Září 2009

Kapitola 4.

29. září 2009 v 15:08 | Kira-chan a Aky-chan |  Oheň a led
Tak tady máte slíbené pokračování =) doufám, že se bude líbit těším se na komenty jo a ještě jsem chtěla zmínit takovej detail...
Ono to tam možná bude možná nebude vidět, ale ty dny, nebo denní hodiny (chvíli je ráno chvíli večer) to se tam tak nějak mění dle potřeby takže kdybyste si tak nějaký takový nesrovnalosti všimli, jakože je jich tam v celé povídce myslím jen několik tak je prosím ignorujte. =) stejně tak chyby v postupech při léčení různých nemocí nebo jiných odbornostech, nejsme doktoři a nevíme všechno =D koukejte na to s nadhledem ;)... tohle se týká všech povídek
^.^ díky za shovívavost...


9. část

28. září 2009 v 17:28 | Kira-chan |  Můj pán
Doteď se mi nepodařilo nic dopsat takže to sem dávám trochu opožděně, ale aspoň něco ne? ;) zítra přidám Oheň a led, proteď přeji příjemné čtení ^.^


Kapitola 3.

26. září 2009 v 15:50 | Kira-chan a Aky-chan |  Oheň a led
Tak už jsem zas dlouho nepřidala tuhle povídku takže tahle část je hodně delší =) užijte si ji ;P


8. část

25. září 2009 v 0:16 | Kira-chan |  Můj pán
Vím, že jsem to slíbila dřív, ale opravdu jsem neměla čas =(( vynahradím vám to, když zítra večer, nebo v sobotu ráno přidám další část i do té druhé povídky =) Zatím si můžete užít obřad ^.~
Jo a tuhle kapču chci věnovat elo-chan, aby se jí o tom zas mohlo zdát =D


Kapitola 2.

21. září 2009 v 19:32 | Kira-chan a Aky-chan |  Oheň a led
Tak je tu další kapitolka ---> pod perexem. Budu tak dávat všechny kapitoly abyste to měli přehledněji na očích. =) Těším se na komenty...^.^


Kapitola 1.

19. září 2009 v 17:38 | Kira-chan a Aky-chan |  Oheň a led
Taaakže je tu nová povídka. A musím zmínit, že tohle není jen moje dílo, nýbrž to vzniklo podle hry, kterou hrajeme s aky-chan na icq, takže na ní mám jen poloviční podíl =) Jedná se tedy především o přepsaný upravený text z icq takže je to napsané jinak než jste ode mě zvyklí, no uvidíme co na to řeknete... A vzhledem k tomu co jsem už napsala se asi nebudete divit, když tohle dílko věnuji právě Akyře =) Co vám k tomu prozradím? Zpracovávám to spíš jako oddechovku a bude to asi hooodne dlouhý XD



Kaito v tichosti přechází ulicí směrem k jeho nové škole, když vtom zpoza rohu, který zrovna přešel, vyletí čísi postava na in-linech. Než se vůbec stačí otočit, tak dotyčný smykem zabrzdí těsně u něj a švihne ho rukou přes záda.
"Ty pako, to nemůžeš dávat pozor? Jsi na těch in-linech životu nebezpečný." Křikne na něj a ihned se setká s uraženým pohledem zářivě šedomodrých očí.
"Seděl ti tam sršeň." Odsekne ten kluk a v další chvíli už jede pryč.
"Spíš tobě, ale v hlavě. Příště až se rozhodneš někoho zabít tak si vyber někoho jiného."
Chlapec se na něj přes rameno zamračí a zmizí za rohem.
"Nová škola a hned se mě pokusí zmrzačit." Zavrčí si Kaito pro sebe a pokračuje v cestě.


Naoki nechá brusle v šatně a jde do třídy. Nevšimne si vyššího chlapce, který jde naproti němu chodbou a kouká na mobil, kde má instrukce k najití třídy a tak do sebe chvilku později znovu vráží.
"Au." Naoki se zapotácí a vzhlédne k němu. "Ty? Dívej se pod nohy…" zamračí se na něj.
"Promiň, ale hledám svou třídu," opáčí Kaito.
"V mobilu? Ve které jsi?" přeměří si ho Naoki pohledem.
"2A"odpoví Kaito.
"Tak to jdeš opačně." Postrčí ho do chodby na druhou stranu a jde vedle něj.
"Mě by stačilo jen ukázat." Zamrká na něj mladík překrásnýma tmavomodrýma očima.
"Mám tu smůlu, že tam jdu taky."
"He? To jsme ze stejné třídy?" vyvalí na něj Kaito oči.
"Vypadá to tak." Odvětí. Otevře dveře na boku chodby a jde si sednout do poslední lavice.
"No dobře, kde je volné místo?" vydá se Kaito za ním.
"Vedle mě, nebo úplně vepředu před tabulí." Řekne Naoki.
"Doufám, že ti nebude vadit, když si sednu sem." Hodí pod stůl tašku a sedne si.
"Ty chceš?" překvapeně se na něj zadívá.
"Proč bych nechtěl?" oplatí mu Kaito udiveně.
"Jen tak…" hlesne a lehne si na lavici.
"Když už jsi to nakousl, tak to řekni." Nenechá se Kaito odbýt jeho ignorací. Naoki k němu znovu stočí křišťálové oči.
"Protože vedle mě nikdo sedět nechce. Je tady na ně moc zima…" řekne a rozhlédne se po ostatních lavicích, které jsou odsunuté dál, než normálně.
"Tak to je v pohodě, mě je zase pořád horko."opáčí Kaito.
"Aha… no když ti to nevadí." Pokrčí Naoki rameny s trochu zaskočeným pohledem.
"Nevadí mi to." Usměje se na něj Kaito zrovna ve chvíli, kdy zazvoní a dovnitř vejde učitel. Kaito vstane a jde se představit. Hned sklidí obdiv všech holek. Naoki si ho pozorně prohlédne od temně modrých očí, přes tmavě hnědé vlasy až po perfektní postavu, vypadá dokonale.
"Výborně, vidím, že už jste se posadil, nechcete radši dopředu?" zeptá se učitel potom, co se představí a ukáže na místo vedle nějaké blondýny.
"Ne děkuji, mě je v zadu dobře." Vrátí se s úsměvem na své místo.
"No dobře." Přikývne učitel srozuměně a začne s hodinou. Kaito se posadí vedle Naokiho a skloní se k němu.
"Co proti tobě mají?" zeptá se.
"Nic… já vlastně nevím." Povzdechne si Naoki.
"Neboj, to se vyřeší." Věnuje mu Kaito další hřejivý úsměv.
"Nechci to řešit. Jsem spokojený, jak to je." Nevšímá si toho a vytáhne na lavici svůj batoh, na který si záhy lehne. Kaito se trošku soustředí a batoh nenápadně ohřeje, až pálí. Naoki sykne a rychle se zvedne. Pak začne do batohu nechápavě drbat prstem. Kaito hned přestane batoh ohřívat.
"Stalo se něco?"
"Ten batoh pálí." Zamrká na něj Naoki zaskočeně. Kaito položí na batoh ruku.
"Je v pořádku, co blázníš?"
Naoki se otočí zpátky na batoh a dotkne se ho.
"Ale… ještě před chvílí…"zarazí se Naoki.
"A nezdálo se ti to?"ptá se Kaito.
"Jak by mohlo?" Naoki nechápavě zavrtí hlavou a pak batoh radši sundá na zem.
"Vy dva buďte prosím potichu, nebo zůstanete po škole." Okřikne je učitel.
"Nebojte, budem." Mávne na něj Kaito rukou. Učitel se sice zamračí, ale nechá to být a pokračuje ve výkladu.


"Pořád nechápu, proč jsou ty lavice tak daleko." Přemýšlí Kaito nahlas o přestávce.
"Mě se neptej." Hlesne Naoki s nezájmem, sbalí se a odejde. Ke Kaitovi přijde blondýna, hned se mu představuje a vítá ho na škole, ale on si jí nevšímá a jde rychle za Naokim.
"Co máme další hodinu?" zeptá se ho Kaito.
"Fyziku." Odvětí chlapec, aniž by mu věnoval nějakou zvláštní pozornost.
"Zase sedíš sám?"zeptá se znovu Kaito.
"Jo, proč?" koukne po něm.
"Abych věděl, kam si mám sednout." Usměje se.
"Ah…aha." Vydechne Naoki zaraženě.
"Co se děje?" zeptá se ho udiveně.
"Nic." Podívá se Naoki bokem.
"Tudy." Řekne a jde chodbou před Kaitem. Ten jde za ním a sám sebe se ptá, proč ho Naoki tak přitahuje. Je to přece kluk… možná to bude těma zářivě šedomodrýma očima, ale ty jsou dost chladné. Nebo že by ty temně modré vlasy na ramena s věčně rozlítanou afinou? Nebo to možná dělá ta hubená drobná postava… těžko říct.
Naoki otevře dveře do třídy a nechá ho projít dovnitř.
"Děkuji ti dobrá duše. Jaká bude cena?" zeptá se ho Kaito škádlivě. Naoki na tón reaguje rozpačitým začervenáním se.
"Jdi a nemel." Odsekne nakonec a zavře za ním. Pak ho zavede ke své lavici.
"Červenáš se přímo rozkošně." Usměje se na něj znovu Kaito a chlapec vedle něj zrudne ještě víc a vzápětí vyběhne ze třídy. Kaito položí batoh na lavici a vyjde za ním. Naoki mu zmizí za nejbližším rohem a po chodbě už přichází učitel fyziky. Kaito proběhne kolem něj a dohoní Naokiho. Ten ho však ignoruje a jde dál k šatnám. Nezbude mu, než modrovláska chytit a přitisknout ke zdi.
"Chceš mít průšvih?" probodne ho Kaito přísným pohledem.
"Pusť! Jdu k doktorovi!" štěkne po něm chlapec vztekle a na chodbě klesne teplota aspoň o deset stupňů.
"Je ti špatně?" zeptá se Kaito.
"Třeba. To není tvoje starost." Zkouší se mu Naoki vykroutit.
"Horečku nemáš, proč tam jdeš?" drží ho pevně.
"Do toho kam jdu, nebo nejdu ti nic není." Podívá se na něj Naoki ledovým pohledem.
"A proč ne?" opáčí Kaito pohotově.
"A proč by mělo?" Naoki sebou konečně přestane kroutit.
"Já jsem se ptal první." Připomene mu brunet nesmlouvavě.
"Protože… nevím, prostě ti po tom nic není." Odsekne.
"Chtěl bych, aby bylo a zmírni tu zimu."
Naoki se zamračí a prázdnou chodbou se prožene ledová vichřice.
"Nevím o čem to mluvíš." Odvětí modrovlásek a vysmekne se mu. Kaito ho však rychle chytí za ruce a znovu si tak vynutí jeho pozornost.
"Soustřeď se a vypni to." Přikáže Kaito pevně.
"Já to neovládám, dělá si to samo co chce, málokdy tomu přikážu." Vyhrkne a chce se mu znovu vykroutit.
"Klid, to zvládneš, soustřeď se na mě a mysli na to, že chceš, aby to přestalo." Promluví k němu Kaito trochu mírněji.
"Ne to nevyjde." Protestuje Naoki umíněně.
"A vůbec, víš toho nějak moc." Probodne Kaita chladným pohledem a zem začne pokrývat led plazící se na Kaitovi boty.
"Když tomu nebudeš věřit, tak jasně že ne. A tu druhou otázku ti zodpovím až to stáhneš." Neuhne Kaito ani o milimetr.
Naoki chvíli váhá, ale nakonec led stáhne a na chodbě se oteplí.
"Prokecni se jen slovem a je po tobě." Zavrčí na něj modrovlásek s ledovým pohledem.
"Nevím proč. Ty ovládáš led a já oheň." Opáčí Kaito bez váhání.
Naoki na něj překvapeně zamrká.
"Oheň? Tak proto…" zamračí se při vzpomínce na rozpálený batoh.
"Jo, nemám rád, když někdo s kým mluvím si lehne a ignoruje mě." Přiblíží mu Kaito jeho prohřešek.
"Tak se nemáš bavit se mnou." Opáčí Naoki.
"Ale já se s tebou chci bavit." Namítne Kaito tvrdohlavě.
"Já s tebou ne. Najdi si někoho jinýho."
"Můžu tě naučit jak ten led ovládat." Navrhne mu Kaito, čímž zpátky změní atmosféru.
Naoki se zadívá do země, aby tak uhnul jeho hlubokému pohledu.
"Já ho umím ovládat, ale… občas se mi to vymkne z ruky, nebo to jedná samo…" hlesne modrovlásek po chvilce zamyšleného ticha.
"Vím jak tomu zabránit. Jestli se to chceš naučit, pojď teď do třídy a po škole na mě počkej." Otočí se a odchází zpátky. Naoki ho sleduje dokud mu nezmizí za rohem. Pak se na ním přeci jen rozběhne a dožene ho. Kaito zaklepe na dveře a vstoupí do učebny.
"Promiňte bylo mi nevolno." Omluví se a jde si sednou s Naokim v patách. Učitel usoudí, že proto s ním byl i Naoki a omluví je. Modrovlásek si sedne vedle něj do lavice a nezaujatě sleduje třídu.
"Vypadá to, že nám to prošlo." Zadívá se na něj Kaito. Naoki souhlasně přikývne a vytáhne křížovky.
"Tady bys měl dávat pozor. Souvisí to s tvým darem." Napomene ho jemně Kaito. Chlapec vedle něj zpozorní a schová křížovky zpátky do lavice.
"Nevím jestli se tomu dá říkat dar." Hlesne Naoki tiše zatímco učitel vykládá o různých teplotách a jaké mají účinky na okolí.
"Někdo tomu říká dar, někdo prokletí." Odtuší Kaito s pohledem na modrovláskovi.
"Já tomu neříkám nijak." Prohlásí Naoki tiše.
"A jak?" zeptá se Kaito.
"Nijak, prostě ´to´" odpoví mu Naoki stále s tím poněkud prázdným výrazem v pobledlém obličeji. Kaito zavrtí hlavou nad jeho přístupem.
"Jedno se ale rychle nauč. A to respektovat svůj dar."
Naoki na něj na chvíli upře nečitelný pohled, než se zase věnuje výkladu. Kaito už ani nečeká, že by na to něco řekl a tak se po něm dál jen nenápadně dívá.

Ukončení ankety

18. září 2009 v 17:34 | Kira-chan |  Jiné...
Dobře, takže novou kapitolku jsem před chvilkou přidala, takže zbývá jen ukončit anketu. Výsledek je takový že převládli hlasy "ano" takže beru jakože vám nebude vadit když se tu objeví povídek víc. Jsem ráda, protože se opravdu často potřebuji odreagovat a nerada bych abych nějakou povídku odflákla jen proto že mě v půlce přestane bavit a místo toho abych počkala až mě políbí múza tak bych se donutila násilím to dopsat, což se chtě nechtě musí odrazit i při atorově nejlepší vůli =((

Takže se brzo, nejspíš už zítra dočkáte i něčeho nového... ;) co to bude se nechte překvapit a já budu jen doufat že vás nezklamu a budu stíhat aspoń jako doteď =)


Zatím všechny zdravím a přeji příjemné počteníčko ^.~



7. část

18. září 2009 v 17:24 | Kira-chan |  Můj pán
Taaakže je to konečně tady. Právě jsem vám sepsala další část a doufám, že se bude líbit. Ne že bysme se moc hnuli z místa ^.^" ale stejně... a dotazy typu jestli bude či nebude trojka, vážně nevím. Zatím to v plánu je, ale pokud by bylo hodně lidí proti tak není problém nechat někoho umřít XD



Nathaniel jemně vyprostí svou ruku z lehkého sevření štíhlých prstíků a přitáhne si Ashe opatrně k sobě. Ten se neprobere a tak si ho dovolí přitisknout blíž a zakrýt ho přikrývkou. Chlapec v jeho náruči zatím klidně oddechuje. Natt ho začne zlehka hladit po zádech a ani si neuvědomí svůj něžný pohled, dokud na sobě neucítí bratrovi oči.
"Dobré ráno, bráško." Usměje se na něj Zack tiše a protáhne se na křesle.
"No nazdar. Co tu chceš?" zasyčí na něj Natt nepřátelsky.
"Ale co ten tón, mě se taky nechce umřít." Pokrčí Zack rameny. "Nebo mě snad nerad vidíš?"
"Nejradši bych tě odsud vykopal." Svěří se mu Natt popravdě.
"Snad jsem toho tak moc neudělal." Podiví se Zack jeho nevraživosti. "Co je na tom špatného, že nechci umřít?"
"Tohle nemyslím a víš to moc dobře." Opáčí Natt a dál ho propaluje jedovatým pohledem. Bratr se zadívá na postavičku schoulenou v Nathanielově náruči a chápavě si povzdechne.
"Ty se bojíš, že ti ho chci vzít, že?" ujistí se Zack a Nathaniel ani nemusí nic říkat. Má to napsané v očích a nehodlá to nijak schovávat.
"Natte, já bych ti přece neublížil. Ani teď ani nikdy předtím jsem nic takového nezamýšlel. Jenže jsme tak trochu prokletí. Už sis toho musel sám všimnout, nebo ne? Máme stejné srdce, pokud se zamiluješ ty pak i já. Rozumíš mi? Proto jsem vždycky sváděl stejný lidi co ty. Často jsem o tom ani nevěděl, že s tebou něco mají, ale neboj došlo mi, že ty se dělit nechceš. Mrzí mě to, ale hodlám to brát na vědomí. Dohodneme se tedy?" dokončí Zack svůj dlouhý smutný proslov.
"Jak se asi můžeme dohodnout? Já ho chci jen pro sebe a jestli ty k němu vážně cítíš to samé co já, pak by tě muselo strašně mučit, kdybys mi ho měl přenechat." Namítne Nathaniel.
"Jo, bolet to bude. Ale chci vám být nablízku. Aspoň mě tu nech… prosím. Nechci umřít a nechci od vás dvou pryč." Zaprosí Zack a Nathanielovi je jasné, že zase vyhrál. Nemohl by bratra odmítnout a poslat na smrt. V podstatě mu nikdy nic neudělal, nebo za to aspoň nemohl.
"Dobře, když mi nepolezeš do cesty tak si tu klidně buď." Souhlasí Nathaniel a přemýšlivě se na něj zahledí.
"Neboj, budem s Ashem jen kamarádi." Usměje se Zack mile jako vždy, ale Nathaniel pozná, že ho to trápí. Je mu jasné, že si bratr uvědomuje bolest, která přijde pokud se Ash do Nathaniela opravdu zamiluje a on nebude smět nic dělat, přesně jak mu slíbil. Docela je mu bratra líto, ale je to jeho volba a taky jeho smůla. On si Ashe našel dřív a nehodlá se o něj nechat připravit. Přinejmenším když je jen mizivá šance, že mu jeho city chlapec vůbec někdy oplatí.
"Jak ti vůbec je?" zeptá se po chvíli Zack a mluví přitom stále tiše, aby nevzbudili Ashe.
"Už je mi dobře. Přešlo to mnohem rychleji když je teď se mnou." Pohladí Natt mladého hraběte po temně černých vlasech.
"To jsem rád. Už se moc těším na život tady." Opře se Zack s úsměvem do křesla. Je samý úsměv a pozitivní myšlenka. Jako vždy… společnost ho vždycky milovala. Nathaniel se zamračí a začne přemýšlet nad obřadem.
"Natte, mám připravit obřad, pomůžeš mi?" zeptá se Zack stále s tím upřímným milým úsměvem.
"Ne, nemůžeme to udělat." Zakroutí Zack hlavou, ale než stihne vysvětlit proč, tak se postava v jeho náruči zavrtí a upře na něj zamračený pohled.
"Proč bys nemohl?" zamumlá Ash rozespale a protře si oči hřbetem ruky.
"To nemůžu říct." Povzdechne si Nathaniel a v duchu naštvaně skřípe zuby. Kdyby mu prozradil jak obřad proběhne, tak by Ash na místě zemřel. A vůbec, celé je to směšné. Mohl by teď vyjmenovat několik možností proč by to chlapec neměl přežít a jen jednu jedinou proč by to přežít měl. A tou jedinou možností je, že se nestanou ty zbylé. Z nich se některé můžou klidně uskutečnit i napříč tomu, že je Ash vyvolený.
"Natte, hned mi to pověz, nebo to udělá Zack." Přikáže mu Ash pevně, ale mladík jen zakroutí hlavou a podívá se na bratra, který odpoví stejně.
"Vy jste se snad proti mně spikli, nebo co." Zamračí se na ně chlapec rozčíleně. Tahle reakce nebyla nijak neočekávaná.
"Nemůžeme ti to říct. Umřel bys, kdybychom to udělali." Odpoví mu Zack, ale nic víc k tomu už neřekne. Ash vypadá že nad tím trochu přemýšlí, protože nakonec přikývne a vysouká se z postele.
"Připravte věci, nebo cokoli co na to bude potřeba. Do večera to chci mít za sebou." Oznámí jim Ash stroze a vyleze ven z postele.
"Jasně, do večera vše přichystám a krátce po setmění bychom mohli začít." Usměje se na něj Zack zase tím bezproblémovým tónem, ale problém tu je. A není zrovna malý. Jestli se přitom Ashovi něco stane, nikdy si to Nathaniel nepřestane vyčítat. Zack je klidný, protože neví o Ashovi ten drobný detail, který mu zapomněl sdělit. Na jeho místě by se tvářil stejně, ale ten úsměv mu možná ještě večer ztuhne na rtech. Pokud tomu tedy nezabrání.
"Zacku nic nechystej, žádný obřad nebude."
"Cože? Zbláznil ses?" zarazí se bratr nechápavě.
"Ne nezbláznil. Nemůžeme to udělat." Upře na něj Nathaniel naléhavý pohled.
"Proč ne? Nechápu to…" nerozumí mu Zack, ale před Ashem o tom Natt nesmí mluvit.
"Protože jsem řekl. Žádný obřad se konat nebude. Já do toho nejdu." Prohlásí Nathaniel po chvíli ticha. Ash mezitím těká pohledem z jednoho na druhého, ale mladí si toho nevšímá. Nemůže dopustit, aby chlapce vystavil takovému riziku.
"Natte nevím o co ti jde, ale jestli to neuděláš ty, pak to budu muset udělat já a víš moc dobře, že pokud to budu já, pak to bude jako normálně a to BUDE bolet. Nechceš mu snad ublížit, nebo ne?" opře se do něj Zack přísně. Ví na co tím míří, ale prostě to nedokáže udělat. Nemůže.
"Nejde to… ten obřad vůbec nesmí proběhnout." Stojí si Natt za svým.
"Jak nesmí? Tobě asi vážně přeskočilo… takhle zamřeme všichni tři." Zahledí se na něj nechápavě Zack a Nathaniel se pozastaví nad posledním slovem. Tři? Ashovi by se přece nic stát nemělo, když se obřad neuskuteční.
"Spal jsi s ním, nebo ne?" zeptá se na rovinu Zack a Nathaniel ucítí, jak se chlapec v jeho náručí ošil. Neodváží se na něj podívat, jen bratrovi nepatrně přikývne a zaskočeně čeká, co má tohle znamenat.
"Takže ty znáš jenom začátek? No to mě podrž." Složí Zack pobaveně hlavu do dlaní. Co má tohle znamenat?
"Začátek čeho?" zeptá se tiše Ash a Natt se konečně odváží shlédnout do trochu rozpačitého pohledu. Zmínka o znásilnění se mu jistě nelíbila, ale čekal horší reakci. Možná že to bude jen tím, že v chlapci převládla zvědavost nad vztekem.
"No… o tom, kdo ovládá tu léčivou schopnost, jak probíhá obřad a jak léčba, to všechno je zapsané v kronice naší rodiny. Tahle nemoc se u nás dědí přes několik generací. A… no je pravda, že celý článek jsem o tom nečetl." Přizná Nathaniel a zahledí se na bratrův pobaveně shovívavý úsměv.
"Milý bráško, dovol mi zaplnit mezery ve tvém vědění. Pokud ses s ním vyspal ještě před obřadem, pak jsi ho k sobě připoutal a podepsal jsi mu úmrtní list." Promluví Zack a Nathaniel si až teď všimne matného světla připomínajícího rudou nitku, která se obtáčí kolem jejich paží a spojuje je k sobě.
"Co přesně tím chceš říct?" vrátí se Nathaniel roztřeseným pohledem zpět na bratra.
"Že už není cesty zpátky. Pokud do měsíce po vaší souloži neproběhne obřad, pak náš drahý kocourek umře a my si můžeme jít rezervovat místečka na hřbitově." Upřesní to Zack a Nathanielovi se hrůzou zatmí před očima. Co to proboha udělal? Vždyť svým chtíček poslal Ashe na smrt.
"Ashi…" hlesne k chlapci, který na něj upírá vyděšený pohled. "…já…" chce se nějak omluvit, ale hlas se mu zadrhne. Pro tohle nenachází vhodná slova. Chlapec v jeho náručí zatřese hlavou, aby se vzpamatoval. Pak se od něj odtáhne a vstane s chladným pohledem.
"Ten obřad proběhne jak jsem řekl. A nechci slyšet žádné výmluvy." Opře se ledovým pohledem do Nathaniela a chvíli na to za sebou práskne dveřmi.
"Je mi to líto. Nenapadlo mě, že uděláš takovou hloupost, ani že jsi to nečetl celé." Položí mu Zack soucitně ruku na rameno.
"Já to nevěděl Zacku. Nenapadlo mě, že ten s kým spím je zároveň ten koho hledám. Jak vůbec víš, že jsem s ním spal? On ti to řekl?" odpoví Nathaniel zničeně a zmateně se na něj zahledí.
"Ne, neřekl. Poznal jsem to až podle těch pout, kterými jste přivázaní." Shlédne bratr na jeho levou ruku na které jde při bližším pohledu spatřit lehce světélkující záři táhnoucí se jako jemný paprsek ke dveřím z pokoje.
"Co když to nepřežije?" zapochybuje Nathaniel zničeně. Nejradši by sám sebe rovnou upálil. Zack se posadí vedle něj a obejme ho.
"Neboj se. Věř mu, tak jako mu věřím já… není cesty zpátky. Věř, že to dokáže a nic se mu nestane." Promluví k němu bratr konejšivě, jako vždy, když potřeboval uklidnit, jeho hlas zabere a po chvíli ticha v jeho náruči se zklidní a společně se vydají nachystat vše potřebné pro obřad. Dobrý pocit, z toho nemá ani jeden z nich…

6. část

16. září 2009 v 12:15 | Kira-chan |  Můj pán
No... tak jsme se moc nehnuli z místa, ale co už... omlouvám se že to tak strašně rozepisuju a že v podstatě trávím většinu času jejich myšlenkami aniž bych se soustředila na děj... >.< no snad to nebude moc vadit... tak přeji co nejhezčí počteníčko ;)





Do oken se opírá silný vítr a déšť. Celý dům je potemnělý a ztichlou chodbou se ozývá jen klapot Ashových bot o vyleštěnou podlahu. Začíná být nervózně zvědavý z toho neznámého hosta. Který blázen by v takovém počasí někam chodil? Natož za ním, a proč?
Vejde do prostorné místnosti a zastaví se pohledem na postavě sedící v křesle. To snad není možné. Vysoký mladík štíhlé postavy je oblečený v černém kabátě. Má světlou kůži, stejný obličej jako Nathaniel, stejně jedovatě zelené oči a stejně černé vlasy, jen s tím rozdílem že nejsou krátké, ale dlouhé až pod ramena momentálně svázané do vysokého culíku.
"Kdo jste?" dostane ze sebe Ash chladně. Ani se nenamáhá s nějakým přívětivým tónem, nebo pozdravem. O co tu sakra jde?
"Ach konečně. Hrabě Ash Wyatt… správně?" usměje se na něj ten mladík zářivě.
"Odpovězte na otázku." Odsekne Ash přísně a přejde ke křeslu naproti.
"Jistě, omlouvám se. Mé jméno je Zackery. Ale Vy mi můžete říkat prostě Zack." Mrkne na něj a Ash má pocit, že to s ním každou chvíli musí seknout. Co má být tohle za pochybnou existenci a co tu proboha chce?
"Proč jste tady?" zeptá se Ash prostě a posadí se na křeslo naproti němu.
"Přišel jsem za Vámi. Mám takovou nemoc a jen vy mi dokážete pomoct-"
"Ticho! To si nemůžete vymyslet nic originálnějšího? Nebo je to celé jen nějaký hloupý vtip?!" nenechá ho Ash ani doříct. Dělají si z něj srandu? Oba… jestli zjistí, že si z něj jen střílí, tak…
"Žádný vtip hrabě. Myslím to vážně, ale jak Vás tak vidím, hádám že bratr už mě předběhl." Poznamená Zack a přes tvář se mu mihne úsměv, kterému Ash moc neporozumí.
"Pokud myslíte Nathaniela, tak ano. Už mi o tom něco řekl. Ovšem naše dohoda se nevztahuje na nikoho dalšího. Nejsem pojízdná lékárnička, klidně můžete zase jít odkud jste přišel." Setře ho Ash chladně a chce se postavit, ale mladík se najednou vymrští z protějšího křesla a s obličejem těsně u toho Ashova mu zablokuje cestu a shodí ho tak zpátky.
"To od Vás není hezké odmítat pomoc člověku v nouzi." Propaluje ho ten kluk jedovatýma očima. Ash mlčí. Není jeho povinnost pomáhat každému, kdo si zrovna zamane.
"Mému bratru pomáháte a mě pomoci odmítáte? Nemohu se nezeptat proč? Nemyslím, že byste ho znal líp, než mě." Promluví k němu znovu mladík, aniž by se odtáhl byť jen o kousíček. Ash uhne pohledem a začne být zase nervózní. Co má na tohle říct? Nemá nejmenší důvod pomáhat ani jednomu z nich, ale Nathanielovi pomoct chce. Proč tomu tak je, by ovšem mohl jen těžko vysvětlit… zvlášť proto že na to sám odpověď nezná a snad ani znát nechce.
"Já stále čekám, že mi odpovíte." Připomene se mladík nad ním. Nemá na výběr. Není způsob jak vysvětlit proč by Nathanielovi pomohl a jemu ne, když pořádně nezná ani jednoho z nich. Zvlášť aniž by to přitom nevypadalo divně, že upřednostňuje zrovna někoho, kdo ho znásilnil.
"Dobře. Pomůžu vám oběma, ale beztak ani nevím jak. A tu moc zatím nemám, takže si nedělejte moc iluzí. Ono to nakonec třeba ani nebude fungovat." Pokrčí Ash lhostejně rameny a mladík nad ním se zamyšleně napřímí. Konečně. Z té blízkosti mu začínalo být úzko.
"Kde je vůbec bratr?" zeptá se Zack a rozhlédne se kolem.
"Nahoře. Umírá." Odpoví Ash klidně, ale v duchu je zase nervózní, když si vzpomene že je tam Nathaniel tak dlouho sám bez chlapcova dozoru. Snad se mu nepřitížilo, ale to by ho snad ta uklízečka zavolala.
"Tak rychle." Vezme ho Zack za ruku a vytáhne na nohy. Ash na něj překvapeně zamrká a nechá se odtáhnout až ke schodům, kde se mu vyškubne. Chtěl by něco odseknout, ale nenapadá ho vůbec co a tak ho jen rychle zavede k Nathanielovi. Ten leží stejně jak ho tu Ash nechal, jen v obličeji se mračí.
"Pojď k němu. Teď potřebuje abys byl s ním, jinak umře." Řekne Zack a posadí Ashe na postel vedle Nathaniela.
"Nechápu to… co mám dělat?" zeptá se Ash zmateně. Jaký má význam tu sedět? Už mu přece řekl, že tu moc ho uzdravit ještě nemá.
"Možná, že ho ještě nedokážeš uzdravit, ale zárodky tvé moci už v sobě neseš. Takže když budeš s ním, bude mu líp a snadněji ho z toho dostaneme." Usměje se na něj Zack mile a Ash si až teď všimne, že mu přestal vykat. Napadne ho vynadat mu, ale nakonec to přejde bez poznámky. Jen by ho zajímalo co na tohle řekne otec. Už minule byl vzteky bez sebe, že si s sebou někoho přivedl. A teď je tu i tenhleten…
"Chyť ho aspoň za ruku." Pobídne ho Zack a položí Ashovu ruku na Nathanielovu. Mladého pána napadne, že by Zack mohl být trochu výřečnější co se týče přiblížení té jeho moci. Počká dokud se mladík nevrátí s novým obkladem a nesedne si do křesla vedle postele. Ten se umí zabydlet rychle.
"Měl bych pár otázek." Promluví Ash a propaluje ho zkoumavým pohledem.
"Ptej se." Usměje se na něj Zack zvědavě.
"V čem přesně spočívá ten obřad a jak vás mám vyléčit?"
"Hm… on ti to neřekl?" shlédne Zack trochu podmračeně na postavu ležící v posteli.
"Ne, řekl mi jen, že se musím stát nesmrtelným." Odvětí Ash aniž by z něj spustil pohled. Jeho přemýšlivý výraz se mu nelíbí.
"…ne…" ozve se najednou tiše mladík na posteli. Ash se k němu okamžitě otočí.
"Nathanieli? Jsi při sobě? Co se stalo? Jak je ti?" vyhrkne Ash okamžitě a starostlivě se zahledí do jeho unaveného pohledu.
"…ruším dohodu…" hlesne Nathaniel namáhavě a v Ashovi zatrne. Jak ruším dohodu? To nesmí. Ne teď když je ochotný to udělat.
"Ty možná, já ne. Já své slovo zpátky nevezmu." Odpoví po tom co se trochu vzpamatuje a kupodivu se setká se zklamaný pohledem. Tohle nechápe. Ještě včera by ho klidně zabil, jen aby ho donutil od dohody neustoupit a dneska ji chce celou zrušit? Proč?
"…prosím…ne…" zavře Nathaniel znaveně oči. Ale na tyhle řeči už je trochu pozdě. Měl si dřív rozmyslet co chce. Ash ho nenechá umřít.
"Pozdě milý Nathanieli… už jsem řekl. Dohoda platí. Zacku, ihned přichystej všechno na ten obřad." Přikáže a zachytí koutkem oka Zackův pobavený úsměv.
"Jak si přeješ." Usměje se Zack spokojeně a obrátí se pohledem na bratra. "Máš vážně skvělý vkus bratříčku. Je to moc roztomilý kocourek." Zahihňá se a Ash ho zpraží rozpačitým a zároveň navztekaným pohledem.
"Ty poznámky si odpusť, nebo tě odsud vykopu." Sjede ho a stočí zrak zpátky na Nathaniela který na bratra hledí v čilém zděšení. Stiskne mu trochu ruku a zadoufá, že nedělá největší pitomost v životě. Ani neví proč s tím vlastně souhlasil. Vždyť měl právě jedinečnou možnost zbavit se jich obou… tak proč tak moc trval na opaku?
"…co ten tu…dělá?" zašeptá Nathaniel a dál hledí na bratra.
"Přišel ze stejného důvodu jako ty. Když pomáhám tobě, proč bych nemohl i jemu?" vysvětlí Ash klidně a pečlivě sleduje každý bolestný záchvěj Nathanielova obličeje. Proč je v tom takový problém? Vždyť jsou to bratři…
"Ashi ale na ten obřad budem potřebovat Nathaniela, jinak by tě to mohlo hodně bolet." Promluví na chlapce znovu Zack a Ash začne být ostražitý. Na co potřebují Nathaniela… co by mohlo bolet?
"V čem spočívá ten obřad?" zeptá se, ale mladík nevypadá ochotný mu to říct.
"To nesmíš vědět dokud neproběhne. Je to součást obřadu, abys nevěděl o jeho průběhu." Odpoví černovlasý mladík a Ash znervózní ještě dvakrát tolik, než doteď.
"Takže musíme počkat, než se Natt uzdraví?" ujistí se a všimne si jak si mladík v posteli nešťastně kouše ret.
"Správně. Neboj, za pár hodin už bude v pořádku. Kdybys tu nebyl asi by už teď byl mrtvý, ale díky tobě tenhle záchvat není ani tak hrozný jako ty minulé." Uklidní ho Zack a znovu zajde pro nový obklad. Nathaniel vypadá strašně znaveně. Zřejmě nemá ani sílu mluvit a tak se Ash moc nediví, když za chvíli znovu usne. Sám už se cítí dost vyčerpaný.
Venku celou noc zuří bouřka a otec se vrátí až za pár dní. Může tedy být klidný, že trest za nezvané hosty se tím trochu oddálí. Zack se vrátí s dalším obkladem a položí ho na mladíkovo čelo. Horečka už trochu klesla, ale Ash si nemyslí, že by na tom měl nějaké zásluhy. Dlouho přemýšlí nad tím co se tu v posledních dnech děje, než nevědomky usne na posteli s Nathanielovu rukou ve své.



Nathaniel se probudí brzo ráno. Po včerejším záchvatu se cítí ještě trochu slabí, ale není to nic hrozného. Rozkouká se do šera v pokoji a pohledem najde drobnou postavu ležící schoulenou vedle něj. Celou noc ho Ash držel za ruku. Usměje se, ale není z toho tak šťastný, jak by si přál. Tohle přece ještě nic neznamená. Ani by nemohlo. Ash je jen strašně tvrdohlavý a příliš hrdý na to, aby mohl z dohody couvnout. Nebo to možná dělá kvůli Zackovi, který se tu včera objevil. Vsadil by se, že ho k tomu bratr donutil. Nevypadalo to, že by měl Ash nějaký problém vzít Zacka k sobě domů, nebo se o něj postarat. Možná, že má jeho bratra dokonce radši, třeba se mu i líbí… Pohledem probodne bratrovu postavu spící na křesle. Vždycky měli s bratrem stejný vkus. Ale zatímco Nathaniel se nikdy nesnažil něco si začít s jeho vyhlídnutými objekty, tak Zack se nikdy netrápil nad tím, jestli s dotyčnou, nebo dotyčným Natt něco má, či ne. Přesto ale nemohl říct, že by mu bratr naschvál přebíral známosti. Dokonce to občas vypadalo právě naopak. Byl celý žhavý se o společné milence dělit a dokonce právě jen s ním. Nathaniel tomu nikdy moc nerozuměl, ale vadilo mu to. Pokaždé dal radši od svých přátel ruce pryč, než aby se musel dělit. A o Ashe se dělit už vůbec nechtěl. Ale na druhou stranu se ho nechtěl ani vzdát. Jenže Ash ho stejně nemiluje, takže se není čeho vzdávat, když nic nemá. Nebo ne? Měl by snad zkusit poprat se o něj s bratrem? Ale proč by to měl dělat, když ho Ash stejně nechce? Ale nechat ho bratrovi…
Zatřese hlavou, aby se všech těch příšerných úvah zbavil. Nenachází řešení. Nemůže žít s Ashem, když ten o něj nestojí, ze stejného důvodu nemá smysl se o něj s bratrem přetahovat a nebo dělit. Ale nechat Ashe bratrovi se mu zdá stejně nepřípustné i když si je skoro jistý, že Ash nemiluje ani jeho. Jak z toho ven? Dokud bude s Ashem tak nezemře i kdyby chlapec tu moc neměl. Pokud se z toho chce dostat ven pak je tedy jediná možnost a to utéct odsud a zamřít, ale to by znamenalo přenechat Ashe bratrovi. Co teď?

5. část

13. září 2009 v 13:05 | Kira-chan |  Můj pán
No takže anketu uzavřu asi v pátek =) jak to dopadne uvidíme. Já osobně mám strach právě z těch věcí na který mě varujete (často z vlastní zkušenosti) ale na druhou stranu mě většinou v půlce některé povídky přejde ono nadšení a ke konci už se mi psát skoro nechce, a podle toho to pak taky vypadá viz. na rychlo sešmelené dokončení apod. Tak jsem myslela že by možná pomohlo psát toho vís a trochu se u něčeho odreagovávat, nejdřícv jsem se ale samozřejmě musela zeptat vás jestli by vám to nevadilo, takže tolik k té anketě a teď k povídce, máme tu další část a v ní se nám trošku obrátí úhel pohledu... navíc na vás chystám malé překvapení, ale to tady jen nakousnu ;)





Po nekonečně dlouhé chvíli se od něj Ash odtáhne s pohledem zabodnutým do postele, kam si následně taky zaleze a otočí se zády k mladíkovi s peřinou přitaženou až na nos. Nevěnuje mu jediný pohled. Je zmatený a potřebuje si pořádně srovnat všechno, co se teď dověděl, co se stalo a co se na něj chystá. Především to potřebuje promyslet sám. Nathanielova přítomnost ho v téhle chvíli rozčiluje.
"Vypadni." Sykne na něj prostě a zaposlouchá se do měkkého zašustění látky, jak mladík za ním vstal. Odhaduje, že zrovna bere tác se snídaní a pak už se ozývají jen kroky přes pokoj, zavírání dveří a tlumené kroky vzdalující se chodbou. Zaboří obličej ještě hlouběji do polštáře a skousne si rty.
Takže po pořádku. Nathaniel má nemoc, kterou nijak nelze identifikovat a jež dokáže vyléčit pouze někdo, kdo prošel obřadem nesmrtelnosti. Což má být právě Ash, ale toho věčný život rozhodně neláká. Musel by být blázen, aby tu chtěl zůstat navždy. Věčná samota a skrývání před světem. Věčnost po boku toho zpropadeného úchyla, který ho rozčiluje už jen tím, že dýchá. Nebýt té jeho zatracené schopnosti s ohněm, už by s ním dávno přinejmenším vyrazil dveře. Moc dobře rozumí Nathanielovu postoji. Udělal ze sebe sluhu, aby se mohl starat o svou chodící lékárničku. Zamračí se a neví, jestli ho ten fakt víc rozčiluje nebo mrzí. Nemá nejmenší zájem o takovouhle budoucnost. A přesto ví, že nemá na výběr. Měl říct, že žádnou moc nemá. Nic by se nestalo. Proč v té chvíli musel Nathaniela zastavit? Nebýt toho, nemuselo se to stát. Mohl žít dál jako předtím… jenže tehdy to taky nebylo lepší. Teď bude mít někdo zájem alespoň o uchování jeho života. I když na Ashovi jako takovém zase nikomu nezáleží. I nadále… mohl by klidně umřít a nikdo by si toho asi ani nevšiml. Nathaniel ano. Všiml by si toho kvůli sobě…



Nathaniel vyjde na chodbu s tácem v ruce a klidným krokem přejde do kuchyně. Má sto chutí praštit s něčím o zem, ale ovládne se. Přál by si teď umět číst myšlenky. Vědět co si o něm Ash myslí. Krom toho, co už mu samo vyplynulo z jeho chování a slov. Chtěl by vědět… co pro něj znamená. Pokud vůbec něco. Nepochybně by ho nejradši hned poslal zpátky odkud přišel, ale v tom případě nedává smysl, proč ho zastavil, když byl na odchodu. A jak se k němu Ash později tisknul… jistě byl vyděšený, ale kdyby nechtěl mohl ho přece hned odstrčit. Takže mu Nathaniel nemůže být tak nepříjemný, jak by se mohlo zdát. Nebo byl vážně v takovém šoku, že nebyl s to pořádně uvažovat? A jak zjistit pravdu? Proč vůbec nestojí o nesmrtelnost? Všichni po ní prahnou a on řekne, že nemá zájem. Nebýt té jeho pitomé umíněnosti nemusel ho děsit svou schopností. Občas se ten kluk vážně chová jako normální panovačný spratek. S čímž se objevuje další otázka. Je takový doopravdy, nebo tímhle dětinsky umíněným chováním jen maskuje citlivou duši? Těžko říct a chlapcův kouzelný pohled je často nečitelný. Napříč tomu, že působí dojmem jako by přesně odrážel každý záchvěj a myšlenku osobnosti, zůstává to nejdůležitější stále jakoby skryto hluboko v tmavé modři. Příliš daleko, než aby to mohl zahlédnout. A pokud má dojem že si přeci jen něčeho všiml, pak ho stejně provází nevysvětlitelný pocit nejistoty. Oči nelžou? Proč má pocit, že ty jeho to umí? Nebo ho možná jen nezná dost dobře na to, aby ho dokázal prohlédnout. A chce to vůbec? Přeběhne mu mráz po zádech. Už teď je neskutečně těžké skrývat jak moc ho Ash přitahuje. S každou minutou je to jen horší. Pokaždé když už konečně přesvědčí sám sebe, že ho ten spratek nezajímá jinak, než jako lék, tak se střetne s tím půlnočním pohledem a přesvědčení je to tam. Musí vymáhat stále větší úsilí, aby Ashe ihned nezačal objímat, laskat, líbat, dotýkat se…
Zatřese hlavou, aby se trochu probral. Zase už moc přemýšlí. Jedno je ale jisté. Ať už to dopadne jakkoli, dlouho tohle předstírání, že k němu nic necítí nevydrží. Bude to neúnosné. Neví ještě co bude dělat a Ash, ať už si o něm myslí cokoli, mu nikdy nebude opětovat jeho city. Tohle je jedna z věcí, kterými si je jistý. A pak je tu ten obřad… budou ho muset provést brzy. Dokud jsou ještě oba přesvědčení, že je to nutné. Ashe k tomu donutí kdykoli, ale sám si přestává být jistý, jestli je dobré tu zůstávat. Pokud mladého pána skutečně miluje, a tím si začíná být stále víc jistý i když se tomu přesvědčení snaží vzepřít, pak bude jen víc bolestivé tady zůstávat. A nakonec by možná bylo lepší nechat věci jak jsou a jít odsud co nejdál. Dokud ještě dokáže odejít. Ano, žádný obřad se konat nebude. Nechá Ashe žít jako doposud a zmizí z jeho života, jako by se tu nikdy ani neobjevil.
Myšlenka, která naprosto zvrátila veškeré jeho přesvědčení, jež se až do posledního okamžiku snažil dodržet, se v něm teď probudila s nečekanou intenzitou. Jako by nový pohled na věc získával stále naléhavější podobu až nakonec nechá všeho co zrovna dělá a vyběhne chodbou do svého pokoje. V rychlosti nahází věci do tašky a jde odsud pryč. Zarazí se před dveřmi do Ashova pokoje. Uvnitř je ticho. Chtěl by ho vidět. Jen ještě naposled spatřit na živo ten dokonalý obraz vrytý do jeho mysli. Jenže chybí záminka. Co víc, nemá dost odvahy se znovu setkat s jeho pohledem. Mohl by se v něm zase ztratit a pak by třeba nedokázal odejít. Už teď to není lehké a to je tu tak krátce. Povzdechne si a zapře se o stěnu vedle dveří. Najednou si připadá podivně vyčerpaný a unavený. Nejdřív to ignoruje, ale čím dál jde chodbou tím horší ten pocit je, až se dostaví i mžitky a najednou tak znavené tělo začne vypovídat službu. Proč teď? Proč se to nemohlo projevit později? Možná, že tohle je už naposledy.
Na chvíli ztratí ponětí o světě a probere se až v leže s obličejem přitisknutým na chladivou zem. Za sebou slyší klapnutí dveří a známí jemný hlas.
"Nathanieli?" hlesne Ash překvapeně a rychle k němu přejde. Krátce na to se střetne s chlapcovým ustaraným pohledem. Tak tohle je konec. Jak by vůbec mohl myslet na to, že by žil dál bez něj, když se na něj černovlásek dívá takhle.
"Co je s tebou? Je ti zle? Bolí tě něco? Počkej pomůžu ti do pokoje." Zahrne ho chlapec starostlivými otázkami a sáhne mu na čelo.
"Proboha, vždyť ty úplně hoříš." Vytřeští na něj Ash oči a přehodí si jednu jeho ruku přes rameno.
"…ne…" hlesne Nathaniel slabě a sám se toho tónu vyděsí. Nechce, aby se s ním tahal. Nemá už ale sílu, protestovat ani říct něco víc. Mladý pán ho vytáhne na nohy, ale Nathaniel není schopen ani stát. Ash si povzdechne a chvíli na to se mladíkovi ztratí půda pod nohama.
"…Ashi…co…" zkusí formulovat překvapenou otázku, ale chlapec mu položí prst na rty.
"Jen jsem tě zvedl do vzduchu. Neunesu tě normálně." Vysvětlí chlapec se zvláštním podtónem, který ale Nathaniel ve svém stavu nedokáže blíže určit. Cítí se hodně divně a vůbec se mu to nelíbí. Ash ho pouze drží za rameno a lehce ho táhne vzduchem k pokoji jako by nebyl víc než loďka z kůry, kterou si děti pouštějí na provázcích po hladinách klidných vod. Je to divné a pevná půda pod nohama mu chybí víc, než by si dokázal představit.
Ani neví jak přesně a najednou pod sebou ucítí měkkou postel. Pootevře oči do mírného šera ve svém pokoji. Venku je už od rána zataženo a vlastně se jen čeká, kdy začne pršet. Sotva se plně ponoří do postele, přehodí přes něj Ash teplou přikrývku a chvilku na to odněkud vytáhne studený obklad.
"Je tohle ta tvoje nemoc?" zeptá se Ash po dlouhé chvíli ticha. Nathaniel na něj upře pohled zastřený horečkou. Černovlasý chlapec sedí na křesle u postele a propaluje ho pohledem. Mladík se nevzmůže na víc, než slabé přikývnutí.
"Co mám dělat? Doktor ti nepomůže víc než já a magii kterou potřebuješ ještě nemám." Pronese chlapec stále s trochu chladným pohledem avšak tentokrát, pokud ho tedy nešálí zrak, v tom pohledu prosvítá i starost. Cítí se tím potěšený, dojatý a překvapený zároveň. Možná, že mu přece jen není úplně lhostejný. Kdyby ho tak moc nesnášel jak si Nathaniel myslel, určitě by se o něj teď nestaral. Mohl by ho klidně nechat jak je a zbavit se tak spousty trápení, ale Ash to neudělal. Neví proč přesně. Náklonnost v tom nebude, i když v to v duchu doufá, ale co potom?
"Nemůžeš mluvit? Nebojím se že bys umřel. Nesmíš, protože nejdřív si s tebou chci pěkně vytřít podlahu a až potom co odčiníš jak jsi mě ponížil si teprve můžeš chcípnout." Zavrčí na něj Ash zlostně, ale přese všechno má Nathaniel jakési zvláštní tušení, že chlapec teď neříká úplně pravdu. Nebo aspoň ne to, co si opravdu myslí. Možná že si to tak jen přeje, ale toho pocitu se stejně nemůže zbavit. Zavře radši oči. Tím ponížením musí myslet znásilnění. Takže přeci jen mu to hodlá spočítat. A vypadá to, že ho ani smrt nespasí. Pomalu přestane vnímat svět kolem sebe…



Ash se podmračeně zahledí na nehybnou postavu v posteli. Asi omdlel. Vůbec neví co dělat. Má o něj strach. Přese všechno co si o něm myslí, jak ho nesnáší a přes to co před chvílí řekl. Chce aby žil. Aby byl tady a kdykoli to bude potřebovat, ho schoval ve svém hřejivém náručí. Nahlas by to z něj samozřejmě nikdo nedostal, ale někde hluboko netouží po ničem jiném. Jak otravné a trapné… vždyť je to kluk. Navíc ještě perverzák a tajnůstkář a… nepřitížilo se mu? Sáhne mu na horké čelo a vymění obklad. Kdyby aspoň věděl jak mu účinně pomoct. Musí už konečně udělat ten obřad. Nebo Nathaniel zemře. Pokud ovšem nezemře už teď… ne, na to nechce ani pomyslet. To si neumí představit.
Černovlásek se za pár hodin znovu skloní k mladíkovi v peřinách. Vypadá tak zranitelně. Natáhne ruku k jeho rozpálenému obličeji. Proč ta zatracená horečka vůbec neklesá? Už sem zavolal i doktora, ale neřekl mu nic zajímavého. Přinejmenším mu dal aspoň nějaké prášky, které Nathaniela přinutil spolknout. Ale nevypadá to, že by zabrali. Vymění mu obklady na čele i na rukou a celé hodiny poslouchá jak ztěžka oddechuje. Není si jistý kdy spí a kdy je v bezvědomí. Venku začne pršet a do pokoje vejde služebná. Ash po ní hodí nepřátelským pohledem.
"Pane, omluvte prosím, že Vás vyrušuji, ale máte návštěvu." Ukloní se mladá žena pokorně.
"Za mnou žádné návštěvy nechodí. Ať je to kdo chce, vyhoď ho." Opáčí Ash ledově potom co se trochu vzpamatuje ze svého zaskočení. Návštěva? Kdo by za ním chodil?
"Pane je mi to velice líto, ale ten muž je opravdu tvrdohlavý. Trvá na tom, že s Vámi musí mluvit. Prý neodejde dokud Vás neuvidí." Promluví znovu děvče zkroušeně s pohledem upřeným do podlahy. Ash se zamračí, ale vypadá to, že nemá na výběr. Otec dnes není doma, tak asi přeci jen bude muset přijmout hosta sám.
"Dobře půjdu. Ty zůstaň tady, vyměňuj mu obklady a nespouštěj ho z očí. Kdyby se cokoli stalo, hned mi to přijď říct, kdyby se probral chci to okamžitě vědět, jasné?" přikáže nakonec mladý hrabě a zamíří ven z pokoje.
"Ano pane." Odpoví služka aniž by se narovnala z úklony. Ash se ještě naposled otočí mezi dveřmi, ale Nathaniel leží stále stejně. Zavře za sebou a vydá se potemnělou chodbou do přijímací haly.

Důležitá anketa!!!

11. září 2009 v 19:06 | Kira-chan |  Jiné...
Jde o to, že bych mohla rozepsat víc povídek a postupně je sem přidávat aniž bych předtím některou z nich ukončila. Ale ještě jsem to takhle nikdy nezkoušela a proto to nechám na vás... mám tady dát ještě jinou povídku/povídky krom té co zrovna píšu? S tím že bych přidávala pořád nový kapitoly ke všemu??? Prosím vás hlásněte mi sem i vy, kteří nekomentujete, ale čtete... ptám se kvůli vám a je pro mě důležitý názor co nejvíce z vás... ^.^ díky za pozornost.

4. část

9. září 2009 v 1:16 | Kira-chan |  Můj pán
Takže... je docela pozdě, ale co bych pro vás neudělala že? =) Nakonec stejně to sem dávám mnohem později než jsem zamýšlela. =/ Tahle kapitolka bude takové menší vysvětlení pár nejasností, nebo alespoň jejich přiblížení a uvidíme jak se bude vyvíjet dál =) A je delší než obvykle ^.^ Tak snad se bude líbit ;)






Nadejde další ráno. Ash se probere pod tíhou slunečních paprsků pronikajících k němu skrze poodhrnutý rudý závěs se zlatým vyšíváním. Zamrká do ranního slunce a hned zachytí pohledem postavu v černém stojící u okna. Nathaniel se na něj mile usměje a přiváže sametový závěs ke zlatému řetízku na boku okna.
"Dobré ráno pane. Jak se cítíte?" přejde k jeho posteli a nalije mu čaj do zdobeného porcelánového hrníčku. Ash ho zpod peřiny vraždí pohledem. Proč ho zatraceně musel budit? Zrovna se mu zdál tak hezký sen… a o čem? Nevzpomíná si, ale na tom už nesejde. A stejně je to jen Nathanielova vina, jinak by si určitě aspoň vzpomněl.
"Zvládnete se nasnídat sám, nebo Vám mám pomoct?" nevšímá si mladík jeho pohledu a přisune tác se snídaní kousek blíž po stolku.
"Kolik je?" zavrčí na něj Ash skrze peřinu.
"Přesně devět hodin a sedm minut." Odpoví Nathaniel pohotově. Okázale ignoruje chlapcovu podrážděnost, což Ashe štve o to víc. Nakonec si otráveně povzdechne a posadí se. Cítí se mnohem líp než včera. Vezme do ruky hrníček a pozvedne si ho k ústům. Nic se neděje. Všechno je v pořádku. Možná se ještě cítí trochu rozlámaný, ale jinak je už úplně v pořádku. Měl v plánu spočítat mu to znásilnění, ale zatím se nějak nedostává vhodné příležitosti. Vypadá to, že osud mladému hraběti moc nepřeje. Jen aby si ten úchylák nemyslel, že to nechá jen tak. To tedy rozhodně ne. Teď se možná chová naprosto vybraně a slušně všemi směry, ale… zvláštní, jeden by ani neřekl že někdo takový chodí večer po ulicích a znásilňuje mladé chlapce. Jak děsivý předobraz dnešní dokonalé přetvářky společnosti.
Ash pomalu usrkne horkého čaje a zadívá se na mladíka skrze okraj šálku. Hned co se naskytne příležitost, sečte mu to i s úroky. Dopije zbytek čaje a mlsně se natáhne po sladkém pečivu.
"Mám pár otázek." Začne a pohodlně se zapře o polštář s pečivem v ruce.
"Tuším jakých." Odvětí Nathaniel tónem, který jde jen těžko identifikovat.
"Máme dohodu pokud si vzpomínám. Ne že by se mi kdovíjak chtělo, ale už jen ze zvědavosti bych chtěl vědět kdy mám svoji část dohody začít plnit a co je to vlastně za nemoc, ze které tě mám uzdravit.?" Zeptá se a zakousne se do snídaně zatímco mladíka vedle postele rentgenuje vyčkávavým pohledem.
"Zatím se tím nemusíte trápit." Opáčí Nathaniel po chvíli váhavého ticha.
"Netrápím se. Jen mě zajímá co, krom toho že jsi padlý na hlavu, ti je?" odvětí Ash přidrzle a čeká na reakci. Klidný výraz naruší jen lehké cuknutí levého obočí jako náznak podráždění, ale Ashovi to pro začátek stačí.
"Nevím jak přesně označit mou nemoc. Doposud se objevila jen u velmi mála lidí. Zpravidla těch, kteří ovládají neobvyklé schopnosti jako Vy nebo já. Nemá jméno."
"Proč myslíš, že mám nějaké schopnosti?" opáčí Ash podezíravě.
"Vím to. Všichni o Vás tvrdí že jste vyšinutý a dějí se kolem Vás divné věci. Navíc já sám to poznám. A ty řeči mi jen dosvědčují moji domněnku."
"Co když se pleteš a já žádné schopnosti nemám?"
"Pak je mi líto." Sklopí pohled Nathaniel k podlaze. Co je tohle za odpověď?
"Líto ti to být může, ty umřeš. Já ne."
"Obávám se, že nemáte pravdu." Pozvedne k němu mladík zpátky své jedovatě zelené oči.
"Ne?" zarazí se chlapec nechápavě. Na co tahle debata směřuje? "Chceš říct, že když nebudu mít schopnost tě uzdravit, tak mě zabiješ?"
"Ne… ne úplně." Mladíkův pohled je najednou nervózní.
"Nechápu." Zamračí se Ash. Tohle se mu přestává líbit. Ne že by mu nějak záleželo na vlastním životě, ale přece jen tahle debata mu nedělá nejlíp. Mladík si povzdechne a posadí se vedle něj na postel. Ash se na něj zmateně zahledí a začíná mu být úzko. O co tu proboha jde?
"Ashi… máš nějaké schopnosti, nebo ne?" vpíjí se do něj Nathaniel vážným pohledem. Tohle je poprvé co mu řekl jménem. Kdoví proč ho z toho zamrazí.
"Když ne?" řekne a čeká na reakci. Nathanielův pohled zůstane stále nečitelný. Rozčiluje ho to a trochu děsí zároveň.
"Pak naše dohoda byla bezpředmětná a já odejdu." Řekne a vstane. Aniž by se otočil, zamíří ke dveřím z pokoje. Snad nechce odejít úplně?
"Kam si myslíš, že jdeš?" ozve se Ash trochu zaskočeně.
"Pokud nemáš žádné schopnosti, pak jsem se spletl a naše dohoda neplatí." Odpoví mu klidně.
"Kdo řekl, že nemám žádné schopnosti?" tak přece jen je tu pouze kvůli tomuhle. Jinak ho vůbec nezajímá. Jak ho mohlo jen napadnout, že by to bylo jinak? Že by Nathanielovi záleželo i na něm…? Zabolí to víc, než čekal. A přesto nechce, aby odešel. Řekl by že ty schopnosti má, i kdyby to nebyla pravda, nebo ne?
"Tak teď vážně. Máš ty schopnosti, nebo ne?" otočí se na něj mladík mezi dveřmi s chladným pohledem. Ash mu chvíli pohled opětuje stejnou měrou, než přikývne.
"Dokaž to." Reaguje Nathaniel okamžitě, aniž by hnul brvou.
"Nepotřebuji ti nic dokazovat, buď mi věříš, nebo ne. Já tebe nepotřebuji." Opáčí Ash, kterého přestává bavit jak s ním jedná. Černovlasý mladík trochu stáhne obočí, zjevně svádí vnitřní souboj sám se sebou. Jistě, jde mu o život, tak by to mělo být přirozené, že váhá.
"Dobře. Pak tedy dohoda platí a já se omlouvám, za své chování, ale…" odmlčí se a z perfektní úklony k němu vzhlédne skrze pár černých pramenů. "…musím Vás upozornit, že pokud mi teď lžete, pak Vás to bude stát život."
"Ts, od tebe se tak určitě nechám zabít." Přeměří si ho Ash povýšeným pohledem, ale sám ví, že je tohle chování jen póza za kterou se snaží skrýt nervozitu a jiné nechtěné emoce. Snad ho Nathaniel neprohlédne.
"No však hned uvidíte jak jsem to myslel." Pousměje se černovlasý mladík tajnůstkářsky. Tohle mladého hraběte rozčiluje snad ještě víc, než co jiného. Nesnáší, když před ním někdo dělá tajnosti.
"Hned mi řekni všechno co mám vědět." Přikáže a netrpělivě ho provrtává pohledem.
"Zatím nepotřebujete vědět nic víc, než už víte." Odpoví ten zpropadený tajnůstkářský idiot klidným tónem. Ash už pomalu ztrácí nervy, které v tomto směru nikdy ani neměl.
"Přestaň si hrát na důležitého a okamžitě mi řekni, co chci vědět!" štěkne po něm. Tohle doopravdy nesnáší. O to víc ho rozčiluje, že se přes Nathanielovu tvář mihne jasný stín pobavení. Ten zmetek… tak jeho tohle ještě baví… no jistě. Tak tohle mu tedy nedaruje. Ještě neví jak, ale tohle mu neprojde ani omylem.
"Co takhle kompromis, Vy mi řeknete co máte za moc a já Vám předčasně prozradím Vaši část dohody." Navrhne Nathaniel s klidným pousmáním. Ash v duchu nešetří nadávkami na jeho jméno. V hlavě mu proběhne série možností jak ho teď na místě poslat do jámy pekelné, ale ovládne se a nakonec jen naštvaně lehne zpátky do peřin.
"Nevím co čekáš, že mám za moc. Ale pouze ovládám vzduch." Řekne a zahledí se na jeho reakci.
"Děkuji." Usměje se Nathaniel potěšeně a v jeho pohledu je vidět zamyšlení.
"A teď mluv." Opře se do něj Ash znovu netrpělivě. Mladík se postaví zpátky vedle postele. Něco v jeho výrazu jako by značilo, že téma nebude příjemné.
"Tu schopnost mě uzdravit ještě nemáte." Řekne po chvíli a vypadá to, že čeká na reakci. Mladý pán se jen trochu zamračí a vyčkává pokračování. Tohle mu jako odpověď rozhodně nestačí. Nathaniel si tedy po chvilce téměř neslyšně povzdechne a pokračuje. "Abyste mohl mít schopnost mě uzdravit, musíte se stát nesmrtelným. Nejde o nezničitelnost, pouze o smyčku na vašem životě, která vám nedovolí stárnout. Tenhle obřad má ale háček… nepřežije ho totiž každý. Jen několik málo vybraných osob je hodno přežít něco takového. Obyčejné lidi samozřejmě vůbec nepočítám." Dokončí Nathaniel stručný výklad. Zdaleka to není vše, ale Ash zatím nevidí způsob jakým by mohl poodhalit co přesně mu ještě zatajuje.
"Já ho mám přežít?" zeptá se trochu zamyšleně.
"Ano, měl byste."
"Měl, mě moc neuklidňuje." Zamračí se.
"Pokud jste opravdu hrabě Ash Wyatt a máte moc, o které jste mi řekl, pak přežijete." Ujistí ho Nathaniel.
"Ach jo. Kdy bude ten obřad?" zeptá se a cítí jak se mu nervozitou stahují vnitřnosti.
"Teď určitě ne. Jste oslabený nedávným zraněním. Nepřežil byste to." Odpoví hned Nathaniel a Ash se trochu zklidní. Vlastně o nic takového nestojí. Nejen to, nechce být nesmrtelný. Nesnáší svůj život jako takový a čeká na smrt jako na spasení a teď se má dobrovolně stát nesmrtelným, jen aby zachránil krk tomuhle perverznímu tajnůstkáři? To v žádném případě. Nebude na tomhle zpropadeném světě déle, než musí.
"Vlastně to přežiju tak jako tak. Protože se nic takového konat nebude." Oznámí mu.
"Máme dohodu." Připomene mu černovlasý mladík a lehce se zamračí.
"O ničem takovém se v dohodě nemluvilo. Nestojím o věčný život. Ruším naši dohodu. Jdi si najít jiného pitomce, kterému by se tady chtělo zůstávat na věky." Pronese rozhodně a tváří se jako správný umíněný spratek. V duchu se ale děsí mladíkovy reakce. Neodvažuje se ani podívat se mu do očí.
"Vy nechcete žít věčně? Vždyť je to sen každého člověka?" zazní po chvíli tichá reakce.
"Ne, můj sen je umřít mladý a co nejdřív." Podívá se mu do očí rozhodným pohledem. Sám se diví, kde se v něm bere ta odvaha být na něj drzý i přesto co ví, že ovládá.
"V tom případě nemám na výběr, znovu Vás budu muset donutit, abyste dělal co chci." Vpije se do něj Nathaniel tak chladným pohledem, až mu z něj přeběhne mráz po zádech.
"Upálený ti budu k ničemu." Hlesne.
"Nehodlám Vás zabít. Jen donutit spolupracovat." Odvětí mladík a kolem jeho ruky se rozžehne rudý pableskující oheň.
"Dej to pryč! Zhas to sakra!" odsune se Ash bleskově co nejdál. Nathaniel k němu ruku natáhne a druhou ho přišpendlí k posteli. "Přestaň! Udělám to! Cokoli!" vykřikne když je oheň pár centimetrů před jeho obličejem. Plamen okamžitě zhasne a Nathaniel si přitáhne třesoucí se tělo k sobě. Ash by se nejradši odtáhl, ale nějak se nemůže v hrůze ani pohnout. Pomalu se začne uklidňovat a stále víc vnímat dlouhé pohyby Nathanielovi ruky po svých zádech, chvílemi ho hladící ve vlasech. Strach postupně zmizí a zůstane jen zvláštní pocit tepla a bezpečí. Doposud nepoznaný. Zavře oči a nechá se konejšit déle, než je doopravdy nutné…

3. část

5. září 2009 v 0:07 | Kira-chan |  Můj pán
Tak je tu další část na víkend =) doufám že se bude líbit a těším se na komenty... ;)





Ash se probere uprostřed noci. Stále ještě leží v tmavé místnosti s jediným malým okýnkem. Venku je temná noc a neproniká sem žádné světlo. Zase musel omdlít bolestí. Navztekaně zatne ruce v pěst, čehož ihned zalituje protože mu rukama projede nesnesitelná ostrá bolest. Otec mu při svých výchovných lekcích nikdy neváhal zlomit kost, nebo na něj vytáhnout nůž či něco podobného, zkopat ho k bezvědomí, ale včera… vytáhl na něj louči a pálil mu ruce. Kdyby mohl, zabil by ho v té chvíli. Ale nějaká neznámá síla mu brání na něj zaútočit. Nedivil by se kdyby bylo vše v místnosti zničené. Na chvíli ho napadne jestli omdlel hrůzou, nebo bolestí. Namáhavě se zapře o poškrábané lokty a podaří se mu vstát. Ruce má od zápěstí zohyzděné seškvařeným masem. Jemu samotnému se z toho obrací žaludek. Nemá ponětí jestli to vůbec ještě dál zvládne. Pálivá bolest je příšerná. Znovu a znovu vystřelující až do konečků prstů s každým dotekem zvířeného vzduchu. V očích má slzy zoufalství, které se mu nedaří zahnat ani usilovným mrkáním. Nejradši by zemřel a měl všechny ty hrůzy za sebou. Tady ho beztak nečeká nic jiného než bolest utrpení a věčná samota. Není tu nikdo komu by na něm záleželo. Všichni ví co se děje, ale nikdo ani nevzdechne. Všichni budou dál chodit kolem něj jako by tu ani nebyl, pokud se mu rovnou nevyhnou obloukem. Možná je to tak lepší… nakonec už je na to takhle zvyklý. Služebnictvo s ním nemluví, jeho poslední sluha byl zabit otcem, když se opovážil Ashe zastat. Není tu žádná šance na spasení. Ale on sám není dost zbabělí ani na to, aby se zbavil života. Je to všechno tak strašně ponižující…
Nějakým zázrakem se mu podaří loktem otevřít dveře a na stále roztřesenějších nohou vyjít ven z pokoje. Ihned se bokem opře o zeď s pohledem upřeným k velkým oknům naproti dveřím. Venku je temno… stejné temno jaké mu teď víří v nepřirozených kruzích před očima. Podlamují se mu kolena, ale přesto se pokusí dostat ke svému pokoji. Ramenem se zapírá o stěnu a se stále větším úsilím nutí roztřesené nohy k pohybu. Nechce aby ho takhle někdo viděl. Obraz před ním se náhle úplně zatemní a proti jeho vůli se sesune po stěně na zem. Rukama mu projede nový intenzivnější záchvěv řezavé bolesti a přes hukot v uších se mu zdá jako by slyšel něčí hlas… nerozumí mu ani slovo, ale než stihne vůbec přiřadit komu patří, začnou si ho něčí paže zvedat do hřejivé náruče. Nenapadá ho nikdo kdo by něco takového udělal. Snad jen… Nathaniel? Skrze silné mžitky nic nevidí, ale přesto jakoby mu něco bránilo ztratit vědomí. Zavře alespoň oči, aby ta temnota nebyla tak nepřirozená. Vysoký mladík ho k sobě tiskne pevně a přesto s jakousi zvláštní něžností. Ash si zlehka opře obličej o jeho hruď a zůstane na něm viset jako hadrová panenka. On je jediný kdo ho takhle smí vidět. Neví proč, ale jedině Nathanielovi dovolí, aby viděl jeho slabou stránku, jeho bolest…
Mladý pán se probere až v pozdních dopoledních hodinách. Není si jistý kolik času už uplynulo od chvíle, kdy se vrátili, ale něco mu říká že je to víc než jedna noc. Sklopí pohled k zohaveným rukám a zůstane na ně v úžasu civět. Jsou v pořádku. Cítí se oslabený a vyčerpaný, jako by vůbec nespal, ale ty ruce jsou v pořádku. Po popáleninách ani stopa. Pohne s prsty, zatne ruce v pěst a znovu ji rozevře. Trochu to ještě bolí, ale jinak jim nic není.
"Konečně jste se probral můj pane." Ozve se od dveří teď už známí klidný hlas. Ash ihned vzhlédne k mladíkovi v elegantním obleku s papírově bílou pletí a černými havraními vlasy. Nathaniel. Byl to opravdu on tenkrát v noci? Ale kdo jiný by to mohl být… přesto…
"…jak dlouho…" hlesne mladý hrabě tiše a sám se zalekne tónu svého hlasu. Připadá si tak vysílený, že se nepřinutí ani posadit.
"Tři dny jste byl úplně mimo. Jak Vám teď je?" přistoupí k němu černovlasý mladík a v jeho očích se mihne starost. Opravdu mu na něm záleží? Nezdá se mu to jen? Ale jistě… no ovšem že se stará, vždyť potřebuje jeho pomoc. Nakonec proto je teď taky tady a ne v posteli s nějakým jiným klukem. Jen ta myšlenka ho bodne jako ostří meče. Proč? Netuší… nebo možná jen nechce tušit.
"…ty ruce…" hlesne znovu s pohledem upřeným na vlastní štíhlé prsty.
"Dovolil jsem si odnést Vás ten večer na pokoj a vyléčit Vám je. Vzhledem k tomu že ovládám oheň, je pro mě přirozené umět zregenerovat popáleniny. Nicméně ještě nejsou zcela v pořádku. Bude lepší když je nebudete moc namáhat." Odpoví. Tak přece to byl on. Myslel si to… na chvíli se znovu pohrouží do směsice neuspořádaných myšlenek a ani si nevšimne, když mladík zmizí na chodbě. Připadá si jako mimo sebe. Nemá dost síly pohnout s tělem a vlastní myšlenky kolem něj poletují jako motýli, které se ani nesnaží zachytit.
"Můj pane?" ozve se vedle něj náhle Nathanielův sametový hlas. Vůbec si ho nevšiml. Trochu polekaně sebou cukne a stočí k němu pohled. Černovlasý mladík stojí u postele a na stolku vedle něj leží připravený čajový servis. Chvíli trochu zmateně hledí do jeho starostlivého obličeje, než se k němu mladík skloní s mírným úsměvem. Ashovi se rozšíří oči v očekávání… čeho vlastně? Zamrazí ho, ale to už se kolem něj obtáčí pevná paže, aby ho mohla vyzvednout do sedu a upravit za ním velký polštář. Ash se nechá téměř bezvládně posadit zpátky, zády zabořený do nově načechrané opěrky.
Pozvedne ruku k malému šálku s voňavým čajem, ale jen kolem něj obtočí prsty a pokusí se ho zvednou, sykne bolestí a ruka se mu škubavě roztřese. Nathaniel, který tohle nejspíš očekával, mu vezme šálek z ruky, kterou následně položí podél Ashova těla. Ten se nijak nebrání, jen se trochu zamračí do peřin pod sebou. Cítí se trapně za svou neschopnost.
"Dovolte mi abych Vám pomohl." Předvede Nathaniel jednu z jeho dokonalým mírných úklon a s vlídným úsměvem mu přiloží šálek ke rtům aniž by vůbec čekal, jestli s tím mladý hrabě souhlasí. Ten jen překvapeně sedí a jako z dálky mu dochází co se vlastně děje. Ucítí jeho štíhlý prst zvedající zvolna chlapcův obličej pod bradou. Nebrání se, nemá na to sílu ani dostatek přesvědčení. Mladík mu přiloží šálek na rty. Zavře oči, nechce být dál svědkem vlastního ponížení. Přinejmenším je přesvědčený, že to tak musí působit i když Nathanielův výraz nejeví ani náznak posměchu, nebo něčeho tomu podobného.


Nathaniel počká až je šálek prázdný a pak ho odloží a s úsměvem se nakloní zpátky nad chlapce. Kdyby jen měl tušení jak ho tehdy večer vyděsil. Myslel si, že je po něm a pak jak tu ležel. Ta léčba rukou je vysílila oba. V duchu si stále musí připomínat, že opravdu neměl právo do toho tehdy nějak zasáhnout. Ash potom ležel tři dny v bezvědomí. Děsilo ho to…nejhorší na tom však bylo, že ho to neděsilo kvůli tomu, že by přišel o jedinou záchranu svého života, ale o Ashe jako takového. Jenže to je přece absurdní. Chová se jako by se do něj zamiloval. Má strach, že právě to se taky stalo. Jenže to je nepřípustné. Ash je teď jeho pán a nástroj k zachování vlastní existence. Neměl by…nesmí být pro něj ničím víc. Možná kdyby se s ním tehdy nemiloval bylo by to dnes jinak… opravdu? Ne… sám tomu nevěří. Stačil by mu jediný pohled do těch tmavě modrých očí a znovu by upadl do chaosu vlastních pocitů jako teď…
Cukne sebou, když si uvědomí, že si ho hrabě přeměřuje pátravým pohledem. Zase se zasnil. V poslední době se mu to stává až moc často. Ne, nesmí ho milovat. Ash by mu to nikdy neoplatil. Tím si je jistý.
"Děje se něco?" zeptá se černovlásek slabě. Vypadá unaveně, ale aspoň že už se probral.
"Ne můj pane, vůbec nic." Usměje se na něj a přitáhne k sobě opatrně jeho tělo za pas. Ash nijak neprotestuje a tak mu volnou rukou za zády znovu natřepe polštář do normální polohy a uloží ho. Vypadá to, že chlapec už ho zase nevnímá a tak mu jen přitáhne peřinu k bradě a připomene mu, že by teď měl ještě odpočívat. Ani nečeká žádnou reakci, když se na něj znovu stočí ty jasné okouzlující zraky. Jeho pán neřekne ani slovo. Chvíli si dlouze hledí do očí a on se snaží dešifrovat ten nečitelný pohled. Bezvýsledně. Mohl znamenat cokoli a zároveň nic. Přiloží mu ruku na čelo. Ne proto že by ho podezříval z horečky, ale spíš aby se mohl dotknout toho křídového obličeje. Hedvábné kůže, jemných černých pramínků. Ash zavře oči a ve tváři vypadá klidný. Nemá horečku, je jen unavený. Byla to vážná popálenina, za normálních okolností by přišel o ruce. Nathaniel musel k uzdravení použít jeho energii, protože vlastní už nemá moc. Potřebuje rychle lék, nebo se zase dostaví nějaké projevy nemoci a tentokrát už by je nemusel přežít. Trochu se zamračí a pomalu stáhne ruku z chlapcova čela. Ale nejdřív musí udělat pár nezbytných věcí… a Ash není v kondici, kdy by mohl být k užitku. Do doby než se uzdraví, nemá cenu něco plánovat.
Znovu začne vnímat postavičku schovanou ve světlých přikrývkách. Dýchá rovnoměrně. Spí. Vypadá zase tak křehce a zranitelně. Zatřese hlavou, aby z ní dostal nežádoucí myšlenky a odnese podnos s čajovou soupravou. I přes svou snahu však nedokáže Ashe vytěsnit z mysli na déle než několik vteřin.
Během dne ještě několikrát vejde ho pokoje svého pána, ale ten nerušeně spí nic nenapovídá ani tomu, že by se probudil, když byl zrovna pryč. Večer ho tedy naposled zkontroluje a o chvíli později už ulehá do vlastní postele o pár pokojů dál. Před spaním myslí na spoustu tíživých věcí. Všechny se motají kolem mladého hraběte. Jedna z nich ho teď ale mate a trápí nejvíc. I kdyby si přiznal, že černovláska miluje… Ash sám by na něco takového nikdy nepřistoupil. Dost na tom, jak ho znásilnil. To se mu nejspíš taky dvakrát nelíbilo. Je si skoro jistý, že jen co se uzdraví tak si na něm pěkně smlsne. Nebo ne? Bůh ví… ten kluk je dost nevypočitatelný…

2. část

2. září 2009 v 13:02 | Kira-chan |  Můj pán
Dobře tedy, jak jsem slíbila je tu další část. Nejsem si jí moc jistá tak jsem zvědavá na komenty za které samozřejmě všem velké velké velké největší díky ^.^



V Nathanielově obličeji se během chvilky vystřídají všechny výrazy od šoku před údiv až po zděšení. Ash se přitom královsky baví tou podívanou.
"To je vtip, že?" dostane ze sebe mladík po dlouhé chvíli ticha. Otázka pronesená spíš ze zoufalství, než že by doufal v kladnou odpověď. Na to Ash nemusí umět číst myšlenky aby to mohl poznat.
"Vypadám na to, že žertuji?" odpoví mu otázkou a s ledovým klidem se pustí do sušenek. Přesně teď dokáže odhadnout na co myslí. A jsi v háji chlapče. Teď dostaneš co zasloužíš za to, že po večerech znásilňuješ bezbranný kluky.
"Strašně se omlouvám pane." Vyhrkne najednou Nathaniel a poklekne před ním s kajícně skloněnou hlavou. "Ve snu by mě nenapadlo…"
"Že znásilníš zrovna mě?" dokončí za něj větu mladý hrabě s posměšným podtónem.
"Ano." Hlesne mladík aniž by pozvedl svůj pohled od podlahy.
"A někdo jako ty má ještě tu drzost něco po mě chtít?" zeptá se ho Ash chladně a krátce na to se setká s jedovatě zeleným pohledem.
"Můj pane omlouvám se Vám za tohle nedorozumění."
"Kdyby ses aspoň zeptal na jméno… považuj si to klidně za nedorozumění. V mých očích jsi úchylný perverzák a stejně tak s tebou budu jednat." Opáčí pevně.
"Přesto Vás musím požádat abyste mě přijal do svých služeb."
"O takového sluhu jako ty nestojím. Mám dost služebných."
"Obávám se, že mě budete muset přijmout."
"Chceš mi to snad přikázat?" ušklíbne se Ash jedovatě.
"Pokud budu muset, přinutím Vás k tomu."
"To bych chtěl vidět." Zablýskne se chlapci v očích a v další chvíli se kolem nich rozhoří ohnivý půlkruh. Žhavé plameny sahají až ke stropu. Chlapec vyděšeně vytřeští oči a roztřese se hrůzou. Jak ví že se bojí ohně? Jak to může vědět? Jak to udělal? Co se to děje? Přitiskne se zády ke stěně a strach mu nedovolí jiný pohyb než nezastavitelný třas těla. Na těle cítí žár rudých jazyků.
"Už se domluvíme?" zazní vedle něj klidný hlas? Otočí se po něm a zděšeně vykřikne. Černovlasý muž stojí v plamenech a hledí na něj s naprostým klidem. Chlapec se nezmůže na víc, než chabé přikývnutí.
"Potřebuji tvoji pomoc. Jsem nemocný, projevuje se to různě a náhle. Jediné co nemoc udrží jste Vy můj pane. Já díky Vám nezemřu a budu Vás za to chránit vlastním životem. Budu stále u Vás, jako váš sluha a Vaše stráž. Ano?" promluví k němu znovu postava zahalená v plamenech. Jak by mohl nesouhlasit? Už teď je tak vyděšený, že nedokáže jasně myslet. Připadá mu, jako by se ohnivý půlkruh kolem něj stahoval. Je mu zle. Točí se mu hlava a je vyděšený.
"Dobře, tak jsme se tedy dohodli můj pane." Usměje se na něj Nathaniel jakoby o nic nešlo a ohnivý půlkruh zmizí stejně náhle jako se objevil. Ash ale zůstane strnule přitisknutý ke zdi a mžitky před očima ne a ne odeznít. Sotva si uvědomuje něco kolem sebe.
"Můj pane?" mladíkův hlas teď zní starostlivě. Cítí jak s ním jeho ruce lehce třesou, ale není schopen reakce. Nathaniel ho vezme do náruče a konejšivě ho k sobě přitiskne. "Už je to pryč. Neměl jsem tušení, že máte strach z ohně, ale jinak to nešlo." V jeho hlasu zazní omluva. Ash má pocit, že co chvíli ztratí vědomí, ale kupodivu se tak nestane. Nathaniel si s ním sedne na postel a posadí si chlapce na klín, kde ho obejme a konejšivě začne hladit po zádech. Ash se proti svému přesvědčení nechá uklidnit jeho doteky a roztřeseně zavře oči s tváří opřenou o mladíkovu hruď. To je tedy den…


Nathaniel sevře chlapce v náručí a pomalými pohyby ho hladí po zádech. Nenapadlo ho, že má hrůzu z ohně, ale má to i své výhody. Sice doufal, že to půjde po dobrém, ale věci se poněkud zamotaly. Cože si to včera večer myslel o daru z nebes? Jak odporně si z něj osud zase vystřelil… a on mu na to skočil. Sežral to i s navijákem. Znásilnil svého pána, aniž by o tom věděl. Kdyby se idiot aspoň zeptal na jméno… směšné, jakoby to v té chvíli potřeboval vědět. Pokud se mu někdy podaří odpárat si u něj nálepku perverzák, tak to bude zázrak.
Všimne si, že Ash už se v jeho náručí trochu uklidnil a přestal se tak vyděšeně třást. Přesto počká dokud se od něj chlapec sám neodtáhne. A to mu ještě neřekl, jak ho bude léčit. To se mu určitě zamlouvat taky nebude.
"Je Vám už lépe?" zeptá se stále ještě trochu otřesené postavy sedící u něj. Ash přikývne a černá afina mu zase spadá přes oči.
"Pak bychom měli jít zpět na Váš zámek. Nebo se chcete ještě projít po městě?" zeptá se Nathaniel a lehce pomůže chvějící se postavě do svého černého dlouhého kabátu. Ash ho nechá, aby ho obléknul.
"Můžeme jít." Hlesne černovlásek po chvíli zamyšleně, aniž by mu vzhlédl do očí. Nathanielovi se něco na jeho výrazu silně nelíbí, ale nic neřekne a následuje ho ke dveřím. Odvede ho potemnělou chodbou až do lokálu. Pohledy několika špinavých lidí sedících za ušmudlanými stoly se stočí jejich směrem. Vzduch je silně cítit alkoholem kouřem a potem. Chlapec před ním tiše vzdychne a téměř neznatelně zavrávorá. Nathanielovi ten pohyb neunikne a vezme drobnou postavu kolem ramen. Evidentně se mu udělalo špatně, i když se snaží tvářit normálně. Pomalu vyvede chlapce ven. Čerství vzduch by mu měl udělat dobře. Ash po chvíli setřese jeho ruku podpírající ho kolem ramen. Nedívá se na něj, ale Nathanielovi to stačí, aby věděl, že je mu líp. Je to trochu zvláštní, ale připadá mu, že mladý pán ani nezná cestu a tak ho nenápadně vede sám.
Netrvá to dlouho a dojdou k branám do zámecké zahrady. Přenádherná pěstěná plocha plná těch nejnádhernějších květin a zákoutí se zvolna obtáčí kolem obrovského viktoriánského sídla. Před bránou stojí dva muži na stráži. Ti se ihned pokloní jen co spatří Ashův chladný pohled a bez zbytečných otázek jim otevřou kovovou bránu. Oba muži stočí pohled na Nathaniela, ale ten si toho nevšímá a vstoupí v těsném závěsu za svým pánem. Ash beze slova projde prosluněnou zahradou a zastaví přede dveřmi. Nathaniel si není jistý, jestli váhá, nebo čeká až mu otevře, ale nakonec se kolem chlapce prosmýkne a s mírnou úklonou mu otevře vchodové dveře. Ash má ve tváři nečitelný výraz, když klidným krokem vstoupí do vstupní haly. Podlaha je dokonale vyleštěná a po klenutých schodech naproti dveřím zrovna schází vysoký muž s tvrdým pohledem a černými vlasy. Podle drahého obleku jde hned poznat pán domu. Nathaniel zavře dveře a s mírnou úklonou se postaví těsně za drobnou postavu svého pána.
"Kdes byl?" zeptá se ten muž tvrdým hlasem pohledem provrtávajíc chlapce před ním.
"Venku. Omlouvám se otče." Sklopí Ash kajícně pohled k zemi, ale Nathanielovi neunikne, jak chlapec sevřel ruce v pěst ani lehké stažení obočí v mírně napjatém výrazu.
"Řekl jsem ti snad, že se toulat nebudeš. Kdo je ten muž?" stočí hrabě pohled na mladíka za Ashem. Nathanielovi v tu chvíli dojde, co se mu nezdá v pořádku. Pohled hraběte Wyatta je příliš bezcitný a plný krutosti. Nevidí v něm ani známku něčeho jiného a téměř cítí celou bytostí, že to není jen dočasné zdání. Už se nadechne k odpovědi když chlapec před ním pozvedne ruku v zarážejícím gestu, aby mlčel.
"Jmenuje se Nathaniel. Je to můj osobní strážce a sluha." Odvětí Ash pevně. Muž na schodech vrhne k Nathanielovi tak vražedný pohled až ten opravdu přemýšlí, jestli mu nevyvrtává díru do hlavy.
"Teď pojď se mnou." Přivolá k sobě hrabě svého syna a odejde po schodech do patra. Ash se viditelně otřese, ale nic neřekne a jde za ním. Nathaniel se drží v jeho patách, ale chlapec po chvíli zastaví a s neústupným pohledem se na něj otočí.
"Jdi za domovníkem a řekni mu kdo jsi. On ti dá vědět co všechno budeš mít na starost a kde bude tvůj pokoj. Práci začínáš až zítra ráno." Přikáže mu chlapec.
"Jak si přejete." Předvede Nathaniel další mírnou poklonu a odejde za domovníkem. Nelíbí se mu nechávat Ashe samotného. Tím spíš ne s jeho otcem, ale rozkaz je rozkaz a on se zapřísáhl být sluhou. Přesto je celou dobu nesvůj. I slepí by musel vidět, že je hrabě Wyatt bezcitná zrůda. Na to mu stačil jediný pohled do šedavých očí. Není pochyb, že šel syna ztrestat, ale Nathaniel radši nechce domýšlet jak. Přeci jen jeho otce nezná a nerad by dělal falešné závěry založené na vlastní paranoie.
Najít domovníka mu netrvá ani pět minut a potom co si od starého muže v černém obleku vyslechne vše potřebné jen požádá, aby mu přidělili pokoj co nejblíže mladému pánu. V duchu je celou dobu nesvůj, všechny nervy napjaté. Přesto dům zůstane tichý beze známky narušení až nepříjemného klidu.
Prochází zrovna chodbou zalitou slunečním svitem z velkých oken, když se z nedaleké části zámku začne ozývat křik a tříštění předmětů. Rachocení a rány neustávají, jen zesílí v doprovodu bolestného křiku. Zaskřípe zuby a nechce ani domýšlet, co všechno se tam zrovna děje. Nicméně nemá nejmenší pravomoc zasahovat do rodinných záležitostí svého pána. I když by stačil jediný náznak že smí a s největším potěšením by hraběte Wyatta spálil na popel. Jenže to teď nesmí. Vražda ve šlechtické rodině by se vyšetřovala a mohla by pošpinit Ashovu pověst jméno a snad i jeho samotného. V horším případě by soud mohl rozhodnout pro popravu za otcovraždu a nechali by Ashe setnout. Nikdo by nevěřil, že Nathaniel jednak z vlastních pohnutek a je zde příliš lidí, kteří by se mladého hraběte chtěli zbavit. Jednoduše proto, že stejně jako on není tak úplně normální člověk. Zatím ještě přesně neví jaké má ten kluk schopnosti, ani proč je ještě nepoužil proti svému otci, když ho tak týrá. Je tu ještě hodně věcí, které zůstávají nezodpovězené, ale časem se vše vyjeví ve správném světle. Zatím nezbývá, než čekat že z toho jeho pán vyvázne co nejlépe.
Přinutí se pokračovat chodbou ke svému pokoji. Ashův křik za ním pomalu slábne a ubírá na síle. Brzo už se postará o to, aby se tohle neopakovalo. Teď není vhodná chvíle, ale už velmi brzy bude… a pak se postará o to, aby hrabě za tohle draze zaplatil…