně. Vždyť celou dobu jen myslel na to, aby byl v pořádku…
"Tvoje máma je v práci. Pustí ji až opadne mlha." Odpoví Eilien a stáhne obličej bolestí.
"Já…" nadechne se k omluvě. Pohled na bolest, kterou si musel kvůli němu způsobit, mu vhání slzy do očí. Proč se dneska nic nedaří?
"Radši mlč. Buď doma a nikam nechoď." Řekne elf trochu chladně a natáhne se po klice. Snad nechce odejít?
"Počkej! V tomhle stavu tě nikam nepustím." Rozhodne Erick okamžitě. Chlapec mu věnuje zaskočený pohled. "Třeseš se… nenechám tě takhle nikam jít." Řekne a zachytí slabost v mírně vyhaslých očích. Zjevně mu není dobře.
"Je mi fajn." Hlesne, ale lhát vůbec neumí.
"Ne není. Máš mžitky a sotva se držíš na nohách." Zkonstatuje Erick stručně jeho stav tónem, jež nepřipouští námitky. Eilien na něj dál upírá svůj lehce omámený pohled zastřený mdlobami a s rukou na stěně se třese ve snaze dýchat zhluboka. Co nevidět sebou sekne a Erick se připraví, aby ho mohl kdykoli bezpečně zachytit.
"Nic mi není… už musím jít." Natáhne se trochu malátně po klice, ale zavrávorá a rychle si přiloží ruce k očím, zatímco Erick ho pevně chytí kolem pasu. Chlapec nic nenamítá, jen rychle oddechuje s napůl nepřítomným pohledem avšak stále ještě při vědomí. Černovlásek si ho vyzvedne do náručí a odnese ho do svého pokoje. Tam ho položí na postel a nohy mu podloží polštářem.
"Lež a odpočívej. Bude to dobrý." Usměje se na něj mírně provinile a posadí se na postel vedle něj. "Zavři oči a zhluboka dýchej." Řekne a přemýšlí, jestli by vadilo, kdyby ho chytil za ruku… asi ano. Radši to tedy nezkouší. Je tady… je u něj, to mu zatím musí stačit…