x.Kapitola 5.x

10. prosince 2011 v 17:39 | Shane |  My Meaningless Life

...démon...


♦ Melliso odkaz už by tam měl být, díky za upozornění ;)

♦ Psycho, já bych ho asi taky nechtěla, na mě je trochu moc citově otupělý XD

♦ ada všechno se ještě vysvětlí, většina toho bude v podstatě už tady v téhle kapitole ;)

♦ Jak ti dva spolu budou žít, nebo co bude dál v téhle povídce... fakt netuším ^^"

♦ Luli já kdybych měla psát něco o už existujících postavách... tak by to bylo takové OOC až by to hezké nebylo XD

♦ Děkuju vám za komentáře a hodnocení, jsem ráda že tuhle povídku čtete a líbí se vám ^^

♦ Ten konec se mi povedlo docela blbě useknout, ne napínavě, prostě jen divně ^^" pokusím si pohnout s další kapitolou ale nevím nevím jak to půjde...

Přeji příjemné počteníčko...


Shane





♦ Damien ♦

Dívám se na televizi a dost se u toho nudím. Snažím se soustředit na film, ale nejde mi to. Myšlenky mi stále zabíhají k Natovi. Nechápu, proč jsem ho nevyhodil. Zvlášť po tom, co mi řekl. Není pro mě bezpečné mít ho u sebe. Sice tvrdí, že by mi neublížil, ale kdoví jak to s ním je. A navíc ho budou hledat lidi od policie... Nemohl jsem si líp zavařit. Ale když jsem ho pozoroval zachumlaného v těch dekách s tak silnou nejistotou a strachem v těch šedých očích... nemohl jsem ho ani poslat ven. Být to kdokoli jiný, už by tu neseděl. Ale Nate je pro mě něčím zvláštní. Není vlezlý, nevnucuje se mi.

Zadívám se na chlapce ležícího vedle mě. Černé vlasy má rozhozené po polštáři a nepřítomný pohled vypovídá o tom, že ani on nevnímá bezduchý film v televizi. V místnosti je šero, i když je jen pár hodin po poledni a na okno tiše bubnují drobné kapky deště. Za normálních okolností bych se cítil mizerně, ale teď když je tu Nate se mnou, připadám si podivně klidný. Tak klidný až mě to znervózňuje...

Dlouho pozoruji postavu stočenou vedle mě. Mám sto chutí proplést prsty tou černou záplavou vlasů a okusit znovu sametovou hebkost jeho kůže na tvářích, krku, těle...

Zatřesu jemně hlavou, abych z ní vyhnal všechny scestné myšlenky. Nemám důvod si nic odpírat, ale musím sám sobě přiznat, že se ho trochu děsím. Protože si od něj ani nedokážu vzít co chci. Nedokážu se najednou přinutit, abych vyrušil jeho odpočinek a znovu si ho vzal, ať už by se mu to líbilo nebo ne. Nevím proč toho nejsem schopen. Nemusí mě zajímat jeho pocity, nebo potřeby... ale přesto ho nechám na pokoji.


Je něco po čtvrté odpoledne. Venku už je tma jako v noci a déšť hustě dopadá na parapet. Byt je tichý, ale ne tak neúprosně a osaměle, jako dřív. Televizi jsem vypnul a svítím si jen lampou vedle postele. Dělám že si čtu knížku, ale abych byl upřímný, tak jsem to vzdal hned potom, co jsem si první odstavec přečetl asi pětkrát po sobě a stále si nepamatoval o čem byl. Takže vlastně jen zírám na stránku popsanou momentálně nerozluštitelným textem a poslouchám tiché kroky přecházející z pokoje do pokoje. Nate si postupně prohlíží celý byt, ale poznám na něm, že je ještě dost zdrženlivý a nejistý v novém prostředí. Sotva se odváží posadit jinam, než kam mu ukážu a skoro na nic ani nesahá.

Zaslechnu jak přešel do kuchyně a vzhlédnu od knížky, abych ho mohl pozorovat pootevřenými dveřmi. Černovlásek zastaví u okna a zadívá se ven na temně modrou oblohu. Oranžová záře na ulici pod námi osvětluje drobné kapky deště zachycené na skle. Chlapec poměrně dlouho stojí u okna a téměř nehybně pozoruje jak se z tmavě modré stává černá. Já si zatím prohlížím jeho. Moc toho nenamluví a já taky ne. Opravdu by mě zajímalo jak dlouho to vydržím.

Nate se konečně otočí od okna a rozhlédne se po kuchyni. Nerožne si. Umělé světlo by mu prý zkazilo atmosféru a zážitek z prohlídky bytu. Tak mi to aspoň řekl. Zdržel jsem se komentáře a z toho co jsem občas zahlédl mu nedělá nejmenší problém orientovat se ve tmě. Teď se vyhne oranžovému pruhu světla pronikajícího do kuchyně pootevřenými dveřmi a natáhne se po něčem na stůl. Odhadnu že to bude keramická miska s kostkovým cukrem.

"Můžu si vzít?" nakoukne Nate do pokoje a s tázavým pohledem ke mě natáhne misku s cukrem.

"Klidně." pokrčím lhostejně rameny a vrátím se očima zpátky ke knížce. Na takové blbosti se mě nemusí ptát. Ale kdoví jak ho vychovávali předtím. Vlastně si pamatuje jen poslední dva měsíce života... je to dost divné. Neumím si představit sebe na jeho místě. Neuměl bych žít jen se zkušenostmi za poslední dva měsíce. Ani bych asi nemohl říct, co jsem vůbec za poslední dva měsíce dělal, protože to nestálo za řeč. Nebylo to nic významnýho, nic co by nějak pohnulo mojí osobností, nezískal jsem žádné nové zkušenosti... jednoduše, kdybych poslední dva měsíce smazal, nic by se nestalo, nikde by to nechybělo.

Zadívám se znovu na černovláska jak kouše kostku cukru a pozoruje z okna temnou ulici. Ramenem se opírá o stěnu vedle okna s rukama vraženýma po konečky prstů do dlouhých rukávů indigové mikiny. Dávno ji nenosím, ale jemu to v ní sluší. Modrá mu zvýrazňuje šedé oči a působí nenásilně k havraním vlasům...

Všimne si, že ho pozoruji a na chvíli se setkáme očima. Oba hned uhneme pohledem stranou. Připadám si, jako by mi bylo zase třináct a matka mě chytila jak zdrhám z domu oknem na zakázanou akci u kamaráda. Zadívám se zpátky do knížky a přemýšlím, proč se chovám tak poťouchle. Fázi pokukování po klukách a nejistotě v tom, co chci už mám dávno za sebou, nebo ne? Chci sex, mám sex. S holkou s klukem, je to jedno. Když se rozhodnu někoho svlékat pohledem, udělám to. Bez výčitek, bez váhání. Ale teď je se mnou něco špatně. Toho kluka už jsem si vzal. A nepochybuji o tom, že bych si ho s klidem mohl vzít znovu. A přesto mám ten otravný pocit, jako bych si ještě nemohl dovolit na něj takhle lačně hledět. Jako by mezi námi bylo ještě... něco. Neumím to popsat. Něco co mě nutí uhýbat pohledem a co mi brání se ho dotknout. Je to divné... připadám si, jako by ten sex ráno byl vystřižený z úplně jiné kapitoly mého života. Kapitoly, která se teprve měla odehrát. A to co je mezi současností a tou vytrženou stránkou... to stále ještě chybí. A já to neumím pojmenovat, ani nevím jak to najít, nebo získat...

Znovu opatrně vzhlédnu od knížky. Nate zrovna sedí v kuchyni na parapetu. Lehce houpe ve vzduchu nohama a ruce má po konečky prstů schované v tmavě modrých rukávech. Černé pramínky afiny mu zakrývají oči a ticho narušuje jen jemné šumění deště. Ještě chvilku si ho prohlížím a pak se konečně začtu do knížky. Zaberu se do děje a přestanu vnímat čas. Přečtu několik kapitol v kuse a pak knížku zavřu a zkontroluji kolik je hodin. Za chvíli bude šest.

Zadívám se do kuchyně a trochu mě zamrazí. Ve tmě není moc dobře vidět, ale proti oknu zahlédnu siluetu jemně podkreslenou pouličním osvětlením. Přísahal bych že sedí na chlup stejně jako před dvěmi hodinami. A nehýbe se. Do obličeje mu nevidím. Po chvíli vstanu z postele a jdu za ním. Mám z toho divný pocit, jako bych se přibližoval k divokému zvířeti, které se po mě chystá každou chvíli skočit. Nevím, kde se to ve mě bere. Instinktivně sevřu ruku v pěst. Zastavím mezi dveřmi do kuchyně a s očima na chlapci zašmátrám rukou po stěně a rozsvítím.

Nic. Nate dál sedí úplně nehybně a pohled upírá na zem kousek před mé nohy. Nemrká a ze všeho nejvíc připomíná sochu. Prázdný pohled, obličej bez výrazu, strnulost...

"Nate...?" oslovím ho a přijdu pár kroků blíž. Nereaguje, jako by mě ani neslyšel. Trochu napjatě přejdu až k němu a natáhnu ruku k jeho obličeji. Bleskově mě přes ni praští s překvapivou silou a vztekle se na mě podívá s jemně vyceněnými zuby. Zůstanu stát jak jsem a přinutím se zklidnit a uvolnit napjaté svaly. Dívám se mu do očí a čekám. Chlapec si mě ještě chvíli prohlíží. Jeho výraz se začne postupně měnit až do omluvného. Nejsem si jistý co to mělo znamenat.

"Spát budeš svázaný." oznámím mu chladně. Nehodlám riskovat, že mi v noci něco udělá. Očividně to nemá v hlavě v pořádku. Ale zpátky do blázince ho nepošlu. Nechci.

Nate provinile sklopí hlavu a přikývne. Nijak se tomu nebrání protože vytuší, že není žádná jiná možnost, jak bych si ho tu nechal. Pokud nechce spát na ulici, musí se mi podvolit. Otočím se k němu zády a začnu připravovat večeři.

"Řekli ti doktoři, co máš za psychickou poruchu?" zeptám se potom, co dochystám jídlo a posunu k němu po stole talíř s večeří.

"Prý by to mohla být schizofrenie. Ve zdejším ústavu měli zkusit přesněji diagnostikovat, který druh schizofrenického onemocnění je tomu nejbližší. Ale prý to stejně nikdy nejde říct přesně, protože jsou projevy u každého jedince individuální." odpoví a pustí se do jídla. Zamyšleně ho napodobím a přemýšlím nad tím, co všechno vím o schizofrenii. Moc toho není. Vím, že to zahrnuje sluchové, nebo vizuální halucinace a že ti lidi občas mluví z cesty a nebo dělají nesmyslné věci. Taky vím že trpí úzkostí a straní se společnosti, ale to je asi všechno. Nejlepší bude najít si o tom článek na wikipedii, abych mohl trošku blíž určit s čím se tu budu potýkat.

"Damiene...?" ozve se plaše. Uvědomím si, že jsem možná až moc dlouho zticha. Stočím pohled na něj a tázavě povytáhnu obočí.

"Chceš mě poslat pryč že?" zeptá se a úzkostlivě na mě hledí.

"Ne, nechci." zavrtím hlavou.

"Vážně ne?" pochybovačně se na mě zadívá.

"Věř mi." nějakou chvíli mu tiše hledím do popelavých očí a pozoruji v nich tmavý vzorek hvězdice, který dává šedé barvě modravý nádech. Myslím, že je to vůbec poprvé, co jsem tohle někomu řekl. Nemám ve zvyku nikomu lhát. Kdybych ho chtěl vyhodit ven, řeknu mu ať vypadne. Kdybych ho chtěl poslat do blázince, chytnu ho, svážu a oznámím mu, že ho tam posílám a že to dělám pro jeho vlastní dobro. A zřejmě je to taky něco, co bych udělat měl. Nepochybně by mu doktoři pomohli víc, než já. Jenže právě teď nechci dělat to co je správné a zodpovědné. A nikdy jsem k takovému jednání ani neměl sklony. Chci si ho tu nechat, bez ohledu na to, jestli mu tím pomůžu, nebo jeho stav ještě zhorším. Jsem sobec a dělám jen to, co považuji dobré pro sebe. Málokdy trpím výčitkami svědomí, když tím ubližuji ostatním... zřejmě dřív udělali něco špatného, a osud jim to vrací mojí rukou. Dál se tím netrápím...

Nate po chvíli přikývne, že mi věří a vypadá o něco klidněji. Dojíme spolu večeři a černovlásek se chopí špinavého nádobí a začne být trochu užitečný. V duchu se pro sebe usměji. Nechat si ho tu je dobré rozhodnutí. Přejdu ke kalendáři, kde mám napsaný rozpis práce. Zítra mám zase focení. Ušklíbnu se, čeká mě celý den buzerace před foťákem a házení trapných pohledů, který mají působit sexy. Když pak ty fotky vidím, mám sto chutí se tam kopnout do ksichtu.

S povzdechem si nastavím budík na mobilu a jdu si dát sprchu...


♦ Nate ♦


Dívám se za Damienem a přemýšlím nad tím, jaké dělá rozhodnutí. Už od začátku mi tvrdil, že mě vykopne, pokud bych s sebou měl přinést potíže. Ale teď si mě tu nechal i přesto, že mě bude hledat policie, že jsem utekl z blázince a trpím schizofrenií, která nepatří mezi lehká psychická onemocnění. Nebo to aspoň tvrdí doktoři. Podle nich jsem si ten hlas v mé hlavě jen vysnil... rád bych tomu věřil, ale nemůžu. Je to příliš skutečné na to, aby to nebyla pravda. Jsem přesvědčený, že je to démon. Zlá bytost, která mi stále stojí za zády a pozoruje každý můj krok. Našeptává... děsím se jeho slov.

Přes dveře koupelny ke mě dolehne zvuk vody dopadající na kachličky, stěny sprchového koutu a Damienovu štíhlou postavu... I on mi připomíná démonickou bytost. Zvlášť díky těm ostře červeným vlasům podbarvených černou jako uhel... a ty temné oči. Jako moře hořké čokolády. Jeho nepřístupný výraz a labilní povaha mě na jednu stranu děsí, ale zároveň svým ojedinělým způsobem vzrušuje. Když je se mnou, mám pocit, jako by se ten démon za mými zády vzdálil. Možná se ho děsí tak jako já. Možná je Damien opravdu taky démon a možná je ještě silnější, než ten, kterého já znám. Dokážu si ho představit jak jde ohněm a za zády kolem něj vlají křídla jako černé cáry tenkého hedvábí...

"Už zase spíš s otevřenýma očima?" ozve se vedle mě Damien a já sebou polekaně trhnu.

"Promiň." zamumlám a jen krátce vzhlédnu do těch chladných tmavých očí. Hned pohled sklopím k jeho ramenům. Chvíli si mě prohlíží a pak mi podá oblečení na noc a pošle mě do koupelny. Vezmu si od něj kalhoty a triko a rychle se tam vytratím. Na umyvadle si všimnu ještě nerozbaleného kartáčku na zuby a přes stěnu sprchového koutu je přehozený čistý ručník. Domyslím si, že to bude pro mě. Rychle se umyju a vyčistím si zuby. Rány na těle mě ještě trochu bolí, ale nevnímám to. Podle doktorů se moje kůže dobře vypořádává i s jizvami, takže by za pár let mohly skoro zmizet i ty větší. A z modřin jsem si nikdy nic moc nedělal.

Ještě si vyčistím zuby a obleču se do černých kalhot a modrého trika s krátkým rukávem. Obojí je mi trochu volnější a delší, ale jinak máme skoro stejnou velikost. Napadne mě, jestli se mu v modré líbím, protože je tohle už druhá modrá věc, kterou mi půjčil...
 

27 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Mysticia-sama Mysticia-sama | Web | 10. prosince 2011 v 19:39 | Reagovat

Krásný dílek, těším se na pokráčko ^^

2 Akyra Akyra | 10. prosince 2011 v 19:52 | Reagovat

Jůůůůůůůů doufám, že se všechno srovná a moc se těším na pokračování. takže démonek hmm?:)

3 Hachi Hachi | 10. prosince 2011 v 21:08 | Reagovat

no páni, moc se těším na další díl :) prostě skvělý :)

4 MoonWich MoonWich | Web | 10. prosince 2011 v 22:04 | Reagovat

Já něco tuším *je strašně podezíravá* něco tuším!!!
Nate se pokusí Damiena zabít. Nebo někoho zabije nebo něco hodně špatného udělá.
Na Damienově místě bych byla na pozoru.

5 ElenEstel ElenEstel | 10. prosince 2011 v 22:14 | Reagovat

wow je to nádherný

6 Ellyn Ellyn | E-mail | Web | 11. prosince 2011 v 2:25 | Reagovat

Ou, tak toto nemalo chybu :) :) Krásne sa hráš s postavami s ich myšlienkovými pochodmi a správaním :) Je to proste dychvyrážajúce :)

7 Lachim Lachim | 11. prosince 2011 v 12:55 | Reagovat

Nádhera.

8 Clermont Clermont | Web | 11. prosince 2011 v 13:14 | Reagovat

Natovi musí tohle oblečení slušet :3
Damiene ty ďáble jeden!!! XDD

9 Nade Nade | Web | 11. prosince 2011 v 16:05 | Reagovat

Pohled na věc z Natovy strany je zajímavý. Trochu to osvětluje některé věci, ale né příliš moc. Pořád jsou oba záhadou.

10 yaoi yaoi | 11. prosince 2011 v 16:46 | Reagovat

kolik jim je vlastně let?
jinak je to moc hezký ^^

11 Niera Niera | Web | 12. prosince 2011 v 17:06 | Reagovat

moc hezký díl.

12 Rhea Rhea | 12. prosince 2011 v 22:30 | Reagovat

Tak tohle bylo skvělý. Jsem strašně zvědavá, co vlastně Natovi vůbec je.

13 Luli(na) Luli(na) | Web | 15. prosince 2011 v 9:04 | Reagovat

Nojo, Lulu(na) zas neměla čas komentovat... standard :D Ale jsem tu a jdu na to. I když si musím přečíst tenhle díl opět, páč jako, moje skleróza je totální děs a hrůza... pořád mi říkají, ať ten pomerančák nechlastám, ale víš jak... droga je droga :D

No ale teď k dílku... éhééé... či ja mám té oranžové tekutiny v sobě zase hodně, nebo co, ale... prostě. Tohle mi přišlo tak ňuňu! ňáááh... jako... to jak tam bylo že:

-Dlouho pozoruji postavu stočenou vedle mě. Mám sto chutí proplést prsty tou černou záplavou vlasů a okusit znovu sametovou hebkost jeho kůže na tvářích, krku, těle...

Zatřesu jemně hlavou, abych z ní vyhnal všechny scestné myšlenky. Nemám důvod si nic odpírat, ale musím sám sobě přiznat, že se ho trochu děsím. Protože si od něj ani nedokážu vzít co chci. Nedokážu se najednou přinutit, abych vyrušil jeho odpočinek a znovu si ho vzal, ať už by se mu to líbilo nebo ne. Nevím proč toho nejsem schopen. Nemusí mě zajímat jeho pocity, nebo potřeby... ale přesto ho nechám na pokoji. -

Ňahááá! Tak od tohohle odstavce už jsem se culila po celou dobu, jako debílek... ňáááh, já nevím, jak bych to napsala normálně, páč jediné slová, které mě k tomu napadají jsou: ňahááá, ňuňňu... ueuuuuééééuuu..., Ushishishishi, Kyááááá, Híííík, Muéééé a pak ještě můj standard: He...hehe...he...hehehe...he...he...uhn.

No prostě... tenhle díl byl takový že... é... jak bych to... nedá se říct vyloženě, že sladký, ale... uhn.... možná takový... místami pocukřený *Chuj opět na zemi, Lulina na něm, Lucy se je snaží zvednout, přičemž Felix mu skočí na záda, Nathy sebou plácne o podlahu a Gabi rituálně mlátí hlavou o zem Lulálie to vše pozoruje s prkénkem kolem krku... standard*

Hej, já vážně nejsem normální, což? Ale nevadí, nenormální lidi jsou lepčí než normální (třeba takový Voldy, jó, ten byl sexy... s tím jeho hadem... škoda, že umřel...)

AHej, víš, že modrá je moje oblíbená barva? *nenápadně se snaží zjistit Damienovu adresu* Jako, asi by mě nenechal poslintat si nad Natem, což? (Dobře dělá, u slintání bych nezůstala...) Muhííí...

É... tak počkat... tak je schýzo, nebo má v sobě démona? Já bych brala obě možnosti? Páč pokud je schýzo, tak to si se mnou může podat ruce *Lulálie a Felix přikyvují, Lucy, Chuj, Nathy a Gabi nechápavě kroutí hlavami*

Pokud má v sobě démona... ňáááá... tak to bude taky sexy... é... chci říct, zajímavé... (kruci, Keigh, máš na mě zatracený vliv, sežeru tě)

Uhn, no... totálně se těšímna další dílek, a... jako, pokusím se ho okomentovat dřív, než tenhle :D... teda, dřív, jako... že ne dřív než tenhle, to přeci nejde, když už je komentován, ale dřív jako, než tenhle, prostě, jako... dřív... é... kruci... chápeš, co chci říct?... Já moc ne.. hehe...é...ehehehe...hehe...he....uhn

*Lucy ji nenápadně bere krabici pomerančového džusu...*

14 Haku Haku | 15. prosince 2011 v 21:31 | Reagovat

Fantázia!!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama