x.Kapitola 9.x

30. prosince 2011 v 16:29 | Kira (Shane) |  My Meaningless Life

...předvánoční nálada...

• ♥ • ♦ • ♠ • ♣ • ♠ • ♦ • ♥ •

Přeji všem hodně štěstí, zdraví, lásky a úspěchů do katastrofického roku 2012!
Jestli má být fakt poslední, tak si ho pojďme aspoň pořádně užít! ;D

A do nového roku s novou-starou přezdívkou ;) vzhledem k tomu, že mají s tou novou lidi problém, tak se vracím k té, na kterou je zvyklých nejvíc lidí a která už mi asi zůstane. Takže jsem (znovu) Kira!

• ♥ • ♦ • ♠ • ♣ • ♠ • ♦ • ♥ •

♦ Haku díky moc, jsem ráda že se ti moje výtvory líbí ^^

♦ Aky uvidíme jak se mi to povede, ale tak možná sranda bude ;D

♦ Luli(no) nepodpaluj záclony! A co mám v plánu se nikdo nedozvíte XD

♦ Gaby jak to bude s Natovou rodinou zatím nevím, nemám ani v plánu že by se s nimi viděl... ale uvidíme ;)

♦ Psycho, Hachi, Mysticia-sama, Esst jsem ráda, že jste s tím takhle spokojený XD

♦ Lachime co se týče dobrého konce... já s ním spokojená budu, ale jestli i vy... ^^"

♦ Clermont hned si tě jdu spřátelit ;D díky za SB

♦ Děkuju všem za komentáře a hodnocení. Jsem moc ráda, že se vám povídka líbí. x)

Přeji příjemné čtení...




Kira (Shane)




♦ Nate ♦

Už dost dlouho chodím ulicemi s rukama v kapsách. Jak jsem pochopil, zamokřit si ruce od sněhu není v takové zimě zrovna nejlepší nápad. Už se chystám vrátit, když mě zaujme dav lidí proudící o ulici dál. Napadne mě, že tam musí být něco extra, když se všichni tak mačkají, aby se tam dostali.
Kožená bunda, kterou jsem si od Damiena vypůjčil mě moc nehřeje. Už nějakou dobu se v ní klepu jako osika a volné boty mi občas úplně sjedou z nohy. Ale i přesto nechci ještě zpátky. Sníh padá stále stejně vytrvale, i když už to není stejně hustá vánice, jako když jsem vyšel ven.
Pozoruji lidi hrnoucí se ulicí a odolávám pokušení, podívat se co tam je. Nepochybuji, že to budou nějaké obchody, ale zdálky slyším zpěv koled, který určitě nevychází z rádia. Vím, že tyhle písničky asi patří k Vánocům, ale moc se mi nelíbí.
Však co ti brání jít se tam podívat?
-Je tam moc lidí... bojím se. Spousta z nich určitě umí ubližovat.-
To přece není nic nového.
-Ticho... Damien je jiný.-
A v čem? Jedině v tom, že se ti líbí.
-Ne, on je opravdu jiný...-
Ubližuje ti.
-On může.-
Chvíli je ticho. Nevím jak mě tohle napadlo, ale cítím, že se mi démon za tu hloupou myšlenku vysmívá. Čím je Damien tak výjimečný, že mu dávám právo mi ublížit?
Jsi úplně pitomý. Má tě jen, aby si mohl do někoho kopnout, kdy už to konečně pochopíš?
-Tak to není. Včera večer se choval jinak. Byl milý.-
Nebyl milý. To že tě na chvíli objal, ošetřil a nechal tě spát nesvázaného, neznamená, že je na tebe někdo milý. Kdyby byl milý, usmál by se na tebe, pohladil tě, řekl by ti něco hezkého... ale to on nikdy neudělá. Je na tebe hnusný a jsi mu jako člověk naprosto ukradený. Jenže ses na něj tak upjal, že je pro tebe sebemenší projev lidskosti z jeho strany, důkazem, že tě má rád. Proč si to pořád snažíš nalhat?
Dívám se nepřítomně před sebe. Nejsem si jistý, jestli ten proslov patřil hlasu démona, nebo to byly mé vlastní myšlenky. Co je vlastně tak divného na tom, že chci, aby mě měl někdo rád? Aby byla na světě alespoň jedna osoba, které nejsem úplně ukradený. Přál bych si, aby ta osoba byl Damien. Jako jedinému mu můžu věřit. Protože on jedná přímo, na nic si nehraje. Nemusím se bát, jestli se mi něco chystá udělat, protože když mi něco udělat chce, tak to udělá hned. Zdá se mi upřímný a občas mě sice děsí, ale zároveň neskutečně přitahuje.
Prostě ses na něj upnul.
-Na tom není nic špatného.-
Na tom je všechno špatně. V životě nemůžeš věřit nikomu... a ty nemůžeš věřit ani sobě.
Ztuhnu při vzpomínce na včerejší scénu s nůžkami. Strašně jsem se bál, že mi to Damien neodpustí. Tak málo chybělo, abych ho zabil... a přesto si mě u sebe nechal. Musí mě mít přece aspoň trošku rád, když mě nikam neposlal. Uvědomím si, že mi na rtech hraje slabounký úsměv a něco při té vzpomínce mě zvláštně zahřeje. Otočím se na patě a spěchám domů. Musím se zeptat Damiena na ten dav lidí a vánoční písně. Třeba bude vědět co se tam děje. Já se až moc bojím, že by mě ti lidé ušlapali, nahlásili do nemocnice, zatáhli kdovíkam, nebo by mezi nimi mohli být přímo psychiatři, poznali by mě a byl by to konec...

♦ Damien ♦

Konečně mám po práci a vydám se domů. Lea i jeho otravných dotazů se zbavím po cestě. Nemám na to myšlenky. Doufám, že mi Nate neobrátil byt vzhůru nohama.
Nevšímám si otravného sněhu, který na chodníku začíná tvořit špinavé kaluže. Mám sníh rád, ale jen když ho můžu pozorovat z tepla svého pokoje, nebo když trochu přimrzne a není z toho jen tahle mokrá břečka. Konečně dojdu až domů. Vyběhnu po schodech ke svým dveřím a odemknu. Byt je tichý, jako kdykoli jindy. Skopnu boty a bundu pověsím na věšák.
"Nate, jsem doma." zavolám do ticha, ale nedostane se mi jiné odpovědi, než tikání nástěnných hodin. Napadne mě, že má možná jeden ze svých katatoniích stavů, kdy jen strnule sedí a nevnímá. Projdu byt, ale nikde ho nenajdu. V kuchyni na stole je jen vlažný zbytek čaje, prázdná miska a odložená krabice s cornflaky. Zkusím na něj ještě jednou zavolat a pak znovu prohledám byt, jako bychom hráli na schovávanou. I když mě ta hra nikdy moc nebavila. A teď mě vysloveně rozčiluje.
Samozřejmě Nata nenajdu. Posadím se na pohovku a pustím si televizi jen jako kulisu pro mé myšlenky. Dívám se ven, kde vytrvale chumelí a znovu cítím tu prázdnotu v sobě, nezaplněné místo v mé duši, připomínající mi, jak zbytečná a bezvýznamná je moje existence v tomhle světě. Kdybych zmizel, nikomu by to nějak zvlášť nevadilo. Rodina mě nijak nemusí, v práci mě nahradí někým jiným a přátele nemám. Utekl ode mě dokonce i kluk, který nemá kam jinam jít. Musí teď být ztracený někde venku, mrznout tam a marně hledat nový azyl. Ale já už ho hledat nepůjdu... když tu být nechce, nemá smysl se mu vnucovat. A navíc už může být kdekoli...

Nevnímám moc čas. Jen se nepřítomně dívám na televizi a snažím se nemyslet na Nata, což se mi nedaří. A rozčiluje mě to, protože na něco takového u sebe nejsem zvyklý. Nevím kolik času už uběhlo, ale stihl jsem vymyslet nejmíň tisíc věcí, které už se Natovi mohly stát... a nejmíň dvakrát tolik způsobů, jakými bych potrestal lidi, kteří by na něj třeba jen křivě sáhli.
Z přemýšlení mě vytrhne zacinkání klíčů a pak otevření dveří a kroky na chodbě.
"Damiene?" ozve se černovlásek a nakoukne za mnou do obýváku. Na sobě má moji koženou bundu, je celý mokrý od sněhu a tváře má červené zimou. Vrátil se... nebo možná vůbec neutekl.
"Kdes byl?" vlastní hlas mi zní odtažitěji, než jsem zamýšlel.
"Byl jsem se podívat na sníh." odpoví klidně a v jeho očích vidím nadšení.
"To jsi v životě neviděl sníh, nebo co?" vyjedu na něj a vzápětí si uvědomím svoji chybu. Jasně že neviděl. Jeho život jsou jen poslední dva měsíce. Chlapec posmutněle sklopí hlavu a zavrtí jí na znamení, že ne. Viditelně ho mrzí, že jeho nadšení nesdílím. Rozhostí se nepříjemné ticho. Tuším, že bych se měl omluvit, protože jsem na něj hnusný neprávem. Nikdo neřekl, že nesmí chodit ven, není to pes abych ho přivázal na vodítko, i když bych to nejradši udělal. Ale jeho povaha potulné pouliční kočky, která zmizí a zase se objeví jak se jí zachce, se mi taky nelíbí. Nemám ve zvyku se někomu omlouvat a ani teď to neudělám.
Nate odejde zpátky na chodbu a já automaticky vstanu a jdu za ním, kdyby chtěl náhodou zase zmizet. Černovlásek ale jen odloží bundu a pověsí na háček náhradní klíče od bytu. Upře na mě tázavý pohled a já sklopím oči k botám vyskládaným na rohoži.
"Co jsi měl za boty?" zeptám se a chlapec ukáže na mokré botasky, které skoro nenosím.
"Nebyly ti velký?" od oka přeměřuji jeho nohu s mojí.
"Trochu padaly." přizná a já si všimnu jeho zkoumavého pohledu. Sám jsem překvapený, že se vůbec starám. Ale když je tady, dává mi to pocit, že můj život přece jen možná má nějaký význam. Protože je tu někdo, kdo mě potřebuje...
"Koupím ti nějaký na zimu. A taky oblečení." poznamenám jako by nic. Že má volné trika a mikiny by nevadilo, ale když si skoro šlape po mých nohavicích...
"Půjdeme nakupovat?" zadívá se na mě Nate překvapeně a v očích mu nadšeně zajiskří.
"Je to potřeba, jestli hodláš co chvíli lozit po venku. Aspoň to nejnutnější, nehodlám tam být dlouho." ušklíbnu se při představě obchodu v tuhle roční dobu.
"Nerad nakupuješ?" vyzvídá Nate.
"Teď před Vánocema je všude narváno, nerad se prodírám davy vystresovaných uspěchaných lidí. Všichni do tebe jenom strkají a snaží se na poslední chvíli sehnat to nejlepší co ještě jde." pokrčím rameny.
"Já myslel, že Vánoce jsou svátky klidu." všimnu si v šedých očích podtónu zklamání.
"Měly by být, ale spíš jsou to svátky stresu." zkazím mu iluze.
"Ale dáváte si přece dárečky, jste spolu s rodinou a tak..." nevzdává to Nate ve své naivní představě poklidných a šťastných Vánoc.
"Dávat dárky bys měl jen lidem, které máš rád a chceš jim udělat radost. Teď je z dárků jakási povinnost. Musíš je nakoupit celé rodině i když ty lidi nesnášíš a oni zase tebe. Prostě protože se to sluší a je to tradice." poučím ho a postrčím ho zpátky k pokoji, kde je větší teplo, než na chodbě.
"Ale když je to všechno tak vynucené, tak kde je potom ta atmosféra?" posadí se Nate na postel a zklamaně se na mě dívá. Jako dítě, které se právě dozvědělo, že dárky nosí rodiče.
"Žádná není. Jsou jen pokusy navodit jí pěknou výzdobou, svíčkami a hromadami cukroví. Rodina se sejde, dohádá se mezi sebou, všichni se přežerou cukrovím a dalšími sračkami, rozbalíš si hromadu pičovin, které nikdy nebudeš potřebovat a ze slušnosti se budeš tvářit, že se ti to strašně líbí a že zrovna to se ti hodí i když je to jen další krám navíc." zavrčím a sednu si vedle něj. Má zase zvenku zmrzlé ruce. Přehodím přes něj deku, aby se trochu zahřál. Vděčně se na mě pousměje, ale zklamání z reality, kterou jsem mu podal, je moc silné.
"Neumím si tě představit, jak se přetvařuješ nad dárky." zadívá se na mě zkoumavě.
"Taky to nedělám, proto mě příbuzní moc nemusí." odvětím klidně.
"Jedeš letos na Vánoce za rodinou?" zeptá se a jeho pohled tentokrát nerozluštím.
"Asi jo. Mamka sice ještě nevolala, ale vsadím se, že budu muset." odvětím a nechám ho tam sedět. Nate mlčí a já mu zatím uvařím čaj. To mi připomíná, že budu našim muset koupit nějaké dárky. A Vánoce jsou pozítří, no úžasný.

♦ Nate ♦

Damienovo vyprávění mě dost zklamalo. Čím dýl jsem venku z ústavu, tím víc se ujišťuji o tom, že věci jsou úplně jinak, než jak je podávají ve filmech. Do teď byla televize zdrojem většiny informací o tomhle světě. Když jsem se probral, nevěděl jsem nic. Nevzpomínal jsem si na nic. Rozuměl jsem slovům, ale nedocházel mi význam, všechno jsem se musel naučit odznova. Naučil jsem se znovu číst a celé dny trávil s nosem zabořeným do knih a učebnic. Neučil jsem se, jen si četl o věcech, které už jsem znal a ony se mi samy vybavovaly. Některé hůř, jiné líp. Ale vzpomínky na vlastní zkušenosti se mi nevrátily. Jako bych nikdy ani nežil. Knihy mi daly ztracené vědomosti a možná i pár nových a filmy mi pomáhaly vzpomenout si jak věci vypadají, jak vypadá svět kolem mě. Svět za mřížemi mého skromného pokoje. Jací jsou lidé tam venku, vztahy mezi nimi... ale připadá mi, jako by to bylo jen divadlo. Jako by filmy ukazovaly jen představu toho, jak by věci měly vypadat... ne toho jaké v reálném světě jsou. Můj vysněný svět, kde je zlo potrestáno a nevinní lidé žijí šťastně až do smrti, se mi bortí před očima jako domeček z karet.
Možná jsi ty to zlo, které má být potrestáno.
Skrčím se a stisknu v rukou horký hrnek s čajem. Nechci to slyšet.
Ubližuješ lidem kolem sebe. Neumíš se ovládat.
-Je to tvoje vina, to nejsem já, jsi to ty.-
Jsem tvojí součástí. Smiř se s tím.
-Já se umím ovládat. Nikomu bych neublížil.-
Lžeš sám sobě. Už jsi to udělal mockrát a víš, že to uděláš znovu, nemůžeš se mi bránit, jsem silnější, než ty. Bojíš se mě, vždycky mi podlehneš.
Chci aby lhal, aby to byl on, kdo lže. Jenže má nejspíš pravdu.
"...Nate, posloucháš mě?" uvědomím si, že na mě Damien mluví a trochu polekaně k němu vzhlédnu.
"V pořádku?" zeptá se a v jeho tmavých očích vidím nervozitu. Lehce přikývnu a napiji se čaje. Vtom mě napadne, že jsem se ještě nezeptal, na ten dav lidí a koledy.
"Dami?" použiju zdrobnělinu. Zamračí se na mě, ale nenechám se odradit. "Viděl jsem venku jednu ulici, byla tam spousta lidí a poblíž někdo zpíval koledy."
"To mohla být hlavní ulice, co vede na náměstí. Jsou tam teď vánoční trhy a co chvíli tam vystupuje sbor s koledami." zamyslí se Damien a pohodlně se opře o polštář.
"To zní skvěle." vybavím si trhy, které jsem viděl v televizi. Tam přece musí být vánoční atmosféra. Aspoň trochu... chtěl bych to vidět na vlastní oči. Jestli je aspoň tohle stejné.
"Moc skvělý to není, poslední dobou je to tam samej chlast a žrádlo." zavrčí Damien rozladěně a začne přepínat programy v televizi. Posmutním, tak ani tohle není co jsem myslel.
"Je na Vánocích vůbec něco hezkýho?" zeptám se zklamaně. Nevzhlédnu od hrnku v rukou, ale cítím na sobě Damienův zkoumavý pohled. Dlouho je ticho.
"Myslím, že by mohly být hezký, když se slaví bez přetvářky, nebo vynucení." řekne nakonec.
"Ale podle toho co říkáš, to takhle ani nejde." namítnu.
"Jde, pokud je slavíš s těmi správnými lidmi." opáčí klidně a já k němu nejistě vzhlédnu. Možná jen nenašel ty správné lidi, se kterými by to opravdu oslavit chtěl.
"Vážně jsou ty trhy tak hrozný?" nedá mi to.
"Jak se to vezme. Chceš se tam podívat?" navrhne mi. V první chvíli mám chuť hned nadšeně přikývnout, ale pak si vzpomenu na ten proudící dav těl a nálada mě přejde.
"Je tam moc lidí..." tiše si povzdechnu a napiji se čaje.
"Můžem jít k večeru. To už jich tam není tak moc a město je se všemi těmi světly docela pěkný." odvětí a odhodí ovladač někam stranou. Podle toho jak se tváří se mu nabídka filmů dvakrát moc nezamlouvá.
"Ty bys šel se mnou?" zadívám se na něj nadšeně. S ním se bát nebudu. Věřím mu, že mě nikomu nedá. Že mě tam venku ochrání. Damien přikývne a já hned nadšeně souhlasím. Už teď se těším, až spolu půjdeme ven. Bude to o dost zajímavější, než chodit sám. Nakonec mi připadá, že jsem měl přece jen štěstí, když jsem narazil na Damiena. I přes jeho zvrácené choutky v posteli a trochu chladnou, odtažitou povahu.
Damien si vleze pod deku za mnou a po zbytek odpoledne spolu koukáme na televizi a pojídáme čokoládky z vánočního kalendáře, který mu někdo v práci nacpal do tašky. Je mi v jeho těsné blízkosti tak dobře, že zapomenu na hlas v mé hlavě i na všechny pochybnosti o tom, že by svět venku byl opravdu tak špatný a zkažený...
 

20 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Esst Esst | 30. prosince 2011 v 16:55 | Reagovat

další nádherná kapitola ^^

moc moc pěkný .. miluju je ona dva ..dokonale se ty jejich povahy doplňují ! :3

přeji šťastný rok 2012 :)))

2 Luli(na) Luli(na) | Web | 30. prosince 2011 v 17:49 | Reagovat

Chmmm... Chmmm... Chmmmm...
Ňuňuňuňuňu... ňahá! Kruci, já teď něvím, či jsem něco pila, nebo to je tím, že je to tak deprimující povídka, nebo co, ale... tohle bylo tak sladké! Takvé... ňuňuu!ˇTak teď vážně netuším, či mi hrabe, či co. Ale... ale... Muhí! To bylo tak ňááááh! Víš, co? Dami? Já si to rozmyslela. Já ti to malé štěně nechám... zatím. A ty, ten-kterého-schizo-jméno-nevíme (neřešit, koukala Harryho Pottera...a doteď nevěří, že je Voldy mrtvý...Jako, zemřel až moc jednoduše na to, aby to byla pravda! Podle mě se schoval někam do nory k Oroxichtovi a tam spolu šukaj toho jeho hada... é... plácám... kuš, Luli(no)!!!!), neser už a zalez někam do díry! Pořád mu budeš do všeho kecat! Jsi horší, než můj táta! Jako, a to už je co říct! Hej, no dyť počkej až já tě chytím... nebo, já ne. Raději pošlu ty moje dva schizofrení dvojčata... Hnn, myslím, že když tě Lulálie pleskne tím hajzlovým prkénkem přes držku a Felix tě majzne tou pálkou (s hřebíkem na konci)do zubů, tak se budeš velice divit...!!! Ne, dobře, já jsem vklid. Pohodička. Žádný džus tady nemám! Vážně ne! *nenápadně skrává krabici pod postel.*

Chuj: Co to tady kruci cpeš?!
Luli(na): É- mlč, pitomče! Co vlastně děláš pod postelí?!
Chuj: ... skrývám se?
Luli(na): .....aha

Lucy: Hej, Lulo, neviděla jsi Chuja, zdrhnul mi z postele.
Luli(na): JO, pod postelí
Chuj: Tohle ti nezapomenu!

É- kde jsem  to... jo, povídka. Jo, promiň, zas tu mám nějak plno. To víš, blázen jako já, navíc ještě pološílená yaoistka, není se čemu divit, že mám doma šest imaginárních osob, se kterými mluvím... Ale zase plácám nesmysly! Kruci. No nic, tak já pomalu půjdu :D
.
.
.
Ňahá, hej, Shane, mohla bys mi udělat radost a donutit Damiena, aby mu koupil lízátko? Takové to o průměru 20x20 cm? Nejlíp ve tvaru srdíčka? *mrtvá* chci si pokazit zuby nějakou sladkou scénou... a nejlíp, kdyby se u toho Damien vztekal. A prskal nadávky. A škaredě na to malé štěně koukal. A já už mlčím, tak mě nebij. Ono, já tady právě žeru gumové medvídky, takže jsem ovlivněná sladkým :D

Ne, dobře, já už vážně jdu. Měj se :D A taky... vše dobrého do Nového(posledního) roku!!! :D

3 kana~♥~ kana~♥~ | Web | 30. prosince 2011 v 17:56 | Reagovat

nádhera. vůbec netuším, co by z toho mohlo vzniknout a zvláště co plánuje Leo. :)
Jinak i tobě přeji šťastný nový rok 2012

4 kana~♥~ kana~♥~ | Web | 30. prosince 2011 v 17:58 | Reagovat

damien je takový pesimista, a ten jeho pohled na vánoce...opravdu musí jet k rodině? nemohl by zůstat s Natem?? I když sem na eho rodinu zvědavá. A na tu NAtovu taky, tedy...pokud ji někdy uvidí :)

5 Jaa Jaa | Web | 30. prosince 2011 v 19:03 | Reagovat

nadherné :) nemohol by ostat s Nateom na Vianoce? nechcem ti nič do toho hovorit, ale uz som z tooho tak navetvy ako sa mi to paci, ze ... ehm... :D aj tebe stastny novy rok 2012 :)

6 Mystica-sama Mystica-sama | Web | 30. prosince 2011 v 22:16 | Reagovat

To byla úžasná kapitola. Doufám, že hlas v Natově hlavě si dá voraz a on bude s Damienkem v klídku... Těším se na pokračování ^^

7 ElenEstel ElenEstel | 31. prosince 2011 v 14:37 | Reagovat

to je úžasný moc se mi to líbí a doufám že si ty trhy užijou

8 a-chan a-chan | 1. ledna 2012 v 0:34 | Reagovat

úžasný dílek, konečně ho vzal trochu na vědomí jinak než z musu!
vbšechno nejlepší do nového roku :)

9 Lachim Lachim | 1. ledna 2012 v 8:50 | Reagovat

Nádherný díl. Zdá se, že to jde dobrou cestou.

10 Clermont Clermont | Web | 1. ledna 2012 v 12:18 | Reagovat

Arigato ^^ Nápodobně přeju všééééééééééchno nej do Nového roku :D
(to je taková formálnost XD)
Mám tyhle dva ráda ^^ rebelové... >DD

11 Haku Haku | 1. ledna 2012 v 14:52 | Reagovat

Ja síce tiež trpím samomluvou,ale taká otrava ako straší Nata by mi liezla desne na nervy...Ale kedže ja som divná osoba sama o sebe tak nemá šancu...druhý hlas by sa scvokol z toho čo by našiel v mojej gebuli...chichi. Júúúú zbožňujem Ta a táto poviedka je muck muck....cmúúúk.

12 sportceskomoravsky sportceskomoravsky | E-mail | 1. ledna 2012 v 17:16 | Reagovat

Mnoho ůspěchu v novém roce,hodně štěstí v životě hodně lásky,a zdraví přeje sportceskomoravský(sport)

13 MoonWich MoonWich | Web | 3. ledna 2012 v 16:58 | Reagovat

To jak Damien popisoval Vánoce... no někdy to tak bohužel je. To s tou přetvářkou, nebo nucenou radostí z dárků apod. ale Vánoce určitě nejsou špatný svátek. Jen moderní uspěchaná doba z něj udělala, to čím je.
Jinak se mi zdá, že se ti dva začínají sbližovat.:)

14 Niera Niera | Web | 3. ledna 2012 v 19:26 | Reagovat

Moc hezké doufám že budou na Vánoce spolu :)

15 niera niera | 3. ledna 2012 v 19:27 | Reagovat

A jinak vše nejlepší do nového roku. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama