Kapitola XI.

12. července 2009 v 0:20 | Kira-chan |  Mlha
Tak mí milí a drazí máte tu pokračování... nic moc se tam vlastně neděje... ale no snad se i tak třeba bude líbit... --_--¨¨¨




"Nezdá se ti, jako by nás někdo sledoval?" stočí Erick svůj pohled zpátky na zrzku.
"Jo… ale mlha není." Rozhlédne se Catrin po okolí. Nikde nikdo.
"Catrin! Ericku!" ozve se ze zahrádky blízkého domku.
"Melisso, zrovna o tobě mluvíme." Přivítá ji Catrin a rozkošná dívka v blankytně modrých šatech se ostýchavě zastaví v půli cesty. Rychle se však vzpamatuje a přejde až k nim.
"O mě? Doufám, že ne ve zlém." Věnuje oběma zkoumavý pohled.
"Jak jinak… celou dobu tě pomlouváme." Rýpne si Erick, ale tak, aby bylo vidět, že si jen dělá legraci.
"Tvá slova mě zranila. Neodpustím ti." Připojí se Melissa ke hře s naoko tragickým výrazem.
"Neodpustíš? Ani když ti skloním nejhlubší omluvu?" reaguje na její slova divadelní gestikulací při níž naznačí úklonu a gentlemanské políbení ručky. Děvče se začne smát. Je opravdu kouzelná. Třeba by s ní nebylo tak těžké vyhnat z hlavy ten dokonalý obličejík se zářivýma očima, který ho pronásleduje v každé myšlence.
"Tak jo, budiž je ti odpuštěno." Zasměje se Melissa a pohodí čokoládovými vlasy. "Můžu se k vám přidat, nebo je tahle vycházka soukromá záležitost?"
"Klidně se k nám přidej. Mě to nevadí." Pokrčí zrzka rameny s pohledem na Erickovi.
"Mě taky ne. Pojď jestli chceš." Usměje se na ni a pokračují ve vycházce městem. Povídají si a dívky ho zavedou na odlehlé místečko v lese, kde jsou zavěšené na větvích houpačky. Tam zůstanou až do soumraku, hrají si a smějí se. Je to skvělé odpoledne. O to zajímavější, že do hry zapojí i víly a ducha bílé kočičky, která doprovází Melissu.
"Už půjdu. Než mě naši budou hledat." Rozloučí se s nimi Catrin a v doprovodu světélkujících víl se vydá domů.
"Mám tě doprovodit?" zeptá se Erick spíš ze slušnosti, než že by se mu chtělo už odejít.
"Ne nemusíš. Uvidíme se zítra ve škole." Usměje se zrzka a svým lehkým krokem odcupitá kolem zahrad pryč. Zůstane sám jen s Melissou.
"Pohoupeš mě ještě?" zaprosí děvče a upře na něj své kouzelné světle hnědé oči. Zdá se mu jako by měli zlatavý nádech.
"Jasně." Přikývne s úsměvem a houpe ji co nejvýš dokud nezačne se smíchem ječet, že to už stačí. Potom se posadí na houpačku na vedlejší větvi a společně sledují západ slunce. Jeho rudozlaté odlesky se třpytí na čerstvě napadlé rose na mechu, trávě i listí na stromech. Stíny stromů a keřů se začnou protahovat a vzduch je naplněn svěžestí a chladivým příchodem večera.
"Jak to, že s tebou stále chodí tahle kočka?" zeptá se Erick čímž prolomí ticho, které ale nebylo nepříjemné.
"V minulém životě jsem byla kočka. Žila jsem tady ve vesnici. Jednou jsem se zatoulala příliš hluboko do lesa. Asi jsem překročila bludný kořen, protože jsem se ztratila a nemohla najít cestu zpět. Byla jsem už hodně daleko odsud, když jsem se chytila do nastražené pasti. Zřejmě na medvědy. Než mě našli, už jsem vykrvácela a byla mrtvá. Pak jsem se narodila znovu jako člověk. Ale mám hrozně ráda kočky. Tahle co se mnou chodí se jmenuje Chiyo a byla to moje první kočička v tomto životě. Umřela před pěti lety, ale její duch zůstal se mnou, aby mě chránil. Není jediná. Hodně duší zemřelých koček ke mně chodí hrát si, nebo mi pomáhat… mám je všechny moc ráda." Svěří mu Melissa celý svůj příběh a věnuje mu upřímný úsměv plný radosti a porozumění.
"Páni… připadám si mezi vámi hrozně." Postěžuje si jí popravdě.
"Proč?" je hned děvče u něj a lítostivě se nad ním sklání. "Řekla jsem něco špatně?"
"Ne to vůbec ne." Ujistí ji hned trochu rozpačitě. "Jen máte určitě každý nějaký zajímavý příběh a vůbec jste tak… neobyčejní. Já nejsem ničím zajímavý. Nemám žádné takovéhle zážitky."
Děvče se začne zlehka smát a vlnité vlásky se jí přitom zlatě zalesknou v mizejícím slunečním svitu.
"Ty jsi všechno, jen ne obyčejný. Věř mi." Zadívá se mu do očí. Nedává mu na výběr ačkoli nemá tušení, jak v něm ostatní můžou vidět něco víc, než tu nicku kterou je. "Brzo padne tma. Měl bys už jít, aby ses pak v lese neztratil z cesty." Vytáhne ho děvče za ruku na nohy.
"Asi máš pravdu." Povzdechne si Erick s nechutí vracet se domů.
"Moc se ti nechce, viď?" probodne ho děvče zkoumavým pohledem.
"Ne, nechce. Vždycky je tam větší mlha, než tady a jsem tam úplně odříznutý."
"Máš strach? Musíš se tam cítit hodně osamocený…" zračí se v jejích lehce zlatavých očích soucit.
"Ne, nemám strach. Ale připadám si tam odstrčeně. Radši bych bydlel tady ve městě, ne takhle stranou." Přizná. O tom, že mu tam příliš moc věcí připomíná Eiliena se nezmíní. Nechce na něj teď myslet. A nechce se ani snažit pochopit, jak ho ten kluk mohl tak rychle takhle pobláznit. "Ale máš pravdu. Mamka už se bude starat kde jsem. Radši půjdu." Věnuje jí poslední úsměv a doprovodí děvče domů.
"Tak zítra ve škole."
"Jasně, měj se." Rozloučí se a odejde. Není mlha, dokonce ani u kraje vesnice není nic víc než dva centimetry jakési bílé páry. Přesto mu to na náladě nepřidá. Sice nemusí mít strach, že ho někde zabije nadpřirozené monstrum, ale na druhou stranu ho zase čeká jen osamocená noc v jeho pokoji… což by nebylo tak hrozné, kdyby neměl spát ve stejné posteli, kde ještě včera večer ležel Eilien. Vsadil by se, že bude stále ještě cítit po jemné vůni jeho vlasů.
Když ještě bydleli ve městě, přespával často u kamarádů doma a to i během týdne, kdy pak ráno vstávali do školy… pokud se jim chtělo, což samozřejmě nebylo zrovna časté. Ale ani když spával doma tak nikdy nebyl sám, nebo alespoň neměl ten pocit, protože sousedé o sobě dávali jasně vědět i během večera.
Bydleli v paneláku. Soused ze strany byl starý nahluchlý pán a pouštěl si večer televizi pěkně hlasitě, aby ji slyšel. Nedej bože když poslouchal operu a ještě u toho zpíval. Tehdy Erick toužil mít v ruce samopal a umlčet ho jednou pro vždy, teď by za jeho noční kravál i poděkoval. Nad nimi potom bydlela rodinka s malým miminkem, které se rádo s řevem probouzelo aby tak mohlo vzbudit nejen své rodiče, ale taky půlku bytu. A konečně pod nimi bydlel jeho kamarád. Čistě náhodou zažraný metalista a metal přece nejde poslouchat potichu. A vzhledem k tomu, jak ten dotyčný miloval černou tak díky věčně zataženým černým závěsům, nerozeznával den od večera a proto Erick mohl v klidu usínat s metalem dunícím přes podlahu. Teď na to vzpomínal s ironickou dávkou nostalgie… nezvyk na takové ticho jako je tady je hrozný.
Je už tma, když dojde domů. Jen představa, jak bude večer usínat v tichu svého pokoje ho naplní dojmem, jako by šel spát do vlastního hrobu. Zamrazí ho z toho.
"Mami? Jsem doma." Nahlásí svůj příchod, zatímco si zuje boty.
"Už jsem se lekla kde jsi. Víš, že tady vůbec není signál?" objeví se hned mamka ve dveřích s ulehčeným úsměvem. Alespoň, že ona je tu taky.
"Jo vím. Přespala jsi v práci?" zeptá se.
"Musela jsem. Nechtěli mě pustit domů." Odpoví mu žena s provinilým pohledem.
"Myslel jsem si to. Hlavně, že ti nic není." Usměje se na ni. Chvíli si ještě vykládají, než odejdou spát. Erick jí zatím neřekne ani o Eilienovi, ani o Melisse. Je rád, že se jí v práci líbí. Umyje se a zaleze do postele. Přesně jak čekal, stále voní po Eilienovi. Zatřese hlavou a vyžene myšlenky na něj. Usne se vzpomínkou na dnešek, na Catrin, nejlepší kamarádku a na Melissu… kterou zatím nehodlá nikam zařadit. Klidně si však dokáže představit, že by s ní strávil zbytek života…
 

12 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Rei Rei | Web | 12. července 2009 v 4:04 | Reagovat

Ahoj! Moc hezká story, už se nemůžu dočkat na pokráčko XD. No už se du vrhnout na další povídky, ale jen tak mimochodem - spřátelíš?

2 Ni-chan Ni-chan | Web | 12. července 2009 v 9:43 | Reagovat

nádherné *spokojeně přede* vždy je to protchnuto tím překrásným neobyčejnem...prostě kouzelné
taky se už těším na pokráčko *-*

3 Akyra Akyra | Web | 12. července 2009 v 16:20 | Reagovat

souhlasím s ostatníma mocc nááádherné jen ho prosím dej dohromady s eilienem:)

4 Kira-chan Kira-chan | 12. července 2009 v 19:53 | Reagovat

Rei: určitě se ráda spřátelím ^.^
Ni-chan: jsem ráda, že se líbí, pokráčo bude brzo... nejspíš ve středu. =)
Akyra: to víš že ho dám dohromady s Eilienem, ale všechno má svůj čas ;P

5 Hiroko Hiroko | Web | 13. července 2009 v 10:12 | Reagovat

Mě se ta holka celkem líbí..*trhá ramínky* ani by mě moc netrápilo, kdyby to nakonec nebyl Eilien... *uvědomuje si, že mluví pěkně divně* Ale když mě se Ei nelíbí, je takovej divnej, otažitej a vůbec...

6 Wierka Wierka | 13. července 2009 v 11:08 | Reagovat

hmm a co Eilien...  zajimao by me jestli on nic a nebo na neho taky mysli... XD juj.. no, ale takový v poho díl :o)

7 Kira-chan Kira-chan | 15. července 2009 v 0:08 | Reagovat

Hiroko upřímě i já si občas říkám, jestli by pro něj nebyla lepší... ;P
Wierko jestli na něj myslí se buď brzo dozvíte nebo pozdě dozvíte nebo nedozvíte vůbec já fakt nevím XD takže takhle zní má zajisté velmi přesná a konkrétní odpověď ;P

8 Elo-chan Elo-chan | Web | 30. července 2009 v 21:58 | Reagovat

hiro-chan? divnej? *stírá slzičky* ei je dokonalá bytost, neznabohu~! tsss...

9 Shahaf Shahaf | E-mail | Web | 19. prosince 2011 v 13:47 | Reagovat

Jo jo , moje řeč

10 Karin Karin | 19. září 2017 v 23:07 | Reagovat

Žádná holka Ericku.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama