x.Kapitola 1.x

18. listopadu 2011 v 9:58 | Shane |  My Meaningless Life

V poslední době se mi nedařilo psát tak často, jak bych si přála. Prostě to nešlo skoro vůbec.
Ale jsem tady, s něčím, co se mi podařilo dát dohromady a co bude možná trochu jiné, než to, co jsem psala dřív... možná horší, možná lepší a možná se to zvrhne v to samé... nevím.
Co můžete v téhle povídce očekávat? O čem vlastně bude? Neumím říct... mám nějakou představu jakým směrem by se to mohlo ubírat, ale co z toho nakonec bude... to bude zřejmě překvapení i pro mě samotnou.

Co můžu předem říct je, že tahle povídka nebude moc romantická, budou v ní vulgarismy, hlavní postava, které teprve vymýšlím jméno, často mluví i uvažuje sprostě a zvrhle. Krom toho má navíc trochu sadistické sklony.

V první kapitole zkuste překousnout ten dlouhý úvod, ve kterém vás zasvětím do uvažování a života zatím bezejmenného hlavního hrdiny. Měla bych k téhle povídce dát věkový limit, ale kašlu na to.
My blog, my rules. NO LIMITS. Čtěte to kdo chcete ;P hlavně, když se vám to líbí. Navíc... what the hell? Kdo sakra dodržuje tyhle věkový limity? XD

Jsem ráda, že se vám líbila poslední kapitola Hádej na co myslím... všem vám děkuju za komentáře a hodnocení =)
Luli, nebyl to pokus o vraždu, ty ses prostě propsala až do povídky ;)
Wierka, jo já jsem ten nový BJD maniak na fóru, ale než začnu vydělávat, tak můžu na panenku zapomenout ;(
ada, pokud hodláš i nadále komentovat jen to co se ti nelíbí a nejsi schopná napsat naopak i co se ti na povídce líbí, tak si takové komentáře můžeš strčit někam, protože to zřejmě znamená že se ti na povídce nelíbí nic a v tom případě nechápu, proč to vůbec čteš. Jen opakuji to, co jsem psala už na společným. Takže tolik k tobě.
Rapidez, díky ale jak vidíš, neměla jsem čas ani myšlenky na psaní, takže jsem se neúčastnila, tak třeba příští rok. ;)
Bonus nebude XD to vám těch 27 kapitol nestačilo???

Věnování Psycho ^^

Jsem zvědavá kolika z vás se bude líbit nová povídka...

Shane







Nikdy jsem neuměl pořádně vycházet s lidmi, ani jsem je nikdy neměl rád. Lidé se v mých očích chovali vždy jen tak, jak zrovna potřebovali. Nebyl tu nikdo, komu bych dokázal věřit. Láska se rovná důvěra. A když jsem lidem kolem sebe nedokázal věřit, nemohl jsem ani milovat. Nebylo pro mě překvapením, že jsem v osmnácti vypadnul z domu rodičů, kteří dávno vzdali své snažení o mou výchovu. Skončil jsem v bytě jednoho z paneláků, zavřenej do svých pěti místností jako v králičárně. Sám. Jen já a moje vadné myšlenky hodné tak leda psychiatra. Kdyby to bylo na mě, zůstal bych tu zavřený, dokud bych neshnil. Ale moje tělo si čas od času žádalo sex, jídlo a domácí zas peníze za byt. Na obojí bylo potřeba jít mezi lidi. A obojí mi zajistil můj pěkný ksicht. Ksicht, který na mě každý ráno hleděl z billboardu na protější straně ulice, kde propagoval jednu z nových módních značek. Údajně sexy pohled, krvavě rudé vlasy podbarvené černou a oblečení odhalující víc z mého těla, než propagující nový model džínů. Práce modela do katalogů mi vydělávala dost na to, abych mohl žít poměrně v klidu. Navíc mi naši posílali pravidelně nějaké peníze na byt a občas jsem se věnoval překladům z japonštiny, což byl taky slušný přivýdělek.

Sehnat někoho na noc nikdy nebyl problém. Nebyl jsem vybíravý, co se pohlaví týče, bylo mi to jedno. Když jsem si vyšel ven do nějakého podniku, stačilo mi zaplatit si vstup a zbytek pití mi lidi posílali sami, jen abych si jich všimnul. Většinou jsem se snažil nestřískat tak, že bych si nepamatoval, co se v noci dělo a co dělám v posteli s tím, nebo tou... ale když se stalo, že jsem to přeci jen moc přehnal, taky jsem si z toho nic nedělal. V podstatě mi to bylo docela jedno. Prostě jsem se oblíkl a šel domů. A takhle nějak by se dal shrnout můj život. Nic významnějšího se v něm nedělo. Přinejmenším nic, co by mi připadalo dost zajímavé...

Zkusil jsem všechno možné, abych narušil tu nudnou stereotypní rutinu... drogy, alkohol, sex... sex byl fajn. Ale i tam tomu pokaždé něco chybělo. Připadal jsem si prázdný. Natolik netečný ke všemu kolem sebe, až jsem občas musel přemýšlet nad tím, jestli mi náhodou prostě nechybí schopnost vnímat některé city tak jako všichni kolem... ale ta schopnost ve mě byla. Někde hluboko určitě ano. Všechno kolem bylo naprosto bezvýznamné, nijaké. Procházel jsem životem od ničeho k ničemu a možná skrytě čekal, i když jsem si nebyl jistý na co přesně...



První co začnu vnímat je palčivá bolest hlavy. Divné, většinou na tohle netrpím. Ale není mi zle, je mi spíš jako by mě někdo přetáhl po hlavě dřevěnou poličkou. Lepší probuzení jsem zažít nemohl. V duchu si povzdechnu a otevřu oči. V pokoji je přítmí, i když už bude k poledni. Venku je zataženo a mlhavo. Docela mě překvapí, že jsem u sebe doma. Většinou se probouzím v cizích bytech. Ze včerejška si nevzpomínám skoro na nic. Pamatuji si podnik, do kterého jsem šel a pak pár lidí, kteří se kolem mě automaticky seskupili u baru... a zbytek už jen mlhavě a pak vůbec. Skvěle, tak koho jsem si asi přitáhl domů?

Zadívám se na postel vedle sebe a ztuhnu. Kluk vedle mě nemůže být o moc mladší než já. Černé vlasy má trochu spadané do očí a některé pramínky slepené krví. Ta je v hustých pramíncích zaschlá i na bledé kůži chlapcova obličeje. Místy stekla i přes krk a zbarvila okraj pruhovaného volného trička. Na rukou má obvazy, občas uvolněné, prořízlé a nasáklé krví. První co mě napadne je, že je mrtvý. Proboha já ho zabil! Ale vůbec si to nepamatuju. Jakto že je oblečený a proč mě tak bolí hlava? Co se tu večer sakra stalo?!

Stisknu oči a zhluboka se nadechnu. Dobře... tohle je kurevskej problém a mě nenapadá co dělat. Zbavit se těla... jasně. Dřív, než ho někdo začne hledat. Ale jak? Spálit?

Znovu se zadívám na chlapce vedle mě a skopnu ho z postele. Spal jsem tu celou noc s mrtvolou... to snad ani není pravda.

"Auu." ozve se a ve mě hrkne. Následně se však dostaví neskutečná úleva. Není mrtvý... díky bohu. Nechce se mi strávit zbytek života v base. Jakkoli bezvýznamný je. Zůstanu na něj hledět a přemýšlím co teď. Na první pohled je ten kluk divný. Není o moc menší, než já a když si odmyslím krev, to vytahané triko, co má skoro po kolena a zkrvavené obvazy na končetinách... vlastně je dost hezký. Ale jak je to proboha oblečený? Kde má boty? Nebo aspoň kalhoty. Má pod tím trikem vůbec něco? Ta představa mě docela zaujme.

Chlapec se zapře o ruce a obrátí pobledlý obličej ke mě. Otevře levé oko a zadívá se na mě. Pravé má skryté pod vrstvou zaschlé krve.

"Tohle jsem..." nedořeknu, ale on pochopí co myslím.

"Ne." zavrtí hlavou. Oddechnu si. V jeho pohledu je cosi netečného. Cosi co je mi důvěrně známé. Nemám tušení, kde se tu to podivné stvoření vzalo, co je zač, ani odkud přišel. Nevím o něm vůbec nic, ale je na něm něco... šíleného. V jeho očích je něco, co mě přitahuje. Vypadá jako by utekl z blázince... možná je právě tohle to, na co jsem čekal. A pokud ne, kdykoli ho můžu vyhodit.

"Fajn, tak vypadni." kývnu ke dveřím. Černovlásek vstane a jde kam jsem mu ukázal. Posadím se na posteli a prohlížím si ho.

"Co děláš?" zamračím se sotva položí ruku na kliku.

"Odcházím. Řekl jsi mi, ať jdu nebo ne?" otočí se zaraženě.

"Vždyť odsud nechceš odejít." ušklíbnu se sebevědomě. Vidím na něm, jak znervózní a zůstane nejistě stát na místě.

"No co tam stojíš." šklebím se na jeho účet, baví mě trápit ho.

"Tak... smím zůstat?" nejistě přešlápne u dveří. Vypadá tak uboze. Pohublý, samá krev a obvaz... z nějakého důvodu se mi pohled na něj přese všechno líbí. A ty nohy... dlouhé, štíhlé a bosá chodidla. Vsadil bych se, že šlapky bude mít černé od špíny, kterou už musel projít. Znovu pozvednu pohled přes uvolněný obvaz na koleni k lemu vytahaného šedého trička s černými pruhy. Chvíli hledím k oblasti jeho rozkroku a přemýšlím, jestli je nebo není naostro. Pak se znovu zadívám k jeho obličeji a všimnu si, že uhýbá očima. Můj zkoumavý pohled se mu asi moc nezamlouvá.

Vstanu a přejdu až k němu. Couvne o krok zpátky, dívá se pod nohy. Mám odsud dokonalý výhled na jeho dlouhé řasy. Opravdu není o moc menší než já. Oči má zhruba v úrovni mých rtů.

Vezmu do rukou jeho čelist a pozvednu k sobě zuboženou tvář. Konečně svůj šedý pohled upře na mě. Všimnu si, že se snaží otevřít i druhé oko, ale zaschlá krev drží tmavé řasy příliš pevně u sebe. Zajímalo by mě, jestli by se bránil, kdybych se ho pokusil znásilnit, jestli by křičel...

Znovu sklopí pohled. Poznám, že se mě bojí. Měl by, nemám to v hlavě v pořádku, aspoň ne podle norem běžných lidí. Lidí, kteří mě nezajímají a nudí. Lidí, kteří přizvukují všemu co je zrovna "v módě", i kdyby to byla největší kokotina. Samozřejmě netvrdím, že jsou takoví všichni, ale většina ano.

"Řekni mi co bys chtěl." stále pevně svírám v rukou jeho čelist. Je dlouho potichu, tak dlouho, až mě přestane bavit čekat na odpověď, která by možná nikdy nepřišla.

"Chceš tu zůstat se mnou? Spát v mé posteli, tak jako dneska?" napovím mu, ale spíš to zní jako oznámení skutečnosti. Konečně se na mě podívá a z jeho očí vyčtu, že jsem hádal správně.

"Řekni to. Řekni, že tu chceš zůstat se mnou." dívám se mu pevně do očí.

"Já..." hlesne, ale víc z něj nedostanu.

"Bojíš se mě?" nepovolím sevření jeho čelisti, ale palcem krátce přejedu po jeho tváři, cítím, jak se zaschlá krev trochu odrolila pod tím dotekem. Na chvíli znovu uhne pohledem. Zdá se mi, že dýchá trochu rychleji. Pustím ho, jen abych ho v další chvíli přirazil obličejem ke stěně a uvěznil ho tak. V rukou sevřu jeho zápěstí a obličej nakloním tak blízko k jeho vlasům, až mě černé pramínky zašimrají na nose.

"Mohl bych ti ublížit..." zašeptám mu do vlasů a přivřu oči. Chlapec v mém sevření se lehce chvěje a tentokrát jsem si jistý, že je jeho dech kratší. Stejně tak i můj. Cítím, jak se mi zrychlil tep a mým tělem se šíří napětí. Stisknu jeho zápěstí silněji a on prudce vydechne, obličejem stále přilepený k chladné zdi.

"...chceš abych ti ublížil?" znovu zašeptám mezi černé pramínky a zahlédnu oblouk ouška, které hned stisknu mezi zuby. Z bledých rtů unikne tiché vzdechnutí. Zachvěje se a pak se mi pokusí vytrhnout. Držím ho pevně. O to pevněji, když se brání.

"Pusť! Nechci tu být..." škubne sebou znovu a já uvolním jedno z jeho zápěstí. Místo toho rukou sjedu na jeho pas a pak níž, po plochém bříšku až k jeho klínu. Rukou hned vystřelí k mé, ale pak se zarazí. Chvěje se očekáváním a konečky prstů se zlehka dotýká hřbetu mé ruky. Mohl by se ji pokusit odtáhnout, ale neudělá to.

"Řekni mi co chceš." zašeptám a prsty sjedu přes tričko až na jeho stehno. Lechtivými pohyby začnu tenkou látku vytahovat nahoru, abych mohl zachytit lem a dostat se pod ni. Chlapec se dál opírá obličejem o stěnu. Mlčí a ticho narušuje jen zrychlený dech.

"Chceš, abych se tě dotýkal?" zeptám se znovu tiše a prsty konečně nahmatám okraj trička. Teď už není problém ho vyhrnout výš a dostat se na hladkou kůži jeho stehna. Zatnout delší nehty do světlé pokožky. Roztřesené vydechnutí mi prozradí víc, než sto slov.

"Líbí se ti to co?" ušklíbnu se pobaveně.

"N-ne..." hlesne rozechvěle.

"Lháři." zavrčím a trhnu s nehty k jeho kyčlím. Vykřikne a já automaticky sevřu jeho zápěstí ještě silněji.

"Pusť, bolí to." vydechne a zkusí se mi znovu vykroutit.

"Nikdy mi nelži, rozumíš? Tohle jsme si klidně mohli odpustit." vrátím se prsty níž a nahmatám odřenou kůži. Tohle mě mrzí.

"Prosím pusť." zašeptá a teď už se opravdu třese a zoufale cuká s rukou, kterou drtím v železném sevření. Povolím stisk a palcem pohladím zčervenalé zápěstí. Ale nepustím ho.

"Nechci ti ublížit." pustím jeho triko zpátky a místo toho obtočím ruku kolem jeho pasu a přitáhnu ho k sobě.

"To myslíš vážně?" cítím sarkasmus v jeho hlase.

"Neublížím ti, ty víš, že ne." hladím ho palcem po bříšku a čekám až se uklidní.

"A co to teda mělo být před chvílí?" zeptá se nejistě. Pro sebe se usměji a neodpovím. Pravdou je, že sám nevím. Nemám rád násilí. Upřímně, nenávidím násilí v jakékoli podobě. Nedělá mi dobře pohled na to, jak někdo někoho týrá. A přesto...

Vím, že mu nechci ublížit. Není to touha způsobit bolest, co vede mé pohyby a reakce. Není to potěšení z jeho utrpení, co mě vzrušuje. Je to touha vlastnit. Divné, nedává mi to moc smysl, ale vím, že to tak je. Je to něco primitivního hluboko ve mě. Jakýsi instinkt, říkající mi, že si to chci přivlastnit silou, zlomit ho, připoutat ho k sobě. A jeho reakce mě v tom jen podporují... trochu to děsí i mě samotného, ale ani ne zdaleka tolik, jako mě to fascinuje.

"Jak se jmenuješ?" zeptám se místo odpovědi. Sprostě využívám toho, že je zmatený z mých doteků.

"Nevím." vydechne, působí trochu klidněji. I já se přinutím zklidnit, i když mi to jeho těsná přítomnost zrovna neusnadňuje. Nejradši bych ho zapřel o stěnu a na místě ošukal. Což by ho ale mohlo vyděsit natolik, že bych ho tu už doopravdy neudržel. Přeci jen se v něm stále nevyznám dost na to, abych si mohl být jistý, že nezdrhne, když ho tady a teď znásilním.

"Jak to můžeš nevědět?" zamračím se a pustím i jeho druhou ruku. Mlčí, jen pokrčí rameny. Zamračím se. Nevidím důvod, proč by mi to neměl říct.

"Musíš snad mít nějaké jméno, nebo ne?" naléhám na něj a čekám až se uklidní. Nemám ho v plánu pustit, naopak. Hodlám dokončit, co jsem začal, ale chci, aby to chtěl i on. Aby toužil po tom, co všechno mu chci udělat. A soudě podle jeho napůl zmámeného výrazu se mi to daří. Zvláštní, co můžou způsobit tak nepatrné doteky. Nebo jen samotná blízkost těla na tělo.

"Ne já..." nedořekne protože se rty začnu pohybovat po jemné kůži jeho krku.

"...přestaň." vydechne. Stisknu tu bledou kůži mezi zuby, nijak šetrně. Tlumeně zasténá bolestí. Chytnu jeho ruce, dřív, než se mě s nimi stačí dotknout.

"Něco jsem ti o tom lhaní řekl, ne?" zavrčím a olíznu červený obtisk na jeho krku. Právě teď chci, aby mě prosil. Aby škemral... ale na to si asi budu muset počkat na jindy.

"Proč mi to děláš?" zachvěje se.

"Protože chci." cítím jak se mi po tváři rozlévá úsměv šelmy.

"Říkal jsi, že mi neublížíš." vydechne po chvíli ticha. Chytnu ho za vlasy a zakloním jeho hlavu, abych mu viděl do obličeje.

"Ubližuji ti snad?" zeptám se výhružně. Místo odpovědi na mě jen zůstane hledět.

"Tak mluv." pobídnu ho.

"Já... já nevím." hlesne zmateně.

"Líbí se ti to." sjedu rukou znovu níž z jeho pasu a v druhé stále svírám jeho vlasy. Jestli řekne, že ne, vyhodím ho dveřmi a vykašlu se na to. Chlapec ovšem zůstane mlčet a jeho slastně přivřené oči mluví za vše. Znovu se pokřiveně usměji.

"Ty malý masochisto." zašeptám pobaveně.

"Nejsem..." vydechne, ale nehty zarývající se mu do kůže utnou příval nových protestů. Chytne mě za zápěstí, ale jeho stisk značně povolí, když se rukou přesunu mezi jeho nohy. Ze světlých rtů znovu unikne rozechvělé zasténání. To pitomé triko mi zavazí. Pustím ho a přetáhnu mu tu zbytečnou látku přes hlavu.

"Hej co to..." vytřeští na mě oči. Stáhnout mu trenky už je to poslední. Začne se zmítat a nadávat mi. Znovu ho chytnu za vlasy. Zatáhnu za černé pramínky a zvrátím mu hlavu tak, abych ho mohl umlčet drsným polibkem. Na chvíli strne a přikrčí se. Jazykem si prorazím cestu do jeho úst a rukou sjedu k jeho penisu. Vzdychne mi do úst a na chvíli se zapotácí. Opře se víc o mě a já se v duchu pousměji. Nedokážu se odtrhnout od jeho rtů. Stisknu v rukou jeho penis, který reaguje na každý můj dotek. Cítím jak mi rychle buší srdce, jak se mé tělo napíná a volá po uvolnění. Kalhoty jsou mi už nějakou chvíli nepříjemně těsné.

Jeho jazyk se váhavě otře o můj. Prohloubím polibek ještě o něco víc a v ruce třu jeho penis. Teď už se o mě opírá téměř plnou vahou. Pustím ho a přirazím ho ke stěně zády. Znovu se k němu těsně přiblížím a nakloním svůj obličej k tomu jeho. Oči má zastřené touhou a rychle oddechuje. Ten pohled mě téměř přivádí k šílenství. Nakloním obličej ještě blíž. Černovlásek přivře oči a natáhne se k mým rtům, ale uhnu. Zamrká a překvapeně se na mě zadívá.

"Svleč mě." povytáhnu koutek úst. Chlapec neváhá ani vteřinu a začne ze mě rvát tričko. Než se naději, jsou jeho štíhlé prsty na zipu mých kalhot a stahují mi z nohou džíny i s trenkami. Vystoupím z nohavic a svým rozpáleným tělem se přilepím na to jeho. Je oproti mě tak bezbranný. Lapený přesně tam, kde jsem ho chtěl mít. V očekávání se na mě zadívá. Znovu ho políbím a chuť jeho úst mi zatemní mysl. Dlouhé prsty se zamotají do krvavě rudých vlasů. Přitisknu se k němu intenzivněji a rukama sjedu na jeho nohy. Jediným rychlým pohybem si je obtočím kolem pasu a zády ho nechám opřeného o zeď. Bude to bolet. Ale nedokážu se ovládnout na dost dlouho, abych přestal a přinesl nějaké pomůcky. A něco v jeho výrazu mi napoví, že ani jemu by se čekat nechtělo. Vezmu ho za zadek a začnu ho spouštět na můj penis. Chlapec zalapá po dechu a za chvíli mi s křikem zatne nehty do ramen. Nepřestanu, dokud v něm nejsem celý a pak teprve začnu slíbávat slzy bolesti z jeho tváří. Dýchá roztřeseně a prsty zatíná tak hluboko, že by mě nepřekvapilo, kdyby mi rozškrábal ramena do krve. Ale kupodivu mi to nevadí, jen mě to povzbudí pokračovat.

Znovu ho drsně, majetnicky políbím a počkám, než trošku uvolní sevření svých prstů. Pak ho nadzvednu za zadek a znovu spustím. Zasténá a jeho nehty se zatnou zpátky do mé kůže. Znovu s ním pohnu a opakuji to tak dlouho, dokud se bolest v jeho očích nesmísí se slastí. Cítím vzrůstající vzrušení a mám pocit, že to nevydržím moc dlouho. Ústy umlčím jeho sténání a pousměji se nad tím, jak naléhavě mi můj polibek oplácí. Začnu ho nadzvedávat rychleji a v hlavě mám úplně temno. Jeho dlouhé nehty mě škrábou pod kůží s každým novým přírazem. Ještě pár přírazů a chlapcovo tělo se zachvěje vyvrcholením. Následuji ho stejným příkladem a přitisknu chvějící se tělo k sobě. Zadýchaně se odlepí od mých úst a obtočí mi ruce kolem krku. Samotnému mi trvá, než chytnu dech a zadívám se přes rameno na jeho záda. Jsou červená, jak jsem s ním drhnul zeď. Přidržím ho za zadek jen jednou rukou a druhou pohladím zčervenalou kůži... Celé tělo se mi chvěje doznívajícími vlnami uspokojení...

Odnesu chlapce do koupelny a postavím ho do sprchového koutu.

"Zvládneš stát?" zeptám se. Přikývne a rukou se zapře o stěnu. Na kraj u zástěny mu postavím mýdlo, šampon a kondicionér. Pak ho ve sprše zavřu a opřu se venku o umyvadlo. Trochu si nejsem jistý, co tohle všechno znamená. Je ten kluk masochista? A jsem já sadista, když se mi to tak líbilo? Ale ne... neubližoval jsem mu. Nedělal jsem nic sadistického. Žádný latex, bičíky, svazování... nic z toho. Je to divný. Jsem víc nenormální, než jsem myslel.

Zavrtím hlavou a zadívám se zpátky ke sprchovacímu koutu. Zamlžený obrys chlapecké postavy mi prozradí, co zrovna dělá. Jenže co s ním teď budu dělat já? Nemůžu si ho tady přece nechat. Nejsem útulek pro zaběhnutý masochistický děvky. Celé to jen zavání průserem. Kdoví odkud ten kluk je...

Povzdechnu si a pozoruji přes matnou zástěnu jak si umývá vlasy. Normálně bych ho vyhodil ven a víc se o to nestaral. Jenže tenhle kluk od první chvíle není normální. A já jsem vlastně docela zvědavý co je zač. Což mě dost překvapuje, protože ani to mě nikdy nijak nezajímalo. Ten kluk je v něčem zajímavý a sex s ním je... fascinující. Nikdy jsem nezažil nic tak úžasného. Jenže dokázal bych vůbec s někým žít? Moje schopnosti vycházet s lidmi jsou nulové. Pokud nemusím, vyhýbám se společnosti, jak to jen jde... a často se cítím osamělý, ale vím, že na tom stejně nic nezměním. Že i kdybych se pokusil lidem věřit a udělat si mezi nimi přátele, stejně bych v jejich společnosti nevydržel dýl, než by to bylo nutné. A teď mám možnost žít s někým, kdo by se mnou byl pořád... byl bych vůbec schopný něčeho takového?

Shlédnu na svá ramena a ušklíbnu se. Poškrábal mi je do krve. Zmetek, příště mu ty nenechavý pracky svážu a bude mít po srandě. Vlastně asi ne, ta bolest, kterou mi způsoboval mě zvláštním způsobem naplňovala, pobízela. Jako by tím jen prohloubil spojení mezi námi. Bylo to zvláštní, nemůžu říct, že to bylo úplně příjemné, ale bylo na tom něco vzrušujícího... něco co mě vytrhlo z obvyklé netečnosti, něco co mi nedovolí toho kluka vykopnout a vymazat z mého života, jako kohokoli jiného...

Zatraceně, začínám mít pocit, že se v sobě nevyznám. Nejsem si jistý, co přesně teď chci. Nevím jak chci aby tohle celé skončilo. Nevím co můžu čekat... Zajedu si rukou do vlasů a zamračím se když nahmatám bolavé místo. Tak a teď vážně, co se tu sakra večer dělo? Mám na toho kluka milion otázek a nedostal jsem odpověď ani na jednu. Takže jak se bude postupovat dál, je docela jasné. Bude výslech. A podle toho, co z něj dostanu se rozhodne...
 

28 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Kana~♥~ Kana~♥~ | Web | 18. listopadu 2011 v 11:28 | Reagovat

Zajímavé, jsem na tu povídku vážně zvědavá =)

2 Gaby Gaby | Web | 18. listopadu 2011 v 11:50 | Reagovat

Povedená kapitolka. Pěkný příběh, teď jen psát dál. :))

3 Psycho Psycho | 18. listopadu 2011 v 13:07 | Reagovat

môj nároz na to poznáš ^w^ *vznáša sa na obláčiku so zasneným pohľaodm*
Arigatooooooooooooooooooooooooo~ ^w^

4 Mysticia-sama Mysticia-sama | Web | 18. listopadu 2011 v 13:39 | Reagovat

Teda sadomaso to maso xD už se těším na pokračování zní to dost zajímavě ^^

5 ElenEstel ElenEstel | 18. listopadu 2011 v 14:46 | Reagovat

zajímavé

6 Luli(na) Luli(na) | Web | 18. listopadu 2011 v 15:25 | Reagovat

É... hehe...he...he...uhn...

*naprázdno otevíra a opět zavírá ústa*

Já pořád čekala, jakou novou povídku vymyslíš, nedočkavostí jsem si kousala nehty (fakt, já si koušu nehty...) a dnes vstanu a kouknu se a čtu... nejdřív ten úvod...

Žádná romantika... hnnn, to bude zajímavé, řekla jsem si.... pak...vulgarismy... jó, to půjde, proč ne?...

Pak mě zabila poznámka s tím tvým - přepsala ses do povídky (to byl pokus o vraždu č. 2)

No a pak jsem začala číst. No, popravdě... to, cos právě provedla, mě tostalo do kolen, jako... něco takového... é... jak bych to... kruci, já nevím, či mám nadšením ješet, nebo si dojít k tobě a kleknout si k tvým nohám. Tohle je totiž absolutně...

No, fakt, v první chvíli mi došli slova a jen jsem němě civěla na monitor a přemýšlela, cpo napsat... nemůžu říct nic, než, že je to opravdu...perfektní... takové... jiné, než na co jsem u tebe zvyklá... úplně jiné, než na co jsem zvyklá a právě to mě fascinuje asi nejvíc. Pak taky.... první díl a hned se jde na věc... wááááh... já měla slinu u pusy, fakt. Jsem to zhltla na jeden dech... no, ale... zajímalo by mě, co se to stalo... žeby ho někdo klepl prkénkem po hlavě? (třeba já?) No, to asi ne, za tím něco bude... možná se porval kvůli tomu koťátku? No, nevím, ale opravdu mě to zajíma!

Háááá, tohle mi chybělo, fakt, jsem ráda, že je tady konečně nová povídka, u které ti můžu žrát nervy těmi romány, co píšu :D

7 Lachim Lachim | 18. listopadu 2011 v 17:01 | Reagovat

Tak tenhle začátek za to čekání stál. Nádhera.

8 Makiy      (Rai Nakata) Makiy (Rai Nakata) | 18. listopadu 2011 v 19:55 | Reagovat

páááni...píšeš čím dál tím lépe...první díl a já napětím sotva dýchala...
jak strašně mi tvé psaní chybělo... ;)

9 ada ada | 18. listopadu 2011 v 20:54 | Reagovat

Tak faj proti prvej kapitole novej poviedky nemám nič. A pevne dúfam, že to tak aj ostane.

10 heartles heartles | 18. listopadu 2011 v 23:06 | Reagovat

mazec honem sem s další kapčou :)

11 Cathy Cathy | 19. listopadu 2011 v 11:50 | Reagovat

tak .. za tohle tě miluju :D ta zvrácenost,sprostost a uvažování hlavní postavy .. prostě nádhera ! Opravdu to za to čekání stálo ale doufam,že na další kapitolku moc dlouho čekat nebudem ^^

12 a-chan a-chan | 19. listopadu 2011 v 16:08 | Reagovat

kiro super dál eee že bude brzy pokračování :)

13 Haku Haku | 19. listopadu 2011 v 16:37 | Reagovat

Ja som unesená....taký cynizmus a otrávenosť životom....hlavná postava mi neskutočne vyhovuje(bodaj by nie...))..Sa teším čo sa bude diať dalej. Krása.

14 Nade Nade | Web | 20. listopadu 2011 v 7:46 | Reagovat

Taky jsem zvědavá, k čemu tam vlastně předešlou noc došlo. Jeho reakce, když si myslel, že má v posteli mrtvolu... fantastické. :)
Díky, těším se, co bude dál.

15 scenegirl9 scenegirl9 | Web | 20. listopadu 2011 v 13:43 | Reagovat

Vím že už to asi hodně lidem může příjít otravný ... ale kdo by byl tak hodný a dal mi ozdobu ?

http://vanocni.datart.cz/sasa-zvarova-si-preje-notebook-apple :DD děkuju

16 Rhea Rhea | 20. listopadu 2011 v 20:24 | Reagovat

Začátek je vážně zajímavý. Jsem zvědavá, jak se to bude vyvíjet dál. :-)

17 MoonWich MoonWich | Web | 20. listopadu 2011 v 21:22 | Reagovat

Jéj sadista.:D Ty já ráda. :))
Ti dva budou mít zajímavý "vztah".
Jo a promiň, že jsem tak dlouho nekomentovala zrovna ujíždím na anime a mangách a na povídky jaksi zapomínám. :/ Pokusím se to napravit.

18 niera niera | Web | 22. listopadu 2011 v 18:38 | Reagovat

Super super . Honem další díl .
tak tohle jsem nečekala.! ale je to super..zajímá mě jak to bude pokračovat a taky co se tam asi večer dělo :)

19 Karin Karin | 27. září 2017 v 17:28 | Reagovat

To je parádní jen jsem zvědavá co je to za kluka.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama