Srpen 2009

1. část

31. srpna 2009 v 16:31 | Kira-chan |  Můj pán
Tak je tu konečně nová povídka!!! Už jsem myslela že nic nenapíšu, ale napsala jsem... *oddech* a dokonce je takhle kapitola dost delší než bývají =) musím ale upozornit že je tam hned znásilnění XD takže kdyby něco, tak... však víte...;) já za nic nemůžu... jsem zvědavá na komenty a doufám, že se bude líbit. =) Jo a musím se přiznat že mě dost inspirovali anime Kuroshitsuji, tak vážně doufám, že to nebude moc nápadně podobný >.< ale znám se...nechávám se občas trochu moc strhnout tak snad mi to kdyžtak prominete, doufám Q_Q Jinak je to teda z viktoriánskýho období, zřejmě to bude anglie (moje oblíbené) ale kdyby tam byli historický nesrovnalosti či rovnou chyby, tak se za ně omlouvám... v dějepise opravdu dobrá moc nejsem >.< gomene...



Byla zrovna noc. Chladný vítr profukoval ulicemi ozářenými světlem plápolavých luceren. Ticho narušoval pouze hluk z nedalekého hostince. Vysoký mladík v černém kabátu zamířil právě tam doufaje, že by mohl přespat v jednom z pokojů a pokračovat v cestě zase ráno. Než tam však dojít, zachytil okem pohyb v jedné z temných uliček. Světlo nedaleké lucerny nebylo dost silné, aby ozářilo mezeru mezi domy. Kdoví proč se zastavil a hleděl k temnému koutu. Znovu pohyb. Přišel blíž a nahlédl do hlubokého stínu. Na zemi ležel schoulený chlapec. Za normálních okolností by se nad tím nepozastavoval, ale tentokrát měl zvláštní pocit… sklonil se k postavě na zemi a vytáhl ji opatrně do nažloutlého světla. Na chvíli se zděsil. Chlapec v jeho rukou totiž nevážil víc než sedmileté dítě. Napříč tomu nebyl ale kost a kůže jak by očekával, postavu měl sice pohublou, ale určitě ne vyzáblou. Věkem ho tipoval na sedmnáct, ale nebyl si jistý. Mátl ho jemný obličej s velkýma jistě podmanivýma očima, které teď zůstávaly skryté pod temnou oponou dlouhých řas. Jeho bělostná kůže jako by ve tmě lehce zářila, světlé rty pootevřené svádějíc tak k polibku. Vlasy měl naproti tomu černé s afinou spadající mu přes oči.
Ani si neuvědomil, jak dlouho už na něj zírá, když si všiml, že se jeho tělo lehce třese. Není se co divit, je chladná noc a ten kluk má na sobě jen modrou krajkovanou košili, tmavé úzké kalhoty a vysoké boty na nízkém podpatku. Přestane ho hypnotizovat okouzleným pohledem a místo toho chlapce zabalí do svého kabátu a přes hlavu mu přehodí ještě kapuci a namíří si to k hostinci.
Zanedlouho už vchází do skromného tmavého pokoje s jedinou postelí a svící. Položí chlapce na postel a svleče se. Už dlouho si neužil a zítra se zapíše do služeb zdejšího hraběte. Což by mohlo znamenat že už si ani neužije. Právě proto se rozhodne vychutnat si aspoň poslední noc s tímhle přenádherným chlapcem. Usměje se s myšlenkou, že mu ho snad seslalo samo nebe a skloní se nad nehybnou postavu v posteli. Něžně ho začne líbat na rty, zatímco ho svleče ze svého kabátu a následně z něj strhne i košili a kalhoty. Pod sebou uslyší přidušené vzdechnutí a následně se setká s polekaným pohledem okouzlujících půlnočních očí. Ten kluk je jako ztělesněná dokonalost. Přitiskne se rty na jeho krk a horkýma rukama ho začne hladit po odhalené studené kůži. Chlapec zavzdychá a napříč tomu že se ho roztřesenýma rukama pokusí odstrčit, zvrátí hlavu do zadu, aby se k němu líp dostal. Mladík se pro sebe usměje a zatímco se dál mazlí s jeho krkem prsty se přesune k bradavkám. Chlapec pod ním začne vzdychat a dýchat rychleji. Vezme jednu do úst a oblízne ji, rukou přitom pohladí chlapce po plochém bříšku. Černovlásek pod ním se prohne rozkoší a začne sténat. Svést ho bylo lehčí než čekal, možná i proto že je zvenku ještě trochu omámený zimou a únavou. Přesune se polibky níž, zatímco ho hladí po bocích.
"…ach…dost…přestaň…" ozve se nad ním slabě. Má překrásný hlas. Sjede rukou k zadečku a roztáhne mu nohy. Zahrne jeho pod bříško motýlími polibky a zvuk chlapcova sténání mu zní v uších jako rajská hudba.
"…dost! ach...ne!...aaach…" probírá se chlapec stále víc k plnému vědomí. Vezme do úst jeho mužství a postava pod ním se prohne s hlasitým výkřikem. Je tak rozkošný. Zatímco odvádí jeho pozornost, začne ho opatrně prsty roztahovat. Až si je jistý že už je připravený, pustí z pusy jeho penis a začne do něj sám pronikat. Černovlásek vykřikne a zatne mu prsty do ramen. Obejme ho a opatrně si na něj lehne. Další sténání udusí polibky a chvíli čeká, než si na něj chlapec zvykne. Ten mu zatím zatíná prsty tak hluboko do ramen, že už se mu daří za sebou zanechávat hluboké škrábance. Mladík nad ním si toho ale moc nevšímá. Začne se v něm pohybovat a vzrušovat ho, dokud oba nevyvrcholí. Pak z něj teprve vyklouzne a pořádně se zadívá do chlapcovy tváře smáčené slzami. V očích má směsici děsu, únavy a omámení. Nakloní se nad něj, aby ho znovu mohl políbit, ale to už se v půlnočních očích vztekle zableskne a chlapcova ruka vyletí do vzduchu rychleji, než by čekal. Hlasitě pleskne o mladíkovu tvář až ten musí trhnout hlavou do boku. Má docela sílu, to se musí nechat.
"Slez ze mě…okamžitě!" zasyčí na něj ten kluk panovačně a v očích mu nebezpečně jiskří. Mladík ho poslechne a tiše ho probodává zkoumavým pohledem. Chlapec vedle něj hned vstane a roztřeseně se natáhne po oblečení. Jen co na sebe navleče kalhoty, zavrávorá a ve stejnou chvíli se kolem něj obtočí mladíkovi paže.
"Nesahej na mě!" křikne na něj zadýchaně, ale nepokusí se ho odstrčit. Mladík ho vyzvedne do náruče a položí zpět na postel, kde přes něj přehodí deku. Hned ho chytne za neposedné ruce a přitiskne mu je nad hlavu do polštáře. Nakloní se těsně k chlapcovu obličeji a s klidem se usměje jeho vražednému pohledu.
"Teď buď hodný a lež, nebo si to zopakujeme." Oznámí mu a počká dokud chlapec vyděšeně nepolkne. Nečeká jestli to pochopil, nebo s tím souhlasí. Políbí ho, pustí jeho ruce a zaleze si vedle něj. Chlapec se k němu otočí zády a přitáhne si deku až k obličeji. Mladík se usměje a políbí ho do vlasů. Pak si lehne na záda a přitáhne si na sebe jeho třesoucí se tělo. Chlapec sebou trochu cukne, ale když nic víc nedělá tak se zklidní a položí mu hlavu na hruď. Musí být hodně unavený. Přikryje je a obtočí kolem pohublé postavy ruce, aby mu bylo teplo. Černovlásek v jeho náručí dlouho odmítá usnout, ale po nějaké chvíli ucítí, že se trochu uvolnil a jeho dech se vyrovnal do klidného tempa. Nenápadně vyšle proud teplé energie do prokřehlého těla na sobě a obejme ho tak, aby nemohl utéct. Teprve potom v klidu usne i on sám.


Černovlasý chlapec se probere s prvními slunečními paprsky v pokoji. Chvíli mu trvá, než si uvědomí co všechno se večer událo. Ne že by si toho moc pamatoval, ale to na co si vzpomíná je dost živé a bohatě to stačí. Včerejší noční procházka mu hodně nevyšla. Ztratil se a pak musel usnout na ulici. Když se probral, už ho znásilňoval ten zpropadený perverzák. Vztekle zaskřípe zuby a na chvíli si vybaví mazlivé doteky jeho jemných rtů na svém těle. Začervená se a proti své vůli nedokáže ovládnout pocit rozpačitosti. To je absurdní. Příšerné. Tohle mu tedy jen tak neprojde. Jako náhodou si najednou uvědomí, na čem to vlastně leží. Vyděšeně zůstane zírat na hladkou světlou pokožku mužovy hrudi, kde ještě před chvílí spočívala jeho tvář. Zrudne a rukou přejede po vypracovaném břiše jeho štíhlé vysoké postavy. Z neznámých důvodů se mu nahrne horkost do tváří a znovu si vybaví včerejší noc. Téměř přestane dýchat a v duchu na sebe křičí. Co se to s ním děje? Nechápe to… zadívá se do mladíkova klidného obličeje. Má jemné rysy, dlouhé řasy a černé vlasy. Je víc než nezvykle hezký. Zkusí z něj slézt, ale pevné paže obtočené kolem něj si ho přitáhnou zpátky. Kdoví proč zůstane ležet s obličejem na jeho rameni a poslouchat tlukot jeho srdce. Není si moc jistý co by měl dělat. Mladíkova ruka se náhle přemístí do jeho vlasů a začne ho něžně hladit zatímco druhá stále spočívá kolem jeho pasu. Příjemně hřeje. Přivře oči a nechá se vískat ve vlasech dokud si ho mladík pod ním náhle nepřetočí pod sebe a nezačne ho líbat. Černovlásek na něj zůstane civět a odmítá jakkoli reagovat. Čeká, kdy se od něj odlepí a propaluje ho chladným pohledem. Mladík nad ním se po chvíli odtáhne a usměje se na něj.
"Dobré ráno zlatíčko." Políbí ho ještě na nos a tváří se jakoby nic. Pak vstane a stále s tím klidným výrazem se začne oblékat. Černovlásek se natáhne po košili a chvíli překvapeně zírá na to co z ní zbylo.
"Cos to proboha…" vydechne s pohledem na nepoužitelný cár tmavomodré látky. To si z něj snad dělá srandu.
"Promiň, asi jsem to z tebe strhnul moc rychle." Oznámí mu mladík beze známky lítosti.
"A kam jdeš? To mě tu necháš? Kde to vůbec jsme?" zírá chlapec nevěřícně na mladíka mizícího mezi dveřmi.
"V hostinci U zelené lišky. Chvilku počkej, hned se vrátím." Řekne a zavře za sebou. Hostinec U zelené lišky? Pokud si vzpomíná tak je to pěkný pajzl. To tedy dopadl. Je s nějakým perverzním chlápkem v hostinci na druhé straně města a navíc bez oblečení. Takhle se nemůže vrátit domů. Otec bude už tak dost navztekaný, že šel vůbec večer sám ven. Zničeně si složí hlavu na kolena.
Zanedlouho se vrátí ten perverzák s tácem v ruce. Vzhlédne k němu a všimne si, že to má být zřejmě snídaně. Mladík ji položí na postel vedle něj a posadí se z druhé strany.
"Škoda, že musím jít. Budeš mi chybět." Povzdechne si ten podivín a vezme z tácu pár sušenek.
"A kam jdeš?" zeptá se černovlásek a usrkne horkého čaje.
"Chci nastoupit do služeb hraběte Wyatta. Toho mladšího. Myslím, že se jmenuje Ash." Odpoví zamyšleně a chlapec se v tu chvíli málem zadusí čajem. Mladík ho rychle praští do zad.
"V pořádku?" zeptá se a chlapec přikývne. Jen stěží zadržuje smích. Tomu se říká ironie osudu.
"Proč zrovna tam?" zeptá se a radši se na něj nedívá, aby se nezačal smát.
"Já vím, říká se že není normální. Taky se mu přezdívá malý ďábel a podobně. Nikdo s ním nechce nic mít. Prý je šílený… to vím, ale je jediný kdo mi dokáže pomoct." Odpoví mu černovlásek. Chlapci při těch slovech začne trochu cukat obočí, ale ovládne se.
"Pomoc? Proč myslíš, že by to dělal? Z čeho vůbec?" vyzvídá.
"To už nemusíš vědět." Usměje se na něj ten mladík tajnůstkářsky a evidentně se radši rozhodne změnit téma. "Jak se vůbec jmenuješ? Já jsem Nathaniel."
Chlapec se pousměje a pomalu se napije čaje, než se na něj zadívá ďábelským pohledem a doslova si užívá jak se s následujícími slovy mění barva v mladíkově obličeji a jeho jasné zeleno zlaté oči dostávají krásný nádech šoku.
"Jsem hrabě Ash Wyatt."

Kapitola XXX.

26. srpna 2009 v 19:40 | Kira-chan |  Mlha
POSLEDNÍ KAPITOLA!!! Tak konečně konec =) doufám, že se bude líbit... věnováno všem kteří to čtete jak jinak, děkuji vám za komentáře, podporu atd. bez vás bych to nezvládla =)




Je soumrak. Erick sedí na mechu pod stromem a sleduje víly kroužící nad ním ve spirálách. Skrze stromy a křoví prosvítají poslední sluneční paprsky a překreslují všechno doruda. Vzduch je nasáklý vůní květin a okolím se nese klidná melodie přírody, lidský uším neslyšitelná. Vstane a vydá se k jezeru. Dorazí tam právě včas aby mohl sledovat rudý třpyt na zčeřené vodní hladině. Najády, vodní stvoření se co chvíli vynoří nad hladinu a zase pod ní zmizí. Na vysokou květinu vedle jeho ruky se snese modrá vážka a zůstane tam klidně sedět. Kolem černovláskových ramen se obtočí známé paže a zezadu se k němu přitiskne i ona milovaná bytost.
"Proč tady sedíš tak sám?" políbí ho Eilien zlehka na tvář. Vezme ho za ruce a stáhne si chlapce do náruče. Rozhodne se mu neodpovědět. Místo toho k sobě přitáhne jeho obličej a špičkou nosu zmapuje jeho tvář, než se něžně přitiskne na jeho rty. Mohla by být tahle chvíle ještě dokonalejší? Vtom chlapec v jeho náručí strne a odtrhne se od něj.
"Děje se něco?" probodne ho Erick podezíravým pohledem.
"Tvorové… musíme zpátky. Rychle." Odvětí Eilien s poněkud nepřítomným pohledem. Erick přikývne a oba se rychle vydají do lesa směrem k lidskému světu. Snad jsou všichni v pořádku.
Dvojice přiběhne k domu až za tmy. Všude kolem se válí hustá bílá mlha. Je ticho, ale není to normální noční klid. Je to ticho, které se zařezává do kostí a stahuje duši vnitřním napětím. Přesto se v mlze nemihne nic mime ty dva. Erick zamíří rovnou k domu následován elfem. Dveře jsou otevřené. Přeběhne mu mráz po zádech.
"Mami?" hlesne nejdřív tiše a s narůstajícím strachem prochází místnosti ponořenýma do bílého dýmu. Žádná odpověď. Chlapec za ním mu stiskne ruku. Není si jistý jestli ho má to gesto povzbudit, nebo se ho snaží neztratit z očí.
"Mami!" křikne hlasitěji a rozběhne se do jejího pokoje. Není tam. Co se tu proboha stalo?
"Eiliene… není tady." Otočí se na chlapce jehož nervózní pohled ho moc neuklidní. Vytáhne mobil, ale nemá signál. "Kde je?!" vyjede na postavičku vedle sebe jako by to věděl a jen mu tu informaci chtěl zatajit.
"…já nevím. Nejsem si jistý…" odvětí světlovlásek tiše.
"Ale tušíš to že?" zatřese s ním Erick netrpělivě.
"Uklidni se prosím." Chytne ho Eilien za ruce a on si najednou uvědomí, že elfa znervózňuje spíš jeho chování než to co se tu děje. Spustí ruce z jeho drobných ramen a omluvně se zadívá do země.
"Promiň… mám o ní strach. Je v pořádku?"
"Je na živu. Cítím její životní energii." Odpoví mu Eilien klidně a vyvede ho z domu.
"Dokážeš ji podle toho najít?"
"Možná." Hlesne elf zamyšleně a vydá se do opačné části lesa, než ze které přišli. Erick teď najednou pozná kam jdou. Na území tvorů.
"Eiliene?" opatrně ho vezme kolem ramen a prstem k sobě pozvedne jeho obličej. Má nepřítomný pohled. Políbí ho a počká dokud nezačne reagovat. Pak se trochu odtáhne a zamračeně se mu zahledí do tváře. "Co je to s tebou?"
"Máš o ni strach, tak jsem se napojil na její mysl a vedl tě k ní…proč?"
"Vedeš mě na jejich území. Je snad tam?" zeptá se.
"…asi ano." Přikývne elf a je na něm vidět že váhá co by teď měl dělat. Ani jednomu se tam nechce, ale nemůžou ji tam nechat pokud je ještě živá.
"Je to past." Odtuší Erick.
"Nepochybně." Sklopí Eilien pohled do země. Nepochybně nechce, aby tam chodil. A Erickovi je jasné, že bez něj tam bude ztracený, ale vzít ho tam je skoro jako vzít ho na smrt, což se mu zdá nepřípustné. Zavolat do toho ostatní je sporné… kdyby přišli o život, nikdy by si to neodpustil. Ale nemůže ji tam nechat… co teď? Sám tam jít nemůže, tím by nikomu nepomohl. Nemá proti Tvorům žádnou šanci.
"Tak pojď." Hlesne Eilien a jde před ním do stále hustší mlhy.
"Počkej… jsi si jistý? Co když tam oba zemřeme?"
"Pokud zemřu já, nic se nestane, pokud ty, stejně se zabiju a pokud tam nepůjdeme a tvoje matka zemře, tak si to budeš do smrti vyčítat, nemám pravdu? Nemáme na výběr." Otočí se na něj elf rozhodně. Erick ho pevně obejme a naposled ho místo poděkování dlouze políbí. Co by si bez něj počal…? Nikdy si neodpustí jestli se mu tam něco stane, ale nechat ho tu taky nemůže. Společně ruku v ruce se rozběhnou do lesa a brzo se ztratí v bílých chomáčích. Proběhnou lesem aniž by viděli dál než metr před sebe.
"Tamhle je." Ukáže Eilien rukou do leva a ve stejný moment se před nimi objeví tři Tvorové, kteří jako by vystoupili z ničeho. Eilien okamžitě vytáhne úzké dýky a s tichým vrčením se na ně vrhne. "Běž! Vem matku a vypadni!" křikne na něj a zabaví ty temné bytosti na dost dlouho, aby Erick mohl přeběhnou až k matčině tělu. Je v bezvědomí, ale žije. Vezme ji do náruče a rozběhne se pryč. Cestu mu zatarasí jeden z Tvorů. Erick se pod vlivem jeho blízkosti otřese a zase ho téměř opanuje úzkost a hrůza. Někde vzadu zaslechne bolestný povzdech a praskání větviček. Ihned pozná Eiliena a strach o něj jako by v něm zažehnul nové odhodlání. Zavře oči a soustředí se na jakousi zvláštní energii pulzující mu hluboko v hrudi. Aniž by si pořádně uvědomoval co dělá, položí matku opatrně na zem a vstane s tváří pozvednutou k tvoru před ním. Úzkost, strach a bezmoc, které normálně smrtelně spoutávají jejich oběti jsou najednou pryč. Téměř cítí překvapení bytosti před sebou. Nevnímá jak vypadá i když jí hledí do míst, kde by měla být hlava. Uvnitř ho naplňuje vzrůstající klid a měkké světlo. Jako ve snách před sebe natáhne ruku a rychlým pohybem chytí napůl duchovní bytost za potrhaný cíp černých šatů. Je mokrý a studený, zatáhne za něj a Tvor sebou začne zmítat. Přesto jako by se mu nedokázal vyprostit. Erick natáhne druhou ruku hlouběji mezi potrhané cípy a nahmatá cosi kluzkého svrasklého a chladivého. Vezme za to a vzápětí cítí jak se mu věc rozpadá pod rukama, jako papír v přímém ohni. Na popel. V uších se mu rozezní příšerný jekot. Rezonuje mu v hlavě s děsivou sílou a vytrvalostí. Zatmí se mu před očima a obraz se znovu osvětlí teprve až jekot začne ubírat na síle. Tvor před ním se rozsype na prach. Nemá ale možnost nad tím nějak uvažovat protože dalších asi deset se začne vynořovat z okolní mlhy připravení pomstít svého druha, kterého zrovna zničil. Blízko vycítí přítomnost Eiliena a ve vzduchu cítí i jeho krev. Je zraněný. Žár a toho světla v jeho nitru jako by s tou myšlenkou ještě zesílil a stále s tím zvláštním klidem se vrhne proti zbytku nepřátel…

* * * * * * *

Eilien zády narazí na kmen stromu a nejvyšší z Tvorů k němu přistoupí s dlouhým mečem pozdvižením v kostnaté končetině potažené scvrklou mokvavou kůží. Ostrá čepel se mu v další chvíli zaboří skrz naskrz ramenem. Neubrání se bolestnému povzdechu. Meč se nad ním znovu pozvedne, ale to už se odrazí od kmene a sekne po něm čepelemi. Tvor se jen těsně vyhne jeho útoku a stejně tak problematicky uskočí i následnému napadení zezadu. Kdyby neměl zraněné rameno, zasáhl by ho lehčeji. Někde za Eilienovými zády se vzedme obrovská vlna energie a les i mlhu pohltí oslňující světlo. Elf nemá ani tušení co se to děje, ale najednou si uvědomí, že zmizela přítomnost jednoho z těch Tvorů. Ta neznámá síla ho zničila. Nemá ponětí jak, ale skutečnost že to tak je, je neměnná. Pokusí se v duchu spojit s Erickem, ale rychle toho musí nechat. Mysl mu naplní nezměrná síla. Ničivá a přesto uklidňující. Není schopen ustát něco takového. Erick… že by dostal nějakou takovou schopnost, když ho zabil? Nemožné to není. Vlastně teď už je to docela jisté. Otočí se v náhlém světle ke svému soupeři a snaží se nevěnovat pozornost zvětšující se bolesti zranění. Vycítí jak tvorové jeden po druhém přicházejí o život. Vycítí, že se snaží uniknout, ale Erick je jim v patách a zjevně je rozhodnutý nenechat na živu ani jediného.
Eilien se zapotácí vlivem sílících mžitek a cítí, že už se kvůli velké ztrátě krve neudrží na nohou. Vzduch protne svistot ostří, ale něco ho srazí k zemi dřív, než mu dlouhá čepel stihne utnout hlavu. V černém závoji před očima pozná Ericka. Ten v další chvíli vstane a skočí po ozbrojeném vůdci. Trvá to jen chvíli a je konec. Eilien už začne pomalu ztrácet pojem o světě, když se mu stejně náhle začne vracet cit i smysli spolu s vědomím. Zamrká na známou postavu nad sebou. Černovlasého mladíka pokrývá zvláštní měkké světlo a dotykem na elfově kůži rychle uzdravuje jeho zranění. Je po všem. Světlo vyzařující z mladíka nad ním začne pohasínat a čí víc mizí tím víc se Erick tváří zaskočeně.
"Dokázal jsi to." Usměje se na něj Eilien unaveně. Erick ještě chvíli není schopen slova, než mu zřejmě dojde co se všechno stalo.
"Já… nemám ponětí jak." Dostane ze sebe po chvíli šokovaně.
"Na tom už nesejde ne?" mrkne na něj elf a černovlásek se v další chvíli přitiskne na jeho rty v dlouhém polibku.
"Jediné co si přesně vybavuji je, že jsem měl o tebe hrozný strach." Hlesne a pomůže chlapci na nohy. Eilien ho vezme za ruku a odvede k jeho matce. Ta stále ještě leží na zemi v bezvědomí, ale jinak je úplně v pořádku. Erick si ji opatrně vyzvedne do náruče a společně odejdou do vesnice, kde už je přivítají nadšení obyvatelé. Zpráva o tom co se stalo je předběhla rychleji než čekali. Eilien za to v duchu viní víly, které skotačivě poletují kolem lidí a svými štěbetavými hlásky podávají lidem jinak nepřístupné informace. Je konec strachu. Konec utrpení a schovávání se… konečně můžou začít žít klidně a spokojeně, bez úzkosti a obav…

KONEC

Kapitola XXIX.

24. srpna 2009 v 16:30 | Kira-chan |  Mlha
Tak se nám to konečně schyluje k závěru =) tahle kapitola je trochu, no já nevím moc se mi nezdá a dávala jsem ji dohromady jen horko těžko --_-- musím vás varovat že je tady víc než polibek, takže... no asi víte kam tím mířím...




Erick nemá ani nejmenší tušení co se od rána děje. Je tak nervózní, že mu všechno kolem připadá nějak vzdálené a neskutečné, jako by jen sledoval nějaký pořad v televizi, ale pořádně ho nevnímal. Ani si nevšimne jak a už stojí před oltářem. Najednou jako by se probral z nějakého děsivého snu si uvědomí, že je tu nějak podezřelé ticho. Rozhlédne se zmateně kolem sebe. Vedle něj stojí Eilien, vypadá kouzelně, ale tváří se trochu úzkostlivě. Opodál stojí Aellai s Catrin, obě v přenádherných bílých šatech, které se na slunci třpytí jako by byli pošity tisíci hvězd. Stromy a vysoký nádherný oltář jsou zahalené do změti překrásných bílých květů dozdobené průsvitnými šátky a jemnými stuhami. Ačkoli nikde není vidět jediný nástroj, ozývá se všude jemná melodie tichá jako ševelení větru. Je to všechno tak neskutečné a nádherné, ale něco není v pořádku.
"Ericku?" ucítí na své ruce lehký dotek. Hned stočí pohled k postavičce vedle sebe. Eilien vypadá napjatě a v nejistém pohledu se zračí strach. Děje se něco? Do mysli jako by ho bodl osten uvědomění. Čeká se na něj… má něco říct? V duchu začne okamžitě panikařit.
"Já…co…" začne něco tiše koktat a v duchu si nadávat do všeho co zná.
Ano ty pitomče! Řekni ANO!!! Křikne na něj Eilien v myšlenkách. Jeho pohled je teď napjatý a podrážděný. Ty jsi ale idiot! To nemůžeš dávat chvíli pozor aspoň když se bereme?! Jestli hned neřekneš ANO tak přísahám, že s tebou do konce života nepromluvím ani slovo!
"Ano!" vyhrkne okamžitě a chlapec vedle něj si viditelně oddechne. Vysoký elf za oltářem je prohlásí za své a vyzve k polibku. Erick se nedočkavě skloní k Eilienovi, který jen mírně zakroutí hlavou a následně mu obtočí ruce kolem krku. Dlouze se políbí.
"Co teď?" špitne Erick mezi polibky.
"Můžeme se klidně vypařit jestli chceš." Pousměje se elf tiše a znovu se přitiskne na jeho rty. Erick ho vyzvedne do náručí a aniž by ho přestal líbat ho odnese vyzdobenou uličkou po rozkvetlých schodech až do pokoje. Otevřeným oknem tam proudí vítr prosycený lehkou vůní květin a nese s sebou jemnou melodii lesa. Erick položí svého manžela na postel a přesune se rty k jeho krku.
"Na chvíli už jsem myslel, že řekneš ne." Hlesne chlapec pod ním a lehce se za zachvěje.
"Promiň mi to…" zašeptá Erick zlehka do jeho kůže a začne ho opatrně zbavovat oblečení. "…byl jsem strašně nervózní."
"Ericku?" chlapec se posadí dřív, než mu stihne sundat vrchní díl obleku. Odpoví na otázku pouze tázavým pohledem. "Teď… jsem nervózní zase já." Přizná.
"Chceš počkat až do večera?" zeptá se a přestane ho svlékat.
"Já…já nevím. Nemyslím, že to bude večer lepší…chci říct, vůbec si nemyslím že bych se na to uměl nějak připravit…" teprve teď si Erick všimne, že je úplně roztřesený a evidentně vyděšený.
"Chceš jít zatím dolů na oslavu? Kolik je vůbec hodin?" zeptá se a zlehka ho políbí na tvář.
"Je pět odpoledne." Odpoví Eilien tiše a tváří se provinile. Takhle s ním nic nebude ani kdyby mu dal na přípravu třeba rok. Naštěstí ho něco napadne.
"Tak pojď, půjdeme zpátky." Usměje se na něj a upraví mu oblek, který stihl zatím jen rozepnout.
"Nezlobíš se? Večer to asi jiné nebude…" nechá se Eilien vytáhnout na nohy.
"Uvidíme, ale nezlobím se." Vyvede ho Erick dolů na oslavu. Přesně jak předpokládal se všichni baví a popíjí nějaké zvláštní víno, ne moc jiné, než to na které je zvyklí ze své země. Možná to nebude úplně fér, ale co se dá dělat. Svatební noc je přece jen jedna. Chvíli ho nechá aby se bavil s přáteli a všimne si, že se jako naschvál vínu vyhýbá. Takže není zvyklí pít, ještě lepší. Je už večer a slunce rychle klesá za obzor. Erick vezme sklenku vína a přistoupí k chlapci. Zezadu ho obejme a přiloží mu ji ke rtům, aby se napil.
"Víno?" polkne Eilien trochu nápoje a otočí se na něj. Erick přikývne a políbí ho. Eilien ho nechá, aby ho líbal a pak se od něj odtáhne s nejistým pohledem. "Víš já nejsem zvyklí pít."
"To nevadí, máš žízeň, ne? Celé odpoledne jsi nic neměl." Přemlouvá ho Erick s neústupným pohledem. Elf na chvíli zaváhá, ale nakonec se asi rozhodne mu podvolit. Možná i vycítil jeho plán jak ho na noc trochu uvolnit, protože si nechá znovu přiložit sklenku ke rtům a ochotně vypije i zbytek. Erick ho za to odmění dalším dlouhým polibkem.
"Myslíš že to pomůže?" hlesne mu chlapec do rtů a zlehka se mu zavěsí kolem krku. Takže přece jen jeho plán odtušil.
"Mohlo by, co myslíš ty?" reaguje na to Erick tiše. Elf se místo odpovědi zachichotá a natáhne se pro další sklenku, kterou do sebe během chvilky obrátí. Vypadá to, že opravdu není zvyklí pít, protože ho Erick už za chvíli radši vezme do náruče a odnese na pokoj.
Venku už je skoro tma a na nebi prosvítají první hvězdy. Erick zavře okno, aby je nerušilo štěbetání hlasů z oslavy a vrátí se k Eilienovi ležícímu vyčkávavě na posteli. Lehne si nad něj a začne ho líbat. Chlapec mu nejdřív zamotá ruce do vlasů, ale za okamžik už si všimne, že mu sundává vrchní díl obleku. Pousměje se a zatímco si hraje s jeho ouškem, ho svlékne jen do kalhot. Přemístí se polibky na krk a rukama sjede na hruď. Eilienovo spokojené vrnění ho ujistí o správnosti doteků. Chlapec se zdá být povolnější než jindy. Vezme do úst jednu jeho bradavku zatímco rukou ho pohladí po bříšku. Eilien se prohne rozkoší a zasténá. Jeho vzdychání a horká pokožka napínající se v reakci na každý dotek ho nesmírně vzrušují. Zatímco zahrne jeho bříško motýlími polibky, kdy elf vzdechne marně lapajíc po dechu, stáhne mu plynulým pohybem kalhoty a ústy se přesune ještě níž. Chlapec pod ním má v očích neskonalou touhu a dýchá tak rychle, že není schopen slova. Začne se jazykem věnovat jeho vzrušenému mužství a rozkošnicky přitom naslouchá jeho sténání. Roztáhne mu opatrně nohy a zatímco odvádí pozornost drážděním jeho chlouby, vnikne mu jedním prstem do dírky. Eilien se trochu prohne a slabě zasténá. Přidá ještě jeden prst a začne ho opatrně roztahovat. To už se chlapec začne trochu vzpínat a tak na chvíli přestane a začne zase odvádět jeho pozornost. Zřejmě dost zdařile. Elf mu mezitím sám stáhne kalhoty. Až si je jistý, že je dost roztažený, začne do něj sám pronikat. Eilien zasténá a zatne mu ruce do ramen. Erick se zastaví a políbí ho. Pohledem se ho zeptá, jestli smí. Chlapec přikývne a přitáhne si jeho obličej zpátky ke rtům zatímco jednou rukou ho pohladí po zádech. Erick do něj pronikne celý a veškeré steny udusí polibky. Ještě okamžik počká, než si na něj chlapec zvykne a pak se v něm začne pohybovat. Vezme do rukou jeho mužství a tře ho v rytmu zrychlujících přírazů. Chlapec pod ním se prohýbá a sténá rozkoší dokud oba nevyvrcholí. Erick ho políbí na krk a opatrně z něj vyklouzne. Pak si lehne vedle něj a přitáhne si ho do náručí. Slova se teď zdají zbytečná. Jak úžasně to procítil i ten druhý ví oba dost dobře. Eilien se k němu s úsměvem zadýchaně přitulí a za chvíli oba usnou…

Kapitola XXVIII.

21. srpna 2009 v 0:41 | Kira-chan |  Mlha
Taaakže je tu další část tak uvidíme jak budete spokojení ^.^



* * * * * * *

Eilien se prohne v další křeči a do očí mu vyhrknou slzy. Bolest je už nesnesitelná. V duchu volá Ericka… tolik ho touží mít u sebe. Sotva se probral, ani netuší kde, začalo se dít tohle. Je to jen horší. Nemůže dýchat, svíjí se v křečích jako by se mu trhaly svaly v těle a navrch ta příšerná únava jako by z něj něco vysálo veškerou energii. Nedokáže nic víc, než sebou bezmocně zmítat v naději, že ho někdo zachrání…
Trvá to celou věčnost, nemůže omdlít, nemůže zemřít, nemůže to zmírnit…
"Miláčku, jsem tady… vydrž prosím tě." Ucítí na sobě hřejivý dotek jeho rukou a spolu s ním ustane i křeč. Je tady… přišel…
"…Eri…cku…" hlesne slabě a ty milované ruce si ho k sobě přitáhnou jako hadrovou panenku. Bolest je pryč sotva se jeho rty dotknou chlapcových vlasů. Něžnost doteku je téměř hmatatelná. Mít jen trochu víc síly, přitiskl by se k němu s nekonečnou radostí a vděkem. Povedlo se. Dokázali to. Erick si k sobě chlapce tiskne ještě dlouho. Hladí ho konejšivě po zádech a čeká dokud se Eilienův dech trochu nezklidní, aby mohl ustát dlouhý mazlivý polibek.
"Promiň mi to. Promiň, že jsem přišel tak pozdě." Hlesne černovlásek a elf se lehce pousměje.
"Díky, že jsi přišel." Zavře oči a položí mu hlavu na rameno.
"Miláčku?" osloví ho Erick trochu nesměle.
"Ano?" pobídne ho Eilien.
"Jsem teď… jako ty?" zeptá se, ale elf pozná, že to není všechno co má srdci.
"Ano jsi." Přikývne stále se zavřenýma očima. Erick ho ze sebe sundá a položí ho na postel. Přehodí přes chlapce saténovou přikrývku a zamyšleně promluví.
"Počkáš tu na mě chvíli?"
"Jasně. Ale vrať se brzo." Přikývne Eilien trochu zmateně a ani se nezeptá kam že to chce jeho přítel jít. Erick vstane a odběhne pryč. Netrvá to ani půl hodinky a je zpátky. Eilien na něj upře trochu unavený pohled. Stále se cítí hodně vyčerpaně. Erick ho zvedne do sedu a polštáře za něj nakupí tak aby se do nich mohl chlapec pohodlně opřít. Eilien na něj upře zvědavý pohled. Erick vypadá hodně nervózně a rozpačitě. Chvíli jen tak posedává, než mu konečně vzhlédne do očí svými půlnočními zraky a pronese tu jedinou větu, kterou chlapec neočekával.
"Vezmeš si mě?"
Rozhostí se ticho. Eilien je tak překvapený, že se nevzmůže na slovo.
"Kde jsi byl?" odpoví mu nakonec zaskočenou otázkou.
"Já se ptal první." Opáčí hned Erick.
"Já…" zadrhne se chlapci věta na jazyku.
"Ano nebo ne?" naléhá na něj mladík nervózně. Eilien na něj ještě chvíli hledí jako na zjevení a pak k němu namáhavě natáhne ruce. Erick vypadá malinko překvapeně, ale přisedne si blíž a obejme ho. Eilien si ve vlasech najde jeho ouško a pak zašeptá odpověď tiše jako vítr.
"Ano. Strašně rád." Odpoví a Erickovi ruce si ho přitisknou k sobě s ještě větší radostí. Pak ho od sebe mladík odtáhne a položí zpátky na postel. Z kapsy vytáhne nádherné prstýnky. Na první pohled elfská práce.
"Byl jsem pro tohle." Řekne a oba si je navlečou. "Líbí?"
"Nádhera." Vydechne elf okouzleně a šťastně se usměje. Erick se k němu skloní a začne ho líbat. Odtrhne se až po několika minutách a zadýchaně se na něj usměje.
"Jsi unavený viď? Spinkej, budu tady s tebou." Řekne a dá mu ještě pusu na nos.
"Pojď sem." Hlesne chlapec znaveně. Erick si zuje boty a zaleze za ním do postele. Tam si ho přitáhne na sebe a Eilien se mu přitulí na hruď. Ve vlasech cítí jeho obličej zatímco mladíkovi ruce ho hladí po zádech a po rukou. Spokojeně se usměje a za chvíli usne v bezpečí jeho paží.

* * * * * * *

Erick se vzorně stará o svého snoubence dokud se ten úplně neuzdraví. Mezitím se staví i doma, aby si mamka nedělala starosti a jak zjistí tak Aellai s Catrin jsou na tom naprosto stejně jako on s Eilienem. Dokonce i v tom, že se obě dívky zasnoubili. Ohledně svatby jim elfové řeknou jen tolik, že už se o všechno postarají a víc že vědět nemusí. Jak to vypadá bude to dvojitá svatba. Avšak poněkud komická když si představí tu situaci, kdy jdou k oltáři dva homosexuální páry opačného pohlaví. Bezděčně ho napadne že je to jako chyba v matrixu, ale víc nad tím neuvažuje a nechá to v rukou zkušenějších. Mezitím co se Eilien uzdravuje a elfové připravují slavnost se Erick prochází zákoutími tohoto světa a seznámí se, se spoustou zajímavých bytostí. Nejvíc času ale samozřejmě věnuje péči o svůj kouzelný poklad.
Konečně nadejde ten osudový den. Eilien ho zrovna dovede z vycházky zpátky na pokoj, kde ho Erick začne hladově líbat, když se ozve zaklepání a dovnitř vstoupí vysoký elf s tmavými vlasy.
"Promiňte, že vyrušuji, ale potřebujeme abyste si vyzkoušeli svatební obleky." řekne a odstoupí od dveří. Do pokoje vejde elfka ve žlutých šatech a v rukou nese složené bílé obleky. Erick je od ní převezme a oba elfové se vzdálí do vedlejšího pokoje.
"Začínám mít z toho strach." Přizná Erick zatímco si přetáhne přes hlavu nádherný elfský oblek bílé barvy vyšívaný stříbrnou nití. Padne mu naprosto skvěle.
"Nemáš vůbec z čeho. Bude to-" zarazí se Eilien v půlce věty a zůstane na něj užasle hledět.
"Co se děje?" znervózní Erick. "Vypadám v tom směšně?"
"Ne…" hlesne elf jako ve snách. "…neskutečně ti to v něm sekne." Usměje se a ještě napůl vysvlečený po něm skočí a povalí ho na postel. Erick na něj zůstane trochu zaraženě civět, ale vzpamatuje se jen co ho Eilien začne líbat a bloudit prstíky po jeho těle.
"Lásko neříkej, že mi to až tak sluší…" škádlí ho a přetočí ho pod sebe, aby se tak mohl zmocnit jeho krku.
"Hrozně moc." Zavrní Eilien a rukama ho začne vískat ve vlasech. Erick si ještě chvíli hraje s jeho krkem a klíční kostí, ale pak se odtáhne a přejde k zrcadlu. Opravdu mu to docela sluší. V zádech cítí nesouhlasný pohled jeho společníka, ale to v co by to mohlo přerůst si chce nechat na později. Eilien chvíli uraženě čeká, že se vrátí a bude pokračovat kde přestal, ale když se nestane tak se chlapec zvedne a taky se převlékne do svatebního. Jak může říkat, že to Erickovi sluší, když sám vypadá tak pomilování hodně? Ale tak on nakonec vypadá pořád.
Erick nemá ani tušení co bude při obřadu dělat, nebo jak bude vůbec svatba probíhat. Ani ho něco takového nenapadlo, když se s ním zasnoubil. A zítra se mají vzít. Zítra… a on pořád vůbec netuší co se bude dít. Eilien ho samozřejmě celou noc uklidňuje, že to bude v pořádku a ať nemá strach, ale nějak se mu to nedaří. Co když tam udělá nějakou pitomost? Ztrapní tím sebe i Eiliena. To první by přežil, ale to druhé by ho moc mrzelo. Eilien vypadá úplně klidný. Přál by si mít tak aspoň desetinu jeho bezstarostnosti… usne až dlouho po půlnoci a možná je to i jeho vyrovnaný dech, co Ericka konečně přinutí zavřít oči a trochu se vyspat…. Chlapec schoulený s hlavou na jeho rameni už dávno klidně oddechuje.


Kapitola XXVII.

18. srpna 2009 v 17:31 | Kira-chan |  Mlha
Taaakže zase odjíždím, ale ve čtvrtek se vracím, takže tady máte další část =) příjemné počteníčko ^.^




V místnosti vše zmlkne a z obličejů před ním se vytratí barva. Napjatý výraz nahradí hrůza a šok. Jako první se vzpamatuje Erick, který vyskočí ze židle v nezvyklém rozčílení vrhající nenávistné blesky z očí k drobné postavě klidně sedící před ním.
"Vrátil ses, abys mi oznámil, že tě mám zabít?!" vyjede na něj černovlásek bez sebe vzteky a šokem.
"Ano. Je to jediná možnost."
"NIKDY!" zaječí Erick tak rozčíleně až je Eilien nucen přikrčit se pod tímhle tónem.
"Promiň mi to… ale donutím tě k tomu, i kdybys nevím jak nechtěl." Opáčí s omluvným pohledem.
"K tomu mě nikdy nedonutíš, leda že bych potom zabil i sebe." Vrčí černovlásek s nebezpečným pohledem.
"Erick má pravdu." Přidá se k němu Catrin. "K čemu nám bude nesmrtelnost, když vy tady nebudete? Vždyť to chceme kvůli vám! Abychom žili s vámi! Tohle je přece přesně to co nechceme!" vyštěkne děvče stejně rozčíleně jako Erick. Černovlásek v té chvíli změní naštvaný výraz na starostlivý a přejde k Eilienovi s obavami v očích. Ten se na něj nechápavě zadívá. Mladík mu přiloží ruku na čelo a obejme ho.
"Miláčku asi máš horečku. Nevíš co říkáš…" řekne po chvilce a vyzvedne si elfa do náruče.
"Nemám horečku! Je to pravda!" brání se hned chlapec zaskočeně.
"Ne není lásko, plácáš hlouposti." Propaluje ho Erick pořád stejně starostlivým pohledem. "Půjdeme domů."
"Je to pravda! Musíte je zabít!" křikne Eilien dozadu do místnosti, která se nervózně rozštěbetá. Z myslí ochránců pozná, že mu věří. V tom případě by to mělo být v dobrých rukou. Musí Ericka přinutit, aby ho zabil. Prostě musí…
Doma ho Erick nesmlouvavě uloží do postele a odejde s tím, že jde nachystat večeři. Eilien ho samozřejmě sleduje dolů do kuchyně a počká si, až vezme chlapec do ruky nůž.
"Promiň mi to." Hlesne a Erick se na něj nechápavě otočí. Eilien natáhne ruku a ovine ho manipulačním kouzlem. Je hodně složité, ale zabere. Erick naštěstí není cvičený v odolávání magii a tak není těžké ho opříst nitkami kouzel, aby dělal co elf chce. Černovlásek hned vycítí o co mu jde a chce pustit nůž z ruky, ale chlapec mu v tom zabrání a kouzlem jeho ruku ochromí jak je.
"Nedělej to! Prosím ne! Já nechci! Ne! Eiliene! Ne!" snaží se černovlásek marně dostat z vlivu elfova kouzla, ale nemá šanci. Chlapec už má volně v rukou moc nad každým jeho pohybem. Přinutí ho přejít až k němu a pak s poslední žádostí o prominutí ho za Erickova panického křiku donutí vrazit nůž několikrát pod svá žebra. Klesne k zemi, ale nepovolí kouzlo ani na vteřinu. Donutí Ericka aby si klekl k němu a k smrti ho ubodal. Teprve ve chvíli, kdy ho vážnost krvácejících ran připraví i o zbytek energie a on už nevidí nic, ve chvíli kdy se jeho zastřené mysli vzdálí i vyděšený křik a pláč osoby nad ním… teprve tehdy povolí kouzlo a naposled zalapá chrčivě po dechu, kterého se mu z protrhaných plic nedostává. Pak skončí úplně všechno…

* * * * * * *

Věř muzní mu v uších tenké hlásky na pozadí vlastního hysterického křiku. Je mrtvý… zabil ho. Zabil…zabil…ubodal ho… vlastníma rukama… jeho… Eiliena… zabil… ne… ne… ne… je to jen noční můra. Ohavný sen. Vzbudí se. Určitě. Hned teď se probudí. Určitě se probudí s křikem a ten vzbudí jeho maličkého elfa. Ano. Probudí ho a ten ho obejme a přitiskne se k němu jako tolikrát předtím. Jeho drobné ruce se znovu obtočí kolem mladíkova krku a chvějící se dech té křehké bytosti ho zase bude lechtat na šíji. Bude ho tiše uklidňovat… jeho hlas… jako jemná zvonkohra. Ujistí ho, že to byl jen hloupý sen. Nechá se uklidnit. Uvěří mu… bude mu chtít uvěřit… bude to pryč. Tak proč se stále neprobírá? Proč se vzmůže jen na křik trhající mu hlasivky? Proč cítí pořád tu samou sebenenávist? …vlastníma rukama… ubodal ho k smrti… ne! Dost! To je lež… nikdy. To by nikdy nedopustil. A přece. V rukou stále ještě svírá zakrvácený dlouhý nůž, elfovu krev rozstříkanou po místnosti jako špatnou batiku… drobné tělo průsvitně bledé… nehybné… bez života… tak kdy už to skončí a on se probudí? Když už zjistí, že je to jen ohavný sen?!
Náhlá energie proudící ze vzduchu do jeho těla mu zabrání v sebevraždě, kterou se během vteřiny rozhodl ukončit tuhle příšernou scénu před svýma očima. Něco se s ním děje. Cítí to… sílu, energii, magickou auru obklopující jeho tělo. Vtahuje ji do sebe. Něco se mění. Všude je spousta světla. Kde se tu vzalo? Je vůbec ještě doma? Vypadá takhle probuzení z nejpříšernějšího snu jaký zná? Vypadá takhle smrt? Zemřel? Ne… nůž je ještě dost daleko od hrudníku, aby ho smrtelně proťal. Náhle se ztratí všechno. Kolem je jen spousta oslepující záře. Je zvláštní že pohled do něj ale není nepříjemný. Ztrácí se v něm… není tam už nic…
Probere se na podlaze v kuchyni. Rozhlédne se kolem, ale vypadá to, že to byl opravdu jen sen. Nikde není ani stopa po krvi, nebo Eilienovi. Žádné mrtvé tělo… nic se nestalo. Jen usnul… opravdu? Bylo to tak živé… tak strašné… nedává to smysl. Ale je tu sám a nikde není ani stopa násilí. Muselo se mu to jen zdát. Vstane a vtom pocítí naprosto nesmyslnou naléhavou touhu jít do jiného světa. Do říše elfů. Nechápe to, ale silná naléhavost té myšlenky ho přinutí nečekat a rozběhnout se tam. Eilien by měl přece ležet v posteli nahoře, tak proč si je téměř jistý, že tam není?
Ericku prosím…pomoc…lásko…kde jsi? Promiň mi to… prosím… kde jsi? Ericku… v hlavě se mu rozezní známí zoufalý hlas volající ho k sobě. Nebyl to sen… ale jakto že není mrtvý? Nebo je? Musí si pospíšit. Ani si neuvědomí rychlost, kterou proběhne lesem. Nepřemýšlí nad tím, jak je možné že si je tak jistý cestou do světa, kam by normální člověk netrefil. Je jen minimálně zadýchaný když doběhne na místo kde bílé hladké stěny domů splývají a srůstají s mohutnými kmeny a větvemi stromů jako by vyrostly přímo z nich. Je tma… ani si toho nevšiml. Kolem něj cvrkají broučci a vysoko nad hlavou se třpytí tisíce hvězd na tmavě modrém podkladu. Cestičky mezi stromy osvěcují lucerny s pastelovými světly a kmeny stromů obtáčí schody jež připomínají bílé sklo. Vše vyzařuje krásu eleganci a mystiku typickou pro elfy a další stvoření z tohoto světa.
…lásko…pomoc…kde jsi?...Ericku… slabý hlas v jeho mysli ho pobídne jít dál a vést se intuicí. Proběhne elfský městem a ani se nepozastaví pohledem na skvostných bytostech procházejících se v pastelových světlech pod noční oblohou. Vyběhne na schody jako odlité ze skla a stáčející se podél kmenu vysokého stromu. Oběhne ho několikrát aniž by nahlédnul do okýnek v kůře, nebo se zastavil u některých dvířek. Nakonec vběhne do bílých dveří v druhé třetině výšky a proletí jako vítr několika místnosti zařízenými v jednoduché eleganci. Zastaví v pokoji světle modrých barev. Na posteli v saténových přikrývkách leží jeho Eilien a třese se od hlavy až k patě. Hlavu má zvrácenou dozadu s očima vytřeštěnýma do prázdna a co chvíli se prohne v křeči. Neví přesně co mu je, ale nad ním se sklání asi dva další elfové, kteří však beze slova vysvětlení zmizí jen co Erick vejde do místnosti…


Kapitola XXVI.

17. srpna 2009 v 17:56 | Kira-chan |  Mlha
Tak konečně tu máme další část... no... jak si normální člověk představuje happy ending? *zvrácený smile* pomalu spějeme k tomu mému... *ďábeslký smích*



Nemá moc přehled o tom kolik uplynulo času od chvíle, kdy Eilien odešel. Ani nevnímá lidi kolem sebe i když okrajově vnímá přítomnost své mámy. Je tu často… nebo vůbec? Jako zdálky slýchává ustaraný nešťastný tón jejího hlasu, ale slova se k němu nedostávají. Význam slov mu uniká ať jsou proneseny kýmkoli. V myšlenkách čeká na jeden jediný hlas, ale ten se ne a ne ozvat. Něco mu říká že je to pár dnů, ale klidně to může být jen několik hodin, nebo týdnů, kdy se dost vzchopí na to, aby chodil do školy. Čistě jen proto, že ho někdo donutí jít mezi lidi. Je mu to celkem jedno, stejně nevnímá nic kolem sebe. Jestli u toho má chodit, sedět, stát nebo ležet už je jen detail. Každé ráno ho provází dívčí hlasy, ale přes zeď netečnosti je skoro neslyší. Později, neví jak moc později ho přestanou nutit chodit do školy, protože to nemá význam a navíc on sám už skoro nemá sílu někam chodit… možná i proto že odmítá cokoli sníst dokud ho k tomu násilím nedonutí.
Je další zatažené ráno. Několik hodin už zírá z okna aniž by se přitom jakkoli pohnul. Prázdnota v jeho nitru nezmizela, jen se prohloubila v beznaděj. Přesto mu tohle ráno připadá v něčem jiné. Ano… už ví… protože je ráno. Poznal to. Na rozdíl od jiných dnů, kdy nerozlišuje ani denní dobu. Vstane z postele a přejde nejistě k oknu. Cítí se zesláblý a úplně zničený. Zapře se o okenní rám a vyhlédne ven do mlhy. Je tak hustá… tak moc, že vyjít ven by byla jistá smrt. Je si jistý, že Eilien už nepřijde. Jak je to dlouho co odešel? Podívá se ke kalendáři. Jeho máma ho nepřestává pravidelně otáčet. Zaskočeně si uvědomí, že je to teprve něco přes rok. Připadalo mu to jako celá věčnost… desetiletí…
Vydrží to ještě? Ne… už to dál nesnese. Každé nadechnutí ho stojí příliš moc sil na to, aby to dokázal ještě vydržet. Namáhavě se obleče a nepozorovaně vyjde ven. Jeho máma je asi ještě v práci. Mohl jí nechat aspoň vzkaz na rozloučenou… a co by tam napsal? Neví… nic by nevymyslel. Nedokáže nic vymyslet.
Erick udělá několik vrávoravých kroků do husté mlhy. Téměř okamžitě vycítí přítomnost tvorů. Je snadná kořist. Poddajná. Nicotná bez svého ochránce… Eiliene… kde jsi? Temný stín před ním se přiblíží na vzdálenost několika kroků. Úzkost která se obvykle dostavuje se však neozve. Okrajově si uvědomí ten ironický fakt, že nemůže pociťovat větší bolest než doteď. Postava před ním se zastaví tak blízko že vidí tmavou látku připomínající řasy ve znečištěných vodách, v cárech visící podél toho něčeho uvnitř. Vzhlédl by k tomu aby viděl jak to vypadá, ale nezbyla mu už ani trocha zvědavosti, nebo čehokoli co by k tomu potřeboval.
"ERICKU!!!!!" zaječí za ním hlas, který by poznal mezi miliardami jiných. To není možné… on přišel. S vytřeštěnýma očima se neodváží ani pohnout. Co když je to jen klam? Hlas který se mu však nadále zařezává do uší je na to až příliš opravdový. Chvíli na to se před ním mihne známá změt světlých a zelených barev. Chlapec jediným pohybem odežene Tvora stojícího těsně před ním a začne vrčet jako divá šelma nakrčený s dýkami v rukou. Erick si nemůže nevšimnout potrhaného šatu, krvavých skvrn ani čerstvých ran na milovaném těle. Přesto se ta postavička před ním hrozivě hrbí připravená roztrhat na kusy každého kdo by se mu dostal do rukou. Ale Ericka to teď nezajímá. Vůbec ho nezajímá kde jsou, kdo je kolem nich, nebo jestli už náhodou oba nejsou mrtví. Nedokáže ze sebe dostat jediné slovo. V šoku nemůže mluvit, brečet ani se vztekat nebo co by teď vlastně měl dělat. Po dlouhé chvíli, během níž elf před ním svou zlověstnou aurou zastraší všechny protivníky, kolem něj Erick konečně obepne ruce, tisknouc tak k sobě drobnou postavičku s nespočtem zranění. Jeho vlastní slabost a únava jako by se okamžitě vytratila zároveň s tím mu elfovo tělo zůstane bezvládně viset v rukou.
Vezme ho do náručí a odnese na pokoj. Venku je stále mlha, ale jemu i přesto připadá že je nádherné slunečné ráno…

* * * * * * *

Eilien se probere v potemnělém pokoji. Cítí se vyčerpaný a samotné udržení očí ho stojí nepřirozeně moc sil. Přesto se přinutí potichoučku vydechnout jméno, které má v mysli po celou tu dobu od chvíle kdy zmizel.
"…Eri…cku…" dostane ze sebe namáhavě a volaný k němu okamžitě stočí své nádherné zraky.
"Jak je ti? Budeš v pořádku? Co mám dělat? Kde jsi byl tak dlouho? Co se ti to stalo? Neříkej mi, že je to vážné-"
"Pšššt." Pousměje se na něj chlapec slabě. Na víc se teď asi nevzmůže. Vysvětlení si musí nechat až za chvíli. Věnuje Erickovi zamračený pohled. Co tu proboha se sebou dělal? Je příšerně pohublý, strhaný a vypadá jako zombie. Jestli má tohle na svědomí jeho odchod, tak nechce vidět jak bude reagovat na to, co při svých cestách zjistil. Přál by si, aby ho teď Erick políbil. Celou dobu netouží po ničem jiném, než jeho těsné blízkosti, ale černovlásek jen tiše sedí u něj a ani se nehne. To zamrzí. Nejenže to před chvílí byla zaručená sebevražda, za kterou by ho normálně ještě dorazil, ale teď si sotva vynutí jeho pozornost. Co se to za ten rok stalo? Změnilo se něco?
"…ty…už mě…nechceš?" vydechne v obavách a sleduje jak se oči mladíka nad ním rozšířily hrůzou.
"Můj bože… nemáš horečku? Jsi nemocný?" vyhrkne černovlásek v nefalšovaných obavách. "Co to plácáš za nesmysli? Neumím ani popsat jak strašně strašně strašně moc tě miluji! Ani jsem už nedoufal, že se vrátíš…" v očích má slzy. Konečně asi pochopí co vedle k těmto obavám, protože se k Eilienovi radosti přimkne k jeho rtům a začne ho líbat něžně a smyslně jako dřív. Elf by mu strašně rád zamotal ruce do vlasů, ale nenajde na to dost sil. A tak jen chabě opětuje nádherný polibek a poté se nechá stáhnout do mladíkova náručí. Ten ho hned začne hladit po vlasech a opatrně ho k sobě tisknout. Eilien si až teď všimne, že má skoro celé tělo potažené jemným obvazem až po konečky prstů. Ten mu sice v pohybu nebrání ale zranění pod ním jsou značně nepříjemná.
Zpátky v hřejivém náručí si však připadá bezpečně a klidně. Tolik mu to chybělo, že pocit, který teď opanoval celou jeho bytost jde jen těžko slovy vylíčit. Zavře oči a nechá do sebe proudit mladíkovu ozdravující energii. Ví, že on sám na něj nepůsobí jinak.
Po pár dnech už je na tom Eilien mnohem líp a Erick už je úplně zdraví. Z velké části i díky tomu, že na něj elf použil uzdravující magii, kterou se přiučil na cestách. Erick ho samozřejmě co chvíli zahrnoval otázkami co zjistil. Chlapec mu však neřekl nic víc, než že už způsob zná, ale řekne mu ho teprve až přede všemi. Nejsou sami kdo mají tenhle problém a proto to bude chtít uspořádat menší sezení. Erick samozřejmě hned vše zorganizuje a koncem dalšího týdne už se všichni sejdou v jedné ze školních místností. Je tam asi devět nebo deset lidí z nichž většina chodí ještě na školu. Mezi nimi stojí mimo jiné i Catrin, kolem které poletují víly a za jejíž zády se nejistě tyčí elegantní postava Eilienovi sestry Aellai. Chlapec sám už ví, že ty dvě jsou spolu velmi dlouho, ale podle Erickova překvapeného výrazu usoudí, že on o tom nevěděl. Eilien počká až si všichni posadí na lavice, nebo židle a pak si sedne na lavici před ně. Rozhostí se ticho a oči všech se upřou na něj. Erick sedí na lavici přímo před ním a propaluje ho bez mrkání napjatým pohledem.
"Dobře, tak vám všem děkuji že jste přišli. A přejdu rovnou k tomu, co vás zajímá. Přišel jsem na způsob jak učinit člověka bytostí jako jsme my ochránci. Platí to samozřejmě jen na ty jež chráníme. Musíte mi věřit, že ať už to co řeknu bude znít jakkoli šíleně, je to jediný způsob a zaručený." Chvíli se odmlčí a nutno podotknout že se celkem vyžívá v napínání svého publika. "Jde o to…" otočí pohled na lidi. "…že musíte své ochránce zabít."



Kapitola XXV.

13. srpna 2009 v 23:51 | Kira-chan |  Mlha
Dobrá zpráva zlatíčka !!! Díky Pluviassol jsem překonala nejhorší krizi a byla dokopána napsat pokračování takže tady je...^.^



* * * * * * *

Eilien se na Ericka dál mračí, napříč tomu, že mladík naproti němu je zjevně na pokraji zoufalství. Vztek za to, co udělal je teď silnější.
"Málem tě zabili ty idiote!" křikne na něj rozčíleně a sleduje jak se černovlásek nešťastně přikrčí s obličejem v dlaních. Chytne ho za ně, a stáhne mu je z obličeje dolů, aby si vynutil jeho pohled. "Dívej se na mě, když s tebou mluvím! Ty snad nejsi normální! Venku taková mlha a ty mi uděláš tohle! Umíš si vůbec představit jaký jsem měl o tebe strach?! Dochází ti to aspoň trochu?!" zarazí se ve svém plamenném obviňování a povzdechne si. Nedokáže se na něj dál zlobit, když se tváří tak zoufale. Přitáhne si ho tedy k sobě a konejšivě ho obejme.
"Už beze mě nikam nechoď." Řekne tiše do jeho vlasů a chvíli ho hladí po zádech, než pozná, že se černovlásek trochu uklidnil.
"Když, já ti chtěl vážně pomoct." Pofňukne a Eilien ho s povzdechem políbí. Černovlásek ho k sobě přitiskne a lehne si s ním na postel. "Nezlobíš se?"
"Zlobím." Našpulí chlapec rty vzdorovitě, ale to už si ho černovlásek znovu ukořistí a s rukou v jeho vlasech se něžně začne laskat s jeho rty. Eilien nemůže jinak než mu polibky oplácet. Způsob jakým ho mladík laská ve vlasech je příliš příjemný, než aby se ho vzdal.
"Prosím už se nezlob. Moc mě to mrzí…" zašeptá Erick tiše u jeho rtů a přesune se drobnými polibky přes tvář až na krk. Eilien zakloní hlavu, aby se tam líp dostal. Černovlásek ho rukou zatím pohladí po boku a rty se laská s jeho krkem a klíční kostí. Chlapec přivře slastně oči a neubrání se spokojenému zavrnění. Erick se od něj po chvíli odtrhne a přemístí se očima na jeho úroveň. Eilien se zkoumavě zahledí na jeho tázavý pohled.
"Tak? Už se nezlobíš?" povytáhne Erick jeden koutek úst do úsměvu.
"Zlobím. Kolikrát ti to mám ještě opakovat, než to pochopíš?" stojí si Eilien tvrdohlavě na svém.
"Škoda, kdyby ses nezlobil, mohli bysme doma pokračovat, kde jsem teď přestal, ale takhle…" pokrčí černovlásek rameny a Eilien na něj krátce zamrká.
"Ale takhle?" hlesne elf slabě a upírá na něj vyčkávavý pohled.
"Takhle nic nebude. Žádné mazlení, když jsi naštvaný." Povzdechne si Erick a Eilien si naštvaně skousne ret. Zase ho dostal. Ale příliš touží po jeho mazlivých dotecích, než aby mohl dál protestovat.
"Tak já už se nezlobím." Řekne po chvíli a vyslouží si tak okouzlující úsměv svého přítele.
"Díky. To jsem moc rád." Řekne Erick a vezme ho jemně do náruče. "Půjdeme domů, ano?" řekne a vynese ho na chodbu. Eilien přikývne a přitulí se k němu. Za chvíli vyjdou ven. Mlha je už úplně pryč a později v lese je jí taky jen pruh plazící se nízko u země…
V dalších dnech se Erickovi daří udržet chlapce v posteli a sám sebe přitom nezmrzačit. Hned po škole se vrací domů, kde ho vítá jeho přítel a koncem uplynulého týdne už je Eilien naprosto v pořádku.
Je zrovna pátek. Zítra mají volno a Erick už má přesně vymyšlené jak bude dnešní noc probíhat. Je s podivem, že se s elfem doteď ještě ani jednou nevyspal. Ale dnes tomu bude jinak. Myšlenky na večer jsou příliš zavádějící, než aby se mohl věnovat výuce a tak během jednoho dne dostane čtyři poznámky za to že nedává pozor a navrch musí celý týden zametat chodník před školou. Ale tyhle drobnosti k němu pronikají jen okrajově zastíněné vlastními plány.
Konečně zazvoní na konec vyučování a všichni se rozběhnou domů. Erick ani nečeká na Catrin, nebo Melissu, které ho obvykle provázejí svými štěbetavými hlásky a rovnou zamíří co nejrychleji k tomu pokladu co na něj doma čeká.
Radostně otevře dveře do svého pokoje a hned vycítí, že něco není v pořádku. Eilien stojí vedle postele a upravuje si svůj elfský oblek zelených barev. Jistě ho slyšel přicházet už dávno, ale přesto chlapec předstírá, že si jeho přítomnosti ještě nevšiml.
"Někam se chystáš?" dostane ze sebe Erick místo obvyklého pozdravu. Eilien se na něj omluvně otočí a Erickovi je jasné, že to co se teď děje se mu nebude líbit.
"Musím odejít. Nevím na jak dlouho… ale vrátím se." Řekne světlovlásek a zkoumavě si prohlíží jeho obličej s jasnými obavami v očích.
"Kam jdeš? A proč?" zeptá se Erick zklamaně. Tohle mu snad dělá naschvál…
"Musím zpátky do své země." Odvětí elf tiše.
"Ne nemusíš! Kdo řekl, že musíš? Máš přece zůstat se mnou, no ne?" vyjede na něj hned Erick rozčíleně. Co má zase tohle znamenat?
"Lásko… prosím tě nekřič na mě." Zadívá se na něj chlapec nešťastně a Erick hned z výčitkami zmlkne. "Kdyby to nebylo nutné, tak se od tebe ani nehnu. Přísahám, že až se vrátím tak už s tebou zůstanu na věky."
To slovo na věky zůstane viset ve vzduchu z podivným nádechem bolesti a příslibu. Věčnost… to je něco co po smrti stráví bez něj…
"Proč?" hlesne jednoduchou otázku a v duchu se modlí, aby dostal jasnou odpověď.
"Musím najít způsob, jak tě učinit nesmrtelným. Nehodlám přihlížet, jak umíráš. A to nikdy a nijak." Odvětí Eilien pevně a Erick si uvědomí, že proti tomuhle nemůže nic namítat. On sám netouží po ničem jiném, než zůstat s ním navždy.
"Pletu se, nebo se to zatím nikomu nepodařilo?" opáčí Erick.
"Ne, nepodařilo, ale…"
"Eiliene… co když přijdeš pozdě?" skočí mu Erick do řeči.
"Co tím chceš říct?" zamračí se chlapec s záchvějem strachu v zelenomodrých očích.
"Víš moc dobře, kam tím mířím. Co když se vrátíš a já už budu mrtvý." Upřesní Erick jedinou obavu, která by tady mohla Eiliena zdržet.
"To se nestane. Odmítám tomu věřit."
"Ale ta možnost tu je."
"Vrátím se co nejdřív."
"To je kdy? Ostatním se to nepodařilo najít za desítky let a ty čekáš, že to najdeš za den? Za týden? Nebo mě tu necháš na rok? Roky? Desetiletí?" zajíkne se. Elf k němu přistoupí a přitiskne mu obličej k ramenu.
"Promiň mi to… musíš mě pustit. Prosím tě o to…" hlesne roztřeseně. "Myslíš si, že mě je to příjemné? Že mi nebudeš chybět? Ale právě proto musím jít. Abych pak s tebou mohl být napořád. Vím, že to najdu. Ať už to bude cokoli, najdu způsob jak to vyřešit."
"Za jak dlouho?" zašeptá mu Erick do vlasů a obejme ho.
"Nemám tušení." Roztřese se světlovlásek v jeho náručí ještě víc než doposud.
"Chci jít s tebou." Napadne najednou Ericka.
"Ne. Půjdu na místa, kam je lidem vstup zakázán. Pak bych hledal zbytečně, rozumíš mi?"
Erickovi začne pomalu docházet souvislost všeho se vším.
"Eiliene… to bude hodně nebezpečný výlet co?" zeptá se a odtáhne od sebe chlapce, který se výmluvně podívá do země. "Jak moc nebezpečné to tvoje pátrání bude?" snaží se Erick zachovat klid, ale výraz v milované tváři mluví za vše.
"…hodně…" špitne chlapec téměř neslyšně.
"Nepustím tě tam." Přitiskne ho Erick k sobě s nefalšovaným strachem. "Co kdybys tam zemřel? Co bych tady bez tebe dělal? Jak bych se vůbec mohl dozvědět, jestli jsi v pořádku? Nikam nepůjdeš!"
"Víš že půjdu. Nezabráníš mi v tom, tak mi to prosím ještě neztěžuj." Hlesne chlapec plačtivě. Rozhodl se. Teď už s ním nic nepohne, na to ho zná příliš dobře. Do očí se mu nahrnou slzy. Další přemlouvání nemá smysl.
"Já tě nechci ztratit." Vydechne Erick bezhlesně a začne elfovi jemně pročesávat světlé vlasy.
"Neztratíš mě." Vzhlédne k němu chlapec se slzami v očích. "Nikdy tě neopustím. Vrátím se dřív, než se ti vůbec začne stýskat." Vykouzlí na tváři smutný úsměv.
"To těžko, už teď mi strašně chybíš." Opáčí Erick pohotově.
"Sbohem lásko." Natáhne se elf na špičky a dlouze ho políbí. Erick ho k sobě zoufale přitiskne s jednou rukou hladící jeho jemné voňavé vlasy a druhou položenou na útlém pase toho drobného stvoření. Zavře oči a na tváři cítí slzy zrádně se mu kutálející i zpod zavřených víček, dotek milovaných rtů se vytrácí. Nechce aby odešel. Snazší se jeho tělo přimknout blíž k sobě, ve snaze prodloužit ten doslovně prchající okamžik. Marně… pohublé tělo v jeho náručí se začne vytrácet až dotek chlapcových drobných rukou a sladkých rtů zmizí úplně. Erick otevře oči. Skrze záplavu slz sice nic nevidí, ale nepotřebuje vidět, aby poznal, že pokoj už je prázdný. A možná i navždy prázdný zůstane. Ztěžka se sesune na kolena, jako by se na něj navalila všechna ta tíha skutečnosti dusící ho a trhající jeho tělo na kousky. Zavalilo ho to a on najednou věří že ho to prostě zákonitě musí rozdrtit, vyhnat všechen vzduch z plic a zardousit ho vlastními bolestnými vzlyky v záchvatu nezkrotného pláče.
Je pryč… zůstala po něm jen obrovská černá díra vypálená do jeho hrudi skrz naskrz… připadá si prázdný… význam věcí kolem něj mu uniká, nevnímá čas, zvuky, ani bolest… nic… je sám v nekonečné prázdnotě a přesto se necítí osamělý. Nemůže cítit nic… jako by už teď neexistoval… nevnímá… nevidí…odmítá se probudit z tohoto stavu, který se zdá být dokonalou skrýší před tou neutišitelnou bolestí venku… dokud se nevrátí… a vrátí se vůbec někdy…? Nedal mu ani sbohem… nestihl mu říct ani slovo… ani jedno hezké slůvko… nic… a je pozdě…příliš pozdě na cokoli…



Kapitola XXIV.

10. srpna 2009 v 15:07 | Kira-chan |  Mlha
Tak je po dovolené a máme tady porkráčo pro mé nejmilejší... tedy pro vás ^.^ co tam bude to uvidíte sami. ;P ale znáte mě... mám zlozvyk týrat hrdiny na doraz možností XD



V tichosti leží ještě několik minut, než chlapce Erick zlehka políbí do vlasů a i s ním se narovná. Eilien na něj zakloní trochu zmatený pohled.
"Škola." Povzdechne si černovlásek a krátce ho políbí. Elf přikývne a sleze z něj, aby mohl vstát a převléct se. Cítí na sobě jeho oči, ale není mu to nepříjemné. Obleče se, ale místo na chlapce se otočí k oknu. Venku je jasno, ale dole na zemi je mlha hustá a vyšší, než obvykle. Přejde zpátky k posteli a skloní se, aby mohl chlapce pohladit po vlasech.
"Ještě dneska lež, vrátím se co nejdřív." Nadzvedne si pod bradou jeho obličej a políbí ho.
"Ne, půjdu s tebou." Odmítne chlapec, jen co se od něj odtrhne.
"Ne ne, budeš hezky doma odpočívat." Nedá se přemluvit Erick. Nechce udělat další hloupost. Teď je nejdůležitější, aby se uzdravil, nic víc nechce. V duchu hluboce zatouží, aby chlapec usnul. Položí mu ruku zpátky na tvář a všimne si, že Eilien najednou vypadá mnohem unaveněji. Elf pootevře rty jako by se chystal něco namítnout, ale než stihne něco říct, zhroutí se zpátky do postele. Erick si k němu polekaně klekne a přetočí ho na záda. Usnul… má snad schopnost ho takhle ovládat? Možná se to vztahuje jen na výjimečné situace… moc tomu nerozumí a asi to ani nikdy nepochopí, ale teď se mu to celkem hodí. Přikryje elfa dekou a něžně mu vlepí na čelo poslední pusu, než odejde.
Venku se otřese nezvyklou zimou. Po cestě se ještě párkrát otočí k domu. Čím dál je od Eiliena tím víc se cítí osamělý. Jako by za sebou nechával kus sebe. Jak se pocit odloučení zvětšuje, je i mlha kolem něj hutnější a vyšší. Jako by reagovala na jeho pocity. Ale on si toho nevšimne, myšlenkami je stále ještě ve svém pokoji. Teprve až si uvědomí, že se mu cesta úplně ztratila z očí a díky mlze si nevidí ani na kolena, tak začne panikařit. Jde vůbec ještě správným směrem? Proč si ničeho nevšiml? V bílém oblaku kolem sebe vidí temné stíny přicházející stále blíž. Vůbec neví co má dělat? Jak se má proti nim vůbec bránit? V duchu myslí na Eiliena, který nic netuší a spí v jeho posteli. Měl ho vzít s sebou. On by věděl co dělat. Rozuteče se neznámo kam a strach z neznámých bytostí kolem něj ho úplně zbaví rozumného uvažování. Chce jen pryč, co nejdál od nich.
"Ericku!!! Počkej! Tam ne!!!" zaslechne najednou za sebou spásný hlas.
"Eiliene?" otočí se po hlase, ale nic nevidí. Přímo za sebou, ale vycítí něco temného a náhlá úzkost ho úplně ochromí. Tvor se mu otře o záda a Erick téměř cítí jak se k němu ta bytost za jeho zády sklání. Polije ho chlad a zoufalství. Nedokáže se pohnout ani myslet. Vtom z mlhy před ním nadlidskou rychlostí vyskočí postavička v zeleném a mihne se vzduchem kolem jeho hlavy. Tvor za jeho zády sebou cukne a dopadne na zem. Erick ještě pořád není schopen pohybu. Tolik by se chtěl otočit a podívat co se děje, ale děs řádící mu ještě pořád v hlavě mu to nedovolí. V dálce vidí přicházet další stíny. Za jeho zády už je slyšet jen šustění trávy a listí. Občas jakoby vzduch proťal svistot nějakého ostří. Něco se před ním mihne a Eilien se zastaví zády k němu nakrčený jako kočka připravující se skočit po své oběti. Černovlásek vycítí jak se všechny stíny zarazily. Jsou teď od nich ještě dost daleko, ale tuší, že s takovou přesilou nemají moc velkou šanci. Jeden z Tvorů se přiblíží. Eilien vycení zuby a výhružně na něj zavrčí. Ve vzduchu se zaleskne ostří dvou čepelí, které svírá v rukou. Když se už žádný neodváží přiblížit, elf se trochu narovná a zády se přiblíží k Erickovi. Ten, aniž by si přesně uvědomil co dělá, ho obejme kolem pasu a přitiskne k sobě. Ihned pocítí jak z něj opadává všechna úzkost a strach vyvolané těmi tvory. Z takového množství magie se mu zatočí hlava a sveze ze na kolena. Eilien si k němu hned klekne a začne ho hladit ve vlasech a po tvářích. Úplně ignoruje stíny za sebou.
"Pšššt. Už jsem tady. Bude to dobrý…už se ti nic nestane." Konejší ho a Erick si až teď uvědomí, že má tváře smáčené slzami. Upře na něj roztřesený pohled a elf se mírně pousměje a políbí ho. "Neboj se, pomoc je už na cestě." Zašeptá chlapec před ním a znovu se před něj postaví připravený ho chránit. Erick k němu bezmocně vzhlédne a zadívá se na přibližující se stíny. Jak chce bojovat s takovou přesilou? Jdou vůbec ty potvory nějak zabít? Netrvá to ani pár minut a už se ozvou rychlé kroky a vrčení. Erick se zmateně ohlédne po zvuku. Mlhou k nim přibíhají dva vlci a v patách za nimi běží dvojčata. Vypadá to, že si oba vyměnily pohled s Eilienem, protože ten kývne a odběhne spolu s vlky. Erick se po něm natáhne, ale to už mu chlapec zmizí v mlze směrem ke stínům. Vůbec netuší kdy se sem dvojčata dostala, ale to už ho jejich paže zvedají ze země a táhnout pryč.
"Eilien…" vydechne stále napůl mimo sebe.
"Neboj, jen nám udělají cestu, abychom se dostali ven." Odvětí jedno z dvojčat nervózně a proběhnou s ním mlhou neznámo kam. Všude kolem nich se ozývá vrčení a šustot. Co chvíli se vzduch kolem nich rozvlní. Konečně po deseti minutách slepého běhu se zadýchaně zastaví na okraji vesnice, kde už je mlha podstatně řidší.
"Ty pitomče! Víš kam jsi běžel?!" utrhne se na něj vztekle Ewein.
"Ne…" hlesne zaskočeně.
"Byl jsi skoro na hranici jejich území! Kdybys běžel ještě dál, tak už tě odtam nevyseká ani deset ochránců!!!" vyštěkne na něj stejně naštvaně Idris. Erick na ně zmateně zamrká. Jak měl asi vědět, že je tady nějaké takové území, když mu to nikdo neřekl? A i kdyby to věděl, tak v té mlze stejně nemohl poznat kam běží.
"Můj bože. Jeden už tě skoro měl. Ty nemáš ani tušení jak blízko smrti jsi se dneska dostal." Povzdechne si Ewein a postrčí ho ke škole.
"Eilien… zůstali tam." Otočí se Erick zprudka zpátky k lesu.
"Neblázni. Jen bys tam zavazel. Oni už si nějak poradí." Zamračí se Idris a chytne ho, kdyby ho napadlo jít tam zpátky. Erick se zatváří naprosto zničeně. Bylo by lepší, kdyby ho tam ten Tvor zabil. Takhle zase jen dělá potíže. A jaké…
Už začne propadat vlně sebe nenávisti, když ho zezadu obejmou pohublé ručky a známá postava se mu přitiskne k zádům. Z lesa následně vyběhnou i vlci a vrátí se k dvojčatům, které je s radostí přivítají a obejmou. Erick chytne chlapce za ruce a přetočí si ho dopředu obličejem k sobě. Vypadá nezraněný, ale v jeho pohledu pozná, že je vysílený. Vezme ho do náručí a s hluboce provinilým, omluvným výrazem ho k sobě přitiskne. Chlapec mu složí hlavu na rameno a téměř vzápětí usne.
"Pojď, musíme odsud." Pobídne ho Idris a Erick ho následuje do vesnice. Párkrát se ještě ohlédne, ale v mlze za nimi už nic nevidí.
Dojdou až do školy a Erick jde rovnou na ošetřovnu. Dvojčata mu slíbí, že ho v hodině omluví a s vlky se vzdálí chodbou. Černovlásek položí Eiliena na postel a přisedne si vedle něj. Začne ho jemně hladit po obličeji, dokud se chlapec neprobere.
"Jak je ti?" zeptá se starostlivě a elf na něj upře naštvaný pohled. "Prosím nezlob se. Strašně mě to mrzí." Začne se mu nešťastně omlouvat.
"Sklapni! Co sis vůbec myslel že děláš?!" vyjede na něj elf rozčíleně.
"Já… šel jsem jen do školy, nenapadlo mě, že je tady někde takové místo…ani mlha mi nepřipadala moc vysoká nebo…" je vážně nešťastný, to poslední co chtěl, bylo Eiliena naštvat.
"O to vůbec nejde. Proč jsi mě nezavolal dřív? Proč jsi mě uspal!!!?" křikne na něj vztekle a v očích mu nebezpečně blýskne.
"Já nevěděl, že něco takového umím. Chtěl jsem abys byl doma a odpočíval. Abys byl konečně zdravý." Zlomí se mu hlas. Je v koncích z toho jaký je sám pitomec a navíc z toho, že proti sobě zase poštval nejmilovanější osobu…

Kapirola XXIII.

6. srpna 2009 v 8:40 | Kira-chan |  Mlha
Tak jsem to stihla. Za chvíli odjíždím takže tady máte pokráčo, užijte si ho a papa zase v neděli ^.^




Eilien naprosto ztuhne neschopen slova. Takhle zpříma to nečekal. Je naprosto zmatený. Jednak se mu točí hlava z těch úžasných polibků, pak je celý nesvůj z jeho objetí a nakonec ta slova… dech vyrážející. Doslova. Ani si neuvědomí jak dlouho mlčí, dokud ho na to neupozorní mladíkův třesoucí se hlas.
"Prosím tě, řekni něco…"
Eilien ale absolutně netuší co by měl říct. Nebo to možná přesně ví, ale nedokáže se přinutit jakkoli pohnout. V šoku ze sebe dokáže vypravit jedinou větu.
"Tohle nikdy nevyjde…" zašeptá otřeseně a cítí jak černovlásek za jeho zády strnul. Ve vzduchu je téměř hmatatelné zoufalství obou z nich. Erick z něj pomalu spustí ruce a Eilienovi hned dojde, že si to špatně vyložil. Otočí se, ale mladík už je k němu otočený zády a rychlým krokem odchází pryč.
"Ericku!!! Takhle jsem to nemyslel!" zakřičí za ním a opře se o blízký kmen stromu. Kdyby jen měl víc energie, aby za ním mohl běžet. Klesne na kolena a po tvářích mu začnou stékat slzy. Už si myslí, že je mladík daleko odsud když si najednou uvědomí, že klečí přímo před ním. Erick jediným jemným pohybem nadzvedne jeho obličej, aby si hleděli do očí.
"A jak jsi to myslel?" zeptá se s vážnou tváří. V jeho očích je ale něco uklidňujícího a laskavého.
"Já…" váhá… najednou to ze sebe nedokáže dostat. "…takhle jsem to nemyslel." Zopakuje znovu a v duchu prosí, aby ho někdo zachránil.
"Miluješ mě? Nebo ne…?" dívá se mu Erick stále zpříma do očí. Ta tmavá modř třpytící se v jeho pohledu je jako nějaké kouzlo. Ztrácí se v té magii, nedokáže zformulovat myšlenku, natož kloudnou větu. Zdá se že po něm chce nemožné, i když mu stačí jediné slovo.
"Stále čekám." Připomene mu s pevným výrazem. Možná i díky němu se chlapec konečně odhodlá promluvit.
"Taky tě miluji… ale to nám k ničemu není. Nejsi nesmrtelný a já nikdy nezemřu…" odpoví tiše. Erick si ho k sobě něžně přitáhne a vytáhne si ho do náruče. Eilien na něj upře trochu překvapený pohled. Ale to se ještě nerovná takovému jaký vykouzlí, když se na něj Erick naprosto bezstarostně šťastně usměje.
"Neboj se, to už nějak vymyslíme." Odvětí pouze a Eilien má najednou pocit, že to prostě musí být pravda. Jako by to byla samozřejmost. Černovlásek se s ním rozejde lesem k vesnici. Elf se k němu přitiskne a usmívajíc se si užívá to nekonečné štěstí a teplo, které ho teď příjemně hřeje v hrudi. Zavře oči a ještě po cestě usne.
Probere se u Ericka v posteli. Je už večer a mladík leží vedle něj. Zadívá se na jeho klidně oddechující obličej a usměje se. Takhle šťastný se už dlouho necítil. Je mu podstatně líp, než kdy jindy i když se ještě pořád cítí oslabený. Ve vzduchu nad ním se zatřepotají drobná okřídlená stvoření. Víly. Jako houf blikotavých světlušek se přemístí k oknu. Eilien ze sebe shodí přikrývku a trochu vrávoravě jde za nimi. Zastaví u okna a vyhlédne ven do noci. Je jasná obloha a nad lesem září srpek měsíce. Chvíli sleduje jak si vítr hraje ve větvích stromů a rozhýbává už tak temné stíny. Po zemi se plazí nízký mlžný pás. Klidná noc.
"…co tam děláš?" ozve se ospalé zamručení z postele. Eilien se s úsměvem otočí. "Pojď zpátky." Ozve se znovu jeho černovlasý přítel a rukou naznačí, aby šel zpátky k němu. Eilien se tedy odlepí od okna a zamíří tam. Po pár krocích se mu ale nebezpečně zatočí hlava. Na chvilku se mu všechno ztratí ve tmě, ale silné mžitky se ztratí jen co dopadne do Erickova náručí.
"Dávej přece pozor." Napomene ho černovlásek a vypadá, že už je úplně probraný.
"Promiň, nechtěl jsem tě vzbudit." Omluví se mu a nechá se přenést na postel.
"Mohl sis ublížit, jsi ještě pořád dost slabí." Ignoruje Erick jeho slova. Eilien si povzdechne a nechá se přetáhnout do jeho hřejivého náručí. Nesměle se k němu přitulí a záhy už cítí jak se kolem něj obtáčejí jeho horké paže jako by nad ním roztahoval andělská křídla. Přesně takový je to pocit. Zavře oči a s hlavou na Erickově hrudi se zaposlouchá do pravidelného tlukotu mladíkova srdce. Téměř už spí, když do ticha zazní černovláskův šepot.
"Je to sen?"
Vzhlédne a shledá ty dvě magicky modré oči a strach v nich.
"Mám tě štípnout?" zeptá se a pobaveně se usměje.
"Mohl bys." Přikývne Erick vážně. Eilien se tiše zachichotá a štípne ho do ruky.
"Au." Sykne jeho společník a s úsměvem ho k sobě zase přitáhne. "Nenapadlo by mě, že jsi takový mazel." Dodá pobaveně. Elf se od něj hned rozpačitě odtáhne.
"Ne, já…já…" neví co říct na svou obhajobu.
"Mě se to moc líbí." Usměje se na něj Erick vlídně a natáhne se, aby ho pohladil po tváři. Eilien se nechá znovu stáhnout na jeho hruď. Pohodlně se tam uvelebí a netrvá to dlouho a usne.

* * * * * * *

Erick se ráno probudí dřív. S radostí shledá, že Eilien leží stále stejně klidně v jeho náručí. Nezdálo se mu to. Usměje se a políbí ho zlehka do vlasů. Chlapec se trochu zavrtí a následně na něj upře rozespalý kouzelný pohled.
"Dobré ráno." Usměje se na něj Erick a místo aby čekal na odpověď, rovnou se přitiskne k jeho rtům. Chlapec mu polibek nesměle opětuje. Erick si ho přetočí pod sebe a jemně ho hladí přes ruku. Jazykem trochu zatlačí na jeho rty. Eilien na chvíli ztuhne a zjevně neví co dělat. Erick se lehkými polibky přemístí až k oušku.
"Pootevři trošku pusu." Zašeptá téměř neslyšně a přemístí se zpátky k jeho ústům. Eilien ho poslechne a Erick jeho pootevřenou pusou prohloubí polibek. Opatrně zkoumá jazykem jeho ústa až dokud se nepřidá i chlapec pod ním. Neubrání se zavzdychání a chlapcův zrychlený dech ho jen pobídne, aby pokračoval. Rukou zajede pod jeho triko a za stálého líbání ho velice něžně začne hladit po kůži, přes bříško až na hruď a zase zpátky. Eilien začne tiše vzdychat a jeho kůže je teď mnohem teplejší. Krátce se odtáhne aby se mohl na chvíli střetnout s jeho lehce zastřeným pohledem. Eilienovi reakce, jeho nádherné pohublé tělo jako z porcelánu… jeho úžasný pohled a překrásné červeň v tvářích, to všechno ho téměř dohánělo k šílenství. Sklonil se chlapcovi k pasu a zatímco mu pomalu svlékal triko, polibky přitom laskal každý nově odhalený kousek kůže. Byl zrovna v půli cesty když se najednou ozvalo klapnutí dveří. Chlapec pod ním zděšeně ztuhnul a Erick se tam otočil s tak vražedným pohledem, že byl div, když jeho máma ve dveřích okamžitě nešla k zemi. Místo toho se žena jen zarděla a rychle opustila pokoj. Každopádně Eilien už si stahoval triko zpátky a rudý jako pivoňka se k němu otočil zády a deku si přetáhl přes obličej. Erick s tichým zaúpěním vstal a šel si dát rovnou studenou sprchu. Dostat se mu teď do ruky jeho máma, zřejmě by z něj byl sirotek.
Konečně až se trochu uklidní vejde zpět do pokoje a posadí se na postel vedle stále stejně skrčeného hrbolu pod dekou. Opatrně položí ruku na místo, kde tuší jeho rameno a skloní se k němu.
"Už je pryč. Můžeš vylézt. Jsem tu jen já." Pobídne ho, ale chlapec se za zvuku jeho hlasu jen víc přikrčí. Erick si povzdechne a zaleze pod deku za ním. Eilien sebou trochu škubne, ale nechá ho, aby se přiblížil. Erick ho pod dekou zezadu obejme kolem pasu a pak ho něžně začne líbat na krk a ramena. Teprve až chlapec trochu povolí, z nich obou stáhne přikrývku a stále s jeho postavičkou v náručí zůstane ležet na posteli a jemně ho hladit po ruce. Eilien vypadá spokojený s tím, že teď nedělá nic víc, než tohle a tak zůstane takhle v tichosti ležet a užívat si téhle klidné chvíle…

Kapitola XXII.

5. srpna 2009 v 8:34 | Kira-chan |  Mlha
Tahle kapča je kratší než obvykle zato hodnotnější XD však uvidíte sami...



Enit se s ním rozloučí a odejde v doprovodu zářivého jednorožce. Není to ani minuta a zmizí v zeleném lesním porostu. Erick zůstane ještě notnou chvíli sedět na místě. Myšlenky nechá neuspořádaně plynout jak se jim zachce. Má mu to říct? Kdy? Předně… musí se o něj postarat. Je to jeho povinnost ne? Takže by ho měl přivolat k sobě. Jak? Nemá tušení jak se to dělá. Nejspíš už to udělal mockrát, ale nemá ponětí jak.? Enit říkala, že stačí aby si ho přivolal v myšlenkách… ale… moc tomu nevěří. Několikrát se zhluboka nadechne, aby se trochu uklidnil a pak na něj v duchu zavolá. Nic se neděje. Přesně jak čekal. Neumí to. Na okamžik je mu opravdu líto, že se to nepovedlo. Chtěl by ho tady… i když je nervózní, moc by ho tady chtěl. Už jen aby mu mohl pomoct. Pokud je pravda co mu řekla Enit tak ho přece potřebuje aby se uzdravil. Erick by udělal cokoli, aby mu mohl pomoct. Povzdechne si a vstane. Ve stejné chvíli ucítí jak ho něco zatahá vzadu za triko. Bleskově se otočí a zachytí hubenou postavu, která se za jeho zády odporoučí k zemi.
"Co se… děje…?" hlesne elf v jeho náručí namáhavě. To ho dokáže zavolat i v tomhle stavu? Zamrazí ho z toho. Co má teď říct? Musí mlčet… chvíle ticha se ale podezřele prodlužuje až se na něj Eilien nervózně zamračí. Erick ho opatrně položí na zem a přísně na něj shlédne. Hodí za hlavu, že ho políbil a rozhodne se dělat, jakoby se to nikdy nestalo. Ano, to je snad řešení… možná. Určitě ne, ale to teď není důležité.
"Proč jsi mi to neřekl?"
"Cože?" hlesne chlapec a dál na něj znaveně hledí.
"Proč jsi mi neřekl, že i já mám k tobě jisté povinnosti? Že se o tebe mám postarat, když se ti něco stane?" vypálí na něj Erick dotčeně. Kolik věcí mu ještě zatajuje?
"Aha tohle… proto jsi mě volal?" dlouze mrkne a vypadá že má potíž, vůbec udržet oči otevřené.
"Ano proto."
"Nemusíš."
"Cože?"
"Nemusíš se o mě starat."
"To tedy musím!" Erick si k němu rozčíleně klekne. "O co ti jde? Jestli ti vadí že to jsem zrovna já, tak mi řekni jak to pouto mezi námi mám zrušit a já to udělám." Na chvíli se zarazí protože přes elfovu tvář se mihne smutný stín.
"Nejde to zrušit." Vydechne Eilien ztěžka a dívá se bokem.
"Tak mi aspoň řekni, co mám dělat aby ses uzdravil? Enit říkala, že jen já ti teď dokážu opravdu pomoct, ale já opravdu nevím jak. Potřebuji abys mi to řekl."
Přenádherně zelenomodré oči se k němu poznenáhlu zvednou se zvláštní jiskrou váhání. On se… stydí? Je v rozpacích? Je to možné?
"Eiliene můžu se tě tedy zeptat na něco jiného?"
"Ptej se." Vydechne chlapec úlevně, ale v pohledu má zase smutný stín.
"Miluješ mě?"
Elfovi zajiskří v očích překvapením a místo odpovědi na něj zůstane šokovaně zírat. Nebylo by těžké se v té chvíli ztratit v jeho úžasném pohledu. Čeká, ale odpověď nepřichází. Po pár minutách, kdy Eilien v šoku zapomene i mrkat si Erick povzdechne a nechá to být.
"Tak dobře. Nemusíš mi odpovídat." Sklopí Erick pohled bokem, protože kdyby se díval do těch očí jen ještě vteřinu musel by ho na místě znovu zlíbat.
"Já tě vůbec nechápu." Vydechne najednou Eilien bezradně. Tím si znovu vynutí jeho pozornost. "Chováš se jako bys mě miloval, ale přitom se mě snažíš zranit tím že flirtuješ s tou holkou, pak říkáš že mě máš rád, ale ani ne hodinu na to mě vyháníš. Když už si myslím, že mě vážně nesnášíš tak se chováš jako bys měl o mě strach, navíc k tomu mě políbíš, ale utečeš! Co si mám o tomhle asi tak myslet?! Jediný co z toho jde logicky vysvětlit je to poslední! Tak možná neumím líbat! Nikdy jsem to nedělal, ale taky jsi mě mohl varovat než jsi to udělal! Třeba bych tě aspoň upozornil nebo-!" začne elf rozpačitě blábolit s rozčíleným pohledem.
"Dobře, dobře už o tom nemluvme." Přeruší ho Erick. Má sto chutí teď říct, že to není pravda, že líbá nádherně a miluje ho, ale jen co se nadechne ví, že říct něco takového je nad jeho síly. Jen se proto natáhne pro tu křehkou postavu ležící vedle něj. Chlapec ho ale navztekaně praští přes ruce. Erick na něj zmateně zamrká.
"Tak mě polib! Líbej mě, dotýkej se mě, laskej mě ve vlasech, objímej mě a mazli se se mnou!" vyštěkne zlostně Eilien naprosto nečekaně a v dalším okamžiku se přenádherně začervená. Erick není schopen pohybu ani slova. Jen na něj zírá s pootevřenou pusou a zkouší se vzpamatovat z toho, co teď po něm chlapec chce.
"Ts…to jsem si mohl myslet." Odvrátí od něj elf pohled rozzlobeně na opačnou stranu. "Když víš jak mi pomoct tak mlčíš co? Neboj, nehodlám tě k tomu nutit. Nic po tobě nechci." Začne se chlapec zvedat na loktech. Erick se konečně přinutí něco dělat. Spíš s náhlého popudu, než že by nad tím moc přemýšlel ho shodí zpět do mechu a přitiskne se na jeho měkké rtíky. Eilien pod ním sebou trochu překvapeně cukne a evidentně neví kam s rukama. Vlastně je to roztomilé. Začne si uvědomovat úžasnou skutečnost že má pádný důvod ho kdykoli líbat prostě jen pod záminkou toho, že mu chce pomoct. Jemně ho chytí za ruce aniž by přestal laskat jeho rty. Jednou rukou se zapře o loket a proplete si s ním prsty a druhou jeho ručku si přiloží na zátylek. Sám ho pak za stálého líbání pohladí po tváři. Chlapec mu váhavě pročísne vlasy. Erick se pousměje a na chvilku se odtáhne, ale jen natolik, aby mu viděl do očí. Eilien otevře oči a upře na něj nejistý pohled. Už se nadechne, aby něco řekl, ale Erick ho s úsměvem znovu umlčí. Úplně se mu točí hlava a je si téměř jistý, že chlapci pod ním taktéž. Eilien ho ale po chvíli odstrčí. Erick shlédne na jeho obličej plný rozpaků a slzy třpytící se mu v očích.
"Co se děje?" zeptá se a pohladí ho pomalým pohybem po tváři.
"Nechci, aby ses k tomu nutil." Vydechne Eilien s tím zvláštním smutným přísvitem v očích.
"Kdo říká, že se k tomu nutím?"
"Děláš to jen z povinnosti! To nechci!" odstrčí ho a postaví se. Opravdu už vypadá o něco zdravěji, ale zavrávorá. Erick ho bleskově obejme za pas a zády ho k sobě pevně přitiskne. Teď nebo nikdy.
"Vím, že se chovám jako idiot. Ale miluji tě." Řekne a chlapec v jeho náručí úplně ztuhne. Netuší jak se tváří. V pohledu k obličeji mu zavazí jeho rozcuchané voňavé vlásky. "Chápu jestli ty mě ne." Dodá po chvíli naprostého ticha. Nic… je to dobře, nebo špatně?

* * * * * * *

Kapitola XXI.

3. srpna 2009 v 17:46 | Kira-chan |  Mlha
Tak tady máte pokráčo a snad se bude líbit. I když v ději se moc nehnem ;P



* * * * * * *

Erick se rozuteče chodbou ven. Jen být co nejdál. Jen nevidět jak se teď na něj bude Eilien dívat. Cokoli jen už ho nikdy nepotkat. Připadá si jako největší idiot pod sluncem. V hlavě má takový zmatek, jakoby mu tam řádilo tornádo. Nejradši by křičel, dokud by mu neodumřeli hlasivky, ale ani to by nemohlo zmírnit ten strašný chaos. Ve chvíli kdy se elf probral cítil tak nekonečný příval štěstí, že si nedokázal představit nic lepšího. Jenže to se pletl. Protože pak udělal tu největší pitomost a to, že ho políbil. To bylo teprve něco. Ani nedokáže slovy vyjádřit jak to bylo úžasné. Jenže nemělo být. Neměl to dělat, protože už tak strašná bolest z jejich osudu je teď ještě o tolik horší. Je neúnosná. A Eilien ho beztak nemiluje. Když se na to podívá logicky tak k tomu nemá jediný důvod. Erick není ničím zajímavý, výjimečný ani nemá čím by ho zaujal. Takže je tu jen jediný důvod jak vysvětlit všechno jeho chování a to, že je k němu takový jen proto, že je jeho ochráncem. Jenže… bude jím chtít být i nadále, když Erick udělal takovou pitomost? Co když už se na něj nikdy nebude chtít ani podívat? Co když je na něj za to naštvaný? A právem…
Doběhne až hluboko do lesa a nešťastně se zhroutí na zem. Tváře už má zase smáčené slzami. Tentokrát to ale nejsou slzy radosti. Je naštvaný sám na sebe. Chová se jako kretén a to taky asi je. Nejradši by se neviděl. Vůbec netuší co dál. Všechno na co sáhne to zvorá. Kvůli němu už byl Eilien nejednou na pokraji smrti a navrch k tomu ho teď doopravdy málem zabil. To mu ale nestačilo. Musel ho líbat…proč? Proč si nedokáže odpovědět? Protože ho miluje…jasně, ale copak se nedokáže ovládnout? Když… jak ho objal…a ten jeho pohled. Ne, nedokázal se ovládnout. A má to. Může si za všechno sám. Vztekle zatne pěsti do trávy a dál si nadává do všeho co zná…
"Tak tady jsi." Asi za hodinu prolomí ticho dívčí hlas. Erick se na ni polekaně otočí, aniž by se obtěžoval vstát ze země. Tmavooká blondýnka si klekne vedle něj a probodne ho vyčítavým pohledem. Normálně by ho to asi vytočilo, ale teď už je mu všechno jedno i kdyby ho chtěla na místě zabít. I když za to by jí možná ještě poděkoval, protože pak by nemusel řešit co si nadrobil.
"Proč jsi prosím tě utekl?" zamračí se na něj Enit a založí si ruce na prsou.
"Protože jsem udělal strašnou pitomost… a teď nevím jak dál." Hlesne a pohledem se zabodne do země.
"Tohle řešení ale není." Kárá ho dívka a pohodlně se na zemi posadí.
"Ty víš co se stalo?" stočí k ní Erick zpátky pohled.
"Vím že se kvůli tobě tvůj ochránce zranil a tys ho odkopl. Proč? Asi proto, že nic nevíš o tom jak tady věci chodí. Takže ti to vysvětlím." Shlédne na něj děvče s neutrálním výrazem.
"Odkopl?! Nic takového jsem neudělal!" lekne se Erick těch slov. Udělal snad ještě nějakou pitomost o které ani netuší?
"No ovšem. Eilien m řekl, že jsi ho poslal zpátky odkud přišel." Přikývne děvče trpělivě.
"To ale…" vzpomene si na to co mu řekl, než odešli ke Catrin. "…já pitomec. Takhle jsem to ale nemyslel. Nemělo to vyznít takhle…"
"Mělo nemělo…vyznělo." Pokrčí děvče rameny. "A teď mě nech ať ti to trošku objasním."
Erick zmlkne a poslouchá.
"Dobře, takže většina lidí tady má svého ochránce. Je to někdo koho přivoláš podvědomou silou do svého snu. Například Melissu ochraňují duchové koček. Siana má za své strážné duchy vrány, Catrin a Cian víly, já jednorožce, dvojčata vlky a tak podobně. Krom těchto bytostí však můžeš mít i… lidštější ochránce. Třeba Maeghan má Naoise, já Sianu. Ano můžeš mít i víc ochránců. Ty máš Eiliena. Tihle ochránci, ať už to jsou magické bytosti, zvířata nebo lidé, mají za povinnost ochraňovat své svěřence vlastním životem. V případě lidí nebo magických bytostí se často do sebe zamilují. Vlastně téměř vždycky. Kdykoli budeš potřebovat stačí pomyslet a Eilien bude tady. Kdykoli a za jakýchkoli okolností udělá vše pro to, aby tě ochránil. Ale ty mu za to musíš pomáhat, když se kvůli tobě zraní. Jen ty máš sílu už jen svou přítomností zlehčovat bolest, urychlit uzdravení nebo dodat energii. Nikdo jiný mu pomoct nemůže. Nebo aspoň ne tak účinně. Potřebujete se navzájem. V tom je ta rovnováha." Dokončí Enit vyčerpávající výklad.
"Potřebuje mě?"
"Ano, teď víc než kdy jindy."
"Jak jsem to mohl vědět?"
"Nemohl, proto jsem ti to přišla říct."
"Proč mi to neřekl? Nikdy bych od něj neutekl, kdybych to věděl."
"To se ptej jeho. Myslí si, že ti nevyhovuje a že pro tebe není dost dobrý."
"Cože?" Erick málem přestane dýchat jak se mu ta slova rozezní v hlavě. Jak si může myslet něco takového? Jak ho to jen mohlo napadnout?
"Enit… myslíš… asi ho miluji. Určitě ho miluji… co mám dělat?"
"Já vím co k němu cítíš." Usměje se blondýnka.
"On ti něco řekl?"
"Neblázni, musela bych být slepá abych si nevšimla."
"Co když on mě nemiluje? Nesnesu tu myšlenku… a navíc… jsem ho tak trochu…" podívá se rozpačitě bokem.
"Tak trochu co?" drbe do něj Enit.
"…no, políbil." Rychle vzhlédne. Děvče se na chvilku zarazí, pak se zatváří pobaveně a nakonec se začne smát.
"Nech toho! To je vážný!" oboří se na ni černovlásek a děvče se začne ještě víc prohýbat smíchy. Povzdechne si a najednou mu to přijde jako naprosto triviální problém. Vždyť se chová jako malej, ale má k tomu přece důvod.
"Víš jak to teď vypadá?" zasměje se děvče.
"Cože?"
"No představ si to opačně. Eilien by tě políbil a pak by hned utekl, co by sis myslel?"
"Že příšerně líbám." Odsekne automaticky a chvilku na to mu dojde co vlastně řekl. "To nemyslíš vážně?"
"Ale ano. To si asi myslí i on."
"Ne! To vůbec ne! Líbá úžasně." Zrudne rozpaky.
"Já ti přece věřím. Tohle bys měl ale vykládat jemu, ne mě." Upře na něj Enit vlídný pohled.
"Navádíš mě, abych mu řekl že ho miluji, ale to by mě určitě zabilo."
"Proč myslíš?"
"Jednak proto, že kdyby mi řekl, že on mě ne… tak bych se asi úplně zhroutil a jednak proto, že kdyby řekl, že on mě taky, tak bych se taky sesypal, protože vím, že to nikam nevede."
"Myslíš časovou hranici, že?"
"Jo, já umřu a on ne." Povzdechne si.
"Něco vymyslíme."
"A co? Ty o něčem víš?"
"Ne, ale nevzdávám se naděje."
"Taky bych to chtěl vidět takhle."
"Vyber si, která z těch dvou možností je pro tebe snesitelnější. Předstírat, že ho nesnášíš aby ses sám obelhával mi ale nepřijde jako řešení."
"Takže podle tebe mu to mám říct?"
"Vyznej mu své city. Podle tvého rozřešení se zhroutíš tak jako tak, takže nemáš co ztratit." Usměje se děvče jako by se nic nedělo.
"To nezvládnu." Složí Erick obličej do dlaní.
"Ale jo. Uvidíš že to půjde."
"Ach jo. Tak já to někdy zkusím." Přikývne nakonec.
"Brzo."
"hmm… no jo. Brzo." Slíbí a vlastně je asi rád, že ho k tomu donutila. Přinejmenším se konečně dozví na čem je…

Kapitola XX.

1. srpna 2009 v 11:04 | Kira-chan |  Mlha
vzhledem k tomu, že včerejší kapču už máte přečtenou tady je pokráčo XD sepsala jsem to zrovna teď takže jsem to po sobě ještě nečetla... případné chyby tolerujte popřípadě hlaste... no tak ať se líbí ^.^



Eilien už nevydrží to napjaté ticho, kdy se ani jeden z nich nepohne a sám se od něj odtáhne na vzdálenost očí. Překvapeně zamrká když spatří slzy řinoucí se po černovláskových tvářích jako vodopád. Nic neřekne a aniž by porušil spojení jejich očí, zvedne ruku a zlehka mu osuší tváře. Tak to Erick přece jen dokázal. Podaří se mu vykouzlit mírný úsměv ve snaze smazat tak z milovaného obličeje všechen smutek a bolest. Černovlásek se místo toho nešťastně kousne do rtu a pevně ho k sobě přitiskne.
"Ericku… to bolí…" sykne Eilien slabě a pokusí se dostat z jeho sevření. Erick okamžitě uvolní pevný stisk, ale dál ho u sebe drží s nejvyšší opatrností, jako by se mohl elf roztříštit na milión střepů. Eilien se cítí příliš vyčerpaný, než aby se mohl dál cukat. Chvíle kdy se jen tak drží ve vzájemné blízkosti se mu zdá nekonečně dlouhá a přesto nedostačující. Erick ho položí zpátky na postel a chlapec si ho začne přeměřovat nervózním pohledem. Za celou dobu ještě neřekl ani slovo. Vypadá bledě a evidentně není schopen se ani pousmát.
"…on, ti něco udělal?" vydechne elf se svraštělým obočím a probodává přitom tmavě modré oči nad sebou.
"Ne… mě ne." Zavrtí černovlásek hlavou a přes tvář se mu zase mihne ten zrádný stín utrpení. Eilien už začne mít opravdu strach.
"Tak co se stalo?" zeptá se znovu. Ale Erick mlčí. Dál na něj shlíží tím neskonale kouzelným pohledem protknutým… výčitkami. Eilien se zamračí jak mu začne docházet o co tady asi jde.
"Ty jsi měl strach o mě?" vydechne překvapeně. Erick v tichosti uhne pohledem stranou, ale jeho výraz mu snadno odpoví. Má chuť se mu radostí vrhnout kolem krku, ale neudělá to ze dvou prostých důvodů. Ten první je, že na to nemá dost síly a druhý prostě proto, že se to nejspíš nehodí. Černovlásek složí obličej na ruce a skrčí se ke kolenům. Eilien se donutí posadit a přece jen ho obejme kolem ramen, nebo spíš se o něj zapře. Černovlásek sebou nečekaně trhne. V jediné vteřině se otočí a shodí ho zpátky nad postel. Než se chlapec stačí vzpamatovat co to dělá zaslechne nad sebou jediné slovo…
"Promiň." A v příští chvíli už má Erickovy rty na svých. Eilien polekaně vytřeští oči, ale černovlásek se neodtáhne. Místo toho ho začne jemně líbat. Eilien na chvíli vůbec neví co dělat. Ruce které mu automaticky vystřelili do vzduchu nechá dopadnout na polštář vedle hlavy a pomalu se nechá zbavit jeho doteky všech myšlenek. Zavře oči a nedokáže už myslet na nic jiného než na Ericka. Nesměle zkusí opětovat jeho polibek a aniž by si to uvědomil, ruce mu obtočí kolem krku a zamotá do jemných vlasů. Je to tak nádherné až se mu z toho točí hlava.
Erick se od něj odtrhne až ve chvíli, kdy se oba potřebují nadechnout. Narovná se a dívá se jinam, aby mu Eilien neviděl do obličeje. Chlapec ve stejném okamžiku zrudne jako pivoňka a stočí pohled k oknu. Ve vzduchu je tolik napjetí a nervózního jiskření, že by ho mohli krájet. Erick se poznenáhlu zvedne a rychlým krokem odejde aniž by chlapci věnoval jediný pohled. Ten se po něm jen bezmocně natáhne, ale než ho stačí zavolat zpátky, už je pryč. Eilienovi se vůbec nelíbí, že by ho měl nechat jen tak jít. Pokusí se trochu zvolnit zběsilý tlukot srdce a vrávoravě vstane. Téměř okamžitě se mu zatočí hlava a musí se opřít o stolek vedle postele. Jen co rozmrká mžitky, vyjde na chodbu hledat Ericka. Krátce se zamyslí a vycítí, že je chlapec už dost daleko od školy. Vůbec ho nechápe, ale rozhodne se přestat snažit pochopit jeho chování a místo toho se vrátit zpátky do své říše. Nakonec tam ho Erick poslal. Nemá smysl se tu zdržovat. Až ho bude černovlásek potřebovat, sám ho zavolá ať už vědomě nebo nevědomě. S přidržováním stěny se nejistě vydá ven.
"Eiliene… ahoj. Neměl bys ležet?" ozve se za ním známí dívčí hlas. Otočí se na Enit, blondýnku s tmavýma očima. Drobná dívka mu věnuje zářivý pohled a bez řečí ho podepře.
"Nic mi není, nemusíš mít starost. Půjdu zpátky do mé země. Sestra už vyléčí zbytek a budu zase úplně v pořádku." Opětuje jí úsměv a nechá se vést.
"Pomůžu ti, ale neměl by se o tebe starat Erick? On by tě měl dokázat vyléčit nejúčinněji ne?" vzhlédne k němu děvče tázavě. "Jsi přece jeho ochránce."
"Jo, jsem ale Erick je… řekněme že z toho asi moc nadšený není." Ač nechtěl do hlasu se mu vkrade smutek.
"To si nemyslím. Nemůže mít lepšího ochránce než tebe." zamračí se blondýnka a vedle ní se zjeví nádherný vysoký jednorožec. "Na tvém místě už by byli jiní dávno mrtví."
"Díky, ale on to asi vidí jinak. Poslal mě zpátky tak jdu."
"Co že udělal? To myslíš vážně?"
"Hlavně ho z ničeho neobviňuj. Víš že je tu nový. Neví jak to tady chodí."
"Tak proč mu to neřekneš?" opáčí Enit pohotově.
"Já nevím… nechci." Sklopí pohled k zemi. Blondýnka se zastaví a vynutí si znovu oční kontakt.
"Pokud mu to nevysvětlíš ty, tak to udělá někdo jiný. Víš moc dobře, že uzdravit se můžeš jen v jeho přítomnosti."
"Třeba to půjde i jinak."
"Ne nepůjde."
"Enit nevolej ho. Řeknu sestře a brzo se vrátím."
Děvče vypadá, že se jí to vůbec nelíbí, ale povzdechne si a vede ho dál k lesu. Zastaví na paloučku mezi stádem živých jednorožců. Jejich bílá těla se třpytivě lesknou ve sluneční záři a dlouhý roh na čele každého z nich jemně světélkuje. Několik z nich na ně upře hluboký pohled černých očí. Enit i Eilien se mírně pokloní a pozdraví překrásné tvory na pasece. Jeden z nich přejde blíž a skloní se.
"Tak běž a opatruj se. A neměj strach, Erick se brzo naučí žít jako my. Dopadne to dobře." Usměje se na něj blondýnka a volnou rukou pohladí jednorožce na krku. Prsty mu přitom něžně pročísne stříbrnou hřívu.
"A co věkový rozdíl? Neznám zaklínadlo, které by mu umožnilo vyhnout se časové křivce, jako já." Upře na ni Eilien nešťastný pohled. Ani v záři slunce a přítomnosti magických tvorů mu není líp. I kdyby do něj Erick byl zamilovaný, tohle bude problém. A to velký a nezměnitelný. Stejně ho vůbec nechápe. V jednu chvíli vypadá, že ho nesnáší, pak řekne že ho má rád, pak ho zase odhání a nakonec brečí že ho málem ztratil, pak ho líbá, ale místo aby s ním zůstal uteče. Co si má o tom myslet? Copak jde tohle nějak normálně vysvětlit? Jen se mu z toho točí hlava.
"Hranice života a smrti. To je velký problém lidí. Ale nesmíme přestat doufat, že najdeme způsob. Jakýkoli. Ale kvůli tomuhle už trpělo příliš mnoho z nás. Nejednou to končilo sebevraždou, nebo úplným pomátnutím. Musíme to změnit. Nevím jak… ale najdeme způsob. Stejně jako najdeme způsob jak zbavit naši vesnici Tvorů. Nic není beznadějné." Usměje se děvče přesvědčivě. Závidí jí, že ještě dokáže mít tak silnou víru. Ta jeho se v posledních dnech téměř úplně ztratila. Ale děvče mu přece jen dodalo potřebnou část svého přesvědčení.
Enit mu pomůže vylézt na skloněného jednorožce a krátce se s ním rozloučí.
"Vrať se brzy." Usměje se na něj zatímco elf se chytne nádherného zvířete kolem krku a nechá se jím unášet poklidným klusem do své země…