♦ Vím, že to trvalo ještě dýl, než obvykle, ale mám teď spoustu práce s učením na přijímačky do Psychologie, takže na psaní už bývám úplně vyžvýknutá ;P
♦ Jak Nata přijmou, na tom bude mít velkou zásluhu Damien, víc neprozradím ;)
♦ Starý povídky teda asi mazat nebudu, nevím, možná časem si to ještě rozmyslím, tak kdyby náhodou zmizely, víte že to není chyba blogu ale autora ;D
♦ Lachime, když už jsem je tak pracně dostrkala sem, tak zpátky nepojedou XD
♦ Jak to bude/nebude s Natovými stavy šílenství... uvidíte ;)
♦ MiLacek-Yaoi... díky za nabídku, ale nejsem moc soutěžní typ a nemám čas ;(
♦ Díky že komentujete, hodnotíte... trpělivě čekáte. ;)
Příjemné čtení přeji...
Kira (Shane)
♦ Damien ♦
Nestačím ani zazvonit a vchodové dveře už se rozletí dokořán.
"Damiene, já tě tak ráda vidím, pojďte dál, je hrozná zima!" přivítá nás matka s přehnaným nadšením. Nate se mi ztichle drží za zády. Ignoruji její pokus mě obejmout a protáhnu se kolem ní na chodbu. Může si odpustit svoje citové výjevy. Když se nestará během roku, tak ať si nechá i tu přetvářku před zbytkem rodiny.
"A ty musíš být ten Damienův kamarád." odchytne si matka Nata. A to doslova. Drží ho za ramena a prohlíží si ho ostřížím zrakem. Nepochybně hledá jakékoliv známky toho, jestli spolu my dva něco máme, což by jí pošpinilo jméno před celou rodinou. Která se mimochodem zvědavě natlačí do chodbičky spolu s odtažitými, nebo hraně nadšenými pozdravy. Skopnu ze sebe boty a přitáhnu k sobě Nata. Velmi majetnicky a důvěrně. Zlověstně se na matku usměji přes jeho rameno a políbím Nata na tvář.
"Můj přítel Nate. Nate, moje... milovaná rodina." předvedu stejně afektovaný úsměv, jako moje falešná tetička a ohromně se bavím nastalým hrobovým tichem, a bledými obličeji, popřípadě rozpačitými výrazy. Nate se jen zmateně rozhlíží kolem sebe a evidentně sám neví, co si myslet o tom mém prohlášení. Je mi to docela jedno. Přitáhl jsem ho sem, jen abych nasral rodinu. A doufám, že není tak naivní, aby si myslel, že bych s ním chodil, nebo k němu choval nějakou zvláštní citovou vazbu. Dost na tom, že ho nechávám se mnou bydlet a snažím se k němu chovat mile.
"Taky jsi mohl říct dřív, že si přivedeš přítele, nikdo s tím nepočítal." ušklíbne se strýc a opovržlivým pohledem na Nata dá jasně najevo, že i kdyby to věděl rok dopředu, tak mu nekoupí ani žvýkačky.
"Neboj, Nate se vás o žádné pitomé dárky neprosí." oznámím jim a otec po mě šlehne vzteklým pohledem. Pohotově vyprovodí rodinu do vedlejší místnosti a já pustím Nata, aby se mohl vyzout.
"Dej mi ty dárky." natáhnu k němu ruku a ignoruji matčiny posunky, volající mě bokem na jistě velice poučnou přednášku o slušném chování. S tím mi může políbit prdel.
"Jak jsi to myslel?" zeptá se Nate polohlasně.
"Co jako?" ušklíbnu se podrážděně a po očku pozoruji matku, aniž bych na ni reagoval.
"Že spolu chodíme. Vážně?" upře na mě Nate naléhavý pohled a podá mi tašku se zabalenými svíčkami. Všimnu si, že nás zase pozoruje víc lidí, než bych chtěl.
"Pojď vedle." kývnu na něj a jdu napřed do velkého obýváku, kde už sedí všichni příbuzní narvaní u stolu s cukrovím a zákusky. Je mi z toho zle. Zadívám se do rohu, kde je pod nazdobeným stromkem hromada dárků a vysypu na ně igelitku s těmi od nás. Teta nad mým chováním jen zavrtí hlavou a pár lidí něco poznamená. Sednu si do křesla a Nata si stáhnu na klín. Obejmu ho kolem pasu a opřu o sebe. Je mi teď docela jedno, že sebou trochu vrtí a snaží se nepůsobit tak nápadně, když se po nás všichni dívají s opovržením a rozpaky, jako bychom snad byli nemocní, nebo politování hodní. Je mi ale jedno jak mu právě teď je, tyhle lidi znovu uvidí nejdřív za rok a právě teď je pro mě hlavní většinu z nich naštvat a pohoršit, což se mi daří.
Strýc zapřede nějakou nezáživnou konverzaci, moji bratranci a sestřenice se vypaří hrát do pokoje videohry a já se nenamáhám připojit k debatě, která mě vůbec nezajímá. Na případné otázky, nebo blbé narážky pokaždé najdu stručnou a úsečnou odpověď, která dá jasně najevo, jak moc rád je vidím, nebo jak moc stojím o jejich slaboduché nic-neřešící konverzace o hovnu. Čím dýl tady jsem, tím víc jsem otrávený. Už abychom odsud konečně vypadli domů, jinak to moje neexistující nervy nevydrží. A taky že na to brzo dojde. Přesně ve chvíli, kdy se moje drahá tetička začne vyptávat Nata odkud vůbec je, jak jsme se potkali a další výzvědné informace, které by jí posloužily k pozdějším pomluvám. A Nate mlčí... všechny pohledy se teď upírají na něj a to napjaté ticho už začíná srát i mě.
"Damiene, tvůj přítel neumí mluvit?" povytáhne obočí babka z otcové strany a zhnuseně sjíždí Nata pohledem.
"Ne babi, on je totiž magor víš. Utekl z blázince a občas je prostě dementní." zavrčím rozčíleně a vzápětí si uvědomím, že tohle jsem přehnal. Nejsem zvyklý přemýšlet nad tím, co říkám. Nate se na chvíli zarazí a pak se mi vysmekne a zdrhne někam z místnosti.
"Nate počkej." běžím za ním, ale ve dveřích se srazím s matkou, která nese na stůl sváteční večeři. Než se přes ni dostanu, zmizí mi Nate z očí úplně. Za mými zády mě rodina zase pomlouvá, ale tentokrát zaslouženě. Zachoval jsem se jako hňup a ublížil jedinému člověku, který si to nezasloužil, jen proto abych si něco vykompenzoval. Nevrátím se zpátky. Rozběhnu se místo toho hledat Nata, nemůže být přece daleko.
Všimnu si, že na chodbě chybí jeho kabát a boty, popadnu svůj a rychle se obuji. Vystřelím ze dveří zpátky do té zimy a snažím se ho někde zahlédnout. Vypadá to, že je rychlejší, než jsem myslel.
"Nateeee!" zavolám a doufám, že se ozve. Že se vrátí. Podělal jsem to, podělal jsem úplně všechno. Už je skoro tma a jestli běžel do lesa, může teď být kdekoliv. Zatraceně, jsem kretén.
Vyběhnu na cestu před dům a snažím se ho někde zahlédnout, kdekoli, jen ať ještě není pozdě. Vracím se cestou, kterou jsme přišli a po chvíli kopnu do něčeho co ve sněhu zašustí. V rychlosti se skloním a zvednu ze země balíček s mým jménem. Je to dost jednoduše zabalené a hned poznám Natovo písmo. On mi něco koupil? Těžko, nemá peníze... něco mi ukradl.
Zvědavě roztrhnu papír a ve světle lampy mi na ruku vypadne náramek z černých kamínků. Musel to vzít z nějakého stánku na trhách. Asi mi to chtěl dát dneska večer a vypadlo mu to z kapsy, nebo to odhodil, když odsud utíkal... to už je nakonec jedno. Skousnu si provinile rty a navleču náramek na ruku. Aspoň vím, že mám správný směr. Můžu si namlouvat jak chci, že je mi ten kluk ukradený, ale není. A teď jsem mu ublížil. A doufám, že když je sám, neudělá nějakou psychotickou kravinu...
Vejdu na lesní cestu a tma kolem mě pohltí i poslední zvuky z vesnice. Cesta je dost široká, abych z ní nemohl odbočit, a můžu jen doufat, že i Nate šel stejnou cestou zpátky a nerozhodl se přenocovat ve sněhu pod stromem, protože v takové tmě jaká tu teď je a v té zimě, bych ho nenašel dřív, než by tam umrznul.
Konečně po pár nekonečných minutách před sebou uvidím matný obrys polorozbořené budovy a cesty s kolejemi. Žádný vlak, žádní lidé, jen ticho. Mám z toho nepříjemný pocit. Začnu starou budovu obcházet ke kolejím a rozhlížet se jestli tu Nata neuvidím. No tak kde jsi ty můj černovlasý blázínku?
Dojdu na opačnou stranu u kolejí a zadívám se na kanárkově žluté lavičky zpola zapadané sněhovým popraškem. Zůstanu ztuhle stát na místě a pozorovat drobnou postavu v rozhaleném kabátě. Sedí na kraji jedné z laviček, rukama si objímá kolena křečovitě přitažené k bradě, třese se a v černých vlasech se mu třpytí bílé vločky. Pohled upřeně upírá někam před sebe a po bledých, zmrzlým tvářích mu stékají teplé slzy. Jako by neslyšel moje kroky, ani nevnímal moji přítomnost. Jeho namodralé rty se jen drobně pohybují v náznaku slov, která nejsou slyšet. Mírně se na lavičce pohupuje dopředu a zase dozadu. Skřípavý zvuk prken občas prořízne ticho a jinak se nic ani nehne. Bojím se na něj promluvit, bojím se i jít blíž... ale tohle je moje vina a já to musím nějak napravit.
Nenajdu v sobě sílu mluvit a narušit tak to ticho. Ale přinutím se jít blíž. Tak blízko, dokud chlapec nestočí své velké tmavě šedé oči na mě. Slzy mu nepřestávají stékat přes tváře, ale nevypadá na to, že by si to uvědomil. Pokusím se vepsat omluvu aspoň do výrazu mého obličeje, když už nenacházím žádná slova a opatrně se k němu sehnu. Ucukne přede mnou dřív, než se ho stačím dotknout.
"Nate..." zašeptám. "Pořád jsem to já. Nechtěl jsem ti ublížit."
Chlapec se na mě chvíli jen nedůvěřivě dívá a pak zavrtí hlavou.
"Chtěl... ty víš, že chtěl. Ubližuješ všem kolem sebe. Nevadí ti, ublížit i mě." zašeptá na oplátku a málem přepadne z lavičky, jak se ode mě snaží odtáhnout co nejdál.
"Chtěl jsem ublížit jim a nebral jsem přitom ohled na tebe, přiznávám... mrzí mě to, stačí?" naléhám na něj a chytnu ho za loket, když se pokusí ještě víc ucouvnout.
"Dobře." přikývne tiše.
"Takže se teď vrátíš se mnou." oddychnu si.
"Ne." zavrtí hlavou. Zamračím se. Tohle mě přestává bavit.
"Nate no tak, nemůžeš tu mrznout..."
"Mě to nevadí a tobě může být přece jedno, co se mnou bude. Nemáš povinnost se o mě starat. Ani mě nemáš rád. Jsem jenom magor, kterého si necháváš zřejmě jen proto, aby sis měl s kým zašukat a pobavit se." odvětí a ačkoli bych kdykoli jindy klidně přikývl, že má pravdu... je to Nate. On je výjimka. Je to moje osobní výjimka, jeho pocity mě zajímají. To co platí u kohokoli jiného... u něj ne.
"To není pravda." zkusím se potichu bránit a mezi prsty žmoulám drobné černé kamínky.
"Tak co pro tebe znamenám?" zadívá se na mě znovu a v jeho očích vidím všechno to zklamání. Vím, že jsem za svůj život zklamal spoustu lidí. A nikdy mě to nijak zvlášť netrápilo. Ale Nate mezi ně nepatří.
"Já nevím... ale ty jsi pro mě něčím úplně jiný, než ostatní. Nevadí mi jak moc ublížím jim, oni si to zaslouží, jsou mi ukradení. Ty ne." zkusím mu to vysvětlit.
"Ta věc s tím chozením..."
"Jen jsem si to vymyslel, abych naše naštval." přiznám bez okliček. Nate přikývne a rozhostí se ticho. Už zase se na mě nedívá a upírá pohled někam daleko, kam moje oči nedohlédnou. Potichu si povzdechnu a posadím se na lavičku vedle něj. Je pěkně studená...
"...díky, za ten náramek." hlesnu a v ruce si hraji s černými kamínky. Ucítím na sobě Natův pohled a oplatím mu ho.
"Líbí se ti?" zeptá se zdráhavě. Přikývnu a upřu pohled zpátky na svoje ruce. Nic pro něj nemám... v kolonce zklamání si můžu odškrtnou další bod.
"Promiň, že jsem tě sem tahal a-"
"To už je jedno." přeruší mě. Zadívám se na něj a pozorně si prohlížím jeho profil. Mokré cestičky na jeho tvářích, slepené černé řasy... vsunu ruku do vlhkých havraních vlasů a otočím k sobě jeho obličej. Ani ho nenapadne se bránit, jen mě pozoruje a čeká co udělám. Nakloním se k němu a políbím ho na zkřehlé rty. Nemám ve zvyku zavírat oči, když se s někým líbám. Člověk, když při polibku zavře oči, dokáže se dívat srdcem. A já věděl, že to moje by v tu chvíli bylo slepé a ani jsem neměl zájem nebo potřebu to udělat. Další věc, která mě na Natovi štve... nedokážu se s ním kontrolovat. Ani nevím jak, a moje oči jsou zavřené. Všechno kolem zmizí a já vidím jen nás dva a možná ještě spoustu barev, které jsou až na takovém okraji mé mysli, že jim sotva můžu věnovat pozornost. Zůstane jen dotek jeho rtů hladově mi oplácející vlastní horké polibky. Nevím jestli jsem to byl já, kdo ho dřív přitáhl k sobě, nebo on, kdo se přitiskl na mě. Ucítím jak mě ta černovlasá potvůrka kousne do rtu a celý se zachvěji vzrušením. Hned mu kousnutí oplatím a zmrzlé rty máme za chvíli prokousané do krve. Jako raněná zvířata si navzájem olizujeme drobné ranky a přidržujeme si toho druhého tak těsně u sebe, jak to jen jde. Chci ho... chci ho tak moc, že bych byl v tuhle chvíli ochotný porušit všechny svoje zásady a hodit za hlavu odmítavé názory na vztah a možná bych uvažoval i o tom, jestli to co k němu cítím, není něco hlubšího, o čem jsem si donedávna myslel, že je jen pěknou iluzí pro snílky... klidně bych se postavil proti všemu co jsem doteď uznával, pokud by to znamenalo, že bude můj a napořád...
MoonWich | 
Právě jsi mě zabila.
Pištím jako idiot.
Pohupuju se na židli.
Culím se jak debílek.
Mlátím hlavou do stolu.
Ňuňíkuju a ňahahákuju.
Nadávám
Kruci. Sakra. Tohle bylo tak... tak... tak... Ahuhuííííííuiuiuiu! Prostě... ňahahahaááááha... a taky Kukukuku a Muhehehehehehe!
Hej, jako, ráda bych věděla, čím to je, že pokaždé, když si od tebe něco přečtu, omezí se moje slovní zásoba jen na pitomé a dementní pazvuky, které se ani nedají zařadit do žádného slovního druhu.Leda tak do nového, který se jmenuje : Demento
Krucííííí! Já si čtu ten konec už asi po desáte! Fakt,když jsem to přečetla poprvé, tak jsem tak čuměla, že jsem nebyla schopna cokoli napsat. Jako, ne žebych teďkom něco psala... teda... něco smysluplného. Protože, ono... ehé, to ani nejde... jsem totálně v prdeli (myšleno v dobrém)
Jako, když řkl tu pitomost o tom magorovi... já měla nejdřív nutkání vraždit (nevím, či tebe, nebo Damiho...) pak mě to totálně položilo a já se tady rozbulela (no jo, trošku mě to vzalo, v poslední době mám strašné citové sklony k roztomilým věcem... *Wooookie!!!* Prostě, nějak jsem se do toho zažrala :D)
Já vážně nevím, co bych ještě měla napsat, ono, tahle povídka mě dostala už u prvního dílu, prostě je taková... jiná. Ale tenhle díl... ten konec... to bylo moc i na mě. Jsem totálně odrovnaná, s nepopsatelným pocitem, s kapesníkem na stole, s připitomělým úsměvem a píšu komentář, který zase nedává žádný smysl. Standard. Ale už jsi si zvykla,ne snad? :D