x.Kapitola 3.x

29. listopadu 2011 v 18:06 | Shane |  My Meaningless Life

Chladné dny...


Luli ještě neumírej... tahle povídka třeba ani nebude tak dlouhá aby tě zabila ;D na zbytek nebudu reagovat, protože něco podobného je v plánu do budoucna XD

Ada vyškrábal mu oči doopravdy, vím že je to docela dost drastický, ale ještě tam některý věci teprve budou trochu blíž objasněný, jinak nemám v plánu dělat z toho fantasy, i když by tam některé nadpřirozené prvky zařadit šly. ;)

Nade magoři jsou oba ^^"

Kik jak dlouho u psaní vydržím, to se uvidí, v poslední době se mi nějak nedaří a už jsem přemýšlela, že s tím seknu, ale pak si to stejně vždycky rozmyslím, protože už jsem si tak nějak zvykla, že pořád mám něco rozepsané, nebo aspoň něco vymýšlím x)

♦ Jestli ho najde nenajde hned uvidíte x)

♦ anketa ohledně stránek na FB je zatím docela vyrovnaná, tak uvidím, ono by šlo hlavně o to, že byste měli větší prostor pro vyjádření názorů a nápadů k povídce, nebo cokoli co by vás zaujalo, obrázky, videa atd... ale na to máte dost prostoru i v komentářích takže to nechám na té anketě a když bude víc pro tak vám tu skupinu v blízké době založím =)


Přeji příjemné čtení...


Shane







Jestli něco opravdu nesnáším, pak jsou to situace, kdy mám přemýšlet jako někdo jiný. Jak mám do háje vědět co bych dělal na místě někoho jiného? Žil jsem snad jeho život? Vidím mu snad do hlavy, abych věděl jak uvažuje?

Vztekle přešlápnu na místě a prsty třu mrznoucí paže. Měl bych si pohnout a něco vymyslet, než bude z toho kluka jen kostka ledu. S povzdechem zavřu oči a soustředím se. Bál se nemocnice, toho bych se mohl chytit. Jak se odsud co nejrychleji dostat do nejbližší nemocnice... vpravo. Rozběhnu se doleva a snažím se prohlédnout mlhu před sebou. Musí mu být zima, ale tady není kam se jít schovat. Nikde ho nenechají jen tak sedět, když si nic nekoupí a on nemá peníze. Navíc jestli ho někdo takhle uvidí, tak na něj maximálně někoho zavolají. Sakra, tak kde by mohl být?

Minu další tmavou odbočku ztrácející se v houstnoucí mlze a několik lidí schovaných po uši v zimních bundách. Já mám na sobě mikinu a už mrznu. Kdybych tu měl chodit ještě bosky... to by mi asi upadly nohy...

V mlze přede mnou po chvílích zasvítí reflektory aut, ale v tomhle počasí se málokdo odváží vyjet na silnici. Zkouším se ptát lidí, které potkám, jestli tady neviděli černovlasého kluka v županu, ale bezúspěšně. Zdá se mi, že už jdu dost dlouho. Nemohl se dostat nijak daleko, dávno už jsem ho měl dohnat pokud se nevydal jinudy. Zatraceně, tohle je k ničemu.

Zastavím a rozhlížím se v mlžném oparu. Teď už není vidět ani na pět metrů. Mohl bych na něj zavolat, ale nemá jméno. Nikdo ho tu neviděl. Možná šel přeci jen jinudy.

"Sakra kde jsi ty ujetej masochisto?" zasyčím a kopnu vztekle do sloupu s pouličním osvětlením. Chvíli je ticho, než zaslechnu kus za sebou chlapcův hlas.

"To bylo na mě?" uchichtne se. Rychle se otočím a v mlze na rohu vedlejší uličky spatřím černovláska, jak se zčásti schovává za roh domu. I na tu dálku slyším jak mu cvakají zuby a sotva přijdu trochu blíž, viditelně si všimnu, jak se třese.

"To ses nemohl ozvat dřív?" zavrčím podrážděně a chytnu ho za zápěstí.

"Promiň, nebyl jsem si jistý, jestli jsi to ty." sklopí oči k zemi. Následuji jeho pohled a očima se zabodnu do jeho nohou, šlapky a prsty má úplně zčervenalé. I prsty na rukách má zmrzlé.

"Pojď, jdeš ke mě." přitáhnu ho k sobě a postřehnu jak bolestně stáhne obočí, když musí na zmrzlé nohy našlapovat. Zhluboka se nadechnu a přemůžu své neotesané já, aby se chvíli chovalo nápomocně.

"Chyť se mě kolem krku." otočím se k němu zády a trochu se předkloním. Doslova na sobě cítím jeho překvapený pohled.

"Vážně můžu?" vyhrkne rozklepaně.

"Dělej, třepeš se jak hovno na lopatě. To ses nemohl oblíct, než jsi vypadnul ven?" otočím se na něj přes rameno.

"Zněl jsi dost naštvaně a navíc stejně nemám co na sebe." připomene mi a obtočí mi ruce kolem krku. Vezmu ho pod koleny a vyhodím si ho na záda. Cítím jak se ke mě přitiskne ve snaze vstřebat aspoň trochu tepla z mého těla. Normálně by mi to bylo pořádně nepříjemné, ale teď... nevím. Snad mi to ani nevadí. Něco na způsobu jakým se ke mě zoufale tiskne, se mi líbí. Líbí se mi pocit, že je na mě závislý, že mě potřebuje, něco mi říká že nemá nikoho jiného. A to by mělo utužit jeho loajálnost vůči mě. Je menší pravděpodobnost, že by mě zradil... jednoduše, myslím, že jemu dokážu věřit. Možná...

Zamířím zpátky a snažím se jít rychle. Chlapec na mých zádech není moc těžký, ale i tak je to zátěž, která mi to moc neusnadňuje. Konečně po čtvrt hodině dojdeme k bytu. Na chvíli ho sundám a nechám ho, aby se mě přidržel, protože se sotva drží na prokřehlých nohách. Zatím odemknu dveře a zkusím ho vzít do náruče, vynesu ho před svůj byt a nějakým zázrakem se mi podaří odemknout zabouchnuté dveře, aniž bych ho musel pustit. Ještě že si vždycky nosím klíče v kapse, v tom spěchu bych na ně zapomněl.

Zakopnu za sebou dveře a odnesu černovláska na postel. Svleču mu provlhlý župan a vytáhnu ze skříně rolák a tepláky. Taky nějaké spodky, aby se neřeklo. Nemám tu moc teplých ponožek, tak mu i se zbytkem oblečení podám troje, aby si je oblíkl všechny na sebe. To mu se zmrzlými prsty samozřejmě nejde, takže je to znovu práce pro mě. Obleču ho a nanosím tam všechny deky co najdu. Pořádně ho do nich zabalím a chlapec se v nich schoulí na postel. Ještě přes něj přehodím přikrývku a jdu uvařit čaj. Udělám jeden i pro sebe, i když na tom nejsem tak zle jako černovlásek.

Přidám do čaje ještě med a citrón a pak jen míchám v hrníčkách a pokukuji otevřenými dveřmi do pokoje na tu třesoucí se hromádku dek. Vypadá to, že má docela smůlu na úrazy. Ty sešité rány na jeho těle už musí mít z dřívějška, ne jen z minulé noci. A docela by mě zajímalo, co všechno se minulou noc dělo. Protože nebyl oblečený o nic víc, než dneska. I kdyby byl venku jen zhruba půl hodiny jako teď, byl by moc zmrzlý na to, aby vůbec někam mohl jít, natož se s někým rvát a pak mě ještě dotáhnout domů? Ne... nemožné. Ne ve stavu v jakém musel být.

Vezmu čaje a odnesu je do pokoje, kde oba hrnky odložím na stolek vedle postele. Převleču se do něčeho co není provlhlé mlhou a zalezu si pod deky za černovláskem. Pomůžu mu, aby se posadil a zčásti ho opřu o sebe. Nejsem zvyklý se o někoho starat, ale nemůže hýbat rukama a už jsem se jednou rozhodl, že ho tady nechám, tak si budu muset zvyknout, že teď nebude spousta věcí jako dřív.

Jednou rukou u sebe přidržím chlapce a druhou vezmu hrnek s čajem a přiložím mu ho ke rtům. Kupodivu si u toho nepřipadám tak trapně, jak bych čekal. Nechám ho aby se napil, ale ruce mu přidržím pod dekou, už tak ho bude dost bolet jak budou rozmrzat, horká voda, nebo topení mu moc nepomůžou. To mám ozkoušené.

Počkám až dopije čaj a pak odložím hrnek a napiji se ze svého. Chlapec se ke mě zatím přitulí a já se trochu zamračím, ale nechám ho. Je to přece jen asi moje vina, že je takhle zmrzlý. Ale nikdo netvrdil, že si ho tu musím nechat. Je to jen z mé dobré vůle, klidně jsem ho mohl vyhodit na ulici a to bez výčitek svědomí. Vždyť není moje povinnost starat se o někoho, koho ani neznám.

V klidu dopiju čaj a lehnu si s ním. Až po nos nás pohřbím pod přikrývkami a obejmu ho, aby se teda mohl zahřát i o mě. Ležím přitom na zádech a dívám se do stropu. Ty jeho ledový hnáty mě studí i přes oblečení. Nejradši bych tu třesoucí se postavičku odsunul na druhou stranu postele, aby se normálně zahřál v přikrývkách a nepoužíval mě jako topení, ale nějak se i přes to nemám k tomu, abych to doopravdy udělal. Místo toho ho jen držím u sebe a netrpělivě čekám, kdy se jeho pohublé tělo prohřeje dost na to, aby mě přestal studit. Jediné čeho se však po pár minutách dočkám je tiché aukání a střídavé křečovité svírání mého trika v pěstích. Snažím se ignorovat, jak se vrtí a tiše naříká. Zezačátku mi to leze na nervy, ale pak se mi to podaří přestat vnímat.

Natáhnu se pro ovladač a pustím televizi naproti postele. Lehnu si s ním tak, abych na ni viděl a chvíli hledám v programech jestli nedávají něco zajímavýho. K mé smůle nabídka za nic nestojí. Nechám tam jet jeden z mnoha krimi seriálů. Děj nevnímám, místo toho si snažím vzpomenout, jestli mám zítra práci, nebo ne. Doufám, že ne, protože odhaduji, že bude venku zase tak hnusně, jako dneska...

Chlapec se po nějaké době přestane chvět zimou, ale ani tak se nemá k tomu, aby mě pustil. Jasně, mohl bych ho konečně pustit já, ale vlastně už mi to jeho tulení není tak nepříjemné jako předtím.

"Znamená to, že můžu zůstat?" zadívá se na mě, když si všimne, že ho pozoruji.

"Prozatím." odsouhlasím a chlapec se usměje.

"Ale musím ti nějak říkat..." dodám.

"Mám si vymyslet jméno?" zeptá se a vyčkávavě mě pozoruje, jako by čekal na svolení.

"Pokud to pravé neznáš, tak nic jinýho dělat nemůžeš." pokrčím rameny.

"Neznám... tak co třeba Nate?" navrhne.

"Nate? Není to na tebe moc obyčejné?" povytáhnu kriticky obočí.

"Myslíš, že jsem něčím výjimečný?" pousměje se.

"To jsem neřekl." zchladím ho.

"Mě se to jméno líbí." pokrčí rameny.

"Fajn, tak Nate." zopakuji jeho gesto a chlapec si s jemným úsměvem položí hlavu zpátky na moje rameno.

"A na tohle si moc nezvykej." upozorním, ale neodstrčím ho.

"Škoda." poznamená tiše a já se na něj zamračím. Ani si toho nevšimne, místo toho se zadívá na nějaký film, který před chvílí začal. Nechám ho být a dívám se s ním. Moc mě to nebaví, tak brzo vstanu od televize a jdu udělat něco k obědu. Hlavně se ho odpoledne musím zeptat, jak to doopravdy bylo včera večer. Protože je tu určitě ještě dost věcí, který by mi měl říct, ale nějak se k tomu nemá. Pokud máme žít oba v jednom bytě, budeme si muset zvyknout na to, že si musíme věřit. Ne možná úplně, ale rozhodně víc, než doteď. Dokud nebudu vědět nic víc o tom, kdo je, odkud je a na co všechno si je schopný vzpomenout, tak mu nemůžu věřit, že mě nepodrazí. Nakonec je to ještě pořád jen cizí člověk v mém bytě. Jak si můžu být jistý, že to není zloděj? Že není feťák, nebo že mě nezabije ve spánku? Nakonec tvrdí, že tomu chlapovi vyškrábal oči... co když vlastně vůbec není bezpečné ho tu mít?

Povzdechnu si a zavrtím nad sebou hlavou. Odkdy jsem tak naivní a ochotný takhle riskovat? Nemám jediný důvod mu věřit a přesto stále hledám záminky, proč ho tady nechat. A stále se snažím najít způsob, jak bych mu mohl začít věřit. Jak bych mohl sám sobě dokázat, že je v pořádku si ho tady nechat, že ho můžu pustit blíž k sobě... proč? Proč to všechno vlastně dělám?

Otočím se za sebe do pokoje a chvíli jen pozoruji Nata zabaleného do dek s jasně šedýma očima upřenýma na obrazovku. Možná je to kvůli těm nezvykle uhrančivým očím, nebo prostě jen proto, že se mi líbí, že je něčím jiný, než ostatní, že se mi zatočila hlava, když jsem ho líbal... a nebo mě už jen nebaví být sám...?
 

32 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Mysticia-sama Mysticia-sama | 29. listopadu 2011 v 19:17 | Reagovat

Čů to bylo krásný. Už se těším na pokračování, takhle kapitolka tu byla nezvykle brzo ^^ Snad si Natea nechá u sebe a bude to v pohodě

2 Nade Nade | Web | 29. listopadu 2011 v 19:18 | Reagovat

No sláva, že ho našel. I když neví, kdo je a odkud přišel, je zřejmé, že se ho nechce vzdát. A sám si přitom není jistý proč. Že by v tom měl ruku osud?
Díky, těším se na pokračování.

3 Clermont Clermont | 29. listopadu 2011 v 19:22 | Reagovat

vážně už by bylo prima prozradit co se stalo x333 musí ho nějak zbavit té fóbie z doktorů aby si zašel na psychinu,nebo normálně do špitálu aby mu prošetřili to zranění na hlavě... hlavně ať z toho nevznikne 50x a stále poprvé :DDDD
hodí se k sobě ti dva :3

4 Lachim Lachim | 29. listopadu 2011 v 20:20 | Reagovat

Sláva, jsou v pořádku doma. Teď jen, aby to zdárně pokračovalo.

5 ElenEstel ElenEstel | 29. listopadu 2011 v 20:46 | Reagovat

wow je to nádherný

6 Jaa Jaa | 30. listopadu 2011 v 17:24 | Reagovat

krása :3 teším sa na dalsiu kapču :3 :)

7 Luli(na) Luli(na) | Web | 30. listopadu 2011 v 18:07 | Reagovat

Hnn, hnn... dobře, budu se snažit neumírat, teďkom to ani nepůjde, páč, jak jsem přišla ze školy, tak jsem tak utahaná, že nemám sílu ani umřít... Vlastně, dnes nemám náladu na nic, tak jsem utahaná :D Ale což, muhahaha, povídka zase nezklamala... ňunííí... tulení v postílce... hihihihi....ňuňu... Muhahahaha.... dobře, odkládám pomerančák :D Muhahaha, ale jako, čím dál, tím menší mám představu o tom, jak tohle dopadne... :D A to víc se těším :D

8 Luli(na) Luli(na) | Web | 30. listopadu 2011 v 18:08 | Reagovat

Jůůů, dnes píšu nějak krátce... to bude tím, že napůl spím... nesnáším školu :D

9 Akyra Akyra | 30. listopadu 2011 v 18:10 | Reagovat

moc pěkné, zajmalo by mě, kdy bude další dílek, al emoc ráda si počkám, protože tvoje povídky za to stojí :)

10 Niera Niera | Web | 30. listopadu 2011 v 19:53 | Reagovat

ou Nice . fakt se ti to povedlo těším se na druhý díl. ale chudák Natt znám to když má někdo omrzliny. Mimochodem na blogu už je nový díl kdyby sis chtěla přečíst a
měla by si čas :)

11 Haku Haku | 1. prosince 2011 v 17:32 | Reagovat

V teplúčku obaja a doma v postielke. Huch...aspoň,že tak.

12 Rhea Rhea | 1. prosince 2011 v 17:58 | Reagovat

Jsem ráda, že ho našel. Pěkná kapča. Moc se těším na další. :-)

13 smiley-island smiley-island | 2. prosince 2011 v 21:21 | Reagovat

krásne....naozaj nádherne píšeš :)

14 MoonWich MoonWich | Web | 7. prosince 2011 v 18:33 | Reagovat

Mám vůči Nateovi trochu podezření, ale snad nebude nebezpečný.:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama